Plutonie

49. ZÁHADNÁ STOPA

Jednou po večeři se Gromeko s Makšejevem vypravili lovit ryby na měkký písčitý svah, který se žlutal na břehu mezi uvadlou a pomrzlou trávou. Makšejev už nahodil udici a pozoroval splávek, když tu si náhle všiml na písku vedle otisku své boty jasné stopy bosé lidské nohy.

„To je divné,“ pomyslil si. „Přece jsem se nezul a doktorovi by se to v takovémhle studeném počasí také sotva chtělo.“

Sklonil se a začal prohlížet stopu. Byla to stopa velkého levého chodidla, dokonce větší než otisk inženýrovy boty, a neměl nijak malé nohy. Chodidlo bylo ploché. Člověk, který tu stopu zanechal, chodil zřejmě vždycky bos. Ale ze všeho nejpodivnější bylo to, že všech pět prstů, které se zřetelně otiskly do písku, bylo velmi dlouhých a palec trčel daleko od ostatních prstů. Zdálo se, že to není stopa nohy, ale ohromné ruky s velmi dlouhou dlaní.

Kus dál spatřil Makšejev i stopu pravé nohy, ale její valná část už byla pod vodou a ta ji smyla. Kdosi tu zřejmě přešel přes řeku, protože zpáteční stopy na svahu vidět nebylo.

„Michaile Ignatěviči, honem sem pojďte, ale okamžitě!“ zvolal Makšejev.

„Copak je? Počkejte chvilku, bere mi!“ odpověděl botanik.

„Nechte ryby a pojďte se podívat, našel jsem tu něco zajímavého!“

„Nu, co je? Raka nebo želvu?“

„Ne, stopu bosé lidské nohy na písku.“

„To není možné!“

Gromeko nechal udici udicí a rozběhl se k Makšejevovi. Když s úžasem prohlédl stopu, souhlasil, že tvar stopy, jež se tu otiskla, je velmi podivný.

„Nešla tu snad opice?“ zapochyboval.

„Tady? V subpolární krajině mezi modříny a břízami?“

„Kdož ví! Jestli tady, v severních lesích a tundrách, mohou žít mamuti a nosorožci, jejichž blízcí příbuzní žijí teď tam, na povrchu země, jen v teplém podnebí, tak proč by tu nemohly být i opice, které se přizpůsobily tomuhle podnebí?“

„Snad máte pravdu. Musíme sem zavolat zoologa a geologa, ti to lépe posoudí.“

„Chytejte si ryby a já pro ně dopluji.“

Gromeko dovesloval k tábořišti a přivedl přátele.

„To je ohromná opice!“ vyslovil svůj názor geolog.

„Ale já myslím, že je to spíše člověk podobný opici,“ prohlásil zoolog. „Podívejte se, šel jen po nohou a o ruce se neopíral. Opice, když by sestupovala po dost příkrém svahu k vodě, jistě by si stoupla i na ruce. Ale stopy rukou tu vidět není.“

Po pečlivé prohlídce objevili na obou březích pěšinku a v říčce mělký brod. Na pěšině bylo stopy vidět méně zřetelně, ale podle jejich vzdálenosti bylo možno soudit, že ten tvor měřil nejméně sto osmdesát centimetrů.

„Tak k čemu jste došli?“ zeptal se Makšejev, když k němu dorazili. Zatím co jeho druzi zkoumali stopy, on a Gromeko se znovu dali do chytání ryb.

„Nejpravděpodobnější je, že tu ty stopy zanechal člověk, podobný opici, který šel dobře ušlapanou pěšinou k nehlubokému brodu přes řeku. O tom brodu věděl!“ prohlásil Kaštanov.

„Tak to tedy sem do Plutonie pronikli nějací lidé už před námi?“

„A navíc chodí bosi, i když už sněží! Klidně se přebrodí ledovou vodou!“ zvolal botanik.

„Že to jsou divoši? Vždyť se jejich noha téměř neliší od opičí!“

„Nechtěl bych se s nimi setkat. Snad to jsou lidojedi.“

„Nu, mravenci nás nepřemohli, ačkoli nám překazili práci. A s divochy bychom to taky nějak provedli.“

Teď museli být zvlášť opatrní, aby je znenadání někdo nepřepadl. Při odpočinku se střídali na stráži a celý příští den se ostražitě rozhlíželi kolem.

Ale již dalšího dne se jim plavba překazila. Ze severu se přihnala vytrvalá vichřice, řeka zamrzla, a dokonce se na ni nasypalo asi patnáct centimetrů sněhu.

Aby tu nemuseli nechat loďky a nenesli věci na zádech, rozhodli se, že si udělají sanice, loďky s věcmi na ně postaví, budou se držet říčního koryta, kde jim nepřekážejí ani keře, ani stromy, a že loďky potáhnou po sněhu. Nebylo však lehké jít po měkkém sněhu a táhnout za sebou těžké saně; a tak za den urazili jen dvanáct až patnáct kilometrů. Pluton se za hustou záclonou mračen už neukazoval a teplota klesala na 5° a dokonce na 10°. V tenkém stanu a v lehkých šatech bylo velmi zima. Při odpočinku se tedy střídali ve stráži, aby udržovali oheň u vchodu do stanu. V boji s mrazem a sněhem docela zapomněli na pralidi. Ostatně na stopy už nenarazili. Všechno živé zřejmě odtáhlo na jih a řídké lesy pod bílým rubášem se pohroužily do zimního ticha.

Teprve osmý den od začátku cesty na saních prořidlý les skončil a na severním obzoru se objevily bílé vrchy — hranice ledů. A na jejich pozadí stěží rozeznali tmavý bod — jurtu na pahorku, který se téměř sléval s rovinou tundry.

Zbývalo jim ještě deset kilometrů těžkého pochodu a pak je čekalo shledání s druhy a odpočinek v teplé jurtě po dlouhém putování. Po třech hodinách už měli před sebou pouhý kilometr a každou chvilku čekali, že uslyší štěkot psů, že z jurty vyběhnou lidé a pospíší jim vstříc se saněmi a s lyžemi. Nikoho však nebylo vidět, psi neštěkali a jurta, napůl zavátá, černala se na vrcholku kopce, jako by byla opuštěna. Cestovatelé se polekaně ptali jeden druhého:

„Cožpak celé dny spí?“

„Proč není vidět a slyšet psy?“

„Nestalo se jim něco zlého?“

Napjali všechny síly a přidali do kroku v hlubokém a sypkém sněhu, do něhož zapadali skoro po kolena.

Teď už byl pahorek docela blízko, ale pořád na něm bylo všechno mlčenlivé a pusté. U jeho úpatí se cestovatelé zastavili a sborem zakřičeli:

„Hej, hej, Borový, Igolkine! Vstávejte, pojďte nás přivítat!“

Volali znovu a znovu, ale odpovědí jim bylo jen mlčenlivé ticho. Muži se doopravdy polekali.

„Jestliže naši přátelé nezemřeli, pak si jejich mlčení můžeme vysvětlit jen tím, že se na saních vypravili někam na lov za velikým zvířetem,“ usoudil Makšejev. „Tím spíše, že tu nejsou ani psi.“

„Ale celý týden jsme už neviděli žádnou zvěř,“ namítl Papočkin.

„Proto taky odešli někam dál na jih.“

„Nevydali se nám naproti, když jsme byli tak dlouho pryč?“ vyslovil svou domněnku Gromeko. „Když začaly zimy a spustil se sníh, napadlo je třeba, že jsme odešli v letních šatech a bez lyží.“

„To je málo pravděpodobné! Věděli přece, po které řece jsme odpluli, a nemohli se s námi na ní minout,“ poznamenal Kaštanov.

„Myslím, že vysvětlení té záhady najdeme v jurtě,“ pravil Makšejev. „Ale dříve obejděme celý kopec, abychom se podívali, nejsouli tu nějaké stopy, které bychom mohli bezděčně zadupat.“

Nechali saně u úpatí, společně se vydali kolem pahorku a pečlivě prohlíželi povrch sněhu. Tam však nebyly žádné stopy, ani čerstvé, ani staré, a cestovatelé mohli napevno věřit, že od té doby, co zemi zasypal sníh, nikdo na pahorek nevystoupil, ani s něho nesešel.