Plutonie

36. DO NITRA ČERNÉ PUSTINY

Odpočinuli si a pak se pustili údolím dál. Na obou svazích se táhly stejné černé nevlídné skály, rozštěpené trhlinami buď na ohromné neforemné krychle, nebo na štíhlé tenké sloupy. Rostlinstvo při potoce bylo stále ubožejší, přesliček bylo méně, kapradě a palmy zcela vymizely a jen tráva a sladká třtina vroubily dál břehy potoka.

Na nocleh se zastavili u posledního suchého stromu, aby si mohli rozdělat oheň. Uvařili si čaj a hodně ho vypili s třtinovou šťávou, aby ošálili hlad, protože nenarazili na žádnou zvěř.

Po čaji Makšejeva a Kaštanova napadlo, že vystoupí na svah doliny, aby obhlédli krajinu. Byla to rovina a prostírala se daleko na všechny strany. Jen na jihu se nad ni ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů zdvíhala skupina mírně kuželovitých hor.

Když oba badatelé poodstoupili několik desítek kroků od kraje srázu, takže vůbec neviděli do údolí potoka, pocítili celou zasmušilou velkolepost okolní krajiny.

Holý černý útes, posypaný, velkými i drobnými úlomky, které se z něho odrolily vlivem vysoké teploty věčně hřejících paprsků — to byla půda této pustiny. Nikde ani keříček, ani travinka, pod nohama jen a jen černý kámen až k obzoru a nad hlavou nebe s narudlým Plutonem — naprosto neproniknutelná pustina, jež hrozí jistou smrtí hlady a žízní každému odvážlivci, který by se chtěl nadlouho vnořit do jejích nepřehledných prostor.

Z černého kamene, jejž Pluton rozpaloval, sálal žár jako z roztopené pece, a shora žhnuly kolmé Plutonovy paprsky, před nimiž se nemohli nikde skrýt. Jenom hory, které se zdvíhaly na jihu, rozrušovaly poněkud hroznou a drtivou jednotvárnost pustiny, protože nebyly černé, ale strakatilo se na nich spousta bílých, červených a žlutých pruhů a skvrn.

Když si Kaštanov prohlédl krajinu, řekl:

„Myslím, že naše cesta do nitra tajemné země nedaleko odtud definitivně skončí. Údolí, kterým jdeme, ústí pravděpodobně tam u té skupiny hor a obávám se, že dál se už rozprostírá stejná zasmušilá pustina, kterou naprosto nelze proniknout bez zvláštní výzbroje, bez velkých zásob vody, potravin a paliva.“

„Copak celý zbytek vnitřního zemského povrchu je takováhle rozpálená poušť?“

„Pravděpodobně je tomu tak, alespoň až k okrajům vchodu u jižního pólu, jestliže tam nějaký vchod je. Vždyť přece vláhu nutnou pro rostlinstvo a živočišný život přijímá vnitřní povrch právě těmito otvory. Moře, jež jsme přepluli, je zřejmě poslední nádrž této vláhy.“

„Ale severní větry, které tu v podstatě převládají, jak jsme viděli, mohou tu vláhu zanést i dál.“

„V poslední době jsme ten vítr nepociťovali, kromě nečetných vichřic s bouřkami. Poslední mračna od severu se pravděpodobně rozbíjejí nad mořem a v pásmu, jež leží těsně u moře na jižním břehu. A dál se nad touhle rozžhavenou pouští nesou jen zbytky vláhy; vzduch se jimi nenasytí — a proto nemůže pršet.“

„Tak tedy dojdeme jen k těmhle horám na jihu?“

„Ano, dorazíme tam a uvidíme, zda se nemýlím.“

„A co si počneme, nenajdemeli cestou sirné rudy, které potřebujeme?“

„Tyhle hory, soudíc podle tvaru a barvy, jsou pravděpodobně vyhaslé sopky; a na svazích sopek se skoro vždycky najde síra. Jsem si téměř jist, že tam najdeme, co potřebujeme.“

„A vrátíme se nazpět?“

„Po mém soudu musíme využít toho, že jsme pronikli tak daleko od moře, a postupovat ještě dál k jihu, abychom se přesvědčili, zda je to neproniknutelná poušť. Pak budeme mít klidné svědomí — udělali jsme všechno, co je v lidských silách.“

„Ale možná, že moře jinde sahá hlouběji k jihu a že budeme tedy moci proniknout dál.“

„Vezmemeli mravencům své věci, pak můžeme plout podle mořského břehu na východ i na západ a přesvědčit se o tom.“

Když se dost vynadívali na poušť a naposled na rozloučenou pohlédli na modrou hladinu moře a na jeho zelené břehy, sotva znatelné za severním okrajem pustiny, zamířili geologové přímo k svému táboru. Při sestupu rozsedlinou klouzali na ssuti a skákali s balvanu na balvan. A tu uslyšeli dva rychlé výstřely.

„Co to je? Snad se mravenci nevypravili tak daleko a nepřepadli naše druhy?“ lekl se Kaštanov.

„Musíme jim běžet na pomoc!“ vyhrkl Makšejev.

Sestupovali tím rychleji; za několik minut dostihli úpatí svahu a úprkem běželi k tábořišti.

Strachovali se však zbytečně: na jejich druhy nezaútočili mravenci, ale milostivý osud poslal hladovějícím zásobu jídla.

Papočkin a Gromeko seděli na břehu potoka a náhle zpozorovali černý stín, který nad nimi přelétl. Zdvihli hlavy a uviděli, že nad údolím krouží velký Pterodactylus, jehož pozornost snad upoutala plechovka, která se leskla v slunci. Bez uvažování popadli pušky a vystřelili, když ptakoještěr nad nimi zakroužil a snesl se níže. Jedna střela zasáhla cíl a zvíře spadlo na zem. Byl to veliký kus, od hlavy k ocasu měřil půl druhého metru, a tak na něm bylo hodně masa.

Cestovatelé se dosyta navečeřeli ještěřiny a ulehli k spánku. Ve stráži se střídali, protože maso, rozložené k sušení na kamenech, bylo nutno hlídat před dalšími ptakoještěry, kteří sem mohli znovu zaletět.

Nazítří se vydali údolím vzhůru. Nesli zásoby sušeného masa, sladké třtiny a paliva, protože se strachovali, že výš v dolině už nic takového nenajdou. Údolí bylo skutečně stále pustší a pustší a jen zřídka se na březích potoka objevovalo nějaké rostlinstvo. Na sirnou rudu nenarazili a Kaštanov teď spoléhal jen a jen na sopky nahoře na konci údolí. Hory se po dlouhém pochodu zdály už docela blízko. Kousek od nich se údolí zúžilo a změnilo v krátkou soutěsku, jež vyvedla cestovatele do kotliny těsně u úpatí hor.

K všeobecnému údivu bylo na dně kotliny poměrně velké jezero, jehož skalnaté břehy byly tu a tam pokryty zelení. Na povlovnějších místech břehu rostly ve skupinách přesličky, kapradě a třtina. Jinde tvořily břeh nízké skály. Okolí jezera se hodilo k táboření. Mohli tu nechat zbytečný náklad, aby nalehko vystoupili na hory, až budou hledat síru nebo sirné rudy.

Cestovatelé se usadili ve stínu kapradí a pak je napadlo, že se vykoupou v tmavé klidné vodě jezera. Podobalo se velkému hladkému zrcadlu v ebenovém rámu se smaragdovým vykládáním. Papočkin se první svlekl, statečně skočil po hlavě do vody, ale hned vyploval a vyskočil na břeh:

„Voda je horká, až se tají dech!“

Ostatní začali vodu zkoušet — někdo rukou, někdo nohou — a přesvědčili se, že má zoolog pravdu. Voda skoro pálila.

Gromeko vytáhl kapesní teploměr, jediný, který zachránil z přístrojů výpravy jen proto, že ho nosil neustále s sebou. Když teploměr ponořili do jezera, naměřili teplotu 40 °Celsia.

„No, to ještě není tak hrozné,“ poznamenal botanik. „Čtyřicet stupňů Celsia se rovná dvaatřiceti stupňům Reaumura, a to je teplota horké lázně. To lze docela dobře vydržet.“

Ale horká lázeň v žhavém dni nemohla osvěžit, a tak se cestovatelé spokojili jen tím, že se důkladně umyli, užívajíce místo mýdla jemné bílé hlíny, která v silné vrstvě pokrývala dno jezera. Byla ještě teplejší než voda a citelně pálila do nohou, když je do ní zabořili. Zato však pěnila jako mýdlo a výborně je nahrazovala.

„Další nenadálé bohatství, které v téhle zemi divů leží nevyužito!“ pochvaloval si Makšejev a horlivě se natíral hlínou.

„Ano, podnikaví lidé by tu vybudovali ohromný podnik. „Léčivé mýdlo z lůna Země zahání všechny nemoci, od rýmy až po rakovinu!“ — tak by asi hlásaly reklamy na stránkách novin a časopisů,“ smál se Gromeko. Choval se ironicky ke všem bohatstvím, jež vzrušovaly podnikavou povahu bývalého zlatokopa.

„Když už mluvíme o pokladech Plutonie, pak ovšem nesmíme zapomínat na živočišný svět,“ zvolal Papočkin, který se už vykoupal a osychal na slunci. „Já bych zřídil akciovou společnost pro vývoz všech těchhle „živých zkamenělin“. Dodávala by je zoologickým zahradám a museím všech států na povrchu naší planety. Taková společnost by měla ohromný úspěch, větší než vaše podniky těžkého průmyslu, protože zlato, měď a železo — toho všeho je dost i tam nahoře na Zemi, ale živí mamuti, plesiosauři a pterodaktylové tam přece jen nejsou.“

„Mne zajímá, tohle horké jezero,“ prohlásil Gromeko. „Už dříve jsem si všiml, že voda v potoce je teplá, ale připisoval jsem to Plutonovu žáru v holé dolině s černými svahy. Teď je zřejmé, že potok je teplý, protože teče z tohohle jezera.“

„Bezpochyby jsme na úpatí dávných sopek,“ vysvětlil Kaštanov, „a do jezera tekou horké prameny, které tryskají z dosud rozžhaveného nitra sopky.“

„Musíme jezero prozkoumat kolem dokola a zjistit, kudy do něho přitéká voda,“ prohlásil zoolog.

„Tak se o to postarejte s Michailem Ignatěvičem, než se uvaří večeře, a my půjdeme na průzkum k sopce,“ navrhl Kaštanov.

S Makšejevem se po „lázni“ oblekli, obešli západní konec jezera, kudy vytékal a prosakoval mezi nakupenými černými balvany potok, a začali vystupovat na holé, černým štěrkem pokryté kopce před úpatím sopky. Když se přes ně dostali, stanuli při patě první velké hory, na jejímž příkrém svahu bylo možno rozeznat proudy lávy. Láva se tu v různých dobách vylévala z kráteru na vrcholku hory a ustydla na povrchu buď v oblých vlnách, nebo v balvanech, jež se vršily jeden přes druhý.

Kaštanov zkoumal nejstarší proudy, jejichž povrch byl místy žlutý, červený a bílý. Vysvětlil pak svému příteli, že je tu okr, salmiak a síra.

„Nu, tak tedy síra, kterou tolik potřebujeme! Ale tady je jí málo a sbírala by se těžko. V kráteru jí doufám najdeme víc.“

Badatelé se drápali po balvanech a asi po hodině dorazili na vrcholek hory. Byl plochý a uprostřed zela černá propast se skoro svislými stěnami.

„Tak tady je kráter, a pořádně veliký.“

„Na neštěstí naprosto nepřístupný.“

„Obejdeme ho kolem dokola, možná, že najdeme vhodné místo, kudy tam sestoupit.“

Vrcholek hory byl také z ustydlé hrudovité lávy. Otvíral se odtud rozhled do daleka na obě strany. Na severu při úpatí pahorků leželo jezero ve svém zelenočerném rámu. Mělo tvar téměř pravidelného kruhu. Snad to byl kráter ještě starší sopky. Na východ a na západ spadávaly ohromné proudy lávy a postupně se ztrácely jako řetězy a stěny černých skal na povrchu pustiny. Na jihu se zdvíhala druhá, poněkud vyšší hora, zřejmě hlavní kužel sopky, a zastírala další rozhled. S první horou byla spojena úzkým skalnatým sedlem.

Když badatelé obešli kráter od západu a přesvědčili se, že ani z druhé strany do něho nelze sestoupit, dostali se přes sedlo na druhou sopku. Na jejím vrcholku byl rovněž hluboký kráter, ale na jihovýchodě rozervaný ohromnou trhlinou, z níž se táhl dolů po svahu mohutný lávový proud, zřejmě pozůstatek posledního sopečného výbuchu.

Tato rýha ve valu kráteru umožňovala sestup na dno bez zvláštního nebezpečí.

S vrcholu se otvíral pohled k jihu. V těsném sousedství hlavní sopky se tyčilo ještě několik nízkých sopek s křivolakými krátery a za nimi se až po daleký obzor rozprostírala stále táž černá nekonečná pustina.

„Ano, dál na jih do nitra Plutonie tedy žádná cesta nevede!“ zvolal Makšejev a bystrýma očima se upřeně díval do dálky. „Na sto kilometrů není vidět nic než černé kamení.“

„A bádat tímhle směrem není proč!“ dodal Kaštanov. „Prozkoumáme sopky, nabereme síru — a zpátky k mraveništi vydobýt si své věci!“

Pohled s vrcholu sopky na ně zapůsobil velmi tísnivě. Pod sebou měli skupinu černých hor, zbrázděných hlubokými soutěskami jako vráskami, se žlutými, bílými a červenými skvrnami, jež jako by nastříkal obrovský štětec nedovedného malíře. A pak se na všechny strany táhla černá rovná pláň bez jediné známky života, bezútěšný prostor, který pod narudlými Plutonovými paprsky vypadal zvlášť zlověstně.

„To je království smrti, daleko hroznější než polární sněhové pustiny!“ zvolal Kaštanov.

„Ano, kdyby existoval duch zla, pak by pro něho nebylo lepšího místa než zde!“ souhlasil Makšejev.

„Máte dobrý nápad. Říkejme téhle krajině Černá Ďáblova pustina.“

„A těmhle sopkám — Satanášův trůn. Docela jasně vidím hrůzný obraz: v oněch dnech, kdy Pluton hasne a kdy převládá narudlý soumrak, stoupá z kráteru duch zla, podoben obrovskému pterodaktylovi, létá nad těmihle horami a nad Černou Ďáblovou pustinou, pronikavě křičí, koupá se ve vlnách horkého jezera, odpočívá na černých a strmých skalách a s nadšením obzírá své království…“ Badatelé si prohlédli krajinu, zjistili si nejvhodnější místo pro sestup do kráteru a pak odešli k jezeru nejpřímější cestou od hlavního vrcholku. Chystali se, že se sem zítra vydají pro síru všichni čtyři.