Je tezke byt bohem

KAPITOLA OSMÁ

Ke kanceláři biskupa arkanarského šel Rumata zadem. Potajmu procházel přes dvorky, zaplétal se do hadrů rozvěšených k uschnutí, prolézal dírami v plotech, nechávaje na rezatých hřebících půvabné mašličky a cáry vzácných soanských krajek, sehnut přebíhal v brázdách brambor. A přece se mu nepodařilo uniknout bdělému oku černého vojska. Když vyšel na úzkou křivou uličku vedoucí k rumišti, narazil na dva zamračené, podnapilé mnichy.

Rumata se je pokusil obejít — mniši tasili meče a zastoupili mu cestu. Rumata uchopil jílce mečů — a mniši zapískali na tři prsty o pomoc. Rumata začal ustupovat k díře v plotě, kterou sem před okamžikem vlezl, ale z díry proti němu najednou vyskočil do uličky drobný čilý človíček s nevýrazným obličejem. Narazil ramenem do Rumaty, rozběhl se k mnichům a cosi jim řekl. Mniši si vykasali řízy nad kostnaté, fialově obepnuté nohy, rozběhli se pryč a zmizeli mezi domy. Drobný človíček se ani neotočil a cupital za nimi.

Aha, domyslel se Rumata. Špeh. Na mou osobní ochranu. A ani se moc neskrývá. Je prozíravý, ten biskup arkanarský! Zajímalo by mě, čeho se bojí víc — mě, nebo o mě. Sledoval pohledem špeha a pak zamířil k rumišti. Sousedilo se zadním traktem kanceláře bývalého ministerstva ochrany trůnu a dalo se očekávat, že nebude hlídáno.

Ulička byla prázdná. Ale teď už tiše po vrzávaly veřeje, bouchaly dveře, plakalo dítě, tu a tam se ozvalo bojácné šeptání. Nad poloshni-lou prkennou ohradu se vysunul uštvaný, hubený obličej, od zažraných sazí skoro černý. Na Rumatu se upřely vyděšené, zapadlé oči.

„Prosím o prominutí, urozený doně, ještě jednou prosím o prominutí. Neřekl by mi urozený don, co se děje ve městě? Já jsem kovář Kikus, říkají mi Chromajzl, měl bych jít do kovárny, ale bojím se…“

„Nechod'!“ poradil mu Rumata. „S mnichy nejsou žádné žerty. Král už není. Vládne don Reba, biskup Svatého řádu. Takže klidně seď doma.“

Po každém slově kovář chvatně přikyvoval, oči se mu naplňovaly zármutkem a zoufalstvím.

„Tak tedy Řád…,“ zamumlal. „Fuj, krucinál… Prosím o prominutí, urozený doně. Tak Řád, říkáte… A co to je? Šedí?“

„Ale ne,“ řekl Rumata a se zájmem si ho prohlížel. „Šedé už nejspíš vymlátili. Tohle jsou mniši.“

„Dejte pokoj!“ vyhrkl kovář. „Tak šedé už taky… To se podívejme na ten Řád! Tak šedé vymlátili? To je samozřejmě dobře. Ale co my, urozený doně, co bude s námi, co myslíte? Přizpůsobíme se? Myslím pod tím Řádem…“

„Proč by ne?“ řekl Rumata. „Řád taky musí jíst a pít. Přizpůsobíte se.“

Kovář ožil.

„Já si taky myslím, že se přizpůsobíme. Já si myslím, že hlavní zásada je — nech každýho na pokoji a každej nechá na pokoji tebe. Žejetotak?“

Rumata zavrtěl hlavou.

„Tak to ne! Kdo nechává každého na pokoji, ten to obvykle nejvíc odnese.“

„To je taky pravda,“ povzdychl si kovář. „Jenomže co si má jeden počít? Jsem sám jako kůl v plotě a na krku mi visí osm usmrkanců. Ech, matko boží, kdyby aspoň mýho mistra zamordovali. Byl u šedých jako důstojník. Co myslíte, urozený doně, mohli ho zamordovat? Já mu dlužím pět zlatek.“

„Nevím,“ řekl Rumata. „Dost možná, že ho zamordovali. Ale uvažuj radši o tomhle, kováři: Ty jsi sám jako kůl v plotě. Ale takových kůlů je u vás ve městě nějakých deset tisíc.“

„No a?“ řekl kovář.

„Jen uvažuj,“ řekl Rumata rozzlobeně a šel dál svou cestou.

Ten vymyslí starou belu. Na uvažování je u něj příliš brzy. A zdálo by se, že není nic snazšího: deset tisíc takových lamželezů, když dostane vztek, rozmačká kohokoli na kaši. A to je právě to — ten vztek v nich ještě není. Jenom strach. Každý za sebe, jen bůh za všechny.

Keře černého bezu na konci bloku domů se náhle rozhýbaly a do uličky se vplazil don Tameo. Když spatřil Rumatu, radostí vykřikl, vyskočil na nohy, zavrávoral, roztáhl ruce zmazané od země a vykročil mu vstříc.

„Můj urozený done!“ zahlaholil. „Já mám takovou radost! Jak vidím, taky jdete do kanceláře.“

„Samozřejmě, můj urozený done,“ odpověděl Rumata a obratně se vyhnul objetí.

„Dovolíte, abych se k vám připojil, urozený done?“

„Bude mi ctí, urozený done.“

Vyměnili si poklony. Bylo zřejmé, že od včerejška, kdy začal, nemůže se don Tameo zastavit. Vytáhl z širokánských žlutých kalhot umělecky tvarovanou skleněnou láhev.

„Nemáte chuť, urozený done?“ nabídl uctivě.

„Srdečný dík.“

„Rum!“ prohlásil don Tameo. „Pravý rum z metropole. Zaplatil jsem za něj zlatku.“

Sešli k rumišti a s ucpanými nosy kráčeli přes hromady odpadků, mršiny psů a smradlavé kalužiny, v nichž se převalovaly spousty bílých červů. Ranním vzduchem se nesl rovnoměrný bzukot myriád smaragdových much.

„To je zvláštní,“ řekl don Tameo a zazátkoval láhev, „tady jsem ještě nikdy nebyl.“

Rumata neřekl nic.

„Donem Rebou jsem byl vždycky nadšen,“ řekl don Tameo. „Byl jsem pevně přesvědčen, že dříve či později svrhne nemohoucího monarchu, uvolní nám nové cesty a otevře zářivé perspektivy.“ Při těchto slovech sklouzl nohou do žlutozelené kaluže, řádně se pocákal, a aby neupadl, chytil se Rumaty. „Ano,“ pokračoval, když měli zase pevnou půdu pod nohama. „My, mladá aristokracie, budeme vždy na straně dona Reby. Konečně nastal čas kýžené rovnováhy. Posuďte sám, doně Rumato. Už hodinu chodím po uličkách a zahradách, ale nepotkal jsem za tu dobu ani jednoho šedého. Smetli jsme šedou chamraď z tváře země, a hned se v obrozeném Arkanaru dýše sladce a svobodně. Místo hulvátských kramářů, těch opovážlivých hrubců a nevzdělanců, jsou ulice plné sluhů božích. Viděl jsem, že se někteří šlechtici už veřejně procházejí před svými domy. Už se nemusejí bát, že je nějaký zabedněnec v zahnojené zástěře postříká svou ohavnou bryčkou. A už není třeba klestit si cestu hordou bývalých řezníků a hokynářů. Obdařeni požehnáním velikého Svatého řádu, k němuž jsem vždy choval nesmírnou úctu a — proč bych to tajil — upřímnou náklonnost, dojdeme netušeného rozkvětu, kdy ani jediný obyčejný člověk si netroufne pohlédnout na šlechtice, pokud nemá povolení podepsané okresním inspektorem Řádu. Nesu právě vypracovaný projekt v tomto smyslu.“

„Odporný puch,“ prohlásil Rumata od plic. „Ano, hrozný,“ připojil se don Tameo a zazátkoval láhev. „Ale zato jak svobodně se teď dýše v obrozeném Arkanaru! A ceny lihovin klesly na polovinu…“

Než došli, dopil don Tameo láhev do dna, mrštil jí na volnou pláň a zmocnilo se ho neobyčejné vzrušení. Dvakrát upadl, podruhé se odmítl očistit a prohlásil, že je obtížen mnoha hříchy, že je špinavý již od přirozenosti a přeje si v takovém stavu předstoupit před vládce. Znovu a znovu z plna hrdla citoval svůj vypracovaný projekt. „Tohle je hezky řečeno!“ pochvaloval si sám. „Vemte si třeba tohle místo, urození donové: Aby smradlaví nevolníci… To je myšlenka, co?“ Když se dostali na zadní nádvoří, pověsil se hned na prvního mnicha, který jim přišel do cesty, ronil proudy slz a žadonil o odpuštění hříchů. Napůl udušený mnich se mu zuřivě vytrhoval, pokoušel se hvízdáním přivolat pomoc, ale don Tameo ho popadl za řízu a oba se svalili na haldu odpadků. Rumata je nechal být. Když se od nich vzdaloval, ještě dlouho slyšel žalostné, přerývané pískání a výkřiky: „Aby smradlaví nevolníci… Dej mi požehnání… Z upřímného srdce! Náklonnost jsem choval, náklonnost, rozumíš tomu, ty tlamo odpor-ná?“

Na náměstí před branou, ve stínu hranaté Veselé věže, stál vyřízený oddíl pěších mnichů ozbrojených sukovitými klacky, z nichž šla hrůza. Mrtvoly už byly odklizeny. Ranní vítr honil rozvířené žluté sloupy prachu. Pod širokou kuželovitou střechou věže jako vždy pokřikovaly a hádaly se vrány — tam na vyčnívajících trámech viseli hlavou dolů oběšenci. Věž byla postavena asi před dvěma sty lety předkem nebožtíka krále výhradně pro vojenské účely. Stála nad pevnými třípodlažními základy, v nichž byly kdysi uloženy zásoby potravin pro případ obležení. Pak ji však změnili ve vězení. V důsledku zemětřesení se však všechny podlahy uvnitř propadly a kobky musely být přeneseny do podzemí. Svého času si jedna z arkanar-ských královen postěžovala svému pánu a veliteli, že ji z radovánek ruší nářek mučených, rozléhající se do celého okolí. Nejjasnější manžel vydal rozkaz, aby ve věži od rána do pozdní noci vyhrávala vojenská kapela. Od té doby nese věž svůj dnešní název. Už dávno byla pouhou prázdnou kamennou kostrou, už dávno se vyšetřovací cely přemístily do nejnižších, nově vyhloubených pater sklepa, už dávno tam nevyhrávala žádná kapela, ale obyvatelé města věž stále ještě nazývali Veselou.

Obvykle bývalo kolem Veselé věže prázdno. Ale dnes tu bylo neobyčejně rušno. Odevšad k ní vedli, táhli, po zemi vlekli příslušníky úderných oddílů v šedých uniformách, zavšivené tuláky v hadrech, polonahé měšťany, jimž ze strachu naskočily vyrážky, úpěnlivě ječící děvky, hnali sem celé bandy pochmurně se rozhlížejících otrhanců z noční armády. A současně z jakýchsi tajných východů vytahovali dlouhými háky mrtvoly, házeli je na vozy a odváželi za město. Ti nejposlednější z dlouhé řady šlechticů a zámožných měšťanů, která vybíhala z otevřených dveří kanceláře, se s hrůzou a neklidem ohlíželi na ten děsivý shon.

Do kanceláře byli vpuštěni všichni, někteří byli dokonce přiváděni eskortou. Rumata se protlačil dovnitř. Bylo tam k nedýcháni jako před chvílí na rumišti, U širokého stolu, obložen seznamy, seděl úředník s nažloutle šedivým obličejem a velkým husím brkem za odstávajícím uchem. Žadatel, který byl právě na řadě, urozený don Keu, nafoukaně naježil kníry a představil se.

„Smekněte klobouk,“ pronesl bezbarvým hlasem úředník, aniž zvedl oči od papírů.

„Rod Keu má privilegium nosit klobouk na hlavě i v přítomnosti samého krále,“ prohlásil don Keu hrdě.

„Vůči Řádu nemá privilegia nikdo,“ odpověděl úředník týmž bez-krevným hlasem.

Don Keu zafuněl, ale klobouk smekl. Úředník klouzal po seznamu dlouhým žlutým nehtem.

„Don Keu…, don Keu,“ mumlal. „Don Keu, tady… Královská ulice číslo dvanáct?“

„Ano,“ řekl don Keu zvučným, podrážděným hlasem.

„Číslo čtyři sta osmdesát pět, bratře Tibaku.“

Bratr Tibak seděl u sousedního stolu. Byl hřmotný, zrudlý zádu-chou. Chvíli se přehraboval v papírech, pak si otřel z pleše pot, vstal a monotónně přečetl:

„Číslo čtyři sta osmdesát pět, don Keu, Královská dvanáct, za hanobení jména Jeho Přeosvícenosti biskupa arkanarského dona Reby, k němuž došlo předloni při plese v paláci, odsuzuje se k třem tuctům ran na obnaženou sedací část a k líbání boty Jeho Přeosvícenosti.“

Bratr Tibak usedl.

„Jděte touhle chodbou,“ řekl úředník bezbarvým hlasem, „mrská-ní vpravo, bota vlevo. Další…“

K Rumatovu obrovskému údivu don Keu neprotestoval. Zřejmě už v té frontě ledacos viděl. Jen si hekl, důstojně si přihladil kníry a vykročil chodbou. Další z řady, obrovitý don Pifa, na kterém se třásly haldy tuku, už stál bez klobouku.

„Don Pifa…, don Pifa,“ mumlal úředník a přejížděl prstem po seznamu. „Mlékařská ulice dvě?“ Don Pifa zachrčel.

„Číslo pět set čtyři, bratře Tibaku.“ Bratr Tibak si znovu otřel pot a znovu vstal. „Číslo pět set čtyři, don Pifa, Mlékařská dvě, ničím se vůči Jeho Přeosvícenosti neprovinil — je tudíž čist.“

„Done Pifo,“ řekl úředník, „přijměte odznak očištění.“ Shýbl se, vytáhl z truhlice stojící u křesla železný náramek a podal ho urozenému Pifovi. „Noste na levé ruce, předkládejte na první požádání orgánů Řádu. Další…“

Don Pifa vydal hrdelní zvuk a odešel prohlížeje si náramek. Úředník už drmolil další jméno. Rumata se rozhlédl po řadě lidí. Bylo mezi nimi mnoho známých tváří. Někteří byli oblečeni jako obvykle přepychově, jiní ze sebe viditelně dělali chudé, ale všichni bez rozdílu byli důkladně zabláceni. Kdesi uprostřed fronty stál don Sera a nahlas, aby to každý slyšel, už potřetí za posledních pět minut prohlašoval: „Nevidím jediný důvod, proč by i urozený don nemohl přijmout nějaké to mrskání ve jménu Jeho Přeosvícenosti.“

Rumata počkal, až poslali do chodby dalšího (byl to známý obchodník rybami a dostal pět ran bez líbání za málo nadšený způsob myšlení), protlačil se ke stolu a bez okolků položil dlaň na papíry před úředníkem.

„Prosím o prominutí. Potřebuju rozkaz k propuštění doktora Bu-dacha. Jsem don Rumata.“

Úředník ani nezvedl hlavu.

„Don Rumata…, don Rumata,“ zamumlal, odstrčil Rumatovi ruku a rozjel se nehtem po seznamu.

„Co to děláš, inkouste stará?“ vybafl Rumata. „Potřebuju rozkaz k propuštění!“

„Don Rumata…, don Rumata…“ Zastavit tento automat bylo zřejmě vyloučeno. „Kotlářská ulice osm. Číslo šestnáct, bratře Tibaku.“

Rumata cítil, že za jeho zády všichni zatajili dech. A upřímně řečeno, ani jemu samotnému nebylo dvakrát do smíchu. Upocený, brunátný bratr Tibak povstal.

„Číslo šestnáct, don Rumata, Kotlářská osm, za zvláštní zásluhy o Řád uděluje se mimořádné poděkování Jeho Přeosvícenosti a svoluje se vydati rozkaz k propuštění doktora Budacha, s kterýmžto doktorem může být nakládáno podle vlastního uvážení — viz doklad číslo šest sedmnáct jedenáct.“

Úředník pomalu vytáhl jmenovanou listinu zpod seznamů a podal ji Rumatovi.

„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, místnost šest, chodbou rovně, vpravo a vlevo,“ řekl monotónně. „Další…“

Rumata si prohlédl listinu. Nebyl to rozkaz k propuštění Budacha. Byl to podklad pro získání propustky ke vstupu do pátého, zvláštního oddělení kanceláře, kde měl dostat průvodní list na sekretariát pro tajné záležitosti.

„Co jsi mi to dal, trdlo?“ zeptal se Rumata. „Kde je příkaz?“

„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, dveře číslo šest, chodbou rovně a pak vpravo a vlevo,“ opakoval úředník.

„Ptám se, kde je příkaz!“ vyštěkl Rumata.

„Nevím…, nevím… Další!“

Za Rumatovým uchem se ozvalo funění a cosi měkkého a horkého mu nalehlo na záda. Poodstoupil. Ke stolu se znovu prodral don Pifa.

„Nenandám ho,“ řekl pisklavě.

Úředník na něj pohlédl kalnýma očima.

„Jméno? Titul?“ zeptal se.

„Já ho nenandám,“ opakoval don Pifa a potrhával náramkem, který se mu vešel sotva na tři tučné prsty.

„Nenandá…, nenandá…,“ mumlal úředník a najednou si rychle přitáhl tlustou knihu, která mu ležela při pravé ruce. Vypadala v černé promaštěné vazbě zlověstně. Don Pifa na ni několik vteřin připitoměle koukal, pak prudce odskočil a beze slova zamířil k východu. Z dlouhé řady se ozvalo netrpělivě: „Nezdržovat! Rychle!“ Rumata rovněž odstoupil od stolu. To je ale bahnisko, řekl si v duchu. No, jen počkejte… Úředník začal mumlat do prázdna: „Jestliže se zmíněný odznak očištění nevejde na levé zápěstí očištěného, případně ne-má-li očištěný levé zápěstí jako takové…“ Rumata obešel stůl, hrábl oběma rukama do truhly, vzal, kolik pobral, a odcházel.

„Hej, hej,“ okřikl ho úředník monotónně. „Povolení!“

„Ve jménu Páně!“ prohlásil Rumata významně a ohlédl se přes rameno. Úředník a bratr Tibak jako na povel vstali a dvojhlasně odpověděli: „Ve jménu Jeho!“ Lidé v řadě sledovali Rumatu závistivými a nadšenými pohledy.

Když vyšel z kanceláře, zamířil Rumata pomalu k Veselé věži a natahoval si cestou náramky na levou ruku. Měl jich celkem devět a na levou ruku se mu jich vešlo pouze pět. Zbývající čtyři si tedy natáhl na pravou. Tak biskup arkanarský si mě chce získat svou vytrvalostí, pomyslel si. Ale z toho nic nebude. Náramky na každém kroku pocinkávaly, v ruce, aby ho bylo dobře vidět, držel Rumata úctyhodný papír — listinu šest sedmnáct jedenáct, ozdobenou různobarevnými razítky. Mniši, které potkával, ať pěší nebo na koních, mu chvatně ustupovali z cesty. V uctivé vzdálenosti se chvílemi objevoval a hned zase mizel v davu nenápadný špeh, osobní strážce. Kdo neuskočil dost rychle, toho Rumata nelítostně tepal pochvami mečů. Došel k bráně, výhružně zaryčel na strážného, který naznačil snahu zastavit ho, přešel nádvoří a začal sestupovat po kluzkých, prošlapaných schodech do příšeří ozářeného čadivými pochodněmi. Tudy se přicházelo do nejtajnější svatyně ministerstva ochrany trůnu — do královského vězení a vyšetřovacích cel.

V klenutých chodbách po každých deseti metrech trčela z rezaté-ho držáku ve zdi čpící pochodeň. Ve výklenku pod každou pochodní se jako v jeskyni černala dvířka se zamřížovaným okénkem. Byly to vchody do vězeňských kobek, zajištěné zvenčí těžkými železnými závorami. V chodbách bylo plno lidí. Tlačili se, pobíhali, vykřikovali, rozkazovali… Vrzaly závory, bouchaly dveře, kohosi mlátili a postížený křičel, kohosi táhli a on se vzpíral, kohosi se snažili vmáčknout do cely nabité už k prasknutí, jiného zase z cely vytahovali, nešlo to a on zoufale křičel: „To nejsem já, to nejsem já!“ a chytal se okolních spoluvězňů. Obličeje mnichů, s nimiž se Rumata potkával, byly soustředěné, až kruté. Každý pospíchal, každý plnil povinnosti celostátního významu. Rumata se snažil dovědět se co nejvíc, a proto pomalu procházel jednu chodbu za druhou a sestupoval stále níž. Ve spodních patrech bylo o něco klidněji. Podle úryvků rozhovorů si domyslel, že tu probíhají zkoušky absolventů Vlastenecké školy. Polonazí ramenatí výrostci v kožených zástěrách stáli v hloučcích přede dveřmi mučíren, listovali v promaštěných příručkách a čas od času se chodili napít k velké nádrži s hrnkem na řetízku. Z cel se ozývaly strašlivé výkřiky, dunění ran, páchla spálenina. A ty řeči, ty řeči…

„Lámací kolo má nahoře takovej šroub a ten prask. Za to já přece nemůžu. A on mi vynadal, že jsem trdlo a nemehlo, mám si jít pro pět na holou a zase se vrátit…“

„Mělo by se zjistit, kdo dneska mrská. Třeba je tam někdo od nás ze školy. Kdybysme se předem domluvili, vybrali od každýho pět grošů a strčili mu to…“

„Když je někdo moc tučnej, nemá smysl nažhavovat pohrabáč, stejně v tom sádle vychladne. Nejlepší je vzít kleštičky a tu vrstvu sádla odloupnout…“

„Na nohy máš přece napínáky Boha našeho a Pána, tím se roztáhnou a klínama se upevní, kdežto na rukavicích mučednice Paty jsou šrouby, to je zase speciálně na ruce, rozumíš?“

„Kluci, to vám byla psina. Já tam přijdu a koukám, víte, kdo tam byl v železech? Fiká Zrzek, řezník z naší ulice, co mě vždycky, když byl opilej, tahal za uši. Tak si říkám: Jen počkej, na tobě si zgust-nu…“

„Pekora Tlamu hned ráno odtáhli mnichové a pořád ještě se nevrátil. Ani na zkoušku nepřišel.“

„Já měl použít kostilomu, ale místo toho jsem ho pitomec vzal klackem přes boky — no a zlomil jsem mu žebro. A otec Kin mě popad za vlasy a kop mě botou pod kostrč, ale tak přesně, kluci, že se mi dělaly mžitky před očima. Doteďka mě to bolí. A povídal: Co mi tady kazíš matryjál?“

Dívejte se, jen se dívejte, přátelé, myslel si Rumata a pomalu otáčel hlavu s obručí ze strany na stranu. Tohle není teorie. Tohle ještě žádný z lidí neviděl. Dívejte se, poslouchejte, filmujte… a važte si své doby, milujte ji, hrom do vás, a pokloňte se památce těch, kteří tímto prošli! Sledujte pozorně ty tlamy, mladé, tupé, lhostejné, zvyklé na jakoukoli bestialitu, a neohrnujte nos, vaši předkové nebyli lepší.

Postřehli ho. Asi deset párů očí, které už ledacos viděly, se na něj upřelo.

„Hele, tamhle stojí don. Bílej jako stěna.“

„Che… Není divu, urozený nejsou na tohle zvyklí.“

„V takovejch případech se má dát voda, jenže řetízek je krátkej, nedosáhne tak daleko…“

„Ale co, on se vzpamatuje…“

„Takovýho bych chtěl… Na co se zeptáš, na to odpoví.“

„Mluvte víc potichu, mládenci, nebo mávne mečem… Hele, co má náramků… A lejstro.“

„Nějak na nás zírá… Pojďte radši dál.“

Všichni najednou se pohnuli, odstoupili do stínu a odtud blýskali ostražitýma pavoučíma očima. Tak, tohle už mi stačí, řekl si Rumata v duchu. Už chtěl chytit za řízu mnicha, který právě běžel kolem, ale najednou postřehl tři, kteří nepobíhali, ale vykonávali jakousi práci na místě. Mlátili holemi kata — zřejmě za nedostatečnou horlivost. Rumata k nim přistoupil.

„Ve jménu Páně,“ řekl tiše a zařinčel náramky.

Mnichové spustili hole a zadívali se na něj.

„Ve jménu Jeho,“ řekl nejurostlejší z nich.

„Poslyšte, otcové,“ řekl Rumata, „zaved'te mě k vězeňskému do-zorci.“

Mniši se po sobě podívali. Kat se hbitě odplazil a schoval se za káď.

„Nač ho potřebuješ?“ zeptal se urostlý mnich.

Rumata beze slova zvedl papír, přidržel mu ho před očima a zase odtáhl.

„Aha,“ řekl mnich. „Vězeňský dozorce jsem teď já.“

„Výborně,“ poznamenal Rumata a stočil papír do trubičky. „Já jsem don Rumata. Jeho Přeosvícenost mi věnovala doktora Budacha. Jdi a přiveď ho.“

Mnich zajel rukou pod kápi a hlasitě se poškrábal.

„Budach?“ řekl zamyšleně. „Který Budach? Ten násilník?“

„Ale ne,“ řekl druhý mnich. „Ten násilník se jmenuje Rudách. Toho propustili už v noci. Sám otec Kin mu sundal pouta a vyvedl ho nahoru.“

„Nesmysl, nesmysl!“ vyhrkl Rumata netrpělivě a poplácal se papírem po boku. „Budach. Co otrávil krále.“

„Jo tak,“ řekl dozorce. „Už vím. Tak ten už je nejspíš na kůlu… Bratře Pakko, zajdi se podívat na dvanáctku. A ty si ho odvedeš?“ obrátil se znovu k Rumatovi.

„Pochopitelně,“ přisvědčil Rumata. „Je můj.“

„V tom případě mi laskavě dej ten papír. Papírek se musí založit.“

Rumata mu podal listinu.

Dozorce ji několikrát otočil v rukou, prohlédl si razítka a pak řekl s obdivem:

„Ti lidi ale píšou! Postav se tadyhle stranou, doně, chvilku počkej. My tu zrovna máme práci… Kam zmizel ten chlap?“

Mniši se začali rozhlížet a hledat provinilého kata. Rumata poodstoupil. Kata vytáhli od nádrže, znovu ho rozložili po podlaze a soustředěně, bez nadměrné zuřivosti ho mrskali. Asi za pět minut se v ohybu objevil pověřený mnich a na provaze za sebou táhl hubeného, úplně šedivého starce v tmavém obleku.

„Tady je ten Budach!“ vykřikl radostně mnich už z dálky. „A vůbec není na kůlu, je živ a zdráv. Trochu zeslábl, to ano, asi už dlouho sedí o hladu…“

Rumata jim pokročil vstříc, vytrhl mnichovi provaz z ruky a sejmul starci z krku oprátku. „Vy jste Budach Irukánský?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděl stařec a úkosem se na něj podíval. „Já jsem Rumata. Pojďte za mnou a nezůstávejte pozadu.“ Pak se otočil k mnichům. „Ve jménu Páně,“ utrousil.

Dozorce si narovnal záda, postavil hůl a trochu udýchaně odpověděl: „Ve jménu Jeho.“

Rumata pohlédl na Budacha a všiml si, že se stařec opírá o stěnu a sotva stojí na nohou.

„Je mi špatně,“ řekl Budach s bolestivým úsměvem. „Promiňte, urozený done.“

Rumata ho vzal v podpaží a vedl. Když byli z dohledu mnichů, zastavil se, vytáhl z tuby tabletu sporaminu a podal ji Budachovi. Ten na něj tázavě pohlédl. „Spolkněte to,“ řekl Rumata. „Hned se vám uleví.“ Budach, stále ještě opřen o stěnu, vzal tabletku, prohlédl si ji, čichl k ní, zvedl huňaté obočí, pak pilulku opatrně položil na jazyk a zamlaskal. „Polknout, polknout,“ řekl Rumata s úsměvem. Budach pilulku spolkl.

„Hm,“ protáhl. „Myslel jsem, že vím o lécích všechno.“ Odmlčel se a soustředěně vnímal své pocity. „Hm, hm, hm,“ řekl po chvilce. „Zajímavé! Sušená slezina kňoura Y? Vlastně ne, tohle nepáchne hnilobou.“ „Půjdeme,“ řekl Rumata.

Prošli chodbou, vystoupili po schodech, pak další chodbou a ještě po jedněch schodech. A tu se Rumata zarazil jako přimrazen. Vězeňské klenby se rozezněly známým dunivým řevem. Kdesi v hloubi žaláře křičel z plných plic, sypal hrůzostrašné nadávky, proklínal boha, všechny svaté, peklo, Svatý řád, dona Rebu a ještě mnoho jiného jeho upřímný přítel baron Pampa, don Bau no Sugura no Gatta no Arkanara. Tak barona přece jen dostali do drápů, pomyslel si Rumata s lítostí. Úplně jsem na něj zapomněl. To on by na mě nezapomněl… Rychle stáhl z ruky dva náramky. Nastrčil je na hubené zápěstí doktora Budacha a řekl: „Jděte nahoru, ale za bránu nechoďte. Čekejte někde v ústraní. Kdyby na vás doráželi, ukažte jim náramky a chovejte se suverénně.“

Baron Pampa řval jako atomový ledobonec v polární mlze. Pod klenbami se převalovala dunivá ozvěna. Lidé v chodbách strnuli a s otevřenými ústy zbožně naslouchali. Mnozí se křižovali palcem, aby zahnali ďábla. Rumata seběhl po dvojích schodech, porážel mnichy, kteří se mu připletli do cesty, pochvami mečů si proklestil cestu houfem absolventů a kopnutím rozrazil dveře cely vyboulené strašným řevem. V poskakujícím svitu pochodní spatřil přítele Pampu — obrovitý baron byl nahý přivázán ke stěně za ruce a nohy, hlavou dolů. Obličej mu zčernal návalem krve. U pokřiveného stolku seděl přihr-bený úředník, zacpával si uši a kat pokrytý perlivým potem připomínal trochu zubaře — přebíral v plechovém umyvadle řinčivé nástroje.

Rumata za sebou pečlivě zavřel, přistoupil zezadu ke katovi a praštil ho jílcem meče do zátylku. Kat se otočil, chytil se za hlavu a dřepl do umyvadla. Rumata tasil meč z pochvy a přesekl vejpůl stůl s papíry, u něhož seděl úředník. Všechno bylo v pořádku. Kat seděl v umyvadle, trochu skytal, a úředník svižně po čtyřech utekl do kouta a tam se schoulil. Rumata přistoupil k baronovi, který na něj zdola hleděl s radostným údivem, popadl řetězy, jimiž byl baron přikován, a na dvoje trhnutí je vyrval ze zdi. Pak opatrně postavil baronovy nohy na podlahu. Baron přestal křičet, znehybněl v podivné póze, pak sebou trhl a uvolnil si ruce.

„Je to vůbec možné,“ rozhlaholil se znovu a koulel očima podlitýma krví. „Jste to vy, můj urozený příteli? Konečně jsem vás na-šel!“

„Ano, jsem to já,“ řekl Rumata. „Pojďte pryč, příteli, tohle není místo pro vás.“

„Pivo!“ vyhrkl baron. „Tady někde bylo pivo.“ Začal přecházet po cele, vláčel za sebou přetržené řetězy a hromoval přitom: „Polo-vičku noci jsem prolítal po městě. Hrom do toho, řekli mi, že jste zatčen, a já pomlátil spoustu lidí. Něco mi říkalo, že vás určitě najdu tady v tom vězení! A prosím, opravdu!“

Přistoupil ke katovi a smetl ho jako prášek i s umyvadlem. Pod umyvadlem se objevil soudek. Baron pěstí vyrazil dno, zvedl soudek, zvrátil hlavu a nahnul soudek nad sebe. Proud piva žbluňkavě zamířil do jeho hrdla. To je nádhera, pomyslel si Rumata a něžně barona sledoval. Na první pohled býk, primitivní hovado, ale on mě přece hledal, chtěl mě zachránit, přišel sem do vězení bezpochyby dobrovolně, pro mě… Ba ne, existují opravdoví lidé i v tomhle světě, mizerném a proklatém… Dopadlo to skutečně výborně!

Baron vyprázdnil soudek a mrštil jím do kouta, kde se nahlas tetelil úředník. Z kouta se ozvalo vypísknutí.

„Tak,“ prohlásil baron a otřel si dlaní vousy. „Teď jsem ochoten vás následovat. Nevadí, že jsem nahý?“

Rumata se rozhlédl, přikročil ke katovi a vytřásl ho ze zástěry.

„Vezměte si zatím tohle,“ řekl Pampovi.

„Máte pravdu,“ souhlasil baron a uvázal si zástěru kolem boků.

„Nebylo by slušné objevit se před baronesou nahý…“

Vyšli z cely. Ani jeden člověk se neodvážil zastoupit jim cestu, chodba se vyprazdňovala už dvacet kroků před nimi.

„Já je všecky rozsekám,“ hřímal baron. „Obsadili mi zámek! A nasadili tam nějakýho otce Arimu! Já sice nevím, čí to je otec, ale z jeho dětí, jak je bůh nade mnou, nadělám co nevidět sirotky. Kruci-nál, příteli, nezdá se vám, že tady mají strašně nízké stropy? Já už mám celou hlavu odřenou…“

Vyšli z věže. Před očima se mihl a zase zmizel v hustých zástupech špeh, osobní strážce. Rumata pokynul Budachovi, aby je následoval. Dav u brány se rozestoupil jako rozetnutý mečem. Bylo slyšet, jak jedni vykřikují, že utekl těžký zločinec, velezrádce, jiní zase volali: „Tamhle je, to je Nahý ďábel, slavný estorský kat, čtvrtitel.“

Baron došel na prostředek náměstí a zastavil se s očima přimhouřenýma před slunečním svitem. Museli pospíchat. Rumata se rychle rozhlédl.

„Tady někde jsem měl koně,“ řekl baron. „Hej, vy tam! Koně!“

U sloupu, kde přešlapovali přivázaní koně řádového jezdectva, vznikl zmatek,

„Ale toho ne!“ vybafl baron. „Tamhletoho šedého grošáka!“

„Ve jménu Páně,“ vykřikl Rumata dodatečně a stáhl si přes hlavu řemení s mečem.

Vylekaný mnich v ušpiněné říze přivedl baronovi koně.

„Dejte mu něco, doně Rumato,“ řekl baron a s námahou se vyhoupl do sedla.

„Stůj! Stůj!“ ozvalo se od věže.

Přes náměstí uháněli mniši a mávali klacky. Rumata vstrčil baronovi meč do ruky.

„Pospěšte si, barone.“

„Ano,“ řekl Pampa, „musím si pospíšit. Ten Arima by mi vydrancoval sklepy. Očekávám vás u sebe zítra nebo pozítří, příteli. Co mám vyřídit baronese?“

„Uctivé rukypolíbení,“ řekl Rumata. Mniši už byli docela blízko. „Dělejte, rychle, barone!“

„A vám nic nehrozí?“ zeptal se baron starostlivě.

„Ne, hrome, ne! Jeďte!“

Baron pobídl koně do cvalu přímo proti shluku mnichů. Někteří se svalili a kutáleli po zemi, jiní začali ječet, zvedl se oblak prachu, po kamenném dláždění zadusala kopyta — a baron zmizel Rumata se díval do uličky, kde posedávali povalení mniši, a tu se mu u ucha ozval úlisný hlas:

„Můj urozený doně, nezdá se vám, že si dovolujete příliš?“

Rumata se otočil. Do obličeje se mu s trochu křečovitým úsměvem díval don Reba.

„Příliš?“ opáčil Rumata. „Neznám to slovo — příliš.“ Najednou si připomněl dona Seru. „A vůbec, nevidím jediný důvod, proč by nemohl jeden urozený don druhému urozenému donovi pomoct z nesnází.“

Kolem nich dunivě přejela skupina jezdců s napřaženými píkami — pronásledovatelé. V obličeji dona Reby se cosi změnilo.

„No dobrá,“ řekl. „To tedy nechme… O, vidím tu velemoudrého doktora Budacha… Vypadáte báječně, doktore. Budu muset provést revizi ve své věznici. Velezrádci, byť i propuštění na svobodu, nesmějí z vězení vycházet, ale musejí být vynášeni.“

Doktor Budach proti němu vykročil jako slepý. Rumata se rychle postavil mezi ně.

„Mimochodem, doně Rebo,“ řekl, „jaký názor máte na otce Ari-mu?“

„Na otce Arimu?“ Don Reba vysoko zvedl obočí. „Výtečný voják. Zaujímá významné místo v mé diecézi. Proč se ptáte?“

„Jako věrný sluha Vaší Přeosvícenosti,“ řekl Rumata hodně jízlivě a uklonil se, „vám musím sdělit, že toto významné místo můžete považovat za uvolněné.“

Rumata se zadíval do uličky, kde se stále ještě neusadila oblaka žlutého prachu. Zadíval se tam i don Reba a na jeho tváři se objevilo znepokojení.

Bylo už hodně přes poledne, když Kira pozvala urozeného dona a jeho velemoudrého přítele ke stolu. Doktor Budach, umytý, převlečený do čistého a pečlivě oholený, vypadal velmi seriózně. Jeho pohyby byly rozvážné a plné důstojnosti, moudré šedé oči se dívaly vlídně, dokonce shovívavě. Především se Rumatovi omluvil za to, že se na náměstí neovládl.

„Ale pochopte mě, prosím,“ vysvětloval. „Je to hrozný člověk. Je to vlkodlak, který přišel na svět nedopatřením boha. Jsem lékař, ale nestydím se přiznat, že bych ho při vhodné příležitosti neváhal zbavit života. Slyšel jsem, že krále otrávili. A nyní chápu, čím byl otráven.“ (Rumata zbystřil pozornost.) „Tenhle Reba ke mně přišel do cely a žádal, abych mu napsal recept na jed, který působí po několika hodinách. Samozřejmě jsem odmítl. Vyhrožoval mučením — a já jsem se mu vysmál do očí. A ten lump křikl na katy a ti mu zvenku přivedli asi tucet chlapců a děvčat, ne starších než deset let. Postavil je přede mě, otevřel mou brašnu a prohlásil, že na těch dětech bude zkoušet všechny lektvary, jeden po druhém, dokud nenajde ten pravý. Takhle byl otráven král, doně Rumato…“

Budachovi se začaly třást rty, ale opanoval se. Rumata se taktně odvrátil a pokýval. Jasné, říkal si v duchu. Naprosto jasné. Z ruky svého ministra by si byl král nevzal ani okurku. A ten darebák králi podstrčil nějakého bezvýznamného šarlatána, kterému byl za královo uzdravení slíben titul osobního zaříkávače. Teď je jasné i to, proč Reba tak zajásal, když jsem ho v králově ložnici napadl. Těžko by byl vymyslel vhodnější příležitost, jak králi nastrčit nepravého Buda-cha. Veškerá odpovědnost padala na Rumatu Estorského, irukánské-ho špióna a spiklence. Jsme břídilové, pomyslel si. V Ústavu bude bezpodmínečně třeba zavést seminář feudální intriky. A prospěch známkovat v rebech. Nebo ještě lépe v decirebech. Jenomže to všecko…

Doktor Budach měl bezpochyby velký hlad. Přesto jemně, ale rozhodně odmítl jakoukoli masitou stravu a věnoval pozornost pouze salátům a kobližkám s marmeládou. Vypil pohár estorského, oči se mu zaleskly a na tvářích vyrazil zdravý ruměnec. Rumata jíst nemohl. Před očima mu praskaly a čadily purpurové pochodně, odevšad páchlo spálené maso a v hrdle mu uvízl chuchvalec velký jako pěst. Proto stál u okna, čekal, až se host nasytí, a udržoval zdvořilou konverzací, uvážlivou a klidnou, aby hostu nebránil v jídle.

Město ponenáhlu ožívalo. Na ulici se objevili lidé, hlasy stále sílily, ozvalo se klepání kladiv a praskot dřeva — ze střech a ze zdí se odstraňovaly pohanské symboly. Tlustý plešatý kramář přejel okolo domku s vozíkem, na němž měl soudek piva — jel prodávat na náměstí po dvou groších za půllitr. Obyvatelé se přizpůsobovali. Ve dveřích protějšího domu klábosil malý špeh a osobní strážce s hubenou paní domácí a dloubal se přitom v nose. Pak pod oknem začaly přejíždět vozy s nákladem dosahujícím až k oknům prvního poschodí. Rumata nejdřív nepochopil, co to je za vozy, ale pak spatřil modré a černé ruce a nohy čouhající zpod pytloviny — a rychle odstoupil ke stolu.

„Podstatou člověka,“ říkal Budach a pomalu žvýkal, „je podivuhodná schopnost zvykat si na všechno. Neexistuje v přírodě nic, čemu by člověk nepřivykl. Ani kůň, ani pes, ani myš takovou schopnost nemají. Bůh, když člověka tvořil, si nejspíš dobře uvědomoval, k jakým útrapám ho předurčuje, a tak mu dal velikou zásobu sil a trpělivosti. Těžko říct, je-li to dobře nebo špatně. Kdyby člověk neměl takovou trpělivost a odolnost, všichni dobří lidé by už byli dávno vyhynuli a na světě by zůstali jen zlí a nemilosrdní. Na druhé straně však zvyk trpět a přizpůsobovat se mění člověka v němou tvář, která se kromě anatomických znaků od zvířat ničím neliší, naopak, je ještě bezbrannější a zranitelnější než zvíře. A každý nový den přináší nové hrozné zlo a násilí…“

Rumata pohlédl na Kiru. Seděla proti Budachovi a napjatě poslouchala, tváří opřena o pěst. Měla smutné oči, zřejmě jí bylo lidí nesmírně líto.

„Asi máte pravdu, ctihodný Budachu,“ řekl Rumata. „Ale vezměte si například mě. Já jsem obyčejný urozený don.“ (Budachovo vysoké čelo se pokrylo vráskami, oči se mu udiveně a vesele zakulati-ly.) „Nesmírně miluji moudré lidi, to je duchovní šlechta. A nechápu, proč vy, strážci a výluční majitelé nejvyšších vědomostí, proč jste tak beznadějně pasivní. Proč se pokorně necháváte přezírat, uvrhovat do žaláře, upalovat na hranicích? Proč odtrhujete smysl života — získávání znalostí, od praktických potřeb života — boje proti zlu?“

Budach odstrčil prázdný talíř od koblih.

„Kladete mi podivné otázky, doně Rumato,“ řekl. „Povedené na tom je, že přesně tytéž otázky mi kladl urozený don Hug, komoří našeho vévody. Vy se s ním znáte? Já si to myslel… Boj proti zlu! Ale co je to zlo? Každý má možnost ho chápat po svém. Pro nás, vědce, je zlo v neznalosti, ale církev učí, že neznalost je štěstí a všechno zlo pochází naopak z vědění. Pro rolníka jsou zlem daně a sucha, kdežto pro obchodníka obilím jsou sucha požehnáním. Pro otroka je zlem opilý pán, pro řemeslníka ziskuchtivý lichvář. Tak co je vlastně zlo, proti kterému se má bojovat, doně Rumato?“ Smutně se rozhlédl po posluchačích. „Zlo se nedá vyhubit. Žádný člověk není schopen snížit množství zla ve světě. Může jen poněkud zlepšit svůj vlastní osud, ale vždycky na úkor zhoršení osudu jiných. A vždycky budou králové, více či méně krutí, baroni, více či méně divocí, a vždycky bude omezený lid, nadšeně vzhlížející ke svým utla-čovatelům a nenávidějící svého osvoboditele. A to všechno proto, že otrok mnohem lépe rozumí svému pánovi, byť sebekrutějšímu, než svému osvoboditeli, neboť každý otrok si výborně dokáže představit sám sebe na místě pána, ale málokdo si představuje sám sebe na místě nezištného osvoboditele. Takoví už jsou lidé, doně Rumato, takový je náš svět.“

„Svět se neustále mění, doktore Budachu,“ řekl Rumata. „Známe dobu, kdy žádní králové neexistovali…“

„Svět se nemůže měnit donekonečna,“ namítl Budach, „protože nic není věčné, ani změny ne… Neznáme zákony dokonalosti, ale dokonalosti se dříve či později přece jen dosáhne. Podívejte se například, jak je uspořádána naše společnost. Jak krásný je pohled na tu přesnou, geometricky pravidelnou soustavu. Dole rolníci a řemeslníci, nad nimi šlechta, pak duchovenstvo a nejvýš král. Jak promyšlené, jak pevné, jaký harmonický řád! Co by se ještě mělo měnit na tomhle vybroušeném krystalu, který vyšel z rukou nebeského klenotníka? Neexistuje pevnější stavba než pyramida, to vám řekne každý trochu obeznalý architekt.“ Mentorsky zvedl prst. „Zrní vysypané z pytle se neuloží do rovné vrstvy, ale vytvoří takzvanou kuželovitou pyramidu. Každé jednotlivé zrnko se drží sousedního, aby nespadlo dolů. A stejně tak lidstvo. Chce-li vytvořit nějaký celek, musejí se lidé držet jeden druhého, a tak nevyhnutelně vytvoří pyramidu.“

„Copak vy opravdu pokládáte tento svět za dokonalý?“ podivil se Rumata. „Po setkání s donem Rebou, po věznění…“

„Ale ovšem, můj mladý příteli! Mnoho věcí se mi na světě nelíbí, mnoho věcí bych rád viděl jinak… Ale co mohu dělat? V očích vyšších sil má dokonalost jinou podobu než v očích mých. Ale nemá smysl, aby strom bědoval, že se nemůže pohybovat, ačkoli by asi rád utekl před dřevorubcovou sekyrou.“

„A co kdyby bylo možné změnit vyšší záměry?“

„Toho jsou schopny pouze vyšší síly…“

„Ale nicméně, představte si, že jste bůh…“

Budach se zasmál.

„Kdybych si mohl představit, že jsem bůh, stal bych se jím!“

„A kdybyste měl možnost bohu poradit?“

„Máte bohatou fantazii,“ řekl Budach s potěšením. „To je dobře. Vy jste gramotný? Výborně! S velikou chutí bych vás učil dál…“

„Lichotíte mi… Ale vraťme se. Co byste poradil Všemohoucímu? Co by měl podle vašeho Všemohoucí udělat, abyste mohl prohlásit: Tak teď je svět správný a dobrý.“

Budach se vesele usmíval, opřel se zády a složil ruce na břiše. Ki-ra ho dychtivě sledovala.

„Prosím, jak chcete. Řekl bych Všemohoucímu: Stvořiteli, neznám tvé plány, třeba ani nemáš v úmyslu udělat lidi dobrými a šťastnými. Ale chtěj to! Je tak snadné toho dosáhnout! Dej lidem dostatek chleba, masa a vína, dej jim střechu nad hlavou a oblečení. Ať zmizí hlad a bída a zároveň s tím všechno, co lidi rozděluje.“

„A to je všechno?“ zeptal se Rumata.

„Vy myslíte, že je to málo?“

Rumata potřásl hlavou.

„Bůh by vám odpověděl: To nebude lidem ku prospěchu. Neboť silní vašeho světa uzmou slabým to, co jsem jim dal, a slabí opět zůstanou žebráky jako dosud.“

„Poprosil bych boha, aby se slabých zastal. Řekl bych mu: Přiveď kruté vládce k rozumu!“

„Krutost je síla. Ztratí-li vládci krutost, ztratí i sílu, a jiní přijdou na jejich místo.“

Budach se přestal usmívat.

„Potrestej kruté,“ řekl tvrdě, „aby silným zašla chuť krutě zacházet se slabými.“

„Člověk se rodí slabý. Silným se stává, není-li kolem něj nikdo silnější. Budou-li potrestáni krutí z řad silných, zaujmou jejich místa silní z řad slabých. A zase krutí. A tak bude třeba trestat všechny, a tojánechci.“

„Ty se v tom vyznáš lip, Všemohoucí. Tak to zařiď jednoduše tak, aby lidi dostali všechno a nebrali si navzájem, cos jim dal.“

„Ani to nebude lidem ku prospěchu,“ povzdychl si Rumata. „Do-stanou-li všechno zadarmo, bez vlastního přičinění, z mých rukou, zapomenou pracovat, ztratí chuť k životu a stanou se mým domácím zvířectvem, které budu muset sám navěky krmit a oblékat.“

„Nedávej jim všechno najednou!“ řekl Budach vášnivě. „Dávej jim to postupně, kousek po kousku.“

„Postupně si lidé sami vezmou, co budou potřebovat.“

Budach se stísněně zasmál.

„Ano, vidím, že to není tak jednoduché,“ řekl. „Dřív jsem o takových věcech nějak nepřemýšlel… Myslím, že už jsme probrali všechno. Vlastně,“ prudce se nahnul kupředu, „existuje ještě jedna možnost. Zařiď, aby lidé ze všeho nejvíc milovali práci a vědění, aby se práce a vědění staly jediným smyslem jejich života!“

Ano, to jsme taky chtěli zkoušet, řekl si Rumata v duchu. Masová hypnoindukce, pozitivní remoralizace. Hypnozářiče instalované na třech rovníkových družicích…

„I to bych mohl udělat,“ řekl nahlas. „Ale je správné připravit člověka o jeho historii? Je správné nahrazovat jedno lidstvo jiným? Nebude to totéž jako vymazat toto lidstvo z povrchu země a vytvořit na jeho místě nové?“

Budach svraštil čelo, mlčel a uvažoval. Rumata čekal. Venku znovu žalostně zavrzaly povozy. Budach pronesl potichu:

„V tom případě, bože, vymaž nás z povrchu země a vytvoř nás znovu, dokonalejší…, nebo ještě lépe — odejdi od nás a nech nás jít vlastní cestou.“

„Mé srdce je plné lítosti,“ řekl Rumata pomalu. „Tohle nemohu udělat.“

A tu se setkal s pohledem Kiry. Dívala se na něj s úzkostí a nadějí.