Je tezke byt bohem

KAPITOLA TŘETÍ

Bylo by ohromně zajímavé, uvažoval Rumata, chytit toho Pavézu a dopravit ho na Zemi. Technicky by s tím nebyl žádný problém. Dalo by se to provést okamžitě. Co by asi Pavéza dělal na Zemi? Rumata si zkusil představit, jak by se Pavéza choval na Zemi.

Do jasného pokoje se zrcadlovými stěnami a uměle vyměňovaným vzduchem s příměsí lesní nebo mořské vůně byl vhozen obrovský chlupatý pavouk. Přitiskl se k jiskřivé podlaze, těkavě zašilhal zlostnýma očkama a — co teď? — bokem, bokem se odplazil do nejtmavšího kouta, vmáčkl se do něj a hrozivě vycenil jedovaté čelisti. Jak jinak! Především by Pavéza začal vyhledávat lidi narušených charakterů. A samozřejmě i ten nejnarušenější z narušených by mu připadal příliš čistý a nezpůsobilý k použití. Stařeček by se nám určitě roznemohl. Snad by dokonce umřel. Ale kdopak ví! To je právě to, že psychologie těchto zrůd je naprosto nevyzpytatelná. Svatý Miko! Vyznat se v ní je mnohem složitější, než vyznat se v psychologii nehumanoidních civilizací. Jejich činnost se dá nanejvýš vysvětlit, ovšem nesmírně obtížné je tuto činnost předvídat. Ano, snad by zemřel steskem. Ale taky je docela možné, že by se rozkoukal, přizpůsobil se, pochopil by, co a jak, a vzal by místo hajného v nějaké rezervaci. Není přece možné, aby neměl nějakou drobnou, nevinnou zálibu, která mu tady jedině překáží, kdežto tam by se mu mohla stát hlavní náplní života. Prý má v oblibě kočky. Ve svém doupěti prý jich má celou smečku, pořídil si k nim i zvláštního ošetřovatele. A Pavéza tomu člověku dokonce platí, třebaže je lakomý a třebaže by stačilo, kdyby ho k práci donutil pohrůžkou. Ale co by dělal na Zemi se svou obludnou touhou po moci, to je otázka.

Rumata se zastavil před krčmou a už chtěl vstoupit dovnitř, ale tu zjistil, že se mu ztratil měšec. Stál před vchodem v nesmírných rozpacích (nestalo se mu to poprvé, ale pořád si na tyto věci nějak nemohl zvyknout) a dlouho se prohrabával ve všech kapsách. Vzal si s sebou celkem tři měšce, v každém deset zlatek. Jeden dostal správce Vlastenecké školy otec Kin, druhý dostal Pavéza. Třetí zmizel. V kapsách bylo prázdno, od levé nohavice byly dokonce pečlivě odříznuty dvě zlaté přezky a od pasu zmizela dýka.

Vtom si Rumata všiml, že se opodál zastavili dva příslušníci úderného oddílu, vyvalují na něj oči a zubí se. Pracovník Ústavu by nad tím klidně mohl mávnout rukou, ale urozený don Rumata Estor-ský se rozzuřil. Na okamžik ztratil nad sebou vládu. Pokročil k vojákům a jeho ruka zaťatá v pěst se mechanicky zvedla. Tvářil se asi hrozně, protože posměváčkové ucouvli a s křečovitými úsměvy para-lytiků vklouzli do krčmy.

A tu se Rumata polekal. Měl hrozný pocit, jako zatím jen jednou jedinkrát v životě, když před lety — ještě jako náhradní pilot pravidelného hvězdoletu — pocítil první záchvat malárie. Nikdo neví, kde se ta nemoc vzala, během pouhých dvou hodin ho s udivenými vtípky a žertíky vyléčili, ale přesto si na celý život zapamatoval otřes, jaký zažil on, naprosto zdravý člověk, který nikdy nebyl nemocen, při představě, že se v něm tam uvnitř něco porouchalo, že se stal zranitelným, že ztratil absolutní vládu nad vlastním tělem.

Já jsem přece nechtěl, pomyslel si teď. Vůbec mě to nenapadlo. Oni přece nedělali nic zvláštního — stáli a zubili se, no bože! Zubili se hloupě, ale já jsem asi musel vypadat děsně pitomě, když jsem se hrabal po kapsách. Vždyť já je málem rozsekal, uvědomil si najednou. Kdyby nebyli utekli, tak jsem je zabil. Vzpomněl si, jak docela nedávno v sázce rozsekl jediným úderem shora dolů figurínu oblečenou do dvojitého soanského brnění — a přeběhl mu mráz po zádech… Teď by se tu váleli jako vykuchaní vepři a já bych nad nimi stál s mečem v ruce a nevěděl, co dělat… Jsem to pěkný bůh! Zdivočel jsem…

Najednou pocítil, jak ho bolí všechny svaly jako po namáhavé práci. No no, jen klid, řekl si v duchu. Nic hrozného se nestalo. Už je to za námi. To byl jen výbuch. Bleskový výbuch, a je to pryč. Jsem přece jenom člověk, a nic zvířecího mi není cizí… To jsou prostě nervy. Nervy a vypětí posledních dnů. A hlavně ta předtucha blížícího se stínu. Neví, jaký je to stín, odkud přichází, ale blíží se děsivě, neodvratně…

Onu neodvratnost bylo znát ve všem. Třeba v tom, že příslušníci úderných oddílů, kteří se ještě docela nedávno bázlivě drželi při kasárnách, si teď vykračují s obnaženými sekyrami prostředkem ulic, kudy dříve směli chodit jen urození donové. Nebo v tom, že z města zmizeli pouliční písničkáři, vypravěči, tanečníci a akrobaté. I v tom, že si měšťané přestali prozpěvovat politické kuplety, neobyčejně zvážněli a naprosto přesně si uvědomovali, čeho je třeba pro blaho státu. I v tom, že byl náhle a z neznámých důvodů uzavřen přístav. I v tom, že „pobouřený lid“ zdemoloval a vypálil všechny krámky, v nichž se prodávaly rarity — jediná místa v celém království, kde se daly koupit nebo na nějaký čas vypůjčit knihy a rukopisy ve všech jazycích říše, i ve starých, dnes již mrtvých jazycích domorodců Zap-růliví. I v tom, že ozdoba města, jiskřivá věž astrologické observatoře, trčela nyní do modrého nebe jako černý vykotlaný zub — vyhořela při náhodném požáru“. I v tom, že spotřeba lihovin vzrostla za poslední dva roky na čtyřnásobek — a to prosím v Arkanaru, který byl již odedávna znám nezřízeným opilstvím! I v tom, že obvykle zakřiknutí, utrápení rolníci se teď nadobro zahrabali do země ve svých Voničkách, Rajských Pocelech a Nebeských Baldachýnech a netroufali si vylézt ze svých děr ani kvůli polním pracím. A konečně i v tom, že starý mrchožrout Pavéza Rumpál přesídlil do města v předtuše velkého sousta… Kdesi v hloubi paláce, v přepychových komnatách, kde podagrický král, který dvacet let nespatřil slunce ze strachu před vším na světě, syn vlastního pradědečka, se slabomyslně pochichtává a podepisuje jeden strašný ortel za druhým a odsuzuje jimi k smrti umučením nejčestnější a nejnezištnější lidi, kdesi tam dozrával obludný vřed a dalo se čekat, že tento vřed v nejbližších dnech praskne…

Rumata uklouzl po rozšlapané dýni a zvedl hlavu. Byl v ulici Díkůvzdání, v rajónu seriózních kupců, směnárníků a klenotnických mistrů. Po obou stranách ulice stály masivní staré domy s krámy a krámky, chodníky tu byly široké, dlažba z žulových kvádrů. Obvykle tu bylo možno potkat urozené a ty zámožnější, ale teď se proti Rumatovi valil hustý dav rozzuřených lidí nejnižších vrstev. Rumatu opatrně obcházeli, pochlebnícky po něm pokukovali, někteří se pro jistotu ukláněli. Z oken v horních poschodích čouhaly otylé obličeje a na nich se usazovala vzrušená zvědavost. Kdesi vpředu se ozývaly pánovité výkřiky: „Tak pokračujte v cestě… Neshlukujte se… Tak bude to?“ A z davu bylo slyšet hlasy:

„Právě v nich je největší zlo, z nich pochází největší nebezpečí.

Napohled jsou klidný, počestný, ctihodný, koukneš na něj — no co, obyčejnej kupec, ale vevnitř je plnej jedu!“

„Ale že mu dali, lumpovi! Teda já už jsem na ledacos zvyklej, ale přiznám se, až se mi dělalo špatně, když jsem to viděl…“

„To zas voni uměj! Správný kluci! To srdce v těle poskočí. Ti nezklamou^

„Stejně to možná nemuseli dělat. Přece jenom to byl člověk, živej tvor… Dobrá, provinil se, tak zasloužil trest, dostat za vyučenou, ale proč hned takhle?“

„Nech si ty řeči, jo? A mluv potichu. Jednak jsou kolem lidi…“

„Šéfe, šéfe, tady je pěkný sukno. A když si dupneme, dá ho levně! Ale musí se honem, nebo to zase schlamstnou lidi od Pakina!“

„Hlavně nesmíš pochybovat, chlapče. Nejdůležitější je věřit. Když úřady něco udělají, znamená to, že vědí, co dělají…“

Už zase někoho zamordovali, pomyslel si Rumata. Dostal chuť zahnout a oklikou obejít místo, odkud se hrnul dav a kde se ozývaly výkřiky o neshlukování a pokračování v cestě. Ale nezahnul. Jen si rukou přejel vlasy, aby mu spadlý pramen nezakrýval kámen ve zlaté obruči. Protože kámen nebyl kámen, nýbrž objektiv televizní kamery, a obruč nebyla obruč, ale vysílačka. Historikové na Zemi viděli a slyšeli všechno, co vidělo a slyšelo oněch dvě stě padesát vyslanců Země na devíti kontinentech této planety. A proto byli pracovníci Ústavu povinni dívat se a poslouchat.

Rumata zvedl bradu, schválně roztáhl meče do stran, aby jimi co nejvíc narážel do chodců, a vykročil prostředkem ulice přímo proti lidem, kteří před ním uctivě uskakovali a uvolňovali mu cestu. Čtyři podsadití nosiči s pomalovanými tlamami přenesli přes ulici stříbřitá nosítka. Za záclonkami vykoukla hezká, chladná tvářička s nalíčenými řasami. Rumata strhl klobouk a uklonil se. Byla to donna Oka-na, momentální milenka orla našeho dona Reby. Když spatřila vznešeného kavalíra, nyvě a významně se na něj usmála. Dalo by se bez nejmenšího zaváhání vyjmenovat snad dvacet urozených donu, kteří kdyby byli takovým úsměvem poctěni, utíkali by ke svým ženám a milenkám s radostnou zprávou: „Teď ať si na mě každý dá pozor, teď můžu koupit a prodat, koho budu chtít, já jim to vrátím!“ Takové úsměvy jsou totiž vzácná a kolikrát neocenitelná věc. Rumata se zastavil a sledoval nosítka pohledem. Musím se rozhodnout, napadlo ho. Musím se konečně rozhodnout… Otřásl se při pomyšlení, co bude muset podstoupit. Ale já přece musím! Musím… A je rozhodnuto, pomyslel si. Stejně není jiné východisko. Dnes večer. Došel ke krámku se zbraněmi, kam kdysi chodíval poptat se na ceny dýk a poslechnout si verše, a znovu se zastavil. Tak takhle je to…, tentokrát jsi byl na řadě ty, dobrý otče Hauku…

Dav už prořídl. Dveře krámku byly vytrženy z pantů, okna vymlácena. Ve dveřním otvoru stál opřen nohou o veřej obrovitý voják v šedé košili. Druhý, hubenější, seděl na bobku u zdi. Vítr honil po dláždění zmuchlané listy popsaného papíru.

Hromotluk si zastrčil prst do úst, chvíli ho cucal, pak ho vytáhl a pozorně prohlédl. Prst byl zakrvácený. Voják zachytil Rumatův pohled a dobromyslně zasípal:

„Kouše, mrcha, jako tchoř…“ Druhý voják se chvatně uchichtl. Byl to takový bledý hubeňour, rozpačitý, s uhro vitým obličejem, na němž bylo na první pohled znát, že je to nováček, zelenáč, bažant…

„Co se tady stalo?“ zeptal se Rumata.

„Vzali jsme si do prádla zakuklenýho písmáka,“ řekl bažant vzrušeně.

Dlouhán ani trochu nezměnil pózu a znovu si začal cucat prst.

„Pozor!“ zavelel Rumata potichu.

Bažant horempádem vyskočil a popadl sekyru. Hromotluk chvilku uvažoval, ale pak přece jen spustil nohu na zem a postavil se poměrně rovně.

„Jakého písmáka?“ informoval se Rumata.

„To prosím nevím,“ řekl bažant. „Na rozkaz otce Cupika…“

„No a co? Zatkli jste ho?“

„Jo. Zatkli.“

„To je dobře,“ řekl Rumata.

To opravdu nebylo špatné. Ještě zbýval čas. A čas je ze všeho nejdražší, pomyslel si Rumata. Hodina má cenu života, den má hodnotu nedozírnou.

„A kam jste ho dali? Do Věže?“

„Cože?“ optal se bažant roztržitě.

„Ptám se, kde je teď. Ve Věži?“

Na uhro vité tlamičce se roztáhl nejistý úsměv. Dlouhán se rozřeh-tal. Rumata se prudce otočil. Tam na druhé straně ulice visela na trámu vrat jako pytel hadrů mrtvola otce Hauka. Několik otrhaných kluků na něj ze dvora civělo s otevřenými papulami.

„Teď už do Věže neposílají každýho,“ zasípal vzadu dlouhán dobromyslně. „Teďka to u nás jde ráz dva. Uzel za ucho a vytáhnout na vzduch…“

Bažant se znovu uchichtl. Nevidomýma očima se po něm Rumata ohlédl a pomalu přešel ulici. Tvář smutného básníka byla černá a cizí. Rumata sjel očima níž. Jen ruce byly známé, dlouhé hubené prsty potřísněné inkoustem…

Neodcházíme ze života, ze života jsme odváděni. Jen pošetilec marně doufá, že na té hrůze něco změní. Nic nezmění, nic nedokáže, je bezmocný, má slabé paže a netuší a nemá zdání, kde chobotnice srdce skrývá. A možná — srdce nemá ani. ta chobotnice pomsty chtivá…

Rumata se obrátil a zamířil pryč. Hodný, slabý Hauk… Chobotnice má srdce. A my dokonce víme, kde je má. A to je nejhorší ze všeho, můj tichý, bezmocný příteli. Víme, kde je, ale nedokážeme je probodnout, aniž prolijeme krev tisíců zastrašených, omámených lidí. A těch je tolik, beznadějně mnoho zaostalých, izolovaných, roztrpčených nekonečnou nevděčnou prací, ponížených, zatím neschopných povznést se nad touhu získat nějaký ten měďák navíc… A není zatím možné je poučit, sjednotit, usměrnit, zachránit je před nimi samými. Je brzy, příliš brzy. V Arkanaru se o několik staletí dříve, než se předpokládalo, vylilo z břehů šedé bahno, nenarazí na žádný odpor, takže zbývá jediné: zachránit aspoň těch několik málo lidí, které je ještě možno zachránit. Budacha, Tarru, Nanina a ještě takových deset, dejme tomu dvacet dalších…

Ale už jen pomyšlení, že tisíce jiných, snad o něco méně talentovaných, ale rovněž poctivých, opravdu urozených lidí je definitivně odsouzeno k záhubě, vyvolávalo v duši ledové mrazení a pocit vlastní špatnosti. Čas od času byl ten pocit tak silný, až kalil vědomí, a Rumata jako by přímo před sebou viděl záda oněch šedých lumpů, ozařovaná purpurovými záblesky výstřelů, zvířecím strachem zkřivenou tvář dona Reby, jindy nenápadnou, bleďoučkou, a Veselou věž, jak se pomalu propadá do svých hlubin… Ano, to by byl požitek. To by byla opravdová práce. Pravé makroskopické ovlivnění. Ale potom… Ano, oni tam v Ústavu mají pravdu. Pak by přišlo to nevyhnutelné. Krvavý chaos v zemi. Rumpálová noční armáda se vynoří na povrch, deset tisíc hrdlořezů, prokletých všemi církvemi, násilníků, vrahů a prznitelů; tlupy barbarů s měděnou kůží scházejí z hor a hubí všechno živé, od kojenců po starce; obrovské tlupy hrůzou šíle-jících vesničanů a měšťanů prchají do lesů, do hor, do pouští; tvoji přívrženci — veselí, odvážní lidé — si navzájem rozparují břicha v nelítostném boji o moc a o právo vlastnit kulomet po tvé nevyhnutelné násilné smrti… A přijde ta hloupá smrt — z číše vína, kterou ti podá nejlepší přítel, nebo od šípu z kuše, který hvízdne odněkud zpoza závěsu a vpije se ti do zad. A zkamenělý obličej toho, kdo tě přijde ze Země vystřídat a najde vymřelou, krví zalitou, v požárech dohořívající zem, kde všechno, naprosto všechno bude nutno začínat od začátku…

Když Rumata kopl do dveří svého domu a vstoupil do nádherné, třebaže trochu zašlé haly, mračil se jako noc. Když ho Muga, šedivý přihrblý sluha, který už čtyřicet let odsloužil jako lokaj, spatřil, naježil se a s hlavou mezi rameny pozoroval, jak pán strhává klobouk, plášť a rukavice, odhazuje na lavici řemení s meči a stoupá do svých komnat. V salónu Rumatu čekal mladý sluha Uno.

„Řekni, ať mi přinesou jídlo,“ zahučel Rumata. „Do pracovny.“

Chlapec se ani nepohnul.

„Máte tam návštěvu,“ oznámil zarputile.

„Kdo zas?“

„Nějaká holka. Nebo možná donna. Chová se jako holka, vlídně, ale oblečená je urozeně… Krasavice.“

Kira, pomyslel si Rumata něžně a s úlevou. Och, to je výborné!

Jak to vycítila, maličká moje… Chvilku stál se zavřenýma očima a soustřeďoval roztoulané myšlenky.

„Mám ji vyhodit, nebo jak?“ zeptal se hoch bez okolků.

„Ty jsi nemehlo,“ řekl Rumata. „To spíš vyhodím já tebe. Kde

„No právě v pracovně,“ řekl chlapec a pokusil se o úsměv.

Rumata tam rychle zamířil.

„Ať přinesou jídlo pro dva,“ nařídil v chůzi. „A povídám ti, nikoho dovnitř nepustíš! Ani kdyby přišel král, čert nebo sám don Re-ba…“

Seděla v křesle s nohama zkříženýma pod sebou, podepírala si bradu pěstičkou a listovala v Traktátu o pomluvách. Když Rumata vstoupil, zvedla hlavu, ale on ji nenechal vstát. Přiskočil k ní, objal ji, zabořil nos do jejích bohatých, voňavých vlasů a mumlal: „To je dobře, že jsi přišla, Kiro… To je dobře…“

Nebylo na ní nic zvláštního. Docela obyčejná dívenka, osmnáct let, zvednutý nosík, její otec pomocník písaře u soudu, bratr poddůstojník v úderném oddílu. A nikdo ji nechce za ženu, protože je zrzavá a zrzavé nemají v Arkanaru rádi. Ze stejného důvodu je až obdivuhodně tichá a ostýchavá, úplně jiná než ty ukřičené, domýšlivé městky, které jsou u všech společenských vrstev tak vysoko ceněny. Nepodobala se ani unylým krasavicím ode dvora, které příliš brzy a již na celý život poznaly, jaký je smysl existence ženy. Ale milovat uměla právě tak, jako se teď miluje na Zemi — klidně a bez zábran…

„Proč jsi plakala?“

„Proč jsi takový rozzlobený?“

„Ne, řekni mi, proč jsi plakala.“

„To ti řeknu potom. Máš unavené oči, tuze unavené… Co se sta-?“

„Až později. Kdo ti ublížil?“

„Nikdo mi neublížil. Odvez mě odtud.“

„Rozhodně tě odvezu.“

„Kdy odjedeme?“

„Nevím, maličká. Ale určitě odjedeme.“

„Daleko?“

„Moc daleko.“

„Do metropole?“

„Ano… Do metropole. Ke mně.“

„Je tam hezky?“

„Kouzelně hezky. Tam nikdy nikdo nepláče.“

„To není možné.“

„No ovšem, není to možné. Ale ty tam nikdy nebudeš plakat.“

„A jací jsou tam lidé?“

„Jako já.“

„Všichni jsou takoví?“

„Ne, všichni ne. Někteří jsou mnohem lepší.“

„To už vůbec není možné.“

„To právě je docela dobře možné!“

„Proč je tak snadné ti věřit? Otec nevěří nikomu. A bratr říká, že jsou všichni prasata, že jsou jenom darebáci, jinak nikdo. Ale já jim nevěřím, zato tobě vždycky věřím…“

„Mámtěrád…“

„Počkej, Rumato… Sundej si tu obruč… Říkal jsi, že to je hříšné…“

Rumata se šťastně zasmál, stáhl si z čela obruč, položil ji na stůl a přikryl knihou.

„To je boží oko,“ vysvětlil jí. „Ať se zavře…“ Zvedl ji do náruče. „Je to sice velice hříšné, ale když jsem s tebou, nepotřebuji boha. Je to tak?“

„Je,“ řekla tiše.

Když usedli ke stolu, bylo už teplé jídlo vychladlé a víno přinesené ze sklepa zteplalé. Přišel sluha Uno a neslyšnými kroky, jimž ho naučil starý Muga, chodil kolem stěn a zapaloval svícny, třebaže bylo ještě světlo.

„To je tvůj otrok?“ zeptala se Kira.

„Ne, to je svobodný hoch. Výborný chlapec, jenom je strašně lakomý.“

„V penězích má být pořádek,“ poznamenal Uno, aniž se otočil.

„Tak ta nová prostěradla jsi pořád nekoupil?“ zeptal se Rumata.

„Nač taky?“ řekl chlapec. „Stará ještě ujdou…“

„Poslechni, Uno,“ řekl Rumata. „Přece nemůžu celý měsíc spát na jednom prostěradle!“

„Che,“ utrousil sluha. „Jeho Veličenstvo spí třeba půl roku na jednom, a nestěžuje si…“

„A co olej?“ řekl Rumata a mrkl na Kiru. „Co olej ve svícnech? Ten je snad zadarmo?“

Uno se zarazil.

„Máte přece návštěvu,“ řekl nakonec odhodlaně.

„Vidíš, jaký je!“ zasmál se Rumata.

„Je hodný,“ řekla Kira vážně. „Má tě rád. Víš co? Vezmeme ho s sebou.“

„Uvidíme,“ poznamenal Rumata.

Chlapec se s nedůvěrou zeptal:

„Kam zase? Já nikam nepoj edu.“

„Pojedeme tam,“ vysvětlila Kira, „kde jsou všichni lidé jako don Rumata.“

Chlapec se zamyslel, pak opovržlivě řekl: „Nejspíš asi do ráje pro urozené…,“ pak pohrdavě odfrkl a šoupaje po podlaze rozbitými botami vrávoravě odešel z pracovny. Kira se za ním zadívala.

„Skvělý chlapec. Zarputilý jako malý medvěd. Máš dobrého přítelem

„Všichni moji přátelé jsou dobří.“

„A baron Pampa?“

„Odkud ho znáš?“ podivil se Rumata.

„Vždyť o nikom jiném nevyprávíš! Neslyším od tebe nic jiného než baron Pampa, baron Pampa…“

„Baron Pampa je výtečný kluk.“

„Jak to — baron a kluk?“

„Chci říct — výborný člověk. Hodný a veselý. A velice miluje svou ženu.“

„Ráda bych se s ním seznámila… Nebo ty se za mě stydíš?“

„Ne, nestydím se za tebe. Jenže to je tak. On je sice výborný člověk, ale přece jenom baron.“

„Aha,“ řekla Kira.

Rumata odstrčil talíř.

„Řekni mi konečně, proč jsi plakala. A přiběhla jsi sama. Copak dneska můžeš běhat po ulicích úplně sama?“

„Nevydržela jsem to doma. Už se tam nevrátím. Smím u tebe zůstat jako služka? Zadarmo…“

Rumata se křečovitě zasmál, hrdlo měl dusivě sevřené.

„Otec každý den přepisuje udání,“ pokračovala s tichým zoufalstvím. „A papíry, z nichž to opisuje, jsou celé od krve. Dostávaje ve Veselé věži. Proč tys mě naučil číst! Večer co večer, večer co večer… Otec přepíše záznam o mučení — a pije… Tak hrozně, tak hrozně… Vidíš, Kiro, povídá třeba, náš soused kaligraf učil lidi psát. A kdo myslíš, že to je? Při mučení se přiznal, že je čaroděj a irukánský špión. Tak komu teď člověk může věřit? Já sám jsem se u něj učil psát… A pak přijde z hlídky bratr, opilý namol, na rukou zaschlou krev… A říká: Všecky vyvraždíme do dvanáctýho kolena…! A doráží na otce, jak je možné, že umí číst a psát… Dneska přitáhl ještě s jedním kamarádem do domu nějakého člověka. Bili ho, všecko kolem bylo zastříkáno krví. Ten člověk už pak ani nekřičel. Já to nesnesu, nevrátím se, radši mě zabij!“

Rumata si stoupl vedle ní a hladil ji po vlasech. Dívala se nehnutě do jednoho místa suchýma, planoucíma očima. Co jí mohl říct? Zvedl ji do náruče, odnesl na pohovku, usedl vedle ní a začal jí vyprávět o křišťálových chrámech, o veselých parcích, kde se po celé míle nenajde jediná trouchnivina, komáři ani haraburdí, o stolečku, který se sám prostírá, o létajících kobercích, o kouzelném městě Leningradě, o svých přátelích, hodných, veselých a hrdých lidech, o čarovném kraji za moři a za horami, který má tak podivný název — Země… Poslouchala tiše, pozorně, jen se k němu pevněji přitiskla, když venku pod okny zaduněly okované boty — drrrum, drrrum, drrrum…

Měla báječnou vlastnost — svatosvatě a bezelstně věřila v dobro. Kdyby takovou pohádku vyprávěl nevolnému rolníkovi, pochybovačně by odfrkl, utřel by si rukávem nos a beze slova by šel pryč, jen by se s lítostí ohlížel na toho hodného, střízlivého, jenže bohužel potřeštěného urozeného dona. Kdyby něco takového začal vyprávět donu Tameovi s donem Serou, ani by ho nevyslechli do konce. Jeden by usnul, druhý by krkl a řekl: „To je všecko ohromně hezký, ale jak je to tam s ženskejma?“ Zato don Reba by ho vyslechl až do konce pozorně, po posledním slově by mrkl na strážné, aby urozenému dono vi zkroutili ruce za záda a zjistili od něj přesně, od koho urozený don ty nebezpečné báchorky pochytil a komu už je stačil vyprávět…

Když se uklidnila a usnula, políbil ji na spokojenou spící tvář, přikryl ji zimním pláštěm s kožešinovým lemováním a po špičkách vyšel. Když za sebou zavíral dveře, protivně zavrzaly. Rumata prošel tmavým domem, sestoupil do místnosti pro služebnictvo a nad hlavami, sehnutými v uctivé pokloně, prohlásil:

„Vzal jsem si hospodyni. Jmenuje se Kira. Bydlet bude nahoře se mnou. Ten pokoj za pracovnou hned zítra pečlivě uklidit. Hospodyni budete poslouchat jako mě.“ Přejel služebnictvo pohledem, jestli se někdo nezubí. Nikdo se nezubil, všichni poslouchali s náležitou úctou. „A jestli bude někdo venku žvanit, vyříznu mu jazyk!“

Po skončení proslovu ještě chvilku postál, aby jeho slova měla větší důraz, pak se otočil a znovu zašel k sobě. V salónu, ověšeném rezavými zbraněmi a obstaveném bizarním nábytkem prožraným červotočem, se postavil k oknu, zadíval se na ulici a přitiskl čelo k chladné, temné okenní tabuli. Odbilo první střídání stráží. V oknech naproti se rozžíhaly svícny a zavíraly okenice, aby světlo nepřitahovalo zlé lidí a zlé duchy. Bylo ticho, jen jednou kdesi dole strašlivým hlasem zaječel nějaký opilec — buď ho svlékali, nebo se dobýval do cizích dveří.

Nejhorší byly večery, nudné, jednotvárné, zoufalé. Mysleli jsme, že to bude neustálý boj, zuřivý a vítězný. Domnívali jsme se, že si v každém okamžiku uchováme jasnou představu o dobru a zlu, o příteli a nepříteli. V podstatě jsme uvažovali správně, ale mnoho věcí jsme nevzali v úvahu. Například jsme si neuměli představit tyto večery, ačkoli jsme moc dobře věděli, že přijdou…

Dole zarachotilo železo, zaskřípěly petlice. Dům se připravoval na noc. Kuchařka se modlila ke svatému Mikovi, aby jí seslal aspoň nějakého muže, to je jedno jakého, jen když to bude samostatný a rozumný člověk. Starý Muga zíval a palcem přitom zaháněl nečisté síly. Sluhové v kuchyni dopíjeli večerní pivo a vykládali si o ženských a Uno blýskal zlostnýma očima a říkal jim jako dospělý: „Že se vám chce takhle žvanit, vy samci…“

Rumata odstoupil od okna a prošel se po salónu. Je to beznadějné, říkal si v duchu. Žádné síly nestačí na to, aby je vytrhly z obvyklého okruhu zájmů a představ. Můžeme jim poskytnout všechno. Můžeme je ubytovat v nejmodernějších spektroglasových domech, naučit je iontovým hygienickým procedurám, a stejně se každý večer budou scházet v kuchyni, mazat karty a chechtat se sousedovi, kterého mlátí žena. A bude to pro ně nejkrásněji strávený čas. V tomto smyslu má don Kondor pravdu: Reba je nicka, nula ve srovnání s kolosem tradic, se zákony stádnosti, které jsou posvěceny dlouhými staletími, které jsou neotřesitelné, vyzkoušené, dostupné chápání i nejtupějšího tupce, které zbavují člověka nutnosti myslet a zajímat se o cokoli. A don Reba se nejspíš nedostane ani do školních osnov. „Bezvýznam-ný dobrodruh v epoše upevňování absolutismus

Don Reba, don Reba! Není vysoký, ale není ani malý, ani tlustý, ani hubený, nemá příliš husté vlasy, ale ani zdaleka není plešatý. Jeho pohyby nejsou prudké, ale taky ne pomalé, jeho obličej neutkví v paměti, protože se podobá hned tisíci jiných. Zdvořilý, ve společnosti dam galantní, pozorný společník, ale nikdy se neblýská nějak zvlášť hlubokými myšlenkami…

Před třemi lety se vynořil z jakéhosi plesnivého sklepa palácových kanceláří drobný, nenápadný úředníček, úslužný, bledý, dokonce až promodralý. Pak byl najednou tehdejší první ministr zatčen a popraven, při mučení zahynulo několik hodnostářů, kteří hrůzou zpitoměli a v ničem se nevyznali, a doslova na jejich mrtvolách vyrostl jako obrovitý bledý hřib tento tvrdošíjný, nelítostný génius průměrnosti. Ten nikdo. Ten odnikud. To není velký duch u dvora debilního panovníka, jaké znaly dějiny, není to ani silný a hrozný muž, který celý svůj život zasvěcuje myšlence boje za sjednocení země ve jménu své vlastní neomezené moci. To není kariérista lačný peněz, který má v hlavě jedině zlato a ženské, který zabíjí napravo nalevo, aby mohl vládnout, a vládne, aby mohl zabíjet. Potajmu se dokonce šeptá, že to vůbec není don Reba, že don Reba je docela jiný člověk, a tenhle je bůhvíkdo, kariérista, dvojník, nastrčená figura…

Na co sáhl, všechno zkrachovalo. Poštval dva vlivné rody v království proti sobě, aby je oslabil a mohl začít frontální útok proti baronům vůbec. Ale rody se usmířily, za cinkotu pohárů vyhlásily věčné spojenectví a sebraly králi pěkný kus země, který od věků patřil Tocům Arkanarským. Vyhlásil válku Irukánu, sám vedl armádu k hranicím, tam ji utopil v bažinách a poztrácel v lesích, všechno nechal napospas osudu a utekl zpátky do Arkanaru. Díky zásahu dona Huga, o jehož existenci neměl samozřejmě ani ponětí, se mu podařilo uzavřít s vévodou Irukánským mír — pouze za cenu dvou pohraničních měst. Pak musel král vymést až do dna vybrakovanou státní pokladnu, aby mohl bojovat proti selským vzpourám, které zachvátily celou zem. Za takové kopance by byl každý jiný ministr pověšen za nohy na špici Veselé věže, ale don Reba jako zázrakem o své pozice nepřišel. Zrušil ministerstva spravující kulturu a hmotný blahobyt, zřídil ministerstvo ochrany trůnu, odvolal z vládních křesel rodovou aristokracii a těch pár vědců, kteří se na řízení státu podíleli, přivedl ekonomiku k naprostému krachu, napsal traktát O dobytčí podstatě rolníka a konečně před rokem ustavil „ochrannou gardu“ — „šedé roty“. Za Hitlerem stály monopoly. Za donem Rebou nestál nikdo a bylo zřejmé, že šedí gardisté ho nakonec sežerou jako mouchu. Ale on se dál kroutil a vrtěl, kupil jeden nesmysl na druhý, vy-krucoval se, jako by chtěl oklamat sám sebe, jako by neznal nic jiného než paranoický úkol — vymýtit kulturu. Podobně jako Pavéza Rumpál neměl žádnou minulost. Přede dvěma lety mluvil kdekterý aristokratický levoboček s pohrdáním o „bezvýznamném trhanovi, který oklamal krále“, zato teď se člověk může zeptat kteréhokoli aristokrata a každý o sobě tvrdí, že je příbuzným ministra ochrany trůnu z matčiny strany.

Teď najednou potřebuje Budacha. Zase hloupost. Znovu nějaká neslýchaná finta. Budach je vzdělanec. Vzdělance — na kůl! S hlukem, s pompou, aby o tom každý věděl. Ale tady není žádný hluk, žádná pompa. Potřebuje tedy živého Budacha. K čemu? Don Reba přece není tak hloupý, aby si myslel, že donutí Budacha pracovat pro něj! Nebo že by byl tak hloupý? Možná že don Reba je prostě hloupý, ale úspěšný intrikán, který sám pořádně neví, co chce, a s moudrým výrazem dělá pitomosti před očima všech. To je legrace, už tři roky ho sleduju, a pořád ještě jsem nepochopil, co je to zač. Ostatně kdyby on sledoval mě, nepochopil by taky nic. Všechno je přece možné, v tom je ta psina! Základní teorie konkretizuje pouze základní typy psychologického zaměření, ovšem těchto typů je ve skutečnosti tolik, kolik je lidí. A u moci se může objevit kdokoli. Třeba človíček, který celý život trávil tím, že škodil sousedům. Plival do cizích hrnců s polévkou, házel střepy do cizího sena. Bude pochopitelně svržen, ale do té doby stihne hodně naplivat, naškodit, zažít mnoho škodolibé radosti… A houby ho zajímá, že po něm v dějinách nezůstane ani památka nebo že si vzdálení potomci budou lámat hlavu, až budou chtít jeho činy zařadit do pevného systému bohatě rozvinuté historické teorie.

Mě už teď teorie nezajímá, pomyslel si Rumata. Vím jenom jedno: Člověk je objektivním nositelem rozumu, všechno, co člověku brání rozvíjet rozum, je zlo, a toto zlo je třeba odstranit co nejdříve a jakoukoli cestou. Jakoukoli? Opravdu jakoukoli? Ba ne, jakoukoli asi ne. Nebo snad přece jakoukoli? Ty nekňubo! vyplísnil se v duchu. Musíš se rozhodnout. Dřív nebo později se stejně budeš muset rozhodnout.

Najednou si vzpomněl na donnu Okanu. Tak, a rozhodni se, řekl si odhodlaně. A začni zrovna tímhle. Jestliže se bůh rozhodne vybrat žumpu, ať si nemyslí, že si neušpiní prsty… Pocítil ošklivost při pomyšlení, co ho čeká. Ale pořád je to lepší než zabíjet. Radši špínu než krev. Po špičkách, aby neprobudil Kiru, zašel do pracovny a převlékl se. Několikrát převrátil v ruce obruč s vysílačkou a nakonec ji odhodlaně zastrčil do zásuvky stolu. Pak si za pravým uchem vetkl do vlasů bílé péro, symbol vášnivé lásky, připevnil si meče a oblékl si nejlepší plášť. Dole, když už odtahoval závory, ho napadlo: Dozví-li se to don Reba, je s donnou Okanou konec. Ale na návrat už bylo pozdě.