Je tezke byt bohem

PROLOG

Pažba Ančiny kuše byla vysoustruhována z černé plastické hmoty, tětiva z chromové oceli se napínala Jediným pohybem nehlučně klouzající páky. Anton neuznával novoty. Měl starý dobrý samostříl z doby maršála Toče, pozdějšího krále Pice I., pobitý zčernalou mědí, s kolečkem, na které se navíjela struna z volských žil. Pokud jde o Pasku, ten si vzal pneumatickou karabinu. Samostříly prohlašoval za dětinskou hračku, protože byl líný a na truhlařinu měl obě ruce levé.

Přirazili k severnímu břehu, kde ze žlutého písečného srázu vyčnívaly zkroucené kořeny vysokých, ztepilých borovic. Anka pustila kormidlo a rozhlédla se. Nad les už se vyhouplo slunce a všechno bylo modravé, zelené, žluté — modravý závoj mlh nad jezerem, tmavě zelené borovice a žlutý písek na protějším břehu. A nad tím vším jasné, bělavě modré nebe.

„Není tam nic,“ řekl Paska.

Děti seděly nahnuté přes okraj loďky a dívaly se do vody.

„Obrovská štika,“ prohlásil Anton s přesvědčením.

„A má takovéhle ploutve?“ zeptal se Paska.

Anton neodpověděl. Anka se rovněž podívala do vody, ale spatřila jen odraz vlastního obličeje.

„Co takhle se vykoupat, co vy na to?“ prohodil Paska a ponořil ruku až po loket do vody. „Studená,“ oznámil ostatním.

Anton přešel na příď a seskočil na břeh. Lodička se rozhoupala. Anton uchopil okraj loďky a vyčkávavě se zadíval na Pasku. Paska vstal, přehodil si veslo za krk jako váhy na nošení věder, rozvlnil dolní část trupu a zanotoval:

Kormidelník Viclipucli, ten znal každou zátoku, na jedinou višni chytil sto uzených žraloků!

Anton beze slova trhl loďkou.

„Héj!“ vykřikl Paska a honem se chytil okrajů.

„Proč zrovna uzených?“ zeptala se Anka.

„To nevím,“ odpověděl Paska. Oba vylezli z loďky. „Ale že je to prima: sto uzených žraloků!“

Vytáhli člun na břeh. Nohy se jim bořily do vlhkého písku posetého suchým jehličím a borovými šiškami. Loďka byla těžká a kluzká, ale vytáhli ji celou na břeh a udýcháni se zastavili.

„Přimáčklo mi to nohu,“ řekl Paska a začal si upravovat červený šátek obtočený kolem hlavy. Pečlivě dbal na to, aby měl uzel přesně nad pravým uchem, jako mívají nosatí irukánští piráti. „Život je mi ničím, johó!“ vykřikl.

Anka si soustředěně cucala prst.

„Zadřela sis třísku?“ zeptal se Anton.

„Ne. Jsem škrábnutá. Někdo máte nehty…“

„Nono, ukaž to!“

Ukázala.

„Ano,“ potvrdil Anton. „Úraz. Co teď uděláme?“

„Vzít na ramena a nést při břehu,“ navrhl Paska.

„To jsme nemuseli vylézat z loďky,“ řekl Anton.

„Loďkou to dokáže každý moula,“ vysvětlil Paska. „Ale na břehu máš předně rákosí, za druhé strže, za třetí tůně. A v nich jsou mníci. A sumci.“

„Sto uzených sumců,“ řekl Anton.

„Už ses někdy potápěl v tůni?“

„Samozřejmě.“

„Že jsem tě neviděl? Nějak mi to ušlo.“

„Tys neviděl víc věcí.“

Anka se k nim otočila zády, zvedla kuši a vystřelila do borovice vzdálené asi dvacet kroků. Do stran vystříkla kůra.

„Prima,“ řekl Paska a okamžitě vystřelil z karabiny. Mini do Ančina šípu, ale netrefil. „Nezadržel jsem dech,“ řekl na vysvětlenou.

„A kdybys ho byl zadržel?“ zeptal se Anton vyzývavě. Díval se na Anku.

Ta silným pohybem odtáhla páku tětivy. Měla skvělé svaly — Anton se se zalíbením díval, jak jí pod opálenou kůží přeběhl tvrdý uzlík bicepsu.

Anka pečlivě zamířila a znovu vystřelila. Druhý šíp se praskavě zabodl do kmenu kousek pod předchozím.

„To je hloupost, co děláme,“ prohlásila Anka a spustila kuši.

„Co?“ zeptal se Anton.

„Zbytečně ničíme stromy. Jeden z prcků střílel včera z luku do stromu, tak jsem mu nařídila, že musí šípy vytahat,vlastními zuby.“

„Paško,“ řekl Anton, „skoč tam, ty máš dobré zuby.“

„Mám v jednom díru, až mi píská,“ odpověděl Paska.

„Nechte toho,“ řekla Anka. „Tak pojďte něco dělat.“

„Nemám nejmenší chuť šplhat po stržích,“ řekl Anton.

„Já taky ne. Půjdeme rovnou.“

„Kam?“ zeptal se Paska.

„Kam nás oči povedou.“

„Tak co?“ řekl Anton.

„Čili do sajvy,“ řekl Paska. „Toško, půjdeme na Zapomenutou silnici. Vzpomínáš?“

„Aby ne!“

„Víš, Aničko…,“ začal Paska.

„Já u tebe nejsem žádná Anička,“ řekla Anka stroze. Nesnášela, když ji někdo oslovoval jinak než Anka.

Anton si to dobře pamatoval. Řekl rychle:

„Zapomenutá silnice. Po ní nic nejezdí. Ani není zakreslená. A vůbec se neví, kam vede.“

„Vy už jste tam byli?“

„Ano. Ale nestačili jsme ji prozkoumat.“

„Cesta odnikud nikam,“ prohlásil Paska, který se mezitím vzpamatoval.

„To si dám líbit!“ řekla Anka. Oči se jí zúžily do černých štěrbinek. „Jdem! Dojdeme tam do večera?“

„Prosím tě! Do dvanácti jsme tam!“

Začali se škrábat do svahu. Nahoře se Paska otočil. Pod nimi bylo modré jezero s nažloutlými skvrnami písčin, loďka na břehu a velká rozbíhavá kola na klidné olej ovité hladině u břehu — to sebou nejspíš plácla zmíněná štika. A Pasky se zmocnilo ono obvyklé neurčité vzrušení jako vždy, kdykoli s Toškou utekli z internátu a měli před sebou den plný nezávislosti, neprobádaných míst, červených jahod, vyhřátých pustých luk, šedých ještěrek a ledové vody z neočekávaných pramínků. A jako vždy i tentokrát měl chuť zavýsknout a vyskočit do výše, a taky to okamžitě udělal, Anton se na něj se smíchem podíval a Paska spatřil v jeho očích naprosté pochopení. Anka vsunula dva prsty do úst, furiantsky hvízdla a všichni tři vstoupili do lesa.

Byl to řídký borový les, nohy jim klouzaly po spadaném jehličí. Šikmé sluneční paprsky se snášely mezi rovné kmeny a kladly se po zemi v zlatých skvrnách. Voněla pryskyřice, jezerní voda a jahody. Kdesi v nebi štěbetali neviditelní ptáci.

Anka šla vpředu, kuši držela v podpaží a čas od času se shýbala pro krvavou, jakoby nalakovanou jahodu. Za ní kráčel Anton se starou dobrou zbrojí maršála Toče přes rameno. Toulec se solidními šípy ho tvrdě bouchal do zadku. Šel a pozoroval Ančin krk — dočer-na opálený s vystouplými obratli. Občas se ohlédl a hledal pohledem Pasku, ale nespatřil ho, jen čas od času vpravo nebo vlevo zasvítil na slunci jeho rudý šátek. Anton si představil, jak se Paska nehlučně plíží mezi borovicemi s karabinou připravenou ke střelbě, jak natahuje kupředu svůj hubený dravci obličej s oloupaným nosem. Paska se přece plíží sajvou a se sajvou nejsou žádné žerty. Najednou ti položí otázku a ty musíš včas odpovědět, kamaráde, pomyslel si Anton a užuž se chtěl taky sehnout, ale před ním šla Anka a co kdyby se ohlédla? Vypadalo by to trapně.

Anka se ohlédla a zeptala se:

„Utekli jste potichu?“

Anton pokrčil rameny.

„Utíká snad někdo hlučně?“

„Obávám se, že já jsem nadělala rámus,“ řekla Anka. „Porazila jsem umyvadlo a najednou slyším na chodbě kroky. Nejspíš Panna Káťa, má dneska službu. Musela jsem seskočit do záhonu. Co myslíš, Toško, co je to za kytky na tom záhonu?“

Anton svraštil čelo.

„Pod tvým oknem? Nevím. Proč?“

„Musí to být nějaké houževnaté kytky. Jak praví básník: Vichr je nesehne, bouře je nezdolá… Skáče se do nich už tolik let, a pořád rostou jakoby nic.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekl Anton hlubokomyslně. Uvědomil si, že i pod jeho oknem je záhon s kytkami, které vichr nesehne a bouře nezdolá. Ale dodnes si to neuvědomil.

Anka se zastavila, počkala, až ji dojde, a natáhla k němu hrst s červenými jahodami. Anton si opatrně vybral tři.

„Vem si víc,“ nabízela Anka.

„Děkuju,“ řekl Anton. „Já radši sbírám jednu po druhé. A co Panna Káťa? Docela ujde, viď?“

„To je věc názoru,“ poznamenala Anka. „Když někdo člověku každý večer vyčítá, že má nohy zablácené nebo zaprášené…“

Odmlčeli se. Byla to nádhera jít s ní takhle po lese, sami dva, bok po boku, dotýkat se obnaženými lokty a občas na ni ze strany pohlédnout — jaká je krásná, obratná a neuvěřitelně milá, jaké má velké šedé oči s černými řasami.

„Ano,“ řekl Anton a natáhl ruku, aby strhl pavučinu, která před ním zajiskřila ve slunci. „Ona si samozřejmě nohy nezapráší. Když někoho přenášejí v náruči přes každou loužičku, tak se pochopitelně neumaže…“

„A kdože ji přenáší?“

„Heinrich z meteorologické stanice. Víš přece, takový ten zdravý kluk s bílými vlasy.“

„Vážně?“

„A co je na tom? Každý prcek už ví, že ti dva se milujou.“

Znovu se odmlčeli. Anton se podíval na Anku. Měla oči zúžené do černých štěrbinek.

„A kdy to bylo?“ zeptala se.

„Ále, za jedné měsíčné noci,“ odpověděl Anton neochotně. „Hlavně to nikde nevyžvaň.“

Anka se ušklíbla.

„Nikdo přece na tobě nevyzvídal, Toško. Chceš jahody?“

Mechanicky shrábl jahody z potřísněné dlaně a vstrčil je do úst. Nemám rád žvanily, pomyslel si. Nesnáším mluvky. A najednou našel argument.

„Tebe taky budou jednou nosit na rukou. A bude ti příjemné, jestli se o tom začne povídat?“

„Jak tě mohlo napadnout, že to chci roznášet?“ řekla Anka v rozpacích. „Náhodou žvanily nemám ráda.“

„Poslechni, co máš za lubem?“

„Nic zvláštního.“ Anka pokrčila rameny. Po chvilce řekla důvěrně: „Víš, mě už děsně otravuje mýt si každý boží večer dvakrát no-hy.“

Ubohá Panna Káťa, napadlo Antona. Ta si teď užije horší peklo než v sajvě.

Dostali se na pěšinu. Klesala a les byl stále hustší a temnější. Bujně tu rostlo kapradí a vysoká vlhká tráva. Kmeny borovic byly potaženy mechem a bílou pěnou lišejníků. Ale se sajvou nejsou žádné žerty. Chraptivý hlas, v němž nebylo nic lidského, najednou zařval:

„Stůj! Odhoďte zbraň. Ty, urozený doně, i ty, urozená donno!“

Kdykoli ti sajva položí otázku, musíš jí včas odpovědět. Přesným pohybem strčil Anton Anku do kapradin vlevo, sám skočil do kapradí vpravo od pěšiny, několikrát se překulil a zalehl za shnilý pařez. V korunách borovic se ještě převalovala chraptivá ozvěna, ale pěšina už byla prázdná. Rozhostilo se ticho.

Anton se převalil na bok a točením kolečka natahoval tětivu. Práskl výstřel a na Antona se sesypalo jakési smetí. Chraptivý nelidský hlas oznámil:

„Don byl zasažen do paty!“

Anton zasténal a skrčil nohu.

„Ale do tý ne! Do pravý!“ opravil ho hlas.

Bylo slyšet, jak se Paska hihňá. Anton opatrně vykoukl za pařezem, ale v zeleném kašovitém pološeru neviděl nic.

V té chvíli se ozvalo pronikavé zahvízdání a rachot, jako by padal strom.

„Aú!“ zakvílel Paska. „Smilujte se! Slitování! Nezabíjejte mě!“

Anton okamžitě vyskočil. Z kapradin vylezl pozpátku Paska s rukama nad hlavou. Ozval se Ančin hlas:

„Toško, vidíš ho?“

„Jako na dlani,“ odpověděl Anton spokojeně. „Neotáčet se!“ houkl na Pasku. „Ruce za hlavu!“

Paska poslušně zkřížil ruce za hlavou a odhodlaně prohlásil:

„Nic neřeknu.“

„Co s ním uděláme, Toško?“ zeptala se Anka.

„Hned uvidíš,“ řekl Anton a pohodlně se usadil na pařez. Samostříl si položil na klín. „Jméno!“ vyštěkl hlasem Hexy Irukánského.

Paska vyjádřil pózou svého těla pohrdání a odbojnost. Anton vystřelil. Těžký šíp se s rachotem zabodl do větve nad Páskovou hlavou.

„Ohó!“ ozvala se Anka odkudsi z kapradí.

„Jmenuji se Bon Saranča,“ přiznal se Paska neochotně. „A na tomto místě své složím kosti, jsa jedním z těch, co byli s ním.“

„Známý násilník a vrah,“ vysvětlil Anton. „Ale nikdy nic nedělá zadarmo. Kdo tě poslal?“

„Poslal mě don Satarina Nelítostný,“ zalhal Paska.

Anton poznamenal pohrdlivě:

„Tato ruka přetrhla nit hanebného života dona Satariny už před dvěma lety v Úžlabině těžkých mečů.“

„Neměla bych mu prohnat šíp hlavou?“ nabídla se Anka.

„Úplně jsem zapomněl,“ řekl Paska chvatně. „Ve skutečnosti mě poslal Arata Krásný. Slíbil mi sto zlatých za vaše hlavy.“

Anton se plácl do kolen.

„To je ale lhář!“ vykřikl. „Copak se Arata bude spolčovat s takovým lumpem, jako jsi ty?“

„Co abych mu přece jen prohnala šíp hlavou?“ zeptala se Anka krvežíznivě.

Anton se démonicky zachechtal.

„Mimochodem,“ poznamenal Paska, „máš ustřelenou pravou patu. Nejvyšší čas, abys vykrvácel.“

„Houbeles!“ namítl Anton. „Předně jsem celou tu dobu žvýkal kůru bílého stromu a za druhé už mi dvě sličné domorodky ránu převázaly.“

Kapradí se rozhoupalo a na pěšinu vyšla Anka. Měla škrábanec přes obličej, kolena zmazaná od trávy a hlíny.

„Musíme ho hodit do bažiny,“ prohlásila. „Když se nepřítel nevzdá, musí být zničen.“

Paska svěsil ruce.

„Ty vůbec nehraješ podle pravidel,“ vyčetl Antonovi. „Podle tebe to pořád vychází tak, že Hexa je kladný typ.“

„Ty toho víš!“ prohodil Anton a taky vyšel na pěšinu. „Se sajvou nejsou žádné žerty, špinavý žoldnéři!“

Anka vrátila Paškovi karabinu.

„To vy vždycky do sebe tak řežete?“ zeptala se obdivně.

„Jak jinak,“ podivil se Paska. „To snad máme vykřikovat pif paf a bum bum? V každé hře musí být prvek rizika.“

Anton řekl ledabyle:

„Například si často hrajeme na Viléma Telia.“

„A střídáme se,“ dodal Paska. „Jednou stojím s jablkem já, podruhé on.“

Anka na ně pohlédla.

„Opravdu?“ řekla pomalu. „Na to bych se moc ráda podívala.“

„S radostí bychom to předvedli,“ řekl Anton uštěpačně, „ale nemáme jablko.“

Paska se šklebil roztaženými ústy. Anka mu najednou strhla z hlavy pirátský šátek a rychle jej stočila do kornoutu.

„Jablko je konvence,“ pravila. „Tadyhle máte výborný terč. Hra na Viléma Telia může začít.“

Anton vzal červený kornout a pozorně si ho prohlédl. Podíval se na Anku — měla oči jako štěrbinky. Zato Paska se bavil — bylo mu do smíchu. Anton mu podal šátek.

„Z třiceti kroků se do karty trefím,“ zadeklamoval monotónně. „Ovšem jen z pistolí, jež dobře znám.“

„Opravdu?“ řekla Anka a obrátila se na Pasku. „A co ty, příteli milý? Trefíš se do karty jako tvůj druh?“

Paska si nasazoval červený pytlík na hlavu.

„Někdy to zkusíme, ale až jindy,“ řekl s vy ceněnými zuby. „Před jistým časem jsem nestřílel zle.“

Anton se otočil a vykročil po pěšině. Přitom nahlas počítal kroky:

„Patnáct…, šestnáct…, sedmnáct…“

Paska něco řekl — Anton neslyšel co, a Anka se nahlas rozesmála. Nějak příliš nahlas.

„Třicet,“ řekl Anton a otočil se.

Ze třiceti kroků vypadal Paska úplně maličký. Červený cípatý kornout mu trčel na hlavě jako šaškovská čepice. Paska se ušklibo-val. Stále ještě si hrál. Anton se shýbl a začal pomalu natahovat tětivu.

„Žehnám ti, otče můj Viléme!“ vykřikl Paska. „A děkuji za vše, ať stane se cokoli.“

Anton nasadil šíp do samostřílu a napřímil se. Paska s Ankou ho sledovali. Stáli vedle sebe. Pěšina byla jako temná chodba mezi vysokými zelenými stěnami. Anton pozvedl zbraň. Bojová zbroj maršála Toče mu v této chvíli připadala nezvykle těžká. Třesou se mi ruce, uvědomil si. To je chyba. To by nemělo být. Vzpomněl si, jak v zimě s Paskou celou hodinu házeli sněhové koule na litinovou ozdobu na sloupu hradby. Házeli z dvaceti metrů, z patnácti, z deseti — a pořád se nemohli trefit. A pak, když už toho měli dost a odcházeli, hodil Paska ledabyle, bez míření poslední kouli — a trefil se. Anton si pevně vmáčkl pažbu do ramene. Anka stojí příliš blízko, pomyslel si. Užuž na ni chtěl křiknout, aby šla kousek dál, ale uvědomil si, že by to bylo hloupé. Výš. Ještě výš… Ještě… Najednou pocítil jistotu, že i kdyby se k nim otočil zády, stejně se těžký šíp zabodne přesně do kořene Paskova nosu, mezi jeho veselé zelené oči. Zadíval se na něj. Paska už se neušklíbal. A Anka pomalu, pomaličku zvedala ruku s roztaženými prsty, obličej měla napjatý a neobyčejně dospělý. A tu Anton zvedl samostříl ještě o kus výš a zmáčkl spoušť. Ani neviděl, kam šíp letěl. „Chybil jsem,“ řekl hodně nahlas. Na zdřevěnělých nohou vykročil po pěšině. Paska si otřel tváře červeným kornoutem, vytřepal jej ve vzduchu a začal si ovinovat čelo. Anka se shýbla pro svou kuši. Jestli mě s ní majzne po hlavě, ještě jí poděkuju, pomyslel si Anton. Ale Anka se na něj ani nepodívala. Obrátila se na Pasku a zeptala se:

„Půjdeme?“

„Hned,“ řekl Paska.

Střelil pohledem po Antonovi a beze slova si zaťukal ohnutým prstem na čelo.

„Ty už jsi měl srdce v kalhotech,“ řekl Anton.

Paska si znovu zaťukal prstem na čelo a vykročil za Ankou. Anton se potácel za nimi a snažil se v sobě potlačit pochybností.

Co jsem vlastně udělal, uvažoval sklesle. Proč se napaprčili? U Pasky to chápu, ten dostal strach. Jenomže není jisté, kdo se bál víc — jestli otec Vilém nebo Telí junior. Ale co Anka? Nejspíš dostala strach o Pasku. Tak co jsem měl dělat? Teď se za nimi ploužím jako chudý příbuzný. Uteču. Zahnu doleva, tam je báječná bažina. Třeba chytím nějakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle už mi zůstane, pomyslel si. Četl, že se to často stává.

K opuštěné silnici dorazili dřív, než předpokládali. Slunce stálo vysoko, bylo vedro. Za límcem šimralo pichlavé jehličí. Byla to betonová silnice, vystavěná ze dvou řad šedě rezatých popraskaných desek. Ve spárách rostla hustá suchá tráva. Na obou krajnicích byly spousty zaprášeného lopuchu. Nad silnicí bručivě přeletovali zlato-hlávkové, jeden opovážlivě cvrnkl Antona přímo do čela. Jinak všude ticho a dusno.

„Podívejte!“ řekl Paska.

Nad prostředkem silnice visela na rezavém drátě, nataženém od jedné strany ke druhé, kulatá plechová deska pokrytá zbytky oprýskané barvy. Podle všeho to byl červeně orámovaný bílý kruh.

„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvláštního zájmu.

„Dopravní značka,“ řekl Paska. „Vjezd zakázán.“

„Stůj,“ doplnil Anton.

„A k čemu to je?“ ptala se Anka.

„To znamená, že se tam nesmí jet,“ vysvětlil Paska.

„K čemu je pak celá silnice?“

Paska pokrčil rameny.

„Je to už hodně stará silnice,“ řekl.

„Je to anizotropní silnice,“ prohlásil Anton. Anka stála k němu zády. „Provoz jen jedním směrem.“

„Naši předkové byli mudrcové,“ řekl Paska zamyšleně. „Někdo si jede a jede, třeba dvě stě kilometrů, a najednou bác! Stůj! Dál se nesmí a zeptat se na cestu taky nemá koho.“

„Představ si, co tam za tou značkou může být!“ řekla Anka. Rozhlédla se. Na mnoho kilometrů kolem dokola se rozprostíral liduprázdný les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou značkou. „A co když to vůbec není značka Stůj?“ zapochybovala. „Všechna barva je přece oprýskaná…“

A tu Anton pečlivě zamířil a vystřelil. Bylo by efektní, kdyby šíp přeťal drát a tabulka spadla Ance přímo k nohám. Ale šíp zasáhl horní část desky, prorazil zrezivělý plech a dolů se začala sypat jen seschlá barva.

„Hlupáku,“ prohodila Anka, ani se neotočila.

Bylo to první slovo, které adresovala Antonovi od skončení hry na Viléma Telia. Anton se křečovitě ušklíbl.

„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „Wi-th this regard, their currents turn awry, And lose the name of acti-on.“*

Věrný Paska vykřikl:

„Koukejte, tudy jelo auto! Už po bouřce! Tamhle je přimáčknutá tráva! A tady taky…“

Ten Paska má kliku, pomyslel si Anton. Začal si prohlížet stopy na silnici a rovněž spatřil přimáčknutou trávu a černý pruh od pneumatik v místě, kde automobil zabrzdil před výmolem v betonu.

„Aha!“ vykřikl Paska. „Vyjel od značky!“

Bylo to jasné jako den, ale Anton se začal přít.

„Ani nápad, jel z druhé strany.“

Paska se na něj vyjeveně podíval.

„Copakjsi slepý?“

„Jel z druhé strany,“ opakoval Anton umíněně. „Půjdeme po sto-pě.“

„Meleš nesmysly!“ vybuchl Paska. „Tak předně žádný pořádný řidič nepojede tam, kde visí zákaz vjezdu. A za druhé se podívej: tamhle je výmol, tamhle stopy brždění… Tak odkud jel?“

„Co je mi do tvých pořádných řidičů? Já sám jsem nepořádný, já půjdu za značku.“

Paska se rozzuřil.

„Jdi si, kam chceš!“ řekl a hlas mu trochu přeskakoval. „Pitomečku. Úplně jsi z toho horka zblbnul!“

Anton se otočil a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pod značku. Přál si jen jedno — aby tam vpředu byl nějaký zbořený most a aby se musel těžce probíjet na protější břeh. Kašlu na toho pořádného, říkal si v duchu. — Ať si jdou, kam chtějí… ona i ten její[1]… a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku.

Pášeňka. Vzpomněl si, jak Anka sjela Pavla za tu Aničku, a trochu se mu ulevilo. Ohlédl se.

Pasku spatřil ihned: Bon Saranča šel sehnut až k zemi po stopě tajemného automobilu. Rezavý plech nad silnicí se lehce pohupoval a dírkou prosvítalo modré nebe. U cesty seděla Anka s lokty opřenými o holá kolena a bradu měla položenou na zaťatých pěstích.

Vraceli se až za soumraku. Chlapci veslovali, Anka seděla u kormidla. Nad černým lesem stoupal červený měsíc, žáby zběsile naříkaly.

„Tak prima to bylo všechno vymyšleno,“ povzdechla si Anka smutně. „Ech, vy…“

Chlapci neodpověděli. Pak se Paska polohlasně zeptal:

„Toško, co tam bylo, za tou značkou?“

„Vyhozený most,“ odpověděl Anton. „A kostra fašisty připoutaná řetězy ke kulometu.“ Zamyslel se a dodal: „Ten kulomet už byl celý vrostlý do země.“

„Hmm,“ protáhl Paska. „To se stává. Já jsem tam jednomu chlapíkovi pomohl spravit auto.“