Je tezke byt bohem

EPILOG

„A co potom?“ zeptala se Anka.

Paska se zadíval stranou, několikrát se dlaní plácl do kolena, shýbl se a natáhl ruku po lesní jahodě u svých nohou. Anka čekala.

„Potom?“ zamumlal. „Víš, Anko, on vlastně nikdo pořádně neví, co bylo potom. Vysílačku nechal doma, a teprve když jeho dům stál v plamenech, pochopili na hlídkové vzducholodi, že je zle, a hned se vypravili do Arkanaru. Pro všechny případy shodili na město pumy s uspávacím plynem. To už dům dohoříval. Nejdřív byli na rozpacích, nevěděli, kde ho hledat, ale pak spatřili…“ Trochu zaváhal. „Prostě… bylo vidět, kudy šel.“

Paska umlkl a začal si házet do úst jednu jahodu za druhou.

„No?“ pobídla ho Anka tiše.

„Došli až do paláce… A tam ho našli.“

„Jak?“

„No…, spal. A všichni kolem… taky… leželi… Někteří spali, a někteří… tak… Dona Rebu tam taky našli…“ Paska rychle pohlédl na Anku a znovu odvrátil pohled. „Vzali ho, tedy Antona, a dopravili na Základnu… Rozumíš, Anko, on o tom neřekne ani slovo. A vůbec teď mluví hrozně málo.“

Anka seděla bledá, vzpřímená a dívala se přes Paskovu hlavu na palouk před domkem. Borovice se lehce pohupovaly a šuměly, po modrém nebi pomalu plula kyprá oblaka.

„A co se stalo s tou dívkou?“ zeptala se Anka.

„Nevím,“ řekl Paska tvrdě.

„Poslouchej, Pasko, je to vůbec dobře, že jsem sem přijela?“

„No samozřejmě! Myslím, že z tebe bude mít radost…“

„A mně se zase zdá, že se někde schovává v křoví, dívá se na nás a čeká, až odjedu.“

Paska se ušklíbl.

„Tak to rozhodne ne. Toška nebude zalízat do křoví. On totiž neví, že jsi tu. Chytá někde ryby jako obvykle.“

„A jak se chová k tobě?“

„Nijak. Snáší mě. Ale ty — to je něco jiného…“

Chvíli mlčeli.

„Anko,“ řekl Paska. „Pamatuješ se na tu anizotropní silnici?“

Anka svraštila čelo.

„Jakou?“

„Jednosměrnou. Visela tam ta značka — vjezd zakázán. Vzpomínáš si, všichni tři jsme tam byli.“

„Vzpomínám. To řekl Anton, že ta silnice je jednosměrná.“

„Anton tenkrát šel dál za zákaz vjezdu, a když se vrátil, říkal, že prý tam našel vyhozený most a kostru fašisty přikovanou ke kulometu^

„To už si nevzpomínám,“ řekla Anka. „No a co?“

„Teď si na tu silnici často vzpomínám,“ řekl Paska. „Jako by v tom. byla nějaká souvislost… Silnice byla anizotropní stejně jako dějiny. Zpátky se jít nedá. Ale on šel. A narazil na přikovanou kostru.“

„Já ti nerozumím. Co s tím má společného přikovaná kostra?“

„Nevím,“ přiznal se Paska. „Jen se mi to tak zdá.“

Anka řekla:

„Nenechávej ho moc uvažovat. Pořád s ním o něčem mluv. Třeba vykládej hlouposti. Hlavně aby se přel.“

Paska si vzdychl.

„To vím taky. Jenže nemysli si, že mi někdy skočí na moje žvatlání. Chvilku poslouchá, ušklíbne se a řekne: Seď tady, Pasko, já se půjdu drobet projít. A jde. A já sedím… První dobou jsem jako pitomec chodil tajně za ním, ovšem teď už jednoduše sedím a čekám. Ale kdybys ty…“

Anka najednou vstala. Paska se ohlédl a taky vstal. Anka bez dechu sledovala, jak k nim mýtinou kráčí Anton — obrovitý, ramenatý, s bledým neopáleným obličejem. Nic se na něm nezměnilo, vždycky byl trochu podmračený.

Vykročila mu vstříc.

„Anko,“ řekl vlídně. „Anko, holka zlatá…“ Vztáhl k ní mohutné ruce. Nesměle se k němu přivinula, a hned zase odskočila. Měl na prstech… Ale ne, to nebyla krev, jen šťáva z lesních jahod.