Je tezke byt bohem

KAPITOLA PÁTÁ

Ještě před nedávnou dobou byl dvůr arkanarských králů jedním z nejosvícenějších v celé říši. U dvora žili vědci, většinou samozřejmě šarlatáni, ale také takoví jako Bagir Kissenský, který objevil, že planeta má tvar koule; nebo osobní zaříkávač Tata, který vyslovil geniální domněnku, že epidemie jsou způsobovány drobnými, okem neviditelnými červíky, které roznáší vítr a voda; nebo alchymista Sinda, hledající jako ostatně všichni alchymisté způsob, jak z hlíny vyrobit zlato, ale který při tom objevil zákon o zachování hmoty. U arkanarského dvora žili i básníci, většinou příživníci a pochlebníci, ale i takoví jako Pepin Slavný, autor historické tragédie Pochod na sever; Curen Pravdivý, který napsal přes pět set balad a sonetů, zhu-debněných a zpívaných mezi lidem; a také Gur Tvůrce, který napsal první světský román v dějinách říše — smutnou historii prince, jenž se zamiloval do krásné barbarky. U dvora žili i výteční artisté, tanečníci a zpěváci. Skvělí malíři pokrývali stěny nevyhledávají čími freskami, proslulí sochaři zkrášlovali svými výtvory palácové parky. Nedá se říct, že by arkanarští králové byli přívrženci osvěty nebo znalci umění. Prostě to patřilo k bontonu, stejně jako ceremoniál ranního oblékání nebo vyfintění gardisté u hlavní brány. Aristokratická snášenlivost sahala občas tak daleko, že se někteří vědci a básníci stali nikoli bezvýznamnými šroubky státního aparátu. Například před pouhým půlstoletím veleučený alchymista Botsa zaujímal místo ministra hlubin, kteréžto ministerstvo bylo později jako nepotřebné zrušeno, zřídil několik dolů a proslavil Arkanar podivuhodnými slitinami, jejichž tajemství si vzal s sebou do hrobu. A Pepin Slavný až do nedávné doby řídil státní osvětu, než bylo ministerstvo historie a slovesnosti, jemuž stál v čele, prohlášeno za škodlivé a zhoubné.

Stávalo se pochopitelně i dřív, že nějakého umělce nebo vědce, který se znelíbil králově favoritce, tupé a chlípné ženštině, prodávali za hranice nebo otrávili arzénem, ale teprve don Reba vzal tu věc do ruky zásadně. Za léta, po která zastával funkci všemocného ministra ochrany trůnu, způsobil ve světě arkanarské kultury takovou spoušť, že vyvolal nespokojenost dokonce některých urozených velmožů, kteří prohlásili, že dvůr se stal nudným a že při bálech člověk neslyší nic jiného než hloupé drby.

Bagir Kissenský, obžalovaný z pomatenosti hraničící s vlastizra-dou, byl uvržen do vězení a Rumatovi se jen s velkou námahou podařilo dostat ho odtamtud a dopravit ho do metropole. Jeho observatoř vyhořela a žáci, kteří to přečkali, se rozutekli na všechny strany. Osobní zaříkávač Tata společně s dalšími pěti osobními zaříkávači byl náhle odhalen jako travič, který kul pikle proti samotnému králi z návodu vévody irukánského, při mučení se ke všemu přiznal a byl oběšen na Královském náměstí. Rumata se ho pokoušel zachránit, rozdal při tom třicet kilogramů zlata, ztratil čtyři agenty (urozené dony, kteří nevěděli, co činí), málem byl chycen sám, protože při pokusu vyrvat odsouzence strážím byl raněn, ale všechno bylo bezvýsledné. To byla jeho první porážka, po níž konečně pochopil, že don Reba není náhodná figura. Když se za týden dověděl, že alchymistu Sindu chtějí obžalovat z toho, že před státní mocí skrývá tajemství kamene mudrců, ustrojil Rumata, rozzuřený porážkou, u alchymistova domu léčku, a když pro vědce přišli příslušníci úderného oddílu, sám s černou rouškou přes obličej je odzbrojil, naházel je svázané do sklepa a ještě téže noci vyprovodil nic nechápajícího Sindu za hranice do Soanu, kde vědátor s pokrčením ramen zůstal a pokračoval v hledání kamene mudrců pod dohledem dona Kondora. Básník Pepin Slavný se najednou stal mnichem a skryl se do odlehlého kláštera. Curen Pravdivý, usvědčený ze zločinné dvoj srny slnosti a z nadbíhání vkusu nejnižších vrstev, byl zbaven občanských práv a majetku, pokoušel se klást odpor, přednášel v putykách teď už vysloveně pobuřující balady, dvakrát byl k smrti zmlácen vlasteneckými osobnostmi, a teprve pak se dal přemluvit svým velkým přítelem a ctitelem donem Rumatou a také odjel do metropole. Rumata si ho navždy zapamatoval, jak stojí, pitím až zmodralý, na palubě odplouvající lodi, hubené ruce křečovitě zaťaté do lanoví, a zvučným, mladým hlasem vykřikuje svůj sonet na rozloučenou Jak uvadlý lístek na duši padá… A pokud jde o Gura Tvůrce, ten po rozmluvě v pracovně dona Reby pochopil, že se arkanarský princ nemohl zamilovat do příslušnice nepřátelské verbeže, vlastnoručně naházel své knihy na Královském náměstí do ohně, a nyní, nahrbený, s bezkrev-ným obličejem, postává při každém příchodu krále v hloučku dvořanů, na sotva znatelný pokyn dona Reby předstupuje a deklamuje verše ultravlasteneckého obsahu, které vyvolávají smutek a zívání. Herci hrají nyní stále tentýž kus — Zánik barbarů aneb Maršál Toc, král Pie I. Arkanarský. Zpěváci se zaměřili na skladby pro hlas beze slov s doprovodem orchestru. Malíři, kteří zůstali naživu, malovali plakáty. Vlastně — dva nebo tři se dokázali udržet u dvora a malovat portréty krále s donem Rebou, který krále uctivě přidržuje za loket (variace nebyly povoleny: král byl vždycky zobrazován jako dvacetiletý krasavec v brnění, don Reba jako zralý muž s důležitým obličejem). Ano, arkanarský dvůr byl teď nudný. Nicméně velmožové, urození donové bez zaměstnání, gardoví důstojníci a lehkomyslné urozené krasavice — jedni z ješitnosti, druzí ze zvyku, jiní ze strachu — jako dříve zaplňovali i nyní každé ráno přijímací sály paláce. Upřímně řečeno, někteří z nich žádné změny ani nepostřehli. Při koncertech a zápasech pěvců, jaké se konaly v dřívějších dobách, jim byly nejmilejší přestávky, při nichž urození donové posuzovali vlastnosti honících psů a vyprávěli anekdoty. Byli nanejvýš schopni nepříliš dlouho debatovat o vlastnostech bytostí z onoho světa, ovšem taková témata jako otázka tvaru vlastní planety nebo příčiny epidemií považovali za vysloveně neslušná. Mezi gardovými důstojníky vyvolalo zmizení malířů jistou lítost, protože v řadách malířů býval nejeden pravý mistr na zobrazování nahého těla…

Rumata přišel do paláce trochu později. Ranní recepce již započala. V sálech se mačkali lidé, bylo slyšet králův podrážděný hlas a melodické povely ministra ceremoniáře, který řídil královo oblékání. Dvořané většinou přetřásali noční událost. Jakýsi zločinec s iru-kánským vzezřením pronikl ozbrojen dýkou do paláce, zabil strážného a vnikl do ložnice Jeho Veličenstva, kde byl údajně samotným donem Rebou osobně zneškodněn, spoután a cestou do Veselé věže na cucky roztrhán pobouřeným davem oddaných vlastenců. Byl to už šestý pokus o atentát za poslední měsíc, a tak sám fakt, že došlo k zločinu, už příliš mnoho zájmu nevyvolal. Mluvilo se spíš o detailech. Rumata se dověděl, že při spatření vraha se Jeho Veličenstvo pozvedlo na loži, zaštítilo vlastním tělem překrásnou donnu Midaru a proneslo historická slova: „Marš ven, lumpe!“ Většina posluchačů ochotně uvěřila v tato historická slova, neboť usuzovala, že král pokládal vraha za lokaje. A všichni se shodovali v názoru, že don Reba je jako vždy ostražitý a v zápase nedostižný. Rumata pochvalnými slovy souhlasil s tímto míněním a na oplátku vyprávěl historku, kterou si právě nyní vymyslel, jak dona Rebu přepadlo dvanáct lupičů, a on tři vyřídil na místě a ostatní zahnal na útěk. Historka byla vyslechnuta s neobyčejným zájmem a souhlasem, načež Rumata jakoby mimochodem poznamenal, že mu o tom říkal don Sera. Nadšení a zájem okamžitě ochably, protože bylo všeobecně známo, že don Sera je nebetyčný pitomec a lhář. O donně Okaně se nikdo ani slovem nezmínil. Buď o tom ještě nevěděli, nebo se tvářili, že nic nevědí.

Rumata utrušoval komplimenty, tiskl ručky dámám a ponenáhlu se posunoval do prvních řad vyfintěného, navoněného, vydatně propoceného davu. Urozená šlechta polohlasně besedovala: „No no, to byla stejná kobyla. Šlapala si zadníma na přední, a ať visím, jestli ji na mně nevyhrál hned ten večer don Keu…“ „A pokud jde o boky, urozený doně, tak ty mají neobyčejnou formu. Jak to říkal Curen… Hmm… Chladivé pěny pahrbky něžné… hmm… ne, chladivé pahrbky něžné pěny… No to je jedno, prostě boky jako hrom!“ „A já potichoučku otvírám oko, beru do zubů dýku a představte si, příteli, cítím, že se mříž pode mnou prohýbá…“ „A přejel jsem mu přes zuby jílcem meče, jak si zasloužil…“ „A don Tameo se vyzvracel na podlahu, pak uklouzl a vletěl hlavou do krbu…“ „No a ten mnich jí povídá: Vypravuj mi, krasavice, co se ti zdálo… hahaha…“

To je hrozná smůla, myslel si Rumata. Jestli mě teď zabijou, bude tahle kolonie prvoků to poslední, co ve svém životě uvidím. Jedině překvapení! Zachrání mě překvapení. Mě a Budacha. Vystihnout pravou chvíli a překvapivě zaútočit. Zaskočit ho nepřipraveného, nenechat ho otevřít ústa, nedovolit mu, aby mě zabil. Nemám ani nejmenší důvod umírat.

Protlačil se až ke dveřím ložnice, položil obě ruce na jílce mečů, podle etikety pokrčil nohy v kolenou a přiblížil se ke králově posteli. Jeho Veličenstvu právě natahovali punčochy. Ministr ceremoniář se zatajeným dechem pozorně sledoval obratné ruce dvou komorníků. Vpravo od rozházené postele stál don Reba a neslyšně se bavil s dlouhým, kostnatým mužem ve vojenské uniformě z šedého aksamitu. Byl to otec Cupik, jeden z vůdců arkanarských úderných oddílů, plukovník palácové ochrany. Don Reba byl zkušený dvořan. Podle výrazu jeho tváře se mohl rozhovor týkat nanejvýš vlastností některého koně nebo dobročinnosti královy neteře. Zato otec Cupik, jakožto voják a bývalý kupec, neuměl obličej ovládat. Mračil se, kousal si rty, jeho prsty na jílci meče se svíraly a rozevíraly; nakonec mu zničehonic cuklo ve tváři, otec Cupik se prudce otočil a proti všem pravidlům etikety zamířil ven z ložnice přímo proti davu dvořanů žasnoucích nad tou nevychovaností. Don Reba se za ním s omluvným úsměvem zadíval, a Rumata, který sledoval neforemnou odcházející šedou postavu, si pomyslel: Tak další nebožtík. Věděl o třenicích mezi donem Rebou a šedou generalitou. Historie hnědého kapitána Ernsta Rohma se snadno mohla opakovat.

Punčochy byly nataženy. Komorníci na melodický rozkaz ministra ceremoniáře vzali zbožně do konečků prstů královy střevíce. Ale král se najednou opřel do komorníků nohama, odstrčil je a otočil se k donu Rebovi tak prudce, až se mu břicho, připomínající napěchovaný pytel, převalilo najedno koleno.

„Já už mám dost těch vašich atentátů!“ zaječel hystericky. „Atentáty! Atentáty! Atentáty! V noci chci spát, a ne bojovat s vrahy! Proč to nejde zařídit, aby atentátníci chodili ve dne? Jste na kočku ministr, Rebo! Ještě jedna taková noc a dám vás uškrtit!“ (Don Reba se uklonil s rukou přitisknutou k srdci.) „Po atentátech mě bolí hlava!“

Najednou se odmlčel a zadíval se na své břicho. To byla vhodná chvíle. Komorníci chvilku zaváhali. Především bylo třeba upoutat na sebe pozornost. Rumata vytrhl komorníkovi pravý střevíc, klekl si před králem na jedno koleno a začal střevíc uctivě obouvat na tučnou, hedvábím potaženou nohu. Byla to odvěká výsada rodu Rumatů — vlastnoručně obouvat pravou nohu korunovaných hlav říše. Král na něj zíral kalnýma očima. Pak v nich zableskla jiskřička zájmu.

„Á, Rumata!“ řekl král. „Vy ještě žijete? Vidíte, a Reba mi slíbil, že vás uškrtí!“ Uchichtl se. „To je na kočku ministr, ten Reba. Pořád jenom slibuje. Slíbil, že vymýtí rebelii, a rebelie sílí. Prošpikoval celý palác nějakými šedými hulváty… Já jsem nemocný člověk, a on dal pověsit všechny osobní zaříkávače.“

Rumata navlékl střevíc, uklonil se a odstoupil o dva kroky. Zachytil upřený pohled dona Reby a rychle nasadil výraz tupé nafoukanosti. nosti.

„Jsem úplně nemocný člověk,“ pokračoval král. „Všechno mě bolí. Chci na odpočinek. Už dávno bych byl odešel na odpočinek, ale vždyť vy byste tady beze mne všichni zašli, oslové…“

Obuli mu druhý střevíc. Král vstal a v té chvíli zasténal, sehnul se a chytil se za koleno.

„Kde jsou zaříkávači?“ zaúpěl žalostně. „Kde je můj zlatý Tata? Vy jste ho pověsil, pitomče! A mně se vždycky ulevilo, jen na mě promluvil. Mlčte, já to vím taky, že byl travič. Ale na to se můžu vykašlat. Co na tom, že to byl travič? Uměl léčit! Rozumíte, vy vrahu? Léčit! Jednoho otrávil, druhého vyléčil. Kdežto vy umíte jenom trávit! Vy byste udělal nejlíp, kdybyste se sám oběsil!“ (Don Reba se uklonil, ruku přitiskl k srdci a zůstal v sehnuté póze). „Vždyť vy jste všecky pověsil! Zbyli jenom ti vaši šarlatáni. A knězi, kteří mi dávají pít svatou vodu místo léků… Kdo vymyslí složení léku? Kdo mi namaže nohu mastí?“

„Vaše Veličenstvo!“ řekl Rumata plným hlasem a připadalo mu, že všechno v paláci ztichlo. „Stačí vydat rozkaz a nejlepší lékař celé říše bude za půl hodiny v paláci!“

Král na něj nechápavě vyvalil oči. Bylo to veliké riziko. Stačí, aby don Reba mrkl… Rumata přímo fyzicky cítil, kolik očí ho teď upřeně sleduje přes opeřené šípy — moc dobře věděl, k čemu je pod stropem ložnice kolem dokola řada kulatých otvorů. I don Reba se na něj díval s výrazem zdvořilého a vlídného zájmu.

„Co to znamená?“ zeptal se král nabručeně. „Dobře, tak vydám rozkaz. No, a kde je ten váš lékař?“

Rumata se napjal jako struna. Zdálo se mu, že už ho hroty šípů píchají mezi lopatky.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl rychle, „nařid'te donu Rebovi, aby vám představil slavného doktora Budacha!“

Tak zřejmě don Reba přece jen přišel do rozpaků a zaváhal. To hlavní bylo vysloveno, a Rumata přesto ještě žije. Král otočil kalné oči na ministra ochrany trůnu.

„Vaše Veličenstvo,“ pokračoval Rumata, teď už beze spěchu a v patřičném slohu. „Jelikož znám vaše vskutku nesnesitelné útrapy a mám v paměti povinnosti svého rodu vůči panovníkům, povolal jsem z Irukánu slavného, velemoudrého lékaře, doktora Budacha. Cesta doktora Budacha byla však bohužel přerušena. Šedí vojáci váženého dona Reby se ho minulý týden zmocnili a další jeho osud je znám pouze donu Rebovi. Domnívám se, že lékař je někde nablízku, nejspíš ve Veselé věži, a doufám, že podivná nepřízeň dona Reby vůči lékařům se zatím neprojevila nenapravitelným způsobem na údělu doktora Budacha.“

Rumata zmlkl a zatajil dech. Zdá se, že všechno dopadlo skvěle. Teď se drž, doně Rebo! Pohlédl na ministra — a po zádech mu přeběhl mráz. Ministr ochrany trůnu nebyl ani trochu vyveden z rovnováhy. Pokyvoval Rumatovi s vlídnou otcovskou výčitkou. Tohle Rumata nečekal. On snad je tím dokonce nadšen, pomyslel si ohromený Rumata. Zato král se choval podle očekávání.

„Darebáku!“ zařval. „Uškrtím vás! Kde je doktor? Kde je doktor, ptám se vás? Mlčet! Ptám se vás, kde je doktor?“

Don Reba předstoupil s vlídným úsměvem.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl, „jste skutečně šťastný panovník, protože máte tolik věrných poddaných, že si někdy navzájem překážejí ve snaze prokázat vám službu.“ (Král na něj tupě civěl.) „Nebudu tajit, že stejně jako o všem ostatním, co se v naší zemi odehrává, věděl jsem i o ušlechtilém úmyslu horlivého dona Rumaty. Nebudu tajit, že jsem vyslal naproti doktoru Budachovi naše šedé vojáky — výhradně proto, abych ušetřil ctihodného staršího pána možných nepříjemností vyplývajících z daleké cesty. Nebudu tajit ani to, že jsem se neukvapoval představit Budacha Irukánského Vašemu Veličenstvu…“

„Jak jste se mohl opovážit?“ zeptal se král s výčitkou.

„Vaše Veličenstvo, don Rumata je mladý a v politice právě tak nezkušený, jak zkušený jev ušlechtilých bitkách. Vůbec by ho nenapadlo, jaké nízkosti je schopen vévoda irukánský ve své zuřivé zlobě proti Vašemu Veličenstvu. Ovšem my dva to víme, že mám pravdu, Vaše Veličenstvo?“ (Král zakýval.) „A proto jsem považoval za nutné provést předběžně menší vyšetřování. Nespěchal bych ani nyní, ale jestliže vy, Vaše Veličenstvo,“ (hluboká úklona) „a don Rumata“ (pokývnutí směrem k Rumatovi) „tak naléháte, předstoupí před vás, Vaše Veličenstvo, doktor Budach hned dnes po obědě a zahájí léč-bu.“

„Vy přece jenom nejste hloupý, doně Rebo,“ řekl král po chvilce rozmýšlení. „Vyšetřování, to je dobrá věc. To nemůže nikdy škodit. Sakramentský Irukánec…“ Král zavyl a znovu se chytil za koleno. „Zatracená noha! Tak po obědě, říkáte? Budeme čekat, budeme če-kat.“

A král, opřen o rameno ministra ceremoniáře, pomalu prošel do trůnního sálu kolem ohromeného Rumaty. Když zmizel v davu rozestupujících se dvořanů, usmál se don Reba na Rumatu přívětivě a zeptal se:

„Dnes v noci máte stráž u princovy ložnice, není-liž pravda?“

Rumata se mlčky uklonil.

Rumata bloumal bez cíle nekonečnými chodbami a průchody paláce, tmavými, vlhkými, prosycenými čpavkem a hnilobou, kolem přepychových komnat vyzdobených gobelíny, kolem zaprášených pracoven s úzkými zamřížovanými okny, kolem skladišť nabitých haraburdím s oprýskaným pozlátkem. Nikde skoro žádní lidé. Málokterý dvořan riskoval navštěvovat tento labyrint v zadní části paláce, kde královské komnaty nepozorovaně přecházejí v úřadovny ministerstva ochrany trůnu. Tady nebylo těžké zabloudit. Všichni se pamatovali na případ, kdy gardová hlídka, obcházející palác po jeho obvodu, byla vylekána úpěnlivým nářkem člověka, který protahoval mříží ve střílně podrápané ruce. „Zachraňte mě!“ křičel ten člověk. „Já jsem dvořan! Nevím, jak se dostat ven! Dva dni jsem neměl v ústech! Vytáhněte mě odtud!“ (Deset dní probíhala pak mezi ministrem financí a ministrem dvora živá korespondence, než bylo rozhodnuto přece jen mříž vylomit, a celých těch deset dní krmili nešťastného dvořana tak, že mu podávali maso a chléb na špičce kopí.) Kromě toho tu nebylo bezpečno. V úzkých chodbách na sebe naráželi podnapilí gardisté střežící osobu krále a podnapilí příslušníci úderných oddílů střežící ministerstvo. Bili se hlava nehlava. A když se uspokojeni rozcházeli, odtahovali své raněné. Nakonec se tu potulovaly i duše zavražděných. Za dvě staletí se jich nashromáždila pěkná řádka.

Z hlubokého výklenku ve stěně se vynořila hlídka z úderného oddílu se sekyrou v bojové pohotovosti.

„Tam se nesmí,“ prohlásil voják ponuře.

„Ty tomu tak rozumíš, troubo!“ řekl Rumata ledabyle a odstrčil ho rukou.

Slyšel, jak voják vzadu nerozhodně přešlapuje, a v té chvíli si uvědomil, že urážlivá slůvka a ledabylá gesta u něj vznikají reflexívně, že už nehraje vysoce urozeného pitomce, ale do značné míry se jím stal. Představil si, že by takhle jednal na Zemi, a pocítil odpor a stud. Proč? Co se to se mnou stalo? Kam zmizela od dětství vštěpovaná a pěstovaná úcta a důvěra k sobě podobným, k člověku, k oné pozoruhodné bytosti nazývané člověkem? Mně už teď nikdo nepomůže, pomyslel si s hrůzou. Já už je přece doopravdy nenávidím, já jimi pohrdám… Ne že bych je litoval. Já je nenávidím, já jimi pohrdám. Mohu jak dlouho chci ospravedlňovat tupost a zviřeckost toho kluka, kolem kterého jsem teď prošel, přihlížet k sociálním podmínkám, k děsivé výchově, ke všemu možnému, ale vidím teď jasně, že je to můj nepřítel, nepřítel všeho, co já mám rád, nepřítel mých přátel, nepřítel toho, co já považuji za nejsvětější. A nenávidím ho nikoli teoreticky, ne jako „typického představitele“, ale konkrétně jeho, jeho jako osobu. Nenávidím jeho uslintanou tlamu, puch jeho nemytého těla, jeho slepou víru, jeho zlost na všechno, co přesahuje rámec pohlavních úkonů a chlastu. On tam teď přešlapuje, ten výrostek, kterého ještě před půlrokem mlátil jeho panděratý táta, protože ho chtěl naučit prodávat ztuchlou mouku a zcukernatělá povidla, funí, dřevák jeden, a marně se snaží vzpomenout si na paragraf špatně naučeného řádu a zaboha neví, má-li v takovémhle případě vzít urozeného dona sekyrou po hlavě, zařvat „Poplach!“, nebo jenom mávnout rukou — stejně se to nikdo nedoví. A nakonec mávne rukou, vrátí se do svého výklenku, nacpe si do tlamy hrst žvýkací kůry a bude žvýkat, mlaskat a slintat. Nic na světě nechce vědět, o ničem na světě nechce přemýšlet. Přemýšlet! A oč lepší je orel náš don Reba? Ano, pochopitelně, jeho psychologie je komplikovanější a reflexy složitější, ale jeho myšlenky se podobají těmto palácovým labyrintům páchnoucím zločiny a čpavkem, a sám don Reba je už nepředstavitelně odporný — hrozný zločinec a nemilosrdný pavouk. Přišel jsem sem milovat lidi, pomoct jim narovnat se a spatřit nebe. Ba ne, jsem špatný pracovník Ústavu, řekl si lítostivě. Jsem historik k ničemu. Kdy jsem to vlastně zabředl do bažiny, o které mluvil don Kondor? Copak bůh nemá právo na nějaký jiný cit kromě soucitu?

Vzadu se ozvalo rychlé dupání bot po chodbě. Rumata se otočil a uchopil oba meče zkříženýma rukama. Běžel k němu don Ripat a držel si šavli při boku.

„Done Rumato…, doně Rumato!“ zavolal už zdáli chraptivým šeptem.

Rumata pustil meče. Když k němu don Ripat doběhl, rozhlédl se a sotva slyšitelně mu zašeptal do ucha:

„Hledám vás už hodinu. V paláci je Pavéza Rumpál. Vyjednává s donem Rebou ve fialových komnatách.“

Rumata na okamžik přivřel oči. Pak opatrně poodstoupil a se zdvořilým údivem řekl:

„Máte na mysli toho slavného lupiče? Ale ten už byl přece popraven, nebo snad vůbec nikdy neexistoval.“

Poručík si olízl suché rty.

„Existuje. A je v paláci… Myslel jsem, že vás to bude zajímat.“

„Můj rozmilý doně Ripate,“ řekl Rumata důrazně. „Zajímají mě drby! Pomluvy. Žerty… Život je tak nudný! Zřejmě jste mě nepochopil správně…“ (Poručík na něj vyvaloval zpitomělé oči.) „Posuďte sám. Co je mi do nečistých styků dona Reby, kterého si mimochodem příliš vážím, než abych ho jakkoli odsuzoval… A kromě toho, promiňte, spěchám. Čeká mě dáma.“

Don Ripat si znovu olízl rty, nemotorně se uklonil a bokem se začal vzdalovat. Rumatu najednou napadla šťastná myšlenka.

„Mimochodem, příteli,“ zavolal vlídně. „Jak se vám líbil malý žert, který jsme dnes ráno provedli donu Rebovi?“

Don Ripat se odhodlaně zastavil.

„Jsme velmi spokojeni,“ prohlásil.

„Viďte, že to bylo velice milé?“

„Bylo to velkolepé! Šedý důstojnický sbor je neobyčejně rád, že jste se konečně postavil na naši stranu. Takový chytrý člověk jako vy, doně Rumato, a bratříčkuje se s barony a urozenými zrůdami…“

„Drahý Ripate!“ pravil Rumata nadutě a obrátil se k odchodu. „Zapomínáte, že z výšin mého původu není vidět žádný rozdíl dokonce ani mezi králem a vámi. Na shledanou.“

Rázně vykročil chodbami, bez váhání zatáčel do příčných průchodů a mlčky odstrkoval strážné. Neměl dost jasno, co chce podniknout, ale uvědomoval si, že to je podivuhodné, vzácné štěstí. Musel vyslechnout rozhovor mezi dvěma pavouky. Nebylo náhodou, že don Reba sliboval za živého Rumpála čtrnáctkrát tolik, co za mrtvého…

Z fialových závěsů proti němu vystoupili dva šedí poručici s obnaženými šavlemi.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ řekl don Rumata a zastavil se mezi nimi. „Ministr je u sebe?“

„Ministr je zaneprázdněn, doně Rumato,“ odpověděl jeden z poručíků.

„Počkám,“ řekl Rumata a prošel mezi závěsy.

Byla tu neproniknutelná tma. Po hmatu se Rumata pohyboval mezi křesly, stoly a litinovými podstavci svícnů. Několikrát zřetelně slyšel čísi funění nad uchem a cítil dech prosycený česnekem a pivem. Pak spatřil úzký proužek světla, zaslechl známý huhňavý teno-rek ctihodného Pavézy a zastavil se. V tu chvíli se mu čepel kopí opřela mezi lopatky. „Pozor, moulo,“ řekl podrážděně, ale tiše. „To jsem já, don Rumata!“ Kopí se stáhlo. Rumata si přitáhl křeslo k proužku světla, usedl, natáhl nohy a zívl tak, aby to bylo slyšet. Pak se díval.

Pavouci se setkali. Don Reba seděl napjatě, lokty na stole a prsty propletené. Vpravo od něj ležel na hromádce papírů těžký kovový nůž s dřevěnou střenkou. Na ministrově tváři se usadil vlídný, třebaže trochu strnulý úsměv. Ctihodný Pavéza seděl na pohovce zády k Rumatovi. Vypadal jako starý podivínský velmož, který posledních třicet let života strávil ve svém paláci za městem, aniž jej jedinkrát opustil.

„Vystrebaní se obstrachnou,“ říkal. „A dutou černulovkou poterně chlopnou po margazech. To už je dvacet dlouhých chocharů. Marko by bylo tuknout na pestráky. Ale chocharové obligo ružujou. Na tom i pokalým srostem. To je náš primář…“

Don Reba si prsty přejel oholenou bradu.

„Studno je tukovo,“ řekl zamyšleně.

Rumpál pokrčil rameny.

„To je náš primář. Přece se s námi nebudete gabuzit o váš oglog. Gabara?“

„Gabara,“ řekl odhodlaně ministr ochrany trůnu. „A pěj krug,“ dodal Rumpál a vstal.

Rumata, který poslouchal tu hatmatilku jako ve snu, spatřil na Rumpálově obličeji huňaté kníry a ostře řezanou šedou bradku. Pravý dvořan z dob bývalého regentství.

„Byl to příjemný rozhovor,“ řekl Pavéza.

Don Reba rovněž vstal.

„Rozmluva s vámi mi přinesla velké potěšení,“ řekl. „Prvně v životě vidím tak odvážného člověka, jako jste vy, vážený…“

„Právě tak já,“ oplatil mu Rumpál skřípavým hlasem. „I já jsem překvapen a hrdý na smělost prvního ministra našeho království.“

Otočil se k donu Rebovi zády a opíraje se o berličku odkulhal k východu. Don Reba ho nespouštěl z očí a v zamyšlení položil roztržité prsty na střenku nože. V té chvíli Rumatovi za zády někdo hrozně zafuněl, kolem jeho ucha se do štěrbiny mezi závěsy vysunula dlouhá hnědá foukačka. Don Reba okamžik stál, jako by naslouchal, pak si sedl, vytáhl zásuvku, vyndal haldu papírů a pohroužil se do čtení. Rumatovi za zády kdosi odplivl a trubice se opět stáhla. Všechno bylo jasné. Pavouci se dohodli. Rumata vstal a šlapaje komusi po nohou se začal prodírat zpátky z fialových komnat.

Král obědval v obrovském dvoubarevném sále. Třicetimetrový stůl se prostíral pro sto osob: patřil k nim především král, don Reba, osobnosti královské krve (asi dvacet plnokrevných osob, ožralků a jedlíků), dvorní a ceremoniální ministři, skupina dědičných aristokratů, kteří nechyběli u žádného oběda (mezi ně patřil i Rumata), tucet baronů, kteří jsou právě na cestách, jejich zabednění baroneti, a na nejvzdálenějším konci stolu nejrůznější aristokratický potěr, který pravdou i lží dosáhl pozvání ke královské tabuli. Tyto poslední, když jim předávali pozvání a číslo na křeslo, upozorňovali: „Seďte nehnu-tě, král nemá rád, když se někdo vrtí. Ruce držte na stole, král nemá rád, když někdo schovává ruce pod stůl. Neohlížejte se, král nemá rád, když se někdo ohlíží.“ Při každém takovém obědě se spořádalo obrovské množství vybraných jídel, vypila se jezera starých vín, rozbila a zničila se spousta nádobí z proslulého estorského porcelánu.

Ministr financí v jednom ze svých hlášení králi hrdě uvedl, že jeden jediný oběd Jeho Veličenstva stojí právě tolik, kolik činí půlroční rozpočet Soanské akademie věd.

V očekávání, až ministr ceremoniář za hlaholu trub třikrát provolá „Ke stolu!“, stál Rumata ve skupině dvořanů a už podesáté poslouchal vyprávění dona Tamea o královském obědě, na němž on, don Tameo, měl tu čest být před půlrokem přítomen.

„… najdu si svoje křeslo, všichni stojíme, přichází král, sedá si, my si sedáme taky. Oběd probíhá normálně. A najednou, představte si to, drazí donové, cítím, že je pode mnou mokro… Mokro! Neodva-žuju se ani pohnout, ani zavrtět, ani hmátnout rukou. Ale pak při vhodné příležitosti přece jen strkám ruku pod sebe — opravdu mokro! Čichám k prstům, nic zvláštního necítím. Co to má znamenat? Mezitím oběd končí, všichni vstávají a já, představte si to, urození donové, já se bojím vstát… Vidím, že ke mně přichází král — král! — a já pořád sedím na místě jako nějaký vesnický balík, který se nevyzná v etiketě. Jeho Veličenstvo přichází až ke mně, milostivě se na mě usmívá a klade mi ruku na rameno. "Drahý doně Tameo," říká mi, "my už jsme vstali a jdeme se podívat na balet, a vy pořád ještě sedíte. Copak je vám, nepřejedl jste se?" "Vaše Veličenstvo," povídám já, "usekněte mi hlavu, pode mnou je mokro." Jeho Veličenstvo se ráčilo rozesmát a nařídilo mi vstát. Vstal jsem — a všichni kolem se rozesmáli! Urození donové, já celý oběd seděl na punčovém dortu! Jeho Veličenstvo se ráčilo velice smát. "Rebo, Rebo," řekl nakonec král, "v tomhle máte prsty určitě vy! Očistěte laskavě urozeného dona, zašpinil jste mu sedinku!" Don Reba se mohl potrhat smíchy, vytáhl dýku a začal mi oškrabovat dort z kalhot. Umíte si představit moje pocity, urození donové? Přiznám se, třásl jsem se strachy při myšlence, že se mi don Reba, takhle přede všemi ponížený, nějak pomstí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Ujišťuji vás, urození donové, to je nejšťastnější vzpomínka celého mého života! Jak se náš král smál! Jak bylo Jeho Veličenstvo spokojenou

Dvořané se chechtali. Mimochodem, takové žertíky byly u královské tabule obvyklé. Hosté byli usazováni do paštik, do křesel s naříznutými nohami, na husí vejce. Někdy i na otrávené jehly. Král měl rád, když ho rozveselovali. Rumata si najednou pomyslel: Jak bych se byl asi zachoval já na místě tohohle blbce? Obávám se, že by si král musel hledat jiného ministra ochrany a Ústav by musel do Ar-kanaru poslat jiného pracovníka. Tak či onak, musím být ve střehu. Jako orel náš don Reba.

Zahlaholily trouby, ministr ceremoniář melodicky zahulákal, kulhavě vstoupil král a všichni se začali rozesazovat. V koutech sálu, opřeni o obouruční meče, stáli nehnutě strážní z gardy. Rumata dostal zamlklé sousedy. Vpravo od něj se do křesla nacpala třaslavá hora masa zarputilého žrouta don Pify, manžela proslulé krasavice, vlevo bezduše zíral do prázdného talíře Gur Tvůrce. Hosté znehybně-li a pohlíželi na krále. Král si zastrkal za límec nahnědlý ubrousek, rozhlédl se po mísách a popadl kuřecí stehýnko. Jakmile se do něj zahryzl, stovka nožů řinčivě dopadla na talíře, stovka rukou se vztáhla nad mísy. Sál naplnilo mlaskání a srkání, zažbluňkalo víno. Nehybným gardistům v koutech se hladově rozhýbaly kníry. Kdysi se Rumatovi při těchto obědech zvedal žaludek. Teď už byl zvyklý.

Vykosťoval dýkou skopovou plec. Zašilhal vpravo a okamžitě se odvrátil: don Pifa se vznášel nad kancem upečeným vcelku a pracoval jako automatický bagr. Žádné kosti po něm nezůstávaly. Rumata zadržel dech a jedním hltem vyprázdnil pohár irukánského. Pak zašilhal vlevo. Gur Tvůrce se tam malátně šťoural vidličkou v misce se salátem.

„Co nového píšete, otče?“ zeptal se Rumata tlumeně.

Gur sebou trhl.

„Co píšu? Já…? Nevím… Hodně věcí.“

„Verše?“

„Ano, verše…“

„Píšete odporné verše, otče!“ (Gur na něj podivně pohlédl.) „Ano, ano, nejste básník.“

„Nejsem básník… Někdy si tak říkám: kdo vlastně jsem? A čeho se bojím? Nevím.“

„Dívejte se do talíře a jezte dál. Řeknu vám, kdo jste. Jste geniální tvůrce, objevitel nové a nejplodnější cesty v literatuře.“ (Na Guro-vých tvářích pomalu vystoupil ruměnec.) „Za sto let, a možná už dřív, půjdou ve vašich stopách desítky tvůrců.“

„Budiž jim nápomocen bůh!“ vyhrkl Gur.

„A teď vám řeknu, čeho se bojíte.“

„Bojím se tmy.“

„Temna?“

„Temna taky. Za temna jsme v moci přízraků. Ale ještě víc se bojím tmy, protože ve tmě jsou všichni stejně šedí.“

„To jste řekl hezky, otče. Mimochodem, dá se ještě sehnat vaše dílo?“

„Nevím… Nechci vědět.“

„Pro všechny případy si pamatujte: jeden exemplář je v metropoli, v císařské knihovně. Druhý je majetkem Muzea rarit v Soanu. Třetí mámjá.“

Gur si třesoucí rukou nabral lžičku želé.

„Já… já nevím…“ Smutně se zadíval na Rumatu velikýma zapadlýma očima. „Chtěl bych si ho přečíst…, to svoje…“

„Milerád vám knihu půjčím…“

„A potom?“

„Potom mi ji vrátíte.“

„Pak vám ji oni vrátí!“ řekl Gur ostře.

Rumata pohodil hlavou.

„Don Reba vás velice postrašil, otče.“

„Postrašil… Už jste někdy musel pálit své vlastní děti? Co vy víte o strachu, urozený done!“

„Smekám před tím, co jste musel prožít, otče. Ale otevřeně vás odsuzuji za to, že jste se vzdal.“

Gur Tvůrce najednou začal šeptat tak tiše, že ho Rumata mezi mlaskáním a hukotem hlasů sotva slyšel:

„K čemu to všechno je? Co je to pravda? Princ Chaar skutečně miloval krásnou Jainevnivoru s měděnou kůží. Měli děti. Osobně znám jejich vnuka… A ji opravdu otrávili… Jenže bylo mi vysvětleno, že to je lež. Bylo mi vysvětleno, že pravda je to, co prospívá dnešnímu králi. Všechno ostatní je lež a zločin. Celý život jsem psal lež… Teprve teď píšu pravdu…“

Znenadání vstal a nahlas, zpěvavě zadeklamoval:

Je veliký jak nekonečno

nás král, vznešený šlechtic ducha, prvorozenec všehomíra, v němž jeho sláva neutuchá!

Král přestal žvýkat a upřel na něj prázdný pohled. Hosté vtáhli hlavy mezi ramena. Jedině don Reba se usmál a několikrát nezvučně zatleskal do dlaní. Král vyplivl na koberec kost a řekl:

„Všehomíra…? Vlastně ano. Správně, prvorozenec… Dobře. Můžeš jíst.“

Mlaskání a hovor se znovu rozproudily. Gur usedl.

„Je krásné a opojné říkat králi pravdu do očí,“ pronesl sípavě.

Rumata mlčel.

„Dám vám exemplář vaší knihy, otče,“ řekl po chvilce. „Ale pod jednou podmínkou. Začnete ihned psát novou knihu.“

„Ba ne,“ řekl Gur. „Už je pozdě. Ať píše Kiun. Já jsem nakažen. A už mě to ani nezajímá. Teď si přeju jen jedno — naučit se pít. A nejde mi to. Bolí mě břicho…“

Další porážka, pomyslel si Rumata. Přišel jsem pozdě.

„Poslyšte, Rebo,“ řekl najednou král. „Kde je ten lékař? Slíbil jste, že po obědě přijde lékař.“

„Je tady, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl don Reba, „Přejete si ho zavolat?“

„Jestli si přeju? Samozřejmě! Vás kdyby tak bolelo koleno jako mě, kvičel byste jako prase! Ať už je tady!“

Rumata se v křesle pohodlně opřel, aby dobře viděl. Don Reba zvedl ruku nad hlavu a luskl prsty. Dveře se otevřely a do sálu s neustálými poklonami vstoupil starší nahrbený muž v dlouhém pracovním plášti zdobeném stříbrnými pavouky, hvězdami a hady. V podpaží držel plochou podlouhlou brašnu. Rumata byl zděšen — představoval si Budacha docela jinak. Vědec a humanista, autor Traktátu o jedech, přece nemohl mít taková těkavá, vybledlá očka, strachem roztřesené rty, žalostný, pochlebnický úsměv. Ale připomněl si Gura Tvůrce. Výslech podezřelého irukánského špióna byl zřejmě na stejné úrovni jako literární rozmluva v pracovně dona Re-by. Vzít tak Rebu za ucho, pomyslel si slastně, a zatáhnout ho do mučírny. „Tohle je irukánský špión převlečený za našeho slavného ministra, král nařídil vytáhnout z něj, kde je pravý ministr. Pusťte se do práce a běda vám, zemře-li dřív než za týden…“ Dokonce si dal ruku před obličej, aby nikdo neviděl, jak se tváří. Ta nenávist je hrozná věc…

„Tak pojď, pojď, doktore,“ pobídl ho král. „Ty jsi ale chcípák! Tak honem několik dřepů. Dělej dřepy, povídám!“

Nešťastný Budach začal dělat dřepy. Obličej se mu zkřivil hrůzou.

„Ještě, ještě,“ huhňal král. „Ještě jednou! A ještě! Kolínka tě nebolí, je vidět, že svoje kolínka sis uměl vyléčit. Ukaž zuby! Nó, docela ujdou. Kdybych já měl takové… A ruce taky ujdou, jsou silné. Jsi zdravý, zdravý, i když Jsi chcípák… Tak dělej, chlape, dej se do léčení, co stojíš?“

„Vavaše Veličenstvo…, kdyby mi ráčilo ukázat nožku… Nožku,“ uslyšel Rumata a pozvedl oči.

Lékař klečel před králem a opatrně mu ohmatával nohu.

„E-e,“ odfřkl král. „Co to děláš? Nesahej na mě! Přišel Jsi mě léčit, tak koukej léčit!“

„Já už rorozumím, Vaše Veličenstvo,“ zamumlal lékař a začal se chvatně přehrabovat ve své brašně.

Hosté přestali žvýkat. Drobní šlechtici na vzdáleném konci stolu dokonce trochu povstali a zvědavě natáhli krky.

Budach vytáhl z brašny několik kameninových lahviček, odzátkoval je, postupně ke každé čichl a rozestavil je na stůl do řady. Pak vzal králův pohár a naplnil ho do poloviny vínem. Provedl nad pohárem oběma rukama kouzelné pohyby, zašeptal zaříkávání a rychle do vína vylil obsah všech lahviček. Sálem se roznesl výrazný pach čpavku. Král ohrnul rty, nahlédl do poháru, svraštil nos a pohlédl na dona Rebu. Ministr se soucitně usmál. Dvořané zatajili dech.

Co to dělá? pomyslel si Rumata s podivením. Vždyť starý má po-dagru. Co mu to tam namíchal? V traktátu se praví jasně; potírat oteklé klouby výtažkem z třídenního jedu bílé zmije Ku. Že by tohle bylo na potírání?

„A co s tím? Natírat?“ zeptal se král a bázlivě pohodil hlavou směrem k poháru.

„Nikoli, Vaše Veličenstvo,“ pravil Budach. Už se poněkud vzpamatoval. „Vypít.“

„Vypít?“ Král se nafoukl a opřel se zády o opěradlo. „Já to nechci pít. Masíruj!“

„Jak si Vaše Veličenstvo přeje,“ řekl Budach poslušně. „Ale dovolím si upozornit, že masírování nepřinese žádný výsledek.“

„To je zajímavé, všichni masírujou,“ pravil král štítivě, „jenom ty do mě musíš mermomocí nalévat takovou ohavnost.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach a hrdě se vzpřímil. „Tento lék znám pouze já. Vyléčil jsem jím strýce vévody irukánského. A pokud jde o ty, co masírovali, ti vás přece nevyléčili, Vaše Veličenstvo…“

Král se podíval na dona Rebu. Don Reba se soucitně usmál.

„Jsi prevít,“ řekl král doktorovi nevraživě. „Chrapoun. Prašivý chcípák.“ Vzal pohár do ruky. „Já ti dám tím pohárem jednu do zubů…“ Nahlédl dovnitř. „A co když to vyzvrátím?“

„Budeme to muset opakovat, Vaše Veličenstvo,“ pronesl Budach lítostivě.

„Tak dobře, bůh s námi!“ prohlásil král, už zvedl pohár k ústům, ale najednou tak prudce ucukl, až vyšplíchl na ubrus. „Hele, napij se nejdřív sám. Já vás moc dobře znám, vy Irukánci, svatého Miku jste prodali barbarům. Pij, povídám!“

Budach dotčeně vzal pohár a upil několik doušků.

„Tak co?“ zeptal se král.

„Je to hořké, Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach přiškrceně, „ale musí to být.“

„Musí, musí,“ zabrblal král. „Já vím nejlíp, co se musí. Dej to sem. No prosím, půl poháru mi vychlemtal, jen se k tomu dostal…“

Jedním douškem do sebe pohár obrátil. U stolu se ozvaly soucitné povzdechy — a najednou všechno ztichlo. Král znehybněl s otevřenými ústy. Z očí se mu vyřinuly proudy slzí. Pomalu zrudl, pak zmodral. Vztáhl ruku nad stůl a křečovitě luskal prsty. Don Reba mu spěšně vsunul do ruky kyselou okurku. Král beze slova mrštil okurkou po donu Rebovi a znovu vztáhl ruku.

„Víno,“ zasípěl.

Kdosi vyskočil a nabídl džbán. Král zuřivě koulel očima a hlučně polykal. Červené pramínky mu stékaly po bílém kabátku. Když byl džbán prázdný, hodil jej král po Budachovi, ale netrefil se.

„Mrcho!“ zaduněl neobvyklým basem. „Proč jsi mě zabil? Ještě je vás málo pověšených! Pukni, lumpe!“

Odmlčel se a promnul si koleno.

„Bolí,“ zahuhňal už normálním hlasem. „Pořád to bolí.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach. „Abyste se zcela vyléčil, musíte pít tento lék denně přinejmenším týden…“

Králi v krku cosi hvízdlo.

„Ven!“ zapištěl. „Všichni ven!“

Dvořané začali vyskakovat, porážet křesla a hrnout

se ke dveřím.

„Vé-é-en!“ nepříčetně ječel král a shazoval ze stolu

Rumata vyběhl ze sálu, schoval se za nějaký závěs a dal se do smíchu. Za sousedním závěsem se taky někdo chechtal, křečovitě, udýchaně, hvízdavě.