Je tezke byt bohem

KAPITOLA DEVÁTÁ

Rumata uložil Budacha k odpočinku před dalekou cestou a zamířil k sobě do pracovny. Účinnost sporaminu končila, znovu se cítil unavený a rozlámaný, znovu ho rozbolely podlitiny a začala mu natékat zápěstí, rozedřená provazy. Musím se vyspat, bezpodmínečně vyspat, myslel si, a pak se musím spojit s donem Kondorem. A taky, je třeba se spojit s hlídkovou vzducholodí, aby podala zprávu na Základnu. A je třeba uvážit, co teď máme dělat, můžeme-li vůbec něco dělat, a co bude dál, nedokážeme-li už nic udělat.

V pracovně seděl v křesle černý mnich s kápí staženou přes oči, nahrbený, s rukama na vysokých opěradlech. To je nadělení, pomyslel si Rumata.

„Kdo jsi?“ zeptal se unaveně. „Kdo tě pustil dovnitř?“

„Dobrý den, urozený doně Rumato,“ pronesl mnich a odhrnul kápi.

Rumata pohodil hlavou.

„Šikovné!“ řekl. „Dobrý den, slavný Arato. Proč jste tu? Co se stalo?“

„Všechno jako obvykle,“ řekl Arata. „Armáda se rozprchla, všichni si rozdělují půdu, na jih nechce nikdo jít. Vévoda pochytává ty, co ještě nezamordoval, a brzy pověsí moje rolníky hlavou dolů podél estorské silnice. Všechno jako obvykle,“ opakoval.

„Rozumím,“ řekl Rumata.

Svalil se na pohovku, podložil si rukama hlavu a díval se na Ara-tu. Před dvaceti lety, kdy Anton vyráběl modely a hrál si na Viléma Telia, nazývali tohoto člověka Arata Krásný, a zřejmě tehdy vypadal docela jinak než dnes.

Jistě neměl na vznosném, vysokém čele ten ohyzdný fialový cejch — ten se objevil až po vzpouře soanských loďařů, kdy tři tisíce nahých řemeslnických otroků, nahnaných do soanských loděnic ze všech konců říše a utýraných natolik, že pozbyli pudu sebezáchovy, vyrazilo jedné nevlídné noci z přístavu, převalilo se jako lavina po Soanu a zanechalo za sebou mrtvoly a požáry. U hranic jim zatarasila cestu obrněná císařská pěchota…

A měl samozřejmě obě oči v pořádku. To pravé mu vyrazil z důlku bohatýrským úderem palcátu jakýsi baron, když dvacetitisí-cová armáda rolníků, pronásledující po území metropole baronské družiny, narazila v širém poli na pětitisícovou císařovu gardu, byla bleskově rozetnuta, obklíčena a rozdupána ozubenými podkovami bojových velbloudů…

A bezpochyby byl Arata Krásný urostlý jako topol. Hrb a nové přízvisko získal po villanské válce ve vévodství ubanském, přes dvě moře odtud, kdy po sedmi letech moru a sucha čtyři sta tisíc živých kostlivců vidlemi a ojemi pobilo šlechtice a obklíčilo vévodu Uban-ského v jeho sídle; a vévoda, jehož mdlý rozum jako by se projasnil nevýslovnou hrůzou, vyhlásil všem poddaným milost, snížil ceny alkoholických nápojů na pětinu a slíbil svobodu; a Arata, který už viděl, že je všemu konec, prosil, nařizoval, zapřísahal, aby vévodovi nesedali na lep, ale byl zajat atamany, kteří zastávali názor, že lepší něco než nic, zmlácen železnými sochory a hozen do žumpy zemřít…

Zato onu masivní železnou manžetu měl na pravém zápěstí bezpochyby už v době, kdy byl nazýván Krásným. Manžeta byla původně připevněna řetězem k veslu pirátské galéry. Arata řetěz odnýtoval, udeřil železnou manžetou kapitána Egu Lichometníka do spánku, zmocnil se lodi, posléze i veškerého pirátského loďstva a pokusil se vytvořit svobodnou republiku na vodě… Tento plán skončil nesmyslným opilým krveprolitím, protože Arata byl tehdy mladý, neuměl nenávidět a domníval se, že samotná svoboda už stačí, aby se otrok stal podobným bohu…

Byl to profesionální buřič, mstitel z boží milostí, ve středověku postava poměrně vzácná. Takové štiky zrodí občas historická revoluce a nasazuje je do stojatých sociálních vod, aby rušila ze spánku tučné karasy, kteří u dna vyžírají plankton… Arata byl jediným zdejším člověkem, k němuž Rumata nepociťoval nenávist ani lítost, a v jeho horečnatých snech pozemšťana, který prožil pět let v krvi a zápachu, se mu zdálo, že je právě takovým Aratou, který prošel všemi pekly vesmíru a vysloužil si tím výsostné právo zabíjet vrahy, mučit katy a zrazovat zrádce…

„Někdy se mi zdá,“ řekl Arata, „že jsme všichni bezmocní. Jsem věčný vůdce vzbouřenců a vím, že všechna moje sílaje v neobyčejné houževnatosti. Ale ta síla neodstraňuje moji bezmocnost. Moje vítězství se nepochopitelným způsobem obracejí v porážky. Moji bojoví přátelé se stávají nepřáteli, ti nejudatnější prchají, ti nejvěrnější zrazují nebo umírají. A nemám nic než holé ruce, a holýma rukama člověk nedosáhne na pozlacené idoly sedící za zdmi pevností…“

„Kde se tu v Arkanaru berete?“ zeptal se Rumata.

„Připlul jsem s mnichy.“

„Vy jste se zbláznil. Je vás přece tak snadno poznat…“

„Ale ne v houfu mnichů. Mezi důstojníky Řádu je polovina bláznů a mrzáků jako já. Mrzáci jsou bohu milí.“ Ušklíbl se a díval se Rumatovi přímo do očí.

„Co máte v úmyslu dělat?“ zeptal se Rumata a sklopil pohled.

„Jako obvykle. Vím, co to je Svatý řád. Neuplyne ani rok a ar-kanarský lid vyleze z děr se sekyrami — rvát se na ulicích. A povedu je já, aby se pustili do těch, do koho je třeba, a ne do sebe navzájem a hlava nehlava.“

„Budete potřebovat peníze?“ informoval se Rumata.

„Ano, jako obvykle. A zbraně…“ Odmlčel se a pak řekl úlisně: „Done Rumato, vzpomínáte si, jak jsem se rozzuřil, když jsem se dověděl, kdo jste? Nenávidím kněžoury a moc mě mrzí, že jejich vylhané pohádky jsou pravdivé. Ale ubohý buřič musí umět využít ve svůj prospěch každé situace. Kněžouři říkají, že bohové mají ve své moci blesky… Done Rumato, moc potřebuju blesky na rozbíjení pevnostních zdí.“

Rumata si zhluboka vzdychl. Po svém zázračném zachránění vrtulníkem Arata naléhavě žádal vysvětlení. Rumata se pokusil říct mu něco o sobě, dokonce mu na nočním nebi ukázal Slunce — drobounkou, sotva viditelnou hvězdičku. Ale buřič pochopil jen jediné: prokletí kněžouři mají pravdu, za nebeskou klenbou žijí bohové, milosrdní a všemohoucí. A od těch dob každý rozhovor s Rumatou stáčel stejným směrem: Bože, když už existuješ, dej mi svou sílu, protože to je nejlepší, co můžeš udělat.

A Rumata se pokaždé odmlčoval nebo převáděl rozhovor na jiné téma.

„Done Rumato,“ řekl rebel, „proč nám nechcete pomoct?“

„Okamžik,“ řekl Rumata. „Nezlobte se, ale zajímalo by mě, jak jste se dostal do domu.“

„Na tom nezáleží. Nikdo kromě mě tuhle cestu nezná. Neodbíhejte, doně Rumato. Proč nám nechcete dát svou sílu?“

„Nebudeme o tom mluvit.“

„Ne, budeme o tom mluvit. Já vás nevolal. Nikdy jsem se k nikomu nemodlil. Vy jste ke mně přišel sám. Nebo jste to udělal jen pro svou kratochvíli?“

Je těžké být bohem, pomyslel si Rumata. A řekl trpělivě:

„Vy mě nepochopíte. Už jsem se dvacetkrát pokoušel vám vysvětlit, že nejsem bůh — a stejně jste mi neuvěřil. A právě tak nepochopíte, proč vám nemohu pomoci zbraněmi…“

„Máte blesky?“

„Nemohu vám dát blesky.“

„To už jsem slyšel dvacetkrát,“ řekl Arata. „A teď chci vědět proč!“

„Opakuji, že mě nepochopíte.“

„Jen to zkuste.“

„Co máte v úmyslu s těmi blesky dělat?“

„Vypálím tu pozlacenou chamraď jako štěnice, všechny do posledního, celý jejich prokletý rod do dvanáctého kolena. Smetu jejich pevnosti z povrchu zemského. Spálím jejich armády a všechny, kteří je budou bránit a podporovat. Nemusíte mít strach — vaše blesky budou sloužit jen dobru. A až na zemi zůstanou jen osvobození otroci a zavládne mír, vrátím vám vaše blesky a nikdy už o ně nepožádám.

Arata umlkl a těžce dýchal. Obličej mu zbrunátněl návalem krve. Určitě už ve svých představách viděl vévodství a království zachvácené plameny, haldy ohořelých těl uprostřed rozvalin a obrovské armády vítězů pokřikujících: „Svoboda! Svoboda!“

„Ne,“ prohlásil Rumata. „Blesky vám nedám. To by byla chyba. Snažte se mi, věřit, vidím dál než vy…“ (Arata ho poslouchal s hlavou skloněnou na prsa.) „Uvedu vám jen jeden důvod.“ Rumata stiskl prsty. „Je sice nicotný ve srovnání s tím hlavním, ale budete mu rozumět. Máte nesmírnou životní sílu, slavný Arato, ale také jste smrtelný. A kdybyste zahynul, kdyby blesky přešly do jiných rukou, ne už tak čistých, jako jsou vaše, hrozím se byť jen pomyslet, jak by to mohlo skončit…“

Dlouho mlčeli. Pak Rumata vytáhl z dřevěné truhly džbán estor-ského a jídlo a postavil oboje před hosta. Arata ani nezvedl oči, lámal si chléb a zapíjel ho vínem. Rumata měl podivný pocit chorobné rozdvojenosti. Věděl, že jedná správně, ale přesto ho vědomí, že má pravdu, před Aratou nějak ponižovalo. Arata ho v čemsi zřetelně převyšoval. A nejen jeho, ale všechny, kdo bez pozvání přišli na tuto planetu a plni bezmocné lítosti přihlíželi děsivému kypění jejího života z řídkých výšin lhostejných hypotéz a morálky, jaká je ve zdejších krajích nezvyklá. A poprvé si Rumata pomyslel: Nelze nic získat, aby člověk přitom něco neztratil — jsme nekonečně silnější než Arata v našem království dobra, a nekonečně slabší než Arata v jeho království zla.

„Neměl jste sestupovat z nebe,“ řekl najednou Arata. „Vraťte se k sobě. Jenom nám škodíte.“

„To není pravda,“ odpověděl Rumata měkce. „Přinejmenším nikomu neškodíme.“

„Ne, škodíte. Probouzíte neuskutečnitelné naděje…“

„V kom?“

„Ve mně. Oslabil jste mou vůli, doně Rumato. Dřív jsem spoléhal jedině na sebe, a teď jste způsobil, že za sebou cítím vaši sílu. Dřív jsem se v každém boji choval tak, jako by to byl můj poslední boj. A teď jsem postřehl, že se šetřím pro příští boje, které budou rozhodující, protože se jich zúčastníte vy… Odejděte odtud, doně Rumato, vraťte se k sobě na nebesa a už nikdy sem nechoďte. Nebo nám dejte své blesky, nebo aspoň vašeho železného orla, nebo stačí, když tasíte své meče a postavíte se nám do čela.“

Arata se odmlčel a znovu sáhl po chlebu. Rumata se díval na jeho prsty zbavené nehtů. Nehty mu speciálním přístrojem vytrhal přede dvěma lety osobně don Reba. Ty ještě nevíš všechno, říkal si Rumata v duchu. Ty se ještě utěšuješ myšlenkou, že k porážce jsi odsouzen jen ty. Nevíš ještě, jak beznadějná je celá tvá věc. Nevíš ještě, že nepřítel není ani tolik mimo tvé vojáky jako spíš v jejich nitru. Možná že svrhneš Svatý řád a vlna selské vzpoury tě zanese na arkanar-ský trůn, srovnáš se zemí šlechtické zámky, utopíš barony v Průlivu a vzbouřený lid ti vzdá všechny pocty jako velikému osvoboditeli, a budeš dobrý a moudrý —jediný moudrý a dobrý člověk v království.

A z dobroty začneš rozdávat svým stoupencům půdu. Ale k čemu bude tvým stoupencům půda bez nevolníků? A kolo se začne točit zpátky. A bude tvoje veliké štěstí, zemřeš-li včas přirozenou smrtí, abys neviděl, jak se zrodí noví baroni a hrabata z tvých někdejších věrných bojovníků. To už se stalo, můj slavný Arato, na Zemi i na tvé planetě.

„Mlčíte?“ řekl Arata. Odsunul talíř a rukávem řízy smetl drobty ze stolu. „Kdysi jsem měl přítele,“ začal vyprávět. „Jistě jste o něm slyšel — Pavéza Rumpál se jmenoval. Začínali jsme společně. Pak se z něj stal bandita, noční král. Já jsem mu zradu neodpustil a on to věděl. Hodně mi pomáhal, ze strachu i z touhy po zisku, ale nikdy neměl chuť se vrátit. Měl své vlastní cíle. Přede dvěma roky mě jeho lidé vydali donu Rebovi…“ Zadíval se na své prsty a sevřel je v pěst. „A dneska ráno jsem ho dopadl v arkanarském přístavu… V naší práci nemohou být poloviční přátelé. Poloviční přítel, to je vždycky poloviční nepřítel.“ Vstal a stáhl si kápi přes oči. „Zlato je na obvyklém místě, doně Rumato?“

„Ano,“ řekl Rumata pomalu. „Na obvyklém místě.“ „Tak já půjdu. Děkuji vám, doně Rumato.“ Neslyšně přešel pracovnu a zmizel za dveřmi. Dole v předsíni slabě cvakla závora. Další starost, pomyslel si Rumata. Jak on se vlastně dostal do domu?