Je tezke byt bohem

KAPITOLA DRUHÁ

Rumata sebou trhl a otevřel oči. Byl už jasný den. Venku pod okny probíhala hádka. Kdosi, zřejmě nějaký voják, hulákal: „Ty lumpe prrrašivá! Tohle bláto vylížeš vlastním jazykem!“ (To nám ten den pěkně začíná, pomyslel si Rumata.) „Mlčí-íš! Při páteři svatýho Miky, nerozčiluj mě, nebo se neznám!“ Druhý hlas, hrubý a chraptivý, drmolil, že se na ulici musí Člověk dívat, kam šlápne. „K ránu drobátko sprchlo a víte přece, jak dávno nebyla dlážděná…“ „On mi bude eště radit, kam se mám dívat!“ „Radši mě pusťte, urozený doně, nedržte mě za tu košili.“ „On mi bude eště radit…“ Ozvalo se hlučné plesknutí. Zřejmě už druhý políček — první Rumatu probudil. „Radši mě nebijte, urozený done,“ ozývalo se zdola drmolivě.

Známý hlas. Kdo by to mohl být? Nejspíš don Tameo. Budu muset zařídit, aby dneska o toho chamacharského hřebce obehrál zase on mě. Zajímalo by mě, jestli se někdy vyznám v koních. My, Ruma-tové Estorští, se sice od nejdávnějších dob v koních nevyznáme, zato jsme znalci bojových velbloudů. Ještě dobře, že v Arkanaru skoro žádní velbloudi nežijí. Rumata se protáhl, až mu zapraskaly klouby, nahmatal v hlavách postele pletenou hedvábnou šňůrku a několikrát zatáhl. V hloubí domu zacinkaly zvonečky. Kluk zřejmě kouká na ten skandál venku, pomyslel si Rumata. Taky bych mohl vstát a obléknout se sám, ale byly by zbytečné řeči. Zaposlouchal se do nadávek pod oknem. Je to ale silný jazyk! Tomu entropie nehrozí! Jen aby don Tameo toho člověka neprobodl… Poslední dobou se v gardě objevili fandové, kteří prohlásili, že pro čestný boj mají pouze jeden meč, kdežto druhý používají speciálně při pouličních štvanicích — péčí dona Reby se prý teď štvanice ve slavném Arkanaru hodně rozmnožily. Ale ba ne, don Tameo k nim nepatří. Náš don Tameo je trošinku zbabělý a navíc je známý politik…

To je otrava, když den začíná hlasem dona Tamea… Rumata usedl a obemkl si kolena pod přepychovou potrhanou přikrývkou. Zmocňuješ se ho pocit tíživé beznaděje, nejraději by se roztesknil a oddal myšlenkám na to, jak jsme slabí a nicotní proti konkrétním okolnostem… Na Zemi nás něco takového ani nenapadne. Tam jsme zdraví, suverénní kluci, kteří prodělali kurs psychologické přizpůsobivosti, a jsme připraveni na všechno. Máme skvělé nervy: dokážeme se neod-vrátit při mučení a popravách. Umíme se neslýchané ovládat: jsme s to vyslechnout výlevy i nejbeznadějnějších kreténů. Zapomněli jsme, co to je štítivost, plně nám vyhovuje nádobí, které se podle zdejších zvyklostí dává vylízat psům a pak pro zvýšení lesku se vytře špinavým podolkem. Jsme dokonale převtěleni, dokonce ani ve snech nemluvíme pozemskými jazyky. Máme spolehlivou zbraň — základní teorii feudalismu, vypracovanou v tichu kabinetů a laboratoří, na archeologických nalezištích a v seriózních diskusích…

Škoda jen, že don Reba nemá o téhle teorii ani potuchy. Škoda jen, že psychologická příprava se z nás loupe jako opálenina, upadáme do krajnosti a jsme nuceni znovu a znovu si sugerovat: „Zatni zuby a pamatuj si, že jsi maskovaný bůh, že oni nevědí, co činí, a takřka žádný z nich není ničím vinen, a proto musíš být trpělivý a snášenlivý…“ Ukazuje se, že studnice humanismu v našich duších, které se na Zemi zdály bezedné, vysychají se znepokojující rychlostí. Svatý Miko! Byli jsme přece opravdovými humanisty tam na Zemi, humanismus byl kostrou celé naší povahy, v úctě před Člověkem, ve své lásce k Člověku jsme dospěli až k antropocentrismu, ale tady se najednou s hrůzou přistihneme při myšlence, že jsme nemilovali Člověka, ale pouze průkopníka, krajana, člověka sobě rovného… A stále častěji si uvědomujeme: „Ti zdejší, jsou to vůbec lidé? Jsou opravdu schopni stát se lidmi, i když třeba až v budoucnosti?“ A tu si vzpomeneme na takové, jako je Kira, Budach, Arata Hrbatý, na skvělého barona Pampu, a začínáme se stydět, a to je taky nezvyklé, nepříjemné, a především to nepomáhá…

Dost takových myšlenek, řekl si Rumata v duchu. Hlavně ne ráno. Hrom aby vzal toho dona Tamea! V duši je nahromaděna spousta kalu a v té osamocenosti není kam ho vyšplíchnout. No právě, v osamocenosti. Jestlipak si někdo z nás zdravých a sebejistých pomyslel, že se tady ocitne v osamocenosti? Tomu nikdo neuvěřil Antone, kamarádíčku, co je s tebou? Na západ od tebe, tři hodiny letu, je přece Alexandr Vasiljevič, dobrák, hlava otevřená. A na východě je Paska, věrný veselý kamarád, sedm let v jedné lavici. Prostě se poddáváš skepsi, Toško. Je to samozřejmě škoda, mysleli jsme, že jsi pevnější, ale to se může stát každému. Je to pekelná dřina, my to chápeme. Tak se vrať na Zemi, odpočiň si, pusť se do teorie a pak se uvidí…

A mimochodem, Alexandr Vasiljevič je vyložený dogmatik. Jelikož základní teorie neříká nic o existenci šedých („Za patnáct let práce, chlapče, jsem podobné odchylky od teorie nějak nezaregistroval…“), znamená to, že šedí jsou pouze výplodem mé fantazie. A jelikož jsou výplodem mé fantazie, znamená to, že mi vypověděly nervy a je třeba mě odeslat na odpočinek. „No dobrá, slibuju, že se na to podívám sám a sdělím vám svůj názor. Ale prosím vás, doně Rumato, zatím žádné výstřelky…“ A Pavel, přítel z dětství, ten vzdělaný člověk, znalec, studnice vědomostí…, tak ten prosím se bez rozmýšlení vrhl do dějin dvou planet a hravě dokázal, že hnutí šedých není nic víc než prachobyčejné vystoupení měšťanů proti baronům. „Ale stejně k tobě co nevidět zajedu, podívám se na to. Abych se přiznal, je mi to trapné kvůli Budachovi…“ Zaplaťbůh aspoň za to! A dost už! Věnuji se Budachovi, když už na nic víc nestačím.

Velemoudrý doktor Budach. Rodilý Irukánec, veliký medik, jemuž vévoda irukánský už málem chtěl propůjčit šlechtický titul, ale rozmyslel si to a rozhodl se uvrhnout Budacha do vězení. Největší odborník v celé říši na léčení otrav jedy. Autor proslulého traktátu O trávách a jiných bylinách, ježto státi se mohou tajnou příčinou strasti, radosti a útěchy, jakož i o slině a šťávách hadův, pavoukův a holého kňoura Y, kteříž týmiž a dalšími mnoha vlastnostmi nadáni jsou. Bezpochyby pozoruhodný muž a skutečný inteligent, přesvědčený humanista a nezištný člověk. Jediným jeho majetkem je pytel knih. Tak komu jsi mohl být prospěšný, doktore Budachu, v téhle zaostalé, nevzdělané zemi, zabředlé do krvavých bahnisek spiknutí a ziskuchtivosti?

Předpokládejme, že jsi živ a nacházíš se na území Arkanaru. Není ovšem vyloučeno, že se tě zmocnili bandité ze země barbarů, kteří sestoupili z výběžků Severního červeného hřebene. V tom případě je don Kondor ochoten spojit se s naším přítelem Šuštuletidovodusem, odborníkem na dějiny prvobytných kultur, který v současné době pracuje jako šaman zaříkávající padoucnici u náčelníka s pětačtyřice-tislabičným jménem. Jsi-li přece jen v Arkanaru, mohli se tě zmocnit především noční mládenci Pavézy Rumpála… A třeba ani ne zmocnit, ale jen tak mimochodem vzít s sebou, protože pro ně by byl hlavní kořistí tvůj průvodce, urozený, v kartách obehraný don. Ale tak či onak — tihle tě nezabijí, na to je Pavéza Rumpál příliš opatrný.

Mohl tě odvléknout i nějaký pitomec baron. Bez jakéhokoli zlého úmyslu, prostě z nudy a přebujelé pohostinnosti. Dostal chuť zahýřit si s urozeným společníkem, poslal na silnici družinu a zatáhl k sobě na zámek tvého průvodce. A ty budeš sedět ve smradlavém čelední-ku, dokud se donové nezlinkují do němoty a nerozloučí se. Ani v tomto případě ti nic nehrozí.

Ale někde ve Shnilém dole se ještě skrývají zbytky nedávno poražené rolnické armády dona Ksí a Perty Obratle, které teď tajně vydržuje sám orel náš don Reba pro případ, že by nastaly, a to je dost pravděpodobné, nějaké komplikace ve vztahu k baronům. Ti ovšem neznají slitování, o těch radši nepřemýšlet. A pak je tu ještě don Sa-tarina, říšský aristokrat nejvyššího původu, sto dva roky starý, který už při svém věku ztratil veškerou soudnost. Žije v rodové nenávisti s vévody irukánskými a čas od času, když se probudí k aktivní činnosti, počne chytat všechno, co přejde irukánskou hranici. Je strašně nebezpečný, protože vlivem žlučníkových záchvatů je schopen vydávat takové rozkazy, že zřízenci nepostačí vyvážet mrtvoly z jeho věznic.

A nakonec to hlavní. Hlavní ne proto, že by to bylo nejnebezpečnější, ale proto, že to je nejpravděpodobnější. Šedé hlídky dona Re-by. Příslušníci úderných oddílů na silnicích. Mohl ses jim dostat do ruky náhodou, v tom případě nelze než spoléhat na uvážlivost a chladnokrevnost tvého průvodce. Ale co když o tebe don Reba projevil zájem? Don Reba mívá takové neočekávané zájmy… Jeho zvědové mu mohli oznámit, že budeš projíždět přes Arkanar, poslali ti naproti oddíl pod velením svědomitého šedého důstojníka, šlechtického bastarda z nižších vrstev, a ty teď! sedíš v těžkém žaláři pod Veselou věží…

Rumata znovu netrpělivě zatahal za šňůru. Dveře ložnice se s odporným vrzáním otevřely. Vstoupil sluha, hubený a zachmuřený chlapec. Jmenoval se Uno a jeho osud mohl být námětem k baladě. Na prahu se poklonil, zašoupal nohama v rozbitých střevících, přistoupil k posteli a postavil na stolek podnos s dopisy, kávou a úlomkem voňavé žvýkací kůry na čištění a posilování zubů. Rumata na něj zlostně pohlédl.

„Řekni mi, prosím tě, kdy už namažeš ty dveře!“

Chlapec mlčel a díval se do podlahy. Rumata odhodil pokrývku, spustil bosé nohy z postele a natáhl se k podnosu.

„Myl ses dneska?“ zeptal se.

Chlapec přešlápl z nohy na nohu, neodpověděl a začal po místnosti sbírat poházené kusy oděvu.

„Myslím, že jsem se tě ptal, jestli ses dneska myl nebo ne!“ opakoval Rumata a rozlepil první dopis.

„Voda hříchy nesmyje,“ zabručel chlapec. „Jsem snad urozený, abych se myl?“

„A co jsem ti vykládal o mikrobech?“ připomněl mu Rumata.

Chlapec položil zelené kalhoty na opěradlo křesla a opsal palcem ve vzduchu kruh, aby odehnal ďábla.

„Třikrát za noc jsem se modlil,“ poznamenal. „Tak co ještě?“

„Jsi trumbera,“ řekl Rumata a dal se do čtení dopisu.

Psala mu donna Okana, dvorní dáma, nová favoritka dona Reby. Zvala ho, aby ji, „nyvě roztouženou“, hned dnes večer navštívil. V doušce bylo nehledanými slovy přímo vysvětleno, co si od této schůzky slibuje. To bylo na Rumatu moc — začervenal se. Kradmo se ohlédl po chlapci a zamumlal: „No, teda vlastně…“ Stálo to za úvahu. Jít tam bylo nechutné, nejít hloupé — donna Okana mnoho věděla. Jedním douškem vypil kávu a vložil do úst žvýkací kůru.

Další obálka byla z pevného papíru, vosková pečeť pečlivě setřena. Bylo vidět, že dopis byl otevírán. Psal don Ripat, kariérista tělem i duší, poručík šedé roty kramářů. Vyptával se, jak slouží zdraví, vyjadřoval přesvědčení o vítězství věci šedých, prosil, aby mu bylo poshověno se zaplacením dluhu, a vymlouval se na nesmyslné okolnosti. „No dobře, dobře,“ zamumlal Rumata, odložil dopis, znovu vzal do ruky obálku a se zájmem si ji prohlédl. Ano, začali pracovat šikovněji. Podstatně šikovněji.

Třetí dopis obsahoval výzvu na souboj kvůli donně Pifé, ale zároveň ochotu vzít výzvu zpět, pokud by don Rumata ráčil předložit důkazy o tom, že on, urozený don Rumata, s donnou Pifou žádné styky neudržoval a neudržuje. Dopis měl obvyklou formu — základní text psal kaligraf, na vynechaných místech byla kostrbatě, s gramatickými chybami vepsána jména a časové údaje.

Rumata odhodil dopis a poškrábal si levou ruku pokousanou od komárů.

„No, připrav mytí,“ nařídil.

Chlapec zmizel za dveřmi a po chvilce vcouval zpátky a táhl po podlaze dřevěný škopek s vodou. Pak ještě jednou odběhl za dveře a přitáhl prázdný škopek a džbánek.

Rumata seskočil na podlahu, stáhl si přes hlavu starou, bohatě ručně vyšívanou noční košili a řinčivě vytáhl z pochev meče visící v hlavách postele. Chlapec se pro jistotu postavil za křeslo. Rumata asi deset minut cvičil výpady a odrazy, pak zabodl meče do stěny, nahnul se nad prázdný džber a rozkázal: „Lej!“ Bez mýdla to bylo zlé, ale Rumata si už zvykl. Chlapec mu lil jeden džbán po druhém na záda, na krk, na hlavu a bručel: „Všude se žije normálně, jenom u nás jsou samý vymyšlenosti. Kdo to kdy viděl — mýt se ve dvou škopkách? Na záchod se postaví nějakej hrnec… Každej den čistej ručník… A přitom se ani nepomodlíte a hopsáte tady nahej s meči…“

Rumata se drbal ručníkem a poučoval:

„Já jsem ode dvora, nejsem ledajaký všivý baron. Kdo žije u dvora, musí být čistý a vonět.“

„Jeho Veličenstvo má jiný starosti, než aby k vám čuchalo,“ namítl chlapec. „Je všeobecně známo, že se Jeho Veličenstvo ve dne v noci modlí za nás, hříšný. To například don Reba se nikdy nemyje. Slyšel jsem to na vlastní uši, vyprávěl to jeho lokaj.“

„Dobře, tak už nehudruj,“ řekl Rumata a natáhl si nylonové tílko.

Chlapec se na takové oblečení díval se zjevným nesouhlasem. O tomhle tílku se už dávno vykládaly mezí arkanarským služebnictvem celé pověsti. Ale v tom si Rumata při nejlepší vůli nemohl pomoci z přirozené lidské štítivosti. Když si natahoval trenýrky, odvrátil chlapec hlavu a zahýbal rty, jako by uplivoval před ďáblem.

Stejně by neškodilo zavést tady do módy spodní prádlo, řekl si Rumata. Nenásilně by se toho dalo dosáhnout jedině prostřednictvím žen, avšak Rumata v tomto směru projevoval vybíravost, u vyslance na cizí planetu až nepřípustnou. Rytíř a větroplach, znalý života v hlavním městě a poslaný do vyhnanství do zapadlé provincie za souboj kvůli ženě, měl mít správně aspoň dvacet milenek. Rumata se ze všech sil snažil si svou pověst udržet. Polovina lidí, které měl k ruce, místo aby dělala nějakou kloudnou práci, věnovala se výhradně tomu, že o něm roznášela odporné klepy vzbuzující nadšení a závist v řadách mladičkých příslušníků gardy. Desítky zklamaných dam, u nichž se Rumata úmyslně zdržoval dlouho do noci, aby jim recitoval básně (po výměně stráží bratrský polibek na tvářičku a skok z balkónu do náruče velitele noční hlídky, známého důstojníka), si navzájem jedna přes druhou vykládaly o skutečně nejvybranějších způsobech rytíře z metropole. Rumatu udržovala jedině ctižádost těchto hloupých a neslýchané zpustlých ženských, ale problém spodního prádla zůstával otevřený. Oč jednodušší to bylo s kapesníky! Hned na prvním bálu vytáhl Rumata z manžety půvabný krajkový šáteček a osušil si jím rty. Na příštím bále si už udatní gardisté utírali zpocené obličeje velkými i malými kousky látky různých barev, s výšivkami a monogramy. A za měsíc se objevili šviháci, kteří na ohnutém předloktí nosili celá prostěradla, jejichž cípy se elegantně vláčely po podlaze.

Rumata si natáhl zelené kalhoty a bílou batistovou košili se za-praným límcem.

„Čeká někdo?“ zeptal se.

„Lazebník,“ odpověděl chlapec. „A pak sedí v jídelně dva dono-vé, don Tameo a don Sera. Poručili si víno a hrajou vrhcáby. Čekají vás k snídani.“

„Jdi a zavolej lazebníka. Urozeným donům řekni, že za chvíli přijdu. A nebuď drzý, mluv s nimi zdvořile…“

Snídaně nebyla příliš bohatá a ponechávala místo pro brzký oběd. Podávala se vydatně kořeněná pečené a psí uši naložené v octě. Pilo se šumivé irukánské, husté hnědé estorské a bílé soanské. Don Tameo obratně porcoval dvěma kinžály skopovou kýtu a stýskal si na opovážlivost nižších stavů. „Mám v úmyslu učinit podání na nejvyšší místa,“ prohlásil. „Šlechta žádá, aby chudině a té chamradi řemeslnické byl zakázán přístup na veřejná prostranství a na ulice. Ať chodí přes dvory a zadními vchody. A v případech, kdy vstup dělníka na ulici je nevyhnutelný, příkladně veze-li chléb, maso a víno do šlechtických domů, musí mít zvláštní povolení ministerstva ochrany trů-nu.“ „Obrovský nápad!“ vykřikl don Sera nadšeně a prskal kolem sebe sliny a šťávu z pečené. „To včera u dvora…“ A vypravoval poslední novinku. Láska dona Reby, dvorní dáma Okana, z neopatrnosti šlápla králi na nemocnou nohu. Jeho Veličenstvo se rozzuřilo, obrátilo se na dona Rebu a nařídilo provinilou ženu exemplárně potrestat. Don Reba na to ani okem nemrkl a odpověděl: „Vykonám, Vaše Veličenstvo. Hned dnes v noci.“ „Já jsem se tak chechtal,“ končil don Sera své vyprávění, „že mi na blůze ulítly dva háčky…“

Protoplazma, napadlo Rumatu. Obyčejná žeroucí a rozmnožující se protoplazma.

„Ano, urození donové,“ řekl nahlas. „Don Reba je nesmírně moudrý muž…“

„Ohó!“ přidal se don Sera. „A jak! Hlava otevřená!“

„Vynikající státník,“ prohlásil don Tameo významně a procítěně.

„Člověku dnes přijde až s podivem,“ pokračoval Rumata s vlídným úsměvem, „co se o něm říkalo ještě před rokem. Vzpomínáte si, doně Tameo, jak vtipně jste se vysmíval jeho křivým nohám?“

Don Tameo se zakuckal, načež jediným douškem do sebe obrátil sklenici irukánského.

„Na to si nevzpomínám,“ zamumlal. „Já jsem nikdy moc na vtipy nebyl…“

„Ale ano, já si na to vzpomínám,“ řekl don Sera a vyčítavě pokyvoval hlavou.

„No bodejť!“ vykřikl Rumata. „Vy jste přece při tom byl, doně Šero! Vzpomínáte si, že jste se žertovným slovům dona Tamea smál tak, že vám ulítlo něco z garderóby…“

Don Sera zbrunátněl a začal se dlouze a zmateně ospravedlňovat, a neustále při tom lhal. Zamračený don Tameo se soustředil na silné estorské, a jelikož se, podle jeho vlastních slov, „předevčírem ráno rozjel a dodneška se nemůže zastavit“, museli ho při odchodu z obou stran podpírat.

Byl jasný slunečný den. Prostý lid se potloukal mezi domy a hledal, co by stálo za očumování, kluci pištěli, hvízdali a házeli po sobě bláto, z oken se vykláněly pěkňoučké městky v čepečkách, koketní služtičky snivě házely vlhkýma očkama a nálada se začala ponenáhlu zvedat. Don Sera neobyčejně šikovně podrazil nohu nějakému chlapíkovi a div se neumlátil smíchy, když pozoroval, jak se chlapík válí v kaluži. Don Tameo najednou zjistil, že si řemení s meči natáhl obráceně, křikl „Stát!“ a začal se točit na místě ve snaze obrátit se uvnitř řemení. Donu Serovi zase něco ulétlo od blůzy. Rumata chytil nějakou služtičku, která běžela kolem, za růžové ouško a požádal ji, aby donu Tameovi pomohla dát se do pořádku. Kolem urozených donu se okamžitě shlukl dav čumilů dávajících služtičce takové rady, že chudák holka celá zrudla, a z blůzy dona Séry se sypalo krupobití knoflíků, přezek a háčků. Když konečně vykročili na další cestu, začal don Tameo hlasitě dávat ve všeobecnou známost dodatek ke svému podání, kde poukazoval na nutnost „nezahrnovat pohledné osoby ženského pohlaví do pojmu chudina a prostý lid“. A tu se jim do cesty připletl povoz naložený květináči. Don Sera tasil oba meče a prohlásil, že urození donové nejsou povinni obcházet prachsprosté květináče a že si proklestí cestu skrz povoz. Ale zatímco mířil a snažil se rozeznat, kde končí domovní zeď a kde začínají květináče, popadl Rumata kola, otočil povoz a uvolnil tak cestu. Čumilové, nadšeně přihlížející, provolali Rumatovi třikrát sláva. Urození donové už chtěli vykročit dál, ale z okna ve druhém poschodí vystrčil plesnivou hlavu tlustý kramář a začal vykřikovat cosi o výtržnostech lidí ode dvora, s nimiž „orel náš don Reba co nevidět zatočí“. Bylo nutno se pozdržet a přemístit do onoho okna celý náklad květináčů. Do posledního zbylého květináče vhodil Rumata dvě zlaté mince s profilem Pice VI. a vstrčil ho do ruky zkoprnělému majiteli povozu.

„Kolik jste mu dal?“ zeptal se don Tameo, když kousek poodešli.

„Maličkost,“ odpověděl Rumata nedbale, „dvě zlatky.“

„Při páteři svatýho Miky!“ vykřikl don Tameo. „Vy jste boháč! Nechcete, já bych vám prodal svého chamacharského hřebce?“

„Radši ho na vás vyhraju ve vrhcábech,“ řekl Rumata.

„To je nápad!“ řekl don Sera a zastavil se. „Proč bychom si neza-hráli vrhcáby?“

„Přímo tady?“ zeptal se Rumata.

„A proč by ne?“ řekl don Sera. „Nevidím jediný důvod, proč by si tři urození donové nemohli zahrát vrhcáby tam, kde se jim zachce!“

Najednou don Tameo upadl. Don Sera zakopl o jeho nohy a rovněž se natáhl.

„Docela bych byl zapomněl,“ řekl na zemi. „Vždyť my musíme do stráže!“

Rumata je postavil na nohy a vedl každého po jedné straně za loket. Před rozlehlým, pochmurným domem dona Satariny se zarazil.

„Nezastavíme se u starého dona?“ zeptal se.

„Nevidím jediný důvod, proč by se tři urození donové nemohli zastavit u starého dona Satariny,“ prohlásil don Sera.

Don Tameo otevřel oči.

„Jakožto služebníci krále,“ prohlásil slavnostně, „musíme vždy a všude hledět do budoucnosti. Don Satarina — to je minulá etapa vývoje, dávno překonaná. Vpřed, urození donové! Já musím do stráže…“

„Vpřed,“ souhlasil Rumata.

Donu Tameovi znovu klesla hlava na prsa. Pak už se neprobral. Don Sera vykládal o svých milostných úspěších a ohýbal přitom jeden prst za druhým. Tak došli do paláce. Na strážnici uložil Rumata s úlevou dona Tamea na lavici. Don Sera usedl ke stolu, ledabyle odstrčil hromádku rozkazů podepsaných králem a prohlásil, že konečně nadešla chvíle, kdy je možno popít chlazené irukánské. Ať vrchní přivalí sud, rozkázal, a tamhlety holky (ukázal na službu konající gardisty, kteří u vedlejšího stolu mazali karty) ať jdou sem! Přišel velitel stráže, poručík gardové roty. Dlouho si prohlížel dona Tamea a pozoroval dona Seru; když se ho don Sera zeptal, „proč všechny květy uvadly v tajemném lásky sadu“, usoudil, že by asi nemělo smysl posílat je teď do stráže. Ať si tu zatím poleží.

Rumata prohrál s poručíkem zlaťák a popovídal si s ním o nových typech řemení k uniformě a o způsobech ostření mečů. Poznamenal mimochodem, že se chystá zajít k donu Satarinovi, který má zbraň broušenou postaru, a neobyčejně se rozhořčil, když se dověděl, že se ctihodný velmož dočista zbláznil: už před měsícem propustil své zajatce, rozpustil družinu a svůj přebohatý soubor mučidel bez náhrady odevzdal státu. Sto dva roky starý kmet prohlásil, že hodlá zasvětit zbytek života dobrým skutkům, takže teď už tady asi dlouho nebude.

Rumata se rozloučil s poručíkem, vyšel z paláce a zamířil do přístavu. Obcházel kaluže, přeskakoval výmoly naplněné rezatou vodou, lokty bez okolků rozrážel civějící prosťáčky, pomrkával na děvčata, na něž jeho vzhled působil bezpochyby neodolatelným dojmem, klaněl se dámám, které sluhové nesli v nosítkách, přátelsky se zdravil se známými šlechtici a záměrně nevěnoval pozornost příslušníkům šedých úderných oddílů.

Udělal si malou zacházku, aby mohl navštívit Vlasteneckou školu. Tato škola byla zřízena z nadace dona Reby před dvěma lety a jejím úkolem bylo vychovávat z výrostků středně majetného a kupeckého původu vojenské a úřednické kádry. Byla to zděná budova současné architektury, beze sloupů a basreliéfů, s tlustými zdmi, úzkými stříl-ňovitými okny a dvěma půlkruhovitými věžemi po stranách hlavní brány. V případě potřeby bylo možné se v ní opevnit.

Po úzkých schodech vystoupil Rumata do prvního patra. S ostruhami cinkajícími o kamennou podlahu zamířil kolem tříd do kanceláře správce školy. Ze tříd zaznívalo bzučení hlasů a sborové výkřiky. „Kdo je král? Nejjasnější Veličenstvo. Kdo to jsou ministři? Věrní, neznající pochybností…“ „…abůh, náš Stvořitel, pravil: Zatratím! — A zatratil…“ „…když polnice dvakrát zatroubí, rozběhnete se ve dvojicích jako do rojnice a skloníte kopí…“ „…jestliže mučený ztratí vědomí, nenechat se unést a okamžitě přerušit mučení…“ Škola, říkal si Rumata v duchu. Středisko moudrosti. Opora kultury…

Bez klepání se opřel do nízkých klenutých dveří a vstoupil do kanceláře, tmavé a ledové jako sklep. Od obrovského stolu zavaleného papíry a rákoskami vyskočil dlouhý hranatý muž, plešatý, se zapadlýma očima, upnutý do přiléhavé šedé uniformy s prýmky ministerstva ochrany trůnu. Byl to sám správce Vlastenecké školy, ve-lemoudrý otec Kin — sadista a vrah vysvěcený na mnicha, autor spisu Traktát o udávání, jímž na sebe upoutal pozornost dona Reby.

Rumata kývl v odpověď na květnaté přivítání, usedl do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Otec Kin zůstal stát a předklonil se na znamení uctivé pozornosti.

„Tak jak se daří?“ zeptal se Rumata blahosklonně. „Jedny písmáky podřezáváme, jiné vychováváme?“

Otec Kin se zašklebil.

„Písmák není nepřítel krále,“ odpověděl. „Nepřítelem krále je písmák snílek, písmák pochybující, písmák nevěřící! A my tady…“

„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Co teď píšeš? Četl jsem tvůj traktát — je to užitečná kniha, ale hloupá. Jak jsi to mohl napsat? Hanba!“

„Nešlo mi o to blýsknout se znalostmi,“ odpověděl otec Kin důstojně. „Jediné, oč jsem se snažil, bylo prospět státu. Chytré nepotřebujeme. Potřebujeme věrné. A my…“

„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Tak píšeš teď něco nového nebo ne?“

„Chystám se předložit ministru k posouzení úvahu o novém státu, za jehož vzor považuji Oblast Svatého řádu.“

„Co je to za nápad?“ podivil se Rumata. „To chceš z nás všech nadělat mnichy?“

Otec Kin přitiskl ruce na prsa a pokročil vpřed.

„Nechte si to vysvětlit, urozený done,“ vyhrkl zapáleně a olízl si rty. „Podstata je v něčem docela jiném! Podstata je v základních principech nového státu. Jsou prosté a jsou pouze tři: slepá víra v neomylnost zákonů, bezvýhradná poslušnost těchto, jakož i ostražité sledování všech všemi.“

„Hm,“ utrousil Rumata. „A proč?“

„Jak to proč?“

„Ty jsi přece jen hlupák,“ řekl Rumata. „No nic, věřím. Co jsem to vlastně chtěl… Aha! Zítra přijmeš dva nové učitele. Jmenují se — otec Tarra, velmi ctihodný kmet, zabývá se tou… kosmografií, a bratr Nanin, taky věrný a oddaný člověk, vyzná se v historii. Jsou to moji lidé, tak je přijmi uctivě. Tady je záloha.“ Na stůl se zazvoněním dopadl měšec. „Tvůj podíl je tady — pět zlatých… Všechno jasné?“

„Ano, urozený done,“ přisvědčil otec Kin.

Rumata zívl a rozhlédl se.

„To je dobře, že je ti všechno jasné,“ řekl. „Můj otec měl nevím-proč tyhle lidi moc rád a před smrtí mi uložil, abych se postaral o jejich život. Vysvětli mi, moudrý muži, kde se v urozeném donovi může vzít taková sympatie k písmákovi?“

„Třeba mají nějaké mimořádné zásluhy,“ nadhodil otec Kin.

„Co tím máš na mysli?“ zeptal se Rumata podezřívavě. „Ačkoli dost možná. Ano… Nějaká hezounká dcerka nebo sestra… Víno tu pochopitelně nemáš?“

Otec Kin provinile rozhodil rukama. Rumata vzal ze stolu jeden z lístků a chvíli si ho držel před očima.

„Všeobecná nápomoc,“ přečetl nahlas. „Mudrcové!“ Pustil lístek na podlahu a vstal. „Dbej na to, aby jim tady ta tvá smečka učenců neubližovala. Já je někdy přijdu navštívit, a jestli uslyším…“ Přistrčil otci Kinovi pod nos zaťatou pěst. „No nic, neboj se, já nebudu…“

Otec Kin se zdvořile uchichtl. Rumata mu pokývl a zanechávaje na podlaze rýhy od ostruh zamířil ke dveřím.

Na ulici Díkůvzdání zašel do zbrojního obchodu, koupil si nové záchytné kroužky k pochvě, vyzkoušel si několik dýk (házel jimi do stěny, potěžkával je v dlani, ale nelíbily se mu), pak si sedl na pult a popovídal si s majitelem, otcem Haukem. Otec Hauk měl hodné, smutné oči a malé bledé ruce s nemytými skvrnami od inkoustu. Rumata se s ním trochu přel o přednostech Curenových veršů, vyslechl zajímavý komentář k verši „Jak uvadlý lístek na duši padá…“, požádal, aby mu otec Hauk zarecitoval něco nového, zavzdychal si společně s autorem nad nevýslovně smutnými slokami a na odchodu zarecitoval „Být, či nebýt?“ ve vlastním překladu do irukánštiny.

„Svatý Miko!“ vykřikl rozohněný otec Hauk. „Čí jsou to verše?“

„Moje,“ prohlásil Rumata a odešel.

Zašel do Šedé radosti, vypil sklenici arkanarské. břečky, poplácal číšnici po tváři, obratným trhnutím meče převrhl stolek systemizova-ného informátora, který na něj vyvaloval prázdné oči, pak zašel do nejvzdálenějšího kouta a vyhledal tam ošumělého, vousatého muže s kalamářem zavěšeným na krku.

„Buď zdráv, bratře Nanine,“ pozdravil. „Kolik suplik jsi dneska napsal?“

Bratr Nanin se stydlivě usmál a vycenil drobné zkažené zuby.

„Teď se píše málo suplik, urozený done,“ odpověděl. „Jedni jsou toho názoru, že o něco prosit je stejně marné, a druzí doufají, že si v nejbližší době stejně vezmou, co chtějí, a bez ptaní.“

Rumata se mu naklonil k uchu a pošeptal, že záležitost s Vlasteneckou školou je zařízena.

„Tady máš dvě zlatky,“ řekl nakonec. „Obleč se a dej se do pořádku. A buď opatrný… aspoň v první dny. Otec Kin je nebezpečný člověk.“

„Přečtu mu svůj Traktát o pomluvách,“ řekl bratr Nanin vesele. „Díky, urozený done.“

„Co ty všechno neuděláš pro světlou památku svého otce!“ řekl Rumata. „A teď mi pověz, kde najdu otce Tarru.“

Bratr Nanin se přestal usmívat a roztržitě zamrkal.

„Včera tady došlo ke rvačce,“ vysvětloval. „A otec Tarra trochu přebral. A navíc je zrzavý… Zlomili mu žebro.“

Rumata vztekle hekl.

„To je ale smůla!“ prohlásil. „Proč vy tolik chlastáte?“

„Někdy se člověk těžko udrží,“ řekl bratr Nanin smutně.

„To je fakt,“ souhlasil Rumata. „Inu co, tady máš ještě dvě zlatky a dávej na něj pozor.“

Bratr Nanin se shýbl a chytal ho za ruku. Rumata couvl.

„No no,“ řekl přísně. „Tohle nebyl nejzdařilejší z tvých žertíků, bratře Nanine. Sbohem.“

V přístavu se vznášel pach jako nikde jinde v Arkanaru. Páchla tu slaná voda, zahnívající žabinec, koření, pryskyřice, dým, uložené nasolené maso, z krčem se nesl čmoud, vůně pečených ryb a zkyslého piva. V dusném vzduchu plulo šťavnaté mnohojazyčné klení. Na nábřežích, v úzkých průchodech mezi skladišti i kolem krčem se tísnily tisíce lidí podivného vzezření: otrhaní námořníci, nafoukaní kupci, zachmuření rybáři, obchodníci s otroky, obchodníci s ženami, namalované běhny, opilí vojáci, jakési tajemné osoby ověšené zbraněmi, neslýchaní otrhanci se zlatými náramky na špinavých prackách. Všichni byli rozčileni a rozezleni. Na rozkaz dona Reby nesměla už třetí den žádná loď, žádný člun opustit přístav. Na molu si pohrávali rezatými řeznickými sekyrami příslušníci šedých úderných oddílů — odplivovali a drze, zlobně pokukovali po davu. Na uvězněných lodích seděli na bobku ve skupinkách po pěti šesti rozložití lidé s měděnou kůží, zahalení do zvířecích kozí srstí navrch, v měděných přílbicích — žoldnéři ze země barbarů, v boji zblízka nemehla, ale takhle na dálku hroziví, zejména svými dlouhatánskými foukač-kami, z nichž stříleli otrávenými trny. A za lesem stěžňů, v otevřené zátoce, se černaly na naprosto klidné hladině dlouhé bojové galéry královského loďstva. Čas od času z nich šlehaly rudé fontány dýmu a plamene, od nichž se celé moře rozhořívalo — pálili naftu, aby vzbudili hrůzu.

Rumata minul celnici, kde se před zamčenými dveřmi shlukli zachmuření mořští vlci marně očekávající povolení k odplutí, protlačil se ukřičeným davem, který obchodoval vším možným (od otrokyň a černých perel až po narkotika a cvičené pavouky), došel až na nábřeží, letmo pohlédl na několik napuchlých mrtvol v námořnických blůzách, naskládaných tu v řadě přímo pod pražícím sluncem k veřejnému nahlédnutí, a oklikou přes prázdné, zaneřáděné prostranství vstoupil do smradlavých uliček přístavní periférie. Tady bylo o něco tišeji. Mezi dveřmi ubohých špeluněk postávaly polonahé prostitutky, na křižovatce ležel s rozbitou hubou opilý voják s kapsami naruby, podél zdi se plížily podezřelé postavy s bledými nočními tvářemi.

Za dne tu byl Rumata prvně a nejprve ho překvapilo, že nevzbuzuje ničí pozornost. Chodci, které potkával, se buď vodnatelnýma očima dívali mimo něj, nebo jakoby skrz něj, ačkoli mu přitom ustupovali z cesty. Ale když zahýbal za roh a náhodou se otočil, postřehl, jak se více než tucet nejrůznějších hlav, mužských i ženských, střapatých i plešatých, okamžitě stáhlo zpátky do oken, dveří a vrat. V té chvíli pocítil podivnou atmosféru tohoto odporného místa, atmosféru ne snad nepřátelství nebo nebezpečí, ale jakéhosi nedobrého, zištného zájmu.

Opřel se ramenem do dveří a vstoupil do jednoho z doupat, kde v potemnělém šálku podřimoval za pultem stařeček s obličejem mumie a dlouhým nosem. U stolů bylo prázdno. Rumata neslyšně přistoupil k pultu a už se chystal stařečka cvrnknout do dlouhého nosu, ale tu si všiml, že spící stařec vůbec nespí, ale bedlivě ho pozoruje zpod holých, přimhouřených víček. Rumata hodil na pult stříbrnou minci a stařečkovy oči se ihned široce rozevřely.

„Co si bude přát urozený don?“ zeptal se věcně, „Štamprli? Šňu-peček? Nebo slečnu?“

„Nepřetvařuj se,“ řekl Rumata. „Víš moc dobře, proč sem jdu.“

„Á, to je přece don Rumata!“ vykřikl stařec s obrovským údivem. „Já pořád koukám, že bych vás měl znát…“

Po těchto slovech znovu sklopil víčka. Všechno bylo jasné. Rumata obešel pult a protáhl se úzkými dveřmi do sousední místnůstky. Bylo tu málo místa, tma a vznášel se tu dusný, kyselý pach. Uprostřed místnosti stál u pulpitu shrben nad papíry starší vrásčitý muž v černé placaté čepici. Na pulpitu blikala petrolejová lampička a v šeru byly vidět jen obličeje lidí sedících nehnutě okolo stěn. Rumata s rukama na mečích rovněž nahmatal stoličku a sedl si ke stěně. Tady panovaly zvláštní zákony a zvláštní etiketa. Nikdo si nového příchozího nevšiml. Jestliže někdo přišel, má to tak být. A nemá-li to tak být, stačí mrknutí a ten člověk přestane existovat. A můžeš ho hledat po celém světě… Vrásčitý stařec svědomitě skřípal perem, lidé u stěn seděli bez hnutí. Čas od času si některý z nich táhle povzdychl. Po stěnách s lehkým ťapkáním přebíhaly neviditelné ještěrky lovící mouchy.

Ti nehybní lidé u stěn byli pohlaváři band — některé Rumata už dávno znal osobně. Sama o sobě neměla tahle omezená dobytčata valnou cenu. Jejich psychologie nebyla složitější než psychologie průměrného kramáře. Byli to tupci neznající slitování, ale výborně ovládající dýky a krátké kyje. Zato ten u pulpitu…

Říkali mu Pavéza Rumpál a byl to všemocný, neomezený vůdce všech zločineckých sil celého Zaprůliví — od Pitanských blat na západě Irukánu až k mořským hranicím obchodní republiky Soan. Byl zatracen od všech tří oficiálních církví říše pro svou nezřízenou povahu, neboť se nazýval mladším bratrem panovnických osobností. Měl k dispozici noční armádu o celkovém počtu asi deset tisíc mužů, bohatství několika set tisíc zlatých a jeho agentura pronikala až do nejhlubšího nitra státního aparátu. V posledních dvaceti letech byl čtyřikrát popraven, pokaždé za bohaté účasti lidu; podle oficiální verze byl v současné době zavřen ve třech nejúděsnějších hladomornách říše zároveň a don Reba nejednou vydával nařízení „ve věci vlastizrádců a jiných zločinných živlů, kteřížto rozšiřují pobuřující legendy ohledně takzvaného Pavézy Rumpála, ve skutečnosti neexistujícího, a tudíž vymyšleného“. Týž don Reba si k sobě zval, aspoň se to tvrdilo, některé barony, kteří měli silné ozbrojené družiny, a nabízel jim odměnu pět set zlatých za Pavézu mrtvého a sedm tisíc zlatých za živého. I sám Rumata musel svého času vynaložit hodně sil a zlata, aby s tímto člověkem navázal kontakt. Pavéza v něm vzbuzoval nesmírný odpor, ale občas byl neobyčejně užitečný, doslova nenahraditelný. Kromě toho se Rumata o Rumpála zajímal i jako vědec. Pavéza Rumpál byl nejpozoruhodnější exponát v jeho sbírce středověkých zrůd, osobnost, která bezpochyby neměla absolutně žádnou obdobu v minulosti.

Pavéza konečně odložil pero, narovnal se a řekl skřípavě:

„Tak poslouchejte, děti moje. Dva a půl tisíce zlatých za tři dny. A výdaje pouze jeden tisíc devět set devadesát šest. Tedy pět set čtyři malé kulaté zlaťáčky za tři dny. To není špatné, děti moje, to není špatné…“

Nikdo se ani nehnul. Pavéza odstoupil od pulpitu, sedl si do kouta a energicky si zamnul suché dlaně.

„Mám pro vás radostnou zprávu, děti moje,“ řekl. „Nastávají nám dobré, bohaté časy… Ale bude to chtít máknout. A jak! Můj starší bratr, král arkanarský, se rozhodl vyhubit všechny učené lidi v našem společném království. Inu co, on tomu rozumí lip. Přece si nebudeme troufat hodnotit jeho nejjasnější rozhodnutí! Ale vydělat na jeho rozhodnutí můžeme a musíme. A jelikož jsme jeho věrní poddaní, prokážeme mu službu. Ale jelikož jsme jeho noční poddaní, nenecháme si ujít příležitost trochu si při tom přivydělat. On to ani nepostřehne a nebude se na nás zlobit. Co?“

Nikdo se ani nehnul.

„Zdálo se mi, že Piga vzdychá. Je to pravda, Pigo, chlapče?“

V temnotě se ozvalo zavrzání a odkašlání.

„Já jsem nevzdychal, Pavézo,“ řekl hrubý hlas. „To nesmím…“

„Nesmíš, Pigo, nesmíš. Správně! Teď mě musíte poslouchat všichni se zatajeným dechem. Až se odtud všichni rozjedete a pustíte se do těžké práce, nebudete už mít nikoho, kdo by vám poradil. Můj starší bratr, Jeho Veličenstvo, slíbil ústy svého ministra dona Reby za hlavy některých uprchlých a skrývajících se vědců pěkné peníze. Musíme mu ty hlavy sehnat a udělat mu radost, starouškovi. A na druhou stranu někteří učení lidé se chtějí před hněvem mého staršího bratra ukrýt a nebudou litovat vynaložit na to své prostředky. Ve jménu milosrdenství, a taky abychom nezatížili duši mého staršího bratra zbytečně velkým břemenem špatných skutků, těmto lidem pomůžeme. Ostatně později, bude-li Jeho Veličenstvo potřebovat i tyto hlavy, dostane je taky. Lacino, ohromně lacino…“

Pavéza se odmlčel a nachýlil hlavu. Po tvářích se mu najednou začaly koulet pomalé stařecké slzy.

„Vidíte, jak už stárnu, děti moje,“ řekl vzlykavě. „Ruce se mi třesou, nohy se mi podlamují, paměť začíná vynechávat. Úplně jsem zapomněl, že mezi námi, v téhle dusné, malé kleci, trpí urozený don, kterého ani trochu nezajímají naše malicherné účty. Odejdu. Odejdu na odpočinek. Ale teď, dětí moje, teď se omluvíme urozenému dono-vi…“

Vstal a s hekáním se uklonil. Ostatní také vstali a také se uklonili, ale se zřejmou nerozhodností, dokonce polekaně. Rumata přímo slyšel, jak povrzávají jejich tupé, primitivní mozky v marné snaze pochopit smysl slov a jednání tohoto nahrbeného stařečka.

Přitom to bylo jasné. Ten loupežník využil první vhodné příležitosti, aby dal donu Rumatovi na srozuměnou, že noční armáda má v současném pogromu v úmyslu stát na straně šedých. Ale teď, kdy bude muset začít dávat konkrétní pokyny, uvádět jména a termíny operací, stávala se přítomnost urozeného dona jemně řečeno nežádoucí, a naopak on, urozený don, by měl rychle vyložit, proč přišel, a koukat zmizet. Záhadný staroch. Jde z něj strach. A proč je vlastně ve městě. Pavéza přece město nenávidí…

„Máš pravdu, ctihodný Pavézo,“ řekl Rumata. „Pospíchám. Ale omluvit se musím já, že tě vyrušuji kvůli úplné maličkosti.“ Zůstal sedět a všichni ho poslouchali vstoje. „Věci se vyvinuly tak, že potřebuji tvou radu… Můžeš si sednout.“

Pavéza se ještě jednou uklonil a sedl si.

„Jde o tohle,“ pokračoval Rumata. „Před třemi dny jsem se měl v Úžlabině těžkých mečů setkat se svým přítelem, urozeným donem z Irukánu. Ale nesetkali jsme se: zmizel. Vím bezpečně, že hranice z Irukánu k nám přešel šťastně. Nevíš o něm nic?“

Pavéza dlouho neodpovídal. Banditi funěli a vzdychali. Potom si Pavéza odkašlal.

„Ne, urozený done,“ pravil. „O takové věci nevíme nic.“

Rumata okamžitě povstal.

„Děkuji ti, ctihodný Pavézo.“ Pokročil doprostředka místnosti a položil na pulpit měšec s deseti zlatými. „Opouštím tě s prosbou: kdyby ses něco dověděl, dej mi zprávu.“ Dotkl se klobouku. „Sbo-hem.“

U dveří se zastavil a ledabyle prohodil přes rameno:

„Tys tu říkal cosi o učených lidech. Teď mě něco napadlo. Cítím, že díky králově horlivé činnosti nenajdu za měsíc v Arkanaru ani jednoho pořádného písmáka. A přitom musím v hlavním městě založit univerzitu. Slíbil jsem to jako díkůvzdání za to, že jsem byl vyléčen z černého moru. Buď tak hodný, až nachytáš nějaké písmáky, dej vědět napřed mně a teprve pak donu Rebovi. Může se stát, že si jich pár vezmu pro tu univerzitu.“

„Nebude to levné,“ upozornil Pavéza sladce. „Jde o vzácné zboží, je po něm sháňka.“

„Čest je dražší,“ prohlásil Rumata povýšeně a odešel.