Je tezke byt bohem

KAPITOLA ČTVRTÁ

Hosté už byli shromážděni, ale donna Okana stále nepřicházela. U pozlaceného stolku se zákusky popíjeli v malebných pózách, s prohnutými zády a vyšpulenými vychrtlými zadky, příslušníci královské gardy, proslavení souboji a milostnými dobrodružstvími. U krbu se chichotaly neduživé letité dámičky, které ničím nevynikaly, a proto si je donna Okana najala jako donašečky. Seděly v řadě vedle sebe na nízkých stoličkách a před nimi poskakovali tři stařečkové na hubených, neustále rozkmitaných nohou — vyhlášení galáni z dob bývalého regentství, poslední pamětníci dávno zapomenutých anekdot. Každý věděl, že bez těchto stařečků není salón salónem. Uprostřed sálu stál rozkročen ve vysokých jezdeckých botách don Ripat, Ruma-tův věrný a ne hloupý agent, poručík šedé roty kramářů. Měl nádherné kníry a absolutně žádné zásady. Velké červené ruce měl zastrčené za opasek a poslouchal dona Tamea, který zmateně vykládal svůj nový projekt na omezení práv rolnictva ve prospěch kupeckého stavu, a čas od času zahýbal knírem směrem k donu Serovi, který se potácel od jedné stěny ke druhé — zřejmě hledal dveře. V koutě dojídali dušeného krokodýla na česneku dva slavní malíři, portrétisté, a vrhali kolem sebe výstražné pohledy, vedle nich seděla v okenním výklenku starší žena v černém — bona, kterou don Reba přidělil donně Okaně. Dívala se přísně před sebe nehybným pohledem a občas se znenadání prudce předkláněla celým tělem. Stranou od ostatních se bavila hrou v karty osobnost královské krve a sekretář soan-ského vyslanectví. Osobnost švindlovala a sekretář se shovívavě usmíval. Byl to jediný člověk v celém salónu, který tu něco dělal — shromažďoval materiál pro své příští diplomatické hlášení.

Gardisté u stolku uvítali Rumatu hlučnými výkřiky. Rumata na ně přátelsky mrkl a obešel všechny přítomné. Uklonil se galantním stařečkům, utrousil několik lichotek donašečkám, které okamžitě upřely zraky na jeho bílé péro za uchem, poplácal osobnost královské krve po tučných zádech a zamířil k donu Ripatovi a donu Tameovi. Když kráčel kolem okenního výklenku, klovla bona znovu celým tělem kupředu, jako by padala, a zavanul z ní silný pach kořalky.

Jakmile spatřil Rumatu, vytáhl don Ripat ruce zpod řemení, srazil podpatky a don Tameo vykřikl:

„Jste to vy, příteli? To je dobře, že jste přišel, už jsem přestal doufat… A jako labuť znavená žitím lunu vzývá svou písní…, tak jsem tesknil. Nebýt dona Ripata, byl bych umřel žalem!“

Bylo znát, že don Tameo vystřízlivěl asi tak v poledne, ale nedokázal to tak nechat.

„Podívejme se,“ podivil se Rumata. „My citujeme buřiče Cure-na?“

Don Ripat v mžiku zpozorněl a krvelačně se zadíval na dona Ta-mea.

„E-e…,“ zahekal don Tameo rozpačitě. „Curena? A proč myslíte? Aha tak! Ovšem to jsem uvedl ironicky, ujišťuji vás, urození donové. Protože kdo to je Curen? Nízký, nevděčný demagog. A já chtěl pouze zdůraznit…“

„Že tu není donna Okana,“ navázal Rumata, „a že se vám po ní stýská.“

„Přesně to jsem chtěl zdůraznit!“

„Mimochodem, kde je donna Okana?“

„Čekáme ji každým okamžikem,“ řekl don Ripat, uklonil se a odešel.

Donašečky, všechny se stejně otevřenými ústy, bez mrknutí zíraly na bílé péro. Stařičtí galáni se škrobeně pochichtávali. Nakonec si péra všiml i don Tameo a rozklepal se.

„Příteli,“ zašeptal. „Nač tohle? Může se ledacos stát. Co když přijde don Reba? Sice ho tu dnes neočekávají, ale stejně…“

„Nemluvme o tom,“ řekl Rumata a netrpělivě se rozhlížel. Chtěl, aby už to všechno co nejdřív skončilo.

Blížili se gardisté s poháry.

„Jste tak bledý,“ šeptal don Tameo. „Já to chápu. Láska, vášeň… Ale svatý Miko! Stát je nadevše… A kdyby nic jiného, je to nebezpečné… Urážka citů…“

Výraz jeho obličeje se změnil, Tameo začal couvat, ustupovat, odcházet, a neustále se při tom klaněl. Rumatu obstoupili gardisté. Kdosi mu podal pohár.

„Na čest a krále!“ prohlásil jeden z gardistů.

„A na lásku,“ dodal druhý.

„Předveďte jí, co to je garda, urozený Rumato,“ řekl třetí.

Rumata uchopil číši a tu spatřil donnu Okanu. Stála ve dveřích, ovívala se vějířem a vláčně pohupovala rameny. Ano, byla hezká. Z dálky byla dokonce krásná. Nebyl to vůbec Rumatův typ, ale bezpochyby patřila mezi krasavice, ta hloupá, chlípná slepice. Veliké modré oči bez jediného záblesku myšlenky nebo vlídnosti, něžná, ve-lezkušená ústa, skvostné, dovedně a pečlivě obnažené tělo… Gardista za Rumatovými zády už se zřejmě neudržel a dost hlasitě mlaskl. Rumata se ani neohlédl, vstrčil mu do ruky svůj pohár a dlouhými kroky zamířil k donně Okaně. Všichni přítomní je přestali sledovat a horlivě se začali bavit o všelijakých hloupostech.

„Jste okouzlující,“ zamumlal Rumata a hluboce se uklonil, až mu meče zařinčely. „Dovolte, abych spočinul u vašich nohou… Abych jako pes ležel u nohou nahé a lhostejné krasavice…“

Donna Okana se skryla za vějířem a šibalsky přimhouřila oči.

„Jste velice odvážný, urozený done,“ poznamenala. „My, ubohé venkovanky, nejsme schopny ubránit se takovému náporu…“ Měla hluboký, trochu ochraptělý hlas. „Ach, nezbývá mi než otevřít bránu pevnosti a vpustit vítězného dobyvatele…“

Rumata zaskřípal zuby studem i vztekem a uklonil se ještě hlouběji. Donna Okana sklopila vějíř a vykřikla:

„Urození donové, bavte se! My se s donem Rumatou hned vrátíme! Slíbila jsem, že mu ukážu své nové irukánské koberce…“

„Neopouštějte nás nadlouho, čarodějko!“ zabečel jeden ze stařečků.

„Krasavice!“ pronesl sladce druhý. „Vílo!“

Gardisté sborově zařinčeli meči. „Ten má nos na to, co je dobré!“ řekla zřetelně osobnost královské krve. Donna Okana vzala Rumatu za rukáv a táhla ho za sebou. Ještě v chodbě Rumata uslyšel, jak don Sera dotčeně prohlásil: „Nevidím jediný důvod, proč by se urozený don nemohl podívat na irukánské koberce…“

Na konci chodby se donna Okana náhle zastavila, obemkla Rumatu kolem krku a s chraptivým zasténáním, jež mělo znázorňovat výbuch vášně, se mu vpila do rtů. Rumata přestal dýchat. Od víly vanul ostrý smíšený pach nemytého těla a estorských voňavek. Rty měla horké, mokré a lepkavé od cukroví. Přemohl se a pokusil se na polibek odpovědět. Zřejmě se mu to podařilo, protože donna Okana znovu zasténala a zůstala mu se zavřenýma očima viset v náručí. Trvalo to celou věčnost. No počkej, ty mrcho, pomyslel si Rumata a pevně ji stiskl v objetí. Něco zapraštělo, snad korzet, snad žebro, krasavice žalostně vypískla, vyděšeně otevřela oči a začala se zmítat, aby se vyprostila. Rumata honem uvolnil sevření.

„Protivo,“ řekla nadšeně, sotva dechu popadajíc. „Vždyť jsi mě div nerozmačkal…“

„Hořím láskou,“ zamumlal provinile.

„Já taky. Tolik jsem tě čekala. Pojď honem!“

Táhla ho za sebou přes nějaké tmavé, studené komnaty. Rumata vytáhl kapesník a potajmu si otřel ústa. V této chvíli mu jeho plán připadal zcela beznadějný. Musím, sugeroval si znovu. Jenže já musím tolik věcí! Tohle nespraví nějaká slova… Svatý Miko, proč oni se tady u dvora nikdy nemyjí? A jak ona to bere zhurta! Kdyby aspoň přišel don Reba… Táhla ho beze slova, urputně, jako mravenec zdechlou housenku. Rumata si připadal jako nejtupější idiot, ale donutil se zažvatlat nějakou salonní pitomost o bystrých nožkách a rudých rtících — donna Okana se jen uchichtávala. Vstrčila ho do přetopeného budoáru, kde byly skutečně po všech stěnách rozvěšeny koberce, vrhla se na širokou postel, rozvalila se na polštářích a zadívala se na něj vlhkýma, vodnatýma očima. Rumata stál jako sloup. V budoáru výrazně páchly štěnice.

„Jsi krásný,“ zašeptala. „Tak už ke mně pojď. Čekala jsem tak dlouho…“

Rumata zvedl oči ke stropu, dělalo se mu špatně. Po tváři se mu řinuly kapky potu a protivně svědily. Nejsem schopen, uvědomil si. Aby hrom vzal všechny informace, které jsem od ní chtěl získat! Liška… Opice… Vždyť to je proti přírodě! Špína… Spínaje lepší než krev, ale tohle je mnohem horší než špína.

„Proč váháte, urozený done?“ vykřikla donna Okana pištivým, přeskakujícím hlasem. „Hned sem pojďte, čekám!“

„K čertu!“ zavrčel Rumata chraptivě.

Vyskočila a přiběhla k němu.

„Co je ti? Ty jsi opilý?“

„Nevím,“ vymáčkl ze sebe. „Je mi dusno.“

„Mám nechat přinést kyblík?“

„Cože,jakýkyblík?“

„No ne, tak nic…, to přejde.“ Prsty rozechvělými netrpělivostí mu začala rozepínat blůzu. „Jsi krásný,“ mumlala udýchaně. „Ale nesmělý jako panic. To bych si nikdy nepomyslela… Ale je to rozkošné, přísahám při svaté Báře…“

Musel ji chytit za ruce. Díval se na ni shora a viděl neupravené vlasy lesknoucí se lakem, oblá obnažená ramena a na nich kuličky sežmoulaného pudru, malé rudé uši. Hnus, pomyslel si. Nic z toho nebude. A je to škoda, ona určitě ledacos ví… Don Reba mluví ze spaní… Vodí ji na výslechy, ona má strašně ráda výslechy… Ale já nemůžu.

„Tak co?“ řekla už podrážděně.

„Vaše koberce jsou překrásné,“ řekl Rumata nahlas. „Ale já už musím jít.“

Nejdřív nepochopila, pak se jí zkřivila tvář.

„Co se to opovažuješ?“ sykla šeptem, ale on už lopatkami nahmátl dveře, vyběhl do chodby a rychle zamířil pryč. Od zítřka se přestanu mýt, uvažoval při tom. Tady je potřeba být kanec, a ne bůh!

„Valachu!“ vykřikla za ním. „Kastráte usmrkaná! Ňoumo! Na kůl s tebou…“

Rumata otevřel nějaké okno a seskočil do zahrady. Chvíli stál pod stromem a lačně vdechoval chladný vzduch. Pak si vzpomněl na pitomé bílé péro, vytrhl je, zmuchlal a odhodil. Paska by to taky nedokázal, pomyslel si. Nikdo by to nedokázal. „Víš to jistě?“ „Ano, vím.“ „V tom případě stojíte za starou belu!“ „Ale mně se z toho zvedá žaludek!“ „Experiment kašle na tvoje pocity. Když to nezvládneš, jdi od válu.“ „Nejsem dobytek.“ „Vyžaduje-li to Experiment, musíš se stát dobytkem.“ „Něco takového nemůže Experiment žádat.“ „Jak vidíš, může,“ „To potom…“ „Co potom?“ Nevěděl co potom. „Potom… Potom… Tak dobrá, dejme tomu, že jsem špatný historik.“ Pokrčil rameny. „Vynasnažím se být lepší. Naučím se převtělovat v prase…“

Domů se dostal kolem půlnoci. Ani se nesvlékl, jen si popustil spony řemení, svalil se v salónu na pohovku a usnul, jako když ho do vody hodí.

Probudily ho Unovy rozhořčené výkřiky a dobromyslné basové burácení:

„Zmiz! Zmiz, štěně, nebo ti ukousnu ucho!“

„Ale říkám vám, že pán spí!“

„Kšc! Nepleť se mi pod nohy!“

„Povídám, že tam nesmíte!“

Dveře se rozletěly a do salónu vpadla postava, obrovitá jako starověké zvíře Pech. Byl to baron Pampa, don Bau, brunátný, s bílými zuby, s kníry nakroucenými kupředu, v sametovém baretu nasazeném na ucho a přepychovém malinovém plášti, pod nímž matně po-bleskovalo měděné brnění.

„Barone!“ vykřikl Rumata a spustil nohy z pohovky. „Kde se berete ve městě, kamaráde? Uno, nech barona na pokoji!“

„Je to sakramentsky jízlivý kluk,“ hřměl baron a přibližoval se s rozevřenou náručí. „Z toho něco bude. Kolik za něj chcete? Ostatně o tom až později… Nechtě se obejmout.“

Objali se. Z barona zavanula vůně prašné silnice, koňského potu a směsice nejrůznějších vín.

„Vidím, že jste taky naprosto střízlivý, příteli,“ řekl rozhořčeně. „Ovšem, vy jste vždycky střízlivý. Šťastlivce!“

„Posaďte se, příteli!“ řekl Rumata. „Uno! Přines nám estorské, ale hodně!“

Baron vztyčil obrovskou dlaň.

„Ani kapku!“

„Ani kapku estorského? Uno, nenos estorské, přines irukánské!“

„Ať nenosí žádné víno!“ řekl baron lítostivě. „Já nepiju.“

Rumata si sedl.

„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně. „Marodíte?“

„Jsem zdráv jako býk. Ale ty zatracené rodinné scény… Zkrátka a dobře, nepohodl jsem se s baronesou — a proto jsem tady.“

„Vy jste se nepohodl s baronesou? Vy?! Tak dost, barone, to jsou prapodivné žerty!“

„Představte si to. Sám chodím jako v mlhách. Sto dvacet mil jsem jel na koni jako v mlhách!“

„Milý příteli,“ řekl Rumata. „Okamžitě sedneme na koně a jedeme do Bau.“

„Ale moje kobyla si ještě neodpočinula!“ namítl baron. „A potom, já ji chci vytrestat!

„Koho?“

„No baronesu, ksakru! Koneckonců —jsem chlap, nebo ne? Tak prosím, ona není spokojená s opilým Pampou, tak ať vidí, jaký je Pampa střízlivý. Radši tady shniju od vody, než abych se vrátil na hrad…“

Uno poznamenal zarputile:

„Řekněte mu, ať tolik nefňuká…“

„Jedeš, ty hádě!“ zaburácel baron dobromyslně. „A přines pivo! Zpotil jsem se, musím nahradit úbytek tekutiny v těle.“

Baron nahrazoval úbytek tekutiny v těle asi půl hodiny, a mírně zmalátněl. V přestávkách mezi doušky vykládal Rumatovi o svých potížích. Několikrát proklel „ty ožralky ze sousedství, kteří jsou na hradě pečení vaření. Ráno přijedou pod záminkou, že se jde na hon, a než se člověk vzpamatuje, jsou všichni namazaní a rozbíjejí nábytek. Rozlezou se po celém hradě, všude nadělají, obtěžují služebnictvo, mrzáci psy a dávají špatný příklad mladému baronetovi. Pak se všichni rozjedou domů a člověk, opilý do němoty, zůstane s baronesou mezi čtyřma očima…“

Ke konci svého vyprávění se baron docela vážně rozčilil, a dokonce už chtěl požádat o estorské, ale ovládl se a řekl:

„Rumato, příteli, pojďme odtud. Vy máte příliš bohaté sklepy. Odjeďme někam!“

„Ale kam?“

„To je úplně jedno kam. Tak třeba do Šedé radosti.“

„Hm,“ poznamenal Rumata. „A co budeme dělat v Šedé radosti?“

Baron chvíli mlčel a zuřivě se škubal za knír.

„Jak to co?“ řekl nakonec. „Zvláštní otázka… Prostě posedíme, popovídáme si…“

„V Šedé radosti?“ otázal se Rumata s pochybnostmi.

„Ano. Chápu vás,“ řekl baron. „Je to hrozné… Ale stejně odjeďme. Tady mám pořád chuť požádat o estorské.“

„Koně!“ rozkázal Rumata a zašel si do pracovny pro obruč s vysílačkou.

Za několik minut už jeli vedle sebe úzkou ulicí, pohrouženou do neproniknutelné tmy. Baron trochu ožil a nahlas vykládal, jakého předevčírem uštvali kňoura, o nevídaných vlastnostech mladého baroneta, o zázraku v klášteře svatého Tukky, kde otec převor porodil z boku chlapce s šesti prsty… Přitom nezapomínal na zábavu. Čas od času vyl jako vlk, pokřikoval a šlehal karabáčem do zavřených okenic.

Když dojeli k Šedé radosti, baron zarazil koně a hluboce se zamyslel. Rumata čekal. Zašpiněná okna pivnice jasně svítila, před ní přešlapovali uvázaní koně, ospale si nadávaly namalované holky sedící v řadě na lavičce pod okny, dva sluhové s námahou vtlačili clo otevřených dveří obrovský sud pokrytý skvrnami ledku.

Baron řekl smutně:

„Sám… Strašné pomyšlení. Celá noc před námi a já jsem sám… a ona tam je taky sama…“

„Neberte si to tak, příteli,“ řekl Rumata. „S ní je přece baronet a s vámi já.“

„To je něco docela jiného,“ řekl baron. „Vy to vůbec nechápete, příteli. Jste příliš mladý a lehkomyslný… Možná že vám dokonce dělá potěšení dívat se na tyhle coury…“

„A proč by ne?“ namítl Rumata a zvědavě pozoroval barona. „Myslím, že to jsou docela příjemná děvčátka.“

Baron pohodil hlavou a sarkasticky se ušklíbl:

„Tamhle té, co stojí,“ řekl nahlas, „visí zadek. A ta, co se zrovna češe, nemá zase žádný zadek… To jsou kravky, příteli, v nejlepším případě kravky. Vzpomeňte si na baronesu! Ty ruce, ta grácie… A to držení těla, příteli…“

„Ano,“ souhlasil Rumata. „Baronesa je nádherná. Pojeďme pryč.“

„Kam?“ zeptal se baron sklíčeně. „A proč?“ Na tváři se mu pojednou objevila rozhodnost. „Ba ne, příteli, nikam odtud nepojedu. A vy dělejte, jak myslíte.“ Začal slézat z koně. „I když by mě velice mrzelo, kdybyste mě tu nechal samotného.“

„Samozřejmě že zůstanu s vámi,“ uklidnil ho Rumata. „Ale…“

„Žádné ale!“ odsekl baron.

Hodili uzdu sluhovi, který už k nim spěchal, hrdě přešli kolem holek a vstoupili do sálu. Bylo tu k zalknutí. Plameny lampiček se jen s námahou prodíraly mlhou výparů, hustou jako ve velké a špinavé parní lázni. Na lavicích u dlouhých stolů pili, jedli, kleli, smáli se, plakali, líbali se a vyřvávali oplzlé písničky zpocení vojáci v rozepnutých uniformách, námořní tuláci v pestrých kabátcích na nahém těle, ženy s chatrně zahalenou hrudí, příslušníci šedých oddílů se sekyrami mezi koleny a řemeslníci v propálených hadrech. Vlevo bylo možno v mlze tušit pult, kde seděl majitel na zvláštním vyvýšeném místě mezi sudy a dirigoval smečku šikovných, mazaných číšníků. Vpravo zářil jasný obdélník vchodu do salónku — pro urozené dony, vážené kupce a šedé důstojníky.

„Koneckonců, proč bychom se nenapili?“ prohlásil baron Pampa podrážděně, popadl Rumatu za rukáv a zamířil úzkým průchodem mezi stoly k pultu. Cestou do krve rozdrásal záda sedících hostů trny, které mu vyčnívaly z opasku brnění. U pultu vytrhl majiteli z ruky objemný naběrák, z něhož šéf rozléval víno do džbánků, beze slova jej vyprázdnil do dna a prohlásil, že teď už je všecko v troubě a nezbývá než se jaksepatří po veselit. Pak se otočil na majitele a hromovým hlasem se informoval, najde-li se v tomhle podniku místo, kde by urození lidé mohli slušně a ve vší skromnosti strávit nějakou chvíli, aniž by se museli štítit společnosti všelijaké pakáže, lůzy a zloděj-štva. Majitel ho ujistil, že právě v tomto podniku se takové místo najde.

„Výborně!“ zahlaholil baron majestátně a hodil majiteli několik zlaťáků. „Pošlete mně a tady tomu donovi všechno, co tu máte nejlepší, a ať nás neobsluhuje nějaká nafintěná rozhoďnožka, ale ctnostná starší žena!“

Majitel osobně zavedl urozené dony do salónku. Sedělo tu jen pár lidí. V koutě se chmurně veselila skupina šedých důstojníků — čtyři poručici v přiléhavých uniformách a dva kapitáni v krátkých pláštích s prýmky ministerstva ochrany trůnu. U okna při velkém džbánku s úzkým hrdlem se nudili dva mladí aristokrati s obličeji zapšklými obecným znechucením. Kousek od nich se usadila skupina zchudlých donu s ošoupanými širokými límci a záplatovanými plášti. Malými doušky upíjeli pivo a neustále přejížděli místnost lačnými pohledy.

Baron se zhroutil k volnému stolu, zašilhal po šedých důstojnících a zavrčel: „Ona ta pakáž je i tady…“ Ale to už korpulentní tetka v zástěře podávala první chod. Baron vyhekl, vytáhl od pasu dýku a začal se veselit. Beze slova do sebe ládoval velké kusy pečeného jelena, haldy marinováných měkkýšů, hromady mořských raků, mísy salátů a majonéz, a to všechno zaléval vodopády vína, piva, medoviny a vína smíchaného s pivem a medovinou. Zchudlí donové si po jednom nebo i ve dvojicích začali přisedat k jeho stolu a baron je vítal junáckým mávnutím ruky a dutým bručením.

Najednou přestal jíst, upřel na Rumatu vyvalené oči a zařval medvědím hlasem:

„Už dávno jsem nebyl v Arkanaru, můj urozený příteli. A řeknu vám, něco se mi tady nelíbí.“

„A co konkrétně, barone?“ zeptal se se zájmem Rumata, který právě ohlodával kuřecí křidélko.

Na tvářích zchudlých donu se objevila uctivá pozornost.

„Řekněte mi, milý příteli,“ pokračoval baron a utřel si umaštěné ruce do cípu pláště. „Řekněte mi, urození donové, odkdy je to v sídelním městě našeho Jeho Veličenstva krále zařízeno tak, že potomci nejstarších rodů naší říše nemohou udělat krok, aby nenarazili na všelijaké kramáře a řezníky?“

Zchudlí donové si vyměnili pohledy a začali se klidit. Rumata střelil pohledem do kouta, kde seděli šedí. Ti přestali pít a sledovali barona.

„Já vám povím, čím to je, urození donové,“ pokračoval baron Pampa. „To všechno je tím, že se tady moc bojíte. Trpíte je, protože máte strach. Ty například máš strach!“ zařval a zabodl pohled do nejbližšího zchudlého dona. Ten se zatvářil zkormouceně a se smutným úsměvem odešel. „Zbabělci!“ štěkl baron. Kníry mu bojovně trčely do výšky.

Ale ze zchudlých donu nic nekoukalo. Zjevně neměli chuť do rvačky, chtěli se napít a najíst.

Baron tedy přehodil nohu přes lavici, zmáčkl si pravý knír v dlani, upřel pohled do kouta, kde seděli šedí důstojníci, a prohlásil:

„To já se nebojím ani čerta! Mlátím šedou havěť, kdykoli mi přijde do ruky!“

„Co to tam sípá ta pivní bečka?“ zeptal se nahlas šedý kapitán s dlouhým obličejem.

Baron se spokojeně usmál. S rachotem vstal od stolu a vydrápal se na lavici. Rumata pozvedl obočí a pustil se do druhého křidélka.

„Hej, vy šedá sebranko!“ zařval baron tak silně, jako by důstojníci byli od něj na míle daleko. „Abyste věděli, tak předevčírem jsem já, baron Pampa, don Bau, dal těm vašim pěkně na frak! Víte, příte-li,“ obrátil se na Rumatu od stropu, „to jsme pili s otcem Kabanim večer u mě na hradě. Najednou přiběhne můj podkoní a hlásí mi, že horda šedých dr… drancuje putyku U zlaté podkovy. Moji putyku, na mém rodovém panství! Velím: Na koně — a jedeme tam. Přísahám při svých ostruhách, byla jich tam celá smečka, nějakých dvacet! Zajali asi tři lidi a ožrali se jako prasata…, ti kramáři vůbec neumějí pít…, a začali to mlátit hlava nehlava a všechno rozbíjet. Popadl jsem jednoho za nohy a začala psina! Hnal jsem je až do Těžkých Mečů. Krve tam bylo, vy mi to nebudete věřit, příteli, po kolena a sekyr tam zůstalo tolik…“

V této chvíli bylo baronovo vyprávění přerušeno. Kapitán s dlouhým obličejem se rozmáchl a těžký nůž zařinčel o kyrys baronova brnění.

„No to je dost!“ poznamenal baron a vytáhl z pochvy obrovský obouruční meč.

S nečekanou obratností seskočil na podlahu, meč jiskřivým švihem opsal ve vzduchu oblouk a přesekl stropní trám. Baron zaklel. Strop se sesedl, na hlavy se začala řinout omítka.

Teď už byli všichni na nohou. Zchudlí donové odcouvali ke stěnám. Mladí aristokrati vylezli na stůl, aby lépe viděli. Šedí vytasili před sebe šavle, seřadili se do půlkruhu a drobnými krůčky začali postupovat proti baronovi. Jedině Rumata zůstal sedět a uvažoval, na kterou stranu od barona by se mohl zvednout, aby mu meč neufikl hlavu.

Široká čepel zlověstně ševelila a opisovala jiskřivé kruhy nad baronovou hlavou. Baron byl fantastický. Připomínal vrtulník, jemuž běží vrtule naprázdno.

Šedí ho obklopili ze tří stran, ale byli nuceni se zastavit. Jeden z nich se neopatrně postavil zády k Rumatovi a ten se nahnul přes stůl, popadl ho za límec, strhl ho na záda do mis se zbytky jídel a praštil ho hřbetem dlaně pod ucho. Šedý zavřel oči a znehybněl. Baron vykřikl:

„Propíchněte ho, urozený Rumato, já oddělám ty ostatní.“

On je všechny zamorduje, pomyslel si Rumata nespokojeně.

„Poslyšte,“ řekl na adresu šedých. „Nebudeme si navzájem kazit veselou noc. Nám byste se neubránili. Odhoďte zbraně a zmizte od-tud.“

„Žádný takový!“ namítl baron zlostně. „Já se chci prát! Ať se perou! Tak se perte, hrom do vás!“

S těmito slovy se vrhl na šedé, jeho meč se točil stále rychleji. Šedí ustupovali a viditelně bledli. Zřejmě nikdy v životě neviděli nákladní vrtulník. Rumata přeskočil stůl.

„Počkejte, příteli,“ řekl. „Nemá žádný smysl se s těmi lidmi hádat. Vám se nelíbí jejich přítomnost? Oni odejdou.“

„Beze zbraní neodejdeme,“ prohlásil zachmuřeně jeden z poručíků. „Z toho by byl malér. Já mám hlídku.“

„I čert vás vem! Tak odejděte se zbraněmi!“ dovolil jim Rumata. „Šavle skryj, ruce za hlavu a po jednom odchod! A žádné hlouposti! Nebo vám zpřelámu kosti!“

„Ale jak odejdeme?“ ptal se podrážděně kapitán s dlouhým obličejem. „Ten don nám stojí v cestě.“

„A budu stát!“ prohlásil baron umíněně.

Mladí aristokrati se jízlivě zachechtali.

„Tak dobrá,“ řekl Rumata. „Já budu držet barona a vy utečete, ale rychle — já ho dlouho neudržím. Hej, vy tam ve dveřích, uvolněte průchod! Barone,“ dodal a vzal Pampu kolem širokého pasu. „Mám dojem, příteli, že jste zapomněl na jednu důležitou okolnost. Tento slavný meč používali přece vaši předkové jedině k ušlechtilému boji, neboť stojí psáno: Netas v krčmách!“

Na tváři barona, který stále ještě točil mečem, se objevil zamyšlený výraz.

„Ale já jiný meč nemám,“ pronesl váhavě.

„Tím spíš!“ řekl Rumata významně.

„Myslíte?“ Baron stále ještě nebyl rozhodnut.

„Vy to přece víte lip než já…“

„Ano,“ řekl baron. „Máte pravdu.“ Zahleděl se nahoru na své zuřivě pracující zápěstí. „Vy mi to nebudete věřit, drahý Rumato, ale já můžu takhle točit nepřetržitě tři čtyři hodiny a ani trochu se neunavím… Ach, proč ona mě teď nevidí?!“

„Já jí to budu vyprávět,“ slíbil Rumata.

Baron si vzdychl a spustil meč. Šedí sehnuti proběhli kolem něj. Baron je sledoval pohledem.

„Nevím, nevím,“ řekl pochybovačně. „Co myslíte, udělal jsem dobře, že jsem je na rozloučenou nenakopal do zadků?“

„Naprosto správně,“ ujistil ho Rumata.

„Inu co,“ prohlásil baron a zastrčil meč do pochvy. „Když se nám nepodařilo se poprat, tak máme aspoň právo něco malého sníst a vy-pít.“

Stáhl za nohy ze stolu šedého poručíka, který stále ještě ležel v bezvědomí, a hlasitě houkl:

„Hej, hospodyňko! Víno a něco k jídlu!“

Přistoupili mladí aristokraté a uctivě blahopřáli k vítězství.

„To nic nebylo, maličkost,“ řekl baron shovívavě. „Šest zakrslých kloučků, bojácných jako všichni kramáři. To U zlaté podkovy jsem jich rozmydlil dvacet… Ještě štěstí,“ obrátil se k Rumatovi, „že jsem tenkrát neměl při sobě svůj bojový meč. V roztržitosti bych ho byl mohl tasit. A třebaže Zlatá podkova není krčma, ale jenom putyka…“

„Někde se taky říká: Netas v putyce,“ poznamenal Rumata.

Číšnice přinesla nové mísy s masem a nové džbány vína. Baron si vysoukal rukávy a pustil se do díla.

„Mimochodem,“ řekl Rumata, „kdo byli ti tři zajatci, které jste osvobodil U zlaté podkovy?“

„Osvobodil?“ Baron přestal žvýkat a zadíval se na Rumatu. „Tak to jsem se asi špatně vyjádřil, můj urozený příteli. Nikoho jsem neo-svobodil. Byli přece zatčeni. To je záležitost státu… Proč bych je měl osvobozovat? Byl to nějaký don, zřejmě veliký zbabělec, pak starý písmák a sluha…“ Baron pokrčil rameny.

„Ano, ovšem,“ řekl Rumata smutně.

Baron najednou zbrunátněl a hrozivě vyvalil oči.

„Co? Už zas?“ zařval.

Rumata se ohlédl. Ve dveřích stál don Ripat. Baron se začal vrtět, porážel přitom lavice a srážel mísy na podlahu. Don Ripat se významně zadíval Rumatovi do očí a vyšel.

„Prosím o prominutí, barone,“ omluvil se Rumata a vstal. „Královská služba…“

„Á,“ protáhl baron zklamaně. „Cítím s vámi… Já bych do služby nešel ani za nic!“

Don Ripat čekal hned za dveřmi.

„Co je nového?“ zeptal se Rumata.

„Přede dvěma hodinami,“ spustil don Ripat hned k věci, „jsem na rozkaz ministra ochrany dona Reby zatkl a dopravil do Veselé věže donnu Okanu.“

„Aha,“ řekl Rumata.

„Před hodinou donna Okana zemřela, nevydržela mučení ohněm.“

„Aha,“ řekl znovu Rumata.

„Oficiálně byla obviněna ze špionáže. Ale…“ Don Ripat zrozpačitěl a sklopil oči. „Myslím, že… Zdá se mi…“

„Rozumím,“ řekl Rumata.

Don Ripat k němu pozvedl provinilé oči.

„Byl jsem bezmocný…“

„To nebyla vaše záležitost,“ řekl Rumata chraptivě.

Oči dona Ripata znovu nabyly olověného lesku. Rumata mu pokývl a vrátil se ke stolu. Baron právě dojídal maso nadívané mletými sépiemi.

„Estorské!“ vykřikl Rumata. „A hodně estorského!“ Odkašlal si. „Budeme se veselit. Hrom do toho, budeme se veselit…“

Když přišel k sobě, uvědomil si, že stojí uprostřed rozlehlého prázdného prostranství. Nadcházel šedivý rozbřesk. Zdáli se ozývaly sípavé hlasy kohoutů. Krákaly vrány kroužící v hustém houfu nad jakousi nepříjemnou haldou opodál, ve vzduchu se vznášel vlhký hnilobný pach. Mlha v hlavě se rychle rozptylovala, začínal známý stav pronikavé jasnosti a zřetelnosti vnímám, z jazyka se příjemně ztrácela kořeněná trpkost. Prsty pravé ruky ho hrozně svědily. Rumata si zvedl k očím zaťatou pěst. Kůži na kloubech měl odřenou, v pěsti svíral prázdnou krabičku od kasparamidu, silného prostředku proti otravě alkoholem, jímž Země prozíravě vybavovala své pracovníky na zaostalých planetách. Zřejmě si už tady, na této pláni, než upadl do stavu nejhorší zvířeckosti, mechanicky, skoro instinktivně, vysypal do úst všechen zbývající obsah krabičky.

Byla to známá místa — přímo před ním se černala věž vyhořelé observatoře, o něco dál vlevo se v šeru rýsovaly strážní hlásky královského paláce, štíhlé jako minarety. Rumata se zhluboka nadechl vlhkého, studeného vzduchu a vykročil domů.

Baron Pampa se tu noc báječně poveselil. V doprovodu zchudlých donu, kteří rychle ztráceli lidskou tvář, absolvoval veliké tažení po arkanarských putykách, propil všechno včetně přepychového opasku, pozřel neuvěřitelné množství lihovin a jídel a cestou vyvolal nejméně osm rvaček. Aspoň Rumata si zřetelně vzpomínal na osm rvaček, do nichž se vměšoval, aby rváče od sebe odtrhl a zabránil krveprolití. Další jeho vzpomínky tonuly v mlze. A z této mlhy se vynořovaly hned dravci tlamy s noži v zubech, hned nesmyslně nešťastný obličej posledního zchudlého dona, kterého chtěl baron Pampa v přístavu prodat do otroctví, hned zase rozzuřený nosatý Irukánec, který zlostně požadoval, aby mu urození donové vrátili jeho koně…

Zpočátku stále ještě byl pracovníkem Ústavu. Pil stejně jako baron — irukánské, estorské, soanské, arkanárské, ale před každou změnou nápoje si tajně kladl pod jazyk tabletu kasparamidu. Uchovával si ještě zdravý rozum a ze zvyku pozoroval shluky šedých hlídek na křižovatkách a u mostů, jízdní hlídku barbarů na soanské silnici, kde by barona byli určitě zastřelili, kdyby Rumata neovládal nářečí barbarů. Jasně si pamatoval, jak jím otřásla myšlenka, že nehybné řady prapodivných vojáků v dlouhých černých pláštích s ka-pucemi, nastoupené před Vlasteneckou školou — že to je klášterní družina. Co se do toho plete církev? pomyslel si v té chvíli. Odkdy se v Arkanaru vměšuje církev do civilních věcí?

Opíjel se pomalu, ale přesto se opil. Přišlo to pak nějak nepozorovaně, naráz; a když ve chvilce vystřízlivění před sebou spatřil roz-seknutý dubový stůl v naprosto neznámé místnosti, tasený meč ve své ruce a kolem sebe tleskající zchudlé dony, napadlo ho, že by bylo načase jít domů. Ale to už bylo pozdě. To už se ho zmocnila vlna zuřivosti a odporu, nával nezřízené radosti z toho, že ze sebe setřásl všechno lidské. Stále ještě zůstával pozemšťanem, pracovníkem Ústavu, potomkem lidí ohně a železa, kteří neznali, co to je šetřit se, a nikoho nelitovali ve jménu vysokého cíle. Nemohl se stát Rumatou Estorským, pokrevním následovníkem dvaceti generací výbojných předků, proslulých loupežemi a chlastem. Ale nebyl už ani průkopník. Neměl již povinnosti vůči Experimentu. Starost mu dělaly jedině povinnosti vůči sobě samému. Už nepochyboval. Bylo mu jasné všechno, absolutně všechno. Věděl bezpečně, kdo nese na všem vinu, a věděl přesně, co chce: sekat hlava nehlava, házet do ohně, shazovat z palácového schodiště na zdvižená kopí a vidle řvoucího davu…

Rumata se otřásl a vytáhl meče z pochev. Čepele byly zubaté, ale čisté. Vzpomněl si, že se s někým bil, ale s kým? A jak to dopadlo?

Koně propili. Zchudlí donové zmizeli neznámo kam. Rumata — na to si taky vzpomínal — přitáhl barona k sobě domů. Don Bau byl čilý, naprosto střízlivý a pln odhodlání pokračovat ve veselí — jedině že už se neudržel na nohou. Kromě toho nabyl nezvratného dojmu, že se právě nyní rozžehnal s milou baronesou a je ve válečném tažení proti svému odvěkému nepříteli baronu Kaskovi, který si troufá tolik, že to přesahuje všechny meze. („Posuďte sám, příteli, ten darebák porodil z boku šestiprstého chlapce a dal mu jméno Pam-pa…“) „Slunce zapadá,“ prohlásil baron a zahleděl se na gobelín znázorňující východ slunce. „Mohli bychom sice prohýřit celou nadcházející noc, urození donové, leč hrdinské činy na poli válečném vyžadují trochu spánku. Během tažení ani kapku vína! A kromě toho — baronesa by se zlobila. Cože? Postel? Jaképak postele v otevřeném terénu? Naší postelí je koňská houně.“

S těmito slovy strhl ze stěny nešťastný gobelín, zabalil se do něj i s hlavou a s rachotem se svalil do kouta pod svícnem. Rumata nařídil Unovi, aby vedle barona postavil vědro s lákem od okurek a soudek slanečků. Chlapcův obličej byl zlostný, rozespalý. „Ten se zřídil,“ bručel. „Až z toho šilhá…“ „Mlč, ty moulo,“ řekl Rumata… Pak se něco stalo. Něco strašně odporného, co ho vyhnalo přes celé město na tuto prázdnou pláň. Něco strašně odporného, neodpustitelného, hanebného…

Vzpomněl si na to, když už se blížil k domu, a zarazil se.

Ano, odstrčil Una, vydrápal se po schodech nahoru, prudce otevřel dveře a vpadl k ní jako majitel a pán, ve svitu noční lampičky spatřil její bledý obličej, veliké oči plné hrůzy a odporu, a v těch očích uviděl sám sebe — vrávorajícího, s povislým uslintaným rtem, odřenými pěstmi, v zabláceném obleku, nestydatého a nízkého hulváta modré krve, a její pohled ho odhodil zpátky, na schody, dolů do předsíně, za dveře, do temné ulice a dál, dál, dál, co nejdál…

Měl pocit, jako by mu všechny vnitřnosti zledovatěly, zmrzly. Zaťal zuby, tiše otevřel dveře a po špičkách vstoupil do předsíně. V koutě ležel jako obrovitý mořský savec baron a funěl z klidného spánku. „Kdo je tu?“ zavolal Uno, který dřímal na lavici s kuší na klíně. „Ticho,“ zašeptal Rumata. „Pojď do kuchyně. Soudek vody, ocet, nové šaty, rychle!“

Dlouho a zuřivě, s bolestným požitkem se poléval vodou a otíral octem. Seškrábal ze sebe noční špínu. Uno, proti svým zvyklostem zamlklý, pobíhal kolem něj. Teprve když pomáhal donovi zapínat pitomé fialové kalhoty s přezkami vzadu, řekl zachmuřeně:

„V noci, jak jste utekl, přišla dolů Kira a ptala se, jestli byl don doma nebo ne. Myslela asi, že se jí něco zdálo. Tak jsem jí řekl, že jste večer odešel do stráže a od té doby jste se nevrátil…“

Rumata si zhluboka vzdychl a odvrátil se. Neulevilo se mu. Naopak.

„A já pak celou noc seděl s kuší u barona. Bál jsem se, aby ho v opilosti nenapadlo lézt nahoru.“

„Děkuju ti, chlapče,“ řekl Rumata s námahou.

Obul si střevíce, vyšel do předsíně a chvíli stál před tmavým kovovým zrcadlem. Kasparamid účinkoval spolehlivě. Ze zrcadla na něj hleděl elegantní urozený don, poněkud unavený po namáhavé noční stráži, ale nanejvýš spořádaný. Vlhké vlasy obepnuté zlatou obručí spadaly měkce a ladně po stranách obličeje. Rumata mechanicky posunul objektiv nad kořen nosu. Jen co je pravda, pěkné scénky sledovali dneska na Zemi, pomyslel si.

Mezitím se rozednilo. Do zaprášených oken nakouklo slunce. Ozvalo se bouchání sklenic. Na ulici zazněly první ospalé hlasy. „Jak jste spal, bratře Kirisi?“ „Bohu budiž dík, klidně, bratře Tiko. Noc přešla a bohu budiž sláva.“ „Nám někdo mlátil do oken. Urozený don Rumata prý v noci řádil.“ „Má prý hosta.“ „Ale stejně, copak tohle je nějaké řádění? To když král byl mladý, to don Rumata řádil, vzpomínám si. Ani nevěděl a půl města lehlo popelem.“ „Já vám něco řeknu, bratře Tiko. Bohu budiž dík, že nám dopřál za souseda takového dona. Ten jestli si vyhodí z kopýtka jednou za rok, tak je to moc…“

Rumata zašel nahoru, zaklepal a vstoupil do pracovny. Kira seděla v křesle jako včera. Zvedla oči a se strachem, s bázní se mu zadívala do obličeje.

„Dobré jitro, maličká,“ řekl Rumata, přistoupil k ní, políbil jí ruce a usedl do křesla naproti ní.

Stále se na něj zkoumavě dívala a pak se zeptala:

„Jsi unaven?“

„Ano, trochu. A musím zase jít.“

„Mám ti něco připravit?“

„Není třeba, děkuji. Uno to připraví. Snad jenom límec kdybys mi navoněla…“

Rumata cítil, jak mezi nimi vyrůstá stěna lži. Nejdřív slaboučká, pak stále silnější a pevnější. Na celý život! pomyslel si trpce. Seděl se zavřenýma očima a ona mu opatrně kapala různé voňavky na nadýchaný límec, na tváře, čelo, vlasy. Pak řekla:

„Ty se ani nezeptáš, jak jsem spala?“

„Jak, maličká?“

„Měla jsem sen. Rozumíš, hrozný, děsivý sen.“

Stěna už byla tlustá jako zeď pevnosti.

„Na novém místě to tak bývá,“ řekl Rumata falešně. „A možná taky, že baron dole dělal hodně hluku.“

„Mám říct, aby přinesli snídani?“ zeptala se.

„Ano.“

„A jaké víno máš rád po ránu?“

Rumata otevřel oči.

„Ať přinesou vodu,“ řekl. „Po ránu nepiju.“

Odešla a Rumata slyšel, jak mluví svým klidným, zvučným hlasem se sluhou. Pak se vrátila, sedla si na opěradlo jeho křesla a začala mu vyprávět svůj sen. A on poslouchal, povytahoval obočí a cítil, jak je stěna každým okamžikem silnější a pevnější a jak ho navždy odděluje od jediného člověka, který je mu v tomto nesmyslném světě opravdu blízký. A tu se do stěny opřel celým tělem.

„Kiro,“ řekl. „To nebyl sen.“

A nic zvláštního se nestalo.

„Chudáčku,“ řekla Kira. „Počkej, hned ti přinesu okurkový lák…“