Levá ruka tmy

KAPITOLA DESÁTÁ Rozhovory v Mishnory

Dalšího dne hodně pozdě dopoledne, právě když jsem dojedl snídani, kterou mi přinesli do mého bytu v Shusgisově domě, vyloudil domácí telefon něco jako zdvořilé zamečení. Zvedl jsem ho a ozvala se karhidština: „Tady je Therem Hatih. Mohu nahoru?"

„Prosím."

Byl jsem rád, že budu mít tohle setkáni tak brzy za sebou. Bylo nabíledni, že mezi mnou a Estravenem nemůže existovat žádný přijatelný vztah. I když jeho exil a nepřízeň osudu alespoň nepřímo padaly na mou hlavu, nemohl jsem za to nést žádnou zodpovědnost, necítil jsem žádnou racionální vinu; v Erhenrangu mi dost dobře neobjasnil ani své činy, ani své motivy, a já mu nemohu důvěřovat. Škoda jen že existuje nějaká propojenost mezi ním a těmito Orgoťany, kteří mě, abych tak řekl, přijali mezi sebe. Jeho přítomnost mi byla nemilá a komplikovala situaci.

Jeden z mnoha zaměstnanců domu ho uvedl do pokoje. Nabídl jsem mu velkou čalouněnou židli, aby se posadil, a zeptal jsem se ho, jestli si dá pivo. Odmítl. V jeho chování nebyly rozpaky – po nějaké nesmělosti, pokud vůbec někdy nesmělý byl, nebylo ani památky – byla v něm zdrženlivost: váhavost, rezervovanost.

„První skutečný sníh," začal, a protože zachytil můj pohled na okno zatažené těžkým závěsem, dodal: „Vy jste se ještě nepodíval ven?"

Podíval jsem se a viděl jsem, jak na ulici víří hustý sníh, jak ho lehký vítr vynáší nad obílené střechy. Byl Odarhad Gor, 17. den prvního podzimního měsíce. „To si přispíšil," řekl jsem a podlehl na chviličku kouzlu sněhu.

„Letos předpovídají tuhou zimu."

Závěsy jsem už nechal roztažené. Matné stejnoměrné světlo zvenku mu dopadalo na tmavý obličej. Vypadal starší. Od té doby, co jsem se s ním naposledy viděl v Červeném rohovém domě paláce v Erhenrangu, prožil určitě krušné časy.

„Tady je to, co vám mám předat," podal jsem mu baliček s penězi obalený kůži. Nachystal jsem ho na stůl hned po jeho telefonátu. Vzal ho a obřadně mi děkoval. Já jsem se neposadil. Po chvilce se zvedl, baliček stále držel v rukou.

Trochu mě svědilo svědomí, ale nepoškrábal jsem si ho. Chtěl jsem ho odradit od případných dalších návštěv. Smůla, že to bylo pro něho ponižující.

Zpříma na mě pohleděl. Byl samozřejmě menší než já, podsaditý, měl krátké nohy, nebyl ani tak vysoký jako většina žen mé rasy. Ale když se na mě podíval, nepřipadalo mi, že by se musel dívat nahoru. Naše oči se nesetkaly. S předstíraným zájmem jsem si začal prohlížet rádio, které stálo na stole.

„Nevěřte všemu, co tady z tohoto rádia uslyšíte," upozornil mě milým tónem. „Mám však pocit, že tady v Mishnory vám bude zapotřebí informace a rady."

„Zdá se, že je tady rada lidí ochotných mi je poskytnout."

„A v množství je bezpečí, to máte na mysli? Deset vzbuzuje větši důvěru než jeden. Promiňte, neměl bych mluvit karhidsky, zapomněl jsem se." Přešel do orgotštiny: „Vyhnanci by nikdy neměli mluvit svou mateřštinou; hořkne jim v ústech. A tato řeč se podle mě hodí ke zrádci lépe; odkapává člověku ze zubů jako cukrový sirup. Pane Aii, mám právo vám poděkovat. Prokázal jste službu mně i mému dávnému příteli a kemmerovi Ashovi Forethovi a jeho i svým jménem využívám toho práva. Mé diky mají podobu rady." Zarazil se; já jsem neříkal nic. Takové projevy zdvořilosti, promyšlené a úsporně, mu nebyly vlastní, nikdy jsem je u něho nezažil a neměl jsem tušení, co znamenají. Pokračoval: „V Mishnory jste něčím, čím jste v Erhenrangu nebyl. Tam přiznali, že jste; tady řeknou, že nejste. Jste nástrojem politické frakce. Chci vám poradit, abyste si dával pozor, jak jim dovolíte, aby vaší osoby využili. Chci vám poradit, abyste si zjistil, co to ta nepřátelská frakce je, co je to za lidi, a nedovolil jim využít vaší osoby, protože jí nevyužijí správně."

Skončil. Pravě jsem ho chtěl požádat, aby byl konkrétnější, ale on už jen dodal: „Na shledanou, pane Aii," otočil se a odešel. Stál jsem jako solný sloup. Ten člověk byl jako elektrický šok – nemáš se čeho chytit a nevíš, co tě praštilo.

Pokazil pochopitelně atmosféru poklidného sebeuspokojení, ve které jsem předtím pojídal snídani. Přešel jsem k úzkému oknu a vyhlédl ven. Už nesněžilo tak hustě. Sníh se nádherně snášel v bílých chomáčích, jako když v zahradách u nás doma opadávají květy třešní, když zelenými svahy Borlandu, kde jsem se narodil, zafouká jarní vítr: Země, teplá Země, kde jsou na jaře stromy obsypané květy. V tu ránu se mně strašně zastesklo po domově a přepadla mě sklíčenost. Dva roky jsem prožil na této zatracené planetě a začala třetí zima, aniž se vůbec dostal ke slovu podzim – měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu sám, cizinec, izolovaný, ani jediná duše, které bych mohl důyěřovat. Chudáčku Genly, rozpláčeme se? Viděl jsem, jak Estraven vyšel z domu na ulici pode mnou, tmavá postava, která shora vypadala ještě menší než ve skutečnosti, na neurčité bělošedi sněhu. Rozhlédl se, upravil si volný pás na hiebu – neměl na sobě kabát. Dal se do kroku, jeho chůzi se nedala upřít jistá elegance a energičnost a v té chvíli budila jeho hbitost zdání, že je jediným živým tvorem v celém Mishnory.

Znovu jsem se zadíval do vyhřátého pokoje. Vše, co tam mělo sloužit k zútulnění, postrádalo jiskru a vzdušnost, kamínka, čalouněné židle, postel zavalená kožešinami, koberce, záclony, závěsy, přehozy.

Oblékl jsem si zimní kabát a šel jsem se projít, v mizerné náladě, po tom mizerném světě.

Ten den jsem měl obědvat s komensaly Obslem a Yegeym a dalšími lidmi, se kterými jsem se seznámil předcházejícího večera, a měl jsem být představen dalším, které jsem ještě neznal. Oběd mívá obvykle podobu švédského stolu a jí se vestoje, snad proto, aby člověk neměl pocit, že proseděl celý den u stolu. Tentokrát však pojali oběd velmi formálně, přichystali místa u stolu a bufet se prohýbal, osmnáct či dvacet teplých a studených jídel, většinou různě upravená subi vejce a chlebová jablka. Obsle si u servírovacího stolku nakládal na talíř subi vejce osmažená v těstíčku, a než uplatnil konverzační tabu, prohodil směrem ke mně: „Pro vaši informaci, člověk jménem Mersen je špión z Erhenrangu a Gaum je agent Sarfu a nijak se tím netají." Tvářil se, jako by jen nezávazně konverzoval, rozesmál se, jako bych mu nějak vtipně odpověděl, a posunul se dál k nakládanému lososu.

Neměl jsem tušení, co je to Sarf.

Právě když se lidé začali usazovat ke stolu, vešel nějaký mladík a mluvil s Yegeym, našim hostitelem, a ten se pak obrátil k nám. „Zpráva z Karhide," prohlásil. „Králi Argavenovi se dnes ráno narodilo dítě a do hodiny zemřelo."

Nastala odmlka, pak se to v místnosti rozšumělo a nakonec se hezký mladý muž jménem Gaum zasmál a pozvedl korbel s pivem a zvolal: „Ať žiji všichni karhidští králové tak dlouho!" Někdo si s ním připil, většina ne. „Ó, jméno Meshovo, smát se smrti dítěte!" ozval se tlusťoch ve fialovém, který právě ztěžka dosedal vedle mě. Kalhoty měl kolem stehen nařasené jako sukýnky, z obličeje mu čišelo znechuceni.

Rozproudila se debata na téma: kterého ze synů svého kemmera pravděpodobně jmenuje dědicem – bylo mu totiž dobře přes čtyřicet a určitě už svého pokrevního potomka mít nebude – a jak dlouho asi nechá Tiba ve funkci regenta. Někteří se domnívali, že jeho regentství skončí hned, jiní byli na vážkách. „Co si myslíte vy, pane Aii?" zeptal se muž jménem Mersen, jehož Obsle označil za karhidského agenta, a tudíž podle všeho Tibova člověka. „Vy jste právě přišel z Erhenrangu; jaká je tam reakce na zvěsti, že se Arga-ven ve skutečnosti, aniž to vyhlásil, vzdal úřadu, předal sáně svému bratranci?"

„Ano, ty pověsti jsem slyšel."

„Myslíte, že je na nich něco pravdy?"

„To netuším," odpověděl jsem a vtom zasáhl hostitel zmínkou o počasí, poněvadž lidé mezitím začali jíst.

Poté co sloužící poodnášeli ze servírovacího stolu talíře a hory zbylých pečených a nakládaných pochutin, sesedli jsme se všichni kolem dlouhého stolu; dostali jsem šálečky s příšerným likérem, říkali mu, jak se to často dělá, životabudič; a zpovídali mě.

Od té doby, co mě v Erhenrangu vyšetřovali lékaři a vědci, neměl jsem proti sobě skupinu lidí, která by na mne vymáhala odpovědi na otázky. Jen hrstka Karhidanů, dokonce ani mezi rybáři a zemědělci, s nimiž jsem prožil své první měsíce, se takoví nenašli, podlehla nutkáni, často velmi intenzivnímu, ukojit svou zvědavost prostým dotazem. Žili si ve svém vlastním světě, uzavření sami do sebe, zvyklí nejednat přímo; neměli rádi otázky a odpovědi. Myslel jsem na pevnost Otherhord, na to, co snovač Faxe říkal o odpovědích… I samotní odborníci omezili dotazy na ryze fyziologické problémy, jako například funkci žláz nebo oběhový systém, tedy ty, v nichž jsem se nejnápadněji odlišoval od gethenské normy. Nikdy nezašli ani o krok dál, že by se třeba zeptali, jak nepřetržitá sexuální aktivita mojí rasy ovlivňuje její společenské zvyklosti, jak zvládáme ‚trvalý kemmer‘. Poslouchali, když jsem jim to vyprávěl; psychologové poslouchali, když jsem jim říkal o myšlenkové domluvě; ale nikdo z nich se neosmělil položit dostatečně obecné dotazy, aby si mohli utvořit přiměřený obrázek o společnosti na planetě Terra nebo v Ekumenu – snad s výjimkou Estravena.

Tady je tak nesvazovaly vzájemné ohledy, tady nebyla v popředí zájmu všech hrdost a vážnost a otázky zjevně neurážely ani tazatele, ani dotazovaného. Brzy jsem však poznal, že někteří tazatelé mě mermomocí chtějí nachytat, usvědčit z podvodu. To mě na chvilku vyvedlo z míry. Samozřejmě že jsem se s nedůvěrou setkával i v Karhide, ale málokdy s plánovitou nedůvěrou. Tibe sice v Erhenrangu, v den průvodu, také sehrál divadýlko na téma „spolupráce s podvodníkem", ale srovnal jsem si v hlavě, že to byla součást hry, kterou chtěl zdiskreditovat Estravena, a myslím si, že mně Tibe ve skutečnosti věřil. Vždyť viděl mou loď, malý přistávací modul, ve kterém jsem na tuto planetu přiletěl; jako všichni ostatní i on měl volný přistup ke zprávám, které inženýři vypracovali o lodi a ansiblu. Nikdo z těchto Orgoťanů loď neviděl. Ansibl jsem jim ukázat mohl, ale jako lidský výtvor jiných světů zrovna moc přesvědčivý nebyl, neboť byl tak nepochopitelný, že to mohl být zrovna tak podvrh jako skutečný přístroj. Stále platil starý Zákon o kulturním embargu, zakazující dovoz rozložitelných a napodobitelných artefaktů, takže jsem s sebou neměl nic než ten modul a ansibl, krabičku s obrázky, neoddiskutovatelně odlišné tělo a neprokazatelně jiné myšleni. Obrázky kolovaly, sledovány lhostejně, jako když si prohlížíte obrázky nějaké neznámé rodiny. Přicházely další dotazy. Obsle se zeptal, co je vlastně Ekumen – svět, svazek světů, místo, vláda?

„Ano, všechno z toho, co jste jmenoval, a nic. Ekumen je terranské slovo; běžně se místo něho říká ‚domácnost‘, v karhidštině by to byl krb. V orgotštině nevím, ještě tak dobře jazyk neznám. Myslím, že ne komensalita, i když bezpochyby existuje podobnost mezi komensální vládou a Ekumenem. Ale Ekumen není v podstatě vůbec vláda. Je to pokus o znovusblížení mystického s politickým a jako takový je samozřejmě většinou neúspěšný; ale tyto neúspěchy zatím přinesly lidstvu víc dobra než úspěchy minulých generaci. Je to společenství a má, alespoň potenciálně, kulturu. Je to jakási forma vzdělávání; po této stránce je to něco jako velikánská škola – skutečně veliká. Podstatou, hnacím motorem, je dorozumívání se a spolupráce, po jiné stránce je to tedy svaz nebo spojenectví světů, které je do jisté míry centrálně organizováno v klasickém slova smyslu. A právě tento aspekt, tento svaz, nyní reprezentuji. Ekumen jako politický subjekt funguje na základě rovnoprávného postaveni, ne nějakými nařízeními shora. Neprosazuje zákony; rozhodnutí se dosahuje po poradě a dohodě, ne na základě konsensu a příkazů. Jako hospodářský subjekt je nesmíme výkonný, stará se o mezisvětové dorozumění, udržuje obchodní bilanci mezi osmdesáti světy. Osmdesáti čtyřmi, abych byl přesný, jestli se Gethen připojí k Ekumenu…"

„Jak je to myšleno, že neprosazuje zákony?" zeptal se Štose.

„Žádné nemá. Členské státy se řídí svými vlastními zákony; dojde-li k nesrovnalostem, Ekumen funguje jako zprostředkovatel, snaží se na základě právním a etickém o urovnání nebo přezkoumání stanovisek nebo jejich zvážení. No a jestli Ekumen, coby pokus o nadspolečenské uspořádáni, nakonec selže, bude se muset proměnit v mírotvornou sílu, vybudovat policii a tak dále. Prozatím to ale není třeba. Všechny centrální světy se ještě zotavují z katastrofami epochy před pár stoletími, znovunacházejí zapomenuté dovednosti a ideje, znovu se učí mluvit…" Těžko vysvětlovat Věk nepřátelství a jeho následky někomu, kdo ani nemá slovo pro válku.

„To je, pane Aii, přímo fantastické," afektovaně protahoval samohlásky hostitel, komensal Yegey, drobný, rtuťovitý človíček s jiskrnýma očima. „Ale pořád nevím, proč jim záleží na nás. Nebo jinak, jakou má pro ně cenu osmdesátý čtvrtý svět. A jak tomu rozumím, nijak moc inteligentní svět, když nemáme žádné hvězdné lodě a podobně, a oni všichni je mají."

„Nikdo jsme je neměli, dokud nepřiletěli z Hainu a Cetianu.

A některé světy je ani nadále nesměly vlastnit, celá staletí, dokud Ekumen nestanovil zásady toho, čemu tady myslím říkáte.volný obchod'." To vyvolalo u stolu smích, protože tak se jmenovala Yegeyho frakce uvnitř komensality. „A právě kvůli volnému obchodu jsem tady, abych se pokusil ho rozšířit sem. Trh nejenom zboží, samozřejmě, ale i znalosti, technologu, nápadů, filozofií, umění, medicíny, vědy, teorie… Pochybuji, že se z Gethenu bude někdy fyzicky vyjíždět na jiné světy. Jsme tady totiž sedmnáct světelných let daleko od nejbližšího ekumenického světa Ollulu, což je planeta, kterou vidíte jako hvězdu a říkáte jí Asyomse; a nejvzdálenější svět je odsud dvě stě padesát světelných let a tuto hvězdu ani nevidíte. Pomoci ansiblu byste se s tímto světem mohli bavit stejně jako se rádiem domluvíte se sousedním městem. Ale pochybuji, že byste se někdy s lidmi odtamtud setkali… Ten obchod, o kterém mluvím, může být vysoce výnosný, ale spočívá z velké části spíše v prosté komunikaci než v transportu. Mým úkolem zde ve skutečnost je zjistit, zda jste ochotní komunikovat se zbytkem lidstva."

„Jste'," zopakoval Stose a v rozčileni se nakláněl dopředu, „znamená Orgoreyn, nebo to znamená Gethen jako celek?"

Krátce jsem zaváhal, protože takovou otázku jsem nečekal.

„V tomto okamžiku to znamená Orgoreyn. Ale smlouva nemůže být výlučná. Pokud se Sith nebo Ostrovní národy nebo Karhide rozhodnou připojit k Ekumenu, tak mohou. Je to pokaždé záležitost individuální volby. No a na planetách tak vysoce vyvinutých, jako je Gethen, obvykle dojde k tomu, že jednotlivé antrotypy nebo oblasti nebo národy nakonec ustanoví své reprezentanty, kteří mají vykonávat funkci koordinátora na planetě i ve styku s jinými planetami – jakousi místní stabilitu, jak bychom to pojmenovali my. Tímto způsobem se ušetři spousta času; a peněz, tím, že se na výlohách podílíte. Kdybyste se například rozhodli pro svou vlastní hvězdnou loď."

„Při mléce Meshově!" zvolal tlustý Humery vedle mě znechuceně a pobaveně zároveň. „Vy chcete, abychom se dali vystřelovat do Prázdna? Uf!" Dýchavičně sípal, znělo to jako vysoké tóny akordeonu.

Pak promluvil Gaum: „Kde je vaše lod, pane Aii?" Vyřkl tu otázku tiše, napůl se usmíval, jako by byla mimořádně choulostivá a on si přál, aby její choulostivost nezůstala nepovšimnuta. Byl to opravdu výjimečně půvabný člověk, podle jakýchkoli měřítek, ať muž, či žena, a já jsem si nemohl pomoci a musel jsem se na něho upřeně dívat, když jsem odpovídal, a také jsem si znovu kladl otázku, co že je to ten Sarf. „To není žádné tajemství; poměrně dost se o ní mluvilo v karhidském rozhlase. Raketa, která se mnou přistála na ostrově Horden, je teď v královské slévárně v Řemeslnické škole; alespoň větší část z ní; mám dojem, že různí experti si po prozkoumání rakety poodnášeli různé kousky s sebou."

„Rakety?" zvídal Humery, protože jsem užil orgotského výrazu pro zápalné ohňostroje.

„To, pane, nejlépe vystihuje způsob pohonu tohoto přistávacího tělesa."

Humery zase zasípal. Gaum se pouze usmál a řekl: „Takže vy se teď nemáte čím vrátit na… no prostě tam, odkud jste přiletěl."

„Ale mám. S Ollulem se mohu domluvit prostřednictvím ansiblu a požádat je, aby pro mě poslali loď NAFAL. Dostala by se sem za sedmnáct let. Nebo bych mohl pomoci rádia zavolat na hvězdnou loď, která mě dopravila do vaší sluneční soustavy. Je teď na oběžné dráze kolem vašeho slunce. Byla by tu za několik dní."

Rozruch, který tohle sděleni způsobilo, byl viditelný i slyšitelný, a dokonce ani Gaum nedokázal skrýt své překvapeni. Něco tu ale nehrálo. Byla to totiž jediná závažná skutečnost, kterou jsem v Karhide zamlčel, i před Estravenem. Jestliže o mně Orgoťané věděli pouze to, co Karhiďané uznali za vhodné jim o mně říct – ták aspoň to naznačovali mně -, pak by toto mělo být jen jedním z řady překvapení. Ale nebylo. Bylo to překvapeni nejpřekvapivější.

„Kde že ta loď je, pane?"

„Obíhá kolem slunce, někde mezi Gethenem a Kuhumem."

„Jak jste se z ní dostal sem?"

„Raketou," vpadl do hovoru starý Humery.

„Přesně tak. Naše mezihvězdné lodě nepřistávají na obydlených planetách, se kterými není navázán kontakt nebo uzavřeno spojenectví. No a proto jsem přiletěl tou raketkou a přistál na ostrově Horden."

„A vy se, pane Aii, můžete domlouvat s tou velkou lodi prostřednictvím obyčejného rádia?" To se zeptal Obsle.

„Ano." Pro tu chvíli jsem se vyvaroval jakékoli zmínky o svém malinkém zesilovacím satelitku, uvedeném na oběžnou dráhu z rakety; nechtěl jsem u nich vzbudit dojem, že jejich obloha se hemží mými krámy. „Potřebovalo by to hodně silný vysílač, ale těch máte spousty."

„Takže bychom se mohli dorozumívat s vaší lodi?"

„Kdybyste měli patřičný signál, tak ano. Lidé na palubě jsou ve stavu, kterému říkáme stagnace, vy byste to možná nazvali hibernace, aby nepřišli v životě zbytečně o roky strávené čekáním, než já tady dokončím svou práci. Patřičný signál na patřičné vlnové délce uvede do chodu mechanismus, který je probudí ze stagnace; načež se mi ozvou pomocí rádia nebo ansiblu a jako retranslačni stanice jim poslouží Ollul."

Z další otázky vyznívalo znepokojení: „Kolik jich je?"

„Jedenáct."

Někdo s úlevou vydechl, kdosi se zasmál. Napětí trochu povolilo.

„Co kdybyste jim žádný signál nevyslal?" zvídal dále Obsle.

„Pak se probudí ze stagnace automaticky, od nynějška zhruba za čtyři roky."

„Přiletěli by sem za vámi?"

„Bez vzkazu ode mne ne. Ansiblem by se poradili se stabily na Ollulu a Hainu. Pravděpodobně by se rozhodli pro nový pokus -poslali by sem asi dalšího člověka jako vyslance. Druhý vyslanec mívá často jednodušší pozici než první. Nemusí tolik vysvětlovat a lidé už mu snáze uvěří."

Obsle se zazubil. Ostatní se většinou tvářili dál zamyšleně a měli se na pozoru. Gaum mi sotva znatelně přikývl, jako by tleskal pohotovosti, s jakou jsem odpověděl: spiklenecky přikývl. Slose svýma jiskrnýma očima napjatě sledoval nějaký imaginární děj, z něhož se náhle vytrhl a obrátil se ke mně: „Proč jste se, pane vyslance, za dva roky v Karhide nikdy o té druhé lodi nezmínil?"

„Jak víme, že se nezmínil?" s úsměvem opáčil Gaum.

„My to víme zatraceně dobře, pane Gaume," ohradil se Yegey, taky s úsměvem.

„Opravdu jsem se o tom nezmiňoval," zasáhl jsem. „A řeknu vám proč. Představa lodi, která tam někde vyčkává, může někoho znepokojit. Myslím, že i někteří z vás mají stejný pocit. V Karhide se mi za celou dobu nikdy nedostalo od těch, s nimiž jsem jednal, takové důvěry, abych se jim odvážil o té lodi říct. Tady jste už měli dost času o mně přemýšlet; jste ochotni mi naslouchat přede všemi, na veřejnosti. Nejste tolik svázáni strachem. Odvážil jsem se, protože si myslím, že k tomu nadešel čas a že Orgoreyn je to pravé místo."

„To máte pravdu, pane Aii, to ano!" rozvášnil se Slose. „Do měsíce pro tu loď pošlete a v Orgoreynu jí uchystáme přivítání, které bude symbolem a zpečetěním nástupu nové epochy. Ti, kdož nyní nechtějí vidět, prohlédnou!"

Mluvilo se dál, dokud nám na stůl nepřinesli večeři. Pojedli jsme a popili a šli domů, já za sebe mohu říci, že jsem byl vyčerpaný, ale celkově vzato s průběhem spokojený. Byly tu samozřejmě nějaké varovné signály a nejasnosti. Slose ze mě chtěl udělat náboženství. Gaum ze mě chtěl udělat podvodníka. Mersen, jak se zdálo, chtěl rozptýlit podezření, že je karhidským agentem, tím, že to podezření podsouval mně. Obsle, Yegey a někteří další však pracovali na vyšší úrovni. Chtěli komunikovat se slabily, chtěli, aby loď NAFAL přistála na orgotské půdě, aby komensalitu Orgoreyn přesvědčili nebo donutili se připojit k Ekumenu. Věřili, že tím Orgoreyn dosáhne výrazného a trvalého vítězství nad Karhide, co se proslulosti týká, a komensalové, kteří se o vítězství přičiní, že získají po zásluze vliv a moc ve vládě. Jejich frakce Volný obchod, v Třiatncitce menšinová, se postavila proti pokračování sporu v Sinothském údolí a obecně vzato představovala konzervativní, umírněnou, ne nacionalistickou politiku. Už delší dobu nebyli u moci a počítali s tím, že jejich cesta zpátky k moci by mohla, i když s určitými riziky, vést směrem, který jsem naznačil. Nebylo nikterak na škodu, že neviděli o moc dál dopředu a že moje mise byla pro ně prostředkem, ne cílem. Jakmile naberou správný směr, začne jim možná postupně docházet, kam by mohli dojít. Třebaže byli zatím krátkozrací, uvažovali nicméně reálně.

Obsle se ujal slova, aby získal ostatní: „Karhide se buď zalekne síly, kterou nám toto spojenectví poskytne – a uvědomte si, že Karhide se vždycky bojí novot a nových názorů – a bude otálet " a držet se zpátky. Anebo se vláda v Erhenrangu vzchopí a požádá o připojení, po nás, jako druhá v pořadí. V obou případech by utrpěl karhidský shifgrethor; a v obou případech táhneme sáně my. Budeme-li dost chytří a využijeme-li tohoto náskoku, bude to náskok trvalý a jistý!" Potom se obrátil ke mně: „Ale Ekumen nám bude muset, pane Aii, pomoci. Budeme muset našim lidem ukázat víc než jen vás, než jednoho člověka, kterého už zná Erhenrang."

„To chápu, pane komensale. Vy byste chtěli nějaký okázalý, pádný důkaz a já bych vám ho chtěl poskytnout. Jenže já nemohu loď přivolat, dokud nebude dostatečná záruka její bezpečnosti a vašich čistých úmyslů. A potřebuji, aby vláda, což podle mě znamená celý sbor komensalů, svůj souhlas a záruku vyhlásila veřejně."

Obsle se zatvářil zarputile, ale prohlásil: „To zní rozumně."

Vracel jsem se autem s Shusgisem, který do toho odpoledne nevnesl nic jiného než svůj bujarý smích. Zeptal jsem se ho: „Co je to ten Sarf?"

„Jeden ze stálých úřadů Vnitřní správy. Zajímá se o falešné záznamy, nedovolené cestováni, fingovaná pracovní místa, padělky, zkrátka – krámy. No a slangová orgotština má pro krámy, odpad vyraz sarf, takže je to něco jako přezdívka."

„Znamená to tedy, že inspektoři jsou agenty Sarfu?"

„No… někteří ano."

„A policie, předpokládám, že pod něj do určité míry taky spadá, ne?" Pečlivě jsem při tom dotazu vážil slova a odpověď se nesla v podobném duchu. „Domnívám se, že ano. Jsem ovšem ve Vnější správě a nevyznám se ve všech úřadech tam u nich ve Vnitru."

„Člověk se v nich opravdu těžko orientuje; co je to například Úřad vodstva?" A tak jsem co nejrychleji vycouval od tématu Sarf. Shusgis si k tomuto tématu něco nechával pro sebe, což by asi nemělo žádný význam pro člověka řekněme z Hainu nebo nějakého šťastlivce z Chiffewaru; ale já jsem se narodil na Zemi. Není to úplně jednoznačně špatné mít předky, kteří páchali nekalosti. Po takovém dědečkovi – žháři může například člověk podědit nos na zápach kouře.

Fascinovalo mě a zároveň pobavilo, že jsem tady na Gethenu objevil řídící orgány, které se jako vejce vejci podobají tomu, co známe z historie Terry: monarchii a rozbujelou byrokracii. Současné děni mě taky fascinovalo, ale už nebylo tak zábavné. Je zvláštní, že čím primitivnější společnost, tím nekalejší pozadí.

Takže Gaum, který ze mě chtěl udělat lháře, byl agentem orgotské tajné policie. Věděl, že to Obsle o něm ví? Nepochybně ano. Znamená to, že byl agent provokatér? Spolupracoval formálně s Obslovou frakci, nebo pracoval proti ní? Která frakce uvnitř Třiatřicítky řídila Sarf, nebo jím byla řízena? Raději bych si měl tyhle věci ujasnit, ale asi to nebude tak snadné. Zdálo se vysoce pravděpodobné, že se mi cesta, která na chvíli vypadala průchozí a nadějná, zatarasí a zkomplikuje různými záhadami stejně jako v Erhenrangu. Napadlo mě, že všechno šlo jako po másle, dokud se včera jako stín po mém boku neobjevil Estraven.

„Jaké postavení má tady v Mishnory lord Estraven?" zeptal jsem se Shusgise, který se uvelebil v koutě nehlučného vozu a vypadal, že brzy usne.

„Estraven? Tady se mu říká Harth. Víte, my v Orgoreynu nemáme tituly, s příchodem Nové éry jsme tohle všechno odbourali. Mám za to, že je hostem komensala Yegeyho."

„Bydlí tam?"

„Řekl bych, že ano."

Už už jsem chtěl podotknout, že to je divné, že včera večer u Sloseho byl a u Yegeyho dnes ne, když vtom mi došlo, že ve světle našeho letmého ranního rozhovoru to tak divné není. Samotné pomyšleni na to, že se úmyslně drží v ústrani, mí bylo nepříjemné.

„Objevili ho," rozpovídal se Shusgis a hledal na vypolštářovaném sedadle vhodnou polohu pro své mohutné pozadí, „na jižním konci v jakési továrně na lepidlo nebo na konzervování ryb nebo na nějakém takovém místě a vytáhli ho z bláta. Hoši z Volného obchodu, abyste rozuměl. Byl pro ně samozřejmě užitečný coby člen kyorremy a ministerský předseda, a tak nad ním drží ochrannou ruku i teď. Myslím, že tím hlavně chtějí naštvat Mersena. Ha, ha! Mersen pracuje pro Tiba a je pochopitelně přesvědčený, že o tom nikdo neví, a přitom to ví každý, a Hartha nemůže ani vidět – myslí si, že je buď zrádce nebo dvojitý agent, a neví, na čem je, a nemůže riskovat shifgrethor, aby po tom pátral. Ha, ha!"

„A vy se přikláníte k čemu, pane Shusgisi?"

„Že je zrádce. Prostě a jednoduše. Dopustil se zrady, co se týká nároků jeho země na Sinothské údolí, jen aby zabránil Tibovi dostat se k moci, ale nezvládl to dost chytře. Tady by ho čekal horší trest než jen exil. Při bradavkách Meshových! Když se člověk pustí do hry proti svým, prohraje celý zápas. To tihle hoši, co milují jen svou osobu a ne svou vlast, jaksi nechápou. I když já si myslím, že Harthovi je v podstatě fuk, kde je, hlavně když se může propracovat k nějakému vlivnému postaveni. Jak vidíte, nevedl si tady těch pět měsíců špatně."

„To ne."

„Vy mu taky nevěříte, co?"

„Ne."

„To rád slyším, pane Aii. Já nechápu, proč se ho Yegey a Obsle tak drží. Je to prokazatelně zrádce, který sleduje jen své cíle a snaží se využít vašich sani, pane Aii, dokud se sám nepostaví na nohy. Tak to aspoň vidím já. Nevím, nevím, jestli bych ho jen tak svezl, kdyby mě o to požádal!" Shusgis se celý nadmul, ostošest kýval hlavou, jako že si stojí za svým názorem, a z úsměvu, kterým mě obdařil, se dalo vyčíst: nám dvěma poctivcům je to jasné. Auto nehlučně uhánělo širokými osvětlenými ulicemi. Sníh od rána roztál, zůstaly jen ušmudlané hromádky podél příkopů; pršelo, studený, drobný déšť.

Světlo z vysokých pouličních lamp v tom dešti tak rozmazalo kontury velkých budov v centru Mishnory, všech těch vládních úřadů, škol, yomeshských chrámů, že vypadaly, jako by se roztěkaly. Obrysy jakoby v mlze, fasády zmáčené, orosené, umazané. To masivní město, vybudované z monolitů, tento monolitní stát, který má pro část stejné slovo jako pro celek, mají v sobě cosi nepostižitelného, nehmotného. A Shusgis, můj žoviální hostitel, masivní člověk, pořádně hmotný člověk, byl také do jisté míry, ve svých obrysech, trochu nepostižitelný, malinko neskutečný.

Od chvíle, kdy jsem před čtyřmi dny vjel do širokých zlatých poli Orgoreynu a zahájil úspěšné dobývání skrytých mishnorských svatyň, jsem něco postrádal. Ale co? Cítil jsem se izolovaný. Nepociťoval jsem v poslední době chlad. V pokojích udržovali slušnou teplotu. V poslední době jsem si moc nepochutnal na jídle. Orgotská kuchyně byla nevýrazná; ale budiž, žádná hrůza. Ale proč se mi i lidé, se kterými jsem se setkával, ať už se ke mně chovali přívětivě, nebo ne, zdáli nevýrazní? Byly mezi nimi silné osobnosti – Obsle, Slose, krásný, ale odporný Gaum – přesto všichni cosi postrádali, nějaký další rozměr bytí; působili nepřesvědčivě. Netvořili kompaktní celek.

Připadalo mi, že nevrhají stíny. Toto zdánlivě přemrštěné uvažování je nezbytnou součástí mé práce. Kdybych tuto schopnost neměl, nebyl bych způsobilý vykonávat funkci mobila. Absolvoval jsem dokonce výcvik na Hainu, kde tuto schopnost označují jako mimorozumový dosah. Mimorozumový dosah člověk v praxi uplatňuje tehdy, jde-li mu o intuitivní vnímání morální celistvosti; jeho vyjádřením tedy nejsou racionální symboly, ale metafora. Nikdy jsem v mimorozumovém dosahu nijak nevynikal a dnes večer jsem byl tak unavený, že jsem své intuici nevěřil. Když jsem se vrátil do svého bytu, našel jsem útočiště v horké sprše. Ale i tam jsem cítil nevysvětlitelný neklid, jako by ani ta horká voda nebyla skutečná a nebylo na ni spolehnutí.