Levá ruka tmy

KAPITOLA OSMNÁCTÁ Na ledovci

Když někdy usínám v tmavé tiché místnosti, podléhám na okamžik nádhernému klamu, že je to jako dříve, a upínám se k této iluzi. Nad hlavou mám šikmou stěnu stanu, nevidím ji, ale slyším;

je to jakási nakloněná rovina, z níž zaznívá šustot navátého sněhu. Není vidět vůbec nic. Chabový ohřívač je vypnutý jako zdroj světelného zářeni, slouží jen jako výhřevné těleso, střed tepla. Tísnivá vlhkost a přilnavost spacích pytlů, znemožňující volnost pohybu; zvuk sněžení; sotva slyšitelné Estravenovo oddychováni ze spaní, tma. A pak už nic. Jsme vevnitř, jen my dva, schovaní, odpočíváme, v centru všech věcí. Venku jako vždy panuje neproniknutelná temnota, zima a hrozivá osamělost.

V takových šťastných okamžicích, když usínám, nade vší pochybnost vím, co je skutečný střed mého života, ta doba, která minula, která je ztracená, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

Nechci tvrdit, že jsem v těch týdnech dřiny se saněmi, na ledovci uprostřed zimy, byl šťastný. Měl jsem hlad, byl jsem přetažený a často mě přepadaly stavy úzkosti, a čím dále jsme šli, tím se to všechno zhoršovalo. Šťastný jsem nebyl, to je jasné. Štěstí souvisí s rozumem a jen rozum si ho zaslouží. Mně bylo dáno něco, co se nedá ani zasloužit, ani udržet a často ani v danou dobu rozpoznat -radost.

Budíval jsem se jako první, obvykle než se rozednilo. Můj metabolismus je mime nad gethenskou normou stejně jako moje výška a váha; Estraven vzal tyto rozdíly v úvahu při výpočtu denních přídělů jídla a postupoval přitom velmi svědomitě, připomínalo to buď přistup pečlivé hospodyňky nebo vědce, a od samého začátku jsem dostával o pár gramů více jídla než on. Výhrady ohledně nespravedlnosti byly umlčeny zcela samozřejmou spravedlností tohoto nerovnoměrného rozdělení. Ať však bylo rozdělení jakékoli, dílky byly malé. Měl jsem hlad, nepřetržitě jsem hladověl, den ode dne víc a víc. Hladem jsem se dokonce budil.

Když bylo ještě tma, zapnul jsem chabový ohřívač a postavil jsem naň hrnec s ledem, který jsme přinesli předcházející večer a který už se mezitím rozpustil. Estraven se tradičně potýkal se spánkem, divoce, ale nehlučně, jako by zápasil s andělem. Poté co zvítězil, se posadil, nepřítomně na mě zíral, vrtěl hlavou a pak se probral. Než jsme se oblékli a obuli a srolovali spací pytle, byla snídaně hotová: hrnek vřícího orshe a kostka gichy-michy, která v horké vodě nabobtnala, že vypadala jako malá houska z těsta. Žvýkali jsme pomalu, se vší vážností, sbírali jsme všechny drobečky. Kamínka zatím chladla. Sbalili jsme je potom zároveň s hrncem a šálky, navlékli jsme na sebe kabáty s kapucemi a palčáky a vylezli jsme na vzduch. Jeho chlad mě vždy znovu překvapoval. Každé ráno mi dělalo problémy tomu uvěřit. Pokud šel člověk napřed na stranu, pak vyjit ven podruhé bylo ještě těžší.

Někdy sněžilo; někdy zase ostré světlo rozbřesku nádherně zbarvilo kilometry ledu do zlatová a do modra; nejčastěji bylo šedo.

Na noc jsme si brávali teploměr s sebou do stanu, a když jsme ho pak vytáhli ven, bylo zajímavé pozorovat, jak se ukazatel zhoupl doprava (gethenské ciferníky se čtou proti směru našich hodinových ručiček) tak rychle, že to člověk málem nepostřehl a zaznamenal pokles o deset, dvacet, čtyřicet stupňů, až se ustálil někde mezi -18° až-50°.

Jeden z nás boural a skládal stan, zatímco druhý ukládal ohřívač, zavazadla a tak dále; stanem jsme to všechno přikryli a stáhli řemeny a pak už nás čekaly jen lyže a popruhy. Na řemenech a dalším příslušenství byla jen troška kovu, ale popruhy měly sponky ze slitiny hliníku a ty byly tak drobné, že nebylo možné je zapnout v palčácích, a v té zimě pálily úplně stejně, jako kdyby byly do ruda rozpálené. Když teplota klesla pod -30°, musel jsem si dávat na prsty velký pozor, zvláště když ještě fičel vítr, jinak jsem přišel k omrzlinám jedna dvě. Nohy omrzlinami netrpěly – a to byl při zimním pochodu, kdy hodina na mrazu může člověka zmrzačit na týden nebo na celý život, rozhodující faktor. Estraven musel moji velikost hádat a boty, které mi opatřil, byly trochu velké, ale ponožky navíc to srovnaly. Nasadili jsme si lyže, co nejrychleji se chopili tažných popruhů, pokud byly skluznice přimrzlé, tak jsme se zapřeli, páčili, třásli saněmi, až jsme nakonec vyrazili.

Jestliže v noci napadla spousta sněhu, stávalo se, že jsme museli stan a sáně vyprošťovat, než jsme mohli vyrazit. Nebylo nijak těžké sníh odházet, přestože kolem nás vytvořil impozantní závěje; byli jsme totiž na stovkách kilometrů jediná překážka, jediná, co vyčnívala z ledu.

Mířili jsme podle kompasu na východ. Obvyklý směr větru byl severojižní, z ledovce. Dennodenně se do nás tedy opíral zleva. Kapuce proti němu nestačila, měl jsem na obličeji masku, která mi chránila nos a levou tvář. I tak mi jednoho dne přimrzlo levé oko a myslel jsem si, že jsem o ně přišel: i když ho Estraven dýcháním a jazykem oživil, ještě hodnou chvíli jsem na ně neviděl, pravděpodobně bylo tedy mrazem postiženo víc než jen vička. Když svítilo slunce, nasazovali jsme si oba gethenské oční štíty se štěrbinami a ani jednoho z nás sníh neoslepoval. Neměli jsme k tomu moc příležitostí. Estraven totiž vysvětloval, že led má tendenci udržovat zónu vysokého tlaku nad svou střední oblastí, kde tisíce čtverečních kilometrů bílých ploch odrážejí sluneční zářeni. My jsme však nebyli v této centrální oblasti, ale přinejlepším na jejím okraji, mezi ní a zónou nespoutaných odstředivých srážkových bouří, sužujících kraje pod ledovcem. Vítr přímo ze severu přinášel jasné počasí bez srážek, ale od severovýchodu a severozápadu přinášel sníh nebo vířil napadaný suchý sníh do oslepujících rezavých mračen jakoby písečných nebo prašných bouři, anebo se hodně zmírnil a jen při zemi vyvál klikatou stopu, zatímco obloha zůstala bílá, vzduch byl bílý, nebylo vidět slunce ani žádný stín: a pod nohama se nám ztrácel sníh i led.

Kolem poledne jsme zastavovali, a když byl vítr příliš ostrý, nasekali jsme pár kusů ledu a postavili si jakýsi ochranný val. Ohřáli jsme si vodu, namočili v ní kostku gichy-michy a vypili horkou vodu, v níž jsme někdy rozpustili kousek cukru; a znovu zapřáhnout a jít dál.

Za chůze a při obědě jsme málokdy mluvili, protože jsme měli rozbolavělé rty, a když člověk otevřel pusu, chlad se dostal dovnitř a trpěly zuby a krk a plíce; museli jsme mít pusu zavřenou a dýchat nosem, aspoň tehdy, když teplota klesla na -40° až -45°. Když byla ještě nižší, celý proces dýchání byl ještě složitější, protože vydechovaný vzduch okamžitě mrzl; při nepozornosti mohly zamrznout a ucpat se nosní dírky, a když se člověk nechtěl udusit, musel vdechnout do plic žiletky.

Za určitých podmínek vydával vydechovaný vzduch, který okamžitě mrzl, nepatrný praskavý zvuk, připomínající vzdálený ohňostroj, a zároveň spršku krystalků; každý výdech jedna sněhová bouře.

Vlekli jsme sáně, dokud jsme nepadali únavou nebo dokud se nesetmělo, pak jsme zastavili, postavili stan, pokud hrozil silnější vítr, zabezpečili jsme sáně kolíky a zabydleli se na noc. Běžně jsme putovali jedenáct až dvanáct hodin denně a ušli tak dvacet až třicet kilometrů.

Nezdá se to moc, jenže podmínky nebyly příliš příznivé. Jen ojediněle vyhovoval povrch sněhu jak lyžím, tak skluznicím na saních. Když byl sníh nový, sypký, sáně se spíše propadaly, než klouzaly; na tvrdém povrchu se zase sáně lepily, zatímco nám lyže svištěly, což v konečném důsledku vypadalo tak, že s námi sáně cukaly a strhávaly nás zpět; a často byl tvrdý povrch zvrásněný do dlouhých navátých vln, sastrugi, které na některých místech byly více než metr vysoké. Museli jsme vytáhnout sáně na hřeben vlny, který byl někdy ostrý jako nůž nebo zase tvořil bizarní sněhový převis, pak jsme sjeli dolů a hned zase na další: snad žádná z vln nebyla rovnoběžná s naši tratí. Dříve jsem si představoval Gobrinský led jako jednolitou placku, něco jako zamrzlý rybník, ale ve skutečnosti stovky kilometrů budily spíše dojem vzedmutého moře, které v okamžiku bouře zamrzlo.

Celý ten kolotoč stavění stanu, ukládáni všeho do bezpečí, zbavování oděvů přimrzlého sněhu a tak dále vyžadoval železné nervy. Někdy se mi zdálo, že to nemá vůbec smysl. Bylo tak pozdě a taková zima a člověk byl tak utahaný, že by bylo mnohem jednodušší se někde v závětří za saněmi zavrtat do spacího pytle a neobtěžovat se se stanem. Vzpomínám na některé večery, kdy jsem přesně toto cítil a strašně nu vadila systematická, tyranská důslednost mého souputníka, který trval na tom, že provedeme všechno a provedeme to správně a důkladně. V takových okamžicích jsem ho nenáviděl, nenávistí, jejíž živnou půdou byla smrt, která se uhnízdila v mé duši. Nenáviděl jsem požadavky, které na mně tvrdě, nelítostně a neúprosně kladl ve jménu života.

Když byly všechny úkony za námi, mohli jsme vejit do stanu a téměř ihned na nás dýchlo hřejivé bezpečí kamínek a stanu. Obklopovalo nás něco úžasného: teplo. Smrt a zima zůstaly venku, zapomenuty.

Venku zůstala i veškerá nenávist. Jedli jsme a pili. Po jídle jsme se bavili. Když byla zima venku opravdu krutá, nepomohla ani vynikající izolace stanu a museli jsme si přisunout spací pytle co nejblíže ke kamínkům. Vnitřek stanu se potáhl mrazivým povlakem. Otevřít samoutěsňovací otvor znamenalo vpustit dovnitř studený průvan, který se v tu ránu srážel a prohnal se stanem v podobě mlžného závoje. Když zuřila vánice, vnikaly dovnitř jehličky ledového vzduchu, jakkoli důmyslně byly všechny otvory chráněné, a jemný sněhový prášek vytvářel ve vzduchu opar. Tyto bouře bývaly neuvěřitelně hlučné, nemohli jsme se domlouvat, pokud jsme nestáli těsně u sebe a nekřičeli. Někdy večer se zase rozhostilo takové ticho, jaké si člověk představuje, že existovalo předtím, než začaly vznikat hvězdy, a že bude existovat, až všechno zanikne.

Tak hodinu po jídle stáhl Estraven kamínka, pokud to bylo možné, a vypnul světelný zdroj. A potom oddrmolil kratinkou kouzelnou modlitbu, v podstatě jediná prosebná slova, která jsem se z handdary naučil: „Pochválena budiž temnota a nedokončené stvoření," a nastala tma. Spali jsme. Ráno nás čekalo všechno znovu.

Takhle dokola se to opakovalo padesát dní.

Estraven stíhal psát deník, i když během pochodu po ledu málokdy zaznamenával něco víc, než jaké je počasí, a vzdálenost, kterou jsme daného dne ušli. Mezi těmito poznámkami je tu a tam zmínka o tom, co ho napadalo nebo o čem jsme se spolu bavili, ale ani čárka o rozhovorech, které šly do hloubky a které jsme vedli po mnoho večerů mezi večeří a spánkem v průběhu prvního měsíce na ledu, když jsme ještě měli k povídání dost energie, nebo které jsme vedli ve dnech, kdy nás bouře donutila zůstat ve stanu. Řekl jsem mu, že na planetě, která není naším spojencem, bych neměl paraverbální domluvu používat, i když přímo zakázáno to nemám, a prosil jsem ho, aby se s tím, co se naučil, nesvěřoval svým lidem, alespoň dokud já nebudu moci sdělit svým kolegům na lodi, co jsem udělal. Souhlasil a slovo dodržel. Nikdy neprozradil ani nenapsal nic o našich tichých rozhovorech.

Myšlenková domluva bylo to jediné, co jsem Estravenovi z veškeré své civilizace, své cizokrajné skutečnosti, o kterou se tak hluboce zajímal, prostě musel předat. Mohl jsem nekonečně dlouho mluvit a popisovat; ale jen to jsem musel předat. Možná že je to opravdu jediná důležitá věc, kterou musíme dát Zimní planetě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že motivem, proč jsem porušil zákon o kulturním embargu, byl vděk. Nesplácel jsem mu tím dluh. Takové dluhy zůstávají nesplatitelné. Dospěli jsme zkrátka s Estravenem do bodu, kdy jsme spolu sdíleli vše, co stojí za to sdílet.

Předpokládám, že se ukáže, že mezi gethenskými oboupohlavními a hainskými jednopohlavními bytostmi je možný pohlavní styk, třebaže takový styk bude nevyhnutelně sterilní. Zatím chybí důkazy; my jsme s Estravenem nedokázali nic, až snad na nepatrné náznaky. Nejblíže k jekémusi vrcholu nás naše sexuální touha přivedla jednou večer, na začátku naší cesty, byla to naše druhá noc na ledu. Celý den jsme se plahočili členitou krajinou, plnou propastí východně od Ohňových vrchů, a stejnou cestou zpět. Večer jsme byli unaveni, ale v povznesené náladě, protože jsme si byli jistí, že se před námi brzy objeví schůdnější krajina. Po večeři však byl Estraven najednou zamlklý a nehodlal se se mnou bavit. Poté co mě zase odbyl, jsem ho nakonec vyzval: „Harthe, zase jsem něco řekl špatně, řekni mi, prosím tě, co."

Neříkal nic.

„Udělal jsem nějakou chybu v shifgrethoru. Mrzí mě to. Nemohu se to naučit. Vlastně jsem nikdy pořádně nepochopil význam toho slova."

„Shifgrethor? Pochází ze starého označení pro stín."

Oba jsme se na moment odmlčeli a on se mi pak zpříma podíval do očí. V načervenalém světle byl jeho obličej tak křehký, tak zranitelný, tak vzdálený jako obličej ženy, která přemýšlí a nemluví, jen se na člověka dívá.

A tehdy jsem v něm znovu uviděl, a teď už nadobro, to, čeho jsem se obával a co jsem předstíral, že nevidím: že je stejně žena jako muž. Rozumí se samo sebou, že s tímto strachem pominuly i příčiny strachu; a já jsem ho konečně přijal takového, jaký byl. Do té doby jsem neuznával, přímo jsem se vzpíral připustit skutečný stav věcí. Měl úplnou pravdu, že jediný člověk na Gethenu, který mi důvěřuje, je jediný Getheňan, kterému já nedůvěřuji. On byl totiž opravdu jediný, kdo mě bezvýhradně akceptoval jako lidskou bytost, kdo mě měl rád jako člověka, kdo mi byl zcela oddaný; a ode mne tedy vyžadoval, abych ho uznal a akceptoval stejnou měrou. K tomu jsem neměl dost dobré vůle. Obával jsem se toho. Nechtěl jsem dát svou důvěru a přátelství muži, který je ženou, a ženě, která je mužem.

Hlas mu zadrhával, když mi jednoduše vysvětloval, že je v kemmeru a že se snaží mi vyhýbat, pokud je to v našich podmínkách možné. „Nesmím se tě dotknout," musel překonat strašlivé zábrany, aby to vyslovil, a hned se otočil.

„Chápu, naprosto souhlasím," řekl jsem mu.

Uvědomil jsem si a myslím, že si to uvědomil i on, že právě ze sexuálního napětí mezi námi, které jsme přiznali, pojmenovali, ale které se tím nijak nezměnilo, najednou mezi námi vzniklo přátelství nebo lépe řečeno – ujistili jsme se, že existuje: přátelství, které jsme v našem vyhnanství oba tolik potřebovali, které jsme už prokázali ve dnech i nocích naší krušné pouti, že jsme ho klidně už tehdy, i později, mohli nazvat láskou. Nebyla však založena na podobnostech a společných rysech, ale na rozdílnosti; z té rozdílnosti pramenila naše láska: a sama o sobě byla mostem, který se klenul nad vším, co nás rozdělovalo. Kdybychom se spojili pohlavně, znamenalo by to pro nás znovu setkáni bytostí z cizích světů. Dotýkali jsme se, jediným možným způsobem, jakým to šlo. Zůstali jsme jen u toho. Nevím, jestli jsme udělali správně.

Tu noc jsme se víc rozpovídali a vzpomínám si, že jsem prožíval krušné chvíle, když se mě zeptal, jaké jsou ženy, a já jsem měl odpovědět tak, aby to mělo hlavu a patu. Několik příštích dnů jsme od sebe udržovali jakýsi podivný odstup a chovali se upjatě. Skutečná láska mezi dvěma lidmi ostatně zahrnuje schopnost a možnost hluboce ranit. Až do onoho večera by mě nebylo vůbec napadlo, že mohu Estravena nějak ranit.

Ted, když padly bariéry, bylo pro mě přímo nesnesitelné, jak omezené, ovšem z mého hlediska, bylo naše dorozumíváni a porozumění. Hodně brzy, asi tak o dva nebo tři večery později, sotva jsme dojedli – speciální pochoutku, kadikovou kaši s cukrem, na oslavu více než třiceti kilometrů, které jsme toho dne urazili – jsem svému příteli připomněl: „Loni na jaře, tehdy večer v Červeném rohovém domě jsi říkal, že by ses chtěl ode mne dozvědět víc o paraverbální komunikaci."

„Ano, zajímalo mě to."

„Chceš zkusit, jestli tě to budu schopný naučit?"

Rozesmál se. „Ty mě chceš přistihnout při lži."

„Jestli jsi mi někdy lhal, tak je to dávno a bylo to v jiné zemi."

Byl pravdomluvný, ale málokdy přímý. Zalichotilo mu to a řekl:

„V jiné zemi ti můžu říkat jiné lži. Ale měl jsem dojem, že máš zakázáno učit tu myšlenkovou vědu… domorodce, dokud se nepřipojíme k Ekumenu."

„Zakázáno ne. Prostě se to nedělá. Já to ale udělám, jestli chceš. A jestli to budu umět. Nejsem totiž žádný zvláštní oslovovač."

„Vy na to máte speciální učitele?"

„Ano. S výjimkou Alteny, kde je vysoký výskyt přirozené senzibility a prý se tam maminky domlouvají se svými nenarozenými dětmi. Nevím, co jim ta mimina odpovídají. Ale většina z nás se to učí, jako by to byl cizí jazyk. Nebo spíše mateřský jazyk, který se však člověk učí hodně pozdě."

Myslím, že chápal moje motivy, proč mu nabízím, že ho naučím této dovednosti, a strašně ji chtěl zvládnout. Učinili jsme první pokus. Snažil jsem si vzpomenout, jak mě oslovovali, když mi bylo dvanáct. Řekl jsem mu, že nesmi na nic myslet, prostě temno. To se mu nepochybně podařilo rychleji a důkladněji, než jsem toho byl schopen já: byl ostatně vyznavačem handdary. A pak jsem ho oslovoval myšlenkami, jak nejzřetelněji jsem uměl. Bezvýsledně. Zkusili jsme to znovu. Jelikož člověk nemůže oslovit druhého, dokud sám nebyl osloven, dokud se jeho skryté, telepatické schopnosti neprobudí k životu jedním jasným přijatým sdělením, musel jsem se nejdříve já propracovat k němu. Půl hodiny jsem se o to pokoušel, až jsem cítil, že mi mozek vypovídá službu. On vypadal sklíčeně. „Myslel jsem, že to pro mě bude hračka," přiznal se. Byli jsme oba unaveni a pro ten večer jsme s pokusy skončili.

Další naše snažení nebylo o nic úspěšnější. Snažil jsem se vysílat k Estravenovi myšlenky, když spal, protože jsem si vybavil, co mi říkal můj oslovovač o existenci ‚snových vzkazů‘ u předtelepatických národů, ale nezabralo to.

„Co když my tady tuto schopnost postrádáme?" zapochyboval Estraven. „Různé náznaky a zvěsti o ni existuji, takže jsme si pro ni vytvořili slovo, ale nevím o žádném prokázaném případu telepatie mezi námi."

„Tak tomu bylo u nás po celá tisíciletí. Několik přirozených senzibilů, kteří si nedovedli své nadání vysvětlit a neměli nikoho, od koho by přijímali a koho by oslovovali. U všech ostatních byla tato schopnost latentní, pokud vůbec byla. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že, s výjimkou rozených senzibilů, je tato schopnost, ačkoli má fyziologický základ, záležitosti psychologickou, je produktem kultury, vedlejším příznakem běžného myšlení? Malé děti, defektní osoby a lidé v nerozvinutých a zaostalých společnostech se myšlenkami dorozumívat nedovedou. Základním předpokladem je určitá úroveň složitějšího myšlení. Nemůžeš jen tak vytvořit z atomů vodíku aminokyseliny: nejdříve je třeba poměrně složitě zauvažovat a tohle je stejná situace. Abstraktní myšleni, rozmanitost vzájemných společenských vztahů, kulturní pokrok, estetické a etické vnímáni, to vše musí dosáhnout napřed určité úrovně, než se dá spojení uskutečnit – než se o té utajené vnitřní síle dá uvažovat."

„Možná jsme my Getheňané té úrovně nedosáhli."

„Vy jste ji daleko přesáhli. Ale svoji roli sehrála náhoda. Jako při tvorbě aminokyselin… Nebo sáhněme po analogiích z kulturní oblasti – jsou to jen analogie, ale mohou ledacos objasnit – z vědy, například užíváni konkrétních experimentálních technik. V Ekumenu existuji země, které se mohou pochlubit rozvinutou kulturou, složitým společenským uspořádáním, filozofu, nejrůznějšími druhy umění, etikou, vysokou životni úrovni a úspěchy ve všech těchto oblastech; a přitom se tam lidé nikdy nenaučili přesně zvážit kámen. Samozřejmě že teď se to naučit mohou. Ale půl miliónu let na to nepřišli…, některé země zase vůbec nemají vyšší matematiku, nedostali se za nejjednodušší aplikovanou aritmetiku. Všichni jsou tam schopni pochopit matematickou symboliku, ale nikdo to nezkouší ani nezkusil. Terrané ve skutečnosti neznali nulu, začali ji používat až někdy před třemi tisíci roky." Estraven překvapením zamrkal. „A co se týká Gethenu, ze všeho nejvíc by mě zajímalo, jestli my ostatní můžeme v sobě najít schopnost věštby – zda i to je součástí vývoje myšlení – jestli nás ty techniky naučíte."

„Ty to považuješ za užitečné?"

„Přesné proroctví? No ovšem!"

„Asi bys musel napřed uvěřit, že je to zbytečné, abys to mohl provozovat."

„Vaše handdara mě fascinuje, ale někdy si tak, Harthe, říkám, jestli to není prostě paradox, ze kterého se stal životní styl…"

Znovu jsme se pokusili o myšlenkové dorozumívání. Nikdy dřív jsem opakovaně nevysílal totálnímu nepříjemci. Byl to trpký zážitek. Začínal jsem mít pocity ateisty, který se modli. Zanedlouho Estraven zívl a prohlásil: „Jsem hluchý, hluchý jak pařez. Pojďme raději spát." Souhlasil jsem. Zhasl světlo, odříkal kratinkou chválu temnoty; zavrtali jsme se do spacích pytlů a Estraven v minutě spal, jako když ho do vody hodí. Pociťoval jsem jeho spánek jako svůj vlastni: empatické pouto bylo na světě a já jsem ho ještě jednou, ospale, oslovil jménem – Thereme!

Musel sedět rovně jako svíčka, protože jeho silný hlas zazněl v černi nade mnou. „Areku! Jsi to ty?"

„Ne, Genly Aii, já tě oslovuji."

Lapal po dechu. Ticho. Šmátral po chabovém ohřívači, rozsvítil a upřel na mě tmavé oči plné strachu. „Zdálo se mi," promluvil, „myslel jsem, že jsem doma – "

„To jsi slyšel moje myšlenky."

„Tys mě volal – to byl přece můj bratr. To byl jeho hlas. Ale on je mrtvý. Tys mě volal – tys mě volal jménem Therem? Já… To je strašnější, než jsem čekal." Vrtěl hlavou jako někdo, kdo se chce zbavit noční můry, a potom si položil hlavu do dlani.

„Harthe, moc mě mrzí – "

„Ne, klidně mi tím jménem říkej. Když můžeš uvnitř mé lebky promlouvat hlasem zemřelého, pak mi můžeš říkat mým jménem! Říkal by mi on ‚Harthe‘? Už chápu, proč v této domluvě neexistuje lhaní. To je strašné… Tak dobře. Dobře, zkus to ještě."

„Počkej."

„Ne. Dělej."

Upíral na mě planoucí ustrašené oči a já jsem ho oslovil: „ Thereme, příteli, mezi námi není nic, čeho bychom se měli bát."

Nespouštěl ze mě oči, takže mě napadlo, že mi nerozuměl. „Ale je," řekl.

Za chvilku, to už se ovládal, klidně konstatoval: „Tys mluvil mou řečí."

„Protože můj jazyk ty neznáš."

„Říkal jsi mi, že to budou slova, já vím… přesto jsem si to představoval jako – porozumění – "

„Empatie je něco jiného, i když spojitost tu je. Dnes večer nám umožnila spojení. Ale při té pravé myšlenkové domluvě se aktivizují fečová centra mozku, stejně jako – "

„Ne, zadrž, ne, prosím tě. To mi řekneš později. Proč mluvíš hlasem mého bratra?" V jeho otázce bylo patrné napjaté očekávání.

„Na to ti neodpovím. To nevím. Řekni mi o něm."

„Nusuth… Můj skutečný bratr Arek Harth rem ir Estraven. Byl o rok starší než já. Byl by lord z Estre. My… odešel jsem prostě z domu kvůli němu. Čtrnáct roků je mrtvý."

Oba jsme chvíli mlčeli. Nemohl jsem vědět ani se zeptat, co se za jeho slovy skrývá: stálo ho příliš mnoho námahy říci i to málo, co řekl.

Nakonec jsem ho vyzval: „Oslov mě, Thereme. Zavolej mě jménem." Věděl jsem, že toho je schopen: spojení bylo navázáno, neboli, jak říkají odbornici, byli jsme stejně nafázováni, i když on samozřejmě ještě netušil, jak vůli překonat existující bariéru. Kdybych byl naslouchač, mohl jsem slyšet jeho myšlenky.

„Ne," bránil se. „Nikdy, ještě ne…"

Ale jeho nenasytného, zvídavého ducha nezkrotil žádný šok, posvátná úcta ani strach nadlouho. Poté co znovu zhasl světlo, jsem najednou svým vnitřním sluchem rozeznal jeho zajíkavé: „Genry." Ani v myšlenkové řeči nikdy nevyslovil „l" jak se patří.

Hned jsem mu odpověděl. Ze tmy se ozval neartikulovaný zvuk, který vyjadřoval strach a měl v sobě i přídech uspokojení. „Už ne, už ne," řekl nahlas. Za chvilku jsme konečně oba usnuli.

Nikdy tomu nepřišel úplně na chuť. Ne že by neměl nadání nebo se mu nedařilo, ale vždycky ho to uvádělo v hluboký zmatek a pořád to nebyl schopen přijmout jako hotovou věc. Rychle se naučil vybudovat bariéry, ale nejsem si jistý, jestli měl pocit, že se na ně může spolehnout. My jsme asi na tom byli také tak, když se před staletími vrátili oslovovači z Rokanonu a učili nás tomuto ‚Poslednímu umění‘. Je možné, že Getheňan, tím, že je podivuhodně soběstačný, pociťuje telepatické dorozumíváni jako porušení své soběstačnosti, jako zásah do své nedotknutelnosti, což jen stěží snáší. Je možné, že to bylo jen Estravenovými povahovými rysy, mimořádnou otevřeností a rezervovaností zároveň: každé slovo, které řekl, se vynořilo z hlubokého ticha. Když jsem k němu promlouval já, slyšel hlas mrtvého, hlas svého bratra. Nevěděl jsem, co kromě lásky a smrti mezi ním a jeho bratrem bylo, ale věděl jsem, že kdykoli ho oslovím, škubne sebou, jako bych se dotkl nějaké rány. A tak to důvěrné sblížení mezi našimi mozky bylo poutem, to ano, ale záhadným a plným odříkáni, poutem, které nepřinášelo (jak jsem původně očekával) více světla, ale spíše ukázalo velikost temnoty.

Den za dnem jsme se vlekli po ledové pláni směrem na východ. Polovina naší cesty měla podle plánu připadnout na třicátý pátý den, Odomy Anner, ale tento den nás zdaleka nezastihl uprostřed naší trasy. Podle sáňometru jsme už skutečně měli v nohách asi šest set čtyřicet kilometrů, jenže zřejmě jen tři čtvrtiny nás vedly kýženým směrem a jen velice zhruba se dalo odhadnout, kolik nám ještě zbývá ujít. Hodně dní, kilometrů a potravin nás stály ty dlouhé útrapy, než jsme se nakonec dostali na led. Estravena ty stovky kilometrů před námi neděsily tak jako mě. „Sáně jsou lehčí," utěšoval. „A ke konci budou ještě lehčí; a když bude potřeba, můžeme přiděly omezit. Jíme si přece docela dobře, no ne?"

Zdálo se mi, že to myslí ironicky, ale málo jsem ho znal.

Čtyřicátý den a dva dny následující jsme kvůli fujavici nemohli na krok. Estraven dlouhé hodiny, co jsme byli nečinně rozvalení ve stanu, skoro všechny prospal a vůbec nejedl, jen se v době jídla napil orshe nebo vody s cukrem. Trval na tom, že já jist musím, i když jen půl porce. „Ty nemáš s hladověním žádné zkušenosti," říkal.

Cítil jsem se dotčeně. „A kolik máš ty – lorde panství a ministerský předsedo -?"

„Genry, my strádáni trénujeme, až se v tom opravdu vypracujeme. Mne naučili hladovění doma v Estre, když jsem byl malý, a potom handdarové v Pevnosti Rotherer. V Erhenrangu jsem sice vyšel ze cviku, to je pravda, ale v Mishnory jsem to začal dohánět… Prosím tě, poslechni mě, příteli: vím, co dělám."

On věděl, co dělá, a já poslechl.

Čtyři další dny jsme šli v kruté zimě, teplota nevystoupila nad -32°, a pak přišla další chumelenice a od východu nám do tváří skučela vichřice. Asi dvě minuty po prvních silných poryvech větru sněžení tak zesílilo, že jsem neviděl Estravena dva metry od sebe. Otočil jsem se zády k němu a k saním a k té metelici, která bombardovala, oslepovala, dusila, abych nabral dech, a když jsem se o chvilku později obrátil, byl pryč. Sáně byly pryč. Nezůstalo tam nic. Popošel jsem několik kroků směrem, kde ještě před chvílí byly, a šmátral jsem kolem sebe. Křičel jsem, ale neslyšel jsem vlastní hlas. Byl jsem ohluchlý a opuštěný, ve vesmíru hustě zaplněném šedými jehličkami. Propadl jsem panice a začal jsem klopýtat a potácet se směrem dopředu a myšlenkami jsem zoufale volal:

Thereme!

Ozval se přímo pod mou rukou, vkleče: „Pojď mi pomoct se stanem."

Pomohl jsem mu a nikdy už jsem se nezmínil o té minutě hrůzy,

kterou jsem prožil. Nebylo to zapotřebí.

Tato fujavice trvala dva dny; přišli jsme už o pět dnů a bude jich ještě více. Nimmer a Anner jsou měsíce velkých bouřek.

„Dostáváme se do časové tísně, že?" řekl jsem jednou večer, když jsem odměřoval díly gichy-michy a dával je nabobtnat do horké vody.

Podíval se na mě. Úbytek na váze se v jeho pevném širokém obličeji projevil hlubokými stíny pod lícními kostmi a propadlýma očima, ústa měl dokrvava rozpraskaná a zhnisaná. Ví bůh, jak jsem vypadal já, když on byl nu- tom takto. Usmál se. „Jestli bude štěstí stát při nás, tak to zvládneme, a jestli se od nás odvrátí, nezvládneme to."

Toto říkal od samého začátku. Já se všemi svými pocity úzkosti, se svou ochotou podstoupit nejposlednější zoufalé riziko a tak dále jsem nebyl dostatečně soudný, abych mu uvěřil. I teď mě napadlo:

Když se tak dřeme, tak jistě -

Ale led neměl zdání, jaká je to pro nás dřina. Proč taky? „Jak jsi na tom se štěstím, Thereme?" zeptal jsem se nakonec. Neusmál se. Ani neodpověděl. Až po chvíli promluvil: „Přemýšlím o nich o všech, o těch tam dole." Tam dole pro nás nabylo významu na jihu, ve světě pod ledovou plošinou, v oblasti země, lidi, silnic, měst; nám to všechno teď připadalo jako něco neskutečného, neexistujícího. „Víš, že ten den, kdy jsem opouštěl Mishnory, jsem o tobě poslal králi zprávu. Vzkázal jsem mu, co mi řekl Shusgis, že tě pošlou na pulefenskou farmu. Tehdy jsem neměl sám v sobě jasno, proč to dělám, jednal jsem pouze impulsivně. Od té doby jsem si své hnutí mysli promyslel. Je možné, že se věci rozhýbou takto: Král uvidí šanci uplatnit shifgrethor. Tibe ho bude zrazovat, ale Argavena už touto dobou Tibe trochu omrzel a je pravděpodobné, že bude jeho rady ignorovat. Bude zvídat. Kde je vyslanec, host Karhide? – Mishnory bude lhát. Letos na podzim zemřel na hormovou horečku, jak politováníhodné. – Jak tedy došlo k tomu, že nás naše vlastni velvyslanectví informovalo o tom, že je na pulefenské farmě? – Tam není, přesvědčete se sami. – Ne, ne, jistěže ne, my akceptujeme tvrzeni komensalů Orgoreynu… Ale několik týdnů po těchto jednáních se vyslanec objeví v severní Karhide, má za sebou útěk z pulefenské farmy. Úžas v Mishnory, rozhořčení v Erhenrangu. Komensalové, přistižení při lži, ztrácejí tvář. Ty budeš, Genry, pro krále Argavena poklad, kmenový bratr, který se po dlouhé době navrací zpět. Musíš hned poslat pro vaši hvězdnou loď, při první příležitosti. Přiveď své lidi do Karhide a splň hned svoji misi, než v tobě Argaven uvidí možného nepřítele, než ho znovu vystraší Tibe nebo některý jiný radní a zneužije jeho duševní choroby. Jestli s tebou uzavřel smlouvu, tak ji dodrží. Porušení by znamenalo porušení shifgrethoru. Králové Harge plní své sliby. Ale musíš jednat rychle a přivolat brzy loď."

„Přivolám, jestliže se mi dostane aspoň nepatrné známky uvítání."

„Ne, nezlob se, že ti radím, ale nesmíš čekat na žádné uvítání. Já myslím, že tě potom přivítají. I loď. Karhide byla minulého půlroku těžce pokořená. Dáš tím Argavenovi šanci, aby měl vrch. Myslím si, že ji využije."

„Výborně. Ale ty zatím – "

„Já jsem Estraven zrádce. S tebou nemám co do činění."

„Pro začátek."

„Pro začátek," souhlasil.

„Ty se budeš moci pro začátek někde schovat?"

„Samozřejmě."

Jídlo bylo hotovo, a tak jsme se do něho pustili. Proces jezení se pro nás stal natolik důležitý a strhující, že jsme během něho nemluvili jako dřív; to tabu teď platilo bez výjimky, dalo by se říct, že v jeho původní podobě: ani slovo, dokud nezmizel poslední drobeček. Poté se ozval: „Doufám, že hádám správně. Že se… nezlobíš se, že…"

„Že mi radíš?" Zeptal jsem se a konečně jsem si určité věci uvědomil. „To víš, že se zlobím, Thereme. Ale vážně – jak o tom můžeš pochybovat? Víš přece, že nemám žádný shifgrethor, který bych musel odkládat." To ho pobavilo, ale pořád byl zamyšlený.

„Proč," zeptal se nakonec, „proč jsi přiletěl sám – proč tě poslali samotného? Stejně bude všechno záležet na příletu té lodi. Proč tobě i nám tak ztížili situaci?"

„Na Ekumenu je to zvyk, a opodstatněný. I když přiznávám, že začínám pochybovat, jestli jsem těm důvodům někdy rozuměl. Myslel jsem si, že je to kvůli vám, že přicházím sám, tak zranitelný, že bych sám o sobě nemohl představovat žádnou hrozbu, zvrátit rovnováhu: žádná invaze, jen poslíček. Ale je v tom víc. Sám nemohu váš svět změnit. Ale on může změnit mě. Sám musím naslouchat, jakož i mluvit. Vztah, který nakonec sám navážu, pokud nějaký navážu, není neosobní a pouze politický: je jedinečný, je osobni, jak více, tak i méně než politický. Ne my a oni; ne já a ono; ale já a ty. Ne politický, ne pragmatický, ale mystický. V jistém slova smyslu není Ekumen politicky organizované společenství, ale společenství, které funguje na základě mysticismu. Za krajně důležité považuje začátky. Začátky a prostředky. Hlásá pravý opak známého – že účel světí prostředky. Postupuje proto jemně a pomalu a záhadně a riskantně; jako například evoluční vývoj, který v jistém smyslu slouží jako model… Poslali mě tedy samotného kvůli vám? Nebo kvůli mně? Já nevím. Ano, ztížilo to situaci. Ale zrovna tak bych se mohl já zeptat tebe, proč jste nikdy nepovažovali za vhodné vynalezeni létajícího dopravního prostředku? Jedno malé ukradené letadýlko by nám dvěma ušetřilo pěknou řádku obtíži!"

„Normálnímu člověku to tady nemůže přijít na mysl, že by mohl létat," odpověděl Estraven stroze. Ve světě, v němž žádný živočich nemá křídla a ani hierarchie andělů v yomeshské svatyni nelétá, pouze se snáší k zemi, bez křídel, jako padající sníh, jako větrem roznášená semínka tohoto světa bez květin, byla taková reakce na

místě.

Když se blížila polovina Nimmeru, čekalo nás, po všech těch vichrech a vlezlé zimě, celou řadu dni klidné počasí. Pokud nějaká bouře řádila, bylo to jižně od nás, tam dole, a my uprostřed vánice jsme měli jen zataženou oblohu, ale bezvětří. Nejdříve byla clona mraků poměrně tenká, takže vzduch byl mírně prozářen matným slunečním svitem, odraženým jak od mraků, tak od sněhu, shora i zdola. Přes noc počasí jakoby zhoustlo. Jakýkoli jas pohasl, nezbylo nic. Vylezli jsme ze stanu – do ničeho. Sáně a stan byly na místě, Estraven stál vedle mě, ale ani on, ani já jsme nevrhali žádné stíny. Všude kolem bylo matao. Šli jsme po sněhu, který nám vrzal pod nohama, ale nebylo stínu, který by naše šlépěje vyznačil. Nezanechávali jsme žádné stopy. Sáně, stan, on, já: a dále už vůbec nic. Žádné slunce, žádná obloha, žádný horizont, žádný svět. Šedobělavé prázdno a v něm visíme my. Ta iluze byla tak dokonalá, že jsem měl potíže s udržením rovnováhy. Střední ucho bylo zvyklé, že mu oči potvrzovaly, jak stojím; teď žádné potvrzeni nedostávalo; kdybych byl slepý, vyšlo by to nastejno. Dokud jsme nakládali, ještě to šlo, ale když už jsme táhli sáně a před námi nic, nic, na co by se člověk podíval, nic, na čem by takříkajíc spočinulo oko, bylo to nejdříve nepříjemné a potom vyčerpávající. Postupovali jsme na lyžích, po dobrém fírnovém povrchu bez jakýchkoli navátých zmrzlých nerovností, pod sebou jsme měli pevnou vrstvu, jistě tak kilometr a půl až dva kilometry silnou. Mělo se nám tedy jít dobře. My jsme však stále zpomalovali, tápavě hledali cestu na absolutně rovné pláni a vybičovat se k našemu běžnému tempu vyžadovalo opravdu silnou vůli. Každá sebenepatrnější nepravidelnost působila jako šok – stejný jako člověk zažívá, když jde po schodech a stoupne na schod, který už nečekal, nebo stoupne do prázdna, kde naopak schod očekával – protože jsme neviděli před sebe: žádný stín, který by na něco dopadl. S očima otevřenýma jsme lyžovali slepě. Takto míjely dny a my jsme začali naše úseky zkracovat, protože tak v půli odpoledne jsme se vždycky oba potili a chvěli vypětím a únavou. Dospěl jsem k tomu, že jsem zatoužil po sněžení, vichřici, zkrátka po něčem: ale ráno co ráno jsme se vysoukali ze stanu do prázdna, do bíla, které Estraven nazval Nestín.

Jednou kolem poledne, bylo to v Odomy Nimmer, šedesátý první den cesty, se ta nijaká slepá nicota kolem nás začala převalovat a zmítat. Myslel jsem, že mě zase šálí zrak, jako už častokrát předtím, a nejasnému, bezvýznamnému vířeni vzduchu jsem věnoval pramalou pozornost, dokud jsem znenadání nezpozoroval nad hlavou malé, bledé, vyhasínající slunce. Když jsem odtrhl oči od slunce a zadíval se před sebe, spatřil jsem, jak z prázdna před námi vystupuje obrovský černý obrys. Černá chapadla se vinula vzhůru a tápavě hledala cestu. Zůstal jsem stát jako opařený. Estravenem to smýklo, protože jsme oba táhli sáně. „Co to je?"

Zíral na tmavé obludné tvary skryté v mlze a konečně promluvil:

„Útesy… To jsou určitě Esherhothské útesy." A znovu vykročil. Byli jsme od těch útvarů pěkných pár kilometrů daleko, i když se mi původně zdály na dosah ruky. A jak se bílé počasí postupně měnilo na hustou nízkou mlhu a ta se pak zvedla, před západem slunce jsme je uviděli zřetelně: nunataky, velikánské kamenné věže, rýhované, nahlodané zubem času, které vyčnívaly z ledovce a nepředváděly světu nic víc, než předvádí ledovec plovoucí na moři: studené potopené hory, dávno, dávno mrtvé.

Podle nich jsme poznali, že jsme mírně severně od nejkratší cesty, pokud se ovšem dalo věřit té jedné jediné nepřesné mapě, kterou jsme měli. Příštího dne jsme se poprvé stočili z našeho východního směru trošku k jihu.