KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Útěk

Když i Obsle i Yegey opustili město a Slosův vrátný mi nedovolil vstoupit, pochopil jsem, zeje čas se obrátit na své nepřátele, protože přátelé už mi nebyli k ničemu. Šel jsem ke komisaři Shusgisovi a vydíral jsem ho. Jelikož jsem neměl dost peněz, abych ho mohl uplatit, musel jsem dát všanc svou pověst. Na proradné platí samotná pověst zrádce. Navykládal jsem mu tedy, že jsem v Orgoreynu jako agent Aristokratické frakce v Karhide, která plánuje atentát na Tiba, a že on mi byl přidělen jako kontaktní osoba Sarfu; jestli mi odmítne poskytnout informace, které potřebuji, řeknu svým přátelům v Érhenrangu, že je dvojitým agentem a že slouží frakci Volný obchod. A tato zpráva se pochopitelně dostane zpátky do Mishnory a do Sarfu: ten zatracený hlupák mi uvěřil. Natotata jsem z něho dostal, co jsem potřeboval vědět, a ještě se mě zeptal, jestli souhlasím.

Od mých přátel Obsla, Yegeyho a ostatních mi nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Svoje bezpečí si zajistili tím, že obětovali vyslance, a mně věřili, že nebudu dělat potíže ani jim, ani sobě. Dokud jsem nezašel k Shusgisovi, nikdo v Sarfu kromě Gauma nepovažoval za nutné mi věnovat pozornost, teď je ale budu mít v patách. Musím dotáhnout do konce, co mám v úmyslu, a ztratit se. Protože jsem neměl jak předat zprávu přímo někomu v Karhide -poštu by přečetli a telefon nebo rádio odposlechli -, šel jsem poprvé na královské velvyslanectví. Jedním ze zaměstnanců byl Sardon rem ir Chenewich, kterého jsem dobře znal ode dvora. Bez váhání souhlasil, abychom Argavenovi sdělili, co se stalo s vyslancem a kde má být vězněný. Chenewich byl chytrý a čestný člověk, tomu jsem důvěřoval, že vzkaz odešle, aniž ho někdo zachytí, ale uhodnout, co si z té zprávy vybere Argaven a co s ni podnikne, jsem si netroufal. Chtěl jsem, aby Argaven informaci měl pro případ, že se Aiova hvězdná loď znenadání snese z oblaků; v té době jsem ještě choval jistou naději, že na loď vyslal signál, než ho Sarf zalkl.

Teď jsem byl v nebezpečí, a kdyby mě viděli vstupovat do budovy velvyslanectví, byl bych v akutním nebezpečí. Rovnou odtamtud jsem zamířil k seřadišti kolon na jižní straně a před polednem toho dne, Odstreth Susmy, jsem opustil Mishnory stejným způsobem, jakým jsem tam přijel, na voze, jako nakladač. Měl jsem u sebe svá j stará povolení, mírně pozměněná, aby odpovídala mé nové profesi. 1 Padělání dokladů je v Orgoreynu, kde je prohlížejí x-krát za den, riskantní, ale to neznamená, že k němu nedochází, a moji známí v Rybím ostrově mi ukázali, jak na to. Vystupovat pod falešným jménem mě trápí, ale byla to jediná záchrana, jediná možnost, jak bez problémů překonat Orgoreyn na šíř, až k pobřeží Západního moře.

Kolona se s duněním valila přes kundererský most z Mishnory a já jsem byl myšlenkami tam, na západě. Blížila se už zima a já se musím dostat na místo určení, než se silnice pro rychlou dopravu uzavřou, a také tak, aby moje cesta ještě měla nějaký smysl. Dobrovolnou farmu jsem kdysi viděl v Komsvashomu, když jsem byl v Sinothské správě, a hovořil jsem s bývalými vězni z farem. Nemohl jsem se teď zbavit toho, co jsem tehdy viděl a slyšel. Vyslanec, tak citlivý na zimu, že když bylo kolem nuly, už nosil kabát, nepřežije zimu v Pulefenu. Nutnost mě poháněla rychle vpřed, ale kolona mě vezla pomalu, proplétala se městy tu na jih, tu na sever, nakládali jsme a vykládali, takže mi trvalo poloměsíc, než jsem dorazil do Ethwenu při ústí řeky Esagel.

V Ethwenu jsem měl štěstí. V domě přechodných služeb jsem se dal do řeči s nějakými lidmi a dozvěděl jsem se o obchodě s kožešinami nahoře na řece, o tom, jak lovci, kteří vlastní oprávnění, sjíždějí řeku tam a zpátky na saních nebo ledolodích, jezdí tarrenpethským lesem skoro až k ledu. Jejich povídání mě přivedlo na nápad dát se na lov. V Gobrinu žije pesthry s bílou kožešinou stejně jako v Kermu; tato zvířata mají rada posvátné ticho ledovcových oblastí. Když jsem byl malý, lovil jsem v thorových lesích Kermu; proč si nezalovit teď v thorových lesích Pulefenu?

Tam, na dálném západě a severu Orgoreynu, na nekonečných prostorách nedotčené přírody západně od Sembensyenu, se lidé pohybují víceméně volně, protože není tolik inspektorů, aby o nich mohli mít přehled. Tam ještě dožívá do Nové éry pozůstatek dávné svobody. Ethwen je šedý přístav vybudovaný na šedých skalách esagelského zálivu; ulicemi profukuje vlhký vítr od moře, žijí tam přímočaří lidé navyklí bojovat o živobytí s mořem. O Ethwenu mohu říct jen to nejlepší, tam se ke mně obrátila štěstěna.

Koupil jsem si lyže, sněžnice, pasti a zásobu potravin, z komensálního úřadu jsem si opatřil lovecký lístek, oprávnění a identifikační průkaz a spolu se skupinou lovců jsme se pěšky vydali proti proudu řeky Esagel. Vedl nás starší muž jménem Mavriva. Řeka ještě nebyla zamrzlá a na silnicích byly ještě vyježděné koleje od vozů, protože na tomto úbočí u moře i teď, v posledním měsíci roku, více pršelo, než sněžilo. Většina lovců vyčkávala, až uhodí pořádná zima, a v měsíci Thennu pak vyjížděla po řece Esagel na ledolodích, ale Mavriva měl v úmyslu dostat se na sever brzy a položit pasti tak, abychom zachytili první stěhování pesthry do lesů. Mavriva i ostatní znali tu provincii i severní Sembensyen i Ohňové vrchy a já jsem se cestou po řece od něho přiučil spoustě věcí, které se mi později hodily.

Ve městě Turuf jsem předstíral nemoc a odpojil jsem se od nich. Šli dál na sever a já jsem sám vyrazil severovýchodně do předhůří Sembensyenu. Několik dnů jsem poznával terén a pak, poté co jsem v jednom opuštěném údolí, osmnáct dvacet kilometrů od Turufu, ukryl skoro všechno, co jsem nesl, jsem se vrátil do města, zase jsem do něj vešel z jihu, tentokrát jsem tam zůstal a ubytoval se v domě přechodných služeb. Jako bych se vybavoval na loveckou výpravu, nakoupil jsem lyže, sněžnice, zásoby potravin, kožešinový vak a zimní oblečení, zkrátka všechno znovu; a také chabový ohřívač, stan z umělé koženky a sáně, abych to měl všechno na co naložit. Potom přišlo nicnedělání, jen čekání, až se déšť změní ve sníh a bláto v led; nijak dlouhé, protože víc než měsíc jsem už vlastně byl na cestě z Mishnory do Turufu. V Arhad Tem mrzlo a padal sníh, na který jsem čekal.

Brzy po poledni jsem překonal elektrický plot pulefenské farmy, husté sněžení za mnou rychle zakrývalo stopy. Sáně jsem nechal v lese, v rokli vymleté potokem, východně od farmy, a jen s ruksakem na zádech a sněžnicemi na nohách jsem se vracel na silnici; po ní jsem došel, aniž jsem se nějak skrýval, přímo k přední bráně farmy. Předložil jsem doklady, které jsem během čekání v Turufu znovu zfalšoval. Tentokrát měly ‚modré razítko‘, já jsem byl Thener Benth, propuštěný trestanec, a k papírům byl přiložený rozkaz hlásit se nejpozději do Eps Themu na Třetí dobrovolné farmě pulefenské komensality na dvouletou dozorčí službu. Bystrému oku by ty vydřené papíry připadaly podezřelé, ale tady bylo málo bystrých očí.

Nic jednoduššího než se dostat do vězení. Dostat se ven snad nebude o moc těžší.

Vrchní dozorčí, který byl právě ve službě, mi vynadal, že přicházím o den později, než určuje rozkaz, a poslal mě do ubytovny. Bylo už po jídle a naštěstí bylo také pozdě na to, aby mi vydali předepsanou obuv a uniformu a zabavili mi moje oblečení. Nedostal jsem žádnou zbraň, ale jednu jsem objevil, když jsem se vnutil do kuchyně a škemral o něco k zakousnutí. Kuchař měl svou pušku pověšenou na hřebíku za sporáky. Ukradl jsem ji. Nebyla to žádná smrtící zbraň. Zřejmě i dozorci měli jen tyto pušky. Na farmách vězně nezabíjejí: nechají hlad, zimu a zoufalství dokonat dílo zkázy

Dozorců tam bylo celkem třicet až čtyřicet, vězňů tak sto padesát nebo sto šedesát, všichni vypadali dost zanedbaně, většina tvrdě spala, přestože nebylo moc po Čtvrté hodině. Přidělili mi mladého dozorce, který mě prováděl a ukázal mi spící vězně. Uviděl jsem je ve velké osvětlené šalandě a skoro mě v tu chvíli opustila naděje, že budu schopen jednat hned tuto noc, než upadnu v podezření.

Kolo štěstěny, které se ke mně pootočilo v Ethwenu, teď otáčelo celým světem a já jsem ho měl ve své moci. Když v ničem jiném, tak v jednom jsem býval dobrý – věděl jsem, kdy to velké kolo reaguje na dotek, kdy jednat. Myslel jsem si, že jsem tuto schopnost předvídat pozbyl loni v Erhenrangu a že ji nikdy nezískám zpátky. Skutečně jsem se zaradoval, když jsem opět pocítil starou jistotu, když jsem poznal, že mohu,kočírovat’ osud svůj i světa, jako boby řítíci se dolů strmou a nebezpečnou propastí času.

Hrál jsem roli neposedného, zvídavého, přihlouplého človíčka, protože jsem se tam pořád bezcílně potuloval a všude strkal nos, přidělili mi noční hlídku; o půlnoci všichni uvnitř kromě mne a dalšího dozorce spali. Dál jsem tupě bloumal po ubytovně, tam nakoukl, tady se zastavil, postál u pryčen. Plán byl hotov a začal jsem připravovat svou vůli a své tělo na dothe, neboť bez pomoci vnější síty z Temnoty bych jen se svou vlastní silou nevystačil.

Těsně před rozedněním jsem zase zašel do ložnice a kuchařovou puškou jsem během setiny sekundy omráčil mozek Genlyho Aie, zdvihl ho, tak jak byl, a nesl ho přes rameno na strážnici. „Co je?" v polospánku se zeptal druhý dozorce. „Nech ho!"

„Je mrtvý."

„Další mrtvý? Pro střeva Meshova! To ještě nezačala pořádná zima!" Obrátil se, aby se mohl podívat na vyslancovu hlavu, která mi visela na zádech. „Ten? Jako že je oko nade mnou! Dřív jsem nevěřil všemu, co se o Karhiďanech povídá, dokud jsem neuviděl tady tuhle odpornou zrůdu. Celý týden nevstával z postele, jen mukal a vzdychal, ale nečekal jsem, že to vezme takový rychlý konec. Vynes ho někam ven, ať vydrží, než se rozedni, a nestůj tady jak nosič s pytlem bobků…"

Šel jsem po chodbě a cestou se zastavil v inspekční kanceláři. A protože jsem byl dozorce, nikdo mi nebránil, a tak jsem vešel a rozhlížel se, až jsem na stěně objevil panel s poplašným zařízením a vypínači. Žádný z nich nebyl označený, ale vedle nich byla vyrytá písmenka, aby v případě rychlého zásahu nemuseli dozorci dlouze vzpomínat; vysvětlil jsem si, že P. znamená ‚ploty‘, otočil jsem tedy tímto vypínačem, abych přerušil proud ve vnějším oplocení farmy, a šel jsem dál tak, že jsem Aie táhl za ramena. Došel jsem až k strážnému, který měl službu ve vrátnici u dveří. Sehrál jsem scénku – ze všech sil jsem vlekl ten mrtvý náklad; překypoval jsem totiž silou dothe a nechtěl jsem, aby bylo poznat, jak snadno ve skutečnosti utáhnu nebo unesu člověka těžšího než já. Oznámil jsem: „Mrtvý vězeň, řekli mi, ať ho vynesu z ložnice. Kam s ním?"

„To nevím. Někam ven. Pod střechu, ať nezapadne sněhem a neplave nám tady na jaře páchnoucí mrtvola. Venku totiž padá peditia." Myslel tím to, čemu my říkáme sníh sove, hustý, vlhký; žádná zpráva mě nemohla potěšit víc. „Tak dobře," odpověděl jsem mu a namáhal jsem se s nákladem ze dveří a za roh ubytovny a hlavně z jeho dohledu. Aie jsem si zase přehodil přes rameno, šel jsem několik set metrů na severovýchod, vyškrábal jsem se na plot bez elektřiny, spustil dolů své břemeno, seskočil, znovu Aie zvedl a uháněl co nejrychleji k řece. Neušel jsem moc daleko od plotu, když se ozvaly píšťalky a rozsvítily se světlomety. Chumelenice byla dost hustá, aby mě schovala, ale zase ne tak hustá, aby v minutě zakryla moje stopy. Přesto jsem se dostal k řece, aniž mi byli v patách. Dal jsem se na sever, šel jsem pod stromy, kde nebylo nasněženo, anebo jsem se brodil ve vodě, když tam zrovna nebyl žádný holý úsek; říčka tvořila přítok Esagelu, byla dost prudká, ale ještě nebyla zamrzlá. Rozednilo se a všechno šlo jako po másle. Pod vlivem dome mi vyslanec vůbec nepřipadal těžký, ačkoli představoval neforemný dlouhý náklad. Říčka mě přivedla do lesa ke strži, kde jsem měl schované sáně, na ně jsem přivázal vyslance, kolem něho a na něho jsem naskládal svoje věci, takže ho nebylo skoro vidět, a to vše jsem utěsnil plachtovinou proti nepohodě. Potom jsem se převlékl, snědl něco ze svých zásob, protože mě už začal pronásledovat hlad, který pociťuje člověk v dlouhotrvajícím dothe. Posléze jsem se vydal po hlavní lesní silnici na sever. Zanedlouho mě dojeli dva lyžaři.

Oblečením i vybavením jsem teď vypadal jako lovec, a tak jsem jim navykládal, že se snažím dohonit Mavrivovu skupinku, která se vypravila na lov poslední dny měsíce Grende. Mavrivu znali, a když si prohlédli můj lovecký lístek, přijali mé vysvětlení. Nepředpokládali, že by uprchlíci zamířili na sever, protože na severu Pulefenu není nic než les a led; je docela možné, že jim vůbec nezáleželo na tom, aby uprchlé muže našli. Proč taky? Jeli dál a asi o hodinu později jsme se znovu míjeli, to když se vraceli zpátky na farmu. Jeden z nich byl ten, se kterým jsem měl noční službu. I když mě měl před očima takovou dobu, neviděl mi nikdy do obličeje.

Jakmile definitivně zmizeli, odbočil jsem z cesty a celý den jsem se velkým obloukem vracel lesem a úbočím východně od farmy, až jsem se nakonec vynořil z té divoké krajiny z východu a došel k zarostlému údolíčku nad Turufem, kde jsem ukryl veškerou náhradní výbavu. V nerovném terénu se nešlo se saněmi zrovna lehce, když jsem navíc táhl další zátěž, ale sněhu už bylo hodně a moc se nebořil a já jsem byl v dome. Musel jsem se udržet ve formě, protože jakmile člověk nechá dothe poklesnout, je konec. Nikdy dřív jsem neudržoval dothe víc než hodinu, ale věděl jsem, že někteří starci si mohou tuto sílu uchovat den a noc, případně i déle, a ukazovalo se, že když se člověk octne v nouzi, pak překoná i to, co kdysi natrénoval. V dome si člověk moc nepřipouští starosti a jediné, co mě znepokojovalo, byl vyslanec, který se z té lehké dávky zvukové vibrace měl už dávno probrat. Vůbec se nehýbal a já jsem neměl čas se mu věnovat. Že by bylo jeho tělo úplně jiné a to, co nás jen omráčí, by jemu přivodilo smrt? Když se kolo štěstěny otáčí v tvé režii, musíš vážit slova: a já jsem ho dvakrát prohlásil za mrtvého a nesl jsem ho tak, jako se nosí mrtvoly. Napadlo mě, že vlastně vláčím přes hory a doly mrtvolu a že jsem to nakonec dělal nadarmo, že pohasla má šťastná hvězda i jeho život. Při tom pomyšlení jsem se zpotil a zanadával jsem si a dothe ze mě začala unikat jako voda z prasklého džbánu. Ale šel jsem vytrvale dál, a síla mě neopustila, dokud jsem nedošel až ke skrýši a nepostavil stan a neudělal vše potřebné pro Aie. Otevřel jsem krabici s kostkami koncentrované výživy, většinu jsem zhltl, ale některé jsem do něho vpravil v podobě vývaru, protože vypadal opravdu vyhládle. Na pažích a na prsou měl vředy, které mokvaly, jak na ně doléhal špinavý spací pytel. Vyčistil jsem mu je a uložil jsem ho do teplého kožešinového pytle; byl tedy v bezpečí, jaké mohla poskytnout zima a volná příroda; víc jsem pro něho udělat nemohl. Přišel večer a mě obestírala čím dál větší tma, byla to jakási daň za to, jak jsem předtím vůlí shromáždil veškerou tělesnou sílu; tmě musím svěřit sebe i jeho.

Spali jsme. Padal sníh. Muselo sněžit celou noc a celý den, co jsem spal hlubokým spánkem thangen, nežuřila vichřice, ale byla to první pořádná chumelenice té zimy. Když jsem se konečně probudil a vysoukal se ven, zjistil jsem, že stan je napůl zbořený. Na sněhu si pohrávalo slunce a modré stíny. Vysoko a daleko na východě jasnou oblohu částečně zatemňoval jeden šedý mrak; kouř Udenushreke, nejbližšího z Ohňových vrchů. Kolem špičky stanu ležel sníh, hromady, kopce, kopečky, všechno bílé, nedotčené.

Stále ještě jsem se zotavoval, byl jsem slabý a ospalý, ale kdykoli jsem se vzbudil, dával jsem Aiovi vývar, pokaždé jen trošičku, a ten večer se probudil k životu, i když jeho mozek ještě ne. Vyrážel ze sebe výkřiky, jako by se strašně bál. Klekl jsem si k němu, ale bránil se a chtěl se mi vymanit, stálo ho to však tolik úsilí, že omdlel. Tu noc hodně mluvil, jazykem, který jsem neznal. Bylo to zvláštní, v tom tmavém tichu pustiny slyšet slova v jazyce, který se naučil na jiném světě, než je tento. Další den byl problematický, protože kdykoli jsem se o něj chtěl postarat, považoval mě zřejmě za dozorce na farmě a propadal panice, že mu podám nějakou drogu. Bylo mi ho líto. Přecházel v těch chvílích do orgotštiny pomíchané s karhidštinou a žadonil: „Ne, to ne," a bojoval se mnou s úžasnou vervou. Tak to šlo pořád dokola, a poněvadž jsem byl ještě v thangenu a měl jsem zesláblé končetiny i vůli, připadalo mi, že nemám vůbec šanci ho zaopatřit. Ten den mě také napadlo, že mu nejenom podávali nějaké léky, ale i vygumovali mozek, že z něho udělali duševně chorého, imbecila. A v tu chvíli jsem zalitoval, že raději nezemřel na saních v morovém lese, nebo že mě vůbec potkalo jakés takés štěstí. Měli mě zatknout, hned jak jsem vyjel a; Mishnory a poslat na nějakou farmu, abych vypil svůj kalich hořkosti do dna.

Procitl jsem ze spánku, on mě pozoroval.

„Estravene?" zašeptal slabounce a užasle.

Srdce mi poskočilo. Uklidnil jsem ho a postaral jsem se o něho; tu noc jsme se oba dobře vyspali.

Dalšího dne na tom byl mnohem lépe, k jídlu se posadil. Boláky na těle se mu hojily. Zeptal jsem se ho, od čeho je má.

„Nevím. Myslím, že je způsobily ty drogy. V jednom kuse mi dávali injekce…"

„Proti kemmeru?" Věděl jsem o tom od lidí, kteří buď z farem utekli, nebo byli propuštěni.

„Taky, ale i jiné, ani nevím, co to bylo, jakési injekce, po kterých člověk mluví pravdu. Bylo mi z nich špatně, ale oni mi je dávali dál. Co se snažili zjistit? Co jsem jim mohl prozradit?"

„Možná že ani tak moc nevyzvídali, jako se vás spíše snažili domestikovat."

„Domestikovat?"

„Docílit, že budete závislý na jednom z těch orgrevových derivátů a ty z vás udělají povolného člověka. To se praktikuje i v Karhide. Anebo s vámi a s ostatními prováděli nějaký pokus. Někdo mi říkal, že na vězních na farmách testují halucinogenní drogy a techniky ovlivňování myšlení. Když jsem to slyšel, měl jsem své pochybnosti; teď už nemám."

„Vy máte tyto farmy i v Karhide?"

„V Karhide? Ne."

V rozčilení si mnul čelo. „Předpokládám, že v Mishnory by řekli, že taková místa v Orgoreynu neexistují."

„Naopak. Chlubili by se jimi a ukazovali by vám záznamy a fotky z dobrovolných farem, kde se léčí sexuální úchylky a poskytuje záchrana degenerovaným kmenovým skupinám. A třeba by vás provedli dobrovolnou farmou Prvního okresu, která je těsně u Mishnory a je po všech stránkách ukázková. Jestli věříte, pane Aii, že v Karhide máme také farmy, strašně nás přeceňujete. Nejsme rafinovaný národ."

Dlouho ležel a jen hleděl na žhnoucí chabový ohřívač, který jsem nastavil tak, že vydával horko až k zadušení. Potom se podíval na mě.

„Všechno jste mi vyprávěl dnes ráno, já vím, ale myslím, že jsem ještě nebyl schopen vnímat. Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali?"

Řekl jsem mu to znovu.

„Vy jste prostě… odešel i se mnou?"

„Pane Aii, odejít odtamtud klidně mohl každý z vězňů nebo vy všichni společně, kdykoli v noci. Kdybyste nebyli vyhladovělí, vyčerpaní, demoralizovaní a zdrogovaní; a kdybyste měli zimní oblečení a kdybyste měli kam jít… V tom je ten háček. Kam byste šel? Do města? Žádné doklady; jste vyřízen. Do přírody? Žádný úkryt; jste vyřízen. Předpokládám, že v létě na pulefenské farmě hlídky posilují. V zimě však využívají na hlídání zimu samotnou."

Skoro neposlouchal. „Estravene, vy byste mě přece neunesl ani třicet metrů. Natož pak, abyste utíkal a nesl mě několik kilometrů cestou necestou a potmě -"

„Byl jsem v dothe."

Zaváhal. „Vyvolané vůlí?"

„Ano."

„Vy jste… jedním z handdarů?"

„Byl jsem v handdaře vychován a dva roky jsem pobýval v pevnosti Rotherer. V Kermu jsou většinou obyvatelé vnitřních krbů handdarové."

„Měl jsem za to, že po období dome má extrémní odčerpání energie nutně za následek něco jako kolaps – "

„To má, říká se tomu thangen, spánek ve tmě… Trvá mnohem déle než samotné dome, a když toto období regenerace začne, je velice nebezpečné se mu bránit. Spal jsem v kuse dvě noci. A stále ještě jsem v thangenu; nezvládl bych přechod kopce. A patří k tomu i hlad; snědl jsem už většinu toho, co jsem si naplánoval, že mi vydrží týden."

„No tak dobře," odbyl to nevrle. „Připusťme, že vám věřím – co mi zbývá než vám věřit? Já jsem tady, vy jste tady… Ale nechápu to. Nerozumím, proč jste to všechno podnikl."

To mě rozčililo a musel jsem upřeně hledět na nůž, který mi ležel u ruky, a nedíval jsem se na něho ani jsem neodpovídal, dokud jsem svůj hněv nezvládl. Naštěstí jsem ještě nebyl v ráži a řekl jsem si, že do toho u nás tak dobře nevidí, že je přece jen cizinec, že s ním špatně zacházeli a že je vystrašený. Takže jsem ho v duchu ospravedlnil a nakonec jsem řekl: „Cítím, že jsem to částečně zavinil já, že jste přišel do Orgoreynu, a že jste se tedy octl na pulefenské farmě. A rád bych to nějak odčinil."

„S mým příchodem do Orgoreynu jste vy neměl nic společného."

„Pane Aii, my se díváme na tytéž události různýma očima; mylně jsem si představoval, že nám budou připadat stejné. Vezměme třeba loňské jaro. Asi poloměsíc před Slavností usazení klenáku jsem začal naléhat na Argavena, aby vyčkal, aby nečinil žádná rozhodnutí, co se týká vás a vaší mise. Audience již byla naplánovaná a zdálo se nejlepší nechat tomu volný průchod, a přitom od toho nic neočekávat. Myslel jsem si, že to všechno chápete, a v tom jsem se mýlil. Bral jsem věci příliš samozřejmě. Nechtěl jsem vás urazit ani vám radit; předpokládal jsem, že jste vytušil nebezpečí vyplývající z náhlé Tibovy převahy v kyorremy. Kdyby Tibe vymyslel nějaký dobrý důvod, proč se vás bát, obvinil by vás, že sloužíte nějaké frakci, a Argaven, kterého strach snadno vyvede z míry, by vás pravděpodobně nechal zavraždit. Chtěl jsem, abyste byl dole a v bezpečí, zatímco Tibe byl nahoře, u moci. A nakonec se stalo, že jsem skončil dole s vámi. Ten můj pád musel nastat, i když jsem nečekal, že k němu dojde právě tu noc, kdy jsme spolu mluvili; ale nikdo nevydrží ve funkci Argavenova ministerského předsedy dlouho. Poté co jsem obdržel nařízení o exilu, neměl jsem možnost se s vámi spojit, aniž jsem vás kompromitoval a uvedl do ještě většího nebezpečí. Přijel jsem do Orgoreynu. Snažil jsem se vám navrhnout, abyste se sem vydal také. Intervenoval jsem u těch komensalů Třiatřicítky, kterým jsem nedůvěřoval nejméně ze všech, aby vám povolili vstup; bez jejich pomoci byste povolení nedostal. Viděli ve vás, a já jsem je v tom podporoval, způsob, jak se dostat k moci, způsob, jak skoncovat s rostoucím soupeřením s Karhide, jak znovu nastolit volný obchod, příležitost, jak se vymanit ze spárů Sarfu. Jenže jsou to ustrašenci ustrašení, kteří se bojí jednat. Místo aby s vámi vyrukovali na veřejnost, tak vás skrývali, a ztratili tak svou šanci. Prodali vás Sarfu, aby si zachránili vlastní kůži. Příliš jsem na ně spoléhal, a proto je to jen a jen moje vina."

„Ale k čemu to všechno – ty intriky, skrývání, honba za mocí, pletichy – jaký to mělo smysl? Co jste sledoval?"

„To co vy. Spojenectví svého světa s vašimi světy. Co jste si myslel?"

Upřeně jsme na sebe hleděli přes žhnoucí ohřívač, jako dvě panny ze dřeva.

„Vy vážně chcete říct, že i kdyby to spojenectví navázal Orgoreyn -?"

„I kdyby ho navázal Orgoreyn. Karhide by se přidala co nevidět. Myslíte, že bych uplatňoval shifgrethor, když je toho tolik v sázce a týká se to nás všech, všech obyvatel této planety? Copak záleží na tom, která země se rozhýbe jako první, pokud se rozhýbe?"

„Jak vám mám věřit?" vybuchl. Následkem tělesné slabosti zaznívalo jeho rozhořčení posmutněle a plačtivě. „Jestli je to všechno pravda, mohl jste mi to vysvětlit dřív, loni na jaře, a mohli jsme být oba ušetřeni výletu do Pulefenu. Vaše snažení v můj prospěch – "

„Selhalo. A způsobilo vám bolest, ponížení a ohrozilo vaši bezpečnost. To dobře vím. Kdybych se ale snažil kvůli vám pustit do křížku s Tibem, nebyl byste tady, byl byste v Erhenrangu v hrobě. A v Karhide i v Erhenrangu je teď hrstka lidí, kteří věří tomu, co říkáte, protože mě vyslechli. Mohou vám ještě posloužit. Mou největší chybou bylo, že jsem vám jasně neřekl, co a jak. Nejsem na to zvyklý. Nejsem zvyklý rozdávat a přijímat rady, ani obviňovat a nechat se obviňovat."

„Nechci být nespravedlivý, Estravene -"

„A přesto jste. Je to zvláštní. Jsem na celém Gethenu jediný, kdo vám bezvýhradně důvěřuje, a přitom jsem na Gethenu jediný, komu odmítáte důvěřovat vy."

Položil si hlavu do dlaní. Konečně promluvil: „To mě mrzí, Estravene." Byla v tom jak omluva, tak přiznání viny.

„Podstata je v tom," pokračoval jsem, „že nejste schopen nebo ochoten uvěřit skutečnosti, že já vám věřím." Stoupl jsem si, protože jsem měl křeče v nohách, a zjistil jsem, že se chvěji zlostí a únavou. „Naučte mě vaši myšlenkovou domluvu," pokusil jsem se o lehký tón bez jakékoli zloby, „váš jazyk, který neobsahuje žádné lži. Naučte mě to a potom se mě zeptejte, proč jsem udělal, co jsem dělal."

„To bych opravdu rád, Estravene."

Загрузка...