Levá ruka tmy

KAPITOLA ŠESTÁ Jedna cesta do Orgoreynu

Vzbudil mě kuchař, který bývá vždycky v domě brzy; spím tvrdě, takže se mnou musel zacloumat a do ucha mi zakřičel:

„Lorde Estravene, vzbuďte se, je tady posel z královského domu!" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč jde, a celý rozespalý a zmatený jsem vstal a hrnul se ke dveřím svého pokoje, kde ten člověk se vzkazem čekal. A takto, úplně nahý a hloupoučký jako novorozeně, jsem nastoupil cestu do svého exilu.

Při čteni listu, který mi posel podal, mě v duchu napadlo, že jsem to vlastně očekával, i když ne tak brzy. Ale když mi nezbylo než sledovat toho člověka, jak ten zatracený papír přibíjí na dveře mého domu, cítil jsem se, jako by mi ty hřebíky zarážel do očí, obrátil jsem se k němu zády, nebyl jsem mocen slova, v hlavě jsem měl prázdno a přemohla mě bolest, kterou jsem neočekával.

Když šok odezněl, začal jsem zařizovat potřebné, a když gongy odbíjely Devátou hodinu, byl jsem už mimo palác. Nic mě nemohlo zdržet. Vzal jsem si s sebou, co jsem mohl. Co se týká nemovitosti, nemohl jsem za ně dostat hotovost, ani jsem si nemohl vyzvednout peníze z banky, aniž bych uvrhl do nebezpečí lidi, se kterými bych jednal. A čím by se ke mně chovali přátelštěji, tím větši nebezpečí by jim hrozilo. Napsal jsem svému dávnému kemmerovi Ashovi, jak by mohl zpeněžit některé cenné věci, aby je mohl dostat náš syn, nabádal jsem ho však, aby se nesnažil mi peníze posílat, protože Tibe nechá střežit hranice. Dopis jsem si nedovolil podepsat. Zatelefonovat někomu by znamenalo poslat ho do vězeni, a tak jsem spěchal, abych byl pryč, než za mnou přijde některý přítel nic zlého netuše na návštěvu a odměnou za přátelství přijde o peníze a o svobodu.

Vydal jsem se městem směrem na západ. Zastavil jsem se na křižovatce a přemýšlel, jestli mám zamířit na východ, přes hory a nížiny do Kermu, a jako ubožák se pěšky vrátit domů do Estre, kde jsem se narodil, do kamenného domu na drsném horském úbočí: proč ne doma? Třikrát nebo čtyřikrát jsem se takto zastavil a ohlédl se na opačnou stranu. Pokaždé jsem mezi lhostejnými obličeji kolemjdoucích zaznamenal aspoň jeden, který mohl patřit tajnému, jehož úkolem bylo dohlédnout, abych odešel z Erhenrangu, a pokaždé jsem si uvědomil, jaká by to byla pošetilost vrátit se domů. Byla by to sebevražda. Jak to tak vypadalo, narodil jsem se, abych žil v exilu, a domů se mohu vrátit, až zemřu. A tak jsem dál kráčel na západ a už jsem se ani neotočil.

Třídenní milost, kterou jsem měl, mi umožni, nestane-li se něco nepředvídaného, dostat se nanejvýš do Kusebenu, který leží u zálivu, nějakých sto třicet kilometrů odsud. Většina případů vyhnanství je zvýhodněna podle nařízeni o exilu upozorněním jednu noc předem a tudíž možností svézt se na lodi po řece Sess, než se bude na posádku lodi vztahovat trest za poskytnutí pomoci. Taková šlechetnost se nedala od Tiba čekat. Mne by se neodvážil teď vzít na loď nikdo; všichni v přístavu mě znali, stavěl jsem ho pro Argavena. Ani žádná zeměloď mě nesveze a k suchozemské hranici je to z Erhenrangu 640 kilometrů. Neměl jsem na vybranou, musel jsem do Kusebenu pěšky.

Kuchař to předvídal. Ihned jsem ho poslal pryč, ale na odchodu mi ještě nachystal do baličku všechno hotové jídlo, které bylo po ruce, jako zásobu na mé třídenní putování. Jeho laskavost mě zachránila a zachránila i moji chuť do života, neboť kdykoli jsem cestou ujídal ovoce a chleba, připomínal jsem si: „Na světě je jeden člověk, který mě nepovažuje za zrádce, protože mi poskytl tohle."

Zjistil jsem, že člověk těžko nese, když je označen za zrádce. Je až zvláštní, jak těžko, vždyť nálepka,zrádce' se lepí tak snadno; nálepka, která drží, padne a přesvědčí. Já sám jsem byl napůl přesvědčen.

Do Kusebenu jsem dorazil třetího dne za soumraku, přepadlý, s rozbolavělýma nohama, protože poslední roky jsem v Orgoreynu žil v blahobytu a pohodli a odvykl jsem si chodit; a tam, u brány do městečka, mě čekal Ashe.

Sedm let jsme spolu kemmerovali a měli jsme dva syny. Protože se narodili jemu, měli jeho jméno Foreth rem ir Osbotíi a byli vychováváni v jeho klanovém krbu. Před třemi lety se odebral do pevnosti Orgny a měl teď zlatý řetěz celibátnika věštců. Ty tři roky jsme se neviděli, a přesto jsem při-pohledu na jeho obličej pod zšeřelým kamenným obloukem ucítil, co jsem pociťoval, když jsme se milovali, jako by to skončilo včera, a pochopil jsem, že jeho věrnost ho přiměla přijít sem sdílet se mnou mé útrapy. A jakmile jsem ucítil, jak se to beznadějné pouto obnovuje, dostal jsem zlost; protože Ashova láska mě vždycky nutila jednat jinak, než jsem cítil.

Přešel jsem kolem něho bez zastavení. Mám-li být krutý, není potřeba to skrývat a předstírat laskavost. „Thereme," zavolal na mě a vydal se za mnou. Rychle jsem sbíhal strmými ulicemi Kusebenu směrem k přístavišti. Od moře foukal jižní vítr, černé stromy v zahradách šuměly a já jsem před nim v tom teplém bouřkovém letním šeru prchal jako před vrahem. Dohonil mě, protože s bolavýma nohama jsem nedokázal udržet tempo. Řekl mi: „Já půjdu s tebou, Thereme."

Neodpověděl jsem.

„Před deseti lety jsme si přesně v tomto měsíci Tuwa dali slib-"

„A tys ho před třemi roky porušil a opustils mě, což bylo moudré."

„Thereme, já jsem nikdy přísahu neporušil."

„To je pravda. Nebylo co porušit. Byla to neplatná přisahá, byla už druhá. Ty to víš; věděls to i tehdy. Jediná opravdová přísaha věrnosti, jakou jsem kdy složil, nebyla vyslovena, vyslovena nahlas ani nemohla být, a člověk, kterému jsem přisahal, je mrtvý, slib byl porušen, už dávno. Nic mi nedlužíš a já tobě také ne. Nech mě jit."

Jak jsem mluvil, moje zlost a hořkost namířené původně na Ashe se obrátily proti mně a mému vlastnímu životu, který ležel za mnou jako nedodržený slib. Ale to Ashe nevěděl a v očích mu stály slzy. Řekl: „Thereme, vezmi si, prosím tě, tohle. Nic ti nedlužím, ale miluji tě." Podával mi malý balíček.

„Ne Ashi. Já mám peníze. Nech mě jít. Musím jit sám."

Pokračoval jsem v cestě a on už za mnou nešel. Pronásledoval mě však stín mého bratra. Udělal jsem chybu, že jsem o něm mluvil. Ve všem jsem dělal chyby.

V přístavu na mě žádné štěstí nečekalo. Nekotvila tam žádná loď z Orgoreynu, na kterou bych mohl nasednout a zmizet tak do půlnoci z území Karhide, jak jsem měl nařízeno. U přístavních mol byla jen hrstka lidí a i ti spěchali domů. Vyhlédl jsem si jednoho rybáře opravujícího motor člunu, promluvil jsem na něho, on se na mě jednou podíval a beze slova se ke mně obrátil zády. Toho jsem se obával. Ten člověk mě znal. Neznal by mě, kdyby na mě nebyl předem upozorněn. Tibe si najal lidi, kteří mě předešli a mají mě zdržet v Karhide, dokud mi nevyprší čas. Až dosud jsem se potýkal s bolestí a zlostí, ne však se strachem. Nenapadlo mě, že nařízeni o exilu by mohlo být pouhou záminkou k mé likvidaci. Jakmile odbije Šestá hodina, budu pro Tibovy muže snadnou kořití a nikdo nebude moci zvolat „Vražda", nýbrž pouze „Spravedlnost vykonána".

Seděl jsem tam v oslepujícím vichru a tmě na pytli s pískem, který normálně sloužil jako zátěž při zakotveni. Moře naráželo na piloty a olizovalo je, rybářské čluny se pohupovaly ve svých kotvištích a v dálce na konci dlouhého mola hořela lampa. Seděl jsem a hleděl do toho světla a do tmy za nim nad mořem. Někoho nebezpečí vyburcuje, mě ne. Mou silnou stránkou je uvážlivost. V přímém ohrožení se ze mne stává hlupák, sedím na pytli s pískem a uvažuji, jestli by člověk mohl do Orgoreynu doplavat. Led už ze zálivu Charusine zmizel tak před dvěma měsíci, člověk by tedy ve vodě nějaký ten čas přežil. K pobřeží Orgoreynu je to dvě stě čtyřicet kilometrů. Neumím plavat. Odvrátil jsem oči od moře, zahleděl se vzhůru do ulic Kusebenu a přistihl jsem se, jak se rozhlížím po" Ashovi v naději, že šel za mnou. A tehdy mě z mé otupělosti vytrhl pocit hanby a zase jsem byl schopen myslet.

Kdybych se dal do řeči s tím rybářem, který v doku u břehu stále pracoval na své lodi, měl bych na vybranou úplatek nebo násilí: nefungující motor zjevně nestál ani za jedno, ani za druhé. Pak tedy krádež. Ale motory rybářských plavidel jsou na zámek. Překonat problém uzamčeného zapalováni, spustit motor, vyjet s lodí ve světle lamp z přístaviště a zdolat vzdálenost do Orgoreynu, když jsem nikdy předtím v motorovém člunu nejel, se zdálo zoufale pošetilé. V motorovém člunu jsem nejel, ale v Kermu jsem jednou vesloval na Zamrzajícím jezeře; a v doku dál od břehu byla mezi dvěma motorovými čluny uvázaná pramice. Jen jsem ji uviděl, byla moje. Pod rozsvícenými lampami jsem k ní doběhl po molu, skočil do ni, odvázal kotevní lano, vložil vesla do vidlic a vplul do vzedmutých pobřežních vod, kde po černých vlnách sklouzávala světla a oslňovala. Když jsem byl dostatečně daleko, přestal jsem veslovat, abych pořádně nasadil jedno veslo, protože nezabíralo, jak by mělo, a já jsem se měl, třebaže jsem počítal s tím, že mě dalšího dne sebere nějaká orgotská hlídka nebo rybář, ještě co naveslovat. Jakmile jsem se sehnul k vidlici, projela mi celým tělem slabost. Myslel jsem, že omdlím, a tak jsem se skrčil jako hromádka neštěstí na příčné lavici. Zmocňoval se mě chorobný nával zbabělosti. Netušil jsem, že ve mně může být tak malá dušička. Zvedl jsem oči a na konci mola jsem přes vodu v elektrické záři světel uviděl dvě postavy, které vypadaly jako dvě poskakující černé větve, a vtom mě napadlo, že moji náhlou otupělost nezpůsobil strach, ale zbraň mimořádného dostřelu.

Viděl jsem, že jeden z nich držel přepadovou pušku, a kdyby bylo po půlnoci, předpokládám, že by vypálil a zabil mě; ale přepadová puška je hlučná a vyžadovala by vysvětlení. Takže použili zvukovou pušku. Je-li cílem omráčit, dokáže zvuková puška lokalizovat své rezonanční pole v rozsahu nějakých třiceti metrů. Neznám její dosah, je-li nastavena na zabití, ale moc mi nescházelo, protože jsem byl vyřízený jako mimino s kolikou. Těžko se mi dýchalo, oslabené pole pušky mě totiž zasáhlo do hrudi. Protože co nevidět použijí motorový člun a vyplují za mnou, aby mě dorazili, nemohl jsem dál marnit čas a hrbit se a vzdychat nad vesly. Za mými zády, vpředu před člunem, se rozprostírala tma a do ní musím veslovat. Slabými pažemi jsem se opíral do vesel a sledoval ruce, abych se ujistil, že vesla opravdu držím, protože jsem v nich žádné sevření necítil. Tak jsem se dostal do otevřených vod zálivu a do tmy. Musel jsem zastavit. S každým záběrem vesel totiž z mých paži ubývalo citu. Srdce mi bušilo nepravidelně a plíce zapomněly, jak nabírat vzduch. Snažil jsem se zabírat, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi ruce vůbec hýbou. Potom jsem se pokusil vtáhnout vesla do lodi, ale nešlo to. Když mě, podobně jako sněhovou vločku na sazích, vypátral reflektor hlídkového člunu, oslněné oči už ani neměly sílu se odvrátit.

Odtrhli mi ruce od vesel, vytáhli mě z loďky a plácli mnou jako s vykuchanou rybou na dno hlídkového člunu. Cítil jsem, jak se na mě shora dívají, ale dobře jsem nerozuměl, co říkají, kromě jedné věci, kterou podle tónu vyřkl kapitán: „Ještě není Šestá hodina," a dále pak někomu odpověděl: „Co je mi do toho? Vypověděl ho král, a tak budu poslouchat nařízení krále a nikoho menšího."

A tak navzdory pokynům vysílaným Tibovými lidmi z břehu a navzdory argumentům svého kolegy, který měl strach z trestu, mě ten důstojník kusebenské hlídky převezl přes záliv Charisune a vysadil mě v naprostém pořádku na břeh v Orgoreynu v přístavu Shelt. Zda to udělal z shifgrethoru proti Tibovým lidem, kteří by zabili neozbrojeného člověka, nebo z lásky k bližnímu, to nevím. Nusuth. „Obdivuhodné je nevysvětlitelné."

Když se z ranní mlhy vynořilo šedé orgotské pobřeží, zvedl jsem se na nohy, přiměl se k pohybu a vyšel z lodi na nábřeží Sheltu, ale tam někde jsem znovu spadl. Probudil jsem se v komensálni nemocnici Charisunské pobřežní oblasti čtyři, dvacáté čtvrté komensality, Sennethny. O tom nebylo pochyb, protože to bylo vyryto či vyšito orgotským písmem na čele postele, na lampičce u postele, na kovovém hrnku na stolku, na stolku samotném, na hiebech ošetřovatelek, na povlečeni a na košili, kterou jsem měl na sobě. Přišel ke mně lékař a oslovil mě: „Proč jste se bránil dothe?"

„Já jsem nebyl v dothe," oponoval jsem, „byl jsem ve zvukovém poli."

„Projevily se u vás příznaky typické pro lidi, kteří se bráni relaxační fázi dothe." Byl to starý despotický doktor a nakonec mě dohnal k tomu, že jsem připustil, že jsem asi při veslování použil sílu dothe, abych mohl čelit paralýze, a ani jsem si toho nebyl vědom; a potom, dnes ráno, v průběhu fáze thangen, kdy musí být člověk v klidu, jsem vstal a chodil a tím si skoro přivodil smrt. Poté, co jsme k jeho plné spokojenosti došli k těmto závěrům, sdělil mi, že za pár dnů mě pustí, a pak se přesunul k vedlejší posteli. Za ním se objevil inspektor.

V Orgoreynu se inspektor zjevuje za každým.

„Jméno?"

Na jeho jsem se nezeptal. Musím se naučit žit bez stínů, tak jak je to v Orgoreynu zvykem; neurážet se; zbytečně neurážet. Neuvedl jsem však svoje zemějméno, protože v Orgoreynu po něm nikomu nic není.

„Therem Harth? To není orgotské jméno. Která komensalita?"

„Karhide."

„Taková komensalita v Orgoreynu není. Kde máte vstupní a osobní doklady?"

Kde jsou vlastně moje doklady?

Byl jsem značně zválený, když mě v sheltských ulicích dal kdosi odvézt do nemocnice, kam jsem přijel bez dokladů, bez jakýchkoli osobních věci, bez kabátu, bez bot, bez peněz. Když jsem si to vyslechl, opustila mě zlost a rozesmál jsem se; na dně propasti není žádná zlost. Inspektora můj smích urazil. „Nechápete, že jste chudý a neregistrovaný cizinec? Jak se chcete vrátil do Karhide?"

„V rakvi."

„Neradím vám dávat nepatřičné odpovědi na úřední otázky. Pokud nemáte v úmyslu se vrátit do vaší země, pošleme vás na dobrovolnou farmu. Tam je místo pro zločineckou chátru, cizince a neregistrované osoby. Žádné jiné místo pro spodinu a podvratné živly v Orgoreynu není. Měl byste raději vyjádřit svůj úmysl, že se do tři dnů vrátíte do Karhide, jinak budu -"

„Z Karhide mě vyhnali."

Doktor, jenž se při zaslechnutí mého jména otočil u vedlejší postele, odvedl inspektora stranou a chvilku mu něco šeptal. Inspektor se tvářil kysele jak zkažené pivo, a když znovu přišel za mnou, mluvil se zjevnou nechutí a lezlo to z něho jako z chlupaté deky: „Pak tedy předpokládám, že přede mnou vyhlásíte svůj záměr, že hned jak získáte a udržíte si nějaké smysluplné zaměstnání coby platný člen nějaké komensality nebo města, požádáte o povoleni k trvalému pobytu ve Velké komensalitě orgoreynské."

„Ano," odpověděl jsem. Když jsem uslyšel slovo trvalý, přešly mě všechny žerty; pokud má nějaké slovo význam jasný jako facka, pak je to tohle.

Pět dní nato mi byl udělen trvalý pobyt, poté co jsem se zaregistroval jako platný člen města Mishnory (o který jsem zažádal), a byly mi vydány osobní doklady na přechodnou dobu, v podstatě na cestu do onoho města. Nebýt toho starého doktora, který mě nechal v nemocnici, byl bych těch pět dnů hladověl. Byl rád, že má na svém oddělení ministerského předsedu Karhide, a ministerský předseda mu byl vděčný.

Na cestu do Mishnory jsem si vydělal jako zemělodní nakladač v koloně, která z Sheltu přepravovala čerstvé ryby. Byla to rychlá zapáchající cesta, která končila na rozsáhlých trzích v jižní Mishnory, kde jsem si také brzy našel práci v mrazírnách. Na takových pracovištích se vždycky v létě najde místo, při vykládání, balení, skladováni a nakládání různých rychle se kazících potravin na loď. Většinou mi procházely rukama ryby a ubytovaný jsem byl se svými spolupracovníky v jednom ostrově přímo u tržiště: říkalo se mu Rybí ostrov; páchl po nás. Ale práce se mi líbila, protože mi umožňovala strávit většinu dne v chlazeném skladě. Mishnory byla v létě učiněná parní lázeň. Brány do hor jsou uzavřené; řeka vře; lidé se potí. V měsíci Ockre bylo deset dni a nocí, kdy teplota nikdy neklesla pod 15°, a jednoho dne vystoupila až na 31°. Když jsem k večeru musel ze svého chladného rybího útočiště do té výhně venku, šlapal jsem kilometry daleko na nábřeží Kunderer, kde jsou stromy a je odtamtud vidět velikánská řeka, i když se nedá sejít až k ní. Tam jsem se bezcílně potuloval dlouho do noci a vracíval se nakonec neproniknutelnou černočernou tmou do Rybího ostrova. V té části Mishnory, kde jsem bydlel, někdo porozbíjel pouliční světla, aby tma zahalila jeho počínáni. Vozy inspektorů však těmi ulicemi nepřetržitě křižovaly, probodávaly tmu reflektory a připravovaly tak chudáky o jejich jediné soukromí, noc.

Podle nového Ustanoveni o registraci cizinců, uzákoněného v měsíci Kuse jako jeden z kroků v stínovém zápase s Karhide, pozbyla moje registrace platnost a přišel jsem o místo a strávil jsem poloměsíc čekáním v předpokojích nekonečné řady inspektorů. Mi bývalí spolupracovnici mi půjčili peníze a kradli pro mě ryby k jídlu, abych se dožil nové registrace a nezemřel hladem. Byla to pro mě škola života. Měl jsem rád ty drsné oddané chlapy, kteří ovšem žili v pasti, z níž nebylo úniku, a já jsem se teď pohyboval mezi lidmi, které jsem měl rád daleko méně. Podnikl jsem návštěvy, které jsem tři měsíce odkládal.

Další den jsem si v prádelně na dvoře Rybího ostrova pral košili, bylo nás tam víc, všichni nazí nebo polonazí, když tu jsem v té páře, zápachu špíny a rybiny a šplouchání vody uslyšel, jak mě někdo volá mým zemějménem: v prádelně stál komensal Yegey a vypadal přesně jako před sedmi měsíci na recepci u velvyslance Souostroví v obřadní síni paláce v Erhenrangu.

„Pojďte odsud, Estravene," promluvil přes nos vysokým pronikavým hlasem mishnorských boháčů. „A tu košili nechte plavat."

„Já ale nemám jinou."

„No tak ji vylovte z té polévky a pojďte. Je tu horko."

Ostatní na něho civěli s neskrývanou zvědavostí, věděli, že je bohatý, ale nevěděli, že je komensal. Nelíbilo se mi, že tam přišel; měl za mnou někoho poslat. Velmi málo Orgofanů má cit pro to, co se hodí a co ne. Chtěl jsem ho odtamtud dostat ven. Mokrá košile mi nebyla k ničemu, a tak jsem řekl jednomu bezdomovci, který na dvoře jen tak okouněl, aby si ji vzal na sebe, než se vrátím. Dluhy a nájem byly splaceny, doklady jsem měl v kapse hiebu; bez košile jsem opustil ostrov u tržiště a vracel jsem se s Yegeym mezi domy mocných.

Jako jeho ‚tajemník‘ jsem byl znovu zaregistrován do orgotské matriky, ne jako regulérní člen, ale jako závislá osoba. Nestačí jména, mají ještě systém ‚nálepek‘, které předem napoví, o koho se jedná. Tentokrát ale jejich nálepka seděla, byl jsem opravdu závislá osoba a brzy jsem si začal nadávat, proč jsem vlastně přišel sem, ujídat drobky k cizímu stolu. Neboť po celý měsíc mně ještě vůbec nedali najevo, že bych byl o něco bliž cíli, než jsem byl v Rybím ostrově.

Deštivého večera posledního letního dne pro mě Yegey poslal, abych se dostavil do jeho pracovny. Tam jsem ho zastihl v hovoru s Obslem, komensalem okresu Sekeve, kterého jsem znal z doby, kdy stál v čele orgotské Komise pro námořní obchod v Erhenrangu. Malý, kulatá záda, trojúhelníková očička na oplácaném nevýrazném obličeji, podivný pár, on a křehký a hubený Yegey. Šupák a elegán, tak vypadali, ale byli ještě něco víc. Byli totiž dva z Třiatřicítky, která v Orgoreynu vládne; a ještě něco víc. Po výměně zdvořilostí a doušku sithské živé vody si Obsle povzdychl a obrátil se na mě: „Prozraďte mi, Estravene, proč jste v Sassinothu udělal, co jste udělal. Já jsem si totiž myslel, že pokud existuje člověk, který se nemýlí ve správném načasování nějaké akce a který je uvážlivý, co se shifgrethoru týká, pak jste to vy."

„Strach ve mně převážil nad opatrnosti, komensale."

„Strach z čeho? Z ďábla? Čeho se bojíte, Estravene?"

„Toho, co se právě odehrává. Pokračujícího prestižního sporu v Sinothském údoli; pokoření Karhide, zloby, kterou mívá pokoření za následek; toho, že karhidská vláda využije této zloby."

„Využije? K jakému cíli?"

Obsle nemá žádnou noblesu. Yegey, taktní a přitom vznětlivý, zasáhl: „Komensale, lord Estraven je mým hostem, netrapte ho takovým vyslýcháním -"

„Lord Estraven bude odpovídat na otázky, jak se jemu zlíbí, tak jako to dělával vždycky," ušklíbl se Obsle, jehla ukrytá v kupce tuku. „Ví, že je tady mezi přáteli."

„Víte, komensale, já se přátelím s lidmi kdekoli, ale už neusiluji o to, abych si je udržel nadlouho."

„To vidím. Přesto můžeme spolu táhnout sáně, aniž spolu budeme kemmerovat, jak říkáme u nás v Eskeve, ne? Já ksakru vím, proč vás z Karhide vyhnali. Protože máte, můj milý, raději Karhide než jejího krále."

„Spíš možná raději krále než jeho bratrance."

„Nebo raději Karhide než Orgoreyn," zasáhl do debaty Yegey. „Nebo se mýlím, lorde Estrayene?"

„Ne, komensale."

„Vy si tedy myslíte," pokračoval Obsle, „že Tibe chce spravovat Karhide, jako to děláme my v Orgoreynu – funkčně?"

„Ano. Myslím, že Tibe, který využívá sporu o Sinothské údolí jako ostruhu, kterou podle potřeby přibrousí, muže během roku dosáhnout v Karhide daleko větších změn, než se komu podařilo za posledních tisíc let. Má se čím řídit, může napodobovat Sari. A ví, jak využít Argavenových strachů. Je to snazší než Argavenovi dodávat odvahu, jak jsem to dělal já. Jestli se to Tibovi povede, budete mít, pánové, důstojného nepřítele."

Obsle přikývl. „Odkládám shifgrethor," ozval se Yegey, „na co narážíte, Estravene?"

„Na toto: Unese Velký kontinent dva Orgoreyny?"

„Ajajaj, stejná myšlenka," odpověděl Obsle, „stejná myšlenka:

to vy jste mi ji, Estravene, už před dávnou dobou nasadil jako brouka do hlavy a já se jí ne a ne zbavit. Náš stín se příliš prodlužuje. Pokryje i Karhide. Spor mezi dvěma klany, budiž; vzájemné přepady dvou měst, budiž; hraniční spor a několik vypálených stodol a vražd, budiž; ale spor mezi dvěmi zeměmi? Přepadeni, při němž by bylo ve hře padesát miliónů duší? Jako že je Meshe nade mnou a jeho sladké mléko, to je přesně ten obraz, který mě někdy v noci děsí ve spánku, takže pak vstávám celý zpocený… Hrozí nám nebezpečí. Ty to víš, Yegey; tys to kolikrát také říkal, svými slovy."

„Už jsem hlasoval celkem třináctkrát proti pokračováni sporu v Sinothském údolí. Ale málo platné. Frakce, která si říká Nadvláda, má k dispozici dvacet hlasů a každé Tibovo opatření jen posiluje kontrolu Sarfu nad těmi dvaceti. Tibe buduje údolím plot, podél plotu rozestavuje hlídky vyzbrojené přepadovými puškami – přepadovými puškami! Měl jsem za to, že je uchovávají v muzeích. Zajišťuje Nadvládě plynulý přísun provokací, kdykoli nějakou potřebují."

„A tím upevňuje postavení Orgoreynu. A Karhide zároveň. Každá vaše reakce na jeho provokaci, každá ponižující lekce, kterou uštědříte Karhide, každé posílení vašeho vlivu jen pomůže utužit Karhide, až se vám nakonec vyrovná- a bude celá řízena z jednoho centra jako Orgoreyn. A v Karhide nepřechovávají přepadové pušky v muzeích. Nosí je královská garda."

Yegey všem dolil hlt živé vody. Orgotská šlechta pije tento vzácný oheň, přivezený přes zamlžená moře ze Sithu, vzdáleného osm tisíc kilometrů, jako by to bylo pivo. Obsle si otřel pusu, zamrkal a řekl: „Mluvíte mi téměř z duše, také to tak vidím. A myslím, že musíme táhnout sáně společně. Ale než zapřáhneme, mám ještě, Estravene, otázku. Úplně jste mi zatemnil oči mou kapuci. Řekněte mi tedy: co znamenalo všechno to zahalováni, zatemňování a ten nesmyslný humbuk kolem nějakého vyslance z odvrácené strany měsíce?"

Takže Genly Ai požádal o povoleni ke vstupů do Orgoreynu.

„Vyslance? Opravdu jím je, tak jak to říká."

„A to tedy -"

„Je vyslancem z jiného světa."

„Estravene, teď nechci slyšet žádnou z těch vašich zatracených stínových metafor. Odkládám shifgethor; vzdávám se ho. Můžete mi odpovědět?"

„Už se stalo."

„On je opravdu cizí bytost?" zeptal se Obsle a hned nato Yegey:

„A opravdu ho přijal král Argaven?"

Oběma jsem odpověděl, že ano. Oba se na chvilku odmlčeli a potom začali mluvit najednou, ani jeden se nesnažil svůj zájem skrývat. Yegey by chodil kolem horké kaše, ale Obsle šel rovnou k věci: „Jakou roli tedy hrál ve vašich plánech? Vypadá to, že jste se za něho postavil a následoval pád. Proč?"

„Protože mně Tibe podrazil nohy. Oči jsem upíral do hvězd a nevšímal si bláta, ve kterém se pohybuji."

„Vy jste se dal na astronomii, můj milý?"

„Všichni bychom se měli dát na astronomii, Obsle."

„Znamená pro nás nějaké ohrožení, ten vyslanec?"

„Myslím, že ne. Přináší od svých krajanů nabídku na dorozumění, obchod, smlouvu a spojenectví, nic jiného. Přiletěl sám, neozbrojený a bezbranný, jen se svým dorozumívacím zařízením a svou lodí, kterou nám dovolil celou důkladně prozkoumat. Myslím, že se ho nemusíme bát. Přesto však s sebou v prázdných nikách přináší konec království a komensalit."

„Proč?"

„Jak jinak jednat s cizinci než jako s bratry? Jak jinak může Gethen navázat kontakt se svazem osmdesáti světů než jako celistvý svět?"

„Osmdesát světů?" zeptal se Yegey a nervózně se zasmál. Obsle se na mě podíval úkosem a spustil: „Rád bych to přičetl tomu, že jste byl s tím bláznem příliš dlouho pohromadě v jednom paláci a také jste se zbláznil… Ó, Meshe! Co to je za blábol, spojenectví se slunci a smlouvy s měsícem? Jak sem ten člověk přiletěl? Svezl se na kometě? Osedlal si meteor? Loď, jaká loď by to musela být, aby plula vzduchem? Prázdnem vesmíru? Nicméně nejste o nic větší blázen, než jste býval, Estravene, bystrý blázen, moudrý blázen, je třeba dodat. Všichni Karhiďané jsou mime vyšinuti. Veďte mě, můj pane, půjdu za vámi. Pokračujte v cestě."

„Já nikam nejdu, Obsle. Kam bych měl chodit? Vy ale můžete někam dojít. Kdybyste se nechali vyslancem kousek cesty vést, možná by vám ukázal, jak se dostat ze Sinothského údolí, jak změnit ten nesprávný kurs, který jste zvolili."

„Tak dobře. Dám se na stará kolena na astronomii. Kam mě přivede?"

„Směrem k velikosti, půjdete-li ovšem rozumněji než já. Pánové, já jsem s vyslancem byl, viděl jsem jeho loď, která překonala prázdno, a vím, že je jistojistě posel odjinud, z jiné země, než je naše. Co se týká upřímnosti jeho poselství a pravdivosti popisu onoho jinde, to se nedozvíme; můžeme pouze posuzovat, jako bychom posuzovali jakéhokoli jiného člověka; kdyby byl jedním z nás, označil bych ho za čestného člověka. To už si snad posoudíte sami. Ale jedno je jisté: v jeho přítomnosti netvoří čáry nakreslené na zemi žádná rozhraní, žádná opevnění. U bran Orgoreynu je významnější vyzyvatel než Karhide. Ti lidé, kteří jeho výzvu vyslyší, kteří jako první otevřou brány země, ti budou vládnout nám všem. Všem: našim třem kontinentům: celé zemi. Naší hranicí teď není žádná čára mezi dvěma kopci, nýbrž čára, kterou naše planeta vytváří při oběhu kolem Slunce. Vsadit shifgrethor na něco menšího je čiré bláznovství."

Yegeyhojsem měl, ale Obsle seděl rozplácle ve svém sádle a malýma očkama mě pozoroval. „Tomu tak honem neuvěřím," řekl. „Kdyby to vypustil z pusy někdo jiný než vy, Estravene, pomyslel bych si, že to je nejapný vtip, síť na naši pýchu, upletená z hvězdného svitu. Jenže znám vaši rovnou páteř. Příliš rovnou na to, aby se ohnula a snížila k tomu, že by předstírala nemilost, aby nás obalamutila. Nemůžu uvěřit tomu, že mluvíte pravdu. A přesto vím, že lež by se vám vzpříčila v hrdle… Ach jo. Bude s námi mluvit, tak jako podle všeho mluvil s vámi?"

„To právě chce: mluvit, být vyslyšen. Tam nebo tady. Jestli se pokusí být ještě jednou vyslyšen v Karhide, Tibe ho umlčí. Mám o něho strach; připadá mi, že nechápe nebezpečí, které mu hrozí."

„Můžete nám říci, co víte?"

„Mohu. Ale existuje nějaký důvod, proč by sem nemohl přijít on a říci vám všechno sám?"

Yegey si decentně okusoval nehet. Odpověděl: „Myslím, že ne. Zažádal o povolení ke vstupu do komensality. Karhide nemá námitky. Jeho žádost se zvažuje…"