Levá ruka tmy

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ Návrat domů

Za ponurého větrného počasí jsme pádili vpřed a snažili se načerpat sílu z Esherhothských útesů, prvního úkazu, kromě ledu a sněhu a oblohy, který jsme za sedm týdnů uviděli. Podle mapy neměly být moc daleko od Shensheyských močálů, které byly vyznačeny jižně od nich, a od Guthenského zálivu, který měl ležet východně. Jenže naše mapa Gobrinské oblasti nebyla moc věrohodná. A my jsme byli čím dál unavenější.

Byli jsme blíže k jižnímu okraji Gobrinského ledovce, než ukazovala mapa, protože druhý den poté, co jsme se otočili k jihu, se začaly objevovat ledové bloky vyvržené obrovskými tlaky a všelijaké trhliny. Led nebyl tak vzedmutý a členitý jako v oblasti Ohňových vrchů, ale byl zvětralý. Byly v něm prohlubně o několikakilometrové rozloze, v létě zřejmě jezera; zrádné sněhové příkrovy, pod kterými mohla být několik desítek centimetrů hluboká vzduchová kapsa a které se se zasyčením propadaly; celé oblasti zvrásněné a podobané trhlinami a drobnými otvory; a čím dál častěji se v ledu objevovaly velké rozsedliny, staré kaňony, některé dosahující šířky horských roklin, jiné široké jen půl metru až metr, ale hluboké. V Odymy Nimmer (podle Estravenova deníku, protože já jsem si žádný nevedl) jasně svítilo slunce a vál silný severní vítr. Jak jsme se saněmi uháněli přes sněhové můstky nad úzkými rozsedlinami, mohli jsme nahlédnout dolů, vlevo nebo vpravo, do modrých jam a bezedných propastí, do kterých padaly kousíčky ledu odletujícího od skluznic a vyluzovaly přitom jemnou, sotva slyšitelnou hudbu, rozléhající se do okolí, jako když se v pádu dotknou stříbrné drátky tenkých plošek krystalů. Vzpomínám na dokonalou, bezstarostnou, přímo pohádkovou pohodu toho rána, slunce svítilo a my jsme ujížděli nad propastmi. Jenže obloha začala bělet, vzduch houstnout; stíny mizely, z oblohy a ze sněhu se vytratila modř. Nebyli jsme dost ostražití vůči nebezpečí, které za bílého počasí na takovém povrchu hrozilo. Protože led byl strašně hrbolatý, já jsem tlačil a Estraven táhl; nespouštěl jsem oči ze sani a tlačil jsem je před sebou a nemyslel přitom na nic jiného, než jak nejlépe je postrkovat vpřed, když tu najednou se mi zadní oj málem vysmekla z ruky, jak sáně náhle prudce vystřelily dopředu. Instinktivně jsem ji držel a zakřičel na Estravena: „No tak!", aby zpomalil, protože jsem si myslel, že na hladkém úseku zrychlil. Ale sáně zastavily, nakloněné předkem dolů, a Estraven nikde.

Málem jsem oj pustil a šel ho hledat. Ještě štěstí, že jsem to neudělal. Svíral jsem ji a přihlouple se rozhlížel kolem, jestli ho neuvidím, a vtom jsem zahlédl okraj rozsedliny, která se vynořila, protože se právě posunul a propadl další kus prolomeného sněhového mostu. Estraven spadl dolů nohama napřed a jen moje váha zadržela sáně, aby nesjely za ním. Moje váha držela zadní třetinu skluznic stále na pevném ledu. On, visící za popruhy v jámě, svou vahou způsoboval, že se sáně sotva znatelně sunuly dál a dál přes hranu.

Zapřel jsem se do zadní oje a táhl jsem a páčil a smýkal saněmi, abych se dostal od hrany propasti. Nešlo to jednoduše. Ale opřel jsem se do oje celou vahou a škubal saněmi, až se váhavě pohnuly a pak najednou prudce vyjely z propasti. Estraven visel za ruce na okraji propasti, takže jeho váha teď pomohla mně. Když se vydrápal nahoru, částečně ho táhly i popruhy, zhroutil se, obličejem na led.

Klekl jsem si k němu a snažil se rozepnout popruhy, do kterých byl zapražený. Vyděsilo mě, jak tam bezvládně ležel, nehýbal se, jen hrudník se mu nadouval, jak hluboce dýchal. Měl promodralé rty, jednu půlku obličeje potlučenou a odřenou.

Vrávoravě se posadil a zasípal: „Modré – všecho modré – věže v hlubinách – "

„Co?"

„V té propasti. Všechno modré – plno světla."

„Jsi v pořádku?"

Začal si znovu zapínat postroj.

„Ty běž vpředu – na laně – s tyčí," činilo mu námahu promluvit.

„Sonduj cestu."

Celé hodiny jeden z nás táhl sáně, zatímco druhý prověřoval cestu, jemně našlapoval jako kočka na skořápkách a tyčí předem proťukal každé místo, na které stoupl. V tom bílém počasí nebylo propasti vidět, dokud je člověk neměl pod sebou, což bylo trochu pozdě, protože okraje byly často převislé a ne vždy pevné. Každé šlápnutí mohlo přinést překvapeni, pád, šok. Žádné stíny. Hladká, bílá, nehlučná koule: pohybovali jsme se uvnitř obrovské skleněné banky, pomalované ledovými květy. Uvnitř baňky nebylo nic, venku nebylo nic. Ale na skle byly praskliny. Prozkoumat, šlápnout; prozkoumat, šlápnout. Prozkoumat, jestli tam nejsou neviditelné praskliny, kterými by člověk mohl vypadnout z bílé skleněné baňky a padat a padat a padat… Všech mých svalů se pozvolna zmocňovalo napětí, které ne a ne polevit. Každý nový krok byl pro mě neobyčejně namáhavý.

„Co je, Genry?"

Stál jsem tam uprostřed ničeho. Vyhrkly mi slzy a víčka mi přimrzla k sobě. „Bojím se, že spadnu," odpověděl jsem.

„Jsi přece na laně," uklidňoval mě. Pak přišel za mnou, ujistil se, že nikde v dohlednu není žádná rozsedlina, a když viděl, jak na tom jsem, řekl: „Postavíme stan."

„Ještě ne, měli bychom jit dál."

Ale on už odvazoval stan.

Později, když už jsme byli po jídle, promluvil: „Dobře jsme udělali, že jsme zastavili. Myslím, že tudy nemůžeme jít. Zdá se, že tu led ustupuje, a pořád bude stejně zvětralý a přerušovaný trhlinami. Kdyby bylo vidět, mohli bychom to zvládnout. Ale v nestinu to nejde."

„Jak se ale dostaneme k Shensheyským močálům?"

„Když bychom se místo k jihu zase odklonili na východ, mohli bychom se snad dostat na pořádný led, schůdný až do Guthenského zálivu. Jednou v létě jsem ten led viděl z člunu v zálivu. Táhne se až k Červeným horám a v ledových řekách stéká do zálivu. Kdybychom sešli po jednom z těch ledovců dolů, mohli bychom po mořském ledu pokračovat přímo na jih do Karhide a vstoupit tam od moře, což by asi bylo lepší než přes hranice. Pár kilometrů si tím sice zajdeme, hádám takových třicet až osmdesát. Co ty na to, Genry?"

„Já na to, že pokud se nezmění tohle bílé počasí, tak už neujdu ani pět metrů."

„No ale jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu…"

„Jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu, tak je všechno v pořádku. A jestli se ještě někdy objeví slunce, tak si vlezeš na sáně a já tě zadarmo svezu do Karhide." Byl to typický pokus o humor; v tom stádiu cesty byly všechny naše pokusy přihlouplé, ale někdy aspoň tomu druhému pozvedly náladu. „Nic mi není, kromě akutního chronického strachu," dodal jsem.

„Strach je velmi užitečný. Jako tma; jako stíny." Estravenův úsměv vypadal jako ošklivá škvíra v popraskané hnědé masce, která se olupuje, která je shora přikrytá černou kožešinou a do které jsou vsazeny dva černé kamínky. „Je to divné, že nestačí denní světlo. Abychom mohli jít, potřebujeme stíny."

„Dej mi na chvilku svůj blok."

Právě dopsal záznam o uplynulém dnu a provedl nějaké výpočty vzdálenosti a přídělů jídla. Kolem ohřívače mi pak deník přisunul a s nim i inkoustovou tužku. Na prázdný list zevnitř přilepený na zadní desky jsem nakreslil křivku v kruhu a černě vybarvil tu část, která v symbolu označuje jiň, a zase jsem mu to posunul zpět.

„Znáš tady ten symbol?"

Dlouze se na něj zadíval a tvářil se přitom nějak divně, ale řekl:

„Ne"

„Setkal by ses s tím na Zemi a na Hainu-Davenantu a na Chiffe-waru. Jsou to jin a jang. Světlo je levá ruka tmy… jak to bylo? Světlo, tma. Strach, odvaha. Zima, teplo. Žena, muž. To jsi ty, Thereme. Jsi obojí a jedno. Stín na sněhu.

Další den jsme se vlekli na severovýchod; pro celý ten den byla charakteristická bílá absence čehokoli, do té doby, než na tom nic, po kterém jsme se trmáceli, zmizely všechny praskliny. Pojedli jsme jen dvoutřetinovou dávku a doufali, že nám na naší prodloužené trati nedojdou úplně zásoby. Napadlo mě, že i kdyby došly, bylo by to skoro jedno, protože rozdíl,málo – nic‘ mi připadal pranepatrný. Estravena však vedla jeho šťastná hvězda k čemusi jako předtuše nebo intuici, ale byla to zřejmě logická úvaha na základě zkušeností. Po čtyři dny jsme postupovali na východ; byly to čtyři z nejdelších úseků, jaké jsme vůbec urazili, každý zhruba třicetikilometrový. A pak v tom klidném počasí, v té bílé nicotě, nastal zvrat, rozsypalo se na kusy a nastalo víření, vir, vir drobných sněhových částeček před námi, za námi, na boku, v očích; jak zašlo světlo, spustila se bouře. Tři dny jsme leželi ve stanu, zatímco nám vichřice spílala, třídenní nenávistné spílání beze slov, vycházející z plic, které nedýchaly.

„Asi mě dožene k tomu, že na ni taky zaječím," oslovil jsem Estravena myšlenkami a on s váhavostí typickou pro jeho spojeni vyslal ke mně: „Nemá smysl. Nebude poslouchat."

Prospali jsme hodiny a hodiny, jedli jsme jen trochu, ošetřovali jsme si omrzliny, záněty a odřeniny, domlouvali jsme se myšlenkami a znovu usínali. Třídenní vřískot přešel v mumláni, potom v zavzlykání a potom v ticho. Rozednilo se. Otvorem ve dveřích zazářil nebeský jas. Rozžehl nám i srdce, přestože jsme byli příliš zmoženi na to, aby se ta úleva projevila nějakou mimořádnou aktivitou a horlivostí. Strhli jsme stan – trvalo nám to asi dvě hodiny, protože jsme se ploužili jako dva stařečci – a vydali jsme se na cestu. Cesta vedla z kopce dolů, neomylné mime klesání; povrch byl pro lyže přímo ideální. Svítilo slunce. Teploměr dopoledne ukazoval -23°. Jako by se nám chůzi vracela sila, šlo se nám lehce a cesta ubíhala. Ten den jsme byli na cestě, dokud nevyšly hvězdy.

Navečer přichystal Estraven nezkrácený příděl jídla. Kdybychom takhle jedli dál, vystačily by nám zásoby už jen na sedm dnů.

„Kolo se obrací," řekl vážně. „Aby se nám dobře šlo, musíme pojíst."

„Jezme, pijme, veselme se." To jídlo mi pozvedlo náladu. Nezřízeně jsem se rozchechtal svým vlastním slovům. „Všechno souvisí se vším – jidlo-veselo-pití. Když se nenadlábneš, těžko budeš veselý." Napadlo mě, že je to stejná záhada jako kruh jin-jang, ale dlouho u té záhady nezůstalo. Rozptýlilo ji něco v Estravenově obličeji. Najednou mi bylo do breku, ale ovládl jsem se. Nebylo by to fér, Estraven nebyl tak silný jako já a třeba by se také rozbrečel. Mezitím usnul: spal vsedě, s miskou na klíně. Taková nedůslednost byla u něho vzácná. Ale nebyl to špatný nápad, s tím spánkem.

Druhý den ráno jsme se probudili dost pozdě, dali jsme si dvojitou snídani, opásali se popruhy a vydali se se svými lehkými saněmi pryč z okraje světa.

Pod tímto okrajem světa, což byl strmý kamenitý svah zbarvený v bledém poledním slunci do bíločervena, se rozkládalo zamrzlé moře: Guthenský záliv, zamrzlý od břehu ke břehu a od Karhide až po severní pól.

Trvalo nám jedno odpoledne a celý další den, než jsme přes polámané hrany a terasy a všelijaké prohlubně v ledu, zaklíněném do Červených hor, sestoupili k zamrzlému moři. Tam jsme nechali sáně. Upravili jsme si zavazadla na záda tak, že hlavni náplň jednoho tvořil stan a druhého spací pytle a jídlo jsme rozdělili rovnoměrně. Na každého takto vyšlo méně než dvanáct kilogramů; vzal jsem k sobě ještě chabový ohřívač a i tak to vážilo necelých patnáct kilogramů. Připadalo mi výborné, že jsme se zbavili věčného tahání, posunování, vláčení a zdvihání sani, a také jsem to Estravenovi řekl, když jsme se vydali na pochod. Ohlédl se zpátky na sáně, pouhé smítko na ohromné agónii ledu a načervenalého kameni. „Posloužily nám," prohlásil. Svou oddaností rovnoměrně podělil i věci, trpělivé, odolné, spolehlivé věci, které používáme a jsme na ně zvykli, věci, vedle kterých žijeme. Po saních se mu stýskalo.

Ten večer, sedmdesátý pátý v pořadí, padesátý první na plošině, v Harhahad Anner, jsme sestoupili z Gobrinského ledu na zamrzlé moře v Guthenském zálivu. Zase jsme ušli velkou vzdálenost a šli dlouho, až do tmy. Vzduch byl studený, ale jasný a bylo bezvětří, a hladký ledový povrch (a žádné sáně, které bychom museli táhnout) přímo vyzýval naše lyže. Byla to zvláštní představa, když jsme ten večer postavili stan a uléhali, že už pod námi není půl druhého kilometru ledu, nýbrž jen nějaký ten metr a pak už slaná voda. Ale neztráceli jsme moc času přemýšlením. Pojedli jsme a spali.

Zase jasný den, i když strašně zima, při rozbřesku -40°; za svítání jsme na jihu viděli pobřežní čáru, na některých místech vyboulenou vyplazenými jazyky ledovců, která se dále na jihu ztrácela téměř jako přímka. Nejdříve jsme zamířili k pobřeží. Pomáhal nám severní vítr, dokud jsme nedojeli k místu, kde údolí vyúsťovalo mezi dvěma vysokými oranžovými kopci; z té rokle se přihnala kvílející vichřice a oba nás srazila k zemi. Prchali jsme na východ po rovné mořské pláni, kde jsme aspoň mohli stát na nohou a pokračovat v cestě. „Gobrinský led nás vyvrhl ze svého chřtánu," napadlo mě.

Příští den se přímo před námi pobřeží očividně stáčelo k východu. Napravo od nás byl Orgoreyn, ale ta modrá křivka před námi byla Karhide.

Ten den jsme vypotřebovali poslední zbytky orshe a posledních pár gramů kadikových klíčků; zbylo nám půl kila gichy-michy a sedmnáct deka cukru na jednoho.

Zjišťuji, že nejsem dost dobře schopen popsat poslední dny náš cesty, protože si je opravdu nepamatuji. Hlad může vnímavost zbystřit, ale ne v kombinaci s naprostou vyčerpaností; myslím si, že jsem měl úplně otupělé všechny smysly. Vzpomínám si na křeči z hladu, ale nevzpomínám si, že by mě trápily. Celou tu dobu jsem měl nejasný pocit – pokud vůbec něčeho – tak uvolnění, pocit, že jsem překonal jakousi mez, pocit radosti; a také příšerné ospalosti Dvanáctého, v Posthe Anner, jsme dorazili k pevnině, vyškrábali si po zmrzlém břehu a ponořili se do zasněžené skalnaté pustina Guthenského pobřeží.

Byli jsme v Karhide. Dosáhli jsme svého cíle. Náš úspěch vyzní val tak trochu naprázdno, protože naše zavazadla byla prázdná Příchod na pevninu jsme bohatě oslavili horkou vodou. Příští ráno jsme vstali a vydali se hledat nějakou silnici, nějaké známky civilizace. Jsou to pusté končiny a my jsme neměli žádnou mapu. I kdy by tam nějaké silnice byly, byly metr a půl až tři metry hluboko pod sněhem, a mohlo se stát, že jsme jich několik přešli bez povšimnutí Nikde ani stopa po nějakém zásahu lidské ruky. Ten den a potom ještě den následující jsme se pohybovali směrem na jih a na západ a večer dalšího dne, to už bylo hodně šero a drobně sněžilo, jsme ni jednom úbočí v dálce zahlédli světlo. Chvíli jsme oba ani nedutali Stáli jsme a zírali. Estravenovi přeskakoval hlas, když se ptal: „Je to světlo?"

Bylo už dávno po setmění, když jsme se dobelhali do karhidský vesnice, sestávající z jedné ulice mezi tmavými domy s vysokým střechami; sníh v té ulici byl udusaný a nahrnutý k zimním vchodům. Zastavili jsme u vývařovny. Skulinkami v úzkých okenicích vystřelovaly ven šípy a paprsky žlutého světla, které jsme na dálku viděli v zimní krajině. Otevřeli jsme dveře a vstoupili.

Byl Odsordny Anner, osmdesátý první den naší cesty; oproti Estravenovu plánu to dělalo jedenáct dní navíc. Naše zásoby potravin odhadl přesně: maximálně na sedmdesát osm dní. Ušli jsme tisíc tři sta čtyřicet kilometrů, což byla vzdálenost vyčtená ze sáňometru plus odhad za posledních několik dni. Mnohé z těch kilometrů přišly vniveč, protože jsme se všelijak vraceli, a kdybychom skutečně měli překonat tisíc tři sta kilometrů, nikdy bychom to nebyli zvládli; když se nám dostala do rukou dobrá mapa, spočítali jsme si, že vzdálenost mezi Pulefenskou farmou a touto vesnicí je necelých tisíc sto sedmdesát kilometrů. Všechny ty kilometry a dny nás vedly pustinou, kde nebylo po civilizaci ani vidu ani slechu:

skály, led, obloha a ticho; jinak jedenaosmdesát dni nic, kromě nás dvou.

Vešli jsme do velké, vytopené, jasně osvětlené místnosti plné jídla a vůní jídel a lidí a hlasů lidí. Chytl jsem Estravena za rameno. Obrátily se k nám neznámé tváře, neznámé oči. Zapomněl jsem už, že je na světě někdo, kdo nevypadá jako Estraven. Vyděsilo mě to.

Ve skutečnosti to byla poměrně malá místnost a ten dav neznámých, to bylo vlastně sedm nebo osm lidí a ti všichni byli na chvíli vyvedeni z rovnováhy právě tak jako já. Do panství Kurkurast nikdo nikdy nepřichází uprostřed zimy a ze severu a v noci. Civěli, oči jim lezly z důlků a všechny hlasy ustaly.

Estraven promluvil, ale jeho šepot byl sotva slyšet. „Prosíme ve vašem panství o pohostinnost."

Hluk, šum, zmatek, znepokojení, přivítání.

„Přišli jsme přes Gobrinský led."

Silnější hluk, další hlasy, dotazy; obklopili nás.

„Mohli byste se postarat o mého přítele?"

Myslel jsem si, že jsem to řekl já, ale byl to Estraven. Někdo mě pomáhal usadit. Přinesli nám jídlo; postarali se o nás, poskytli nám přístřeší, přivítali nás doma.

Duše nevzdělané, hašteřivé, vášnivé, nevědomé – venkované z chudé země -, jejichž štědrost učinila důstojnou tečku za naší obtížnou cestou. Dávali plnými hrstmi. Žádné počítání, žádné troškaření. A tak Estraven přijímal, co nám dávali, jako lord mezi-lordy nebo žebrák mezi žebráky, člověk mezi svými.

Pro ty vesnické rybáře, kteří žijí na samém okraji okraje, na té nejzazší mezi obyvatelnosti, na kontinentě taktak obyvatelném, je čestnost tak důležitá jako potrava. Musí spolu hrát otevřenou hru; není s čím podvádět. To Estraven věděl, a když se po pár dnech osmělili zeptat, diskrétně a nepřímo, s patřičnými ohledy k shifgrethoru, proč jsme se rozhodli prožít zimu jako tuláci na Gobrinském ledu, ihned odpověděl: „Já bych si mlčení nevybral, ale vyhovuje mi víc než lhaní."

„Je známo, že váženi lidé bývají vypovězení, a přesto se jejich stín nezmenši," prohlásil kuchař z vývařovny, který se co do váženosti řadil hned za vesnického náčelníka a jehož podnik sloužil v zimě pro celé panství jako obývací pokoj.

„Někdo může být vypovězen z Karhide, někdo z Orgoreynu," řekl Estraven.

„To je pravda; někdo svým klanem, někdo králem z Erhenrangu."

„Král nikomu stín nezkrátí, i kdyby se snažil," poznamenal Estraven a kuchař byl očividně spokojen. Kdyby Estravena vyhnal jeho vlastni klan, byl by podezřelý, ale na králových opatřeních nezáleželo. Co se mě týká, byl jsem zjevně cizinec, a tudíž ten, který byl vyhoštěn z Orgoreynu, a to mi bylo, pokud vůbec něco, ke cti.

Nikdy jsme našim hostitelům v Kurkurastu neprozradili naše jména. Estraven se velmi zdráhal použít falešná jména a naše skutečná jsme přiznat nemohli. Mluvit s Estravenem byl totiž přece jenom vážný přestupek, nemluvě ani o poskytnutí jídla, šatstva a střechy nad hlavou, což všechno pro nás oni udělali. I ta nejvzdálenější vesnice na guthenském pobřeží má rozhlas, a nemohli by se tedy vymlouvat, že o nařízeni o exilu nevěděli; jen to, že opravdu neznali skutečnou totožnost svého hosta, by pro ně mohlo být polehčující okolností. Estraven si uvědomoval, že je vystavujeme nebezpečí, a leželo mu to na srdci dříve, než jsem já na to vůbec pomyslel. Třetího večera přišel za mnou do pokoje, abychom si promluvili, co dál.

Karhidská vesnice se podobá starým hradům na Zemi. v tom, že jsou v ní jen ojedinělá nebo vůbec žádná samostatná soukromá obydlí. Přesto mohl mít každý z pěti set vesničanů v těch vysokých starých, bez ladu a skladu stavěných budovách krbu, obchodu, podpanství (v Kurkurastu neměli žádného lorda) a shromaždiště soukromí, ne-li přímo samotu, v místnostech po stranách starobylých chodeb, jejichž zdi byly až metr široké. Měli jsme každý pokoj pro sebe, v horním patře krbu. Seděl jsem právě ve svém pokoji u ohně, malého, sálajícího, silně provoněného ohně, v němž hořela rašelina z Shensheyských močálů, když vešel Estraven. Řekl:

„Genry, musíme brzy odsud."

Vybavuji si ho, jak stál v té místnosti, osvětlené ohněm, v mihotavých stínech, bosý, a na sobě měl jen volné kožešinové kalhoty, které mu dal náčelník. V soukromí a v teple (podle jejich měřítek) svých domovů chodí Karhiďané často polonazí nebo nazí. Naše cesta připravila Estravena o vyhlazenou pokožku, o plnou pevnou postavu, jakými se Getheňané vyznačuji; byl vyzáblý, samá jizva, obličej spálený zimou skoro jako od ohně. Stál tam, tmavá postava z masa a kostí, a přesto těžko postižitelná, v chvějivých odlescích ohně.

„Kam?"

„Řekl bych, že na jih a na západ. Směrem k hranici. Náš první úkol je najít vysílač, který by byl dost silný, aby ses mohl spojit s vaši lodi. Potom si musíme najit úkryt anebo se na čas vrátit do Orgoreynu, abych nepřivodil trest těm, kdo nám tady pomáhají."

„Jak se chceš dostat zpátky do Orgoreynu?"

„Jako dřív – přejít hranici. Orgoťáné proti mně nic nemají."

„Kde najdeme nějaký vysílač?"

„Blíž než v Sassinothu ne."

Já jsem zůstal jako opařený, on se ušklíbl.

„Blíž není nic?"

„Je to asi tak dvě stě čtyřicet kilometrů; ušli jsme víc a po horším terénu. Tady budou všude silnice; lidé nás ubytují, třeba nás svezou na motorových saních."

Souhlasil jsem, ale deprimovala mě vyhlídka na další pokračováni naši zimní pouti, tentokrát ne k nějakému bezpečnému útočišti, ale zpět k té zatracené hranici, kterou se.možná Estraven vrátí do exilu, a mě tu nechá samotného.

Přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem k závěru: „Než se Karhide bude moci připojit k Ekumenu, bude muset splnit jednu podmínku:

Argaven musí odvolat nařízení o tvém vyhnanstvi."

Neříkal nic, jen stál a hleděl do ohně.

„To myslím vážně," trval jsem na svém. „Musíme to vzít pěkně po pořádku."

„Děkuji ti, Genry," řekl. Když mluvil hodně potichu, jako třeba teď, měl jeho hlas ženské zabarvení, byl chraptivý a málo zvučný. Vděčně se na mě podíval, neusmíval se. „Já jsem ale ani nečekal, že bych měl v dohlednu spatřit domov. Víš, já vlastně žiji ve vyhnanstvi už dvacet roků. Tento exil se od něho moc neliší. Já se postarám o sebe a ty se postaráš o sebe a svůj Ekumen. To musíš udělat sám. Ale to je ještě všechno předčasné. Vyzvi vaši loď, aby sem přiletěla. Až budeme mít tohle za sebou, pak budu přemýšlet dál."

V Kurkurastu jsme pobyli ještě další dva dny, dobře nás živili a dobře jsme si odpočinuli a čekali jsme na udusávač sněhu, který měl přijet z jihu a svézt nás, až pojede nazpět. Naši hostitelé přesvědčili Estravena, aby jim vyprávěl celý příběh o našem přechodu ledu. Podal ho tak, jak to dovede jedině člověk odchovaný tradicí ústní literatury, takže vznikla sága, plná tradičních rčení a dokonce epizod, a přece přesná a živá, od sírového ohně a tmy v průsmyku mezi Drumnerem a Dremegolem až po ječivé poryvy větru bičující Guthenský záliv; s příhodami komickými, jako například jeho pád do propasti, i s mystickými, když mluvil o zvucích a mlčeni ledu, o počasí bez stínů, o noční temnotě. Poslouchal jsem, stejně okouzlen jako ostatní, a nespouštěl jsem oči z tmavé tváře svého přítele.

Kurkurast jsme opouštěli natěsnaní na sebe v kabině udusávače sněhu, jednoho z těch silných vozidel, která napřed válcují a potom udusávají sníh na karhidských silnicích. Je to nejběžnější způsob, jak udržet v zimě silnice průjezdné, protože odhrnováni sněhu pluhem by stálo polovinu veškerého času a peněz království a stejně v zimě všechno jezdí na skluznicích. Udusávač funěl rychlostí tři kilometry v hodině a do sousední vesnice jižně od Kurkurastu nás dovezl dlouho po setmění. Tam nás jako vždy uvítali, pohostili a ubytovali na noc; další den jsme pokračovali pěšky. Směřovali jsme od pobřežních kopců, zachycujících hlavni nápory severního větru od Guthenského zálivu, do vnitrozemí, do obydlenější oblasti, takže jsme se nepohybovali od jednoho tábořiště k druhému, ale od jednoho krbu k druhému. Párkrát jsme se svezli na motorových saních, jednou dokonce padesát kilometrů. Silnice byly navzdory častému hustému sněženi udusané a dobře značené. V zavazadlech jsme měli pořád nějaké jídlo, které nám vždycky věnovali poslední hostitelé; na konci každodenních putováni nás vždycky čekala střecha a oheň.

Přesto těch osm či devět dnů snadného pochodu a lyžování pohostinnou krajinou znamenalo nejtěžší a nejtruchlivější úsek celé cesty, horši než stoupáni na ledovec, horši než poslední hladové dny. Sága skončila; ta patřila ledu. Byli jsme příšerně unavení. Šli jsme špatným směrem. Už jsme z té cesty neměli radost.

„Někdy je třeba jít proti otáčení kola," prohlásil Estraven. Byl vytrvalý jako jindy, ale i v jeho chůzi, hlase, drženi těla nahradila původní elán trpělivost a původní jistotu tvrdošíjné odhodláni. Byl zamlklý, a ani se se mnou moc nedomlouval myšlenkami.

Dorazili jsme do Sassinothu. Několikatisícové město rozložené na kopcích nad zamrzlou řekou Ey: střechy bílé, zdi šedivé, kopce černě potečkované lesem a vyčnívajícími skalami, pole a řeka bílé;

za řekou Sinothské údolí, o které se vedou spory, celé bílé…

Přišli jsme tam téměř s prázdnýma rukama. Většinu z toho, co nám z cestovního vybavení zbylo, jsme rozdali různým laskavým hostitelům a nám zůstal jen chabový ohřívač, lyže a oblečení, které jsme měli na sobě. Bez zátěže se nám jelo dobře, několikrát jsme se ptali na cestu a mířili jsme ne do města, ale na jednu odlehlou farmu. Bylo to chudé místo, nepatřilo panství, ale bylo samostatnou jednotkou pod správou Sinothského údolí. Estraven býval zamlada tajemníkem této správy a přátelil se s majitelem a de facto mu tento statek koupil – před necelými dvěma roky – v době, kdy napomáhal osídlování oblasti východně od řeky Ey v naději, že zamezí sporu o vlastnictví Sinothského údolí. Otevřel nám sám pan statkář, podsaditý, uhlazený, přibližně v Estravenově věku. Jmenoval se Thessicher.

Estraven se v této oblasti pohyboval s kapuci na hlavě staženou do obličeje. Bál se odhaleni. Asi to byly liché obavy; jen opravdu bystré oko by v tom hubeném, větrem ošlehaném vandrákovi poznalo Hartha rem ir Estravena. Thessicher si ho potajmu prohlížel, protože nemohl uvěřit, že je to opravdu ten, za koho se prohlašuje.

Thessicher nás ubytoval a jeho pohostinnost byla na výši, i když jeho prostředky byly mizivé. Ale byl z nás celý nesvůj, raději by nás neviděl. Bylo to pochopitelné, tím, že nás skrýval, riskoval zkonfiskováni svého majetku. Jelikož za svůj majetek vděčil Estravenovi, a nebýt jeho pomoci, mohl být teď klidně na mizině jako my, nezdálo se mi tak úplně neoprávněné po něm chtít, aby na oplátku něco riskoval. Můj přítel ho vsál prosil o pomoc ne oplátkou za něco, nýbrž ryze z přátelství, a nespoléhal na to, že nám Thessicher pomůže z nutnosti, nýbrž z lásky. A Thessicher opravdu roztál, jen co pominulo počáteční zděšení, a potom dlouho do noci s Estravenem nostalgicky vzpomínal na staré časy a staré známé a byl najednou okázale srdečný a typicky karhidsky rozšafný. Když se ho Estraven zeptal, jestli neví o nějakém úkrytu, nějaké opuštěné zapadlé farmě, kde by se mohl psanec tak dva měsíce schovávat v naději, že jeho exil bude zrušen, Thessicher okamžitě odpověděl:

„Tak zůstaň u mne."

Estravenovi zazářily oči, ale vyjádřil své námitky; a Thessicher souhlasil, že v takové blízkosti Sassinothu by to nemuselo být bezpečné, a slíbil, že mu nějakou skrýš najde. Tvrdil, že to nebude těžké, jestliže si Estraven vymyslí falešné jméno a dá se najmout jako kuchař nebo pomocná síla, což nebude nic příjemného, ale pořád lepší než návrat do Orgoreynu. „Co bys k čertu dělal v Orgoreynu? Z čeho bys žil?"

„Komensalita by pomohla," odpověděl můj přítel a na tváři se mu objevil záchvěv vydřího úsměvu. „Tam totiž každé jednotce poskytnou práci. Žádný problém. Ale raději bych byl v Karhide…, jestli si myslíš, že se to dá zařídit…"

Nechali jsme si chabový ohřívač, jedinou cennou věc. Sloužila nám, tak či onak, až do konce cesty. Den poté, co jsme přijeli k Thessicherovi na farmu, jsem ohřívač vzal a na lyžích odjel do města. Estraven se mnou pochopitelně nejel, ale vysvětlil mi, co mám podniknout, a všechno to šlo jako po másle. Ohřívač jsem prodal v městském obchodě, vzal jsem slušnou sumu, kterou jsem za něj dostal, a jel do kopce do malé řemeslnické školy, kde sídlila i rozhlasová stanice, a koupil jsem si deset minut ‚soukromého vysílání soukromému příjemci‘. Všechny stanice si pro tato krátkovlnná vysílání rezervují určitou denní kvótu; vzhledem k tomu, že toho většinou využívají obchodnici ve styku se svými zámořskými zástupci nebo zákazníky v Souostroví, Sithu či Perunteru, je cena dost vysoká, ale ne přehnaná. V každém případě nižší než cena zánovního chabového vařiče. Mých deset minut mělo nadejít na počátku Třetí hodiny, pozdě odpoledne. Nechtěl jsem cestovat na lyžích sem a tam mezi Sassinothem a Thessicherovou farmou, a tak jsem se potuloval městem a v jedné vývařovně jsem si koupil velký, dobrý, levný oběd. Karhidská kuchyně byla nepochybně lepší než orgotská. Při jídle se mi vybavila Estravenova zmínka o kuchyni, když jsem se ho kdysi zeptal, jestli nenávidí Orgoreyn; vybavil se mi jeho hlas, jak včera večer vlídně přiznával: „Raději bych byl v Karhide…" A zapřemýšlel jsem, ne poprvé, co to je vlastně vlastenectví, v čem vlastně spočívá láska k vlasti, jak vzniká ta dojemná oddanost, která rozechvěla přítelův hlas: a jak se taková opravdová láska může velmi často změnit v hloupý a hnusný fanatismus. Kde je chyba?

Po obědě jsem se procházel městem. Ruch v Sassinothu, obchody a trhy a ulice, navzdory sněhovým metelicím a teplotě -17° rušné, mi připadal jako hra, neskutečná, ohromujíci. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval ze samoty na ledu. Mezi neznámými jsem se cítil svázaný a nepřetržitě mi chyběl Estraven po boku.

Smrákalo se, když jsem po udusaném sněhu stoupal nahoru ulicí vedoucí k té škole. Přijali mě a předvedli mi, jak s veřejným vysilačem zacházet. Ve stanovenou dobu jsem vyslal probouzecí signál k přenosné družici, která byla na stacionární dráze asi 480 kilometrů nad jižní Karhide. Byla tam jako pojistka pro podobné situace, v jaké jsem se teď octl, že jsem totiž neměl svůj ansibl, abych mohl požádat Ollul, aby dali lodi signál, a neměl jsem ani čas, ani vybavení na to, abych se spojil přímo s lodí na oběžné dráze kolem slunce. Sassinothský vysílač byl víc než dostačující, ale poněvadž družice nebyla uzpůsobena k tomu, aby odpovídala, ale jen k tomu, aby vysílala směrem k lodi, nemohl jsem udělat nic víc než vyslat signál a tím to skončilo. Nemohl jsem vědět, jestli byl vzkaz přijat a předán dál na loď. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal dobře, že jsem ho odvysílal. Dospěl jsem ale do stadia, kdy jsem tyto nejistoty přijímal s lehkým srdcem.

Začalo hustě sněžit a mně nezbylo než zůstat na noc ve městě, protože jsem neznal silnice natolik dobře, abych se po nich mohl pustit potmě a v chumelenici. Nějaké peníze mi ještě zbyly, a tak jsem se doptal na hostinec, ve kterém však trvali na tom, abych se ubytoval ve škole; povečeřel jsem se spoustou veselých studentů a spal jsem v jednom studentském pokoji. Usínal jsem s příjemným pocitem bezpečí, znovu přesvědčen o mimořádné a neutuchající laskavosti Karhiďanů ve vztahu k hostovi. Přistál jsem ve správné zemi a teď jsem se do ní vrátil. S tím jsem usínal; ale probudil jsem se velice brzy a ještě před snídaní jsem se vydal na Thessicherovu farmu, protože jsem měl za sebou neklidnou noc. Neustále jsem se budil a měl jsem divoké sny.

Malé a studené slunce, které právě vycházelo na jasné obloze, vrhalo za každou prasklinou, za každým hrbolkem ve sněhu stíny směrem na západ. Silnice byla celá tmavě a jasně pruhovaná. Na sněhových pláních nikde ani živáčka; ale v dálce na silnici jsem viděl malou postavu, pohybující se směrem ke mně klouzavými, rozevlátými pohyby lyžaře. Dlouho předtím, než jsem mu uviděl do tváře, jsem věděl, že je to Estraven.

„Thereme, co se děje?"

„Musím se dostat k hranici," řekl a ani se nezastavil, když jsme se míjeli. Sotva dechu popadal. Já jsem se otočil a oba jsme jeli na západ, já jsem měl co dělat, abych mu stačil. Tam, kde se silnice stáčela do Sassinothu, z ní sjel a rozjel se přes neoplocená pole. Zamrzlou řeku Ey jsme překročili asi kilometr severně od města. Břehy byly příkré a na konci výstupu jsme museli oba zastavit a odpočívat. Na takový závod jsme neměli správnou formu.

„Co se stalo? Thessicher -?"

„Ano. Slyšel jsem ho vysílat zprávu. Když se rozednívalo."

Estraven hluboce oddychoval, zvedal se mu hrudník, stejně jako když ležel na ledě vedle modré propasti. „Tibe určitě vypsal na moji hlavu odměnu."

„Zatracený zrádce nevděčný!" koktal jsem, nemyslel jsem tím však Tiba, ale Thessichera, který zradil přítele.

„Je zrádce," dával mi za pravdu Estraven, „ale žádal jsem po něm přespříliš, vystavil jsem tu přízemni dušičku moc velkému tlaku. Poslouchej, Genry. Vrať se do Sassinothu."

„Aspoň tě, Thereme, vyprovodím přes hranici."

„Mohou tam být orgotské stráže."

„Tak zůstanu na této straně. Proboha – "

Usmál se. Pořád ještě těžce oddychoval, ale vstal a dal se na pochod a já jsem šel za ním.

Proplétali jsme se na lyžích malým lesíkem mezi stromy obalenými námrazou, jeli jsme přes návrší a pole znesvářeného údolí. Nebylo se kam schovat, nebylo kam utéct. Sluncem ozářená obloha, bílý svět a v něm dva stíny na útěku. Hranice se v nerovném terénu ztrácela, uviděli jsme ji, až když jsme byli méně než dvě stě metrů od ni: to jsme ji najednou měli před sebou jako na dlani, vyznačenou plotem, jen několik metrů sloupů vyčnívajících nad sníh, s vršky těch sloupů natřenými na červeno. Na orgotské straně nebylo vidět žádné hlídky. Na naší straně byly stopy lyží a směrem na jih několik pohybujících se postav.

„Na naší straně jsou hlídky. Budeš muset, Thereme, počkat do tmy."

„Tibovi inspektoři," vyjekl s hořkostí v hlase a prudce vybočil ze stopy. Vrhli jsme se zpátky přes malou vyvýšeninu, kterou jsme před chvíli překonali, a na nejbližším možném místě jsme se ukryli. Celý dlouhý den jsme zůstali v dolíku mezi hustě rostoucími hemmeny, jejichž načervenalé větve splývaly pod tíhou sněhu všude kolem nás k zemi. Prodebatovali jsme různé možnosti, třeba přesunout se podél hranice na sever nebo na jih, abychom se dostali z tohoto obzvláště nepříjemného úseku, nebo snažit se dostat do kopců východně od Sassinothu, dokonce vrátit se zpátky na sever do té pustiny, ale každý z těchto plánů jsme museli zamítnout. Estravenova přítomnost byla prozrazena, takže jsme už nemohli cestovat po Karhide volně jako dosud. A nemohli jsme cestovat ani tajně: neměli jsme stan ani jídlo, ani moc sil. Zbývalo jediné – zdolat hranici přímo, jediným možným způsobem.

Zavrtali jsme se do tmavé díry ve sněhu pod tmavými stromy. Leželi jsme těsně u sebe, aby nám bylo teplo. Kolem poledne Estraven na chvíli zdříml, mně hlad a zima usnout nedaly. Nehnutě, jakoby přikován, jsem ležel vedle svého přítele a snažil se rozpomenout na slova, která mi kdysi recitoval: Dva jsou jeden, život a smrt, pospolu… Připadal jsem si tak trochu jako uvnitř stanu tam na ledu, jenže teď bez střechy nad hlavou, bez jídla, bez odpočinku: jen naše vzájemné pouto nám zůstalo, jinak nic, a i tomu má být brzy konec.

Obloha se během odpoledne zatáhla a teplota začala klesat. I v našem úkrytu v závětří se tak ochladilo, že se tam nedalo jen nehybně sedět. Museli jsme se trochu rozhýbat, a přesto mě k večeru přepadla stejná zimnice, jakou jsem zažil ve vězeňském voze, který nás vezl Orgoreynem. A tma ne a ne se snést, trvalo jí to věčnost. V modrém šeru večera jsme vylezli z úkrytu a plížili se přes kopec a krčili se za stromy a keři, dokud jsme před sebou nerozeznali linii hraničního plotu, několik neurčitých teček na bledém sněhu. Žádná světla, žádný pohyb, žádný zvuk. Daleko na jihozápadě žlutě světélkovalo nějaké městečko, nějaká komensálni vesnička Orgoreynu, kam by se mohl uchýlit Estraven se svými nepřijatelnými doklady o totožnosti a být si jistý alespoň noclehem na jednu noc v komensálni vesnici nebo třeba v nejbližší komensální dobrovolné farmě. Zničehonic – až na poslední chvíli, předtím vůbec – jsem pochopil, co mi při mém sobectví a Estravenově nemluvnosti vůbec nepřišlo na mysl – kam míří a co má za lubem. Zavolal jsem: „Thereme – počkej – "

Ale už se odrazil a sjížděl z kopce dolů: skvělý, rychlý lyžař a tentokrát se nemusel zdržovat kvůli mně. Rychlými oblouky se jako střela řítil dolů přes stíny na sněhu. Ujel mi a najel rovnou do palby pohraniční stráže. Myslím, že napřed zněly varovné výkřiky a povely k zastaveni a že se někde najednou rozsvítilo nějaké světlo, ale nevím to jistě; jedno je však jisté – on nezastavil a dál se hnal k plotu a oni ho zastřelili, než k němu dojel. Nepoužili zvukovou pušku, která jen omráčí, nýbrž přepadovou pušku, ze které vychází celá dávka kovových úlomků. Stříleli s cílem zabit ho. Když jsem k němu dojel, umíral, snažil se vysoukat z lyží, které trčely ze sněhu, svíjel se, hrudník zpola rozstřílený. Vzal jsem mu hlavu do dlaní a mluvil jsem na něho, ale vůbec mi neodpovídal; jen na moje vyznáni lásky svým způsobem zareagoval: navzdory spoušti a zkáze, která už byla v jeho mysli dokonána při tom, jak se mu vytrácelo vědomí, jedenkrát zřetelně vykřikl v našem myšlenkovém jazyce: „Areku!" Víckrát už ne. Držel jsem ho, skláněl jsem se k němu, když umíral. Dovolili mi to. Potom mi nařídili vstát, odvedli mě jedním směrem, jeho odnesli opačným, mě do vězení, jeho do temnoty.