Levá ruka tmy

KAPITOLA PÁTÁ Umění předvídat

Cestu na východ mi zařídila moje bytná, upovídaná osoba. „Když chce někdo do pevností, musí překonat Kargav. Musí přes hory do Staré Karhide, do Reru, starého královského města. No a poslouchejte, jeden z mých krbových bratří jezdi s kolonou zemělodi přes průsmyk Eskar a včera mi u šálku orshe vykládal, že poprvé letos v létě vyjedou v Getheny Osmě, když bylo takové teplé jaro, a říkal, že až do Engoharu už je cesta čistá a že v příštích pár dnech budou muset průsmyk protáhnout pluhy. Mne by nikdo přes Kargav nedonutil ani za nic, pro mě je Erhenrang, já potřebuji střechu nad hlavou. Já jsem ale yomesh, budiž pochváleno devět set příznivců Trůnu a požehnáno ať je Mléko Meshovo, a yomeshem může být člověk kdekoli. Víte, nás je spousta nových, protože můj Pán Meshe se narodil 2202 let-před, ale Stará cesta handdary je o deset tisíc let starší. Jestli vám jde o Starou cestu, budete muset do Staré země. Podívejte, pane Aii, kdykoli se vrátíte, budu mít tady v tomto ostrově pro vás místnost, ale věřím, že jste moudrý člověk a že teď na chvíli z Erhenrangu odejdete, protože všichni ví, jak okázale vám ten zrádce v paláci projevoval přátelství. Ted když je královým uchem starý Tibe, se situace zase zklidní. No, a když přijdete do Nového přístavu, najdete tam mého krbového bratra, a když mu řeknete, že vás posílám já…"

A tak dál. Byl, jak jsem řekl, strašně řečný, a když přišel na to, že nemám žádný shifgrethor, využil každé příležitosti, aby mi radil, třebaže i on to zastíral všelijakými,kdyby' a jakoby'. Byl správcem mého ostrova; v duchu jsem mu říkal,bytná', protože měl tlustý zadek, který se mu při chůzi převaloval, a obtloustlé povislé tváře a rád vyzvídal a špehoval a byl nečestný a laskavost sama. Ke mně se choval slušně a můj pokoj dokonce v době mé nepřítomnosti ukazoval za mírný poplatek senzacechtivým návštěvníkům: Podívejte, místnost tajemného vyslance! Byl tak zženštilý, i zjevem i chováním, že jsem se ho jednou zeptal, kolik má dětí. Za-kabonil se. Neporadil žádné. Přičinil se však o čtyři. Tohle bylo jen jedno z malých překvapeni, kterých se mi neustále dostávalo. Kulturní šok však nebyl ničím v porovnáni s biologickým šokem, který jsem zažíval, já coby bytost mužského pohlaví mezi bytostmi, které pět šestin veškerého času byli hermafroditi s nediferencovanými pohlavními znaky.

Rozhlasové přehledy zpráv byly plné činů, které uskutečnil nový ministerský předseda Pemmer Harge rem ir Tibe. Hodně zpráv se týkalo událostí na severu v Sinothském údolí. Tibe měl zjevně v úmyslu uplatňovat nárok Karhide na tuto oblast: chtěl udělat přesně ten krok, který by na jiném světě na tomto stupni civilizace vedl k válce. Ale na Gethenu nevedlo k válce nic. Hádky, vraždy, spory, přepadení, vendety, týrání a jiné ohavnosti, to vše patři do repertoáru zdejších lidi; ale k válce nepřistoupí. Postrádají, jak se zdá, schopnost zmobilizovat se. Chovají se po této stránce jako zvířata; nebo jako ženy. Nechovají se jako muži nebo jako mravenci. Rozhodně to ještě nikdy neudělali. To, co jsem věděl o Orgoreynu, naznačovalo, že se během posledních pěti až šesti století stával společností čím dál víc mobilizovatelnou, skutečným národnostním státem. Otázka prestiže v tomto konkurenčním boji, dosud většinou ekonomickém, by mohla donutit Karhide, aby následovala svého většího souseda a aby se stala místo rodinného hašteřeni státem, jak to vyjádřil Estraven; aby, taky podle Estravena, poznala pocit patriotismu. Kdyby k tomuto došlo, měli by Getheňané jedinečnou šanci dosáhnout stádia válčení.

Chtěl jsem do Orgoreynu, chtěl jsem se podívat, jestli mé dohady v této oblasti jsou správné. Nejdříve jsem si však musel uspořádat karhidské záležitosti; takže jsem v ulici Eng prodal klenotníkovi se zjizvenou tváří další rubín a bez zavazadel, zato však s penězi, ansiblem, nějakým nářadím a čistým prádlem jsem se prvního dne prvního letního měsíce vydal jako jeden z pasažérů obchodní kolony na cestu.

Zemělodě vyjely za svítání z větrem bičovaných překladišť v Novém přístavu. Podjely pod obloukem a stočily se na východ, dvacet rozměrných pásových vozidel, připomínajících lodě, projíždělo nehlučně v zástupu za sebou kaňony ulic Erhenrangu. Vezly krabice s objektivy, zvukové pásky na cívkách, role měděného a platinového drátu, štůčky látky z přírodního vlákna, které vypěstovali a utkali v Západním podhůří, bedny se sušenými rybími vločkami ze zálivu, přepravky s kuličkovými ložisky a jinými strojními součástkami a deset vozidel bylo plně naloženo orgotským obilím kadikem: to vše mířilo do Bouřkové hranice Pering, severovýchodního cípu země. Veškerou přepravu zboží na Velkém kontinentě zajišťují tato elektřinou poháněná vozidla, která se všude tam, kde to řeky a kanály dovolují, převážejí na prámech. V těch měsících, kdy je hluboký sníh, jsou jedinými dopravními prostředky kromě lyži a sani tažených člověkem pomalé traktory-pluhy, motorové sáně a na zamrzlých řekách nevyzpytatelné ledolodě; během táni nelze spoléhat na žádný dopravní prostředek; a tak velká část přepravy nákladu se dá do pohybu okamžitě s příchodem léta. To pak po silnicích jezdi kolona za kolonou. Doprava je řízená, po každém vozidle či koloně se chce, aby udržovaly rádiové spojení s kontrolními stanovišti podél cesty. I když je provoz sebehustší, vše probíhá celkem plynule, vozidla se pohybují rychlostí 40 kilometrů za hodinu (terranskou). Getheňané by mohli jezdit rychleji, ale nejezdi. Ptal jsem se, proč nezrychlí, a odpověděli mi:

„Proč?" Jako kdybyste se Terrana zeptali, proč musí všechna vozidla jezdit tak rychle; odpověděl by: „Proč ne?" Proti gustu žádný dišputát. Terrané mají tendenci jít vpřed, dělat pokroky. Lidé na Zimní planetě, kteří žijí bez přestáni v roce jedna, mají pocit, že pokrok není tak důležitý jako přítomnost. Moje ‚gusto‘ bylo spíše terranské, a když jsme vyjížděli z Erhenrangu, znervózňovalo mě to důsledné dodržováni rychlosti; měl jsem chuť vystoupit a běžet. Byl jsem rád, že jsem vypadl z těch dlouhých kamenných ulic ověšených černými strmými střechami a bezpočtem věži, z toho města bez slunce, v němž se všechny mé naděje přetavily v pocit strachu a zrady. Jak jsme se škrabali nahoru úpatím Kargavu, kolona občas krátce zastavila, většinou na jídlo v nějakém podniku u cesty. Odpoledne se nám navíc z nejvyššího bodu podhůří poprvé naskytl celkový pohled na pohoří. Uviděli jsme Kostor, od úpatí po hřeben přes šest tisíc metrů vysoký, strmá západní stěna zakrývala štíty severně od Kostoru, z nichž některé dosahuji až devíti tisíc. Jižně od Kostoru se jeden vedle druhého vypínaly bílé štíty proti bezbarvé obloze; napočítal jsem jich třináct, poslední jen nejasně tušený daleko v mlze na jihu. Řidič mi jich všech třináct pojmenoval a v přátelské snaze nahnat mi strach mi vyprávěl příběhy o lavinách a zemělodích odvátých ze silnice vichrem z hor a o osádkách sněžných pluhů, uvězněných celé týdny v nepřístupných výškách, a různé další. Popisoval, jak kdysi vozidlo před nim dostalo smyk a řítilo se ze srázu do hloubky tři set metrů; pozoruhodné na tom bylo, tvrdil, jak pomalu padalo. Připadalo mu, že se do propasti snášelo celé odpoledne, a byl rád, když nakonec zmizelo v desetimetrové závěji na dně, aniž nahoře zaslechl nějaký zvuk.

O Třetí hodině jsme zastavili na jídlo v jednom velkém honosném hostinci s obrovskými hučícími krby a obrovskými místnostmi s trámovými stropy, s množstvím stolů plných dobrého jídla; na noc jsme tam ale nezůstali. Naše kolona jela i v noci a uháněla (po karhidském způsobu), aby jako první dorazila do Bouřkové hranice Pering a slizla tak smetanu pro své obchodníky. Nastoupila nová směna řidičů, dobily se baterie na vozidlech a jeli jsme dál. Jeden z vozů v koloně sloužil jako spací, ale jen pro řidiče. Pro cestující žádná lůžka. Noc jsem strávil na tvrdém sedadle v chladné kabině, jen kolem půlnoci jsme zastavili v horách na jídlo v jednom malém hostinci. Karhide si nepotrpí na komfort. Za svítání jsem byl vzhůru a viděl jsem, že jsme za sebou zanechali vše kromě skal a ledu a světla a úzké silnice, která pod pásy našich zemělodi vedla jen a jen vzhůru. Chvěl jsem se, ale blesklo mi hlavou, že existují věci, které jsou nad všechno pohodlí, pokud nejsi stará žena nebo kočka.

Teď už žádné hostince, jen děsivé sněhové a žulové svahy. Když nastala doba jídla, zemělodě tiše jedna za druhou zastavily, stoupání tam bylo nějakých třicet stupňů, na silnici sníh, všichni slezli z kabin a shromáždili se kolem spacího vozu, z něhož nám podávali misky s horkou polévkou, plátky sušených chlebových jablek a džbánky s kyselým pivem. Postávali jsme kolem, podupávali ve sněhu, házeli do sebe jídlo i pití, zády k ostrému větru, který s sebou nesl třpytivá zrníčka prašanu. A pak zase zpátky do zemělodi a dál a vzhůru. V poledne bylo ve wehothských průsmycích ve výšce kolem čtyř tisíc metrů 28°C na slunci a -10°C ve stínu. Elektrické motory běžely tak potichu, že bylo slyšet laviny až ze vzdálenosti dobrých třiceti kilometrů, jak se s rachotem valí po nezměrných modrých pláních na vzdálených stranách roklí.

Toho dne pozdě odpoledne jsme překonali vrch Eskar, vysoký 4500 metrů. Když jsem se díval nahoru na jižní stěnu Kostoru, který jsme celý den nekonečně pomalu zdolávali, uviděl jsem asi půl kilometru nad silnici podivný skalní útvar, jakoby hrad. „Vidíte tam tu pevnost?" zeptal se řidič.

„To je stavba?"

„To je pevnost Arikostor."

„Tady nahoře snad nemůže nikdo žit."

„Ale ano, starci mohou. Jezdíval jsem dřív v koloně, která jim sem koncem léta přivážela z Erhenrangu potraviny. Je jasné, že deset jedenáct měsíců v roce nemohou vycházet, ale to jim nevadí. Je tam tak sedm nebo osm pobývatelů."

Civěl jsem na ty opěrné zdi z rozpukaných skal, odříznuté od světa v nesmíme samotě velehor, a nevěřil jsem našemu řidiči; ale nahlas jsem neřekl nic. Kdyby někdo v tom vymrzlém orlím hnízdě dokázal přežít, byli by to Karhiďané.

Silnice začala klesat a zhoupla se vždy kus na sever a zase na jih a lemovala přitom prudké srázy, protože východní strana Kargavu je rozervanější než západní; padá totiž dolů v mohutných kaskádách, obnažených geologických zlomech, vytvořených při horském vrásněni. Za soumraku jsme spatřili v hloubce asi dvou tisíc metrů pod námi, jak se obrovským bílým stínem vine tenounká tečkovaná stužka: kolona zemělodi, která vyjela z Erhenrangu den před námi. My jsme se tam dolů doplazili dalšího dne k večeru a šinuli jsme se po tomtéž zasněženém svahu, zlehka, ani jsme nedýchali, abychom neuvedli do pohybu laviny. Odtamtud jsme hluboko pod námi a za námi směrem na východ na vteřinku matně zahlédli nedozírnou krajinu zastřenou mraky a stíny mraků a protkanou stříbrem řek, Rerskou nížinu.

Po čtyřech dnech cesty z Erhenrangu jsme navečer dorazili do Reru. Tato dvě města odděluje sedmnáct set kilometrů, několik kilometrů vysoká stěna a dva či tři tisíce let. Kolona zůstala stát před Západní branou, kde najede na prámy plovoucí po kanále. Do Reru se totiž nedostane žádná zeměloď, žádné vozidlo. Město bylo vybudováno ještě před tím, než Karhiďané začali používat motorová vozidla, a ta už vlastně používají víc než dvacet století. V Reru nejsou žádné ulice. Jsou tam kryté chodníčky, něco jako tunely; v létě můžete chodit uvnitř těch tunelů nebo nahoře po nich, jak se vám chce. Domy a ostrovy a krby jsou poházené bez ladu a skladu, chaoticky, v naprosto úděsném zmatku, jehož završením je neočekávaně (jak je tomu ostatně s anarchií v Karhide) něco-nádherného: mohutné věže Nepaláce, krvavě rudé, bez oken. Byly vystavěny před sedmnácti sty lety a po tisíc let hostily karhidské krále, dokud Argaven Harge, první ze své dynastie, nepřekročil Kargav a neosidlil rozsáhlé údolí Západního podhůří. Všechny rerské stavby jsou fantasticky masivní, zapuštěné do hloubky, odolné proti nepřízni počasí a proti vodě. V zimě se stává, že město je diky větru z nížin bez sněhu, ale když přijde pořádný vichr s chumelenicí, sníh se z ulic neodklízí, žádné tam totiž nejsou. Karhiďané používají kamenné tunely nebo si dočasně vyhloubí nové ve sněhu. Z vrstvy sněhu nevyčuhuje nic víc než střecha a zimní vchody bývají umístěny pod okapem nebo na samotné střeše, něco na způsob vikýřů. Doba tání je pro tuto nížinu s mnoha řekami nepříjemným obdobím. Z tunelů se stanou odvodňovací kanály a z prostorů mezi stavbami zase splavné kanály a jezera, po nichž se obyvatelé Reru v lodích dopravuji do práce a odrážejí přitom vesly malé ledové kry. A na věky věků se nad prachem léta, zasněženou směsicí střech zimy a záplavami jara tyči rudé věže, opuštěné srdce města, nezničitelné.

Ubytoval jsem se v ošuntělém předraženém hostinci, který se krčil v zavětři věží. Zdály se mi zlé sny, a když se rozednilo, vstal jsem a zaplatil tamějšímu vyděrači za nocleh a za snídani a za nepřesné informace o tom, kudy mám jít, a vydal jsem se pěšky najít Otherhord, starobylou pevnost nedaleko Reru. Ušel jsem sotva padesát metrů z hostince a už jsem se ztratil. Ale orientoval jsem se podle věží, ty jsem nechával za sebou, a podle obrovského obrysu Kargavu, který jsem měl po pravici, a tak jsem vyšel z města a mířil k jihu a nějaké venkovské dítě, které jsem potkal na silnici, mi řeklo, kde mám odbočit do Otherhordu.

Přišel jsem tam v poledne. Tedy přišel jsem někam v poledne, ale nebyl jsem si jistý kam. Byl tam převážně les nebo hustý porost. ale stromy byly udržované ještě pečlivěji, než je v té zemi pečlivých lesníků běžné, a pěšinka vedla úbočím přímo mezi stromy. Po chvíli jsem si uvědomil, že vpravo těsně u cestičky je dřevěný srub, a pak jsem si všiml o kousek dál vlevo poměrně velké dřevěné stavby; a odněkud se šířila lahodná vůně čerstvě smažené ryby.

Pomalu jsem postupoval po cestičce, trošku nervózní. Neměl jsem zdáni, jak se handdarové tváři na turisty. Po pravdě řečeno jsem o nich věděl velice málo. Handdara je kult bez institucí, bez knězi, bez hierarchie, bez přísah, bez víry. Stále ještě nedokážu říct, jestli má, či nemá Boha. Je nepostižitelný. Pokaždé je někde jinde. Jediným místem, kde se s ním člověk jistojistě setká, jsou pevnosti, čili útočiště, do nichž se mohou lidé uchýlit na noc či na doživotí. Určitě bych nebyl vnikl až do skrytých míst tohoto záhadně nedefinovatelného kultu, nebýt toho, že jsem chtěl najít odpověď na otázku, která po průzkumnících zůstala nezodpovězena: Co jsou zač věštci, co vlastně dělají?

Byl jsem už v Karhide déle než kdysi průzkumníci a pochyboval jsem, zeje něco na povídačkách o věštcích a jejich proroctvích. Pověsti o věštbách jsou běžné v celém Člověčenstvu. Promlouvá Bůh, mluví duchové, mluví počítače. Trhliny v podobě nejasných dvojsmyslností nebo statistické pravděpodobnosti sice existuji, ale tyto rozpory smaže Víra. Přes to všechno stály ty pověsti za to, aby se jimi člověk zabýval. Já jsem ještě žádného Karhiďana nepřesvědčil o existenci telepatického dorozumíváni; nevěřili, dokud ‚neviděli‘: přesně tak jsem na tom byl já, co se tyká věštců handdarských.

Šel jsem dál po cestičce a uvědomoval jsem si přitom, že ve stínu tohoto svažujícího se lesa je roztroušena celá vesnice nebo i městečko, zase tak bez ladu a skladu jako Rer, ale mlčenlivě, poklidně, jaksi venkovsky. Nad každou střechou i pěšinkou visely větve hemmenů, nejběžnějších stromů na Zimní planetě. Je to statný jehličnan s hustými bledě červenými jehličkami. Na rozvětvených cestičkách se povalovaly hemmenové šišky, vítr byl provoněný hemmenovým pylem, všechny domky byly postaveny z tmavého hemmenového dřeva. Konečně jsem se zastavil a zvažoval, na které dveře zaklepat, když tu se mezi stromy vynořil nějaký člověk, pomalým krokem se blížil ke mně a zdvořile mě pozdravil. „Budete si přát ubytování?" zeptal se mě.

„Přišel jsem s otázkou pro věštce." Rozhodl jsem se, že aspoň pro začátek je nechám v domnění, že jsem Karhiďan. Stejně jako průzkumnici i já jsem se, když jsem chtěl, bez problémů vydával za domorodce. Můj zvláštní přízvuk procházel v tom množství karhidských nářečí bez povšimnutí a moje pohlavní odlišnosti zakrýval bohatý oděv. Chyběla mi sice typická gethenská hustá kštice na hlavě a oči sešikmené ke stranám a byl jsem černější a vyšší než většina místních, ale bylo to ještě v mezích normálu. Než jsem opustil Ollul, dával jsem si pravidelně depilovat vousy (v té době jsme ještě nevěděli o ‚kožešinových‘ kmenech Perunterů, kteří nejsou jen vousatí, ale jsou dokonce ochlupení po celém těle, stejně jako bílí Terrané). Občas padla otázka, jak jsem si polámal nos. Můj nos je totiž plochý; nosy Getheňanů ční dopředu a jsou úzké, nosní dírky jsou zúžené, a tak vhodně přizpůsobené vdechování mrazivého vzduchu, Ten člověk na otherhordské cestičce se na můj nos mírně udiveně zadíval a zeptal se: „To možná budete chtít mluvit se snovačem. Ten je teď tam dole na té světlině, pokud nešel ven s lesosaněmi. Anebo nechtěl byste raději napřed za některým z celibátníků?"

„Já nevím. Já strašně tápu -"

Mladík se zasmál a lehce se uklonil. „To je mi ctí!" pronesl. „Já tady žiji už tři roky a ještě jsem nedosáhl takového stupně nevědomosti, aby to stálo za zmínku." Dobře se bavil, ale choval se vlídně a já jsem si honem srovnal v hlavě útržky handdarského učení, na které jsem si povzpomínal, a došlo mi, že jsem se před ním naparoval, přímo chvástal, jako kdybych za ním přišel a oznámil: „Já jsem strašně krásný…"

„Víte, chci říct, že o věštcích nevím nic -"

„Záviděníhodné!" prohlásil mladý pobývatel. „Nuže, vnořme šlépěje do netknutého sněhu, ať se někam dostaneme. Smím vám ukázat, kudy se dostanete na tu světlinu? Mé jméno je Goss."

To bylo křestní jméno. „Genry," představil jsem se a vzdal jsem se pokusu o,l'. Goss mě vedl dál do chladivého stínu lesa. Úzká cestička často měnila směr, klikatila se nahoru svahem a zase sbíhala dolů; tu a tam, poblíž pěšinky i kus od ní, mezi mohutnými kmeny hemmenů, stály malé domky, barevně sladěné s lesem. Všechno bylo červené a hnědé, provlhlé, mlčenlivé, voňavé, pochmurné. Z jednoho domku se linuly tlumené tóny sladké melodie, vyluzované na karhidské flétně. Goss si vykračoval pár metrů přede mnou, zlehka a svižně, s dívčím půvabem. Znenadání na něm zazářila bílá košile a já jsem hned po něm vyšel ze stínu do prudkého slunce a octli jsme se na široké zelené louce.

Nějakých šest metrů od nás se ostře rýsovala postava, vzpřímená, nehybná, rudý hieb a bílá košile, pestrá emailová intarzie v zelení vysoké trávy. Sto metrů za ní stála další socha, v modrém a bílém; ta se za celou dobu, co jsme mluvili s první, ani nepohnula, ani nepohlédla směrem k nám. Nacvičovaly právě jednu handdarskou disciplinu zvanou Přítomnost, což je vlastně jakési vytržení, extáze – handdarové, libující si v záporech, ji říkají nevytrženi -, spočívající mimo jiné v oproštěni se od sebe (nalezeni vyšších kvalit v sobě?) pomocí mimořádného smyslového vnímání a uvědomováni si. Přestože je tato technika přesným opakem většiny technik mysticismu, mystická disciplína to pravděpodobně je; disciplina, která směřuje k prožitku Imanence; ale žádné handdarské disciplíny nemohu třídit do kategorií s jistotou. Goss mluvil s člověkem v rudém. Ten se vymanil ze své intenzivní nehybnosti, podíval se na nás a zamířil pomalu k nám a já jsem k němu pocítil posvátnou úctu. V poledním slunci zářil svým vlastním světlem.

Byl stejně vysoký jako já, štíhlý, měl nevinnou, upřímnou, krásnou tvář. Jakmile se naše oči střetly, pocítil jsem touhu oslovit ho, pokusit se o myšlenkovou domluvu, kterou jsem od přistání na Zimní planetě nevyzkoušel a ani bych ještě zkoušet neměl. Okamžité hnutí mysli bylo však silnější než zábrany. Oslovil jsem ho. Odezva žádná. Kontakt jsem nenavázal. Dál se mi díval přímo do očí. Po chvilce se usmál a tichým, dost vysokým hlasem konstatoval: „Vy jste ten vyslanec, že?"

„Ano, jsem," vykoktal jsem.

„Já se jmenuji Faxe. Je nám ctí, že vás u nás můžeme přivítat. Zůstanete na čas u nás v Otherhordu?"

„Velice rád. Chtěl bych se dovědět víc o vašem uměni věštit. A existuje-li něco, co vám na oplátku mohu říct já, co jsem zač, odkud přicházím -"

„Cokoli si.budete přát," nabízel Faxe a z jeho úsměvu dýchl klid a vyrovnanost. „Je to příjemné pomyšleni, že napřed překonáte Oceán vesmíru, potom ještě dalších tisíc mil a Kargav k tomu, abyste se dostal sem k nám."

„Chtěl jsem Otherhord navštívit kvůli věhlasu jeho předpovědí."

„Takže nás asi budete chtít pozorovat při věštbách. Nebo máte svou otázku?"

Jeho průzračným očím se nedalo lhát. „Já nevím," odpověděl jsem.

„Nusuth," zněla jeho reakce. „Nevadí. Jestli u nás nějaký čas zůstanete, přijdete na to, jestli nějaký dotaz máte, nebo nemáte… Víte, věštci se mohou sejít jen v určitou dobu, a tak byste měl v každém případě u nás zůstat několik dnů."

Zůstal jsem a byly to příjemné dny. Čas se tam nijak neorganizoval, kromě veřejně prospěšné práce, práce na poli, zahradě, v lese a údržbářských úkonů, na něž si ty skupinky, které nejvíce potřebovaly pomoci, volaly přechodné hosty, jakým jsem byl například já. Stávalo se, že uběhl den, aniž jsem, kromě práce, s někým promluvil. Ti, s nimiž jsem hovořil nejčastěji, byli mladý Goss a Faxe snovač, jehož výjimečná povaha, průzračná a bezedná jako studna s čirou vodou, byla ztělesněním povahy tohoto místa. Večer se někdy konala shromážděni v krbových místnostech některého z těch nízkých domků, obklopených stromy; diskutovalo se, popíjelo se pivo, někdy tam zněla i hudba, temperamentní karhidská hudba, melodicky jednoduchá, ale rytmicky složitá, vždycky improvizovaná. Jeden večer dva pobývatelé tančili, muži tak staří, že jim vlasy zbělely a končetiny zkostnatěly a vnější cípy viček jim napůl překrývaly tmavé oči. Jejich tanec byl pomalý, precizní, měl svá pravidla; byla to pastva pro oko i pro duši. Začali tančit po jídle během Třetí hodiny. Hudebníci se podle libosti přidávali a zase přestávali hrát, kromě bubeníka, který své jemné bubnováni obměňoval, ale hrál v jednom kuse. Po pěti terranských hodinách, to znamená o Šesté hodině, o půlnoci, ti dva pořád ještě tančili. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s jevem zvaným dothe, což je dobrovolné, řízené využití toho, čemu se říká.hysterická síla'. Poté jsem byl o něco více nakloněn uvěřit příběhům o starcích handdarských,

Byl to introvertni život, soběstačný, nehybný, prostoupený onou jedinečnou nevědomostí, které si handdarové tolik váží a která je podřízena jejich pravidlu o nečinnosti a nevměšováni se. Toto pravidlo (vyjádřené slovem nusuth, které musím přeložit jako ‚nic se neděje‘) je podstatou jejich kultu a já nepředstírám, zeje chápu. Ale po poloměsíci v Otherhordu jsem přece jen začal Karhide rozumět lépe. Pod politikou, průvody a vášněmi národa se rozprostírá jakási starobylá temnota, pasivní, anarchická, tichá, úrodná temnota handdary.

A z toho ticha nevysvětlitelně vystupuje věštcův hlas.

Mladý Goss, který mi ochotně dělal průvodce, mi řekl, že moje otázka pro věštce se může týkat čehokoli a může být jakkoli formulována. „Čím výstižnější a stručnější otázka, tím přesnější odpověď," řekl mi. „Neurčitost plodí neurčitost. A některé otázky jsou pochopitelně nezodpověditelné."

„Co když právě takovou položím?" zajímalo mě. Toto pojišťováni se pro každý případ vypadalo rafinovaně, ale nebylo na něm nic nového. Jeho odpověď však byla nečekaná: „Snovač ji odmítne. Nezodpověditelné otázky zničily věštecké skupiny."

„Zničily?"

„Znáte pověst o lordovi ze Shorthu, který nutil věštce z pevnosti Asen, aby mu odpověděli na otázku Jaký je smysl života? To se stalo před několika tisíci lety. No a věštci zůstali v temnotě šest dni a noci. Nakonec všichni celibátníci skončili v katatonickém stavu, blázni byli mrtví, pervert kamenem umlátil lorda ze Shorthu a snovač… To byl muž jménem Meshe."

„Zakladatel yomeshského kultu?"

„Ano, ten," řekl Goss a rozesmál se, jako by na tom příběhu bylo něco legračního. Nebylo mi v tu chvíli jasné, jestli ho pobavili yomeshové, nebo já.

Rozhodl jsem se, že položím zjišťovací ano-ne otázku, která snad alespoň sníží možnost případné nejasnosti a dvojznačnosti v odpovědi. Faxe potvrdil, co už říkal Goss, že podstatou otázky může být něco, o čem věštci naprosto nic nevědí. Mohl bych se zeptat, jestli bude na severní polokouli planety S letos dobrá úroda hoolmu, oni by odpověděli, i když by předtím neměli nejmenší ponětí o existenci planety S. Tohle jako by posunulo celou záležitost do roviny Čistě nahodilých předpovědí, jako se něco vyvozuje z rostlinek řebříčku nebo hozeni mince. „Ne," oponoval Faxe, „rozhodně ne, o nahodilosti nemůže být ani řeči. Celé je to vlastně pravý opak nahodilosti."

„Pak tedy čtete myšlenky."

„To ne," nesouhlasil Faxe a upřímně a bezelstně se usmál.

„Třeba čtete myšlenky, aniž si to uvědomujete."

„Jaký by to mělo smysl? Kdyby tazatel znal odpověď, neplatil by za ni takovou vysokou cenu."

Vybral jsem otázku, na kterou jsem samozřejmě neznal odpověď. Jen čas bude moci dokázat správnost či nesprávnost věštby, pokud ovšem to nebude, jak jsem předpokládal, jedna z těch obdivuhodných profesionálních předpovědí, která se pak dá aplikovat na cokoli. Nebyla to žádná triviální otázka. Původní představy, že se zeptám, kdy přestane pršet, nebo na nějakou podobnou hloupost, jsem se vzdal, když jsem se dozvěděl, jak těžká a nebezpečná je celá ta akce pro oněch devět věštců z Otherhordu. Cena byla pro tazatele vysoká – dva moje rubíny putovaly do pokladny pevnosti -, ale pro dotazované ještě vyšší. A jak jsem poznal Faxe, pak jestli mi činilo potíže uvěřit, že je profesionální podvodník, tak daleko větší potíže mi činilo uvěřit, že by mohl být čestný podvodník, který podléhá sebeklamu; jeho inteligence byla stejně jasná, zářivá a vybroušená jako mé rubíny. Neodvážil jsem se mu nachystat žádnou léčku. Zeptal jsem se na to, co jsem chtěl vědět ze všeho nejvíc.

V Onnetherhad, 18. den měsíce, se těch devět sešlo v jedné velké budově, která bývala obvykle uzamčená: jeden vysoký sál, kamenná podlaha, chlad, mdlé světlo z několika uzoučkých oken a od ohně v hlubokém krbu na jednom konci. Seděli v kruhu na holém kameni, všichni zahaleni plášti a kapucemi, nepravidelné, nehybné tvary, které v odlesku ohně připomínaly do kruhu rozestavené dolmeny. Goss a ještě několik dalších mladých pobývatelů a lékař z nejbližšího panství to v tichosti sledovali z míst u krbu, zatímco já jsem šel napříč sálem a vstoupil do kruhu. Bylo to celé velmi neformální a velmi napínavé. Jedna ze zahalených postav zvedla hlavu, když jsem mezi ně vkročil, a já jsem spatřil zvláštní obličej, zamračený, s hrubými rysy a drzýma očima, které si mě prohlížely.

Faxe seděl se skříženýma nohama, nehýbal se, ale byl ve střehu, to shromáždění ho naplňovalo silou, která způsobila, že jeho poměrně slabý, tichý hlas šlehl jako elektrický blesk. „Ptejte se," prohlásil.

Stál jsem uvnitř kruhu a pronášel otázku. „Stane se tato planeta Gethen do pěti let členem Ekumenu známých světů?"

Ticho. Stál jsem tam, visel jsem uprostřed pavučiny utkané z ticha.

„To je zodpověditelné," polohlasně špitl snovač.

Zjevně se jim ulevilo. Zahalené kameny jako by se obměkčily a pohnuly, ten, který se na mě tak podivně díval, začal něco šeptat svému sousedovi. Opustil jsem kruh a přisedl k přihlížejícím u krbu.

Dva věštci zůstali zabraní do sebe a nemluvili. Jeden z nich každou chvilku zvedl levou ruku a zlehka a rychle jí desetkrát nebo dvacetkrát poklepal o podlahu a pak zase nehnutě seděl. Ani jednoho z nich jsem předtím neviděl; byli to blázni, upozorňoval mě Goss. Byli duševně nemocní. Goss jim říkal,rozervanci', což by mohlo znamenat schizofrenici. Karhidští psychologové, ačkoli neznali myšlenkovou domluvu a byli tedy jako slepí chirurgové, byli vynalézaví, co se týká léků, hypnózy, lokálního šoku, kryoterapie a různých duševních terapií. Zeptal jsem se, jestli by se tihle dva psychopati nemohli léčit. „Léčit?" podivil se Goss. „Vy byste zpěvákovi léčil jeho hlas?"

Dalších pět v kruhu byli pobývatelé Otherhordu, adepti handdarské disciplíny Přítomnost a také, pokračoval Goss, pokud zůstanou věštci, adepti celibátu, takže nebudou mít v obdobích své sexuální potence žádného partnera. Jeden z celibátníků musí být v kemmeru v průběhu věštění. Dovedl jsem ho rozpoznat, protože už jsem se naučil všímat si nepatrných tělesných změn, zvláštního jasu, což signalizuje první fázi kemmeru.

Vedle kemmera seděl pervert.

„Přišel s lékařem ze Spreve," prozradil mi Goss. „Některé věštecké skupiny vyvolávají úchylku u normální osoby uměle – několik dni před shromážděním jí naočkují ženské nebo mužské hormony. Lepší je mít přirozeného perverta. Ten ochotně přijde; má rád slávu."

Goss užil zájmeno, které označuje samčího živočicha, ne zájmeno pro lidskou bytost v mužské roli kemmeru. Vypadal trochu rozpačitě. Karhidané diskutují bez zábran o sexuálních záležitostech a o kemmeru mluví s chutí a s úctou, ale zdrženlivější jsou v otázkách perverze – přinejmenším když mluvili se mnou. Nadměme prodlužování období kemmeru s permanentní hormonální nerovnováhou směrem buď k mužskému nebo ženskému pohlaví způsobuje to, čemu říkají perverze; není nijak ojedinělá; tři nebo čtyři procenta dospělých jsou pravděpodobně fyziologicky odchylní neboli nenormální – normální podle našich měřítek. Nejsou ze společnosti vyloučeni, jsou však trpěni s jistou přezíravostí, podobně jako homosexuálové v mnoha bisexuálních společnostech. Karhidský slangový výraz pro ně je polomrtví. Jsou sterilní.

Pervert ve skupině, po tom prvním dlouhém a podivném pohledu, kterým mě obdařil, si přestal všímat všech, kromě svého kemmerujíciho souseda, jehož čím dál větší sexuální aktivita ještě vzroste a nakonec bude vybičována na maximum – ženská sexuální, potence podnícená neodbytnou a zveličenou mužskostí perverta. Pervert bez ustání příjemným hlasem mluvil na kemmerujiciho souseda, nakláněl se k němu, ale ten odpovídal málo a spise couval. Nikdo z ostatních už hodnou chvíli nepromluvil, aru hlesnutí, jen ten šepot, pervertův šepot. Faxe nespouštěl oči z jednoho z bláznů. Rychlým pohybem, něžně, položil pervert ruku na sousedovu. Kemmerující střelhbitě ucukl, ze strachu nebo ošklivostí, a vrhl na Faxe úpěnlivý pohled, jako by prosil o pomoc. Faxe se ani nepohnul. Když se pervert dotkl kemmerujíciho podruhé, zůstal na svém místě a zůstal v klidu. Jeden z bláznů vzhlédl a dlouze, neupřímně a kvílivě se smál: „Ah-ah-ah-ah…"

Faxe zvedl ruku. Okamžitě se všechny obličeje v kruhu obrátily k němu, jako by jejich upřené pohledy srovnal do snopu, do klubka.

Když jsme vcházeli do sálu, bylo odpoledne a pršelo. Šedé světlo pronikající skulinami oken pod okapy brzy pohaslo. Teď se od zdi k podlaze a přes obličeje těch devíti vlnily bolavé proužky světla, dlouhé trojúhelníky a oblouky, jakési přízračné nakloněné plachty; nepatrné zlomky a ždibky tlumeného světla z měsíce, který právě vyšel venku nad lesem. Oheň dohořel už před hodnou chvíli a kromě těch nezřetelných proužků a šikmých plachet, které se plazily po kruhu a vykouzlily hrubý obrys tu obličeje, tu ruky nebo nehybných zad, tam nebylo žádné světlo. Na moment jsem v jedné rozptýlené špetičce světla zahlédl Faxův profil, strnulý jako bledý kámen. Úhlopříčka měsíčního světla se sunula dál a dál a dotkla se nějakého černého bodu, kemmerujíciho; hlava skloněná na kolenou, zaťaté ruce na podlaze, pravidelné záchvěvy těla, ve stejném rytmu jako tá-ta-ta bláznovy ruky bijící o podlahu ve tmě z druhého konce kruhu. Všichni byli navzájem propojeni, všichni jako by vytvářeli závěsné body na pavučině. Cítil jsem, chtě nechtě, spojení, komunikaci, která se odehrávala mlčky, beze slov, procházela přes Faxe a ten se ji snažil usměrnit a řídit, neboť on byl tím středem, on byl snovač. Ponuré světlo se rozpadlo na kousíčky a po východní stěně se odplazilo pryč. Pavučina síly, napětí a ticha se zpevňovala.

Snažil jsem se zůstat mimo, nenavazovat myšlenkové spojení s věštci. To neslyšné elektrické napětí, ten pocit, že jsem i já vtahován, že se stávám bodem či částečkou většího celku, pavučiny, mi nedělaly dobře. Jenže když jsem použil bariéru, bylo to ještě horší: cítil jsem se odříznutý, krčící se uvnitř své vlastní mysli, pronásledované vizuálními a dotykovými halucinacemi, směsici divokých obrazů a představ, nečekaných přeludů a pocitů, a všechny měly sexuální náboj a byly až bizarně intenzivní, jakési rudočerné vření erotické touhy. Byl jsem obklopen velkými zejícími otvory s rozervanými stydkými pysky, vagínami, otevřenými rankami, bránami pekelnými, ztratil jsem rovnováhu a padal jsem… Jestli nebudu schopen se tomu chaosu vzepřít, spadnu skutečně, zblázním se. A vzepřít se nedalo. Působily zde s neskonalou intenzitou spletité empatické a paraverbální síly, pramenící ze sexuální perverze a frustrace, z šílenství, které deformuje běh času, z přímo odpudivé sebekázně při naprosté koncentraci, z pochopení bezprostřední skutečnosti, a tyto síly se mi vymykaly z rukou. Přesto však pod kontrolou byly: středem byl stále Faxe. Hodiny a sekundy míjely, světlo z měsíce dopadalo na nesprávnou zeď, žádné měsíční světlo tam tedy nebylo, jen tma a uprostřed té tmy Faxe: snovač: žena, žena oděná do světla. To světlo bylo stříbrné, to stříbro bylo brnění, žena v brnění a s mečem. A to světlo zaplálo náhle a nesnesitelně, světlo kolem jejích rukou a nohou, oheň, a ona v hrůze a bolesti hlasitě vykřikla: „Ano, ano, ano!"

Blázen se začal polohlasně smát: „Ah-ah-ah-ah," a pak čím dál hlasitěji, až se smích změnil ve vřeštění, které ne a ne ustat a které se drželo ve vzduchu mnohem déle, než si člověk dovede představit, čas jako by přestal existovat. Ve tmě nastal pohyb, strkání a přeskupování, přerozdělování minulých staletí, uvolnění jasnozřivosti. „Světlo, světlo," jednou, nebo možná bezpočtukrát, zřetelně recitoval mohutný hlas. „Světlo. Přiložte do ohně. Nějaké světlo." Byl to lékař ze Spreve. Vešel do kruhu, který už byl zpřetrhaný. Klečel u bláznů, těch nejzranitelnějších, těch, kteří vytvářeli jakési pojivo; oba leželi na zemi schoulení do klubíčka. Kemmer měl hlavu položenou Faxovi na kolenou, hluboce oddechoval, pořád ještě se chvěl. Faxova ruka mu nepřítomně, ale něžně hladila vlasy. Pervert byl sám v rohu, rozmrzelý a zakaboněný. Seance skončila, čas běžel jako obvykle, pavučina zvláštních sil se rozpadla do čehosi nedůstojného a zemdleného. Kde byla odpověď, věštba zahalená v hádankách, dvojznačně vyslovené proroctví?

Klekl jsem si vedle Faxe. Obrátil ke mně své bezelstné oči. Na okamžik jsem ho viděl v té, podobě jako předtím ve tmě, jako ženu ve světelné zbroji a planoucím ohni, která vykřikla: „Ano!"

Do mých vidin zasáhl Faxův tichý hlas: „Dostalo se vám odpovědi, Tazateli?"

„Dostalo, snovači."

Odpověď jsem opravdu dostal. Do pěti let se Gethen stane členem Ekumenu: ano. Žádné hádanky, žádné kličky. Už tehdy jsem si uvědomoval kvalitu té odpovědi, ani ne tak předpovědi samotné jako spíše pozorovací schopnosti. Měl jsem neodbytný pocit jistoty, že odpověď je správná.

Byla v ní naléhavá průzračnost věštby.

My máme lodě NAFAL a okamžitý přenos informací a myšlenkovou domluvu, ale věštbu jsme si ještě neosvojili tak, aby nám sloužila; pro tu musíme na Gethen.

„Sloužím jako žhavicí vlákno," řekl mi Faxe pár dnů po věštění. „Energie v nás narůstá stále víc a víc, vrací se pak zase zpět, přičemž se impuls pokaždé zdvojnásobuje, až najednou prorazí ven a světlo je pak ve mně, já jsem světlo. Stařec pevnosti Arbin kdysi řekl, že kdyby bylo možné umístit snovače v okamžiku odpovědi do vakua, plál by roky. Přesně v to věří yomeshové, co se týká Meshe: že viděl jasně budoucnost a minulost, ne na okamžik, ale po otázce, kterou mu položil Shorth, po celý svůj život. Těžko tomu uvěřit. Pochybuji, že by to člověk mohl vydržet. Ale nic…"

Nusuth, všudypřítomná nejednoznačná negativní reakce handdarů.

Šli jsme vedle sebe a Faxe na mě pohlédl. Jeho obličej, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl, vypadal jako jemně opracovaný tvrdý kámen. „V té tmě," prohlásil, „nás bylo deset; ne devět. Byl tam jeden navíc."

„Ano, byl. Proti vám nebyla žádná moje bariéra dost účinná. Vy jste, Faxi, naslouchač, rozený empat; a také pravděpodobně rozený silný telepat. Proto jste snovač, ten, kdo je schopen zadržet napětí a reakce skupiny, které se samy od sebe hromadí a vrší do jakéhosi obrazce, dokud se pod tíhou přílišného přetížení ten obrazec nezhroutí a vy si nesáhnete pro odpověď."

Naslouchal s vážným zájmem. „Je to zvláštní, najednou vidět tajemství mé discipliny zvenčí, vašima očima. Viděl jsem je jen zevnitř, jako žák."

„Jestli dovolíte – jestli si přejete, Faxi, rád bych s vámi zkusil myšlenkovou domluvu." Bezpečně jsem už věděl, že je přirozený komunikant; ochota a trocha praxe by mohly pomoct překonat jeho případnou bezděčnou bariéru.

„Kdyby to člověk dělal, to by slyšel, co si ostatní myslí?"

„Ne, to ne. O nic víc, než se dovídáte teď jako empat. Myšlenková domluva je komunikace, dobrovolně vysílaná a přijímaná."

„Proč tedy nemluvit nahlas?"

„No, protože když člověk mluví, může lhát."

„Při myšlenkové domluvě ne?"

„Ne záměrně."

Faxe chvíli přemítal. „Tato disciplína musí nutně vzbudit zájem králů, politiků, obchodníků."

„Když se zjistilo, že je to dovednost, která se dá naučit, dali se obchodnici do boje proti ni; na celá desetiletí postavili myšlenkovou domluvu mimo zákon."

Faxe se usmál. „A králové?"

„My už krále nemáme."

„Aha, vlastně… No nic, děkuji vám, Genry. Mým cílem je odučovat se, ne se učit. A raději bych se neučil něčemu, co může úplně změnit svět. Ještě ne."

„Podle vaší vlastni věštby se přece tento svět změní, a to do pěti let."

„A já se změním s nim, Genry. Ale netoužím ho měnit."

Pršelo, dlouhotrvající jemný deštík gethenského léta. Procházeli jsme se na svazích nad pevností, v místech, kde nebyly žádné pěšinky. Nad námi se tyčily hemmeny, mezi tmavými větvemi pronikalo šedavé světlo, z rudého jehličí kapala čistá voda. Vzduch byl chladivý, ale příjemný, naplněný zvuky deště.

„Faxi, vysvětlete mi toto. Vy handdarové máte dar, po kterém prahnou lidé na všech světech. Vy ho máte. Umíte předvídat budoucnost. A přesto žijete jako my ostatní – jako by na tom nezáleželo -"

„Jak by na tom mělo záležet, Genry?"

„Tak podívejte. Třeba to soupeřeni mezi Karhide a Orgoreynem, spor o Sinothské údolí. Soudím, že za poslední týdny se Karhide pořádně shodila v očích veřejnosti. Tak proč se král Argaven neporadil se svými věštci, proč se jich nezeptal, kudy se ubírat, nebo kterého člena kyorremy vybrat za ministerského předsedu, nebo něco podobného?"

„Položit otázku je těžké."

„Nechápu proč. Mohl by se jednoduše zeptat: Kdo mi nejlépe poslouží jako ministerský předseda? – a bylo by to."

„To by mohl. Jenže on neví co posloužit nejlépe může znamenat. Mohlo by to znamenat, že ten vyvolený muž by se vzdal údolí ve prospěch Orgoreynu, nebo by odešel do exilu, nebo by na krále spáchal atentát; mohlo by to znamenat spoustu věci, které by nepředpokládal a ani nepřijal."

„Musel by svou otázku přesně formulovat."

„Ano. Ale pak by těch otázek bylo mnoho. A i král musí zaplatit."

„Chtěli byste od něho hodně?"

„Strašně moc," odpověděl klidně Faxe. „Tazatel, jak víte, platí tolik, kolik si muže dovolit. Králové se ve skutečnosti na věštce obracejí; ale nijak moc často…"

„Co když některý z věštců je sám mocný člověk?"

„Pobývatelé pevnosti nemají žádnou hodnost ani společenské postaveni. Může se stát, že mě vyšlou do Erhenrangu do kyorremy, no a jestli půjdu, vezmu si zpět své společenské postavení a svůj stín, ale moje věštění musí skončit. Kdybych měl během svého působení v kyorremy nějaký dotaz, šel bych do pevnosti Orgny, zaplatil a dostal odpověď. Ale my handdarové nechceme odpovědi. Je těžké se jim vyhýbat, ale snažíme se."

„Faxi, já vám asi nerozumím."

„Zkrátka, přicházíme sem do pevnosti většinou proto, abychom se naučili, jaké otázky neklást."

„Ale vy jste přece ti, co odpovídají!"

„Genry, vy jste ještě nepochopil, proč jsme zdokonalili a proč trénujeme věštění?"

„Ne."

„Abychom ukázali, jak je naprosto zbytečné znát odpověď na špatně položenou otázku."

Chvíli jsem o tom uvažoval, zatímco jsme dál šli bok po boku deštěm, pod tmavými větvemi otherfiordského lesa. Faxův obličej v bílé kapuci byl unavený a klidný, jeho světlo pohaslo. Přesto mě ještě trochu naplňoval posvátnou úctou. Když se na mě podíval jasnýma, laskavýma, bezelstnýma očima, viděl jsem v tom pohledu třináct tisíc let starou tradici: způsob myšlení a způsob života tak starý, tak zakořeněný, tak neodlučitelný a tak promyšlený, že dá lidské bytosti zdravé sebevědomí, schopnost uplatněni se, dokonalost divokého zvířete, velkého podivného stvoření, které se na člověka dívá z jeho věčné přítomnosti…

„Neznámé," ozval se v lese Faxův tichý hlas, „nepředpovězené, nedokázané, v tom spočívá život. Nevědomost je základem myšlení. Nedůkaz je základem činu. Kdyby bylo dokázáno, že Bůh neexistuje, nebylo by náboženství. Žádná handdara, žádné yomeshské náboženství, žádní krboví bohové, nic. Ale podobně, kdyby bylo dokázáno, že Bůh existuje, zrovna tak by žádné náboženství nebylo… Řekněte mi, Genry, co je známo? Co je jisté, předpověditelné, nevyhnutelné? Co je ta jedna jediná jistá věc týkající se vaši budoucnosti, a mé?"

„Že zemřeme."

„Ano. Opravdu existuje jenom jedna otázka, která se dá zodpovědět, Genry, a na ni už známe odpověď… Jediné, co umožňuje žít, je nepřetržitá, nesnesitelná nejistota: neznalost toho, co přijde."