Levá ruka tmy

KAPITOLA TŘINÁCTÁ Dole na farmě

Estravenovo náhlé znovuobjevení, jeho obeznámenost s mými kroky a prudká naléhavost jeho varování mně nahnaly strach, a tak jsem si přivolal taxík a jel rovnou k Obslovi, abych se komensala zeptal, jak to, že Estraven toho tolik ví a proč se najednou vynořil odnikud a přesvědčoval mě, abych udělal přesně to, co mi včera Obsle vymlouval. Komensal nebyl doma, vrátný nevěděl, kde je, ani kdy se vrátí. Yegeyho dům jsem navštívil bez většího štěstí. Hustě sněžilo, zatím nejhustěji za tento podzim; řidič mě odmítl zavézt dál než do Shusgisova domu, protože neměl na pneumatikách protismykové hroty. Toho večera jsem se nedovolal k Obslovi, Yegeymu ani Slosovi.

U večeře Shusgis vysvětloval: probíhá yomeshský festival, Slavnost svatých a zastánců trůnu, a sluší se, aby se vysocí úřednici komensality ukázali v chrámech. Vysvětloval také docela logicky chovaní Estravena jako chování člověka kdysi mocného, dnes bezvýznamného, který se chápe jakékoli příležitosti, jak ovlivnit lidi a události, a jak čas ubíhá a on si uvědomuje, že upadá do anonymity a je čím dál víc nemohoucí, chová se čím dál iracionálněji a zoufaleji. Souhlasím, že tak by se skutečně dalo Estravenovo zneklidňující, až zoufalé chovám vysvětlit. Pocit úzkosti se však přenesl na mě. Během celé té dlouhé a vydatné večeře jsem byl podivně neklidný. Shusgis mluvil a mluvil, se mnou i s mnoha zaměstnanci v domě, se všemi těmi pomocníky a patolízaly, kteří večer co večer sedávali u jeho stolu. Nepamatoval jsem si, že by někdy dřív byl tak výřečný a tak vytrvale žoviální. Když večeře skončila, bylo už dost pozdě na nějaké vycházení z domu a komensalové budou díky té Slavnosti stejně zaneprázdněni až tak do půlnoci, jak mě upozornil Shusgis. Rozhodl jsem se, že další jídlo už oželím, a šel jsem brzy spát. Někdy mezi půlnocí a úsvitem mě probudili neznámí lidé, oznámili mi, že jsem zatčen, a ozbrojená garda mě odvedla do věznice Kundershaden.

Kundershaden je stará budova, jedna z mála opravdu starých, které v Mishnory zbyly. Častokrát jsem si jí všiml, když jsem procházel městem, dlouhé ponuré ověžičkované škaredé stavby, nápadné mezi jednotvárnými vyčouhlinami komensálnich věžáků. A uvnitř je to, co je hodno tohoto vzhledu a tohoto jména. Je tam vězení. Není to jen fasáda, skrývající něco jiného, není to pseudonym. Za pojmenováním je skutečnost, vězeňská skutečnost.

Dozorci, pořádní pořízci, mě strkali chodbami a nechali mě nakonec samotného v malé místnosti, velmi špinavé a velmi jasně osvětlené. Za pár minut dorazila další hlídka jako ozbrojený doprovod člověka s hubeným obličejem, který zjevně zastával nějaké vysoké postavení. Všem dovolil odejít, jen dva zůstali. Zeptal jsem se, jestli mi dovolí poslat vzkaz komensalovi Obslovi.

„Komensal o vašem zatčení ví."

Zmohl jsem se na přihlouplé: „On o něm ví?"

„Moji nadřízení samozřejmě jednají na příkaz Třiatřicítky. A teď vás čeká výslech."

Dozorci mě chytli pod pažemi. Bránil jsem se jim a rozčilil jsem se: „Rád odpovím, na co se zeptáte, to zastrašování můžete vynechat!" Muž s hubeným obličejem mi vůbec nevěnoval pozornost, naopak přivolal zpět další stráže. Tři mě přivázali ke sklápěcímu stolu, svlékli a píchli mi, řekl bych, některou z těch injekcí, po kterých člověk říká pravdu.

Nevím, jak dlouho výslech trval ani čeho se týkal, protože jsem byl celou dobu pod vlivem injekce a nic si nepamatuji. Když jsem znovu přišel k sobě, neměl jsem ponětí, jak dlouho mě v Kun-dershadenu drželi: soudě podle tělesné kondice tak čtyři nebo pět dní, ale nebyl jsem si jistý. Ještě hodnou chvíli poté, co jsem se probral, jsem nevěděl, který je den a vlastně ani který je měsíc, a trvalo dlouho, než jsem se zorientoval, kde vůbec jsem.

Byl jsem v náklaďáku, podobném tomu, který mě vezl přes Kargav do Reru, ale byl jsem v nákladním prostoru, ne v kabině. Bylo tam se mnou dvacet třicet dalších lidí, těžko říct přesně kolik, protože tam nebyla žádná okna a světlo pronikalo jen štěrbinou v zadních dveřích, chráněnou čtyřmi vrstvami ocelového pletiva. Když jsem se probral k plnému vědomí, byli jsme už nějakou dobu na cestě, poněvadž každý člověk už tu měl víceméně určené místo a zápach výkalů, zvratků a potu už dosáhl takového stadia, že nemohl být ani větší, ani menší. Nikdo nikoho neznal. Nikdo nevěděl, kam nás vezou. Nikdo nenadělal moc řeči. Už podruhé jsem byl takto zavřený ve tmě s lidmi z Orgoreynu, kteří ani nežehrali na osud, ani moc nedoufali. Uvědomil jsem si, že hned první noc v této zemi se mi dostalo znamení. A já jsem ten černý sklep ignoroval a vydal se hledat podstatu Orgoreynu nad zem a za denního světla. Není divu, že se nic nezdálo skutečné.

Měl jsem pocit, že vůz míří na východ, a nemohl jsem se toho dojmu zbavit, ani když vyšlo jasně najevo, že jede na západ, dál a dál do Orgoreynu. Na jiných planetách jste v koncích s podprahovým vnímáním magnetismu a směru; a pokud tento výpadek nevykompenzuje nebo nemůže vykompenzovat intelekt, je výsledkem obrovský chaos, pocit, že všechno, doslova všechno selhává.

Tu noc uvnitř vozu jeden člověk zemřel. Předtím prý ho mlátili a kopali do břicha a krvácel z konečníku a z úst. Nikdo pro něho nic neudělal; nebylo co. Několik hodin předtím nám strčili jeden džbán z umělé hmoty s vodou, ale ten už byl dávno prázdný. Ten člověk byl náhodou vpravo ode mne, a tak jsem vzal jeho hlavu na kolena, abych mu usnadnil dýchání; tak také zemřel. Byli jsme všichni nazí, ale já jsem teď měl na sobě oblečení z jeho krve, na nohách, na stehnech, na nikách: suchý, nepoddajný hnědý oděv, který ani trochu nehřál.

Noc byla čím dál syrovější a my jsme si museli sesednout blíž k sobě, abychom načerpali teplo. Mrtvola nám neměla co poskytnout, byla tedy odsunuta pryč, vyřazena ze skupiny. Všichni ostatní jsme se choulili dohromady a celou noc se drkotali a kolébali ve stejném rytmu. Uvnitř naši ocelové krabice byla naprostá tma. Byli jsme na nějaké venkovské silnici a za námi nejelo nic; i když člověk přitiskl obličej těsně k ocelovému pletivu, neviděl štěrbinou nic než tmu a nezřetelný obrys napadaného sněhu.

Padající sníh; čerstvě napadaný sníh; dávno napadaný sníh; sníh poté, co naň zapršelo; sníh znovu zmrzlý… Pro tohle všechno existuje v orgotštině a karhidštině výraz. V karhidštině (kterou znám lépe než orgotštinu) mají podle mého odhadu dvaašedesát slov pro různé druhy, stavy, stáří a kvalitu sněhu; tedy napadaného sněhu. Další skupina slov označuje všelijaké typy sněžení; další led; další více než dvacítka pojmenovává, co je teplotní rozptyl, jak silný vítr fouká a jaký druh přeháněk se vyskytuje, to všechno dohromady. Tu noc jsem seděl a snažil jsem se sestavit si v hlavě seznamy těchto slov. Pokaždé když jsem si vzpomněl na další slovo, zopakoval jsem si seznam a zařadil jsem ho na správné místo podle abecedy.

Brzy po rozednění vůz zastavil. Lidé skulinou křičeli, že je vzadu mrtvé tělo: pojďte ho odnést. Jeden po druhém jsme to křičeli a volali. Bušili jsme do stěn i do dveří, vyluzovali jsme uvnitř ocelové krabice tak příšerný randál, že jsme to sami nemohli vydržet. Nepřišel nikdo. Vůz stál nehnuto několik hodin. Nakonec se venku ozvaly hlasy; vůz sebou trhl, dostal smyk na kousku ledu a znovu se dal do pohybu. Štěrbinou bylo vidět, že je slunečné dopoledne a že projíždíme zalesněnými kopci.

Ta cesta pokračovala další tři dny a noci – dohromady tedy čtyři od té doby, co jsem se probral. Žádné zastávky na inspekčních bodech a myslím, že jsme neprojeli ani jedním větším městem. Cesta byla nevyzpytatelná, záludná. Při některých zastávkách se měnili řidiči a nabíjely baterie; při jiných, delších, jsme uvnitř vozu nepřišli na jejich důvod. Dva dny stál vůz v klidu od poledne do setměni, jako by byl opuštěný, a rozjel se zase až večer. Jednou za den, kolem poledne, nám podali výsuvným okénkem ve dveřích velký džbán s vodou.

Počítám-li i toho mrtvého, bylo nás dvacet šest, dvě třináctky. Getheňané často uvažuji v třináctkách, šestadvacítkách, dvaapadesátkách, nepochybně kvůli šestadvacetidennímu lunárnímu cyklu, který tvoři jejich neměnné měsíce a blíží se jejich sexuálnímu cyklu. Mrtvolu jsme odklidili co nejblíže k ocelovým dveřím, tvořícím zadní stěnu naší krabice, aby byla v chladnu. My ostatní jsme se až do noci krčili vsedě nebo vleže, každý na svém místě, na svém teritoriu, svém panství; potom se tak strašně ochladilo, že jsme se pozvolna stahovali k sobě a splynuli v jednu veličinu zaujímající jedno místo, kde bylo uprostřed teplo a na okraji zima.

Lidé se k sobě chovali vlídně. Zjistili, že já a jeden stařec a jeden člověk, který silně kašlal, jsme nejméně odolní proti zimě, a tak jsme byli každou noc uprostřed skupiny, uprostřed toho pětadvacetihlavého celku, kde bylo nejtepleji. Nijak jsme o ta místa neusilovali, prostě jsme je každou noc měli. Je to hrozná věc, ta vlídnost, kterou lidské bytosti nepozbývají. Hrozná, protože když jsme nakonec v té tmě a zimě nazí, je to to jediné, co máme. My, tak bohatí a plni síly, končíme s tímto málem. Nic jiného nemůžeme dát.

Přestože jsme tam byli hlava na hlavě, přestože jsme se po nocích choulili k sobě, měli jsme ve voze od sebe navzájem odstup. Někteří byli otupělí následkem drog, někteří byli zřejmě duševně postižení nebo asociálové, a se všemi se nakládalo stejně špatně a všichni byli vystrašení; může se tedy zdát divné, že z těch pětadvaceti ani jeden nikdy neoslovil všechny, ani aby jim vynadal. Byli vlídni, snášeli utrpení, ale mlčky, pořád jen mlčky. V kyselé tmě vzájemně sdílené smrtelnosti jsme se k sobě tiskli, ustavičně do sebe vráželi, zakopávali o sebe, padali jeden přes druhého, dýchali na sebe, přikládali jsme teplo jednoho těla k druhému, jako se přikládá do ohně – ale zůstali jsme si cizí. Nikdy jsem se nedozvěděl jméno žádného ze spolucestujících.

Jednoho dne, byl to myslím třetí den, kdy už vůz nehnuto stál pár hodin a mě napadaly myšlenky, že nás prostě vyvezli na nějaké zapadlé místo a nechají nás tu shnít, se jeden z těch lidí se mnou dal do řeči. Dlouze mi vyprávěl o jednom mlýnu v jižním Orgoreynu, kde pracoval, a o konfliktu, který tam měl s dozorcem. Mluvil a mluvil, tiše a nezáživně, a pořád sahal po mé ruce, jako by se chtěl ujistit, že mu opravdu věnuji pozornost. Slunce v té době vysvitlo západně od nás a náš vůz stál na krajnici natočený tak, že paprsek pronikl štěrbinou dovnitř; najednou bylo vidět i úplně vzadu uvnitř vozu. Uviděl jsem dívku, ušmudlanou, pěknou, hloupou, vyčerpanou dívku, která se na mě dívala, jak mluvila, plaše se usmívala a hledala útěchu. Ta mladá Orgoťanka byla v kemmeru a já jsem ji přitahoval. Jedinkrát po mně někdo z nich něco chtěl, a já jsem to nemohl poskytnout. Vstal jsem a přešel k okenní štěrbině, jako že za vzduchem a podívat se ven a dlouho, dlouho jsem se na své místo nevracel.

Tu noc jsme absolvovali táhlé stoupání, pak zase sjeli dolů a znovu nahoru. Občas jsme z neznámých důvodů zastavovali. Na každé zastávce obklopilo ocelové stěny mrazivé, ničím neporušené ticho zvenčí, ticho rozlehlých pustin a výšek. Ten kemmerující Orgoťan stále ještě seděl vedle mě a stále se mě chtěl dotýkat. Znovu jsem dlouze stál přilepený obličejem k ocelovému pletivu okna a vdechoval studený vzduch, který mě řezal v krku a v plících jako břitva. Ruce přitisknuté ke kovovým dveřím mi zmrtvěly. Uvědomil jsem si, že pokud už nejsou, tak brzy budou omrzlé. Můj dech postavil ledový můstek mezi mými rty a pletivem. Když jsem se chtěl otočit, musel jsem nejprve prsty můstek prolomit. Znovu jsem se pak šel přitisknout k ostatním, ale roztřásl jsem se zimou. Takové křeče jsem ještě nezažil; lomcovalo a škubalo to mnou jako v nejvyšší horečce. Vůz se znovu rozjel. Hluk a pohyb navodily iluzi tepla, rozptýlily absolutní hrobové ticho, ale mně bylo tu noc taková zima, že jsem neusnul. Připadalo mi, že se většinu noci pohybujeme ve velké nadmořské výšce, ale kdoví, vzhledem k okolnostem jsou totiž dech, tep a energetická hladina nespolehliví ukazatelé.

Jak jsem se dozvěděl později, zdolávali jsme tu noc pohoří Sembensyen, a tak jsme se museli průsmyky vyškrábat do nějakých tří tisíc metrů.

Hlad mě nijak zvlášť nesužoval. Poslední jídlo, na které jsem si pamatoval, byla ta bohatá večeře u Shusgise; určitě mě nějak živili i v Kundershadenu, ale na to si nevzpomínám vůbec. Jídlo jako by netvořilo součást naší existence v té ocelové krabici a ani jsem na ně nijak často nepomýšlel. Naproti tomu žízeň, ta mě pronásledovala nepřetržitě. Jednou za den, když auto zastavilo, odšroubovali výsuvné okénko, zjevně zabudované do zadních dveří za tímto účelem; jeden z nás vystrčil ven džbán z umělé hmoty a vzápětí nám ho někdo vsunul zpátky naplněný, spolu s letmým závanem ledového vzduchu. Rozdělit vodu stejným dílem mezi všechny bylo nemožné. Džbán koloval a každý si třikrát čtyřikrát pořádně lokl, než po džbánu sáhla další ruka. Nikdo, ani jednotlivec, ani skupinka, se neujal funkce vykonavatele spravedlnosti či dohlížitele; nikdo neuhlídal, aby se trochu schovalo pro muže, který kašlal a měl vysokou horečku. Jednou jsem to navrhl, ostatní kolem mne přikyvovali, ale skutek utek. Dělili jsme.se víceméně rovnoměrně – nikdo se nikdy nepokoušel urvat víc, než mu náleželo – a během pár minut bylo po vodě. Jednou se stalo, že na poslední tři u přední stěny vozu nezbylo, džbán k nim připutoval prázdný. Následující den dva z nich trvali na tom, aby byli první, a byli. Třetí ležel nehybně v klubíčku v předním koutě a nikdo nedohlédl na to, aby i on dostal svůj díl. Proč jsem se o to nepokusil já? Nevím. To byl čtvrtý den uvnitř vozu. Kdyby přeskočili mě, nevím, nevím, jestli bych nějak o svůj díl usiloval. Plně jsem si uvědomoval, jakou má žízeň a jak trpí, i jak žizní a trpí ten nemocný a ostatní a já. Nebylo však v mých silách proti tomuto utrpení cokoli podniknout, a proto jsem je přijímal jako oni, bez reptáni.

Vím, že se lidé za stejných okolností mohou chovat různě. Toto byli Orgoťané, lidé odmalička vychováváni ke spolupráci, poslušnosti, podřízenosti skupinovým cílům nařízeným shora. Vlastnosti jako nezávislost a rozhodnost byly u nich potlačeny. Nebylo v nich ani moc zloby. Vytvářeli celek, já s nimi; všichni jsme to cítili a byla to v noci přímo spása a opravdová útěcha, ta celistvost choulící se skupinky, v níž každý od každého čerpal životni energii. Ten celek však neměl mluvčího, neměl vedeni, byl pasivní.

Lidé s vyvinutější vůlí k životu by si asi vedli mnohem lépe: víc by mluvili, spravedlivěji by se dělili o vodu, snažili by se ulevit nemocným, dodávali by si odvahy. Nevím. Vím jenom, jaké to bylo uvnitř našeho vozu.

Jestli jsem počítal dobře, tak páté ráno od toho dne, kdy jsem přišel k sobě, jsme zastavili. Zvenku jsme slyšeli hovor a pokřikování. Ocelové zadní dveře zvenku uvolnili a otevřeli dokořán.

Jeden po druhém jsme se ploužili k onomu otevřenému konci ocelové krabice, někteří po čtyřech, a seskakovali jsme nebo slézali dolů na zem. Tedy čtyřiadvacet z nás. Dva mrtvé, tu mrtvolu z dřívějška a dalšího, toho, co dva dny nedostal napít, vytáhli ven.

Venku byla zima, taková zima, a slunce odrážející se od bílého sněhu tak bodalo do očí, že bylo nakonec hodně těžké ten páchnoucí přístřešek opustit, a některým z nás tekly slzy. Stáli jsme v houfu kolem ohromného náklaďáku, všichni nazí a zapáchající, my – malý celek, my – noční pospolitost, vystaveni pronikavému ostrému dennímu světlu. Rozdělili nás, donutili nás utvořit zástup a vedli nás k nějaké stavbě několik set metrů vzdálené. Kovové stěny a zasněžená střecha stavby, sněhové pláně všude kolem, velikánská pohoří pod vycházejícím sluncem, nekonečná obloha, to všechno jako by se chvělo a třpytilo přemírou světla.

Museli jsme se postavit do řady na umýváni u velkého koryta v dřevěném domku; každý se napřed vody na mytí napil. Pak nás zavedli do hlavni budovy a dali nám nátělníky, šedé plstěné košile, kalhoty pod kolena, kamaše a plstěné boty. Jak jsme v zástupu vcházeli do jídelny, dozorce podle seznamu odškrtával naše jména. Se stovkou, možná víc než stovkou dalších lidí v šedém jsme seděli u stolů, napevno přišroubovaných, a dostali jsme snídani: kaši a pivo. Poté nás všechny, nové i staré vězně, rozdělili do čet po dvanácti. Moji četu pak odvedli do pily několik set metrů za hlavní budovou, uvnitř areálu obehnaného plotem. Za plotem, nijak moc daleko, začínal les, který pokrýval kopcovitý terén směrem na sever, kam až oko dohlédlo. Pod dozorem jsme přenášeli a skládali na hromadu nařezaná prkna. Nosili jsme je z pily do rozlehlé kůlny, kde se dřevo skladovalo přes zimu.

Nebylo zrovna snadné po těch dnech, kdy jsme byli zavřeni ve voze, chodit sem a tam, ohýbat se a zvedat náklad. Nenechali nás nečinně postávat, ale ani nám nevnucovali nějaké tempo. Uprostřed dne nám donesli hrnek orshe – nekvašeného svařeného nápoje ze zrní; před západem slunce nás dovedli zpátky do obytných baráků a dali nám pojíst ovesnou kaši s nějakou zeleninou a pivo. Za soumraku nás zamkli v ložnici, ve které se celou noc naplno svítilo. Spali jsme na lavicích asi metr a půl hlubokých, které ve dvou řadách nad sebou lemovaly celou místnost. Staří vězni se drali na horní lavici, žádanější, protože teplo stoupá vzhůru. Všichni jsme u dveří vyfasovali spací pytel. Byly to hrubé těžké pytle, které byly cítit potem jiných, ale byly dobře odizolované a teplé. Pro mě byly bohužel krátké. Průměrný Getheňan se do nich vešel celý i s hlavou, ale já ne; a ani na těch pryčnách jsem se nemohl úplně natáhnout.

To místo se jmenovalo Třetí dobrovolná farma a nápravné zařízeni pulefenské komensality. Pulefen, třicátý okres, je na severovýchodě Orgoreynu, na samém konci jeho obyvatelného pásma, je ohraničen pohořím Sembensyen, řekou Esagel a pobřežím. Oblast je řídce osídlená, je bez velkých měst. Nejbližší město se jmenovalo Turuf, bylo od nás několik kilometrů jihozápadně; nikdy jsem tam nebyl. Farma se nacházela na okraji rozsáhlého neobydleného zalesněného území zvaného Tarrenpeth. Leželo příliš na severu, takže už tam nerostly větši stromy, jako hemmen nebo serem nebo vate; les tvořil jeden jediný druh, pokroucený hustý jehličnan, tři až tři a půl metru vysoký, s šedým jehličím, zvaný thore. Třebaže je na Zimní planetě neobyčejně nízký počet rostlinných a živočišných druhů, počet zástupců v rámci druhu je obrovský: v tomto lese byly tisíce čtverečních kilometrů stromu thore a nic moc jiného. I tuto divokou přírodu pečlivě obhospodařují, a ačkoli se v lese po staletí těží dřevo, nejsou v něm žádná vypleněná místa, žádné bezútěšně vyhlížející pařezy, žádné erozí postižené svahy. Budilo to dojem, že jim záleží na každém jednotlivém stromu a že ani jedna pilina z naší pily nepřijde nazmar. Na farmě byla malá výrobna, a když počasí nedovolovalo vyjít do lesa, pracovali jsme v pile, ve výrobně, zpracovávali a lisovali hobliny, kůru a piliny do různých tvarů a ze sušeného thorového jehličí jsme vymačkávali pryskyřici, která se pak užívala k výrobě plastů.

Byla to ryzí nefalšovaná práce a nikdo nás nehonil. Kdyby nám dovolili trošku víc jídla a lepší oblečení, byla by to většinou příjemná práce, jenže jsme měli skoro pořád hlad a drkotali se zimou, takže jsme žádnou radost z práce nepociťovali. Dozorci se málokdy chovali hrubě a nikdy krutě. Byli spíše neteční, lajdáčtí, těžkopádní a z mého pohledu zženštilí – ne v tom smyslu, že byli jemní a tak dále, ale ve smyslu právě opačném: byli zavalití, macatí, rozteklá beztvará hmota. Poprvé na Zimní planetě jsem se mezi spoluvězni cítil jako muž mezi ženami nebo spíše mezi eunuchy. I na nich jsem pozoroval tutéž netečnost a hrubost. Bylo těžké je od sebe rozeznat: žádné city, triviální řeči. Zpočátku jsem to, jak jsou si všichni podobní a všichni stejně bez života, přičítal nedostatku jídla, tepla a svobody, ale brzy jsem zjistil, že příčina byla daleko konkrétnější: chovali se tak následkem léků, které se podávaly všem vězňům, aby. nezačali kemmerovat.

Věděl jsem, že existují léky, které mohou utlumit nebo prakticky úplně potlačit potenční fázi sexuálního cyklu Getheňanů; užívaly se tehdy, když byla abstinence vhodná z hlediska pohodlí, zdraví nebo morálky. Jeden nebo i více kemmerů se dalo přeskočit bez jákýchkoli škodlivých následků. Dobrovolné užíváni takových léků bylo běžné a všeobecně přijímané. Nenapadlo mě, že by však mohly být podávány lidem bez jejich svolení.

Existovaly k tomu dobré důvody. Kemmerující vězeň by byl totiž v pracovní četě rušivý element. A kdyby do práce nešel, co by s nim bylo? – zvláště kdyby v té době žádný jiný vězeň nebyl v kemmeru, což bylo možné, bereme-li v úvahu, že nás tam bylo jen sto padesát. A prožit období kemmerů bez partnera je pro Getheňana hodně těžké; a pak je lepší tomu trápení a zameškané pracovní době prostě předejít a nekemmerovat vůbec. A tak se to tam také praktikovalo.

Vězni, kteří tam byli několik let, se této chemické kastraci psychologicky – a řekl bych, že do určité míry i fyzicky – přizpůsobili. Byli bezpohlavní jako vykastrovaní býčci. Neznali stud a touhu, byli jako andělé. To ale není lidské žit beze studu a touhy.

Protože je pohlavní pud Getheňanů tak přísně vymezen od přírody, společnost mu tedy dává volný průchod: je tu méně předpisů, usměrňováni a potlačování sexu než na kterékoli dvojpohlavní planetě, kterou znám. Abstinence je naprosto dobrovolná, pohlavní ukájení naprosto přijatelné. Sexuální frustrace, jakož i strach ze sexu, jsou velmi vzácné. Toto byl první případ, který jsem tu viděl, kdy společenský cil stál proti pohlavnímu pudu. A poněvadž ho nejen tlumil, ale přímo odstraňoval, nevyvolával frustraci, ale něco z hlediska dlouhodobější perspektivy daleko hrozivějšího: pasivitu.

Na Zimní planetu není žádný pospolitě žijící hmyz. Getheňané nesdílejí svou planetu jako Terrané se staršími společenstvími, s těmi nespočetnými seskupeními drobných bezpohlavních dříčů bez instinktu, zato poslušně oddaných skupině, celku. Kdyby měli na Zimní planetě mravence, asi by se je Getheňané už dávno pokusili napodobit. Režim uplatňovaný v dobrovolných farmách je poměrně novou záležitostí, která se vyskytuje jen v jedné zemi této planety a nikde jinde ji neznají. Představuje však varovný signál, kam by se mohla ubírat společnost, ve které jsou lidé vystaveni sexuální manipulaci.

Jak už jsem řekl, na práci, kterou jsme na pulefenské farmě vykonávali, nás krmili nedostatečně a naše oblečeni, obzvláště obutí, bylo naprosto nepřiměřené tamejšímu zimnímu podnebí. Dozorci, ve většině případů podmíněně propuštěni vězni, na tom nebyli o moc lépe. Toto místo a režim tady měly za cíl trestat, ale nelikvidovat, a myslím, že by to tam mohlo být snesitelné, nebýt těch léků a výslechů.

Někteří vězni chodili k výslechu po dvanácti; odrecitovali něco jako zpověď a katechismus, dostali antikemmerovou injekci a zase je pustili do práce. Jiní, političtí vězňové, byli každý pátý den podrobováni výslechům pod vlivem léků.

Nevím, jakých léků užívali. Neznám smysl těch výslechů. Nemám tušení, na co se mě ptali. Probral jsem se vždycky za několik hodin, v ložnici, na pryčně, spolu s šesti sedmi dalšími, někteří přicházeli k sobě jako já, jiní o sobě ještě nevěděli, protože látka ještě působila. Když jsme byli při smyslech všichni, zavedli nás dozorci do práce; ale po třetím či čtvrtém takovém výslechu jsem nebyl schopen se postavit. Nechali mě tedy být a se svou četou jsem šel až další den, i když jsem se cítil nevalně. Po dalším výslechu jsem na tom byl bídně dva dny. Buď ty antikemmerové hormony, anebo injekce, kterými z nás chtěli vypáčit pravdu, měly nepochybně toxické účinky na můj negethenský nervový systém a tyto účinky narůstaly.

Vzpomínám si, jak jsem si plánoval, že až dojde k dalšímu výslechu, budu inspektora přemlouvat. Začnu slibem, že odpovím pravdivě, na cokoli se mě zeptá, a bez léků; a potom mu řeknu:

„Pane, nechápete, jak je zbytečné znát odpověď na nesprávnou otázku?" Inspektor se potom promění ve Faxe, se zlatým řetězem věštců kolem krku, a já si budu s Faxem dlouze povídat, bude to velice příjemné; a dál jsem kontroloval, jak ze zkumavky kape kyselina do nádoby s rozdrceným dřevěným odpadem. Samozřejmě že když jsem přišel do malé místnosti, kde nás vyslýchali, ohrnul mi inspektorův pomocník límec, a než jsem mohl promluvit, dal mi injekci. Jediné, co si z toho výslechu pamatuji, ale taky to může být vzpomínka z nějakého dřívějšího, je ten inspektor, unavený mladý Orgoťan se špinavými nehty, který monotónně odříkává: „Musíte mi odpovídat orgotsky, nijak jinak. Musíte mluvit orgotsky."

Nebylá tam žádná ošetřovna. Platila tam zásada – pracuj, nebo zemři; ale skutečnost byla mírnější – dozorci umožnili přestávky mezi prací a smrti. Jak jsem řekl, nebyli krutí; ale ani laskaví. Byli nepořádní a nedbali, ale jen tak, aby se nedostali sami do maléru. Mně a ještě dalšímu vězni dovolili zůstat v ložnici; když bylo jasné, že nás nohy neudrží, jako by nás přehlédli, a prostě nás nechali v našich spacích pytlech. Po posledním výslechu mi bylo strašně zle; ten druhý, člověk středního věku, měl nějakou poruchu nebo nemoc ledvin a umíral. Jelikož se mu nedařilo umřít okamžitě, bylo mu dovoleno se tím nějaký čas zaobírat, na pryčně.

Pamatuji si na něho mnohem přesněji než na cokoli jiného v Pulefenu. Fyzicky to byl typický Getheňan Velkého kontinentu, podsaditý, s krátkými končetinami, s pořádnou vrstvou podkožního tuku, která mu i v nemoci dodávala zdáni zdravé buclatosti. Měl malá chodidla a malé ruce, poměrně široké boky, mohutnou hruď a prsa mírně vyvinutější, než mívají muži mé rasy. Měl tmavou červenohnědou kůži, černé vlasy jemné jako kožešinka, široký obličej, drobná, ale výrazná ústa, oči, nos, vystouplé lícní kosti. Byl to typ ne nepodobný různým izolovaným terranským skupinkám žijícím vysoko v arktických oblastech. Jmenoval se Asra; býval tesařem.

Mluvili jsme.

Asra se myslím smrti nebránil, ale naháněla mu strach; toužil tedy po rozptýleni.

Měli jsme málo společného, kromě blízkosti smrti, a o tom jsme právě mluvit nechtěli; a tak jsme si většinu času moc nerozuměli. Jemu to nevadilo. Mně, mladšímu a nedůvěřivému, by se líbilo porozumění, chápavost, vysvětlování. Ale žádné vysvětlování se nekonalo. Mluvili jsme.

V noci byla ložnice osvětlená, přeplněná a hlučná. Během dne světlo nesvítilo a velká místnost byla ponurá, prázdná a tichá. Leželi jsme vedle sebe na pryčně a tiše si povídali. Asra ze všeho nejraději vyprávěl rozvláčné historky ze svého mládí na komensální farmě v údolí Kunderer, v tom širokém, úchvatném údolí, které jsem projížděl cestou z hranic do Mishnory. Mluvil dialektem a používal hodně názvů pro lidi, místa, zvyky, nástroje, jejichž význam jsem neznal, a tak jsem málokdy pochytil víc než jen celkový smysl jeho reminiscencí. Když se mu nejvíce ulevilo, obvykle kolem poledne, prosíval jsem ho o nějakou legendu nebo pověst. Většina Getheňanů jich má v zásobě spoustu. Jejich literatura, i když existuje v psané podobě, se tradičně šíří i ústním podáním, a z tohoto hlediska jsou vlastně všichni gramotní. Asra znal typické orgotské bájesloví, příběhy o Meshovi, pověst o Parsidovi, úryvky velkých epických básní a románové ságy Obchodníci na moři. Toto i to, co si z dětství povzpomínal z místního folklóru, vyprávěl nářečím, které znělo měkce a mazlavě, a když se pak unavil, prosil, abych povídal já. „Co se vypráví v Karhide?" ptal se mě a třel si přitom nohy, které mu trnuly a úporně ho bolely, a s plachým, vyhýbavým a trpělivým úsměvem se ke mně obracel.

Jednou jsem mu řekl: „Znám příběh o lidech, kteří žijí na jiném světě."

„Co je to za svět?"

„V podstatě se od tohoto moc neliší, ale neobíhá kolem slunce. Obíhá kolem hvězdy, která se jmenuje Selemy. Je žlutá jako slunce a na tom světě, pod tím sluncem, žijí jiní lidé."

„To se praví v učeni bláznivého kazatele jménem Sanovy, to o těch jiných světech. Když jsem byl malý, chodíval do našeho krbu starý Sanovy a vyprávěl nám, dětem, kam se dostanou lháři, až zemřou, a sebevrazi a zloději – a tam jdeme i my dva, do některého z těch místy

„Ne, to, o čem mluvím, není svět duchů. Je to skutečný svět. Lidé, kteří na něm žijí, jsou skuteční lidé, živé bytosti, jako tady. Ale před dávnou dobou se naučili létat."

Asra se ušklíbl.

„Ne že by mávali rukama, to ne. Létali ve strojích podobných autům." Těžko se mi to vysvětlovalo v orgotštině, která postrádá přesný výraz pro,létat’; nejblíže je tomu slovo, které spíše znamená ‚klouzat’. „No a naučili se vyrábět stroje, které se pohybují vzduchem stejně, jako se sáně pohybují po sněhu. A postupně je zdokonalili tak, že létali dál a rychleji, až nakonec vyletěli z té země, jako kámen vystřelený z praku, a mířili nad mraky, pryč z atmosféry, až k jinému světu, obíhajícímu kolem jiného slunce. A když na tom světě přistáli, co tam neobjevili, jako lidi…"

„Kteří se také klouzali ve vzduchu?"

„Možná ano, možná ne… Když přiletěli na moji planetu, my už jsme také věděli, jak se dostat do vzduchu. Ale oni nás naučili, jak cestovat z jednoho světa na druhý, k tomu jsme tehdy žádné stroje neměli."

Asru zmátlo, že se v příběhu ocitl sám vypravěč. Měl jsem horečku, znepokojovaly mě boláky, které mi po těch medikamentech naskákaly na pažích a hrudníku, a nemohl jsem si vzpomenout, co jsem chtěl dál vyprávět.

„Povídejte dál," pobízel mě, protože se tomu snažil přijít na kloub. „Co ještě dělali kromě létáni do vzduchu?"

„Hodně se to podobá životu tady. Ale všichni jsou v nepřetržitém kemmeru."

Uchichtl se. Tady se pochopitelně nedalo utajit nic, takže moje přezdívka mezi spoluvězni a dozorci byla nevyhnutelně,pervert’. Ale tam, kde neexistuje žádná touha a žádný stud, tam není nikdo vyděděncem, jakkoli by se odlišoval; a myslím, že Asru v tu chvíli ani nenapadla spojitost mezi mým sdělením najedné straně a mnou a mými zvláštnostmi na straně druhé. Vysvětlil si to jen jako variaci na staré téma, a proto se malinko pousmál a řekl: „V nepřetržitém kemmeru… Žijí tam lidé za trest nebo za odměnu?"

„To nevím, Asro. A co tady?"

„Ani trest, ani odměna, hochu. Je to prostě svět, nic víc, nic míň. Narodíte se tu…a tak to tady chodí…"

„Já jsem se tady nenarodil. Já jsem sem přiletěl. Vybral jsem si to."

Kolem nás se rozprostřelo hrobové ticho a dopadl na nás jakoby stín. Kdesi v dálce za stěnami baráků rušil poklid krajiny jediný sotva znatelný zvuk – kvíleni ruční pily – jinak nic.

„Ano… jistě," mumlal si Asra a vzdychal a masíroval si nohy a přitom malinko naříkal, což si ani neuvědomoval. „My jsme si to nevybrali, nikdo z nás," dodal.

Asi dvě noci poté upadl do komatu a zanedlouho zemřel. Nedozvěděl jsem se, proč se octl na dobrovolné farmě, jaký zločin nebo přestupek spáchal nebo jaké nesrovnalosti měl ve svých dokladech, věděl jsem jen to, že byl na pulefenské farmě necelý rok.

Den po Asrově smrti mě zavolali k výslechu; tentokrát mě tam museli odnést, a dál už si nepamatuji nic.