Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola devátá

18.»… nemohl usnout. Vlastně už stejně bylo ráno. Venku se už téměř rozednilo a v pokoji bylo i přes zatažené závěsy poměrně světlo. Chvíli jsem jen tak ležel, pohladil jsem Kaljama, který se rozvalil mezi námi, a poslouchal Irčin tichý, klidný dech. Vždy spala velmi hluboce a s nesmírnou chutí. Na světě nebylo nepříjemnosti, která by ji dokázala připravit o spánek. Přinejmenším aspoň doposud…

Mdlobná, malátná zcepenělost, která se na mě zhroutila v okamžiku, kdy jsem si přečetl telegram a pochopil jeho smysl, mě neopouštěla. Všechny svaly jsem měl ztuhlé jako v křeči a uvnitř, v prsou a v břiše, ležela obrovská beztvará hrouda. Chvílemi se hrouda zvolna převracela a já se začínal zimničně chvět.

Z ničeho nic jsem si představil mrtvého Sněgového — jak jde v obrovském pruhovaném pyžamu po Moskevské, tělnatý a studený, se speklou krvavou dírou ve velké lebce; jak se na poště staví do fronty u okénka telegrafu: v pravé ruce třímá pistoli, v levé blanket, a nikdo kolem si ničeho nevšimne, úřednice za přepážkou bere text z jeho mrtvých prstů, píše mu stvrzenku, na peníze si ani nevzpomene a jen otráveně broukne: „Tak další…“

Zatřásl jsem hlavou, abych ten přelud zapudil, tichounce jsem opustil svou válendu a jen tak v trenýrkách a bos jsem odťapkal do kuchyně. Tady už bylo úplně světlo, zvenčí naplno halasili vrabčáci a ozývalo se rytmické škrábání domovníkova koštěte. Našel jsem Irčinu kabelku, chvíli se v ní přehraboval, vylovil z jejích útrob pomačkanou krabičku se dvěma zlomenými cigaretami, posadil se na stůl a zapálil si. Už dávno jsem nekouřil. Asi tak dva roky, možná i tři… Pořád jsem si dokazoval, jak mám silnou vůli. Krruci, herec jsem prachmizerný a lhát neumím vůbec. Jenže Irka se nic dovědět nesmí. Té by to stejně k ničemu nebylo. Tohle si musím prožít sám a sám se s tím vyrovnat. V takové věci mi nepomůže nikdo, ani Irka. Prostě nikdo.

Ale proč vůbec uvažuju o nějaké pomoci? Copak mně Jde o to, aby mi někdo pomáhal? Irku jsem, pokud to bylo jen trochu možné, do žádných svých nepříjemností nezasvěcoval. Nemám rád, když jí musím působit starosti. Strašně rád jí dělám radost a stejně nerad jí působím bolest. Nebýt tohohle nesmyslného guláše, už bych jí nadšeně vykládal o M-dutinách a ona by hned všemu porozuměla, protože je to hlavinka, třebaže nemá žádnou teoretickou průpravu a neustále lamentuje nad svou zabedněností… Ale co jí řeknu teď? Beznaděj, naprostá beznaděj…

Jenže ony jsou trampoty a trampoty. Trampoty různě závažné. Některé jsou docela drobné, člověk si na ně postěžuje vlastně rád, a dokonce je mu to příjemné. Irka řekne: No bože, taková hloupost — a člověku je hned líp. Ale já se raději nesvěřuju — ani mamince, ani Irce. Tím spíš, že tentokrát přišly lapálie takového rozsahu, že z nich prostě jde hrůza a děs. Za prvé — ať chci, či nechci — se Irka dostala do palby společně se mnou. A to se mi nechce líbit, to je nespravedlivé. Já už vím, že budu bit jako žito, už tuším, kdo po mně jde, a zhruba vím proč. Vím, že jsem na mušce. Ze to nejsou hloupé žerty ani rány osudu. Mně se, marná sláva, zdá lepší vědět, že je člověk na mušce. Pravda, lidé bývají všelijací a většina z nich by asi dala přednost sladké nevědomosti. Ale já si myslím, že Irka taková není. Má kuráž, znám ji. Když se někdy něčeho bojí, hlava nehlava se tomu vrhá vstříc. Takže by to mohlo vypadat trochu nečestně, kdybych jí to neřekl. A vůbec, musím se rozhodnout. (O tom jsem se mimochodem ještě ani nepokoušel přemýšlet, ale nic jiného mi nezbude. Nebo jsem snad už zvolil? Sám o tom ještě nic nevím, a už jsem třeba zvolil…) No a když už si mám vybrat… Dobře, dejme tomu, že ta volba je výlučně moje záležitost. Udělám, co budu chtít já. Ale co následky? Když zvolím první alternativu, začnou padat bomby — nejen obyčejné, ale i atomové či jaké ještě. A když tu druhou… Zajímavé je, jestli by se Irce líbil takový Gluchov. V podstatě je to přece milý, příjemný, tichý a mírný člověk… Televizi bychom si nakonec taky mohli koupit, Bobka by z toho určitě měl radost, každou sobotu bychom chodili na lyže, do biografu… Zkrátka ať tak, či onak, vypadá to, že se celá záležitost netýká jen mě. Když padají bomby, není to příjemné, ovšem stát se po deseti letech ženou medúzy by pro Irku asi taky nebyl žádný med… A co když je to naopak? Jak mohu vědět, proč mě má Irka ráda? No právě, to nevím! A ona to nejspíš neví taky…

Dokouřil jsem, přizvedl se ze židle a strčil nedopalek do koše na odpadky. Vedle koše ležela občanská legitimace. To je mi překvapeníčko! Všechno jsme sklidili do posledního papírku a posledního měďáčku, a legitimaci jsme tu nechali. Zvedl jsem černozelenou knížečku a nahlédl roztržitě na první stranu. Ani sám nevím proč. Polil mě chladný pot. Irna Fjodorovna Sergejenková. Rok narození 1939… Co to má znamenat? Fotografie je Irčina… Vlastně ne, to není Irka. Je to nějaká ženská, která je jí podobná, ale ona to není. Tohle je jistá I. F. Sergejenková.

Opatrně jsem legitimaci položil na roh stolu, vstal jsem a po špičkách se vkradl zpátky do pokoje. Pocítil jsem opakovaný příval ledového potu. Spatřil jsem obličej ženy, která ležela pod prostěradlem, obličej pevně potažený suchou kůží, a v ústech obnažené bílé a ostré zuby — snad to má být úsměv, snad trpitelský škleb. Pod prostěradlem ležela čarodějnice. Jako smyslů zbavený jsem ji uchopil za rameno a zatřásl jí. Irka se okamžitě probudila, otevřela ta svá obrovská očiska a mátožně zašeptala: „Dimko, co blázníš, co je ti? Nebolí tě něco?“…Proboha, to je přece moje Irka! No jistě, Irka! Zase jsem se pominul. „Já jsem asi chrápala, viď?“ vydechla tiše a spala dál.

Po špičkách jsem se vrátil do kuchyně, odstrčil jsem legitimaci co nejdál, vyšťoural z krabičky poslední cigaretu a znovu si zapálil. Ano. Takhle v současné době žijem. Takový nás čeká život. Ode dneška.

Ledový živočich v mém nitru se několikrát převalil, a pak se uklidnil. Setřásl jsem si z čela protivný pot, pak jsem se konečně vzpamatoval a ještě jednou zašátral v Irčině kabelce. Její legitimace ležela až na dně. Irna Jermolajevna Maljanovová, rok narození 1933. Krruci… No dobře, ale k čemu bylo zase tohle? To všechno se přece neděje náhodou. I ta legitimace, i telegram, i to, jak nesnadno se Irka do Leningradu dostávala, a dokonce i fakt, že letadlo, kterým cestovala, převáželo rakve — tohle všechno rozhodně není žádná náhoda… Nebo snad ano? To by mimochodem dokonale potvrzovalo Večerovského závěry. Jako člověk, který honí mouchu s ručníkem: ostře sviští rány, které prudce roztínají vzduch, padá stolní lampa, hynou zcela nevinné noční můry, kočka, které někdo šlápl na tlapku, poděšeně zvedá ocas a mizí pod gaučem. Něco Jako dělostřelecká příprava. A já nevím nic. Třeba teď někde za Murinským Polem spadl dům — chtěli zasáhnout mě, a dostal to ten dům, já o tom nemám ani tušení, protože na mě zbyla jen legitimace. Copak je to skutečně tím, že jsem před dvěma dny připadl na M-dutiny? Sotva jsem si představil, jak bych o nich vykládal Irce…

Jenže takhle já asi žít nedokážu. Za zbabělce jsem se nikdy nepokládal, ale když si uvědomím, že bych neměl ani chvilku klidu, že bych zděšeně uskakoval před vlastní ženou, protože jí považuji za čarodějnici… A pro Večerovského je dnešní Gluchov vzduch. To znamená, že já pro něj taky budu vzduch. Všechno budu muset změnit. Všechno bude jiné. Jiní přátelé, jiná práce… A rodina možná taky jiná… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu… A budu se stydět ráno při holení pohlédnout do zrcadla. V zrcadle totiž zůstane jen strašně malý a strašně tichý Maljanov.

Jistě, zvykl bych si, zvyknout se asi dá na všechno na světě. Na každou ztrátu. Jenže tohle bude nemalá ztráta, když se nad tím tak zamyslím. K bublinám jsem směřoval plných deset let. Vlastně ne deset let — celý život. Od dětství, od dob školního kroužku a amatérsky stavěných dalekohledů, od výpočtů Wolfova čísla podle cizích pozorování… Vždyť já o těch svých M-dutinách zatím nic nevím, nevím, čeho bych se dopracoval a co by z toho mohlo vzejít těm, kteří se o věc začnou zajímat po mně, kteří by pokračovali, celou teorii rozvinuli, přispěli něčím vlastním a předali štafetu dál, do dalšího století… Asi by se z toho nakonec vyklubalo něco významného, a já ztrácím věc nemalé váhy, když to má být zárodek katastrofy, proti které se bouří sám Vesmír. Miliarda let je dlouhý časový úsek. Za miliardu let se z hrudky slizu vyvine civilizace…

Ale oni mě rozdupou. Nejdřív mi nedají chvilku klidu, uštvou mě, připraví o rozum, a když ani to nepomůže, prostě mě rozšlapou… Je šest hodin. Slunce už žhne naplno.

A vtom, ani sám pořádně nevím proč, studený živočich v prsou zmizel. Zvedl jsem se, klidně jsem odkráčel do svého pokoje, vytáhl své poznámky a chopil se pera. Pak jsem se vrátil do kuchyně, rozložil si nádobíčko a dal jsem se do práce.

Opravdu myslet jsem zatím nemohl — hlavu jsem měl jako nacpanou vatou, víčka pálila — ale poctivě a pečlivě jsem přebral všechny hrubopisy, vyhodil všechno, co už bylo k nepotřebě, ostatní jsem seřadil tak, aby v tom byl nějaký systém, vzal jsem nový tlustý sešit v tvrdých deskách a začal všechno přepisovat načisto — beze spěchu, s chutí, úhledně, pečlivě vybíraje slova tak, jako bych psal definitivní variantu nějakého článku nebo zprávy.

Hodně lidí tuto etapu práce nemá rádo, já ano. Líbí se mi pulérovat terminologii, beze spěchu a s gustem promýšlet nejvýstižnější a nejúspornější označení a formulace, vychytávat blechy, které se poschovávaly v pracovních náčrtcích, sestavovat grafy a rýsovat tabulky. To je taková ta ušlechtilá vědecká otročina — čas, kdy shrnujete výsledky, kdy se můžete pokochat sebou samým i svým dílem.

A já se kochal sebou i svým dílem až do chvíle, kdy se vedle mě objevila Irka, objala mě paží kolem krku a přitiskla se svou teplou tváří k mé.

„Copak?“ zeptal jsem se a narovnal záda.

„Ty už jsi určitě ani oka nezamhouřil, co?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala a zamířila k balkónovým dveřím. „Co že je venku takový rámus?“

Teprve teď jsem si uvědomil, že ve dvoře se skutečně rozléhá jakýsi u nás neobvyklý hluk — halas a shon podobný tomu, když na místo činu či nehody už dorazila milice, ale na záchranku se ještě čeká.

„Dimko!“ zavřeštěla Irka. „Pojď se podívat! To je teda zázrak!“

Srdce mi v hrudi prudce kleslo. To už známe, tyhle zázraky… Vyskočil jsem…»

19.»… pít kávu. A vtom Irka prohlásila, že je to vlastně ohromné, celý ten zmatek. Všechno na světě se nakonec v dobré obrátí. Oděsa ji za deset dní stačila otrávit až bůh brání, protože letos se tam nahrnulo tolik lidstva, kolik ho tam ještě nikdy nebylo, a vůbec, už se jí stýskalo a zpátky do Oděsy se rozhodně nechystá — letenka se stejně určitě nesežene a maminka se tak jako tak koncem srpna chystá do Leningradu, takže Bobku přiveze. Kdežto ona, Irka, se okamžitě vrací do práce — hned teď, jen si dopije kafe a půjde — a dovolenou si vezmeme spolu, jak jsme si to plánovali už před časem, někdy v březnu nebo v dubnu: pojedeme si do Kirovska zalyžovat.

Potom jsme snědli míchaná vajíčka s rajčaty, Irka prošmejdila celý byt ve snaze najít cigaretu, jenže nenašla nic, najednou zesmutněla, celá se jako by potáhla mlhou, uvařila si ještě jednu kávu a zeptala se na Sněgového. Řekl jsem jí leccos z toho, co jsem si zapamatoval z výkladu Igora Petroviče, úzkostlivě jsem se vyhnul všem choulostivým místům a vynasnažil jsem se celý příběh podat tak, jako by šlo o zcela zjevnou nešťastnou náhodu. Během vyprávění jsem si vzpomněl na krasotinku Lidočku a málem jsem spustil i o ní, ale včas jsem se vzpamatoval.

Irka povídala něco o Sněgovém, na cosi vzpomínala, koutky úst jí smutně poklesly („… člověk si ani nemá komu říct o cigárko“) a já mezitím malými doušky usrkával kávu a meditoval o tom, že zatím nemám ani nejmenší představu, co si počít dál; že jsem se ještě nerozhodl, zda Irce všechno vyklopím, nebo ne, a že by nejspíš bylo nejmoudřejší nezmiňovat se ani o Lidočce, ani o zásilkové službě, protože jak s Lidočkou, tak se zásilkovou službou je vše až příliš nejasné, přesněji řečeno až příliš jasné: už uplynulo tolik času, a ona se ještě ani slůvkem nezmínila jak o přítelkyni, tak o velkorysé objednávce. Mohla samo sebou zapomenout. Jednak to byl nervák a jednak Irka zapomene vždycky a na všechno, ale lepší zřejmě bude nepokoušet osud a tato choulostivá témata raději nechat na pokoji.

Falešně jsem zadeklamoval: „Tak copak dělá náš strom?“ přistoupil jsem ke dveřím na balkón a pohlédl dolů. Ať je to jak chce, tu Lidočku už jsem rozmotal, tentokrát definitivně. A strom?

Stál na svém místě. Dav už se poněkud rozptýlil. Kolem kmene stáli jen tři metaři, Kefír, instalatér a dva milicionáři. Opodál parkoval žlutý hlídkový vůz. Všichni (s výjimkou auta) civěli na strom a patrně si vyměňovali názory na to, co dělat dál a co to všechno má znamenat. Jeden z milicionářů si sejmul brigadýrku a utíral si vyholenou hlavu velkým kapesníkem. Venku už začínalo být pěkně vedro a do navyklých vůní rozpáleného asfaltu a benzínu se mísila nová — taková zvláštně lesní. Vyholený milicionář si čepici zase prudce narazil, schoval kapesník, přidřepl a začal mezi prsty mnout nakypřenou hlínu. Rychle jsem ze dveří zmizel.

Irka už byla v koupelně. Spěšně jsem sklidil a umyl nádobí. Chtělo se mi příšerně spát, ale já věděl, že teď bych usnout nedokázal. Obával jsem se, že neusnu, dokud celá tahle historie neskončí. Zavolal jsem Večerovskému. Když jsem už naslouchal vyzváněcímu tónu, uvědomil jsem si, že Fil by doma být neměl, protože dnes zkouší aspiranty, ale než jsem to stačil domyslet do konce, zvedl sluchátko.

„Ty jsi doma?“ zeptal jsem se nepříliš inteligentně.

„Ale… to je taková…,“ odpověděl Večerovskij.

„No dobře, to si můžeš nechat pro sebe,“ zarazil jsem ho. „Viděl jsi strom?“

„Ano.“

„A co tomu říkáš?

„Myslím, že ano.“

Zašilhal jsem směrem ke koupelně a ztlumil jsem hlas:

„Řekl bych, že je to moje práce.“

„Ano?“

„Nojo. Rozhodl jsem se uspořádat poznámky a všechno podstatné přepsat do sešitu.“

„A uspořádals?“

„Ještě ne úplně. Teď si k tomu sednu a zkusím to dokončit.“

Večerovskij mlčel.

„A proč?“ zeptal se po chvíli.

Zasmál jsem se:

„No, nevím… Najednou se mi zachtělo přepsat to všechno na čisto… Nevím. Asi z bezradnosti. Je toho škoda. A co ty, ty se dneska nikam nechystáš?“

„Asi ne. Jak se daří Iře?“

„Štěbetá,“ řekl jsem. Ústa se mi bezděky roztáhla ve spokojeném úsměvu. „Znáš přece Irku. Ta se ze všeho hned oklepe.“

„A řekls jí to?“

„Zbláznil ses? Samozřejmě že ne.“

„A proč samozřejmě?“

Překvapeně jsem hekl.

„Rozumíš, File, já sám si pořád lámu hlavu, jestli jí to mám říct, nebo ne. A nevím. Nedaří se mi dospět k jednoznačnému závěru.“

„Když nevíš, co si počít, nedělej nic,“ poradil mi Večerovskij.

Chtěl jsem mu říct, že tohle by mě napadlo i bez jeho laskavého přispění, ale Irka už v koupelně zavřela vodu a já se omezil jen na udýchané:

„Jdu dělat. Kdyby něco, zavolej!“

Irka se oblékla, namalovala, mlaskla mi pusu na nos a odcválala. Položil jsem se na břicho na gauč, podepřel si bradu rukama a začal přemýšlet. Bez meškání se dostavil Kaljam, vystoupil na mě a uložil se přesně na mou páteř. Byl měkký, teplý a vlhký. A já jsem usnul. Přišlo to jako mrákoty. Vědomí pominulo a pak se zase vrátilo. Kaljama už jsem na zádech neměl a u dveří někdo zvonil — naším dohodnutým signálem (ta ta-tá ta-ta). Skutálel jsem se z gaučíku. Hlavu jsem měl jasnou a cítil jsem se v jakési bojovné náladě. Celý jako bych byl připraven ke smrti a posmrtné slávě. Chápal jsem, že začíná další kolo, ale strach byl ten tam — zbylo jen zoufale vzteklé odhodlání.

Za dveřmi jsem ostatně našel Vajngartena. Hned jsem si všiml něčeho, co se zdálo naprosto nemožné: byl ještě zpocenější, rozcuchanější, vyvalenější a pomačkanější než včera.

„Co je to za strom?!“ informoval se hned na prahu. A další zhola nemožná věc — on svůj dotaz zašeptal!

„Můžeš mluvit nahlas,“ upozornil jsem ho. „A pojď dál.“

Opatrně vstoupil, rozhlédl se po předsíni, strčil pod věšák dvě těžké síťovky s pevnými deskami na tkanice a utřel si dlaní mokrý krk. Vtáhl jsem Kaljama za ocas zpátky do bytu a zavřel dveře.

„Tak co?“ zeptal se Vajngarten.

„Jak vidíš,“ odpověděl jsem. „Pojď do pokoje.“

„Ten strom, to je tvoje práce?“

„Moje.“

Posadili jsme se — já za stůl, on do křesla po straně. Z dole rozepnuté nylonové bundičky se vyvalilo obrovské chlupaté břicho, jen chabě přizahalené síťovaným plážovým nátělníkem. Supěl, funěl, odfukoval, otíral si pot, potom se hekavě prohnul a vylovil ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret. Přitom polohlasně chrlil ty nejstrašnější nadávky, které patrně neadresoval nikomu konkrétnímu.

„Takže boj pokračuje…,“ řekl nakonec a vypustil z chlupatých nozder dva tlusté sloupy dýmu. „Lépe vestoje zemřít než žít, tram tarararam, na kolenou, říkáš… Idiote!“ zařval. „Šel ses aspoň podívat dolů? Ty gauči dvounohá. Podíval ses aspoň, jak ho to vykuchalo? To byl totiž výbuch. A co kdyby ti to takhle prásklo pod zadnicí! Tram, tararam, tratatatam!“

„Co hulákáš?“ zeptal jsem se nevinně. „Nechceš kozlíkové kapky?“

„Vodka by nebyla?“

„Ne.“

„Tak aspoň víno…“

„Nemám nic. Co mi to sem vlečeš?“

„Svou nobelovku!“ rozeřval se znovu. „Přitáhl jsem svou nobelovku! Ale ne tobě, ty idiote… Ty máš vlastních starostí až nad hlavu…!“ Začal zuřivě rozepínat bundu odshora, utrhl knoflík a proklel celý svět. „Idiotů už je málo,“ oznámil mi. „V naší době, dědku, se většina lidí naprosto oprávněně domnívá, že lepší je bejt bohatej a zdravej než chudej a nemocnej. Moc toho nepotřebujeme, stačí vagónek chleba a vagónek kaviáru, stačí třeba bílej chleba s černým kaviárem… A ne jako v devatenáctým století, otče,“ pokračoval důvěrně. „Devatenáctý století dávno zemřelo, je pochováno a všechno, co po něm zůstalo, jsou jen miazmata, otče, nic víc. Celou noc jsem nespal. Zachar chrápe, to jeho pětiletý strašidýlko taky, ale já ne, já se loučím s přežitky devatenáctýho století ve svém vědomí. Protože to naše století, dědku, to je čirá kalkulace — žádný emoce. Emoce jsou, jak známo, výrazem nedostatku informací, to je všechno. Hrdost, čest, potomstvo — k smíchu, slabomyslný šlechtický brebentění. Athos, Porthos a Aramis. To já neumím. Neumím, tram, tarararam. Problém hodnot? Ale beze všeho, prosím! To nejcennější, co na světě mám, je má vlastní osoba, má rodina a mí přátelé. To ostatní ať se pro mě za mě klidí k Luciferovy babičce. Tyhle záležitostí jsou za hranicemi mý odpovědnosti. Že bych se měl prát? Jistě! Za sebe, za svou rodinu, za své přátele. Nelítostně, do posledního dechu. Ale za lidstvo? Za důstojnost pozemšťanovu? Za prestiž Galaxie? Ve jménu slov a pojmů se neperu! Mám důležitější starosti. Ty si samozřejmě dělej, co chceš, ale neradil bych ti chovat se jako idiot.“

Vyskočil a obrovský jako vzducholoď odsupěl do kuchyně. Z kohoutku nad dřezem s řevem a prskáním vyrazila voda.

„Celej náš aktivní život,“ hulákal z kuchyně, „je posloupnej řetězec obchodů. A člověk by musel bejt naprostej imbecil, aby uzavíral obchody, který pro něj nejsou výhodný! To se vědělo už i v tom devatenáctým století…“ Umlkl a bylo slyšet, jak hltavě loká vodu. Pak kohoutek utichl, Vajngarten se vrátil do pokoje a utíral si hřbetem dlaně ústa. „Večerovskij ti neporadí,“ prohlásil. „To není člověk, ale robot. A nepleť se — on není robot z jedenadvacátýho století, nýbrž z devatenáctýho. Kdyby tenkrát vyráběli roboty, nasekali by určitě takovýhle Večerovský… Prosím, klidně si mě považujte za přízemního živočicha. Nic proti tomu. Ale já se skřípnout nedám. Ani za nic. Lepší živej pes než mrtvěj lev a tím spíš mi živej Vajngarten připadá mnohem lepší než Vajngarten mrtvěj. To je stanovisko Vajngartena osobně, jeho rodiny a jeho přátel a já se domnívám…»

Nepřerušoval jsem ho. Znám toho tlamouna čtvrt století, a to století nikoli jen tak ledajakého, nýbrž století dvacátého. Tak příšerně huláká proto, že si v hlavě všechno srovnal do šuplátek. Skákat mu v takové situaci do řeči nemělo smysl — nic by neslyšel. Než si Vajngarten všechno rozškatulkuje, můžete se s ním přít a handrkovat jako rovný s rovným, jako s každým jiným normálním jedincem, a prakticky ve stu procentech případů ho dokážete i přesvědčit, máte-li pravdu. Ale Vajngarten, který už má v mozku doškatulkováno, se mění v magnetofon. V takovém případě řve jako tur a stává se z něj nepředstavitelný cynik — řekl bych, že je to pozůstatek těžkého dětství.

A tak jsem ho mlčky poslouchal a čekal jsem, až mu dojde páska. Zvláštní mi připadalo jen to, jak často mluví o živých a mrtvých Vajngartenech. Snad se nakonec nelekl? Vajngarten je přece naprosto jiný, než jsem já. Už jsem viděl všelijaké Vajngarteny: Vajngartena zamilovaného, Vajngartena lovícího, Vajngartena ohavně sprostého i Vajngartena zmláceného jako psa. Jen jednoho Vajngartena jsem ještě nikdy neviděl — Vajngartena vyděšeného. Vyčkal jsem, až na několik vteřin vypne přehrávání, aby se porýpal v krabičce cigaret, a pro jistotu jsem se zeptal:

„To tě tak vylekali?“

Okamžitě nechal krabičku krabičkou a natáhl ke mně přes stůl vlhkou pěst s palcem prostrčeným mezi ukazovákem a prostředníkem. Jako by tuhle otázku očekával. Odpověď už taky byla nahraná — slovně i v gestech.

„Takovýhle koko mě vylekalo!“ řekl a zašermoval mi předloktím před nosem. „Dneska už nemáme devatenáctý století. To v devatenáctým století mohli někoho strašit. Kdežto ve dvacátým se takovýma blbostma nikdo nezdržuje. Dneska se nakupuje jen perfektní zboží. Mě nevystrašili, alébrž koupili, jasný, dědku? Buď z tebe udělaj lívanec, nebo ti naservírujou zbrusu novej výzkumáček, kvůli kterýmu už si dva členové-korespondenti málem prokousli chřtány. V takovým ústavu si vykoleduju deset nobelovek, rozuměno? Pravda, moje zboží rozhodně není k zahození. Prodávám průkopnický právo, či jak to vyjádřit. Vajngartenovo právo na svobodnou vědeckou zvědavost. A to není špatný zboží, dědku, věř mi, že to není zlý zboží. Ovšem ležák. Z devatenáctýho století. S takovou svobodou můžeš celej život leštit zadkem židle po laboratořích a mýt retorty. Ten ústav, to není žádná mísa čočovice. Tam dám dohromady přinejmenším deset nebo dvacet stejně kvalitních nápadů, a když jim zase nebudou vonět, můžeme si zakšeftovat znovu! Padla kosa na kámen, dědku! Tak proč bychom měli chcát proti větru? Když se na tebe valí těžkej tank, a ty nemáš jinou zbraň než hlavu na ramenou, nezbývá než včas uskočit…“

Chvíli ještě řval, kouřil, sípavě kašlal, přiskakoval k prázdnému baru a nakukoval do něj, zklamaně odskakoval a zase řval, pak utichl, uklidnil se, svalil se do křesla, zvrátil tlamatou hlavu do opěradla a začal vysílat někam ke stropu příšerné ksichty…

„Dejme tomu,“ připustil jsem. „A kam se s tou tvou nobelovkou ženeš momentálně? Ty bys, pokud tomu dobře rozumím, ze všeho nejspíš potřeboval pořádně roztopenou kotelnu, tak nač se místo toho ženeš ke mně do čtvrtého patra?“

„K Večerovskému,“ vysvětlil mi.

Podivil jsem se.

„A nač by tvou nobelovku potřeboval Večerovskij?“

„Nevím. Zeptej se jeho.“

„Počkej, on ti snad volal?“

„Ne, já zavolal jemu.“

„No a?“

„Co no a? Jaký no a?“ Nepřirozeně se napřímil a začal si zapínat bundičku. „Dneska ráno jsem mu zavolal a řek jsem mu, že jsem zvolil holuba v hrsti.“

„No a?“

„Kruci co pořád máš s tím no a? Řek mi, ať teda všechny materiály přinesu jemu.“

Oba jsme zmlkli.

„Nechápu, nač mu budou tvoje materiály,“ řekl Jsem.

„Chce je, protože je to Don Quijote!“ vyštěkl nenávistně Vajngarten. „Protože jeho eště pečený kuře do lebky neklovlo! Protože se eště nenalokal vlastních hořkejch slzí.“

A já byl doma.

„Poslyš, Valko, nedělej to. Ať si táhne k čertu, když se zbláznil. Zatlučou ho do země až po bradu. K čemu je to zapotřebí?“

„No a co teda navrhuješ?“ zeptal se dychtivě. „Jak to mám udělat?“

„Prostě ji spal, tu svou reverzi! Můžeme se do toho dát třeba hned…, tady u nás v koupelně… Co tomu říkáš?“

„To by mi bylo líto,“ zabručel Vajngarten s očima zabořenýma někam do kouta. „Tak líto, že bych na to ruku zvednout nedokázal… Ona je to totiž prvotřídní prácička, hochu. Extratřída.“

Ani jsem nehlesl. A jeho nevybouřené vášně vypudily z křesla, rozběhl se po pokoji, zmizel v předsíni, pak se zase vrátil a znovu zapnul svůj magnetofon.

To už jsem se rozčilil i já — že tu přede mnou takhle vyklusává, potí se a vymlouvá — a řekl jsem, že ústup je jedna věc, jenže on neustupuje, on zdrhá, bezhlavě kapituluje. Ten se ale rozběsnil. Tak jsem se ho zřejmě ještě nikdy nedotkl. Ale líto mi ho nebylo ani trochu. Vlastně jsem nezkoušel ani tak jeho nervovou soustavu, jako spíš svoji… Zkrátka jsme si příšerně vynadali a on odešel. Sbalil si své síťovky a odešel k Večerovskému. Na prahu utrousil, že se ještě vrátí, ale když jsem mu naservíroval, že Irka už je doma, zvadl docela. Nesnáší, když ho někde nemají rádi.»