Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola jedenáctá

21.»„… přece jen přinesl,“ řekl Večerovskij. „Čekal jsem to, i když se ti přiznám bez mučení, že ne tak brzy…“

„Kdo je tady?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„Nikdo. Jsme tu jen my dva. My dva a Vesmír.“ Pohlédl na své špinavé dlaně a zamračil se. „Promiň, ale nejdřív bych se přece jen umyl…“

Odešel, já se posadil na opěradlo křesla a rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to tady, jako by tu před chvíli explodovala plná čepice střelného prachu. Po stěnách lívance černých sazí. Vzduchem poletují tenoučké nitky spálené hořlaviny. Strop je poznamenaný nepříjemně nažloutlou patinou a všude se vznáší ostrý kyselý chemický puch. Parkety jsou ocejchované zuhelnatělými důlky podivného okrouhlého tvaru. A na okně vrchol všeho — obrovské černé spálené kolo, jako by tam před chvílí někdo rozdělával oheň. Jak na to tak koukám, chytil to Večerovskij pořádně.

Pohlédl jsem na stůl zavalený papíry. Uprostřed ležely otevřené jedny z Vajngartenových desek, druhé jsem spatřil na rohu stolu ještě zavázané. Ležel tu i staromódně mramorovaný šanon se štítkem, na němž bylo strojem napsáno: USA—Japonsko. Kulturní vliv. Materiály. A mezi tím ještě nazdařbůh poházené papírky s nějakými elektronickými schématy, pokud se nemýlím. Na jednom z nich bylo kostrbatým stařeckým písmem načmáráno: Z. Z. Gubar a o něco níž tiskacími písmeny: Fadingy. A teď k tomu všemu přibyly mé zbrusu nové sněhobílé desky. Vzal jsem je a položil si je na kolena.

Voda v koupelně utichla a Večerovskij na mě hlasitě zavolal:

„Pojď sem, Dimo, dáme si kávu.“ Jenže když jsem přišel do kuchyně, žádná káva tam nebyla, zato uprostřed jídelního stolu stála láhev koňaku a dvě sklenice unikátního tvaru. Večerovskij se stihl umýt, ale i převléct. Elegantní sako s obrovskou dírou propálenou těsně pod náprsní kapsou a krémové kalhoty zaneřáděné od sazí nahradil měkkým domácím manšestrovým oblekem. Bez kravaty. Jeho čerstvě umytý obličej byl nezvykle bledý, takže četné pihy vystupovaly zřetelněji než obvykle a na obrovské hrbolaté čelo spadal pramen mokrých vlasů. Kromě té bledosti měl ve tváři ještě něco naprosto nezvyklého. Teprve když jsem si ho prohlédl pozorněji, pochopil jsem, že to dělá silně ožehlé obočí a řasy. Ano, Večerovskij to zřejmě chytil naplno.

„Tak na uklidnění nervů,“ řekl a nalil obě sklenice. „Na zdraví!“

Byl to Ahtamar, v našich zeměpisných šířkách velice vzácný arménský koňak. Usrkl jsem nepatrný doušek a chvíli ho převaloval po jazyce. Báječný koňak. Dopřál jsem si další doušek.

„Na nic se neptáš,“ konstatoval Večerovskij, který si mě prohlížel skrz svou sklenici. „Musí to být obtížné. Nebo snad ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nemám nač se tě ptát. Nikoho.“ Opřel jsem se loktem o své bílé desky. „Ale odpověď bych měl, jednu jedinou… Chlapče, vždyť oni tě zabijou…“

Navykle povytáhl ožehlé obočí a napil se.

„Neřekl bych. Nezasáhnou.“

„Hned třeba ne, ale jednou se strefí.“

„A la guerre comme à la guerre,“ namítl Fil a vstal. „Tak. A teď, když už máme nervy v pořádku, bychom si mohli dát tu kávu a všechno prodiskutovat.“

Zadíval jsem se na jeho kulatá záda s rotujícími lopatkami a sledoval, jak obratně manipuluje se svými kávovými proprietami.

„Já nemám o čem diskutovat,“ zakroutil jsem hlavou. „Mám Bobku.“

A tato slova jako by ve mně cosi spustila. Od okamžiku, kdy jsem si přečetl telegram, se mé myšlení chovalo jako dočasně zmrazené, ale teď anestézie pominula a mozek se rozjel naplno — vrátila se hrůza, stud, zoufalství, pocit bezmoci — a já si s nesnesitelnou jasností uvědomil, že právě tímto okamžikem mezi mnou a Filem vyrostla nepřekročitelná ohňová clona, u které já navždy zůstal stát, kdežto Večerovskij pokračoval dál a teď se požene výbuchy, prachem a blátem bitev, o nichž já už nebudu mít ani ponětí, zmizí v jedovatě nachové záři, a když se někdy potkáme na schodech, jen se odměřeně pozdravíme… Já zůstanu na této straně ohnivé čáry společně s Vajngartenem, Zacharem a Gluchovem — zůstanu popíjet čajík nebo pivínko. Nebo si budu dávat panáky a zapíjet je pivem, klábosit o podnikových skandálech a kariérách, šetřit krejcárky na žigulíka a smutně a znuděně trčet nad nějakým dávno naplánovaným výzkumem… A Vajngartena se Zacharem už vlastně taky nikdy neuvidím. Nebudeme si mít co říct, bude nám jednomu před druhým stydno, bude nám zle z pomyšlení, že bychom se jeden na druhého museli třeba jen podívat, a budeme si muset kupovat vodku či mizerné slazené víno, abychom ten hnus v sobě potlačili a necítili jsme se tak bídně. Zůstane mi samozřejmě Irka a Bobka bude živ a zdráv, ale už nikdy nebude takový, jakého jsem ho chtěl mít. Protože už nikdy na mě nebude moct být pyšný. Protože i já se stanu tatínkem, který „kdysi mohl přijít s velkou věcí, ale kvůli tobě…“ Budiž proklet okamžik, kdy se v mé palici zrodily ty pitomé M-dutiny.

Večerovskij přede mě postavil šáleček kávy, sám se posadil naproti a přesným elegantním pohybem vylil do své kávy zbytek koňaku.

„Chystám se odcestovat,“ řekl. „Z ústavu s největší pravděpodobností odejdu. Zalezu si někam hodně daleko, třeba na Pamír. Dověděl jsem se, že tam potřebují pro podzimní a zimní sezónu meteorology.“

„Copak ty se vyznáš v meteorologii?“ otázal jsem se tupohlavě a v duchu jsem si řekl: Před tímhle se na žádný Pamír neschováš, najdou tě i tam.

„Primitivní práce, žádná věda,“ mávl rukou Večerovskij. „Taky prakticky nevyžadují odbornou kvalifikaci.“

„To je přece hloupost!“ neudržel jsem se.

„Co konkrétně?“

„No je to hloupý nápad,“ trval jsem na svém. Ani jsem se na něj nepodíval. „Komu z toho poplyne jaký prospěch, když se z předního matematika změníš v obyčejného hlídače teploměrů? Copak si myslíš, že tě tam nenajdou? Vyberou tě jako ptáče z hnízda!“

„A co mi navrhuješ?“ zeptal se.

„Vyhoď tohle všechno do popelnice,“ řekl jsem ztěžka pohybuje jazykem. „Vajngartenovu reverzi, celou tu kulturní výměnu a tohle taky…“ A postrčil jsem mu po hladkém povrchu stolu své desky. „Všechno to vyhoď a věnuj se své věci!“

Večerovskij si mě tiše prohlížel skrz silná skla brýlí, pomrkával spálenými řasami, pak vrátil zbytky obočí těsně nad oči a zadíval se do mého šálku.

„Jsi přece unikátní odborník!“ přesvědčoval jsem ho. „Evropská jednička!“

Večerovskij mlčel.

„Máš svou práci!“ zařval jsem, protože jsem cítil, jak mi něco svírá hrdlo. „Pracuj, normálně pracuj, aby tě husa kopla! K čemu ti to bude — pořád je pokoušet a začínat si s nimi?“

Dlouze a hlasitě si povzdechl, otočil se ke mně bokem a zády a zátylkem se opřel o zeď.

„Takže tys prostě nic nepochopil…,“ pronesl pomalu a v jeho hlase zaznělo nezvyklé a naprosto nemístné uspokojení a zadostiučinění. „Práce…“ Aniž pohnul hlavou, otočil ke mně jen ryšavé oko. „Za mou práci mě ničí už druhý týden. S tím vy nemáte nic společného, za to nemůžete, vy moje chudinky kočičky a pejsánkové. Ale že se umím ovládat, co říkáš?“

„Vem tě čert!“ broukl jsem a zvedl se k odchodu.

„Posaď se!“ vybídl mě přísně a já si znovu sedl.

„Nalij si do kafe koňak,“ řekl mi a já poslechl.

„A vypij to,“ řekl a já svůj šálek přičinlivě vyprázdnil — koňak jsem vůbec necítil.

„Ty frajere,“ řekl jsem. „Máš v sobě něco vajngartenovského.“

„To mám,“ souhlasil. „A nejen vajngartenovského. Taky něco z tebe, z Gluchova, ze Zachara… Ale nejvíc z Gluchova.“ Opatrně si nalil další šálek. „Žízeň po klidném životě, po životě bez odpovědnosti… Staňme se trávou a keři, staňme se vodou a květy… Asi tě rozčiluju, co?“

„Jo.“

Pokýval hlavou.

„To je přirozené, ale nedá se s tím nic dělat. Přece jen bych ti chtěl vysvětlit, co se děje. Zřejmě si namlouváš, že chci jít s holýma rukama proti tanku. Ani v nejmenším. Máme co do činění s přírodním zákonem. Bojovat proti přírodním zákonům je hloupé. Ale kapitulovat před nimi je hanba. A když to domyslíš do důsledku, uvědomíš si, že hloupé je to taky. Přírodní zákony je třeba studovat a po důkladném prostudování využívat. To je jediný správný přístup. Tím se taky chci zabývat.“

„Nerozumím,“ řekl jsem.

„Zvykli jsme si, že Vesmír je pohříchu neantropomorfní. Není nic, co by se člověku tak fatálně nepodobalo jako právě Vesmír, a my prostě nejsme zvyklí, aby se přírodní zákon projevoval tak zvláštním způsobem. Příroda umí rozdávat rány elektrickým proudem, spálit ohněm, zavalit kamením nebo vyhubit mořem. Vesmír se projevuje poli a silami, případně silovými poli. Nejsme zvyklí, aby mezi nástroji přírody figurovali ryšaví mužíci nebo poloomámené krasotinky. Jakmile se vyrojí ryšaví pidimužíci, okamžitě začneme mít pocit, že už nepůsobí přírodní zákon, ale jistá inteligence, pospolitost, civilizace. A hned jsme ochotni zapochybovat o známé pravdě, že bůh přírody je záludný, ale nemá zlé úmysly. A hned se nám zdá, že zatím neodhalená tajemství přírody jsou zlaté cihly zamčené v sejfech supermoderní elektronizované banky, a ne hluboko uložené tiché poklady, jak jsme si vždycky mysleli. A to všechno jen proto, že jsme nikdy předtím neslyšeli o polích s kvanty v podobě zrzavého mužíka ve smutku. Jenže teď se ukazuje, že taková pole existují. S tím se budeme muset smířit a přistoupit na to. Možná právě díky jim jsme takoví, jací jsme… Pořád jsme hledali dostatečně šílenou teorii… Tak jsme ji dostali…“ Povzdechl si a pohlédl na mě. „To, co se s námi teď děje, vypadá na první pohled na tragédii. Ale to přece není jen tragédie, je to taky objev. Je to možnost podívat se na makrosvět ze zcela nového zorného úhlu. Prosím tě, snaž se to pochopit.

Před naším případem se tento zákon nijak neprojevil. Přesněji řečeno jsme o jeho projevech nikdy nic neslyšeli. Ačkoli není vyloučeno, že Newtonovy výklady Apokalypsy či Archimédova smrt z rukou opilého vojáka také nepřišly náhodou… To jsou ovšem zatím jen domněnky. Koneckonců by to v dějinách nebylo nic tak neobvyklého. Přibližně totéž se odehrávalo při zkoumání radioaktivity či podstaty blesku. Časem se možná naučíme tento jev usměrňovat do bezpečného koryta, a dokonce ho využívat pro své vlastní účely. V této počáteční fázi se však nedá nic dělat, a nezbývá než riskovat — a zase to ve vědě není ani poprvé, ani naposledy. Byl bych rád, kdybys pochopil, že na celé situaci v podstatě není nic zásadně nového a nevídaného.“

„A proč bych to měl chápat?“ zeptal jsem se ponuře.

„Nevím. Třeba si to pak rozmyslíš. A ještě jedné věci bys měl porozumět: Tohle není program na jeden den nebo na jeden rok. Já se dokonce domnívám, že na to nebude stačit ani století. Ostatně spěchat není kam,“ ušklíbl se. „Před námi je ještě miliarda let. Začít se ale dá a musí hned. A ty? Inu což, ty budeš prostě muset počkat. Až Bobka vyroste. Až si na tu myšlenku zvykneš. Deset let, nebo snad dvacet — to nehraje roli.“

Mlčeli jsme. Bylo to jasné — chtěl mi pomoci. Předestřít nějakou perspektivu, dokázat mi, že nejsem žádný zbabělec a on že zase není žádný zvláštní hrdina. Že jsme prostě dva vědci, byli jsme postaveni před jeden úkol, jenže z řady objektivních příčin on na něm může začít dělat hned, kdežto já ne. Ale mně se tím nijak neulehčilo. Protože on odjede na Pamír a začne se tam hrabat ve Vajngartenově reverzi, v Zacharových fadinzích, ve své metafyzické matematice a oni do něj budou bušit kulovými blesky, posílat na něj přízraky, vodit k němu zmrzlé horolezce a hlavně horolezkyně, shazovat na něj laviny, znetvořovat kolem něj prostor i čas a nakonec ho tak odkráglují. Nebo neodkráglují. A on možná odhalí zákonitosti vzniku kulových blesků a útoků zmrzlých horolezkyň… Ale možná se taky nic takového nestane, on bude tiše a poklidně trčet nad našimi klikyháky a lámat si hlavu, kde, ve kterém bodě se protínají závěry teorie M-dutin se závěry kvalitativní analýzy kulturního vlivu USA na Japonsko, a nejspíš to bude velice neobvyklý průsečík a je docela dobře možné, že právě v tomto průsečíku najde klíček k pochopení onoho zlověstného mechanismu a možná nejen k pochopení, ale i k jeho ovládání… A co když nezůstanu doma?! Ale v této chvíli už jsem si nevěřil.

„Zničí tě to,“ hlesl jsem beznadějně.

„To není tak jisté,“ řekl mi. „A pak, přece tam nebudu sám… a nejen tam… a nejen já…“

Naše pohledy se setkaly a já za silnými skly jeho brýlí nenašel ani napětí, ani křečovitou kuráž, ani planoucí odhodlání — jen ryšavý klid a ryšavou jistotu, že všechno má být právě takhle a nejinak.

Už nic neřekl, ale Já měl pocit, jako by mluvil dál. Spěchat není kam, říkal mi. Do konce světa zbývá ještě miliarda let, říkal mi. Za miliardu let se toho dá ještě moc a moc stihnout, když se nevzdáme a pochopíme, když pochopíme a nevzdáme se. A ještě se mi zdálo, že říká: „Uměl papír třísnit ve svitu svíčky! Měl zač umírat na břehu Černé říčky…!“ A v mém mozku burácelo jeho spokojené houkání, připomínající houkání Wellsova Marťana.

A já sklopil zrak. Seděl jsem celý zkroucený, oběma rukama si tiskl k břichu bílé desky a snad už podesáté či podvacáté si tiše opakoval: „… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu…"»