Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola třetí

5.»… si ještě poležel na zádech a zvolna se vzpamatovával. Pod oknem už na celé kolo hřmotily obrovské návěsy, ale v bytě bylo ticho. Ze včerejšího bláznivého dne zbyl jen lehký šelest v zátylku, kovová příchuť v ústech a jakási nepříjemná tříska v srdci či v duši, nebo bůhvíkde ještě. Začal meditovat, kde se ta tříska mohla vzít, ale v předsíni už zase opatrně cinkl zvonek. Aha, to bude Palyč s klíči, uvědomil si a rychle vyskočil z postele.

Cestou přes předsíň mimoděk zaznamenal, že kuchyň je dokonale uklizená, dveře do Bobkova pokoje pečlivě zavřené a zevnitř zatažené závěsem. Lidočka vyspává. Ráno se asi probrala, umyla a uklidila nádobí a zase sebou praštila do postele.

Zatímco se mořil se zámkem, zvonek znovu delikátně cinkl.

„Už to bude…,“ pronesl rozespale ochraptělým hlasem. „Ještě okamžíček, Arnolde Palyči…“

Jenže za dveřmi byl někdo docela jiný. O gumovou rohožku šoupal podrážkami naprosto neznámý mladý muž. Měl na sobě džínsy, černou košili s vykasanými rukávy a obrovské tmavé brýle. Maljanov si stačil povšimnout, že u dveří výtahu trčí dva další chlapi, ale ti ho teď nezajímali, protože ten na prahu znenadání pronesl:

„Já jsem z prokuratury,“ a podal Maljanovovi nějakou knížečku. Otevřenou. Na straně tři.

No to je ohromně příjemné! blesklo Maljanovovi hlavou. Teď už je všechno jasné. To se koneckonců dalo čekat. Mé city takto pošlapány. Tupě se zadíval do otevřené legitimace. Byla tam fotografie, nějaké nápisy a nějaká razítka.

„Ano, ano…,“ zablekotal. „Samozřejmě. Pojďte dál. Co se stalo?“

„Dobrý den,“ pronesl ten mladý muž velmi zdvořile. „Jste D. A. Maljanov?“

„Ano.“

„Kdybyste dovolil, rád bych vám položil několik otázek…“

„Beze všeho…,“ souhlasil ochotně Maljanov. „Okamžik, prosím vás, ještě tu nemám uklizeno… Zrovna jsem vstal. Že bychom šli do kuchyně…? Ne, tam teď bude svítit slunce. No nic, pojďte dál, já to hned sklidím…“

Mladý muž vstoupil do obývacího pokoje, skromně zůstal stát uprostřed místnosti a s upřímnou zvědavostí se rozhlédl kolem, kdežto Maljanov zatím narychlo zastlal peřiny, natáhl si košili a džínsy a hnal se k oknu — roztáhnout závěsy a vyvětrat.

„Posaďte se sem, do křesla. Nebo byste raději seděl u stolu? Co se vlastně stalo?“

Mladý muž opatrně prokličkoval mezi papíry poházenými po podlaze ke křeslu, posadil se a položil si na kolena svůj elegantní hranatý kufřík.

„Prosil bych váš občanský průkaz,“ řekl.

Maljanov zaryl do hromady papírů v zásuvce, vyhrabal legitimaci a podal mu ji.

„Kdo tu ještě bydlí?“ otázal se mladý muž s očima upřenýma do průkazu.

„Žena… a syn… Ale ti tu teď nejsou. Jeli do Oděsy… na dovolenou… ke tchyni…“

Mladík položil legitimaci na zavřený kufřík a sundal si tmavé brýle. Normální, trochu prostoduše vypadající mladík. A žádná prokuratura, spíš nějaký prodavač. Nebo řekněme kulisák z televize.

„Dovolte, abych se představil,“ řekl mladík. „Jsem starší vyšetřovatel prokuratury a jmenuji se Igor Petrovič Zykin.“

„Těší mě,“ opáčil Maljanov.

Vtom si však uvědomil, že on, krucifix, není žádný zločinec, že je, krucifix, starší vědecký pracovník a kandidát věd. A ostatně už žádný kluk. Přehodil si nohu přes nohu, usadil se pohodlněji a suše prohodil:

„Tak prosím, poslouchám vás.“

Igor Petrovič nadzvedl svůj elegantní kufřík, také si přehodil nohu přes nohu, kufřík si pustil zpátky na koleno a zeptal se:

„Znáte Arnolda Palyče Sněgového?“

Maljanova tahle otázka nezastihla nepřipraveného. Kdovíproč — ačkoli důvod sám dost dobře nechápal — přesně čekal, že se ho budou vyptávat buď na Válku Vajngartena, nebo na Arnolda Palyče. Proto odvětil stále týmž tónem:

„Ano. Plukovníka Sněgového znám.“

„Jak víte, že je to plukovník?“ zajímalo Igora Petroviče okamžitě.

„Inu, jak bych vám to vysvětlil…,“ spustil Maljanov vyhýbavě. „Známe se už dlouho…“

„Jak dlouho?“

„No… takových pět let…, co jsme se sem přistěhovali…“

„A za jakých okolností jste se seznámili?“

Maljanov začal vzpomínat. To je pravda, jak ono to tenkrát vlastně bylo? Hrome…, že by se seznámili tenkrát, když sem poprvé přišel s klíči? Ne, to už jsme se znali…

„Hm…,“ broukl nakonec, vrátil přehozenou nohu zpátky na podlahu a poškrábal se v týle. „Abych pravdu řekl, už si nevzpomínám. Jednou se stalo, že nejel výtah a Ira — to je moje žena — se vracela s klukem z obchodu a nesla nějaký nákup… A Arnold Palyč jí tuším vzal síťovku i dítě do schodů… Žena ho pozvala dál… a řekla, ať se občas zastaví… A on se zastavil ještě ten večer.“

„Měl na sobě uniformu?

„Ne,“ řekl Maljanov s jistotou.

„Tak… A od těch dob jste byli přátelé, ano?“

„No, jak se to vezme… přátelé… Tu a tam zajde, půjčí si knížku nebo nám sem nějakou přinese…, někdy si dáme čaj…, a když odjíždí na služební cesty, nechává tu klíče…“

„Proč?“

„Jak to — proč?“ namítl Maljanov. „Stát se může ledacos…“

Vlastně má pravdu. Proč? To mě nějak nikdy nenapadlo. Asi jen tak, pro každý případ.

„Asi jen tak, pro každý případ,“ řekl Maljanov. „Třeba kdyby přijel někdo z příbuzných či známých…“

„A přijel někdy někdo?“

„To ne… Alespoň pokud já se pamatuju, tak ne. Každopádně když jsem tu byl já, nikdo takový se neobjevil. Možná by si vzpomněla moje žena.“

Igor Petrovič zamyšleně pokýval hlavou a položil další otázku:

„Mluvil jste s ním někdy o odborných záležitostech, o práci?“

Zase práce…

„O čí práci?“ zeptal se zachmuřeně Maljanov.

„Samozřejmě o jeho. Pokud se nemýlím, byl to fyzik…“

„Nemám ponětí. Spíš nějaký odborník přes rakety…“

Ještě než stačil domluvit, zamrazilo ho. Jaképak byl? Proč byl? S tím klíčem sem nezašel… Prokristapána, aby se mu tak nakonec něco stalo! Už chtěl zplna hrdla zařvat: Co myslíte tím byl? Ale vtom ho Igor Petrovič dočista vyhodil ze sedla. Bleskurychlým šermířským výpadem vymrštil pravačku proti němu a přímo před nosem mu ze stolu sebral nějaký papír.

„A kde jste přišel k tomuhle?“ zeptal se ostře a mírumilovnou masku vystřídala maska dravci. „Tak kde jste to vzal?“

„No dovolte…,“ pronesl Maljanov a nadzvedl se.

„Seďte!“ okřikl ho Igor Petrovič. Jeho šedivé oči pobíhaly po Maljanovově obličeji. „Jak se vám dostaly do rukou tyhle údaje?“

„Jaké údaje?“ zašeptal Maljanov. „Jaké údaje, krucinálfagot?“ rozeřval se nepříčetně. „To jsou moje výpočty!“

„To nejsou žádné vaše výpočty,“ namítl ledově Igor Petrovič také zvýšeným hlasem. „Kde jste vzal tenhle graf?“

Zdálky mu ukázal kousek papíru a zaťukal nehtem na křivku hustoty.

„To mám z hlavy!“ odsekl Maljanov sveřepě. „Z téhle hlavy!“ a praštil se pěstí do temene. „To je graf závislosti hustoty na vzdálenosti od hvězdy.“

„Tohle je křivka růstu zločinnosti v našem obvodě za poslední kvartál,“ oznámil mu Igor Petrovič.

Maljanov ztratil řeč. Igor Petrovič štítivě sešpulil rty a pokračoval:

„Ani obkreslit to pořádně nedokážete… Ta křivka ve skutečnosti neprobíhá takhle, ale takhle…“ Vzal Maljanovovu tužku, vyskočil, položil graf na stůl a přes křivku hustoty začal silně rýt jakousi lomenou čáru a k tomu si pod nos bručel: „A tady v těch místech to probíhá taky jinak, než to máte vy, tady má být takový zobáček…“ Když už končil, zlomil hrot, tužku odhodil, usadil se zpátky do svého křesla a lítostivě se na Maljanova zadíval. „Maljanove, Maljanove,“ pronesl vyčítavě. „Taková odborná kvalifikace, opravdu školený a zkušený pachatel, a vy si počínáte jako poslední amatér…“

Maljanovův pohled zpitoměle putoval z grafu na vyšetřovatelův obličej a zase zpátky. Tohle už bylo trochu moc. Bylo to tak neuvěřitelně moc, že nemělo smysl ani mluvit, ani křičet, ani mlčet. Přísně řečeno by se člověk v takovéto situací měl vzbudit.

„A co vaše žena, Maljanove, je se Sněgovým v dobrých vztazích?“ zeptal se Igor Petrovič původním, bezbarvě zdvořilým hlasem.

„V dobrých…,“ odpověděl Maljanov tupě.

„Tykají si spolu?“

„Podívejte se,“ pronesl Maljanov temně, „právě jste mi zkazil celý výkres. Co to má k čertu znamenat?“

„Jaký výkres?“ podivil se Igor Petrovič.

„No tenhle, ten graf…“

„Aha… No, to snad není podstatné. Chodí sem někdy Sněgovoj na návštěvu, když nejste doma?“

„Tak ono to není podstatné…,“ opakoval po něm Maljanov. „Podstatné to možná není pro vás,“ pokračoval, roztřeseně sbíral papíry po stole a překotně je cpal do zásuvek. „Člověk, tu dřepí na zadku, maká jako blázen, a pak si přijde bůhvíkdo a klidně mi tvrdí, že to není podstatné…“ Posadil se na bobek a sesbíral i poznámky poházené na podlaze.

Igor Petrovič ho s neutrálním výrazem ve tváři sledoval dál a pečlivě vtáčel cigaretu do špičky. Když se těžce oddechující, zpocený a rozčilený Maljanov vrátil zpět na své místo, Igor Petrovič se ho uctivě otázal:

„Můžu si zapálit?“

„Prosím,“ přivolil Maljanov. „Támhle je popelník… Ale byl bych rád, kdybyste se ptal rychleji, čeká mě spousta práce.“

„To závisí jen a jen na vás,“ namítl Igor Petrovič, delikátně vypustil dým koutkem úst stranou od Maljanova. „Zajímala by mě třeba takováhle věc: Jak Sněgovému obvykle říkáte — plukovníku, příjmením, nebo jménem a jménem po otci?“

„Jak kdy,“ utrousil Maljanov. „A není to jedno, jak mu říkám?“

„Plukovníku mu říkáte taky?“

„Dejme tomu. A co má být?“

„To je velice zvláštní,“ řekl Igor Petrovič a opatrně odklepl popel. „On Sněgovoj byl na plukovníka povýšen teprve převčírem…“

Byla to rána pod pás. Maljanov mlčel a cítil, jak mu nach stoupá do tváří.

„Tak jak jste se dověděl, že Sněgovoj byl jmenován plukovníkem?“

Maljanov mávl rukou.

„No dobře,“ řekl. „Necháme toho… Tak jsem se pochlubil, no… Tak jsem nevěděl, že je plukovník… nebo vlastně podplukovník… Prostě jsem k němu včera zašel a přes židli viselo plukovnické sako…“

„Kdy jste u něj včera byl?“

„Večer. Pozdě večer… Vzal jsem si od něj tuhle knihu…“

Hrome, to si mohl nechat pro sebe s tou knihou! Igor Petrovič si ji okamžitě přitáhl k sobě, zalistoval v ní a Maljanova polil chladný pot, protože neměl ani tušení, co je to vlastně za knížku.

„V jakém je to jazyce?“ zeptal se roztržitě Igor Petrovič.

„Nno…,“ zamumlal Maljanov a chladný pot vyrazil ještě hojněji. „Asi anglicky, ne?“

„To snad ani ne, jak tak na to koukám…,“ řekl Igor Petrovič zírající do stránek. „Protože tohle je přece cyrilice, žádná latinka… Aha! To je přece normální ruština!“

Maljanova svlažil třetí příval ledového potu, ale Igor Petrovič jen odložil knihu na původní místo, pohodlně se opřel a zadíval se na Maljanova. Maljanov zase upřel pohled na Igora Petroviče a snažil se nemrkat a neuhýbat očima.

„Koho vám nejvíc připomínám?“ zeptal se nečekaně Igor Petrovič.

„Prodavače,“ plácl Maljanov bez přemýšlení.

„Chyba,“ pokáral ho Igor Petrovič. „Zkuste to ještě jednou.“

„Nevím,“ zabručel Maljanov.

Igor Petrovič si sejmul brýle a vyčítavě pokýval hlavou. „To je zlé! Moc zlé! Horší už to snad ani být nemůže. No to jsem nezažil — prodavače!“

„A koho tedy máte připomínat?“ zeptal se Maljanov zbaběle.

Ivan Petrovič nabádavě zagestikuloval brýlemi ve vzduchu.

„Přece neviditelného!“ pronesl pomalu a velice důrazně.

V pokoji se rozhostilo měkké a hutné ticho, dokonce i ta auta pod okny jako by přestala rámusit. Maljanov neslyšel ani jediný zvuk a zase si mučivě přál se probudit. A do tohoto ticha náhle zahřměl telefon.

Maljanov se zachvěl. Igor Petrovič patrně taky. Přístroj zazvonil podruhé. Maljanov se vzepřel na opěradlech a tázavě pohlédl na Igora Petroviče.

„No jistě,“ svolil vyšetřovatel. „To bude zřejmě pro vás.“

Maljanov se přesunul na válendu a zvedl sluchátko. Byl to Valka Vajngarten.

„Těbůh, hvězdožroute,“ utrousil ledabyle. „Co že nezavoláš, ty dobytku?“

„Ale… Měl jsem docela jiné starosti.“

„Zábavičky, že jo?“

„Tak nějak…,“ snažil se Maljanov odpovědět neutrálně. Celou tu dobu cítil v týle upřený pohled. „Poslyš, Valko, já bych ti zavolal později…“

„A co se tam u tebe děje?“ zeptal se neklidně Valka Vajngarten.

„Já ti to pak řeknu.“

„Nějaká buchta?“

„Ne.“

„Tak chlap?“

„Jo…“

Vajngarten znovu zasupěl.

„Hele,“ ztišil hlas, „já k tobě hned jedu. Mám?“

„Ne! Ještě tys mi tu scházel!“

Vajngarten znovu zasupěl.

„Hele, a není náhodou zrzek?“

Maljanov se bezděky ohlédl na Igora Petroviče. K jeho velkému údivu se vyšetřovatel na něj vůbec nedíval a místo toho si četl ve Sněgového knize a nezvučně přitom pohyboval rty.

„Ale kdepak. A vůbec, co je to za nesmysly? Já ti zkrátka potom brnknu…“

„Určitě zavolej!“ zařval Valka. „Jakmile odejde, okamžitě mi volej!“

„Dobře,“ řekl Maljanov a zavěsil. Vrátil se na své místo a broukl: „Promiňte.“

„To je v pořádku,“ uklidnil ho Igor Petrovič pohotově. „Vy ale máte široké zájmy, to vám řeknu, Dmitriji Alexejeviči…“

„Nno…, to ano…, nestěžuju si…,“ vymáčkl se Maljanov. Zatraceně, stačila by vteřinka, aby se zorientoval, co je to vlastně za knihu… „Igore Petroviči,“ oslovil svého návštěvníka prosebně, „nešlo by to už nějak skončit? Je jedna pryč.“

„Ale samo sebou!“ volal bodře Igor Petrovič. Ustaraně pohlédl na hodinky a vyjmul z kufříku blok. „Takže — včera jste zašel ke Sněgovému. Je to tak?“

„Ano.“

„Pro tuhle knihu?“

„No… ano…,“ řekl Maljanov a rozhodl se, že k tomu už nic bližšího nedodá.

„Kdy to bylo?“

„Pozdě… Kolem dvanácté…“

„Neměl jste pocit, že Sněgovoj se chystá k odjezdu?“

„Měl. Vlastně neměl. On sám mi řekl, že dnes ráno odjíždí a staví se tu s klíčí.“

„A stavil se?“

„Ne.“

„Nemáte ponětí, kam to jezdí?“

„No… přísně vzato ano…“

„Vykládal vám o tom někdy něco?“

„Samozřejmě ne! O jeho práci jsme spolu nikdy nemluvili.“

„A jak mohla vaše žena vědět, že není ženatý?“

„Ééé… Mhm… A ona to snad věděla?“

Igor Petrovič neodpověděl. Zabodl do Maljanova chladný lhostejný zrak a jeho zřítelnice se zlověstně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Maljanovovy nervy byly napjaté k prasknutí. Ještě pár vteřin — a začne třískat pěstmi do stolu, prskat, prostě ztratí tvář. Dál už nemohl. Celý tenhle nesmyslný dialog měl nějaký hrozivý podtext, všechno to připomínalo lepkavou pavučinu, do které se někdo neustále snaží přimotat i Irku…

„To bychom měli,“ řekl najednou Igor Petrovič a sklapl blok. „Koňak máte zřejmě tady…,“ ukázal na bar. „A vodku v lednici. Co máte raději? Vy osobně.“

„Já?“

„Ano. Vy. Osobně.“

„Koňak,“ pronesl chraptivě Maljanov a polkl naprázdno. V hrdle měl sucho.

„No výborně!“ zaradoval se s roztomilým šarmem Igor Petrovič, lehce se zvedl a drobnými krůčky odcupital k baru. „Aspoň nemusíme chodit daleko…“

Maljanov nepřítomně sledoval, jak jeho host neobyčejně obratně rozestavuje po stole sklenky, nařezává tenké plátky citrónu a otevírá láhev.

„Mám-li být upřímný,“ řekl, „jste na tom prabídně. Provaz nedostanete, ale takových patnáct let vám zaručuju.“ Pečlivě, aniž uronil jedinou kapku, nalil koňak do sklenek. „Polehčující okolnosti se samo sebou dají někde vyhrabat vždycky, ale věřte mi, že zatím žádné nevidím ani v náznaku. Nevidím, nevidím a nevidím. Dmitriji Alexejeviči, na vaše…,“ zvedl sklenku a přátelsky Maljanovovi pokynul hlavou.

Maljanov zdřevěnělými prsty uchopil svůj koňak.

„Tak dobrá,“ pronesl konečně cizím hlasem. „A dovím se alespoň, co se to tu vlastně odehrává?“

„Přirozeně!“ zvolal ochotně Igor Petrovič. Napil se, hodil si do úst kolečko citrónu a energicky zakýval hlavou. „To se dovíte! Teď hned vám to všechno vyložím. Už na to mám plné právo.“

A vyložil mu to.

Dnes v osm ráno přijel pro Sněgového vůz, který ho měl odvézt na letiště. K velkému řidičovu překvapení plukovník nečekal dole před domem, jak měl ve zvyku. Řidič nějakých pět minut počkal ve voze, pak vyjel nahoru a zazvonil u dveří do bytu. Nikdo mu neotevřel, přestože zvonek určitě fungoval — to řidič moc dobře slyšel. Sjel tedy dolů a z telefonní budky hlásil svým představeným, co se děje. Představení se pokusili dovolat do bytu. Tam bylo neustále obsazeno. Řidič mezitím obešel dům a zjistil, že všechna tři okna Sněgového bytu jsou dokořán a v bytě že svítí všechna světla, přestože slunce už je přirozeně vysoko na obloze. Okamžitě to hlásil. Na místo byly přizváni kompetentní činitelé, kteří okamžitě po příjezdu vypáčili zámek a prohledali celý byt. Při prohlídce bytu se zjistilo, že veškeré osvětlení skutečně svítí, v ložnici na posteli leží sbalený, ale otevřený kufr, a sám Sněgovoj že sedí ve své pracovně u psacího stolu, v jedné ruce drží pistoli typu Makarov a v druhé sluchátko. Dále bylo zjištěno, že Sněgovoj skonal po střelné ráně, vypálené ze zmíněné zbraně z bezprostřední blízkosti. Smrt následovala okamžitě po výstřelu někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní.

„A co já s tím mám společného?“ vypravil ze sebe přiškrceně Maljanov.

Igor Petrovič mu místo odpovědi podrobně vylíčil, jak vypadala balistická křivka a kde se našla smrtící střela, která prošla lebkou a zaryla se do protější zdi.

„No dobře, to je moc pěkné, ale já se ptal, proč do toho taháte mě?“ opakoval svou otázku Maljanov a nepříčetně se přitom bušil do prsou. To už pili třetí sklenku.

„Ale líto vám ho snad je, ne?“ otázal se Igor Petrovič. „Je vám ho líto?“

„To bych řekl, že je mi ho líto… Byl to výborný chlap… Ale proč já? Proč jste si zasedl zrovna na mě? Já žádnou zbraň v životě v ruce nedržel. Jsem nevoják… kvůli zraku…“

Igor Petrovič ho neposlouchal. Detailně mu vypověděl, jak se vyšetřovací skupině v enormně krátké době podařilo prokázat, že zesnulý Sněgovoj byl levák, a jak moc zvláštní je ta okolnost, že pistoli držel v pravé ruce…

„No dobře, dobře,“ souhlasil Maljanov. „Arnold Palyč byl skutečně levák, to mohu potvrdit, protože to dobře vím… Ale jak jste do toho připletli mě…? Já jsem přece celou noc spal. A pak — proč bych ho zabíjel, to mi řekněte!“

„Tak kdo tedy? Kdo?“ zeptal se laskavě Igor Petrovič.

„Jak já to mám vědět? To musíte zjistit vy, kdo to byl!“

„Přece vy!“ odtušil hnusně vlezlým hlasem Porfirije Igor Petrovič, který si Maljanova prohlížel skrz nazlátlý koňakový filtr. „Vy jste ho zabil, Dmitriji Alexejeviči…“

„To snad Je zlý sen,“ zaskuhral Maljanov a bezradně rozhodil rukama. Samým zoufalstvím by se býval nejraději rozplakal.

Náhle pokojem proběhl lehký průvan, pohnul zataženým závěsem a do oken vtrhlo zběsilé odpolední slunce, které Igora Petroviče udeřilo rovnou do obličeje. Zamhouřil oči, zastínil si tvář dlaní s křečovitě roztaženými prsty, pohnul se v křesle a chvatně postavil sklenku na stůl. Něco se s ním stalo. Oči rychle zamrkaly, do tváří se vloudil nach a brada se zatřásla.

„Promiňte…,“ pronesl s trýznivými pochybami v hlase i ve výrazu obličeje. „Dmitriji Alexejeviči! Co má tohle znamenat? Kde to jsem…?“ Pohlédl na sklenky a oči se mu rozšířily údivem. „Poslyšte, co se to tady vlastně…“

Zmlkl, protože v Bobkově pokoji něco bouchlo a s dlouho doznívajícím řinčením se to roztříštilo na kusy.

„Co je to?“ zeptal se nastraženě Igor Petrovič. Vše člověčí se z jeho hlasu vytratilo.

„Ale… to je… jeden člověk…,“ vysoukal ze sebe Maljanov, který ještě stále nechápal, co se to s Igorem Petrovičem tak najednou stalo. Vtom ho však osvítil geniální nápad. „Igore Petroviči!“ vyskočil čile. „Pojďte se mnou! Je tam ženina přítelkyně! Ta vám to potvrdí…! Že Jsem celou noc spal doma a nikam jsem neodešel…“

Přetlačujíce se rameny se oba najednou hnali úzkými dveřmi do předsíně.

„Zajímavé, zajímavé,“ opakoval si tiše Igor Petrovič. „Tak ženina přítelkyně? Na to se rádi podíváme…“

Bez klepání vtrhli do Bobkova pokoje a zůstali stát. Vládl tu dokonalý pořádek. Po Lidočce ani památky, válenda prázdná a kufr taky pryč. A pod oknem, vedle střepů hliněného džbánu (Chorezm, 11. stol.) seděl Kaljam a tvářil se pozoruhodně nevinně.

„Myslel jste tohle?“ zeptal se Igor Petrovič a ukázal na Kaljama.

„Ne,“ odpověděl Maljanov blbě. „To je náš kocour, máme ho už léta… Ale počkat, kde je Lidočka?“ Ohlédl se na věšák. Bílý plášť byl také pryč. „Asi už odešla, jak to vypadá…“

Igor Petrovič pokrčil rameny.

„Asi,“ řekl. „Tady každopádně není.“

Ztěžka našlapující Maljanov přistoupil k rozbitému džbánu.

„Ty dobytku!“ vmetl Kaljamovi a vrazil mu pohlavek. Kocour prudce odskočil a zmizel. Maljanov přidřepl nad střepy. Je napadrť. Takový krásný džbán…

„Bydlí u vás už dlouho?“ zeptal se Igor Petrovič.

„Přijela teprve včera.“

„Má tu věci?“

„Nevidím je,“ odpověděl Maljanov. „Plášť taky někam zmizel.“

„To je divné, nemyslíte?“ pronesl významně Igor Petrovič.

Maljanov mlčky mávl rukou.

„Vem ji čert,“ chlácholil ho Igor Petrovič. „Pojďme zpátky, dáme si ještě panáka…“

Vtom se dveře z chodby rozlétly a do předsíně…»

6.»… výtah zavřel a zahučel motor. Maljanov zůstal sám.

Dlouho stál na prahu Bobková pokoje opřen ramenem o veřej a nemyslel vůbec na nic. Odněkud se vynořil Kaljam, nervně poškubávaje ohonem přešel kolem něj, vyběhl na chodbu k výtahu a jal se pečlivě olizovat cementovou podlahu.

„Jak chcete,“ vypravil ze sebe Maljanov, se zjevným úsilím se odtrhl od veřeje a vrátil se do obývacího pokoje. Bylo tam nakouřeno, na stole stály tři sklenky — dvě prázdné, třetí dopitá jen zpola — slunce už se doplazilo až ke knihovnám.

Chvíli poseděl v křesle a dorazil svůj koňak. Za oknem to všedně rachotilo a lomozilo, ze schodiště sem otevřenými dveřmi doléhaly dětské nářky a monotónní hukot, doléhající ze strojovny výtahu. Zavoněla zelňačka. Maljanov vstal, provrávoral předsíní, praštil se ramenem o veřej, co noha nohu mine se vyploužil na schodiště, přešel chodbu a zastavil se u Sněgového dveří. Byly zapečetěné a kapka pečetního vosku ulpěla i na zámku. Opatrně se jí dotkl konečky prstů a ruka bezděky polekaně ucukla. Vše, co se stalo, se skutečně stalo. Všechno to byla pravda. Občan Sovětského svazu Arnold Pavlovic Sněgovoj odešel ze života.»