Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola šestá

13.»… o Gubarovi dověděl, že to od dětství byl velký lenoch a záškolák a už od té doby má nepřekonatelné sexuální problémy. Desetiletku nedokončil, vyšel z deváté třídy, pracoval jako saniťák, pak jezdil s popelářským autem, až konečně začal působit jako laborant ve Valkově ústavu, kde se taky spolu seznámili, a dnes je zaměstnán v tajném výzkumáku a podílí se na nějakém mamutím přísně tajném projektu obranné povahy. Odborné vzdělání Zachar nikdy nezískal, ale už od dětství to byl vášnivý radioamatér, slaboproudou elektrotechniku nazíral duší, možná i míchou, a ve svém tajném výzkumáku stoupal strmě vzhůru, přestože absence diplomu mu nepředstavitelně vadila.

Několik svých vynálezů už si nechal patentovat, dva nebo tři další měl rozdělané, ale ani v nejmenším netuší, kvůli kterému z nich vypukly tyhle nepříjemnosti. Předpokládá, že by to mohl být ten loňský — cosi kolem praktického využití fadingů. Předpokládá, ale jistotu nemá.

Páteří jeho života byly odjakživa ženy. Lepily se na něj už od útlého mládí jako mouchy. Když se na něj čas od času neznámo proč lepit přestávaly, lepil se na ně sám. Jednou už byl ženatý, z manželství si odnesl jen ty nejhorší vzpomínky a četná životní ponaučení, a od té doby je v tomto ohledu mimořádně opatrný. Stručně řečeno to byl katastrofální holkař, proti kterému takový Vajngarten vypadal jako asketa, anachoret a stoik. Při tom všem to však rozhodně nebyl žádný špinavec. Ke svým ctitelkám se choval uctivě, ohleduplně, a dokonce s obdivem, ale zcela zřejmě považoval svou maličkost za skromný zdroj potěšení pro zainteresované dámy. Nikdy si neobstarával dvě milenky najednou, nikdy se nezaplétal do nechutných afér a skandálů a patrně žádné z těch žen nikdy neublížil. Takže v tomto ohledu od dob nezdařeného manželství vše plynulo hladce a šťastně. Až do poslední doby.

Sám má za to, že nepříjemnosti související s mimozemšťany v jeho případě začaly odpornou vyrážkou na nohou. Okamžitě s tím běžel k doktorovi, protože o své zdraví vždy pečlivě dbal a jeho vztah k problematice zdraví byl povýtce evropský. Lékař ho uklidnil, dal mu nějaké pilulky, vyrážka se ztratila, zato však přišel vpád žen. Stahovaly se k němu v celých hejnech — všechny ženy, se kterými měl kdy co do činění. Tísnily se u něj v bytě hned dvě až tři najednou a jednoho hrůzného odpoledne se jich tam sešlo dokonce pět. Nejhorší na tom všem bylo, že Zachar totálně nechápal, co po něm chtějí. Nadto dospěl k závěru, že ony samy to nevědí taky. Spílaly mu, pomlouvaly ho, válely se mu u nohou, žadonily o cosi indiferentního, praly se mezi sebou jako vzteklé kočky, roztřískaly mu všechno nádobí, nakřáply bledě modrý japonský dřez a poničily nábytek. Pořádaly hysterické výstupy, pokoušely se otrávit a některé vyhrožovaly, že otráví i jeho. A to mnohé z nich byly dávno vdané, milovaly své muže a děti, ti muži chodili ke Gubarovi taky a stejně jako jejich krásnější polovice se chovali naprosto nevyzpytatelně. Tyto pasáže Gubarova vyprávění byly zvlášť zmatené.

Jeho život se zkrátka a dobře proměnil v temné peklo, on sám se spadl o šest kilo, kopřivka mu naskákala po celém těle, o práci nemohlo být ani řeči, a musel si vzít neplacené volno, přestože až po uši tonul v dluzích. V prvních dnech chtěl vpádu uniknout a uchýlit se pod ochranu svého tajného výzkumáku, ale velice rychle pochopil, že takovýto postup by bleskově vysvětlil všechny jeho čistě osobní absence. I tato část Zacharovy výpovědi byla na obsažné informace dosti chudá.

Temné peklo se táhlo nepřetržitě deset dní, až předvčírem najednou ustalo. Zrovna předal z ručky do ručky jednu nešťastnici jakémusi zachmuřenému seržantovi od bezpečnosti, když se najednou objevila ta ženská s dítětem. Vzpomněl si na ni. Seznámil se s ní asi před šesti lety za následujících okolností. Stálí vedle sebe v přecpaném autobuse, on na ni pohlédl a zjistil, že se mu moc líbí. Promiňte, prosím, oslovil ji, nemáte náhodou kousek papíru a tužku? Mám, prosím, odpověděla a vyjmula z kabelky žádané. Moc a moc vám děkuji, řekl jí. A teď mi laskavě napište vaše jméno, adresu a telefon… Strávili spolu opravdu příjemnou dovolenou v Lotyšsku u moře a pak se docela nenápadně rozešli — údajně s tím, že se již nikdy nesetkají, že byli jeden s druhým nadmíru spokojeni a že vůči sobě nemají žádné pohledávky ani povinnosti.

A ona se teď z ničeho nic objeví, přivede chlapce a řekne mu, že je to jeho syn. Už tři roky je provdána za velice hodného a navíc velice známého muže, kterého bezmezně miluje a váží si ho. Nedokázala Gubarovi vysvětlit, proč přišla. Když se to pokoušel zjistit, vždycky se rozplakala. Lomila rukama a bylo zřejmé, že své jednání považuje za podlé a odsouzeníhodné. Jenže neodcházela. Den a noc, které strávila v Gubarově vypleněném bytě, byl zřejmě vrchol všeho. Chovala se jako náměsíčná, neustále něco vykládala, ale Gubar chápal jen jednotlivá slova, zatímco skutečný smysl těchto výlevů mu beznadějně unikal. Až včera ráno jako by se najednou vzpamatovala. Za ruku Gubara vytáhla z postele, zavlekla ho do koupelny, pustila všechny kohoutky naplno a začala mu do ucha šeptat věci naprosto neuvěřitelné.

Podle jejích slov (v Gubarově interpretaci) to vypadalo tak, že na Zemi už odpradávna existuje jistý tajný, polomystický Spolek devíti. Jsou to nějací až neskutečně zakonspirovaní mudrci, kteří jsou buď mimořádně dlouhověcí, nebo snad vůbec nesmrtelní a zabývají se dvěma věcmi: za prvé se hrabou v absolutně všech úspěšných programech absolutně všech pozemských věd a seznamují se s nimi a za druhé dávají pozor na to, aby se ta či ona technická novinka v rukou člověka nezměnila v nástroj sebezničení. Ti mudrci jsou téměř vševědoucí a prakticky všemohoucí. Ukrýt se před nimi není možné, tajemství pro ně neexistují a bojovat proti nim nemá smysl. A právě tento Spolek devíti se momentálně zajímá o Zachara Gubara. Proč právě o něj, to ona neví. Co má Gubar dělat, neví taky. To si musí domyslet sám. Jí je známo jen tolik, že všechny jeho nepříjemnosti posledních dnů — to je jistá výstraha. Ona sama sem taky byla vyslána pro výstrahu. A aby na ni Zachar nezapomínal, dostala pokyn nechat u něj chlapce. Kdo jí to rozkázal, neví. A ani vědět nechce. Ona jen chce, aby se chlapci nestalo nic zlého. Zapřísahala Gubara, aby se nevzpěčoval, a ať si alespoň dvacetkrát rozmyslí, než něco podnikne. A teď musí jít.

Odešla s pláčem, tvář zabořenou do kapesníku, a Gubar zůstal s chlapcem. Sám. Co se mezi nimi odehrávalo do tří odpoledne, říct nechtěl, ale něco se odehrávalo. (Chlapec to vyjádřil zcela lapidárně: „Normálka jsem mu napravil hlavu, co se do něj vešlo….“) Ve tři odpoledne už to Gubar nevydržel a v panice nejdřív zavolal a pak se rovnou rozběhl k Vajngartenovi, svému nejbližšímu a nejváženějšímu příteli.

„Ovšem nerozumím vůbec ničemu,“ přiznal závěrem. „Poslechl jsem si tady Válku, vás taky, Míťo… A stejně to nechápu. Nějak si to nedokážu dát dohromady… A nechce se tomu věřit. Není to třeba tím vedrem? Taková parna už prý nebyla dobrých dvě stě padesát let. A tak se všichni zbláznili, každý po svém… My možná taky…“

„Počkej, Zachare!“ okřikl ho dohřátě Vajngarten. „Ty jsi člověk příliš konkrétní, takže ty sem svý hypotézy zatím netahej…“

„Jaképak hypotézy?“ namítl smutně Gubar. „Mně už je jasné i bez hypotéz, že nic nevymyslíme. To by se mělo hlásit, pánové, tak je to…“

Vajngarten ho počastoval zdrcujícím pohledem.

„A kam by se podle tebe takový případy asi měly hlásit? No?!“

„Co já vím?“ utrousil Gubar sklesle. „Něco na to být musí, například bezpečnost.“

Chlapec se sarkasticky zaštířil a Gubar umlkl. Maljanov si okamžitě představil, jak Vajngarten přichází na milici a vykládá přemýšlivému vyšetřovateli báj o zrzavém trpaslíkovi v černém obleku zapnutém až ke krku. Gubar ve stejné situaci taky vypadal pěkně komicky. No a co se týče samotného Maljanova…

„Tak to ne, chlapci,“ prohlásil rozhodně. „Vy samozřejmě čiňte podle vlastního uvážení, ale já tam nemám co dělat. U nás na patře zahynul za podivných okolností člověk, a já jsem, ať se to vezme z které chce strany, poslední, kdo ho viděl naživu… A vůbec, nač bych tam chodil, když si pro mě s největší pravděpodobností přijdou sami?“

Vajngarten mu okamžitě nalil sklenku koňaku, Maljanov ji do sebe hodil, ale připadal si, jako by si lokl vody. Vajngarten si povzdechl:

„Už je to tak, otcové. Nemáme se s kým poradit. Moc neschází a vodvezou nás do cvokárny. Budem si s tím muset poradit sami. Tak dělej, Miťko, ty máš jasnou hlavu. Mluv laskavě.“

Maljanov si přejel prsty po čele.

„Spíš mi připadá, že ji mám nabitou korkem. A vykládat nemám co. Tohle všechno je zlý sen, jinak to není možné. Já rozumím jen jednomu — tobě přeci řekli rovnou: Zabal to! Mně sice neřekli nic, ale udělali mi z života takové peklíčko…“

„Správně,“ přerušil ho Vajngarten. „A to je poznatek číslo jedna. Někomu je naše práce proti mysli. Otázka tedy zní: Komu? Přeberme si naše pozorování a zkušenosti. Ke mně přišel mimozemšťan,“ a Vajngarten ohnul první prst. „K Zacharovi agentka Spolku devíti… Ostatně slyšel jsi někdy o Spolku devíti!? Mně osobně se něco v hlavě motá, někde jsem o tom čet, ale kde…, to teda nevím. Tak… A k tobě nepřišel vůbec nikdo… Tedy — někdo zřejmě přišel, ale inkognito. A z toho plyne co?“

„No?“ pobídl ho podmračeně Maljanov.

„Z toho plyne, že ve skutečnosti žádný mimozemšťan! a žádný pramudrci nejsou, zato je tu cosi třetího, nějaká síla, a tý naše práce kříží plány…“

„Tohle všechno je pitomost,“ řekl Maljanov. „Blábol na blábol. A k ničemu. Jen si to uvědom — já se zabývám hvězdami v plynoprachových mračnech, ty tou svou reverzí a Zachar aplikovanou technickou elektronikou.“ Najednou si vzpomněl. „Ale přesně tohle přece říkal Sněgovoj… Víš, co řekl? Tu statek — onde voda… Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli. Takže on si s tím chudák taky lámal hlavu… Nebo si snad myslíš, že tu působí tři neznámé síly současně?“ zeptal se jedovatě.

„Ale ne, otče, počkej ještě!“ řekl Vajngarten důrazně. „Nespěchej!“

Vypadal, jako by už dávno věděl, oč jde, a teď všechno do důsledku vysvětlí, samozřejmě za předpokladu, že mu nikdo nebude skákat do řeči a vůbec tou nějak bránit. Ale nevysvětlil nic — umlkl a upřel vypoulené oči do prázdné plechovky od lahůdkového jesetera.

Všichni mlčeli, až Gubar nakonec tiše pronesl:

„Já musím pořád myslet na Sněgového… To je přece… Jemu asi taky nejspíš chtěli zarazit nějaký výzkum. Jenže copak on mohl svou práci zastavit? Byl to přece voják! Dostal rozkaz a…“

„Nono, otče, nechvátej tolik,“ mínil Vajngarten. „Zkus si na chvilku představit, že na Zemi existuje skupina bytostí dostatečně mocných, aby mohla vyvádět takovýhle kousky… Třeba ten Spolek devíti… Co je pro ně rozhodující? Blokovat určitý vědecký projekty s příznivou perspektivou. Co my víme? Třeba je v Leningradě další stovka lidí, který si momentálně lámou hlavu stejně jako my… A na celé Zemi jich může být sto tisíc. A stejně jako my se to bojej ostatním přiznat. Někdo se bojí, někdo stydí… A někomu je to naopak vhod. Však za to nabízej vábný sousta…“

„Mně nikdo vábné sousto nenabízel,“ podotkl Maljanov ponuře.

„To taky není náhodou. Ty jsi přece známej blb a švorcák…! Ty ani neumíš pozlatit ručku, když je toho zapotřebí. Celej svět je pro tebe plnej nepřekonatelnejch překážek! Když je v restauraci obsazeno, je to tragédie, fronta na lístky do divadla je taky překážka.“

„To snad už stačilo, přece mi tu nezačneš kázat?“

„Ale ne,“ mávl rukou Vajngarten a kázání ochotně ukončil. „Přece by ses neštětil, otče. Tohle všechno jsou naprosto racionální kalkulace. Moc by ovšem museli mít obrovskou, fantastickou…, ovšem hypnóza přece existuje, aby to čert vzal… Možná dokonce i telepatická hypnóza, hrom do čepice. Jen si to představ, otče: Na Zemi existuje prastará civilizace a třeba to ani nejsou lidi, ale nějaká soupeřící kultura. Celou tu dobu čekali, hromadili informace a připravovali se. A teď se rozhodli zasadit drtivej úder. Uvědom si ovšem, že nevolili frontální průlom, ale mnohem rozumnější pozvolnou akci. Chápou, že nějaký hromady mrtvol — to je křeč, barbarství, a že by to mohlo být nebezpečný i pro ně samotný. A tak si řekli, že to provedou opatrně, že provedou chirurgickej zákrok do centrální nervový soustavy, že prostě přetnou perspektivní vědeckovýzkumný programy. Chápeš?“

Maljanov ho slyšel a neslyšel. K hrdlu stoupal vazký chomáč, nejraději by si zacpal uši, někam odešel, praštil sebou, ležel bez hnutí a hlavu si zakryl polštářem. Byl to strach. Ne ten obyčejný, ale panický strach. Utíkej odsud! Zachraň se! Všeho nech a ukryj se, zmiz, ponoř se… Tak dost! okřikl se. Vzpamatuj se, idiote! Takhle by to nešlo, to by s tebou bylo zle… A pracně ze sebe dostal:

„Chápu. Samé kecy.“

„Proč kecy?“

„Protože je to pohádka…“ Hlas mu ochraptěl. Odkašlal si. „Pro žáky vyšších ročníků základní školy. Sepiš z toho román pro Ohníček. Na konci by měl pionýr Vasja celý komplot odhalit a nad všemi padouchy zvítězit…“

„Moment,“ řekl Vajngarten klidně. „Stalo se s náma to, co se s náma stalo?“

„No stalo.“

„A je to fantastický?“

„Dejme tomu.“

„Tak mi, otče, řekni, jak bys chtěl vysvětlovat fantastický události bez fantastických hypotéz?“

„Já o tom nic nevím,“ ohradil se Maljanov. „To vaše příhody jsou fantastické. A pak — možná že už druhý týden obludně chlastáte… Já jsem nic fantastického nezažil. A nechlastám…“

Vajngarten znachověl, praštil pěstí do stolu a zařval, že Maljanov, aby ho husa kopla, jim musí věřit, protože když si nebudeme věřit, aby to ďas spral, všechno to poletí k Luciferovy babičce. Možná že ti parchanti s tím dokonce počítají, že si nebudeme navzájem věřit, že se jim postavíme každý o své újmě, a oni si nás budou stáčet do kozelce, jak se jim zlíbí…!

Řval a prskal tak šíleně, že se Maljanov až vylekal. I na panický strach pozapomněl. „No tak dobře,“ bručel polohlasně. „Snad se hned nemusíš tak čertit. Tak jsem jen tak bez rozmyslu něco hloupě plácnul — a už se nezlob.“ Gubar je sledoval s obavou. Když se Vajngarten dosyta vyřval, vyskočil, sáhl do lednice pro minerálku, zuby otevřel korunkový uzávěr a přisál se rovnou k hrdlu. Bublinkovatá voda mu stékala po štětinatých tučných tvářích a vypitá, okamžitě v podobě potu vyrážela na čele i na holých chlupatých ramenou.

„Měl jsem přece na mysli něco jiného,“ řekl Maljanov smířlivě. „Nemám rád, když se někdo snaží vysvětlovat neuvěřitelné věci neuvěřitelnými příčinami. To je takový princip úspory intelektuální aktivity, rozumíš? Takhle bychom se mohli dopracovat čehokoli…“

„No prosím! Navrhni něco lepšího,“ vybídl ho nedůtklivě Vajngarten a postavil prázdnou láhev pod stůl.

„To nedokážu. Kdybych to dokázal, už bych to udělal. Hlava mi strachy vůbec nefunguje. Já jenom mám pocit, že pokud jsou skutečně tak všemocní, vystačili by si s mnohem jednoduššími metodami.“

„Například?“

„Těžko říct… Tebe by například otrávili zkaženými konzervami… Zachara… by zase něčím nakazili… A vůbec, nač všechny ty hrůzy a dokonce vraždy? Jsou-li skutečně tak fenomenální telepati, prostě by nám vnukli, abychom všechno jen o málo komplikovanější než kupecké počty zapomněli. Nebo by v nás vybudovali nějaký podmíněný reflex — třeba jakmile usedneme k práci, dostaneme průjem… nebo chřipku, tekly by nám nudle a tebe by bolela palice… Nebo bys dostal ekzém… Mohlo by to být ledacos… A všechno pěkně v klidu a bez poprasku, nikdo by si toho ani nevšiml…“

Vajngarten čekal jen na to, až přítel domluví.

„Poslouchej, Miťko,“ spustil, „ty musíš pochopit především jednu věc…“

Tentokrát ho nenechal domluvit Zachar.

„Okamžik!“ zarazil ho úpěnlivě a rozpřáhl ruce, Jako by se pokoušel Maljanova s Vajngartenem roztrhnout a každého je zatlačit do jiného kouta. „Nechtě mě mluvit, než to zase zapomenu…! No tak počkej, Valjo, nech mě taky něco říct! Já si na to vzpomněl s těmi bolestmi hlavy… Vy jste, Míťo, přece říkal… Abyste tomu rozuměl — loni jsem ležel v nemocnici…“

Stručně a krátce — loni ležel v akademické nemocnici, protože mu našli něco v krvi, a tam se na pokoji seznámil s jistým Vladlenem Semjonovičem Gluchovem, orientalistou. Orientalista tam ležel v předinfarktovém stavu, ale to není podstatné. Podstatné je to, že se vlastně dost spřátelili a čas od času se setkávali. Nu a tenhle Gluchov si asi tak přede dvěma měsíci stěžoval, že jeho obrovská práce, na kterou málem deset let shromažďoval materiál, asi nakonec přijde vniveč díky velice zvláštní idiosynkrazii, kterou Gluchov neočekávaně onemocněl. Konkrétně se projevovala tak, že jakmile se Gluchov posadil ke stolu a jal se sepisovat své životní dílo, okamžitě ho krutě rozbolela hlava a bylo mu na zvracení a přicházely na něj mdloby…

„Jinak ovšem klidně mohl o své práci přemýšlet,“ pokračoval Zachar, „číst materiály, a pokud se nemýlím, mohl o ní i vyprávět… Ostatně tak přesně si to nepamatuju a lhát bych nechtěl… Ale psát rozhodně nemohl. A teď mě, Míťo, při té vaší zmínce o bolení hlavy napadlo…“

„Znáš jeho adresu?“ zeptal se úsečně Vajngarten.

„Znám.“

„Má telefon?“

„Má. Ten si pamatuju

„Tak ho sem okamžitě zavolej, to je náš člověk…“

Maljanov nadskočil.

„Propánajána, ty ses snad zbláznil, ty chlape! Vždyť to bude trapas. Možná je to prostě taková nemoc…“

„Tuhle nemoc máme všichni,“ nedal se Vajngarten.

„Ale Valko, ten člověk je přece orientalista. Člověk z úplně jiného šuplíku.“

„Ze stejnýho, otče. Já tě ujišťuju, že v tomhle případě z naprosto stejnýho.“

„Já bych to nedělal,“ vzdoroval dál Maljanov. „Zachare, jen klidně seďte a neposlouchejte ho…“

Bylo příšerné, ba nemožné představit si, jak do téhle žhavé a zakouřené kuchyně přichází naprosto normální, nezúčastněný člověk a ponořuje se do atmosféry šílenství a děsu.

„Uděláme to radši jinak,“ přesvědčoval Vajngartena, „pozveme Večerovského. Věřte mi, že to bude užitečnější!“

Proti Večerovskému ovšem Vajngarten nic nenamítal. „Správně!“ chytil se toho hned. „Večerovskij, to je dobrý nápad! Je to hlava otevřená. Zachare, ty běž pozvat toho svého Gluchova a my skočíme pro Večerovského…“

Maljanov o žádné Gluchovy nestál. Nejdřív Vajngartena se Zacharem zapřísahal, potom řval, že v tomto domě je pánem on a všechny bez milosti vyhodí. Jenže proti Vajngartenovi nic nezmůžete. Zachar šel telefonovat Gluchovovi, chlapec okamžitě slezl ze židle a následoval ho jako přilepený až do…»