Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola desátá

20.»… pohnout mě ke generálnímu úklidu toho svinčíku. Sotva jsem se ubránil. Domluvili jsme se, že se posadím ke stolu a dodělám si svou práci, kdežto Irka, když teda nemá do čeho píchnout, když je tak neposedná, že si ani nedokáže poležet ve vaně s posledním číslem Světovky, se bude věnovat prádlu a pak se pustí do Bobková pokoje. A já si vezmu na starost velký pokoj, když jinak nedá, ovšem ne dnes, až zítra. Morgen, morgen, nur nicht heute. „Ale ten se musí lesknout, a nikde abych nenašla ani prášku!“

Uvelebil jsem se u psacího stolu a na nějakou dobu se v bytě rozhostil klid a mír. Pracoval jsem, a činil jsem tak nejen s potěšením, ale i s jistým zadostiučiněním. Ještě nikdy jsem u sebe nic takového nepozoroval. Cítil jsem v srdci zvláštní pochmurnou satisfakci, byl jsem na sebe hrdý a sám sebe si vážil. Takovéto pocity asi musí zakoušet kulometník, který zůstal za svou jednotkou, aby kryl ústup kamarádů: je tu sám, ví, že je to navždy a že už nikdy neuvidí nic jiného než tohle bahnité pole, postavičky v cizích uniformách, které se k němu přískoky neúprosně blíží, a nad tím vším nízké unylé nebe — a také ví, že je to tak správné. A dokud jsem pracoval, nějaký strážný v mém mozku se ostražitě a vnímavě zaposlouchával do všeho kolem, stále měl na vědomí, že nic ještě neskončilo, že všechno pokračuje a že hned u mé ruky, v první zásuvce stolu leží nebezpečně vypadající kladívko se špičatým nosem. A tenhle hlídač mě po jisté době donutil zvednout hlavu, protože v pokoji se něco změnilo.

Přísně vzato to nebylo nic pozoruhodného. U stolu stála Irka a mlčky na mě zírala. Zároveň však nebylo pochyb o tom, že se něco stalo, něco naprosto nečekaného a natolik divokého, že Irčiny oči připomínaly čtverce a rty jí chorobně naběhly… Než jsem se zmohl na slovo, hodila přede mě, přímo na mé papíry nějaký kovový předmět, já ho mechanicky uchopil a zjistil jsem, že je to rtěnka.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se poněkud připitoměle.

„To je rtěnka,“ pronesla naprosto cizím hlasem Irka, otočila se ke mně zády a odešla do kuchyně.

Stydl jsem několika příšernými předtuchami najednou, točil v prstech zlatou patronou a už bůhví pokolikáté za těch pár dní totálně ničemu nerozuměl. Co je zase tohle za kousek? Jaká rtěnka? A najednou jsem si vzpomněl na hejna polopříčetných žen, které obléhaly Zachara. Začal jsem se o Irku bát. Rtěnka letěla vysokým obloukem do kouta a já se vrhl do kuchyně.

Irka seděla u stolu s hlavou tragicky zabořenou v dlaních. Mezi ukazovákem a prostředníkem pravičky kouřila cigareta.

„Nepřibližuj se ke mně!“ odtušila výhružně klidným hlasem.

„Irko!“ zaskuhral jsem žalostně. „No tak, Iriško! Je ti špatně?“

„Ty zvíře…,“ zašeptala s nevyzpytatelnou intonací a zvedla chvějící se cigaretu ke rtům. Všiml jsem si, že pláče.

Že bych zavolal záchranku? To by nebylo nic platné, tady sanitka nepomůže… Tak valeriánky? Nebo bróm? Proboha, a ten obličej… Rychle jsem našel sklenici a napustil do ní vodu.

„Teď už všemu rozumím…,“ řekla Irka, křečovitě vtáhla kouř a loktem odstrčila sklenici s vodou. „Tomu telegramu a vůbec všemu… To jsme to dopracovali… Co je to za ženskou?“

Vodu jsem vypil sám a pokusil se vrátit sklenicí na stůl, ale ruka mě neposlouchala. Doktora, to chce doktora, vřelo mi v hlavě. Irko, ty moje děvenko malá, ty zkrátka rychle potřebuješ doktora…

„Jak chceš,“ pokrčila Irka rameny. Už o mě ani pohledem nezavadila. Dívala se oknem ven a v pravidelných intervalech mocně vdechovala cigaretový dým. „Jak chceš, tak toho necháme. Ty sám jsi přece vždycky tvrdil, že láska je dohoda. Znělo to z tvých úst moc pěkně — láska, štěstí, přátelství…“

Jako by mi v hlavě pukl kulový blesk. Tak tohle by mě bývalo opravdu nenapadlo…

„Irko!“ vykřikl jsem. „Tys mě teda vyděsila!“

Bylo to samozřejmě něco docela jiného, než ode mě očekávala, protože najednou jsem ten obličej, milý, uplakaný obličejík spatřil znovu a v něm takovou naději a takové očekávání, že jsem se sám div nerozeřval. Přála si jedno jediné: aby se všechno okamžitě vysvětlilo, aby se ukázalo, že to všechno byl trapný omyl, mrzutá shoda okolností.

A to byla poslední kapka. Dál už jsem nemohl. Už jsem to nechtěl zadržovat v sobě. A svrhl jsem na její nebohou hlavu celou tu lavinu hrůz a šílenství posledních dvou dnů.

Nevím proč, ale zpočátku mé vyprávění s největší pravděpodobností znělo jako anekdota. Nejspíš tomu tak doopravdy bylo, ale já ničeho nedbal a mluvil jsem a mluvil, nedával jí možnost vklínit do mého monologu žádnou jedovatou poznámku, a chrlil jsem to bez ladu a skladu, bez ohledu na chronologii a viděl jsem, jak místo nedůvěry a naděje přišel nejdřív údiv, ten vystřídal neklid, pak strach a nakonec lítost…

To už jsme seděli ve velkém pokoji u dokořán otevřeného okna — ona v křesle a já na koberci s tváři přitisknutou k jejímu koleni — a najednou se ukázalo, že venku je bouřka; nad paneláky se rozvalilo fialové mračno, ulici bičoval liják, do temene protějšího věžáku buší blesk za bleskem a všechny se v něm beze zbytku ztrácejí. Do plechu za oknem pleskaly obrovské ledové cákance, které tu a tam zalétly až do místnosti, žluté závěsy se nadouvaly v poryvech větru, my oba seděli jako přimrazení a ona mě lehýnce hladila po vlasech. A já cítil obrovskou úlevu. Vymluvil jsem se. Zbavil se poloviny svého břemene. Teď jsem odpočíval s tváří přilepenou k jejímu hladkému opálenému koleni. Hrom rachotil téměř nepřetržitě a mluvilo se těžko, ale já už vlastně ani nic říkat nechtěl. První se ozvala Irka:

„Dimko. Na mě se ohlížet nesmíš, rozumíš? Musíš se rozhodnout tak, jako bych vůbec nebyla. Protože já stejně vždycky budu s tebou, ať se rozhodneš, jak chceš.“

Pevně jsem se k ní přivinul. Upřímně řečeno jsem věděl, že se zachová právě takhle, takže její slova v podstatě neměla valného významu, ale já jí přesto byl vděčný.

„Promiň,“ dodala po chvilce mlčení, „ale zatím si to pořád nějak nemohu srovnat v hlavě… Neboj se — já ti věřím, věřím ti… A stejně je to všechno strašně divné… Nedalo by se přece jen najít nějaké jiné vysvětlení? Nějaké… takové jako, no… jednodušší či co, srozumitelnější…“

„Už jsme ho hledali,“ ubezpečil jsem ji. „Já asi mluvím trochu z cesty… Večerovskij má samozřejmě pravdu. Ne v tom, že je to jistý přírodní jev, ale v tom, že o to přece nejde. A opravdu — jaký je v tom rozdíl? Zkrátka a dobře mě neposlouchej. To já jen tak. Z toho šoku…“

Zimničně se otřásla. Vstal jsem, vtiskl se do křesla vedle ní a objal jsem ji… Přál jsem si jedno jediné, horem dolem jí teď líčit, jak hrozně se bojím. Jak se bojím o sebe, jak se bojím o ni, jak se bojím o nás oba… Jenže to by nemělo žádný smysl a navíc by to asi bylo dosti kruté.

Měl jsem pocit, že nebýt na světě jí, už bych přesně věděl, jak se zachovat. Jenže ona tu byla. A já věděl, že je na mě pyšná a že je to už letitá pýcha. Přestože jsem člověk v podstatě nudný a nepříliš úspěšný, být na mě hrdý je kupodivu docela dobře možné. Kdysi jsem býval obstojný sportovec, umím pracovat, hlava mi zapaluje, v observatoři se těším výborné pověsti, mezi přáteli jsem také oblíben, umím se poveselit, umím žertovat a umím se zdravě pohádat… A na to všechno byla Irka hrdá. Však jsem si dobře všiml, jakým pohledem si mě čas od času změří… Neumím si představit, jak by po tom všem strávila mou proměnu v medúzu. To ji pak snad ani nedokážu pořádně milovat, ani toho nebudu schopen…

Jako by chtěla odpovědět na mé pochyby, najednou ožila a řekla:

„Vzpomínáš si, jak jsme se kdysi dávno řadovali, že všechny zkoušky jsou už za námi a až do samé smrti už žádné další nebudeme muset skládat? No prosím, a ono se ukazuje, že ještě nebyly všechny. Jedna zbyla.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem a v duchu dodal: Jenže tohle je zkouška, při které nikdo neví, jestli je lepší dostat výbornou nebo nedostatečnou. A už vůbec se neví, zač se ty výborné a nedostatečné rozdávají.

„Dimko,“ zašeptala a zadívala se mi do očí. „Ale tys opravdu musel vymyslet nějakou velkou věc, když se do tebe takhle pustili… Máš nač být hrdý, a ostatní taky… Když si vás povšiml sám vévoda Vesmír!“

„Hm…,“ řekl jsem a v duchu dodal: Vajngarten s Gubarem už nemají nač být hrdí a co se týče mě, visí nad tím vším velký otazník.

A Irka znovu zareagovala, jako by mi četla myšlenky:

„Ono už teď není důležité, jak se rozhodneš. Důležité je, že jsi dokázal k tak významnému objevu dospět… Vyložíš mi aspoň v kostce, oč jde? Nebo to se snad taky nesmí?“

„Nevím,“ řekl jsem a v duchu dodal: Co to vyvádí? To mě utěšuje, nebo takhle uvažuje doopravdy? Nebo je, chudinka, tak vylekaná, že mě radši ke kapitulaci tlačí sama? Taky by se mohla pokoušet osladit mi hořkou pilulku, kterou — to už pochopila — budu muset tak jako tak spolknout. Nebo mě naopak ponouká ke rvačce, prohrabuje mou sotva doutnající hrdost…?

„Jsou to svině,“ řekla tiše. „Ale nás dva od sebe stejně neodloučí. Nemám pravdu? To se jim nepovede. Co říkáš, Dimko?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem a v duchu dodal: V tom to právě je, ty moje maličká. Momentálně jde jen o tohle.

Bouřka odcházela. Mrak se beze spěchu srolovával, odcházel k severu a odhaloval nebe potažené šedou mlhou, z kterého už neútočil zuřivý liják, ale sypal se drobný nenápadný deštík.

„Přivezla jsem vám deštík,“ řekla Irka. „A to jsem si myslela, že si spolu v sobotu vyjedeme do Slunečného…“

„Do soboty je ještě daleko,“ namítl jsem. „Třeba si tam opravdu vyjedem…“

Všechno už bylo řečeno. Teď musíme mluvit o Slunečném, o knihovničkách do Bobková pokoje a o pračce, která už je zase rozbitá. A o tom všem jsme si taky skutečně popovídali. Vznikla tak iluze normálního večera a my se rozhodli (abychom tuto iluzi posílili a prodloužili), že si dáme čaj. K tomuto účelu byl otevřen čerstvý balíček pravého cejlonského, porcelánová konvička na esenci byla pečlivě, přesně podle doporučení odborníků opláchnuta hořkou vodou a na stůl slavnostně putovala krabice Pikové dámy. Pak jsme oba stáli nad čajníkem a pozorně sledovali vodu, abychom nepropásli okamžik, kdy voda začne vřít, pronášeli tradiční průpovídky, a když už jsem po stole rozestavoval talířky a šálky, nenápadně jsem ze stolu sebral zlořečený dodací list zásilkové služby, Irčin vzkaz týkající se Lidočky i legitimaci I. F. Sergejenkové, všechno to zmačkal a zahodil do koše na odpadky. A pak jsme si nádherně poseděli u čaje — byl to pravý čaj, čaj jakožto nápoj —, rozkládali o všem možném kromě toho nejpodstatnějšího a já si neustále lámal hlavu, o čem asi přemýšlí Irka, protože budila zdání, jako by už na všechnu tu hrůzu stačila zapomenout: řekla mi všechno, co v této souvislosti říct mohla a chtěla, ulehčeně celou věc pustila z hlavy a mě nechala znovu samotného, tváří v tvář osudové volbě.

Potom řekla, že bude žehlit, a já abych si sedl vedle ní a vykládal jí něco veselého. Pustil jsem se nejdřív do úklidu nádobí, a u dveří zazvonil zvonek.

S písní Lepší než hory mohou být zas jen hory… na rtech jsem zamířil do předsíně a cestou jsem jen jednou opatrně mrskl pohledem po Irce (která už naprosto klidně utírala stůl suchým čistým hadrem).

Vysoký mladý chlapec v mokrém pršiplášti a s mokrými blonďatými vlasy lhostejně oznámil: „Telegram, tady mi to podepište…“ Vzal jsem si od něj krátkou tužtičku, přiložil papír ke zdi, zaznamenal datum a čas, který mi chlapec napověděl, pak jsem se podepsal, listinu i tužku vrátil, poděkoval jsem a zavřel dveře. Věděl jsem, že nic dobrého očekávat nemohu. Hned v předsíni, ve světle silné dvoustovky jsem telegram rozbalil a přečetl. Po přečtení jsem ho načtyřikrát pečlivě přeložil, zhasl světlo a vykročil zpátky do nitra bytu. Čekala na mě opřená zády o dveře koupelny. Podal jsem jí telegram a zamířil rovnou ke svému psacímu stolu. Srovnal jsem všechny poznámky pěkně popořádku a zastrčil je do nového tlustého sešitu v tvrdých deskách. Pak jsem ze stolu vyjmul nové, ještě nepoužité kancelářské desky, vše do nich uložil, zavázal tkanice, ani jsem si nesedal a jen tak vestoje jsem nahoru nenormalizovaným písmem napsal: D. Maljanov. Některé otázky vzájemného vztahu hvězd a difúzní hmoty v naší Galaxii. Přečetl jsem si to, na okamžik zaváhal a pak jsem to D. Maljanov několika sytými čarami přeškrtl. Desky jsem zasunul do podpaždí a vykročil k venkovním dveřím. Irka dosud stála u dveří do koupelny a tiskla si telegram k hrudi. Když jsem ji míjel, učinila chabé gesto, jako by mě snad chtěla zadržet či snad mi naopak požehnat. S očima upřenýma před sebe jsem řekl: „Jdu k Večerovskému. Za chvíli jsem zpátky.“

Po schodech jsem stoupal co noha nohu mine, neustále jsem upravoval desky klouzající z podpaždí. Světlo na schodišti bůhvíproč nesvítilo, takže tu bylo soumračné šero, jímž se rozléhalo pleskání dešťové vody, kapající ze střechy. Na odpočívadle v šestém patře, kde se přednedávnem líbali ti dva, jsem se zastavil a pohlédl dolů na dvůr. Obrovský strom vlhce pableskoval černým listím a na prázdném dvoře se blýskaly louže poďobané deštěm.

Na schodišti jsem nikoho nepotkal, Jen mezi šestým a sedmým patrem seděl na schůdcích shrbený žalostný malý mužík, který si vedle sebe na schod odložil staromódní šedivý klobouk. Opatrně jsem se mu vyhnul a stoupal dál, ale on najednou za mnou zavolal:

„Nechoďte tam, Dmitriji Alexejeviči…“

Strnul jsem a ohlédl se po něm. Byl to Gluchov.

„Teď tam nechoďte,“ opakoval, „nebylo by to dobré…“

Vstal, zvedl klobouk, s rukou na kříži se namáhavě narovnal a já si všiml, že má obličej celý umazaný něčím černým — sazemi nebo blátem —, ty komické brýle seděly na nose nějak nakřivo, malá ústa pevně sevřená, jako by musel snášet silnou bolest. Narovnal si brýle a sotva slyšitelně zamumlal:

„Další bílé desky. Další prapor kapitulace.“

Mlčel jsem. Slabě se popleskal kloboukem po koleni, jako by z něj chtěl otřepat prach, a pak ho začal čistit rukávem. Také mlčel, ale neodcházel. Čekal jsem, co ještě řekne.

„Podívejte se,“ pronesl nakonec, „vzdávat se je vždycky nepříjemné. V minulém století se lidé prý raději zastřelili, než aby kapitulovali. Ne proto, že by se báli mučení nebo koncentračního tábora, a zřejmě neměli ani strach z toho, že by při tvrdém výslechu promluvili — prostě se styděli.“

„To se v našem století také stávalo,“ řekl jsem. „A poměrně často.“

„Ano, souhlasím,“ přikývl okamžitě. „Vždyť pro každého z nás je velmi nemilé, když zjistíme, že vůbec nejsme takoví, jací jsme se sami sobě odjakživa zdáli. Člověk by chtěl i nadále zůstat takový, jaký byl až do osudné chvíle, jenže když jednou kapituluje, už to není možné… A pak aby takhle… Ale jistý rozdíl v tom stejně je. V našem století si lidé sáhnou na život proto, že se stydí před jinými — před společností, před přáteli… Kdežto v minulém století se stříleli proto, že se styděli sami před sebou. Víte, dneska se prostě má za to, že sám se sebou se člověk vždycky nějak domluví. A nejspíš je to pravda. Nevím, čím to je. Nemám tušení, co se stalo… Možná proto, že svět je složitější… Nebo snad proto, že kromě takových věcí jako hrdost, čest, statečnost existuje ještě spousta dalších možností jisté seberealizace…“

Vyčkávavě se na mě zahleděl, ale já jen pokrčil rameny a řekl mu:

„Nevím. Snad.“

„Já to bohužel taky nevím,“ řekl mi. „A pak se řekne zkušený kapitulant — přemýšlím o tom už hodně dlouho, tolik přesvědčivých důvodů jsem dokázal dát dohromady… Jenže to se uchlácholíte, že už jste z toho definitivně venku, přesvědčíte sám sebe, že jste se s tím vyrovnal — a najednou se vám to znovu zaryje do vědomí… Samozřejmě, mezi devatenáctým a dvacátým stoletím je rozdíl, ale rány zůstávají ranami. Hojí se, zanechávají jizvy, vy si myslíte, že už jste na všechno zapomněl, jenže stačí, aby se změnilo počasí, a rány se hned ozvou. A tak to bylo odjakživa.“

„Chápu,“ řekl jsem. „To všechno chápu. Jenže jsou přece rány a rány. Někdy bolí víc ty cizí.“

„Prokristapána!“ zašeptal. „To mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy bych si nedovolil… Já to myslel jen tak pro příklad. V žádném případě byste se neměl domnívat, že vás přemlouvám, že vám snad chci něco radit… Jak bych taky mohl… Ale řeknu vám, že pořád přemýšlím…., co to má znamenat, tihle lidé jako my? Buď jsme dobou a vlastí skutečně tak skvěle vychováni, nebo jsme naopak atavismus, troglodyti. Proč se tak trápíme? Nejsem s to se v tom vyznat.“

Mlčel jsem. On si mdlým pohybem nasadil tu nemožnou hučku a řekl:

„No co se dá dělat… Tak sbohem, Dmitriji Alexejeviči. My dva už se asi nikdy neuvidíme, ale stejně mě nesmírně těšilo, že se mi naskytla příležitost seznámit se s vámi. A vaříte fantastický čaj…“

Pokynul mi a pustil se po schodech dolů.

„Můžete si přivolat výtah!“ křikl jsem za ním.

Neotočil se a neodpověděl. Stál jsem a poslouchal, jak opatrně tápe po tmavém schodišti, jak sestupuje níž a níž — a poslouchal jsem tak dlouho, dokud dole nezaskřípěly dokořán otevírané dveře. Pak bouchly a zase bylo ticho.

Naposledy jsem si srovnal desky, minul poslední odpočívadlo, pevněji sevřel zábradlí a překonal zbylých pár schodů. U Večerovského dveří jsem znovu napjal sluch. Někdo tam byl. Ozývaly se přidušené hlasy. Neznámé. Asi bych se měl vrátit a přijít sem později, ale na to už bych neměl sílu. Musel jsem s tím skoncovat. Okamžitě.

Stiskl jsem tlačítko zvonku. Hlasy mumlaly dál. Chvíli jsem počkal, stiskl zvonek podruhé a nepustil ho, dokud se v předsíni neozvaly kroky a Večerovského hlas:

„Kdo je?“

Kupodivu mě to vůbec nepřekvapilo, přestože Večerovskij odjakživa bez vyptávání otevřel každému na světě. Stejně jako já. Jako všichni naši známí.

„To jsem já. Otevři.“

„Okamžik,“ ozval se a na několik desítek vteřin všechno utichlo.

Nebylo slyšet ani hlasy, jen daleko dole někdo rámusil víkem šachty na odpadky. Uvědomil jsem si, že Gluchov mě nabádal, abych k Večerovskému nechodil. „Nechoďte tam, Warmolde, chtějí vás otrávit.“ Kde jsem to vzal? To je něco hrozivě známého… No dobře, to koneckonců vem čert. Teď už není kam jít. A není kdy. Za dveřmi se znovu rozlehly kroky, cvakl zámek a dveře se rozlétly.

Mimoděk jsem sebou trhl a o krok ustoupil. Takového Večerovského jsem ještě v životě neviděl.

„Pojď dál,“ řekl chraptivě a ustoupil, abych mohl…»