1.»… a v posledních dvou stech letech nevídané bílé červencové vedro zaplavilo město. Nad rozpálenými střechami se převaloval chvějící se žhavý vzduch, všechna okna ve městě byla dokořán a na lavičkách před domy se v řídkém stínu vyčerpaných stromů potily a rozpouštěly stařeny.
Slunce se převalilo přes poledne, zakouslo se do těžce zkoušených hřbetů knih, udeřilo do skel v knihovničkách, do leštěných skříní a na tapetách se zatřepetala rozlícená žhoucí prasátka. Blížila se malátnost časného letního odpoledne — už není daleko chvíle, kdy se šílené slunce mrtvě zavěsí nad protější jedenáctipatrový věžák a provrtá byt skrz naskrz svými paprsky.
Maljanov zavřel okno — vnější i vnitřní — a pečlivě zatáhl těžký žlutý závěs. Pak si povytáhl trenýrky, odpleskal bosýma nohama do kuchyně a otevřel dveře na balkón. Byly dvě pryč.
Skřípla parketa a odněkud se vynořil vedrem zmořený Kaljam, pohlédl na Maljanova zelenýma očima, nehlučně otevřel tlamu, zase ji sklapl a poškubávaje ocasem odkráčel pod sporák ke svému talíři. Na talíři nebylo nic, jen pár uschlých rybích kostí.
„Žral bys, co?“ poznamenal Maljanov rozmrzele.
Kaljam se bez meškání vyjádřil v tom smyslu, že přirozeně, že to by koneckonců nemuselo být špatné.
„Ráno jsi přece dostal,“ vyčetl mu Maljanov a přidřepl k lednici. „Vlastně ne, nedostal, to jsem ti dával včera ráno…“
Vytáhl Kaljamův kastrůlek a nahlédl do něj — byla tam jen jakási vlákna, trocha rosolu a rybí ploutev, přilepená k porcelánu. Jenomže v lednici se nenašlo ani to.
Maljanov nahlédl do mrazáku — tam se v závějích jinovatky usadil na talířku k přezimování kousíček špeku. A dost.
Kaljam předl a otíral si vousy o holé pánovo koleno. Maljanov zabouchl lednici a vstal.
„Nevadí, nevadí,“ řekl Kaljamovi. „Teď je stejně všude polední přestávka.“
Mohl by samozřejmě zajít na Moskevskou, ale tam jsou vždycky hrozné fronty, a kdo by se tam taky v takovém parnu táhl… To je přece práce — takový ničemný integrál se z toho musí vyvrbit! Ale budiž… Ať je to tedy konstanta… na omeze nezávislá. To se přece samo sebou rozumí, že je nezávislá. Už z těch nejobecnějších předpokladů vyplývá, že by závislá být neměla. Maljanov si kouli představil — jak integrování probíhá po celém jejím povrchu. Odkudsi z podvědomí mu najednou vytanul Žukovského vzorec. Z ničeho nic. Maljanov ho zapudil, ale on se zase vrátil. Že bychom to zkusili s konformním zobrazením? pomyslel si.
Zadrnčel telefon, a díky tomu se vysvětlilo, že už je kupodivu zase zpátky v pokoji. Zaláteřil, svalil se bokem na válendu a natáhl se po sluchátku. „Prosím!“
„To je Víťa?“ ozval se energický ženský hlas. „Jaké voláte číslo?“ „To není Inturist?“ „Ne, tady je soukromý byt…“ Maljanov zavěsil a jistou dobu ležel bez jediného pohybu. Žlutý závěs zaplavil celou místnost těžkým jantarovým světlem. Vzduch byl jako sirup. Musím se přestěhovat do Bobková pokoje, jinak to nepůjde. Tohle je učiněná sauna. Pohlédl na svůj stůl zavalený knihami a papíry. Jen šestidílné spisy Vladimira Ivanoviče Smirnova co váží… A k tomu těch papírů po podlaze. Hrůza pomyslet, že to všechno budu muset přebrat, uspořádat a přenést. Počkat, ale já měl nějakou vzácně světlou chvilku… Krucifix… A ty mi do toho musíš vpadnout s nějakým Inturistem, můro zatracená… Takže jsem byl v kuchyni a pak mě to neznámo nějak přiválo sem… Už to mám! Konformní zobrazení! Prachpitomý nápad. Ale podívat bych se na to měl…
S vysíleným hekáním se zvedl z válendy, ale vtom telefon zazvonil zas.
„Idiote!“ řekl aparátu a zvedl sluchátko: „Prosím!“
„To je sklad? Haló, kdo je u aparátu? Haló, je to sklad?“ Maljanov stiskl vidlici a zavolal na poruchy.
„Poruchy? Tady devadesát tři devět osm nula sedm. Poslyšte, už jsem vám včera jednou volal. Takhle se nedá pracovat, pořád se sem dovolává nějaký omyl…“
„Jaké že to máte číslo?“ přerušil ho zlostný ženský hlas.
„Devadesát tři devět osm nula sedm. Pořád mi sem někdo telefonuje, jednou chce Inturist, podruhé garáže, potřetí…“
„Zavěste, podíváme se na to…“
„Buďte tak laskavá,“ pípl prosebně Maljanov do už hluchého sluchátka.
Připleskal ke stolu, posadil se a uchopil pero. Ták… Ale kde jsem, u všech všudy, ten integrál už viděl? Takový elegantní integrálek, symetrický na všechny strany… Kde já ho jen mohl vidět? Ona to vlastně ani nebyla konstanta, ale dokonce ta nejobyčejnější nula! No nic. Necháme si ho v záloze. Sice nemám tyhle resty v pracovním postupu rád, je to nepříjemné jako díra v zubu…
Začal se přehrabovat v papírech se včerejšími výpočty a najednou mu sladce zatrnulo u srdce. Tak tomuhle se říká namouduši rána… No ne, Maljanove, ty jsi borec! Vypadá to, že se ti to konečně povedlo. Tohle, kamaráde, je skutečná věda, protože tohle, kamaráde, nemá s nějakými banálními „průměty čepů velkého průchozího stroje“ nic společného, protože tohle, kamaráde, před tebou ještě nikdy nikdo nedělal! Kuš, jen abychom to nezakřikli… Ten integrál… Ten ať se třeba jde klouzat! Jedeme dál, musíme dál…
Zvonění. Tentokrát u dvéří. Za dveřmi našel připosraženého neholeného a propoceného mužíka v krátkém sáčku neurčité barvy. S tělem lehce zakloněným před sebou držel velkou kartónovou krabici. Něco neartikulovaně zamumlal a zaútočil svým břemenem přímo na Maljanova.
„Vy jste… ééé…,“ ustupoval bezradně Maljanov.
Jenže to už byl připosražený v předsíni — nahlédl doprava do pokoje a pak rezolutně zabočil doleva, do kuchyně, zanechávaje za sebou na linoleu světlé prašné šlápoty.
„Dovolte…, pane…,“ snažil se vzpamatovat Maljanov, který ho následoval. Muž už postavil krabici na židli a vytáhl z náprsní kapsy svazek nějakých účtů.
„Vy jste z bytového podniku?“ Maljanova kdovíproč napadlo, že to konečně bude instalatér, který přišel opravit koupelnovou baterii.
„Z lahůdek,“ řekl ochraptěle muž a podal mu dva papíry spíchnuté sešívačkou. „Tajhle mi to podepište…“
„Co to je?“ zeptal se Maljanov, ale vtom už zjistil, že jsou to dodací listy zásilkové služby. Koňak, dvě láhve, vodka… „Počkat,“ řekl, „ale já mám takový dojem, že jsme si u vás nic neobjednávali…“
To už zahlédl celkový účet. Zděsil se. Takové peníze v bytě rozhodně neměl. Proč taky? Jeho bujná fantazie zachvácená panikou mu v mžiku vybudovala skličující posloupnost nejrůznějších komplikací typu nutnosti omluvit se, chytračit, rozhořčeně žasnout a dovolávat se zdravého rozumu… Nejspíš bude nutné někam zatelefonovat nebo dokonce zajet… Jenže pak jeho pohled sklouzl dolů do rohu tiskopisu a tam spatřil fialové razítko „placeno“ a také jméno zákazníka: I. J. Maljanovová. Irka! No to je u boha!
„Tajhle mi to podepište, tadyhle…,“ bručel skřet a zabořil do papíru smuteční nehet, „jak je to zafajfkovaný…“
Maljanov si od něj vypůjčil usmolenou tužtičku a podepsal se.
„Děkuju,“ řekl a tužku vrátil, „moc vám děkuju…,“ opakoval otupěle a společně s mužíkem se protahoval úzkou předsíní. Měl by mu něco dát, jenže nemá drobné… „Skutečně vám moc a moc děkuju a na shledanou…!“ křikl na rozloučenou do zad krátkého sáčka a zuřivě odkopával Kaljama, který se hnal ven s úmyslem olízat podlahu na odpočívadle.
Maljanov zavřel dveře a chvíli postál v šeru předsíně.
„Zvláštní…,“ řekl nahlas a vrátil se do kuchyně. Kaljam už se otíral o krabici. Maljanov zvedl víko a spatřil hrdla láhví, sáčky a plechovky konzerv. Na stole ležela kopie dodacího listu. Tak. Kopírák jako obvykle ničemný, ale přečíst se to dá. Hm… Vypadá to, že všechno je v pořádku. Zákazník: I. J. Maljanovová. Tomu říkám pozdrav od moře. Pohlédl na celkovou sumu. Skutečně k zešílení. Podíval se i na druhou stranu papíru, ale tam už nic zajímavého nenašel. Jen rozplácnutého vyschlého komára. Že by se ta Irka dočista zbláznila, či co? Vždyť máme pět set rublů dluhů! Počkat… Neříkala něco před odjezdem? Zavzpomínal na den, kdy Irka s Bobkou jeli k moři, na otevřené kufry, hromady šatstva poházené po celém bytě — a mezi tím vším se žehličkou ohání polonahá Irka… Nezapomínej krmit Kaljama a nos mu taky travičku, víš jakou, tu ostrou…, a ať včas zaplatíš za byt…, a kdyby volal šéf, dej mu mou adresu. To je snad všechno. Potom vlastně říkala ještě něco, ale do toho už přiběhl Bobka s tím svým kulometem… Ach ano! Odnést prádlo do prádelny. Tohle nedám dohromady, kdyby mě zabil.
Maljanov s obavami vytáhl z krabice láhev. Co to má znamenat, že bych dneska měl narozeniny, či co? Kdy že ta Irka odjela? Aha, objednávku musela udělat dávno předem. Zase si někde vypůjčila a objednala to. No to se povedlo, my máme pět set dluhů, a ona si vymyslí takové překvapení…! Jasné mu bylo jen jedno: do samoobsluhy chodit nemusí. Všechno ostatní se rozplývalo jako v mlze. Že by narozeniny? Ale to snad taky ne? No jistě, jaképak narozeniny. A Barbosovy narozeniny? Ty jsou přece v zimě… Spočítal hrdla. Deset kousků, ať počítá, jak počítá. S kým vším asi počítala? Já tolik nevypiju ani za rok, Večerovskij taky téměř nepije a Valku Vajngartena Irka nesnáší.
Kaljam se hrůzyplně rozeřval. Asi v té krabici něco ucítil…»
2.»… lososa ve vlastní šťávě a plátek šunky se sušenou gorbušou. A pustil se do nádobí. Protože při tak skvostně naplněné lednici vypadá špína v kuchyni nanejvýš nepatřičně. Během té doby telefon ještě dvakrát zazvonil, ale Maljanov jen výhružně vysunul bradu. Nejdu k tomu, a bašta. Ať mi se všemi těmi garážemi a sklady vlezou na záda. Pánev ovšem budu taky muset umýt, to je nevyhnutelné. Pánev teď budu potřebovat ke vznešenějším účelům než na ubohá míchaná vajíčka… Protože podstatná je jiná věc. Pokud je integrál skutečně roven nule, zůstane na pravé straně jen první a druhá derivace… Fyzikální podstatě téhle záležitosti asi ještě docela nerozumím, ale stejně se mi ty bubliny daří ohromně. Jasně! Tak se to taky bude jmenovat — bubliny. Vlastně ne, efektnější by asi byly dutiny. Maljanovovy dutiny. M-dutiny. Hm…
Rozestavěl umyté nádobí do polic a nakoukl do Kaljamova kastrolu. Ještě je to moc horké, kouří se z toho. Chudák Kaljamuška. Bude se muset obrnit trpělivostí a ještě se trochu potrápit, než mu to vystydne…
Zrovna když si utíral ruce, opět ho cosi osvítilo, stejně jako včera. A on tomu stejně jako včera nejdřív neuvěřil.
„Počkat, počkat…,“ brblal si zimničně, ale nohy už ho nesly po linoleu, lnoucím k patám, do sytého žlutého žáru, ke stolu a plnicímu peru… Kruci, tak kde je? A teď ještě ke všemu došel inkoust. Někde se tu válela tužka… Jenže to už z podvědomí na světlo světa vyjukla Hardtwigova funkce… a celá pravá strana jako by neexistovala… Ty dutiny se rodí osově souměrné… A integrálek už se nám nerovná nule! Ba co víc, ten můj integrálek se od nuly liší tak kapitálně, že je z něj hodnota nade vši pochybnost kladná… Ale ten útvar, co se z toho klube — tomu teda říkám věc! Že jsem na to taky nekápl hned? Nevadí, Maljanove, nic si z toho nedělej, příteli, nejsi sám. Tady pan akademik na to nekápl taky… Ve žlutém, lehce zakřiveném prostoru jako obří bubliny zvolna rotovaly osově souměrné dutiny, hmota je obtékala, pokoušela se proniknout dovnitř, ale nemohla, na povrchu dutin se stlačovala na nepředstavitelně hutnou substanci a bubliny začínaly zářit… Vlastně ne, co tam začínalo, to ví jen bůh… Ale nevadí, to si ujasníme taky… Nejdřív si proberem ty vláknité struktury, to za prvé. Za druhé Ragozinského oblouky. A pak už přejdem k planetárním mlhovinám. A co jste si mysleli, moji zlatí? Že jsou to rozpínající se vrstvy? Pěkné vrstvy! Ono je to totiž přesně naopak…!
Znovu zadrnčel stokrát prokletý telefon. Maljanov nenávistně zachroptěl a psal dál. Musím ho okamžitě vypnout, přece je tam taková páčka… Vrhl se na válendu a strhl sluchátko. „Prosím!!“
„To jsi ty, Miťko?“
„Ano… Kdo volá?“
„Ty mě nepoznáváš, ty holomku?“ Byl to Vajngarten.
„Aha, Valka… Co bys rád?“
Vajngarten mlčel. „Proč nebereš telefon?“ zeptal se.
„Pracuju,“ odbyl ho Maljanov nerudně. Nadmíru otráveně. Moc se mu chtělo vrátit se ke stolu a podívat se na výjev s bublinami.
„Tak pracuješ…,“ zafuněl Vajngarten. „Děláš velkou vědu, že jo?“
„A co, chtěl ses u mě stavit?“
„Stavit? Ale to snad ani ne. Stavit ne…“
Maljanov se vzteky neznal. „Tak co vlastně chceš?“
„Poslyš, otče… Na čem ty momentálně makáš?“
„Pracuju! Stačí?!“
„Tys mi nerozuměl! Chtěl jsem se zeptat, na čem konkrétně teď pracuješ.“
Maljanov zkoprněl. Znal Valku Vajngartena pětadvacet let a za celou tu dobu se jeho přítel o Maljanovovu práci nezajímal, protože Vajngarten byl jaktěživo zvědav výhradně na Vajngartena osobně a pak snad ještě na dvě záležitosti stejně nevyzpytatelné a tajemné jako jeho maličkost: dvacetník z roku 1934 a takzvaný velvyslanecký padesátník, což ovšem nebyla žádná mince, ale jakási naprosto raritní známka… Nemá co dělat, holomek, rozhodl se Maljanov… Blafoun… Nebo že by potřeboval střechu nad hlavou, že se tak kroutí. A najednou si vzpomněl na Averčenka.
„Na čem pracuju?“ přeptal se zlomyslně. „To ti beze všeho můžu vyložit. Pro tebe jako biologa to bude nesmírně zajímavé. Včera ráno jsem se konečně pohnul z mrtvého bodu. Ukázalo se, že při těch nejobecnějších předpokladech, platících pro potenciál, mají mé pohybové rovnice ještě jeden integrál, tedy kromě integrálu energie a integrálu hybnosti. Vychází z toho něco jako zobecnění omezené úlohy tří těles. Když pohybové rovnice převedeme do vektorového tvaru a užijeme Hardtwigovy transformace, integrování proběhne až do konce, a celý problém se zredukuje na integro-diferenciální rovnice Kolmogorovova-Fellerova typu…“
K jeho obrovskému překvapení ho Vajngarten nepřerušil. Maljanov měl dokonce chvíli pocit, že musela vypadnout linka.
„Posloucháš mě?“
„Samozřejmě, velice pozorně.“
„Chceš snad říct, že tomu dokonce rozumíš?“
„Tu a tam něco registruju,“ hlásil bodře Valka a vtom Maljanova poprvé napadlo, jaký to má zvláštní hlas. Až se toho polekal.
„Valko, nestalo se něco?“
„Kde?“ zeptal se Vajngarten, znovu po krátké odmlce.
„Kde, kde… s tebou přirozeně! Přece slyším, že jsi nějaký takový… Ty nemůžeš normálně mluvit či co?“
„Ale kdepak, taťko. To jsou všechno nesmysly. Neber si to tak. Asi už blbneme vedrem. Znáš ten fór o dvou kohoutech?“
„Ne, vykládej.“
A Vajngarten mu řekl vtip o dvou kohoutech — strašně hloupý, ale vcelku k smíchu, jakýsi naprosto nevajngartenovský vtip. Maljanov ho samozřejmě vyslechl, a když přišla ta pravá chvíle, zachechtal se, ale nejasný pocit, že s Vajngartenem něco není v pořádku, tahle anekdota ještě prohloubila. Nejspíš se zase chytil se Světkou, pomyslel si nejistě. Nebo mu někdo poničil ten jeho epitel. A najednou se Vajngarten zeptal:
„Jářku, Miťko…, říká ti něco jméno Sněgovoj?“
„Sněgovoj? Arnold Palyč? Ale ano, mám souseda toho jména, bydlí naproti… Proč?“
Vajngarten chvíli mlčel. Dokonce přestal funět a ve sluchátku se ozývalo jen tlumené pocinkávání, jako by si v dlani pohazoval sbírkou svých dvacetníků. Pak se zeptal:
„A co dělá, ten tvůj Sněgovoj?“
„Jestli se nepletu, je to fyzik. Pracuje v nějakém přísně utajovaném výzkumáku. A odkud ho znáš ty?“
„Já ho přece neznám,“ řekl Vajngarten bůhvíproč dopáleně a u dveří někdo zazvonil.
„Dneska se snad všichni utrhli ze řetězu!“ kapituloval Maljanov. „Počkej, Valko, někdo se sem na mě dobývá…“
Vajngarten ještě něco řekl, možná i vykřikl, ale Maljanov už odhodil sluchátko na válendu a vyběhl do předsíně. Kaljam se mu samozřejmě připletl pod nohy, takže sebou div nepraštil.
Sotva otevřel dveře, okamžitě o krok poodstoupil. Na prahu stála mladá žena v bílých minišatech, s krátkými vlasy a nápadně opálená. Hezká. Neznámá. (Maljanov si v mžiku uvědomil, že je jen v trenýrkách a že má zpocené břicho.) U nohou jí stál kufr a přes levou ruku měla přehozený balonový plášť.
„Vy jste Dmitrij Alexejevič?“ zeptala se plaše.
„A-ano…,“ dostal ze sebe nakonec Maljanov. Že by příbuzná? Vzdálená sestřenice Zina z Omska?
„Moc se omlouvám, Dmitriji Alexejeviči, asi jdu nevhod… Tady je…,“ a podala mu obálku. Maljanov ji mlčky převzal a vytáhl z ní kousek papíru. V jeho nitru ponuře kolotaly pocity zapřisáhlé nevole vůči všem příbuzným na světě a zejména vůči této vzdálené Zině… nebo snad Zoje…?
Mezitím se však ukázalo, že to není vzdálená Zina. Irka mu zcela jasně nakvap, velkými kostrbatými klikyháky sdělovala: „Dimkine! Tohle je Lidka Ponomarjovová, moje nejlepší kamarádka ze školy. Pak ti o ní budu vypr. Zacházej s ní sluš., nebude u nás dl. A nechovej se jako hulv. Tady je všechno výb. Ona ti to ř. Líbám, I.“
Maljanov vyloudil táhlé, světu neslyšné zaúpění, zavřel a znovu otevřel oči. Jeho rty už se však mimoděk formovaly do přátelského úsměvu.
„Velice mě těší,“ prohlásil tentokrát už kavalírsky šarmantním tónem. „Pojďte dál, Lído, jen dál… A promiňte mi ten zevnějšek. Je tu příšerné horko.“
Jeho pohostinné přijetí ale zřejmě nebylo tak úplně v pořádku, protože ve tváři krásné Lídy se rozhostily rozpaky a ona se bůhvíproč ohlédla na prázdné odpočívadlo zalité sluncem, jako by zapochybovala, zda je tu správně.
„Kdybyste dovolila, ten kufr…,“ navrhl jí chvatně Maljanov. „Pojďte dál, jen pojďte a nestyďte se… Plášť si můžete pověsit sem… Tohle je obývák, tam taky pracuju, a tenhle pokoj je Bobkův… Sem vás potom uložím… Asi byste se chtěla osprchovat, co?“
Přes válendu k němu dolehlo přidušené kuňkání.
„Pardon!“ zvolal. „Udělejte si pohodlí, hned se vám budu věnovat…“
Uchopil sluchátko a zaslechl, jak Vajngarten monotónně, jakýmsi cizím hlasem opakuje:
„Miťko, Miťko… Odpověz, Miťko…“
„Haló!“ ozval se Maljanov. „Valko, slyšíš mě?“
„Miťko!“ zařval Vajngarten. „Jseš to ty?“
Maljanov se až lekl.
„Co hulákáš? Promiň, prosím tě, přijela mi nějaká návštěva. Potom ti zavolám.“
„Kdo? Kdo přijel?“ zeptal se děsivým hlasem Vajngarten.
Maljanova zamrazilo po celém těle. Valka se zbláznil.
To je mi den…
„Valko,“ oslovil kamaráda co nejklidněji. „Co je to s tebou dneska? Prostě přijela jedna paní…, Irčina kamarádka…“
„Ty bestie!“ sykl najednou Valka a zavěsil.»