Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola pátá

10.»… seděl v podřepu nějaký muž a sbíral střípky rozbité sklenky. Mimoto byl v kuchyni ještě tak pětiletý hoch. Seděl na židli u stolu s rukama pod sebou, kopal nohama a s náramným zájmem pozoroval, Jak se sbírají střepy.

„Nazdar, otče!“ zvolal vzrušeně Vajngarten, sotva Maljanova spatřil. „Kde ses flákal?“

Jeho obrovské líce plály nafialovělým ruměncem, olivově černé oči se leskly a tuhé smolné vlasy trčely na všechny strany. Bylo zřejmé, že už má pořádně nakoupeno. Na kuchyňském stole byla přítomna poloprázdná láhev exportní stoličné a různé pochoutky z balíku zásilkové služby.

„Jen klid a nohy v teple,“ pokračoval Vajngarten. „Irky jsme se ani netknuli. Čekáme na tebe.“

Muž, který sbíral střepy, se zvedl. Byl to urostlý krasavec se skandinávskou bradkou a sotva patrným začínajícím bříškem. Rozpačitě se usmíval.

„Taktaktak!“ pronesl Maljanov, vstoupil do kuchyně a okamžitě pocítil, jak srdce stoupá ze žaludku vzhůru a vrací se na své místo. „A to se říká můj dům — můj hrad, či jak je to!“

„Ztečený hrad, otče, dobytý hrad!“ rozeřval se Vajngarten. „Kde bereš tuhle vodku, ty chlape! A takový žrádlo!“

Maljanov podal krasavci ruku a neznámý jeho gesto opětoval, jenže jeho pravice byla plná střepů. Vznikla drobná, příjemně trapná pauza.

„Trochu jsme si tu ve vaší nepřítomnosti zahospodařili…,“ poznamenal krasavec provinile. „Za to můžu já.“

„Ale, prosím vás, taková hloupost, ukažte, já to hodím do koše…“

„Strejda je zbabělec,“ pronesl najednou chlapec jasně a zvonivě.

Maljanova zamrazilo. Ostatní podle jeho soudu zamrazilo taky.

„No tak, buď zticha…,“ poprosil ho krasavec a nesměle chlapci pohrozil prstem.

„Slyšelos, dítě?“ přidal se Vajngarten. „Přece jsi dostalo čokoládu. Tak seď, konzumuj a neotravuj.“

„A proč jsem zbabělec?“ zeptal se Maljanov a sedl si. „Proč mi ubližuješ?“

„Já ti náhodou vůbec neubližuju,“ namítl chlapec, který si příchozího prohlížel jako vzácné exotické zvíře. „Jen jsem řekl, co jsi zač…“

Krasavec už se mezitím zbavil střepů, utřel si dlaň a znovu napřáhl pravici k Maljanovovi. „Zachar,“ představil se. Muži si vyměnili obřadný stisk.

„Do práce, panstvo, do práce!“ pronesl starostlivě Vajngarten a spokojeně si zamnul ruce. „Přines ještě dvě skleničky…“

Maljanov došel do baru, vzal koňak a sklenky, vyplázl jazyk na křeslo, ve kterém přednedávnem seděl Igor Petrovič, a vrátil se do kuchyně. Stůl se pod rozmanitými lahůdkami jen prohýbal. Teď se najím a napiju, rozhodl se s veselou zarputilostí. Chlapci jsou pasáci, že přijeli…

Jenže všechno dopadlo jinak, než si Maljanov představoval. Sotva se poprvé napili a on se s potěšeným mručením zakousl do obrovského obloženého chlebu, Vajngarten ho naprosto střízlivým hlasem požádal:

„A teď nám, otče, řekni, co se tu s tebou dělo.“

Maljanov se zakuckal.

„Jak to myslíš?“

„Podívej se,“ řekl Vajngarten, který už nezářil jako měsíček na hnoji, „jsme tu tři a každému z nás se něco přihodilo. Takže stydět se nemusíš. Co ti řekl ten zrzek?“

„Večerovskij?“

„Ale ne, co sem pleteš Večerovského? Přišel k tobě maličký zrzavý mužík v takovém těsném černém obleku… Co ti řekl?“

Maljanov ukousl co největší sousto a mechanicky ho žvýkal, ale chuťový prožitek se nedostavil žádný. Všichni tři se teď dívali na něj. Zachar rozpačitě, s plachým úsměvem a jeho pohled co chvíli unikal někam do koutů. Vajngarten poulil oči jako smyslů zbavený a zřejmě se chystal zase řvát. A chlapec, který v ruce třímal upatlanou tabulku čokolády, se k němu naklonil celou horní polovinou trupu, jako by mu chtěl skočit do úst.

„Hoši,“ řekl Maljanov nakonec. „Co to pořád máte s tím zrzkem? Žádný zrzek tu nebyl, v mém případě je všechno mnohem horší.“

„Tak dělej, prosím tě, vykládej,“ pobízel ho nedočkavě Vajngarten.

„A proč bych to měl vykládat?“ vybuchl Maljanov. „Já z toho rozhodně nehodlám dělat žádné tajnosti, ale rád bych věděl, co to tady na mě hraješ! Radši mi něco řekni ty sám. Moc by mě například zajímalo, odkud vůbec víš, že se tu něco stalo.“

„Mluv nejdřív ty a pak to řeknu já,“ trval na svém Vajngarten. „A nakonec Zachar.“

„No vidíš, a já bych chtěl, abyste nejdřív vykládali vy dva,“ odsekl Maljanov a nervózně si mazal další krajíc. „Vy jste dva, a já jsem sám…“

„Mluv ty,“ rozkázal najednou chlapec a energicky ukázal na Maljanova.

„Ticho, ticho…,“ zašeptal Zachar, který rozpaky nevěděl, kudy kam.

Vajngarten se nevesele uchichtl.

„To je váš kluk?“ zeptal se Maljanov Zachara.

„Řekl bych, že můj…,“ odpověděl nepříliš přesvědčeně Zachar a zadíval se do země.

„Ale jeho, to víš, že jeho…,“ zahučel netrpělivě Vajngarten. „Ten kluk koneckonců patří do Zacharova povídání. Dělej, Miťko, a nech komedií.“

Dočista Maljanova zmátli. Odložil chléb a rozpovídal se. Vzal to od samého začátku, od těch telefonátů. Když člověk během nějakých dvou hodin vypráví týž strašidelný příběh už podruhé, bezděky v něm začíná objevovat i ty humornější stránky. Za chvíli už si uvědomoval, jak se rozvášnil, Vajngarten prokládal jeho vyprávění přehršlemi drobivého smíchu, obnažoval mohutné zažloutlé tesáky a Maljanov učinil doslova svým životním cílem rozesmát i krasavce Zachara, ale to se mu nepodařilo — Zachar se jen plaše, téměř žalostně uculoval. Když Maljanov dospěl až ke Sněgového sebevraždě, nebylo do smíchu nikomu.

„Lžeš!“ zasípěl Vajngarten.

Maljanov jen trhl ramenem.

„Jak jsem koupil…,“ řekl. „A dveře má zapečetěné, klidně se běž podívat.“

Vajngarten zmlkl, poklepával tlustými prsty po stole a do taktu poškubával tvářemi, pak se najednou hlučně zvedl, na nikoho ani nepohlédl, protáhl se mezi Zacharem a chlapcem a těžce oddusal ven. Bylo slyšet, jak mlaskl zámek na venkovních dveřích a do bytu zavanula vůně zelňačky.

„Achichach…,“ povzdechl si smutně Zachar.

Chlapec mu podal usmolenou čokoládu a rozhodně požadoval:

„Kousni si!“

Zachar si pokorně kousl a neochotně žvýkal. Klaply dveře. Vajngarten zase nikoho neuznal za hodná pohledu, zakormidloval na své místo, šplouchl si do sklenky vodku a ochraptěle broukl:

„A dál…?“

„Co dál? Dál jsem šel k Večerovskému… Ti chlapi odtáhli, tak jsem taky šel… Teprve teď jsem se vrátil.“

„A zrzek?“ nedal si pokoj Vajngarten.

„Podívej se, Valko,“ řekl Maljanov. „Slyšel jsi všechno přesně tak, jak to tady probíhalo. A teď táhni k čertu. Třetí výslech za den, to už je na mě trochu moc…“

„Valjo…,“ zasáhl nerozhodně Zachar, „a nejde tady o něco jiného?“

„Neblázni, otče!“ škaredil se Vajngarten. „Jak by to mohlo být něco jiného? Má spoustu práce a oni ho nenechají dělat… Kdepak něco jiného! A pak — přede mnou ho přece přímo jmenovali…“

„Kdo mě jmenoval?“ otázal se Maljanov v předtuše nových nepříjemností.

„Já chci čurat,“ oznámil jasným hláskem chlapec.

Všichni na něj vyvalili oči. On si je jednoho po druhém pěkně prohlédl, slezl se židle a řekl Zacharovi:

„Pojď!“

Zachar se provinile zaculil, hlesl: „No tak poběž…,“ a zmizeli.

„Tak kdo o mně mluvil?“ dorážel Maljanov na Vajngartena. „Co je zase tohle za novinky?“

Vajngarten sklonil hlavu ke straně a zaposlouchal se, co se odehrává na záchodě.

„A Gubar už je na háku,“ pronesl s jakýmsi zarmouceným zadostiučiněním. „Ten je prostě na háku, a hned tak se z něj nedostane…“

V Maljanovově mozku se něco lepkavě převalilo.

„Gubar?“

„No ano, Zachar. To víš, tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí…“

Maljanov si vzpomněl.

„Není on taky přes rakety?“

„Kdo? Zachar?“ podivil se Vajngarten. „Ale kdepak, to sotva… Je to technik, zlatý ručičky. Vyrábí blechy s elektronickým ovládáním… Ale to by nebylo to největší neštěstí. Jeho neštěstí spočívá v tom, jak pozorně a důkladně respektuje každý svoje přání. To mi řekl von sám. A povšimni si, otče, že je to svatá pravda…“

Chlapec už mezitím dorazil zpátky do kuchyně a vyškrábal se na svou židli. Zachar vkročil hned za ním. Maljanov mu řekl:

„Víte, Zachare, já si zrovna vzpomněl, že Sněgovoj se na vás vyptával…“

A Maljanov se poprvé v životě stal svědkem toho, jak člověku někdo bledne přímo před očima. Jak doslova bělá, až připomíná list čistého papíru.

„Na mě?“ zeptal se Zachar jen rty.

„No ano…, včera večer…“ Maljanov se lekl. Takovou reakci přece jen neočekával.

„Tys ho snad neznal?“ oslovil Zachara tlumeně Vajngarten.

Zachar mlčky zakroutil hlavou, sáhl si pro cigaretu, půl krabičky přitom vysypal na podlahu, začal rozsypané cigarety chvatně sbírat a Vajngarten hekl a zabručel: „Tuhle věc musíme nějak to, otcové…,“ a všem nalil další vodku. Jenže vtom se ozval chlapec:

„No bože, to přece ještě nic neznamená!“

Maljanov se zachvěl ještě víc než před chvíli, ale Zachar se okamžitě napřímil a zadíval se na syna s jakousi nadějí, či jak to popsat.

„To bude prostě náhoda,“ pokračoval chlapec. „Stačí podívat se do telefonního seznamu, Gubarů je tam dobrých osm kousků…“»

11.»… znal Maljanov od šesté třídy. V sedmé se skamarádili a do konce školy spolu seděli v jedné lavicí. Vajngarten se s léty neměnil, jen se rozrůstal na všechny strany. Vždycky byl veselý, tlustý a masožravý a vždycky něco sbíral — jednou známky, Jindy mince, poštovní razítka nebo etikety z pivních láhví. Věčně dotíral na své okolí a požadoval od něj drobné — pátral totiž po nějakých raritních měďácích. A věčně se zmocňoval cizích dopisů a loudil obálky s razítky.

Při tom všem však své věci rozuměl, ve svém ústavu byl už dávno velký šéf, seděl nejméně ve dvaceti celosvazových i mezinárodních vědeckých komisích, neustále se coural někde po zahraničí, po všelijakých kongresech a vůbec to byl skorodoktor věd. Ze všech svých známých si nejvíc považoval Večerovského, protože Večerovskij byl laureát a Valka sám o laureátství usiloval tak enormně, až se mu z toho dělalo mdlo. Už stokrát Maljanovovi líčil, jak si připne medaili a s tou medailí vyrazí na rande. Každá schůzka pro něj byla učiněným dobrodružstvím — nezávisle na tom, jak dopadla. Jeho mimořádně krásná, ale poněkud melancholická žena Světka nad ním už dávno mávla rukou, tím spíš, že ji střežil jako oko v hlavě, a když se s ní objevil na veřejnosti, každou chvíli se kvůli ní pral. Valka se vůbec rád popral, takže chodit s ním do restaurace bylo opravdu za trest… Zkrátka žil vesele, vyrovnaně, úspěšně a bez větších otřesů a výkyvů.

Ukázalo se, že v jeho případě se ty otřesy a výkyvy dostavily už před dvěma týdny, kdy série pokusů, zahájená v loňském roce, najednou začala přinášet naprosto nečekané, ba senzační výsledky („tomu byste, otcové, nerozuměli, protože celá věc úzce koresponduje s reverzní transkriptázou, neboli RNA-dependentní DNA-polymeráza, neboli prostě revertáza — takovej enzym ve složení onkovirů, což zavání nobelovkou, to vám teda, otcové, řeknu docela upřímně“). Ve Vajngartenově laboratoři tyto výsledky nikdo kromě něho samotného nedokázal správně zhodnotit a ocenit. Většině lidí to bylo, jak je v podobných případech obvyklé, dokonale putna, kdežto zbylých pár tvůrčím způsobem uvažujících hlav se prostě rozhodlo, že série se nezdařila. Navíc se vše odehrávalo uprostřed léta, kdy se všichni především ženou na dovolenou, kterou Vajngarten naprosto přirozeně nikomu nepodepisoval. Nu a z toho všeho se vyvinula docela obstojná polízanička — ti ukřivdění se obrátili na odborovou i stranickou organizaci. Těsně před polízaničkou na jedné schůzi polooficiálně zaznělo, že ředitelem nového supermoderního biologického střediska, jehož výstavba právě končí v Dobroljubovu, by měl být jmenován soudruh Valentin Andrejevič Vajngarten.

V. A. Vajngartenovi šla z této informace hlava kolem, ale přesto si včas dokázal spočítat, co — za prvé — takové ředitelování znamená, dokud je jen holubem na střeše, a že i kdyby se mělo změnit ve vrabce v hrstí, bude — to za druhé — takové vystřelení V. A. Vajngartena směrem vzhůru zároveň znamenat jeho vyšachování z aktivního výzkumu přinejmenším na půldruhého roku, možná i na dva. Kdežto taková nobelovka, otcové, je přece jen nobelovka! Proto Vajngarten prozatím slíbil, že si to rozmyslí, ale ve skutečnosti se vrátil ke své záhadné zpětné transkriptáze a k neutichající polízaničce. Neuplynuly ani dva dny, když si ho k sobě zavolal soudruh akademik, jinak šéf ústavu, poptal se ho na běžné pracovní záležitosti („Držel jsem jazyk za zubama, otcové, a byl jsem svrchovaně uzavřenej!“), navrhl mu, aby už zanechal těch pochybných alchymistických kejklí a raději se věnoval úkolu tomu a tomu, který má velký národohospodářský význam, pročež slibuje nesčetná materiální a duchovní blaha, za což on, akademik a šéf ústavu, ručí Vajngartenovi hlavou, jak má jednu.

Vajngarten zaskočený velkolepou šíří netušených obzorů byl tak neopatrný, že se pochlubil i doma, ale co doma — před tchyní, kterou oslovuje námořní zkratkou kadrustup, protože tchyně je skutečně kapitánem druhého stupně ve výslužbě. A nad jeho hlavou se stáhla černá mračna. „Otcové, od tý chvíle se má domácnost změnila ve velkoprádelnu, kde mě neustále ždímali a žádali, abych okamžitě souhlasil, a to se vším beze zbytku…“

Jenže laboratoř zatím bez ohledu na polízaničku dál chrlila výsledky, jeden překvapivější než druhý. Vtom však umírá nějaká vzdálená tetička, příbuzná z pátého kolena, snad z otcovy strany, a když Vajngarten běhal kolem pozůstalosti, objevil na půdě jejího domu v Kavgolovu bednu nabitou mincemi sovětské ražby, které přestaly platit po reformě v jednašedesátém. Na to, aby člověk uvěřil, musel Vajngartena dobře znát, ale jakmile tuhle truhlu objevil, přestaly ho zajímat všechny ostatní projevy života pozemského včetně nobelovky na spadnutí. Zavřel se doma, čtyři dny přebíral obsah bedny a nereagoval ani na telefonáty z ústavu, ani na ždímací manévry kadrustupa. A v bedně se našly skutečně skvělé exempláře. Prostě velkolepé! Ale o to nešlo.

Když skoncoval s mincemi, vrátil se do laboratoře a pochopil, že jeho objev už je víceméně na světě. Samo sebou zbývalo ještě plno nejasností a všemu získanému materiálu teď bylo třeba dát náležitou formu — což mimochodem také není práce z nejmenších a nejpříjemnějších — ale teď už nepochyboval: šlo o zcela novou, epochální věc. A Vajngarten se roztočil jako veverka v kole. Okamžitě vyřešil všechny skandály v laboratoři, během čtyřiadvaceti hodin vyvezl děvčata i s kadrustupem na chatu, zrušil všechny schůzky a všechna rande, a sotva se doma v pracovně usadil k poslednímu, rozhodujícímu úderu, přišel předvčerejšek.

Jakmile se totiž předvčírem pustil do práce, do bytu se dostavil už zmiňovaný zrzek — malý, měděně rudý človíček s velice bledou tváří, upnutý do těsného černého obleku staromódního střihu. Vyšel z dětského pokoje, a zatímco Valka nezvučně otevíral a zavíral ústa, mužík se obratně vyšvihl na roh stolu a spustil. Bez jakýchkoli ceremonií a předmluv Valkovi vysvětlil, že jistá mimozemská civilizace už dlouho, pozorně a s neklidem sleduje jeho, tedy Vajngartenovu vědeckou činnost. Že obzvlášť je poplašila poslední práce zmíněného Vajngartena a že ryšavý mužíček byl zmocněn navrhnout V. A. Vajngartenovi, aby zanechal veškerého úsilí, vynakládaného na tento úkol, a existující materiály aby zničil.

Vy naprosto nepotřebujete znát důvody, které nás k této žádosti vedou, prohlásil mužík. Měl byste vědět jen tolik, že už jsme se pokoušeli podniknout jisté kroky, aby se vše zahladilo přirozenou cestou. V žádném případě byste se neměl domnívat, že nabízené ředitelské místo, jiný perspektivní vědecký úkol, nález bedny s mincemi, a dokonce polízaničky v laboratoři jsou jen dílem šťastných či méně šťastných náhod. Snažili jsme se vás zastavit. Avšak vzhledem k tomu, že se podařilo vás jen přibrzdit — ostatně o pouhopouhých pár dní — rozhodli jsme se i pro tak krajní opatření, jakým je tato návštěva. Zřejmě bude stát za zmínku, že všechny návrhy, které jste v posledních dnech vyslechl, nadále platí, a kterýkoli z nich můžete přijmout, pokud na naši podmínku přistoupíte. A co víc, v takovém případě jsme ochotní splnit vám i další drobná a koneckonců zcela pochopitelná přání, vyplývající ze slabůstek lidské podstatě veskrze vlastních. Jako jistou zálohu prosím přijměte tento drobný dar…

A zrzek vytáhl přímo ze vzduchu obálku k prasknutí nacpanou filatelistickými raritami, jejichž celkovou cenu si nefilatelista vůbec nedokáže představit, a ležérně ji pohodil na stůl před Vajngartena.

Dál ryšavý mužík prohlásil, že Vajngarten by se v žádném případě neměl domnívat, že je jediným pozemšťanem, který se dostal do zorného pole této supercivilizace. Mezi Vajngartenovými známými jsou přinejmenším tři lidé, jejichž odborná činnost je v současné době postupně blokována. On, ryšavý mužík, může jmenovat astronoma Dmitrije Alexejeviče Maljanova, vědeckého pracovníka Zachara Zacharoviče Gubara a chemofyzika Arnolda Pavlovice Sněgového. Valentin Andrejevič Vajngarten nakonec dostal tři dny na rozmyšlenou, počínaje okamžikem této schůzky, a po jejich uplynutí se supercivilizace bude považovat za oprávněnu k uplatnění jakýchsi zlověstných „opatření třetího stupně“.

„Zatímco mi tohle všechno líčil,“ říkal Vajngarten s příšerně vyvalenýma očima a výhružně vysunutou spodní čelistí, „přemýšlel jsem, otcové, o jedny jediný věci: jak se ten prevít dostal do bytu bez klíčů, když bylo ještě ke všemu zastrčeno… Snad to není nějakej Světčin šamstr, kterej už to pod postelí nemoh vydržet? Jen počkej, říkám si, já ti to hnedka spočítám… Jenže zatímco mi tohle všechno táhlo hlavou, zrzavěj prevít svůj projev dokončil a…,“ Vajngarten si neodpustil dramatickou pauzu.

„Vyletěl oknem,“ procedil Maljanov skrz zuby.

„Takovýhle lobogo!“ A Vajngarten bez ohledu na přítomnost dítěte předvedl odpovídající výmluvné neslušné gesto. „Nikam neletěl. Prostě zmizel.“

„Valko!“ zvýšil hlas Maljanov.

„Jak ti to teď říkám, tak to bylo, otče! Seděl přímo přede mnou na rohu stolu…, já se zrovna chystal, že mu jen tak vsedě trochu přežehlím fasádu…, a von je najednou pryč. Dočista jako v kině.“

Vajngarten se zmocnil poslední porce jesetera a nacpal si ji do tlamy.

„Moam?“ zeptal se s plnými ústy. „Moam muam…?“ S velkým úsilím polkl, zamrkal slzavýma očima a pokračoval: „Do dneška už jsem se z toho stačil trochu vzpamatovat, otcové, ovšem převčírem jsem dřepěl doma v křesle, voči zavřený a sotva jsem si na jeho slova vzpomněl, celej jsem se drobně roztřásl jako prasečí vocásek… Už jsem věřil, že snad na místě zhebnu… Nikdy předtím se mi nic takovýho ještě nepřihodilo. Z posledních sil jsem se dovlekl do tchynina pokoje a hodil do sebe valeriánky, ale kdepak! Pak jsem tam zahlíd brom, tak jsem do sebe vrazil taky brom…“»

12.»„…falzifikáty,“ dodal Maljanov. Vajngarten pohrdavě mlčel. „No tak dokonalé moderní kopie…“

„Jsi vůl,“ řekl Vajngarten stručně a album schoval.

Maljanov se na žádnou odpověď nezmohl. Už ho napadlo, že kdyby tohle všechno bylo lež nebo obyčejná pravda, nikoli pravda příšerná, Vajngarten by to udělal obráceně. Nejdřív by tu ukázal ty známky a teprve potom by kolem nich rozehrál tenhle více či méně věrohodný poprask.

„No a co teď?“ zeptal se bezradně a znovu cítil, jak; se jeho srdce propadá někam do…»