Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola osmá

15.»„… Nechceš třeba přenocovat u mě?“ zeptal se Večerovskij.

Maljanov právě myl nádobí a hned se nad přítelovým návrhem zamyslel. Večerovskij na něj nespěchal. Znovu zmizel v obývacím pokoji, chvíli tam přecházel, vrátil se s hromadou odpadků v provlhlých novinách a všechno to hodil do koše. Potom se chopil hadru a pořádně vytřel kuchyňský stůl.

Po všech dnešních událostech a disputacích Maljanov už jaksi neměl na to, aby zůstal sám. Na druhé straně mu připadalo nedůstojné opustit byt a odejít, dokonce se — proč to neříct — trochu zastyděl. Vypadá to, jako by mě odsud chtěli vypudit, pomyslel si. A já nesnáším nocování po cizích bytech, i když je to u přátel. I kdyby to mělo být u Večerovského. Naprosto zřetelně ucítil vůni kávy. Porcelánový šálek křehký jako okvětní plátek růže a v něm čarovný nápoj à la Večerovskij. Přísně vzato by ji na noc pít neměl. Kávu si může dát až ráno.

Domyl poslední talířek, postavil ho na sušák, nepořádně rozmázl mokrou louži po linoleu hadrem a vrátil se do obývacího pokoje. Večerovskij už seděl v křesle obrácený tváří k oknu. Nebe bylo zlatorůžové, mladý měsíc trčel přesně nad střechou jedenáctipatrového věžáku, docela jako na minaretu. Maljanov sáhl po svém křesle, také ho otočil k oknu a také se posadil. Teď je od sebe dělil jen stůl, na němž Fil udělal pořádek: knihy srovnal do úhledného komínku, po týdenním prachu ani památky, všechny tužky a propisky spořádaně uložené vedle kalendáře. Zkrátka zatímco se Maljanov v kuchyni páral s nádobím, Večerovskij stačil místnost uvést do naprostého lesku, jedině že nevyluxoval, i přesto však dokázal vše zařídit tak, že sám zůstal elegantní jako ze žurnálu, bez jediné poskvrnky na béžovém hávu.

Mlčeli a sledovali, jak v jedenáctipatrovém věžáku jedno za druhým zhasínají okna. Vešel Kaljam, tichounce mňoukl, vyskočil Večerovskému na klín, uvelebil se tam a spokojeně zapředl. Večerovskij ho pomalu hladil dlouhou úzkou dlaní a dál pozoroval hru světel za oknem.

„Pouští chlupy,“ upozornil ho pán domu.

„Nevadí,“ ozval se Večerovskij tiše.

Znovu umlkli. Teď, když už tu nebyl zpocený a zrudlý Vajngarten, zcela zdrcený Zachar se svým příšerným dítětem, ani ten tak obyčejný a zároveň záhadný Gluchov, když vedle seděl jen monumentálně klidný a monumentálně sebejistý Večerovskij, který od nikoho neočekával žádná nadpřirozená řešení, najednou vše, co se zatím stalo, nevypadalo ani tolik na sen jako spíš na výstřední román — a pokud se to snad skutečně odehrálo, bylo to už dávno, a navíc se to vlastně ani neodehrálo, nýbrž teprve začalo odehrávat, a pak to zase ustalo. Maljanov dokonce pocítil cosi na způsob zájmu o onu pololiterární postavu: dostal ten chlap svých patnáct let, nebo se to všechno…»

16.»… vzpomněl na Sněgového s pistolí v kapse pyžama i na zapečetěné dveře.

„Poslyš,“ řekl jsem. „Copak oni ho skutečně zabili, toho Sněgového?“

„Kdo?“ otázal se po chvíli Večerovskij.

„No…,“ zamumlal jsem neurčitě a na víc jsem se nezmohl.

„Sněgovoj se s největší pravděpodobností zastřelil sám,“ řekl Večerovskij. „Nevydržel.“

„Co nevydržel?“

„Ten nátlak. A učinil volbu.“

Takže to nebyl výstřední román. Znovu jsem pocítil tu známou vnitřní zcepenělost, přitáhl jsem nohy k tělu a objal si kolena. Stiskl jsem je tak, až zapraskaly klouby. To jsem přece já, a vše se děje se mnou. Ne s Ivanem carevičem, ani s Ivanuškou hlupáčkem, ale se mnou. Večerovskému je hej…

„File,“ neudržel jsem se. „Co jste si udělali s tím Gluchovem. Mluvili jste spolu nějak divně…“

„Rozčilil mě,“ ozval se Večerovskij.

„A čím?“

„Mě nepopudila jeho volba,“ pronesl Filipp pomalu, jako by uvažoval nahlas. „Ale proč se pořád ospravedlňuje? A pak — jemu nestačí se jen kolem dokola omlouvat, on se snaží zagitovat další. Stydí se, že by měl zůstat sám slabý mezi silnými, a tak chce, aby se slabí stali i z těch ostatních. Doufá, že se mu tak uleví. Možná je v právu, ale mě by takový posto] dokázal připravit o rozum…“

Poslouchal jsem ho s otevřenými ústy, a když skončil, opatrně jsem se zeptal:

„Chceš snad říct, že Gluchov… je taky pod nátlakem?“

„Byl. Teď už ho ten nátlak prostě rozdrtil.“

„Ale prosím tě…, no dovol!“

Pomalu se ke mně obrátil obličejem.

„Tys to nepochopil?“

„A co jsem měl pochopit? On přece říkal… Na vlastní uši jsem slyšel… Vždyť je to na něm normálně vidět, že o celé záležitosti nemá ani páru… Já si myslím, že je to naprosto evidentní!“

Samotnému však už mi to tak evidentní nepřipadalo. Spíš naopak.

„Takže jsi nepochopil,“ odtušil Večerovskij a zvědavě si mě prohlédl. „Hm… To Zachar pochopil.“ Poprvé za celý večer vytáhl dýmku a váček s tabákem a začal si poklidně nacpávat. „To je zvláštní, žes nepochopil… Ačkoli — bylo na tobě vidět, že tě to pěkně sebralo. Ale posuď sám: ten člověk má rád detektivky, rád vysedává doma u televize a dnes zrovna běží další díl té ubohosti…, a on se najednou utrhne z vyhřátého hnízdečka a řítí se přes celé město k naprosto neznámým lidem… Proč? Aby si postěžoval na bolesti hlavy?“ Škrtl zápalkou a věnoval se rozkuřování dýmky. V jeho soustředěně šilhajících očích se roztančil žlutorudý ohýnek. Pokojem se šířilo medově tabákové aroma. „A pak — hned jsem ho poznal. Vlastně ne, hned ne… Moc se změnil. Býval to chlapík jako rtuť — energický, křiklavý a jedovatý…, žádné rousseauovství, žádné skleničky něčeho tvrdšího. Nejdřív mi ho bylo prostě líto, ale když začal hlásat svůj nový světový názor, rozzuřilo mě to.“

Umlkl a dával najevo, že dál se míní zabývat výlučně svou dýmkou.

Znovu jsem se vší silou svinul do uzlíku. Tak takhle to taky může dopadnout? Ten muž byl docela normálně rozšlápnut na placku. Zůstal živ, ale už to není on. Degenerovaná hmota, degenerovaný duch. Nevydržel. Pro boha živého, zřejmě může existovat takový tlak, jemuž neodolá žádný člověk…

„Takže ty odsuzuješ i Sněgového?“ zeptal jsem se.

„Neodsuzuji nikoho,“ namítl Večerovskij.

„Ale běž! Tak proč se tolik štětíš… kvůli tomu Gluchovovi…?“

„Tys mi nerozuměl,“ poznamenal s lehkou nevolí Večerovskij. „Mně nevadí Gluchovova volba. Já taky nemám právo hněvat se na člověka za to, jakou cestu zvolil, když zůstal tváří v tvář neznámu sám, bez pomoci a naděje… Ale enervuje mě jeho chování už po té volbě. Ještě jednou opakuji, že se za to stydí, a proto — jen a jen proto! — se snaží na svou víru zlákat i další. To znamená, že v podstatě dál posiluje i beztak mohutnou sílu. Rozumíš mi?“

„Racionálně bych to pochopit dokázal,“ řekl jsem.

Chtěl jsem ještě dodat, že Gluchovovi dokonale rozumím, a když mu rozumím, mohu mu i odpustit, že Gluchov už nemůže být objektem analýzy, ale objektem milosrdenství, ale to už jsem si uvědomil, že dál mluvit nedokážu. Celý jsem se třásl. Bez pomoci a naděje… Bez pomoci a naděje… Proč já? Za co? Co jsem jim udělal…? Konverzaci však bylo třeba udržet stůj co stůj, a tak jsem zaťal zuby a řekl:

„Koneckonců snad mohou existovat takové nápory, kterým nedokáže vzdorovat nikdo…“

Večerovskij něco odpověděl, ale já ho nezaslechl, nebo jsem jeho slovům neporozuměl. Najednou mi došlo, že ještě včera jsem byl člověk, řadový člen lidské komunity a jako takový jsem měl své problémy a nepříjemnosti, ale pokud jsem respektoval zákony nastolené touto komunitou — což nakonec není nijak obtížné —, přede všemi myslitelnými nebezpečími mě spolehlivě chránila bezpečnost, armáda, odbory, veřejné mínění, přátelé, vlastně i rodina, jenže najednou se v mém světě něco posunulo a já se změnil v opuštěného piskoře, tetelícího se někde ve štěrbině mezi balvany: kolem se míhají a rejdí obludné nepostižitelné stíny, které nepotřebují ani zubaté tlamy — stačí lehký pohyb ploutví, a rozplácnou mě, rozetřou na kasičku, promění v nic… A já musím pochopit, že dokud sedím ve své štěrbině, nikdo se mě nedotkne. Je to dokonce ještě horší — oddělili mě od lidstva, jako se ovce odhání od stáda, vlečou mě neznámo kam a neznámo proč a stádo, které o tom nemá ani nejmenší tušení, si klidně jde svou cestou a stále víc se mi vzdaluje… Kdyby to byli nějací agresivní vetřelci, kdyby se jednalo o katastrofický, ničivý útok z kosmu, z hlubin oceánu, ze čtvrté dimenze — oč by to pro mě bylo lehčí! Byl bych prostě jedním z mnoha, našlo by se pro mě nějaké uplatnění, nějaká práce, stál bych v řadě! Kdežto takhle budu chřadnout a hynout všem na očích, a nikdo si ničeho nevšimne. Zaplať pánbůh, že tu aspoň není Irka. Zaplať pánbůh, že jí se to nijak netýká. Šílenství! Šílenství! Nemá to ani hlavu ani patu. Ze všech sil jsem zakroutil hlavou a vytahal se za vlasy. A všechna ta hrůza se snad na mě měla sesypat jen proto, že se zabývám difúzní hmotou?!

„Zřejmě ano,“ přisvědčil Večerovskij.

Zděšeně jsem na něj pohlédl, ale pak jsem si uvědomil, že mi můj vlastní zoufalý výkřik ještě doznívá v uších.

„No dobře, File, ale ono to nedává žádný smysl!“ zvolal jsem nešťastně.

„Z lidského hlediska žádný,“ souhlasil Večerovskij. „Ale právě lidé přece proti tvé práci vůbec nic nenamítají.“

„A kdo tedy?“

„Zase pes jitrničku sežral!“ plácl se otráveně do kolen a to bylo něco u něj tak nevídaného, že jsem se rozchechtal. Křečovitě. Hystericky. A v odpověď mi zaznělo spokojené marťanské houkání.

„Víš ty co?“ řekl jsem. „Ať nám všichni vlezou na hrb. Dáme si ještě čaj.“

Strašně jsem se bál, aby teď Večerovskij neřekl, že už je nejvyšší čas jít domů, že zítra zkouší, že musí ještě dopsat kapitolu a podobně, a tak jsem kvapně dodal:

„Co tomu říkáš? Uchránil jsem ještě jednu bonboniéru. Přece to všechno nenacpu do chřtánu Vajngartenovi… Co říkáš?“

„S radostí,“ souhlasil Večerovskij a hbitě vstal.

„Víš, když člověk tak přemýšlí a přemýšlí,“ říkal jsem cestou do kuchyně, během nalévání vody do čajníku a zapalování plynu, „když si moří hlavu, až se mu z toho tmí před očima, říká si, že takhle by to nešlo, to ne. Přesně tohle zničilo Sněgového, to už teď chápu naprosto jasně. Seděl doma sám jako prst, rozsvítil všechna světla, ale jakou to mělo cenu? Takovou černotu žárovky neprosvítí. No a tak jen myslel a myslel, a pak najednou cvak — a konec… Člověk hlavně nesmí ztrácet smysl pro humor, v tom to je. Ono je to doopravdy k smíchu: taková moc, taková energie, a to všechno jen proto, aby člověku zabránili pochopit, co se stane, když se hvězda vnoří do mračna mezihvězdného prachu… Schválně se nad tím zamysli, File. No není to k smíchu?“

Večerovskij se na ně zadíval velice zvláštně.

„Abych pravdu řekl, Dimo, na tento vysloveně humorný aspekt celé situace jsem ještě jaksi nepřipadl.“

„Tak to zkus… Zkus si to představit… Někde se sejdou a začnou kalkulovat: Na výzkum dešťovek vrhneme takových sto megawatt, na potlačení támhletoho projektu zhruba pětasedmdesát megawatt, kdežto na Maljanova bude klidně stačit tak deset. A někdo hned vyskočí s námitkou: Deset je málo! Nejdřív ho musíme umořit telefonáty, pak mu podstrčíme koňak a k tomu tu kočku…“ Posadil jsem se a sevřel dlaně mezi koleny. „Nevím jak tobě, ale mně to připadá k smíchu.“

„Což o to,“ poznamenal Večerovskij. „Komické to je. Ale moc ne. Fantazii máš ubohoučkou, Dimo, to je marné. Abych pravdu řekl, připadá mi neuvěřitelné, žes to dotáhl až k těm svým bublinám.“

„Kdepak bubliny!“ zvolal jsem. „Žádné nebyly. A nebudou. To už na mě nezkoušejte, pane inspektor, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, i ta špindíra Ninka vám potvrdí, že jsem tam nebyl… A vůbec, mám před sebou dlouhodobý vědecký úkol, infračervený spektrometr, a všechno ostatní je Jenom takové povýšenecké vyskakování, galileovský komplex…“

Odmlčeli jsme se. Tiše zasyčel čajník a voda těsně před bodem varu začala dělat: pf, pf, pf…

„Budiž,“ pokračoval jsem. „Tak mám ubohoučkou fantazii. Souhlasím. Ale uznej. Když člověk abstrahuje od všech těch nepříjemných okolností, začne se to rýsovat zatraceně zajímavě. Protože nakonec nutně dojdeš k závěru, že přece jen existují. Tolik jsme se nažvanili, tak zuřivě jsme se dohadovali, tolik toho nalhali… Vymýšleli jsme si všelijaké pitomé talíře, baalbecké terasy, a oni nakonec opravdu jsou. Jenže samozřejmě existují docela jinak, než jsme si představovali… Já jsem si mimochodem vždy byl jist, že se jednou objeví a že budou naprosto nepodobní všemu, co jsme si o nich navymýšleli…“

„Kdo?“ přerušil mě roztržitě Večerovskij, který znovu rozkuřoval vyhaslou dýmku.

„No vetřelci,“ řekl jsem. „Řečeno jazykem moderní vědy vyslanci supercivilizace.“

„Aha,“ utrousil Večerovskij. „Chápu. Máš pravdu, Ještě nikoho nenapadlo, že by mohli připomínat podivně se chovající slečnu…“

„Nech toho,“ řekl jsem, odešel ke kuchyňské lince a nanosil na stůl všechno, co patří ke správnému pití čaje. „Já mám fantazii ubohoučkou, ale tobě osud zřejmě nenadělil vůbec žádnou.“

„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasil Večerovskij. „Já si totiž naprosto nedokážu představit něco, co podle mého nejhlubšího přesvědčení neexistuje. Například flogiston nebo řekněme světový éter… Tak tohle ne, esenci připrav pěknou čerstvou, jen ten čaj nelituj.“

„To mi radit nemusíš,“ odsekl jsem. „A cos to chtěl naznačit s tím flogistonem?“

„Jen tolik, že jsem v něj nikdy nevěřil. Stejně jako jsem nikdy nevěřil v supercivilizaci. Flogiston i supercivilizace jsou kategorie příliš lidské. Přesně jako v Baudelairovi. Příliš lidské znamená příliš živočišné. To nepochází z rozumu. Spíš z nepochopení.“

„No dovol!“ rozhořčil jsem se s porcelánovou konvičkou na čajovou esenci v jedné ruce a balíčkem cejlonského čaje v druhé. „Vždyť ty sám jsi přece připustil, že máme co do činění se supercivilizaci…“

„Omyl,“ broukl Večerovskij bohorovně. „Přesněji řečeno v žádném případě. To vy jste připustili, že jste se dostali do kontaktu se supercivilizaci. Já jen této okolnosti využil k tomu, abych vás obrátil na cestu pravou.“

„Počkat,“ řekl jsem. „Kde je ta bonboniéra?“

Otevřel jsem lednici a vytáhl přepychovou krabici s ozdobným nápisem Piková dáma.

„To je, co?“

„Ó!“ zvolal Večerovskij s nelíčenou úctou.

Hned jsme se do ní pustili.

„Pozdrav od supercivilizace,“ neodpustil jsem si. „Ale abych nezapomněl… Co žes to říkal? Dočista jsi mě zmátl… Už to mám! Tak ty i po tom všem klidně tvrdíš…“

„Taktak,“ přikývl Večerovskij. „Tvrdím. Vždycky jsem věděl, že žádné supercivilizace prostě nejsou. A teď po tom všem, jak jsi ráčil podotknout, už tuším, proč tomu tak je.“

„Tohle by nešlo,“ zakroutil jsem hlavou a odložil svůj šálek. „Já chápu, že tápem, že jsou to všechno jen teorie, ale jednu věc bych od tebe chtěl slyšet… Když to není supercivilizace…, když to nejsou vetřelci v tom nejširším slova smyslu, tak kdo nebo co to je?“ Strašně jsem se rozkohoutil. „Víš něco, nebo se jen tak bavíš paradoxy?! Jeden člověk už se zastřelil, druhý se změnil v medúzu… Tak co nám tu blbneš hlavu?“

Jenže teď už bylo na první pohled patrné, že Večerovskij se nebaví paradoxy a hlavu nám neblbne. Jeho tvář náhle zešedla, vyvstala na ní únava a nedefinovatelné obrovské napětí, které před světem doposud skrýval a které v nestřežené chvíli uniklo z jeho nitra na svobodu…, ale možná to byla spíš paličatost — krutá, nelítostná paličatost… Až jsem měl pocit, že si přestává být podobný. Jeho obličej je přece normálně spíš unylý, aristokraticky mdlý, kdežto teď se zdál vytesán z kamene. A já se znovu začal bát. Poprvé mě napadlo, že Večerovskij tu vůbec nesedí kvůli tomu, aby mě morálně podpořil. A když mě zval, abych u něj přespal, a předtím mi nabízel, že u něj mohu zůstat a pracovat tam, vůbec nešlo jen o mě. A i když jsem se doslova třásl strachy, najednou jsem pocítil příval lítosti vůči tomu tvrdému člověku, lítosti ničím nepodložené, lítosti, která vyrůstala jen z jakýchsi kalných pocitů a z toho, jak nápadně se ve vteřině proměnila jeho tvář.

A vtom jsem si z ničeho nic vzpomněl, že asi tak před třemi roky odvezli Večerovského do nemocnice, jen na pár dní, pak ho zase pustili…»

17.»… dříve neznámá forma nezhoubného nádoru. Teprve rok. A já se to vůbec dověděl až loni na podzim, a to jsem se s ním setkával každý boží den, popíjel u něj kafíčko, poslouchal jeho marťanské houkání a stěžoval si mu, co se mě natrápí ty nežity. A netušil jsem nic, ani to nejmenší…

A tak teď, zachvácený nečekaným soucitem, jsem se neudržel, a přestože jsem předem věděl, že to nemá žádný smysl a žádný užitek z toho nepoplyne, řekl jsem:

„File, má to snad znamenat, že ty jsi taky pod nátlakem?“

Mé otázce samo sebou nevěnoval ani stín pozornosti. Prostě mě neslyšel. Napětí v jeho tváři opadlo, tvář se znova pohroužila do aristokratické zemdlenosti, ryšavá víčka poklesla na oči a vyhaslá dýmka usilovně zasupala.

„Já vám přece v žádném případě neblbnu hlavu,“ řekl mi. „Vy si ji blbnete sami. To vy jste si přece vycucali z prstu supercivilizaci a pořád nechcete pochopit, že je to příliš triviální — normální moderní mytologie, to je všechno.“

Po zádech se mi znovu rozběhli mravenci. Jemu se to zdá málo složité. Takže ve skutečnosti by to mělo být ještě horší? To snad ani není možné…

„Jsi snad astronom, ne?“ pokračoval vyčítavě. „Tak musíš přinejmenším znát základní paradox xenologie…“

„Ten bych znal,“ připustil jsem. „Každá civilizace ve svém vývoji s největší pravděpodobností…“

„Atakdále,“ přerušil mě. „Museli bychom nutně narážet na stopy jejich činnosti, a my na ně nenarážíme. Proč? Protože žádné supercivilizace neexistují. Protože k proměně civilizace v supercivilizaci z nějakého důvodu nedochází.“

„No ano,“ řekl jsem. „Rozum prostě uhoří v atomových válkách. To všechno je blbost.“

„Samozřejmě je to blbost,“ souhlasil klidně. „Taky příliš jednoduché a příliš primitivní, představa, která neopouští okruh běžného lidského uvažování…“

„Počkej,“ nedal jsem se jen tak odbýt, „co mi tu pořád dokola jako papoušek omíláš: primitivní, primitivní… Jaderná válka samo sebou je primitivní… Naše záležitost ovšem ve skutečnosti tak jednoduchá nebude… Jsou tu genetické změny…, jistá únava z bytí…, změna hodnotové orientace… O tom přece zasvěceně mluví dosti rozsáhlá literatura. Například já se domnívám, že projevy života supercivilizací jsou kosmické povahy a my je prostě jen neumíme odlišit od přirozených vesmírných jevů. Tak proč by takovým projevem nemohl být i náš případ?“

„Je to lidské, příliš lidské,“ mínil Večerovskij. „Zjistili, že lidstvo stanulo na prahu vesmíru, zalekli se konkurence a rozhodli se, že tomu zabrání. Rozuměl jsem ti dobře?“

„A proč by to tak nemohlo být?“

„Protože tohle — to je román! Přesněji řečeno celá literatura v pestrobarevných laciných obálkách. Pokusy natáhnout chobotnici frak. Co chobotnici — chobotnici, která neexistuje…!“

Večerovskij odsunul svůj šálek, s lokty na stole si podepřel bradu pěstmi, povytáhl obočí a zadíval se někam nad mou hlavu.

„Jen si uvědom, jaká nám z toho vzniká karikatura,“ řekl. „A já už bych býval věřil, že přede dvěma hodinami jsme se na všem domluvili: nesejde na tom, jaká síla na nás útočí, důležité je, jak si pod tímto nátlakem počínat. Jenže teď vidím, že ty o tom absolutně nepřemýšlíš, ty se úporně, znovu a znovu vracíš k pokusům tu sílu identifikovat. Což tě nevyhnutelně zavádí k představě supercivilizace. Jsi dokonce ochoten zapomenout na své drobné námitky proti této hypotéze. A já vcelku chápu, proč to tak je. Kdesi v podvědomí neustále hlodá červík naděje, že taková supercivilizace je nakonec taky civilizace a dvě civilizace se jistě dokážou nějak domluvit, najít kompromis, aby se vlk nažral a koza zůstala celá… V nejhorším případě by se dalo před touto nepřátelskou, leč impozantní silou důstojně ustoupit a ušlechtile se podrobit, protože takový vítěz už za to stojí, a pak — stát se může všechno! — třeba i za svou moudrou pokoru získat nějakou tu případnou odměnu… A nevyvaluj na mě laskavě oči. Já jsem přece jasně řekl, že tohle se odehrává v tvém podvědomí. A neplatí to jen o tobě. Je to přece lidské, tak hluboce lidské! Boha jsme se sice zřekli, ale na vlastních nohou, bez opor a bez berliček, zatím stát neumíme. Jenže budeme muset! Nezbývá nám než se to naučit. Protože na vašem postavení není nejhorší to, že nemáte přátele. Vy jste totiž natolik osamoceni, že nemáte ani nepřátele! A to pořád nechcete pochopit.“

Večerovskij zmlkl. Pokusil jsem se tuto neočekávanou promluvu nějak strávit, snažil jsem se najít protiargumenty, namítat, polemizovat a s pěnou u úst dokazovat… ale co? To nevím. Měl pravdu — podrobit se velkolepému, mnohonásobně silnějšímu nepříteli není hanba. Což ovšem neznamená, že on by s tím souhlasil. To si myslím já. A vlastně ani já si to nemyslím, jen jsem se nad tím po jeho slovech zamyslel. Jenže já se přece skutečně cítil v kůži generála poražené armády, generála, který bloudí v krupobití dělových koulí a hledá šťastnějšího soka, aby mu odevzdal svou šavli. A přitom člověka ani tolik netrápí samotná porážka jako spíš ten prokletý fakt, že nenáviděného protivníka ne «může najít.

„Jak to, že nemáme nepřátele?“ zeptal jsem se. „Vždyť z celého toho cirkusu musí někdo mít nějaký užitek.“

„A kdo asi má užitek z toho,“ protáhl líně Večerovskij, „že kámen dopadá na zemský povrch se zrychlením devět celých osmdesát jedna?“

„Nerozumím.“

„Hozený kámen přece dopadá právě s tímto zrychlením.“

„No ano…“

„A nezdá se ti, že sem tu svou supercivilizaci násilím dokopáváš jen proto, abys vysvětlil…“

„Počkej… Co to s tím má společného…?“

„No tak kdo má podle tvého názoru užitek z toho, že kámen dopadá na zem právě zmíněným způsobem? Kdo?!“

Nalil jsem si čaj. Vypadalo to na pravdu typu dvakrát dvě jsou čtyři, ale já stejně ničemu nerozuměl.

„Chceš snad říct, že stojíme tváří v tvář živelní pohromě, či co? Nebo přírodnímu úkazu?“

„Přesně tak,“ přikývl Večerovskij.

„No když to bereš takhle, chlapče…,“ rozhodil jsem rezignovaně rukama, zavadil o sklenici a polil celý stůl. „Krruci práce…“

Zatímco jsem utíral stůl, Večerovskij rozšafně pokračoval.

„Ale ty by ses přesto měl vzdát epicyklů a pokusit se do středu soustavy umístit nikoli Zemi, ale Slunce. Hned si uvědomíš, jak se všechno zjednoduší.“

Hodil jsem mokrý hadr do dřezu.

„Takže ty už sis dal dohromady vlastní hypotézu,“ uzavřel jsem.

„Ano.“

„A byl bys tak laskav a vyložil mi ji? Já nechápu, proč jsi to neudělal hned, když tu byl Vajngarten.“

Večerovskij zamával obočím.

„Inu — každá hypotéza má při svém zrodu jeden závažný nedostatek: vždycky vyvolá spoustu polemik. A já s vámi rozhodně nechtěl polemizovat. Přál jsem si jen přesvědčit vás, že stojíte před jistou volbou a že tu volbu musíte učinit každý sám. Což se mi zřejmě nepodařilo. Moje hypotéza by se v takovém případě mohla stát pomocným argumentem, protože její podstata… a přesněji řečeno jediný praktický závěr, který z ní vyplývá, spočívá právě v tom, že nemáte nejen přátele, ale ani nepřátele. Asi jsem se dopustil chyby. Možná jsem se měl odhodlat k únavné diskusi, ve které byste si jasněji uvědomili svou skutečnou situaci. Věci se podle mého soudu mají takto…“

Nedá se říct, že bych jeho závěry nepochopil, ale na druhé straně nemohu tvrdit, že bych je se vším všudy přijal a strávil. Jeho teorie mě sice nepřesvědčila, ale musel jsem uznat, že všechno, co se s námi dělo, do tohoto modelu přesně zapadalo. A co víc, zapadalo do něj vůbec všechno, co se ve vesmíru kdy odehrávalo, odehrává a odehrávat bude, což je ostatně největší slabina této hypotézy, která tvrdí, že lano — to je takový provaz…

Kdyby platil jen zákon růstu entropie, zavládl by chaos. Pokud by naopak univerzálně působila poučka o nepřetržitě se zdokonalujícím všemocném rozumu, struktura kosmu by se také narušila. Rozhodně by to neznamenalo, že by se vesmír stal lepším nebo horším, byl by prostě jiný, protože nepřetržitě se vyvíjející rozum může mít jen jeden cíl: změnu podstaty přírody. Proto úhelný kámen Večerovského zákona spočívá v uchování rovnováhy mezi růstem entropie a vývojem rozumu. Proto neexistují a nemohou existovat supercivilizace, jelikož pod pojmem supercivilizace si představujeme právě rozum, který ve svém vývoji pokročil natolik, že začíná potlačovat zákon růstu entropie v kosmickém měřítku. A to, co se s námi momentálně děje, jsou první reakce vesmíru na hrozbu přeměny lidstva v supercivilizaci. Vesmír se brání.

Neptej se mě, říkal Večerovskij, proč se prvními vlaštovkami budoucích možných kataklyzmat stali právě Maljanov s Gluchovem. Neptej se ani na to, jaká je fyzikální povaha signálů, které porušily rovnováhu v onom koutku vesmíru, kde se Maljanov s Gluchovem dobrali svých zřejmě největších objevů. A už vůbec se nesnaž páčit ze mě popis hybných mechanismů tohoto zákona — o tom nic nevím, stejně jako se nic neví například o hybných mechanismech zákona zachování energie. Prostě jen víme, že všechny procesy se odehrávají takovým způsobem, že energie zůstává zachována. Všechny procesy se odehrávají tak, aby zmíněné Gluchovovy a Maljanovovy práce v souhře s milióny a milióny dalších prací za nějakou miliardu let nevedly ke konci světa. Na mysli samozřejmě nemám konec světa vůbec, ale konec toho světa, který vidíme kolem sebe, který tu byl už před miliardou let a který teď Maljanov s Gluchovem svými mikroskopickými pokusy o překonání entropie ohrožují, aniž by to sami tušili…

Asi nějak takhle — teď už ovšem nevím, zda správně, či ne zcela správně, nebo dokonce naprosto nesprávně — jsem to pochopil. Ani jsem se s ním nezačal hádat. Ono to i beztak nestálo za nic, a pokud se věci měly mít skutečně takto, připadalo mi mé postavení natolik beznadějné, že jsem prostě neměl ponětí, co na to odpovědět, jak se zachovat a proč vlastně dál žít! Jen si to představte! D. A. Maljanov versus Vesmír! To není ani ta tiplice zabitá cihlou. To není dokonce ani virus uprostřed Slunce…

„Poslouchej,“ řekl jsem mu. „Jestli je to tak, jak říkáš, tak proč tu, u všech všudy, ještě klábosíme? Vem je ďas, ty mé M-dutiny… Volba, volba! Prosím tě, jakápak volba?“

Večerovskij si rozvážným pohybem sejmul brýle a začal si prsty mnout otlačený kořen nosu. Dlouho, úmorně dlouho neřekl ani slovo. A já čekal. Protože jsem šestým smyslem chápal, že Večerovskij mě nemůže takhle opustit, to by nikdy neudělal, nikdy by mi tohle všechno nevykládal, kdyby se z toho nenašlo nějaké východisko, nějaká varianta, nějaká skutečná volba, hrom do police. Když si dožehlil nos, nasadil na něj brýle zpátky a velice tiše pronesl:

„Řekli mi, že cesta ta mě dovede až k oceánu smrti — a já se z půli vrátil. Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu…“

„No a?“ zeptal jsem se.

„Mám ti to opakovat?“

„Jen si posluž.“

Zopakoval to. Nejraději bych se býval rozplakal. Zbrkle jsem vyskočil od stolu, naplnil čajník a znovu ho postavil na plyn.

„Ještě že je na světě čaj,“ poznamenal jsem. „Jinak bych se už dávno válel namol opilý pod stolem.“

„Já mám přece jen raději kávu,“ opáčil Večerovskij.

A vtom jsem zaslechl, jak se v zámku venkovních dveří otáčí klíč. Asi jsem dočista zbělal, možná až zmodral, protože Večerovskij se ke mně naklonil a zašeptal:

„Klid, Dimo, klid… Vždyť jsem tu s tebou…“

Téměř jsem ho neslyšel.

V předsíni se otevřely další dveře, zašustily nějaké šaty, rozlehly se rychlé kroky, zavřeštěl Kaljam a — to jsem ještě seděl jako pařez — zazněl udýchaný Irčin hlas: „Kaljamuško…,“ a vzápětí hlasitěji: „Dimko!“

Už si nevzpomínám, jak jsem překonal těch pár metrů mezi kuchyní a předsíní. Popadl jsem Irku. do náruče, sevřel ji, přitiskl k sobě („Irko, Irko!“), vdechl vůni známých parfémů — měla taky mokré tváře a taky drmolila cosi podivného: „Tak ty jsi naživu, prokristapána… A já už si myslela… Dimko!“ Vzpamatovali jsme se. Přinejmenším já. Konečně mi došlo, že je to skutečně ona, a taky jsem si uvědomil, co to drmolí. A můj amorfní pařezovitý úžas vystřídal naprosto konkrétní všední úlek. Postavil jsem ji zpátky na podlahu, ucouvl, zahleděl se do jejích uplakaných očí (ani se zřejmě nestačila namalovat) a zeptal jsem se: „Co se stalo, Irko? Co tu děláš? A kde je Bobka?“ Myslím, že mě neposlouchala. Zarývala se mi prsty do rukou, horečnatě bloudila slzavýma očima po mé tváři a neustále opakovala:

„Já se z toho div nezbláznila… Už jsem si myslela, že to nestihnu… Co to všechno má znamenat…?“

Ruku v ruce jsme se spolu vmáčkli úzkými dveřmi do kuchyně, kde jsem ji hned usadil na svou židli a Večerovskij jí udělal silný čaj rovnou z konvičky s esencí. Lačně ho vypila, i když dobrou polovinu vybryndala na plášť. Vypadala k smrti vyděšená. Tvář měla tak ztrhanou, že jsem ji málem nepoznával. Oči zarudlé, rozcuchané vlasy trčely v chomáčích do stran. Vtom mě zamrazilo a já se pro jistotu opřel o dřez.

„Snad se něco nestalo Bobkovi?“ zeptal jsem se, sotva hýbaje jazykem.

„Bobkovi?“ opakovala nepřítomně. „A co s tím má společného Bobka? Já se kvůli tobě div nezbláznila… Co se tu vlastně děje?“ vykřikla najednou. „Byl jsi nemocný?“ Její oči mě znovu oběhly od hlavy až k patě. „Vždyť jsi zdráv jako řípa!“

Uvědomil jsem si, že mi bezděky klesla spodní čelist, a tak jsem ji zase přiklapl. Nechápal jsem nic. Večerovskij se tím nejklidnějším hlasem na světě zeptal:

„Dostala jsi nějakou špatnou zprávu, která by se týkala Dimy?“

Irka mě přestala rentgenovat a pohlédla na něj. Pak se najednou utrhla z místa, vyběhla do předsíně a okamžitě se vrátila k nám. V chůzi se přehrabovala v kabelce.

„Jen se podívejte…, podívejte se, co jsem dostala…“ Na podlahu se sypaly hřebínek, rtěnka, peníze, nějaké papírky a krabičky. „Propáníčka, tak kde to mám…? Aha!“ mrštila kabelkou na stůl, strčila roztřesenou ruku do kapsy pláště a vytáhla pomačkaný telegram. „Tady!“

Vytrhl jsem jí blanket a přelétl text očima. Ničemu jsem nerozuměl… STIHNOUT SNEGOVOJ… Pročetl jsem text ještě jednou a pak, ze zoufalství, znovu, tentokrát nahlas:

„DIMOU JE ZLE SNAZTE SE TO STIHNOUT SNEGOVOJ… Jak to — Sněgovoj? Proč Sněgovoj?“

Večerovskij mi telegram opatrně odebral.

„Odesláno je to dnes ráno,“ řekl. „Všechny údaje pošty, pokud tomu rozumím, jsou v pořádku…“

„A kdy byl odeslán?“ zeptal jsem se hlasitě, jako bych byl nahluchlý.

„Dnes ráno. V deset dvacet dva.“

„Proboha! A co ho to napadlo takhle krutě si ze mě vystřelit,“ řekla…»