Podpis čtyř

X Konec domorodce z ostrovů

Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující — nikdy jsem ho takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti — a ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se skličující depresí, které propadal v minulých dnech. Athelney Jones dokázal, že je v mimopracovní době docela společenský člověk, a na večeři si pochutnával jako pravý labužník. Pokud jde o mne, blažilo mě pomyšlení, že co nevidět dokončíme nesnadný úkol, a trochu jsem se i nakazil Holmesovou veselostí.

O případu, který nás vlastně svedl dohromady, se při večeři nikdo ani nezmínil.

Když bylo sklizeno se stolu, Holmes pohlédl na hodinky a nalil portské do tří sklenek.

„Připijme si na zdar naší malé výpravy,“ řekl. „Teď už ale je nejvyšší čas, abychom vyrazili. Máte pistoli, Watsone?“

„V psacím stole mám starý služební revolver.“

„Uděláte dobře, když si ho vezmete. Musíme být připraveni na všechno. Vidím, že před vraty už čeká drožka. Objednal jsem ji na půl sedmé.“

Bylo sedm hodin pryč, když jsme přijeli k westminsterskému přístavišti, a parní člun už nás tam očekával. Holmes si jej změřil kritickým pohledem.

„Je na něm něco, co prozrazuje, že jde o policejní člun?“

„Ano, ta zelená lucerna na boku.“

„Tak ji dejte pryč.“

Malá úprava byla provedena, vstoupili jsme na palubu a muži odpoutali kotevní lana. Jones, Holmes a já jsme se usadili na zádi člunu. U kormidla stál jeden muž, druhý obsluhoval motory a dva statní policisté zůstali na přídi.

„Kam pojedeme?“ zeptal se Jones.

„K Toweru. Řekněte jim, aby zůstali stát naproti Jacobsonově loděnici.“

Člun byl opravdu velice rychlý. Přehnali jsme se kolem dlouhého konvoje naložených bárek tak, jako by stály na místě. Holmes se spokojeně usmíval, když jsme předjeli i říční parník a nechali jej daleko za sebou.

„Na řece není loď, kterou bychom nedokázali dohonit,“ řekl.

„No — to sotva. Není tu ale moc člunů, které by dokázaly předhonit nás.“

„Musíme chytit Najádu, a ta má pověst nesmírně rychlého plavidla. Povím vám, jak se věci mají, Watsone. Pamatujete, jak mě trápilo, že pátrání uvízlo na takové maličkosti?“

„Pamatuji.“

„Nuže — ohromně jsem se duševně zrestauroval, když jsem se zabral do té chemické analýzy. Jeden z našich největších státníků prohlásil, že nejlepší odpočinek člověku přinese změna práce. A měl pravdu. Když se mi podařilo rozpustit uhlovodík — to byl totiž cíl toho pokusu — vrátil jsem se k problému Sholtových a celý případ jsem znovu promyslel. Moji chlapci propátrali oba břehy řeky po proudu i proti proudu bez výsledku. Člun nebyl v žádné loděnici ani v přístavišti a domů se také nevrátil. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by člun potopili, aby zahladili stopy, ačkoli jako jediná možnost i tato hypotéza zůstávala, kdyby všechny ostatní selhaly. Věděl jsem, že ten zatracený Small je povedený ptáček, ale nemyslel jsem si, že je schopen nějaké opravdu rafinované prohnanosti. Pak jsem si uvědomil, že určitě musel být nějaký čas v Londýně — poněvadž jsme měli důkazy, že ustavičně střežil Pondicherry Lodge — a že tedy sotva bude moci odjet okamžitě, ale že bude potřebovat nějaký krátký čas, přinejmenším aspoň den, aby uvedl do pořádku své záležitosti. To ovšem byl jen předpoklad, holá pravděpodobnost.“

„A mně se zdá, že dost slabá,“ řekl jsem. „Spíš bych předpokládal, že si všechno zařídil předem, ještě než se vypravil do Pondicherry Lodge.“

„To asi ne. V případě, že by se dostal do úzkých, bylo totiž to doupě pro něho příliš cenné, než aby se ho vzdal dřív, než bude mít jistotu, že se bez něho obejde. Uvažoval jsem však ještě o něčem jiném. Jonathana Smalla jistě muselo napadnout, že exotický zevnějšek jeho kumpána, i kdyby ho přestrojil sebelíp, může vzbudit pozornost a lidé si jej mohou dát do souvislosti s norwoodskou tragédií. Je dost mazaný, aby mu tohle došlo. Vyrazili proto ze svého hlavního stanu za tmy a Small si jistě přál, aby byli zpátky dřív, než se rozední. A teď: podle tvrzení paní Smithové odpluli na parním člunu po třetí hodině. To však už bylo poměrně dost světlo a přibližně za hodinu už lidé bývají vzhůru a vstávají. Usoudil jsem proto, že nemohli odplout příliš daleko. Smithovi dobře zaplatili, aby držel jazyk za zuby, zamluvili si u něho člun na definitivní útěk, vzali truhlu s pokladem a pospíchali s ní do svého úkrytu. V některé z příštích nocí, až by se přesvědčili, jaké stanovisko zaujaly noviny a zda mají nějaké podezření, odebrali by se pod rouškou noci na některou loď v Gravesendu nebo v Downsu, kde už nepochybně mají zajištěný odjezd do Ameriky nebo do kolonií.“

„Co ale s člunem? Ten si přece nemohli vzít do úkrytu s sebou?“

„Přesně tak. Usoudil jsem, že člun nemůže být příliš daleko, ačkoli jej nikde není vidět. Vžil jsem se proto do Smallova postavení a uvažoval jsem tak, jak asi mohl uvažovat on. Podle všeho by si uvědomil, že když člun pošle zpátky nebo jej bude mít v přístavišti, může se mu policie snadno dostat na stopu, pokud člun objeví. Jak tedy ten člun ukrýt, aby jej zároveň měl stále po ruce, kdykoli jej bude potřebovat? Položil jsem si otázku, co bych dělal já, kdybych byl v jeho kůži. Přišel jsem jen na jedinou možnost. Svěřil bych člun nějakému majiteli loděnice nebo lodní dílny s příkazem, aby na něm opravil nějakou bezvýznamnou maličkost. Ten by člun odtáhl do své kůlny nebo na dvorek, kde by byl bezpečně ukryt, ale odkud bych si jej mohl v několika málo hodinách zase vyzvednout.“

„To vypadá náramně jednoduše.“

„A právě ty nejjednodušší věci člověk zpravidla nejsnáz přehlédne. Rozhodl jsem se proto, že budu podle tohoto nápadu jednat. Vydal jsem se do terénu v tom nenápadném námořnickém oblečení a pátral jsem ve všech loděnicích podél řeky. Patnáctkrát jsem vyšel naprázdno, ale pošestnácté — u Jacobsona — jsem se dověděl, že jim přede dvěma dny svěřil Najádu muž s dřevěnou nohou a požádal je, aby provedli nějakou nicotnou opravu na kormidle. ,Jenže to kormidlo je úplně v pořádku,’ poznamenal mistr. ,Támhle kotví, je to ten člun s těma červenejma pruhama.’ Jenomže — koho jsem v té chvíli viděl přicházet? Mordecaie Smithe, pohřešovaného majitele člunu. Opilý byl jak zákon káže. Pochopitelně bych ho byl nepoznal, ale hned vybreptal jméno člunu i jak se jmenuje sám. ,Potřebuju člun dneska večír v osm hodin,’ řekl ,přesně v osm hodin, rozumíte, poněvadž si ho najali dva gentlemani, kterejm se nechce moc čekat.’ Zřejmě mu dobře zaplatili, poněvadž měl u sebe spoustu peněz a rozdával dělníkům šilinky. Kus cesty jsem ho sledoval, ale zapadl do putyky; vracel jsem se pak na dvorek do loděnice a naštěstí jsem cestou narazil na jednoho z těch svých mládenečků a postavil jsem ho ke člunu na hlídku. Bude stát na břehu a zamává na nás kapesníkem, až ti chlapi vyplují. My budeme kotvit o kus dál uprostřed proudu a moc bych se divil, kdybychom ty darebáky nechytili i s pokladem.“

„Naplánoval jste to všechno moc pěkně, ať už jsou to praví pachatelé nebo ne,“ řekl Jones, „kdybych ale celý ten podnik řídil já, poslal bych do Jacobsonovy loděnice policejní oddíl a dal tu podezřelou společnost pozatýkat, až by přišli.“

„K čemuž by nikdy nedošlo. Ten Small je totiž zatraceně práskaný chlápek. Pošle tam nejdřív špeha, a jakmile zjistí něco podezřelého, nevytáhne z brlohu paty nejmíň týden.“

„Mohl jste se však přilepit na paty Mordecaii Smithovi, aby vás dovedl k jejich úkrytu,“ řekl jsem.

„To bych zbytečně promarnil cely den. Vsadil bych sto proti jedné, že Smith vůbec neví, kde ti chlapi kvartýrují. Ten se nevyptává na nic, jen když má kořalu a dostane dobře zaplaceno. Pošlou mu zprávu, co má udělat. Ba ne — uvážil jsem všechny možnosti a tohle je ta nejlepší.“

Během tohoto rozhovoru jsme rychle projížděli pod nekonečnou řadou mostů, klenoucích se přes Temži. Když jsme míjeli City, poslední paprsky slunce zlatily kříž na věži katedrály svatého Pavla. Než jsme dorazili do Toweru, už bylo šero.

„Tamhle je Jacobsonova loděnice,“ řekl Holmes a ukázal na spleť stožárů a lan na surreyské straně. „Křižujte tady pomalu sem tam a držte se z dosahu té řady světel.“ Vytáhl z kapsy noční dalekohled a chvíli jím hleděl na břeh. „Hlídka, kterou jsem tam postavil, je na svém místě,“ poznamenal, „ale po kapesníku zatím ani památky.“

„Co kdybychom pluli ještě kus po proudu a tam si na ně počkali?“ řekl Jones horlivě.

Byli jsme v té chvíli všichni už dost rozčilení, dokonce i policisté a topiči, kteří měli jen velice mlhavou představu o tom, co se bude dít.

„Nemůžeme si být jisti vůbec ničím,“ odpověděl Holmes. „S pravděpodobností deset ku jedné poplují po proudu, ale s naprostou jistotou to tvrdit nemůžeme. Odtud vidíme na vjezd do loděnice a oni stěží mohou uvidět nás. Noc bude jasná, tmy se nemusíme bát. Musíme ale zůstat tady. Vidíte ty lidi na břehu, co se jich tam hemží pod plynovou lucernou?“

„To jsou dělníci z loděnice. Jdou z práce.“

„Vypadají jako horda špinavých rošťáků, a přece v každém z nich dříme jiskra nesmrtelnosti. Když se tak na ně člověk dívá, ani by ho to nenapadlo. A priori se to zdá nepravděpodobné. Člověk je podivná hádanka!“

„Kdosi tvrdí, že člověk je duše ukrytá ve zvířeti,“ podotkl jsem.

„Pěkně o tom mluví Winwood Reade,“ řekl Holmes. „Tvrdí, že jednotlivec sice je neřešitelná záhada, ale v množství se z něho stává matematická jistota. Člověk například nikdy nemůže předvídat, co udělá jednotlivec, ale může přesně uhodnout, jak se zachová určité množství průměrných lidí. Jedinci se navzájem liší, ale procenta zůstávají konstantní. Statistiky to dokazují. Ale počkat — není to tam kapesník? No ovšem, třepe se tam něco bílého.“

„Ano, je to ten váš hoch,“ zvolal jsem. „Vidím ho zřetelně.“

„A tamhle je Najáda,“ vykřikl Holmes, „a ujíždí jak ďas! Plnou parou vpřed, kamaráde. Stíhejte ten člun se žlutou lucernou. Proboha, nikdy si to neodpustím, jestli nám unikne!“

Najáda nepozorovaně proklouzla vjezdem do loděnice a rozjela se za dvěma či třemi malými loďkami, takže než jsme ji uviděli, stačila už nabrat pořádnou rychlost. Teď ujížděla dolů po proudu, držela se stále poblíž břehu a řítila se vpřed přímo fantastickou rychlostí. Jones na ni zamračeně hleděl a zavrtěl hlavou.

„Je hrozně rychlá,“ řekl. „Pochybuju, že ji dohoníme.“

„Musíme ji dohonit!“ vykřikl Holmes se zaťatými zuby. „Hej, topiči, přikládejte, přikládejte přece! Ukažte, co dokážeme my! Musíme Najádu dostat, i kdybychom měli náš člun podpálit!“

Drželi jsme se poměrně blízko za Najádou. V topeništích jen hučelo a mocné stroje hřmotily a bušily jak veliké kovové srdce. Ostrá a strmá příď se zařezávala do klidné říční hladiny a rozrážela napravo i nalevo dvě valící se vlny. Při každém úderu stroje jsme nadskočili a otřásli se jak živá bytost. Velká žlutá lucerna na boku našeho člunu vrhala před nás chvějivý sloup světla. Přímo před námi temná skvrna na vodě prozrazovala, kde Najáda je, a vějíř bílé pěny za ní naznačoval, jakou rychlostí ujíždí. Hnali jsme se kolem bárek, parníčků a obchodních lodí a mezi nimi; za některými jsme projeli, jiné jsme objížděli. Z temnoty na nás volaly lidské hlasy, ale Najáda se s rachotem řítila pořád dál a my jsme se jí drželi těsně v patách.

„Přiložte, hoši, přiložte tam!“ volal Holmes, dívaje se dolů do strojovny, zatímco prudký žár odtamtud ozařoval jeho dychtivý obličej s orlími rysy. „Vyždímejte z kotle tolik páry, kolik se dá.“

„Řekl bych, že teď jsme trochu rychlejší než oni,“ pravil Jones, který z Najády nespouštěl oči.

„Docela jistě,“ řekl jsem já. „Za pár minut je dohoníme.“

V tom okamžiku nás však potkala smůla a mezi námi a Najádou se octl remorkér se třemi vlečnými čluny. Jen prudkým strhnutím kormidla do strany jsme se vyhnuli srážce, a než jsme dokázali konvoj obeplout a pokračovat v pronásledování, Najáda získala nějakých dvě stě metrů náskok. Přesto však nám stále zůstávala v dohledu, poněvadž kalné, rozplizlé šero se proměnilo v jasnou, hvězdnou noc. Kotle hrozily prasknutím a kostra našeho křehkého člunu vibrovala a otřásala se pod zběsilým tlakem páry, která nás hnala kupředu. Prolétli jsme Poolem, minuli Západoindické doky, propluli jsme dlouhým Deptford Reachem, a když jsme objeli ostrůvek zvaný Isle of Dogs, pokračovali jsme v honbě. Nejasná skvrna před námi se teď zřetelně proměnila v ostré kontury ladné Najády. Jones na ni zamířil reflektor, takže jsme jasně viděli postavy na palubě. Na zádi seděl muž, mezi koleny měl něco černého a skláněl se nad tím. Vedle něho ležela jakási černá hromada, která vypadala jako novofoundlandský pes. U kormidelního kola stál chlapec a na pozadí rudé záře z kotelny jsem uviděl starého Smithe, vysvlečeného do půli těla a zuřivě házejícího lopaty uhlí do topeniště. Zpočátku možná trochu pochybovali o tom, zda je skutečně pronásledujeme, ale teď, když jsme projížděli každou oklikou a každou zatáčkou, kterou udělali oni, muselo jim to už být zcela jasné. V Greenwichi nás od nich dělilo asi tři sta kroků. V Blackwellu už to nebylo víc než dvě stě padesát. Na své pestré životní dráze jsem se už zúčastnil štvanic na mnoho nejrůznějších tvorů v různých končinách světa, ale nikdy jsem při podobné zábavě ještě nepocítil tak divoké vzrušení, jaké mi poskytla tato pekelná honba na lidi na vlnách řeky Temže. Metr za metrem jsme se k nim neodvratně blížili. V nočním tichu jsme slyšeli rachot a supění jejich parostroje. Muž na lodní zádi se stále ještě krčil nad palubou a paže se mu pohybovaly, jako by byl něčím zaměstnán. Jen tu a tam zvedl hlavu a pohledem odhadl vzdálenost, která nás dosud dělila. Blížili jsme se stále víc. Jones na ně zařval, aby zastavili. Nebyli jsme už od nich vzdáleni víc než na čtyři lodní délky a oba čluny se řítily vskutku fantastickou rychlostí. Byli jsme na přímém toku řeky, z jedné strany jsme měli Barking Level a na druhé se prostíraly melancholické močály — Plumstead Marshes. Na náš pokřik muž na zádi vyskočil a zahrozil nám zaťatými pěstmi, proklínaje nebe i peklo vysokým křaplavým hlasem. Byl to veliký, statný chlap, a jak stál rozkročmo, aby udržel rovnováhu, bylo vidět, že místo pravé nohy má od stehna dolů dřevěnou protézu. Jakmile se ozval jeho rezavý, zlostný křik, začalo se cosi hýbat v té tmavé schoulené hromadě na palubě. Proměnila se v drobounkého černého mužíka — nejmenšího, jakého jsem kdy viděl — s velikou zdeformovanou hlavou a kšticí zknotovaných, nečesaných vlasů. V tom okamžiku už Holmes držel revolver v ruce, a když jsem uviděl to divoké, odporné stvoření, sáhl jsem po své zbrani i já. Divoch byl zahalený do jakéhosi tmavého pláště nebo přikrývky, takže mu bylo vidět jen tvář; ta však stačila k tomu, aby člověk strávil bezesnou noc. Nikdy v životě jsem neviděl rysy tak hluboce poznamenané veškerou myslitelnou bestialitou a krutostí. Malá očka blýskala a planula zlým světlem a odulé rty odhalovaly zuby, které na nás cenil a jimiž skřípal s téměř zvířecí zuřivostí.

„Střelte, jakmile zvedne ruku,“ řekl Holmes klidně.

V té chvíli nás od nich dělila už jen jedna lodní délka, takže jsme měli kořist na dosah. Dodnes vidím ty dvě postavy, jak tam stály: široce rozkročený běloch, hulákající na nás kletby, a ten demaskovaný trpaslík s úděsnou tváří a silnými žlutými zuby, které na nás cenil ve světle našeho reflektoru.

Štěstí, že jsme ho viděli tak jasně. Před našima očima vytáhl odněkud z hábitu krátký, kulatý kousek dřeva, podobný školnímu ukazovátku, a přiložil jej ke rtům. Obě naše pistole třeskly zároveň. Otočil se kolem své osy, rozhodil rukama, přidušeně zachroptěl a skácel se do řeky. Zahlédl jsem ještě záblesk jeho jedovatých, výhružných očí v bílé zpěněné vodě. Ve stejném okamžiku se muž s dřevěnou nohou vrhl na kormidlo a prudce je strhl do strany, Najáda ostře zahnula k jižnímu břehu a my jsme přelétli kolem její zádi ve vzdálenosti pouhých několika stop. Okamžitě jsme zamířili za ní, ale Najáda už byla těsně u břehu. Bylo to divoké a opuštěné místo, měsíc tam ozařoval nesmírné rozlohy močálů s jezírky stojaté vody a ostrůvky zahnívající vegetace. Člun s mlaskavým nárazem najel na bahnitý břeh, příď vylétla vysoko do vzduchu a záď se ponořila do vody. Uprchlík z něho vyskočil, ale okamžitě se celou délkou protézy zabořil do rozbahněné půdy. Marně se zmítal a zápasil: nebyl s to udělat jediný krok kupředu ani dozadu. Řval v bezmocném vzteku a zuřivě kopal druhou nohou do bahna, ale veškeré jeho úsilí vedlo jen k tomu, že se dřevěnou protézou pořád víc a víc bořil do rozměklého břehu. Když jsme dopluli v policejním člunu k němu, vězel už tak hluboko, že jsme ho byli s to vyprostit pouze s pomocí lana, jehož konec jsme mu hodili kolem ramen. Vytáhli jsme ho na palubu jako nějakou dravou rybu. Oba Smithové, otec i syn, seděli zamračeně ve svém člunu, ale na náš rozkaz dost krotce přestoupili k nám. Najádu jsme opět stáhli na vodu a lanem jsme ji připoutali k zádi policejního člunu. Na její palubě stála důkladná železná truhla, jaké se vyrábějí v Indii. Nemohlo být pochyb, že v ní je ten Sholtův zlořečený poklad. Klíč u ní nebyl, ale byla značně těžká, a tak jsme ji opatrně přenesli do naší malé kajuty. Když jsme zvolna pluli nazpět proti proudu, svítili jsme reflektorem na všechny strany, ale po domorodci z Andamanských ostrovů nebylo nikde ani památky. Kosti toho podivného návštěvníka našich břehů spočívají kdesi v černém bahně na dně Temže.

„Podívejte se sem,“ řekl Holmes a ukázal na dřevěný průvlak. „Naše pistole přece jen nebyly dost rychlé.“ A opravdu, hned vedle místa, kde jsme při honbě stáli, byl zabodnutý jeden z těch vražedných trnů, které jsme tak dobře znali. Zasvištěl mezi námi patrně v okamžiku, kdy jsme vystřelili. Holmes se tomu usmál a se svou známou lehkomyslností pokrčil rameny, já se však přiznám, že se mi udělalo nanic při pomyšlení na hroznou smrt, která nás té noci tak těsně minula.