Podpis čtyř

VIII Příležitostní malí detektivové z Baker Street

„Co teď?“ zeptal jsem se. „Toby ztratil gloriolu neomylnosti.“ „Řídil se jen svými smysly,“ řekl Holmes, sundal psa ze sudu a vedl ho ven ze skladiště dřeva. „Když vezmete v úvahu, jaké množství kreozotu se v Londýně každý den rozváží, nemůžete se divit, že nám někdo zkřížil stopu. Hodně se ho teď užívá, hlavně k impregnování dřeva. Nemůžeme svalovat vinu na chudáka Tobyho.“ „Budeme se asi znova muset dostat na původní stopu.“ „Ovšem. A nemusíme se naštěstí vracet ani moc daleko. Na rohu Knight's Place zmátly zřejmě psa dvě různé kreozotové stopy, které se tam křižovaly a rozbíhaly každá jiným směrem. Vydali jsme se po té špatné a teď prostě musíme najít tu správnou.“

Nebyly s tím větší nesnáze. Odvedli jsme Tobyho na místo, kde se dal oklamat. Chvilku pobíhal v širokém kruhu kolem dokola a konečně vyrazil jiným směrem.

„Musíme dát pozor, aby nás teď nedovedl na místo, odkud ten sud kreozotu přivezli,“ poznamenal jsem.

„To už mě taky napadlo. Všimněte si ale, že běží pořád po chodníku, zatímco sud vezli po vozovce. Ba ne, teď jsme na správné stopě.“

Toby nás vedl dolů k řece, přeběhl Belmont Place a Prince's Street. Na konci Broad Street seběhl až k vodě, kde bylo malé dřevěné přístaviště. Zavedl nás až na okraj můstku a tam zůstal stát. Kňučel a hleděl na kalný říční proud.

„Máme smůlu,“ řekl Holmes. „Tady nasedli do člunu.“

U přístaviště bylo připoutáno několik pramiček a kocábek. Obešli jsme je s Tobym všechny, ale přestože jednu po druhé horlivě očichal, žádnou stopu nenašel.

Hned u primitivního můstku stál cihlový domek a ze vzdálenějšího okna visel dřevěný štít. Velkými písmeny na něm stálo „Mordecai Smith“ a pod tím „Půjčovna loděk — na hodinu i na den“. Další nápis nade dveřmi nás informoval, že tam mají i parní člun, a tuto skutečnost potvrzovala i velká hromada koksu složeného na molu. Sherlock Holmes se pomalu rozhlédl kolem sebe a výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého.

„Zpropadeně,“ řekl. „Ti chlapi jsou prohnanější, než jsem očekával. Zdá se, že zametli stopy. Obávám se, že to měli všechno dobře narežírováno předem.“

Kráčel ke dveřím domku, ale ty se pojednou otevřely a vyběhl z nich asi šestiletý kudrnatý klouček, následovaný obtloustlou, červenolící ženou, která držela v ruce velkou mycí houbu. „Marš zpátky a umejt, Jacku,“ křičela. „Marš domů, darebáku! Jestli přijde táta a takhle tě uvidí, schytáme to od něho oba.“

„To je ale rozkošný klouček!“ zvolal Holmes strategicky. „Lumpík s růžovými tvářičkami! Poslyš, Jacku, copak bys rád?“

Chlapec se na okamžik zamyslel.

„Šilink,“ řekl.

„A co bys chtěl radši?“

„Dva šilinky,“ odpověděl malý chytráček po krátkém přemýšlení.

„Tady je máš! Chytej! — Máte roztomilé dítě, paní Smithová!“

„Pánbu požehnej, pane, ale hotovej čert! Někdy si s ním nevím rady, hlavně když starej bejvá celý dni pryč.“

„On je pryč?“ řekl Holmes rozčarovaným tónem. „To mě mrzí, poněvadž jsem chtěl s panem Smithem mluvit.“

„Je pryč od včerejška od rána, a abych vám pravdu řekla, začínám o něho mít starost. Jestli jste si ale přišel vypůjčit loďku, můžu vám posloužit sama.“

„Chtěl jsem si najmout parní člun.“

„To je malér, protože s tím právě odjel. Ale nejde mi to do hlavy, poněvadž vím, že na něm má uhlí tak nejvějš do Woolwicku a zpátky. Kdyby si vzal obyčejnou bárku, neřekla bych nic, poněvadž ho práce často zavede až do Gravesendu, a když tam má co dělat, zůstane tam přes noc. Co si ale počne s parním člunem bez uhlí?“

„Mohl si uhlí koupit v některém přístavišti na řece.“

„To moh, jenže to můj starej nemá ve zvyku. Kolikrát přede mnou nadával na ty zloděje, co chtěj za pár mizernejch pytlů nekřesťanský peníze. A pak, víte, nelíbil se mi ten chlap s tou dřevěnou nohou, měl takovej hnusnej ksicht a mluvil jak nějakej cizák. Proč se tady asi pořád potloukal?“

„Chlap s dřevěnou nohou?“ řekl Holmes mírně překvapen.

„No jo, takovej chlap s ksichtem hnědým jak vopice. A sháněl tu mýho starýho už párkrát. Včera v noci ho vyburcoval z postele, jenže můj starej asi věděl, že má přijít, poněvadž měl ve člunu zatopíno pod kotlem. Řeknu vám na rovinu, milej pane, že se mi to všechno dvakrát nelíbí.“

„Ale prosím vás, paní Smithová,“ řekl Holmes a pokrčil rameny, „děláte si zbytečné starosti. Jak můžete tvrdit, že to byl zrovna ten člověk s dřevěnou nohou, kdo k vám v noci přišel? Nechápu, jak si tím můžete být tak jistá.“

„Poznala jsem ho po hlase. Znám totiž ten jeho hlas už od dřívějška — takovej dutej a chraplavej. Zaťukal na okno — mohly bejt tak tři hodiny. ,Hejbni kostrou, kamaráde,’ povídal ,musíme sebou hodit.’ Můj starej vzbudil Jima — to je náš nejstarší syn — a vypadli z baráku, mně neřekli ani slovo. Slyšela jsem, jak ta jeho dřevěná hnáta ťuká po kamenech.“

„A byl ten člověk s dřevěnou nohou sám?“

„To vám teda nepovím, to vopravdu ne. Nikoho jinýho jsem ale neslyšela.“

„Škoda, paní Smithová. Potřeboval jsem parní člun a moc mi doporučovali ten váš — No, jak se ten váš člun jmenuje?“

„Najáda přece.“

„Nu ovšem! Není to ten starý zelený člun s takovým širokým žlutým pruhem nad ponorem?“

„To ne. Náš je krásně udržovanej, takovejch najdete na řece málo. Je čerstvě natřenej — na černo a s dvěma červenejma pruhama.“

„Děkuji. Doufám, že se o panu Smithovi brzo něco dovíte. Mám cestu podle řeky, a kdybych tam někde Najádu uviděl, vzkážu panu manželovi, že o něho máte obavy. Říkáte, že má černě natřený komín?“

„Ne, ne — černej s bílým pruhem.“

„Promiňte — nu ovšem. Černé jsou jen boky člunu, já vím. Na shledanou, paní Smithová. Tamhle je převozník s pramičkou, Watsone. Dáme se převézt na druhou stranu řeky.“

„U takovýchhle lidí,“ řekl Holmes, když jsme usedli na příď pramice, „je nejdůležitější nikdy nepřipustit, aby si mysleli, že jejich informace pro vás mají sebemenší význam. Jak zjistí zájem, mlčí jak zařezáni. Když je ale člověk poslouchá lhostejně a zdánlivě na půl ucha, jako já paní Smithovou, doví se od nich obvykle všechno, co chce.“

„Náš další postup se teď zdá docela jasný,“ řekl jsem.

„Nuže — co byste tedy dělal?“

„Najal bych si člun a jel bych po řece po stopách Najády.“

„To by byla nesmírná práce, milý příteli. Mohla přistát u kteréhokoli přístaviště na obou stranách řeky — odtud až do Greenwiche. Hned za mostem začíná hotový labyrint přístavních můstků a to se táhne celé míle. Trvalo by vám kolik dní, než byste je všechny prohledal, kdybyste se do toho pustil sám.“

„V tom případě to svěřte policii.“

„Kdepak. Zavolám podle všeho Athelneye Jonese až v posledním okamžiku. Není to špatný chlapík a nerad bych udělal něco, co by ho mohlo poškodit v zaměstnání. Umínil jsem si, že tenhle případ vyřeším sám, když už jsem se s ním dostal tak daleko.“

„Co kdybychom si tedy dali do novin inzerát a požádali v něm o informace správce přístavišť?“

„Och, to by bylo ještě horší! Naši přítelíčkové by okamžitě zjistili, že jsme jim v patách, a frnkli by nám z Anglie. Je dost pravděpodobné, že chtějí stejně odjet, ale pokud se budou domnívat, že jim nehrozí nebezpečí, nebudou s tím pospíchat. Jonesova energie nám při tom jen poslouží, neboť jeho verze případu se jistě dostane do denního tisku a uprchlíci si budou myslet, že po špatné stopě jdou všichni.“

„Tak co bychom tedy měli podniknout?“ zeptal jsem se, když jsme přistáli poblíž millbankské trestnice.

„Vezmeme si tamhleten fiakr, pojedeme domů, nasnídáme se a hodinku si zdřímneme. Jak to vypadá, budeme dnes v noci muset být zase vzhůru. Hej, šéfe, zastavte nám u telegrafního úřadu! Tobyho si zatím necháme u sebe, může nám být ještě užitečný.“

Zastavili jsme před poštou v Great Peter Street a Holmes odtamtud poslal telegram.

„Komu myslíte, že jsem telegrafoval?“ zeptal se, když jsme se znova rozjeli.

„To opravdu nevím.“

„Vzpomínáte si na tu tlupu příležitostných malých detektivů z Baker Street, kterých jsem použil v případě Jeffersona Hopa?''

„Jak by ne,“ řekl jsem s úsměvem.

„A tohle právě je případ, ve kterém nám mohou prokázat neocenitelné služby. Jestli selžou, použiju jiných prostředků; nejdřív to ale zkusím s nimi. Ten telegram jsem poslal umouněnému malému poručíku Wigginsovi a doufám, že se u nás se svou tlupou objeví, dřív než se nasnídáme.“

Bylo už mezi osmou a devátou hodinou a začal jsem pociťovat značnou fyzickou vyčerpanost po veškerém tom vzrušení probdělé noci. Byl jsem unavený a ochablý, zmořený na duchu i na těle. Postrádal jsem onoho profesionálního entuziasmu, který poháněl mého přítele, ale zároveň jsem se nedokázal na celou věc dívat jako na pouhý abstraktní intelektuální problém. Pokud šlo o Bartholomewa Sholta a jeho smrt, o tom jsem neslyšel nic dobrého a necítil jsem k jeho vrahům přílišnou nenávist. Něco jiného však byl ten poklad. Patřil — nebo aspoň jeho část — plným právem slečně Morstanové. Dokud tu byla naděje, že jej objevím, byl jsem ochoten zasvětit svůj život tomuto jedinému úkolu. Pravda, najdu-li jej, i ona se pro mne pravděpodobně stane navždy nedostupnou. Byla by to však malicherná a sobecká láska, kdyby se dala ovlivnit podobnými myšlenkami. Dává-li si Holmes takovou práci s vypátráním zločinců, mám já desetkrát víc důvodů k tomu, abych se snažil najít poklad.

V Baker Street jsem se vykoupal a kompletně převlékl, což mě osvěžilo téměř zázračně. Když jsem přišel dolů do našeho pokoje, bylo už prostřeno k snídani a Holmes naléval kávu.

„Tady to máte,“ řekl se smíchem a ukázal na rozevřené ranní noviny. „Energický Jones a všudypřítomný reportér už to spojenými silami všechno zorganizovali. Vy už ale celého toho případu máte po krk, že? Raději si nejdřív vemte šunku s vejci.“

Vzal jsem od něho noviny a přečetl si krátkou zprávu s titulkem „Záhadný případ v Upper Norwoodu“.

„Včera kolem půlnoci,“ psali ve Standardu, „byl pan Bartholomew Sholto z Pondicherry Lodge v Upper Norwoodu nalezen mrtev ve svém pokoji za podezřelých okolností. Pokud jsme mohli zjistit, nebyly na těle pana Sholta shledány žádné známky násilí, byla však odcizena sbírka indických drahokamů, kterou zesnulý gentleman zdědil po svém otci. Mrtvého objevili pánové Sherlock Holmes a doktor Watson, kteří do domu zavítali v doprovodu pana Thaddeuse Sholta, bratra zesnulého. Mimořádně šťastnou shodou okolností meškal právě na norwoodském policejním komisařství pan Athelney Jones, známý člen sboru policejních detektivů, a dostavil se na místo půl hodiny po vyhlášení poplachu. Ihned zaměřil své školené a osvědčené schopnosti k vypátrání pachatelů, což bylo vzápětí korunováno uspokojivým výsledkem: vazba byla uvalena na bratra zesnulého, pana Thaddeuse Sholta, na správcovou domu, paní Bernstonovou, indického komorníka jménem Lal Rao a vrátného či hlídače jménem McMurdo. Je mimo pochybnost, že zloděj či zloději byli s domem dobře obeznámeni, neboť pan Jones, proslulý svými technickými znalostmi a detailními pozorovacími schopnostmi, nezvratně prokázal, že bídáci nemohli do domu přijít dveřmi ani oknem, ale museli vniknout po střeše budovy a odtud sklápěcími dvířky do místnosti, která sousedí s tou, v níž bylo nalezeno tělo mrtvého. Tato skutečnost, spolehlivě zjištěná a ověřená, dokazuje s konečnou platností, že nešlo o loupež pouze náhodnou. Rychlý a energický zákrok mužů zákona jen potvrzuje, jak je věci na prospěch, ujme-li se podobných případů rázný a svrchovaně inteligentní muž. Nemůžeme se ubránit závěru, že zkušenost z tohoto případu poskytuje pádný argument těm, kdož žádají, aby naši detektivové byli více decentralizováni a dostávali se tak do těsnějšího a účinnějšího kontaktu s případy spadajícími do jejich kompetence.“

„Není to nádhera?“ řekl Holmes a zazubil se nad šálkem kávy. „Co si o tom myslíte?“

„Můžeme mluvit o štěstí, že kvůli tomu zločinu nezatkli nás.“

„To bych prosil. Dostane-li Jones další ze svých záchvatů energie, nejsme myslím v bezpečí dokonce ani teď.“

V tom okamžiku se ozvalo dlouhé zazvonění a uslyšel jsem naši hospodyni paní Hudsonovou, jak rozčileně zvýšila hlas plný pohoršení a výtek.

„Proboha, Holmesi,“ zvolal jsem a napůl vstal, „tak se mi zdá, že už pro nás jdou.“

„Ale ne, tak zlé to s námi ještě není. Tohle jsou naši pomocníci — příležitostní malí detektivové z Baker Street.“

Při těchto slovech se na schodech rozlehl rychlý cupot bosých nohou, štěbetání vysokých hlásků a do pokoje vpadl asi tucet umouněných otrhánků z ulice. Navzdory bouřlivému příchodu bylo vidět, že mezi nimi panuje jistá disciplína, neboť neprodleně nastoupili do řady a zírali na nás s očekáváním ve tvářích. Jeden z nich, větší a starší než ostatní, vystoupil kupředu s ležérním a povzneseným výrazem, který se na tváři takového strašáčka ze zelí vyjímal neobyčejné legračně.

„Obdržel jsem vaši zprávu, pane,“ řekl, „a vyhlásil jsem jim hned pohotovost. Dostaneme tři šilinky šest pencí za lístky.“

„Tady jsou,“ řekl Holmes a vylovil z kapsy pár stříbrňáků. „Příště se budou hlásit tobě, Wigginsi, a mně se přijdeš ohlásit jenom ty. Nemůžete mi vpadat do domu tak jako teď. Je to ale dobré aspoň k tomu, že teď všichni uslyšíte mé pokyny. Musíte mi zjistit, kam se poděl parní člun Najáda. Majitel se jmenuje Mordecai Smith a člun je černý s dvěma červenými pruhy nad ponorem. Komín má černý s bílým proužkem. Bude někde dole na řece. Jeden hoch by měl zůstat u Smithova přístaviště naproti millbankské trestnici, aby mi dal hned vědět, kdyby se snad člun vrátil. Musíte si úkoly mezi sebou rozdělit a důkladně prohledat oba břehy řeky. Jakmile něco zjistíte, okamžitě mi podejte zprávu. Je vám vše jasné?“

„Rozkaz, veliteli!“ řekl Wiggins.

„Platit vám budu stejně jako dřív a ten, kdo člun objeví, dostane navíc guineu. Tady je mzda na den dopředu. Odchod!“

Dal každému šilink a za moment se už řítili s hlukem dolů po schodech. Za pár okamžiků jsem viděl, jak se hrnou po ulici.

„Jestli je člun někde na vodě, určitě ho najdou,“ řekl Holmes a vstal od stolu, aby si zapálil dýmku. „Vlezou všude, všechno vidí, všechno zaslechnou. Doufám, že jej do večera vyslídí. Nám teď nezbývá než čekat na zprávu. Po přerušené stopě se nemůžeme vydat dřív, než najdeme Najádu nebo pana Mordecaie Smithe.“

„Dám Tobymu tyhle zbytky, snad si na nich pochutná. Jdete si lehnout, Holmesi?“

„Ne, nejsem unavený. Já prostě mám zvláštní konstituci. Nepamatuji se, že by mě někdy unavila práce; zato nečinnost mě vyčerpává totálně. Zakouřím si a popřemýšlím o té prapodivné historii, do níž nás zasvětila naše švarná klientka. Jestli měl někdy někdo před sebou lehký úkol, pak jsme to dnes my. Lidé s dřevěnýma nohama se nevyskytují za každým rohem a řekl bych, že i ten druhý člověk je naprostý unikát.“

„Zas už ten druhý!“

„Rozhodně z něho nechci před vámi dělat nějakou záhadu. Měl byste si o něm udělat vlastní názor. Vemte v úvahu známá fakta. Maličké stopy, prsty, které nikdy nebyly stlačeny k sobě v botě, bosá noha, hůl jako hrom s kamennou hlavicí, neobyčejná mrštnost a otrávené malé trny. Co vám to všechno říká?“

„Že to musel být nějaký divoch!“ zvolal jsem. „Možná některý z těch Indů, kteří byli spojenci Jonathana Smalla.''

„To sotva,“ řekl. „Při prvním pohledu na ty podivné zbraně mě to také napadlo, ale pozoruhodný charakter těch stop mě přinutil změnit názor. Někteří domorodci z Indického poloostrova jsou sice malé postavy, ale žádný by nemohl zanechat takovéhle stopy. Indové mívají dlouhou a štíhlou nohu. Mohamedáni, kteří nosí sandály, mají palec zřetelně oddělený od ostatních prstů, poněvadž mezi ním a dalším prstem obvykle prochází řemínek. A ty miniaturní šípy se také dají vystřelovat jen jediným způsobem, totiž z foukačky. Kde tedy máme toho našeho divocha hledat?“

„V Jižní Americe,“ hádal jsem nazdařbůh.

Natáhl ruku a vyndal z přihrádky objemný svazek.

„Tohle je první díl právě vydávaného zeměpisného slovníku. Lze jej pokládat za nejmodernější, zcela nespornou autoritu. A co nám říká? ,Andamanské ostrovy leží 340 mil severně od Sumatry, v Bengálském zálivu.’ Hm! To nám moc nepomůže. Co tu máme ještě? Vlhké podnebí, korálové útesy, žraloci, Port Blair, trestanecká kasárna, ostrov Rutland, bavlníkové plantáže — A, tady to máme! Domorodce z Andamanských ostrovů lze pravděpodobně pokládat za nejmenší lidské plemeno na zeměkouli, ačkoli někteří antropologové tvrdí, že ještě menší jsou afričtí Křováci a diggerští Indiáni v Americe a v Ohňové zemi. Jejich průměrná výška nedosahuje čtyř stop, přestože mezi nimi najdeme dospělé jedince, kteří jsou ještě mnohem menší. Jsou divocí, nevlídní a nesnášenliví, nicméně schopní proměnit se v nejoddanější přátele, je-li získána jejich důvěra.’ Toho si povšimněte, Watsone. A teď si poslechněte tohle:,Od přírody jsou oškliví, mají velké deformované hlavy, malé pichlavé oči a zkřivené rysy obličeje. Jejich ruce a nohy jsou však mimořádně malé. Jsou tak nesnášenliví a divocí, že veškeré snahy britských úředníků získat si jejich náklonnost skončily neúspěchem. Vždy byli postrachem posádek ztroskotaných lodí, neboť ubíjejí zachráněné plavce holemi s kamennými hlavicemi nebo je usmrcují otrávenými šípy. Podobné masakry bývají pravidelně zakončovány kanibalskými hodokvasy.’ Roztomilí lidičkové, vskutku k pomilování! Kdyby tomu chlapíkovi bylo dovoleno, aby jednal podle svých choutek, mohla ta naše záležitost skončit ještě mnohem hrůzněji. Jsem si jist, že i takhle Jonathan Small hořce lituje, že použil jeho služeb.“

„Kde ale mohl k tak podivnému kumpánovi přijít?“

„Ach, to se mne ptáte víc, než vám mohu říci. Jestliže jsme však už zjistili, že Small přijel do Anglie z Andamanských ostrovů, nemusíme se příliš divit ani tomu, že si s sebou přivezl domorodého kumpána. Brzo se o něm nepochybně dovíme všechno. Poslyšte, Watsone, vypadáte hrozně unaveně. Natáhněte se na pohovku a já se vás pokusím uspat.“

Vzal si z kouta housle, a když jsem se uvelebil, začal hrát jakousi hlubokou zasněnou melodii, zřejmě vlastní skladbu, neboť měl pozoruhodný improvizační talent. Mlhavě si vzpomínám na jeho vychrtlé ruce, vážnou tvář, na stoupavé a klesavé pohyby smyčce. Pak se mi zdálo, že pokojně odplouvám po měkkém moři tónů, až jsem se octl v říši snů, kde na mě hleděla líbezná tvář Mary Morstanové.