Podpis čtyř

VI Sherlock Holmes podává důkaz

„A teď, Watsone,“ řekl Holmes a zamnul si ruce, „máme půlhodinku pro sebe. Musíme jí dobře využít. Jak jsem vám už řekl, případ je pro mne téměř uzavřen. Byla by však chyba podléhat přílišné sebedůvěře. Teď se to zdá jednoduché, ale pod tím vším se může skrývat ještě něco jiného.“

„Vám se to zdá jednoduché!“ vybuchl jsem.

„Ovšem,“ řekl s výrazem profesora medicíny přednášejícího na fakultě studentům. „Sedněte si prosím tamhle do kouta, aby vaše stopy případně nezkomplikovaly vyšetřování. A teď do práce! Předně: jak se sem ti lidé dostali a jak se dostali odtud? Dveře od včerejšího večera nikdo neotevřel. Jak to vypadá s oknem?“ Přistoupil k oknu s lucernou v ruce a chvílemi něco zabručel o tom, co zjistil, ale adresoval ty poznámky spíš sobě než mně. „Okno je zavřeno zevnitř. Okenní rám je pevný. Žádné panty po straně nejsou. Tak si je tedy otevřeme. Poblíž nikde žádná okapová roura. Střecha jo mimo dosah. A přesto sem ten člověk vlezl oknem. Včera v noci trochu pršelo. Tady je v plísni na okenním pražci otisk nohy. A tady je kulatá blátivá stopa a tady na podlaze další a tady na stole ještě jedna. Podívejte se sem, Watsone! Tohle je opravdu perfektní důkaz.“

Podíval jsem se na zřetelně vytlačené kroužky bláta.

„To ale není stopa lidské nohy,“ řekl jsem.

„Pro nás to ale má mnohem větší cenu. Je to totiž otisk dřevěné protézy. Tady na okenním pražci je otisk podrážky těžké boty se širokou podkůvkou na podpatku a vedle ní je stopa po protéze.“

„To znamená, že ten člověk měl dřevěnou nohu.“

„Přesně tak. Ale byl tu ještě někdo další — velice šikovný a schopný pomocník. Dokázal byste se vyškrábat na tu zeď, doktore?“

Vykoukl jsem z otevřeného okna. Měsíc stále ještě jasně osvětloval tenhle roh domu. Byli jsme dobrých šedesát stop nad zemí a ať jsem se díval sebelíp, neuviděl jsem sebemenší oporu pro nohu, ba ani žádnou trhlinu v cihlové zdi.

„To je naprosto nemožné,“ odpověděl jsem.

„Bez pomoci jistě. Předpokládejme však, že máte tady nahoře přítele, který vám hodí dolů tohle kvalitní a silné lano, které tu vidím v koutě, a připevní jeden konec k tomuhle velkému háku ve zdi. Potom, aspoň si myslím, byste dokázal vylézt nahoru i s dřevěnou nohou, kdybyste byl jen trochu zdatný. Odejít byste ovšem mohl stejným způsobem a váš pomocník by mohl vtáhnout lano nahoru, odvázat je z háku, zavřít okno, zajistit je zástrčkou zevnitř a uniknout stejnou cestou, kterou původně přišel. Mimochodem lze ještě poznamenat,“ pokračoval a ohmatával lano, „že náš přítelíček s dřevěnou nohou, ačkoli uměl docela dobře šplhat, rozhodně nebyl námořník z povolání. Neměl totiž ani trochu mozolnaté ruce. S pomocí lupy tu vidím nejednu krvavou skvrnku a směrem ke konci lana jich přibývá, z čehož usuzuji, že sklouzl po laně dolů tak rychle, že si sedřel kůži z dlaní.“

„To je všechno pěkné,“ řekl jsem, „ale zatemňuje to celou tu věc ještě víc než dřív. Jak to vlastně je s tím záhadným pomocníkem? Jak se mohl dostat do pokoje?“

„Ano, ten pomocník je problém!“ opakoval Holmes zamyšleně. „A přitom to podle, některých vlastností musel být nesporně zajímavý člověk. On vlastně povznáší celý tenhle případ z rámce všednosti. Řekl bych, že tenhle pomocník bude zaznamenán v análech kriminality naší země jako něco zcela originálního, něco, co tu ještě nebylo — ačkoli podobné případy jsou známy z Indie, a jestli mě paměť neklame, tedy i ze Senegambie.“

„Jak se sem ale dostal?“ opakoval jsem. „Dveře jsou zamčené, okno je nepřístupné. Prolezl snad komínem?“

„Otvor v krbu je příliš malý,“ odpověděl. „O téhle možnosti jsem už uvažoval.“

„Tak jak tedy?“ naléhal jsem.

„Proč se tak zdráháte použít mého návodu?“ řekl a potřásl hlavou. „Kolikrát jsem vám už říkal, že když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda? Víme, že nepřišel dveřmi, oknem ani komínem. Víme také, že nemohl být schovaný v pokoji, poněvadž tady se nikde ukrýt nelze. Kudy tedy mohl přijít?“

„Přišel tou dírou ve stropě!“ zvolal jsem.

„Ovšem. Musel — poněvadž jinudy to nešlo. Budete-li tak laskav a podržíte mi lucernu, rozšíříme okruh pátrání do místnosti nad námi — do té tajné komory, v níž byl poklad nalezen.“

Vylezl po žebříčku, zachytil se jednou rukou trámu a vyhoupl se do podkroví. Potom se leže na břiše natáhl dolů pro lucernu a držel ji, zatímco já jsem lezl za ním.

Komora, ve které jsme se octli, byla asi deset stop dlouhá a šest stop široká. Podlahu tvořily trámy krovu, mezi nimiž byly tenké omítnuté laťky, takže při chůzi člověk našlapoval z jednoho trámu na druhý. Strop se příkře zvedal k hřebenu střechy a zřejmě byl tvarem přizpůsoben jejímu vnějšímu profilu. Nebylo tu vůbec žádné zařízení a prach nashromážděný za mnoho let ležel na podlaze v husté vrstvě.

„Tady to je, podívejte se,“ řekl Sherlock Holmes a opřel se rukou o šikmou stěnu. „Sklápěcí dvířka, která vedou na střechu. Stačí je nadzvednout a jsme na střeše, která se v mírném úhlu svažuje. Tohle je cesta, kterou muž číslo jedna přišel. Podívejme se ještě, zda bychom nenašli nějaké další stopy, které by nám ho blíž charakterizovaly.“

Přidržel lucernu až u podlahy a spatřil jsem, jak se tu noc už podruhé jeho obličejem mihl výraz překvapení a údivu. Ale i mně ztuhla krev v žilách, jakmile jsem uviděl to, co on. Podlaha byla hustě poseta stopami bosých nohou — jasnými, dobře otištěnými a nerozmazanými, ale o dobrou polovinu menšími než chodidlo dospělého člověka.

„Holmesi,“ zašeptal jsem, „tu strašlivou věc spáchalo dítě.“

V okamžiku se znova ovládl.

„Na chviličku mě to vyvedlo z konceptu,“ řekl, „ale není na tom nic nadpřirozeného. Trochu mi vynechala paměť, poněvadž tohle jsem mohl předvídat. Tady už se nedá nic víc zjistit. Pojďme dolů.“

„Jakou ale máte teorii, pokud jde o ty stopy?“ zeptal jsem se nedočkavě, když jsme se opět vrátili do dolní místnosti.

„Milý Watsone, pokuste se o malou analýzu sám,“ řekl s nádechem netrpělivosti. „Znáte moje metody. Aplikujte je a bude poučné porovnat výsledky.“

„Nenapadá mě nic, co by odpovídalo faktům, která dosud známe,“ řekl jsem.

„Brzo vám to bude zcela jasné,“ prohlásil jakoby mimochodem. „Myslím, že už tu pro nás nic důležitého není, ale přesto se ještě porozhlédnu.“

Znova vytáhl lupu a pásmový metr a po kolenou prolezl celou místnost — měřil, porovnával a zkoumal. Dlouhý nos měl pouhých pár centimetrů od prkenné podlahy a jasné oči, připomínající svou zapadlostí oči nějakého ptáka, mu jenom zářily. Jeho pohyby byly tak čilé, tiché a kradmé jak pohyby cvičeného ohaře, čenichajícího po stopě, že mě napadlo, jak strašlivý zločinec by se z něho stal, kdyby obrátil svou energii a své vědomosti proti zákonu, místo aby je vynakládal na jeho obranu. Slídil po podlaze a stále si pro sebe cosi mumlal, až pojednou radostně vykřikl.

„Máme opravdu štěstí,“ řekl. „Teď už bychom neměli mít větší potíže. Náš muž číslo jedna měl tu smůlu, že šlápl do kreozotu. Na kraji louže té ohavně páchnoucí tekutiny můžete ještě vidět otisk jeho malé nohy. Jen se podívejte, demižón se rozbil a kreozot vytekl.“

„A co z toho?“ zeptal jsem se.

„Jen tolik, že už nám neunikne, toť vše,“ řekl Holmes. „Vím o psu, který tuhle stopu dokáže sledovat třeba na konec světa. Když psí smečka dokáže jít po zápachu herinka taženého po zemi přes cele hrabství, jak daleko dokáže sledovat speciálně vycvičený pes pach tak výrazný, jako je tenhle? To je tak jednoduché jako trojčlenka. Odpověď nám poví, že… Ale co to slyším? Zplnomocnění reprezentanti zákona už jsou tu!“

Z přízemí bylo slyšet těžké kroky a změť hlučných hlasů; zároveň bouchla domovní vrata.

„Než sem přijdou,“ řekl Holmes, „sáhněte si prosím na paži a na nohu toho nešťastníka. Co cítíte?“

„Svaly jsou ztuhle jak prkno,“ odpověděl jsem.

„Přesně tak. Jsou staženy mimořádnou křečí, což je něco docela jiného než normální rigor mortis[4]. Připočteme-li k tomu tu zkřivenou tvář, ten hippokratovský úsměv neboli risus sardonicus[5], jak to nazývali staří spisovatelé, k jakému závěru vás to přivádí?“

„Příčinou smrti bylo působení nějakého vysoce účinného rostlinného alkaloidu,“ odpověděl jsem, „nějaké strychninové látky, která je s to vyvolat tetanus.“

„To mě napadlo, když jsem spatřil ty stažené svaly ve tváři. Jakmile jsme vnikli do pokoje, hned jsem začal pátrat po tom, jak byl jed do organismu vpraven. Viděl jste, že jsem objevil ten trn, který mu někdo vbodl nebo vstřelil do kůže holé lebky. Nebylo k tomu třeba velké síly. Všiml jste si možná, že ranka byla v části hlavy otočené směrem k díře ve stropě, když ještě ten člověk seděl zpříma na židli. A teď se podívejme na ten trn.“

Opatrně jsem trn sebral a podržel jej pod světlem lucerny. Byl dlouhý, ostrý a černý. U hrotu se leskl, jako by na něm byla přischlá nějaká klovatina. Tupý konec byl seříznutý a zakulacený nožem.

„Myslíte, že tenhle trn pochází z Anglie?“ zeptal se.

„Určitě ne.“

„Když máte všechny tyhle údaje, měl byste dospět ke správnému závěru. Policie už je ale tady a pomocné sbory by měly začít troubit na ústup.“

Ještě ani nedomluvil a kroky blížící se chodbou zazněly hlasitěji a do pokoje těžkopádné a hřmotně vpochodoval statný, zavalitý muž v šedých šatech. Měl červený, krevnatý obličej s velice malýma, jiskřivýma očima, které čile vykukovaly z mohutných a jakoby napuchlých polštářkovitých tváří. Hned za ním šel policejní inspektor v uniformě a stále ještě rozklepaný Thaddeus Sholto.

„Tak tady to máme!“ zvolal tlumeným, ale drsným hlasem. „Tady máme tu nádheru! Proboha, kde se tu vzali všichni tihle lidé? Na mou duši, v tomhle domě se to jen hemží jako v králíkárně!“

„Určitě se na mne rozpomenete, pane Athelneyi Jonesi,“ řekl Holmes klidně.

„No ovšem, ovšemže!“ zafuněl. „Vy jste přece pan Sherlock Holmes. Teoretik. Abych si na vás nevzpomínal! Nikdy nezapomenu, jak jste nám přednášel o příčinách, závěrech a následcích v případě té krádeže šperků v Bishopsgatu. Skutečně jste nás tehdy přivedl na správnou stopu, ale jistě dnes připustíte, že to spíš byla šťastná náhoda než dobrá vyšetřovací metoda.“

„Byla to jen ukázka velice jednoduché úvahy.“

„Ale jděte! Nikdy se nestyďte kápnout božskou. Co se ale vlastně stalo tady? Taková šeredná záležitost! Jenže tohle jsou tvrdá fakta — pro žádné teorie tu není místo. Ještě štěstí, že jsem byl náhodou zrovna v Norwoodu, vyšetřoval jsem tam jiný případ. Když mě uvědomili, byl jsem už na nádraží. Co soudíte o příčinách smrti toho člověka?“

„Och, to je sotva případ, nad nímž bych mohl teoretizovat,“ řekl Holmes suše.

„Ale ne, to zas ne. Přece jen se nedá popřít, že jste občas trefil hřebík na hlavičku. No tohle! Dveře byly zamčené, to je mi jasné. Šperky v ceně půl miliónu jsou pryč. A jak to vypadalo s oknem?“

„Bylo zavřené, ale na pražci zůstaly stopy nohou.“

„No jo, no jo… Když ale bylo zavřené, nemají ty stopy s touhle záležitostí nic společného. To dá zdravý rozum. Ten člověk mohl zemřít na nějaký záchvat — aha, jenže se zase ztratily ty šperky. Počkat! Mám teorii. Taky mě občas osvítí duch svatý. Jděte ale prosím na chvilku ven, seržante, a vy také, pane Sholto. Váš přítel tu může zůstat. Co o tom soudíte, Holmesi? Sholto se nám sám přiznal, že tu byl včera večer u bratra na návštěvě. Bratr zemřel na nějaký záchvat a Thaddeus Sholto pak pěkně odpochodoval i s pokladem! Co tomu říkáte?“

„Že potom náš nebožtík s největší pravděpodobností musel vstát a zamknout zevnitř dveře.“

„Hm, v tomhle punktu to kulhá. Musím na to jít selským rozumem. Tenhleten Thaddeus byl jeho bratr; došlo tu k hádce: to je vše, co víme. Bratr Bartholomew je po smrti a šperky zmizely. Bartholomewa nikdo neviděl od chvíle, kdy jej Thaddeus opustil. Jeho postel je netknutá, nikdo v ní nespal. Thaddeus je zřejmě s nervy na dně. Vypadá — no… Ne zrovna dvakrát roztomile. Opřádám Thaddeuse pavučinou podezření, chápete? Začíná se kolem něho stahovat síť.“

„Nejste dosud seznámen se všemi fakty,“ řekl Holmes. „Tahle tříska, o níž mám veškeré důvody domnívat se, že je otrávená, trčela z nebožtíkovy hlavy, tady je po ní ještě stopa na kůži: na stole byl tenhle popsaný lístek a vedle něho ležel tenhleten velice podivný instrument s kamennou hlavicí. Jak to všechno zapadá do vaší teorie?“

„V každém ohledu ji to potvrzuje,“ řekl tlustý detektiv pompézně. „Dům je plný exotických indických předmětů. Ten instrument sem přinesl Thaddeus, a jestliže je ta tříska otrávená, mohl jí k vraždě stejně dobře použít Thaddeus jako někdo jiný. Ten lístek, to je nějaký hokuspokus — možná falešná stopa nebo něco takového. Zbývá jediná otázka — jak vrah odešel? Ale ovšem — ve stropě je přece díra.“

S neobyčejnou vehemencí — vezme-li se v úvahu jeho objem — vydrápal se po žebříku a vsoukal se do podkroví. Hned poté jsme uslyšeli jeho hlas, radostně provolávající, že našel sklápěcí dvířka ve střeše.

„Možná že na něco přijde,“ poznamenal Holmes krče rameny, „čas od času mu v hlavě přece jen přeskočí jiskřička zdravého rozumu. Il n'y a pas des sots si incommodes que ceux qui ont de l'esprit![6]“

„Tak vidíte!“ řekl Athelney Jones, když se znova objevil na žebříku, „fakta jsou nakonec přece jen lepší než teorie. Můj názor na cely případ jen potvrdila. Jsou tam sklápěcí dvířka, kterými se dá vlézt na střechu, a jsou trochu pootevřená.“

„Ta jsem otevřel já.“

„Ach tak? Vy jste si jich tedy už všiml?“ Zdál se z toho objevu poněkud schlíplý. „Ať si jich ostatně všiml kdokoli, ukazují nám, kudy se náš muž dostal odtud. Seržante!“

„Prosím, pane,“ ozvalo se z chodby.

„Požádejte pana Sholta, aby sem přišel. - Pane Sholto, mám povinnost upozornit vás, že cokoli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám. Jménem královny vás zatýkám jako podezřelého z vraždy vašeho bratra.“

„Tak to vidíte! Neříkal jsem vám to?“ zvolal nebohý mužík, začal spínat ruce a střídavě hleděl hned na jednoho, hned na druhého z nás.

„Netrapte se kvůli tomu, pane Sholto,“ řekl Holmes, „mohu snadno prokázat, že jste nevinen.“

„Neslibujte nemožné, pane Teoretiku, neslibujte nemožné!“ poškleboval se detektiv. „Jen aby to nebylo obtížnější, než si myslíte.“

„Nejenže prokážu jeho nevinu, pane Jonesi, ale dokonce vám gratis jako malý dárek poskytnu jméno a popis jednoho ze dvou mužů, kteří byli v tomhle pokoji včera večer. Všechno mě opravňuje k víře, že se ten člověk jmenuje Jonathan Small. Je to člověk téměř negramotný, malý a mrštný, chybí mu pravá noha a nosí dřevěnou protézu, která je na vnitřní straně omletá. Na levé botě má hrubou, hranatou podrážku a na podpatku kulatou podkůvku. Je asi ve středních letech, hodně opálený od sluníčka a… je to bývalý trestanec. Těch pár údajů by vám snad mohlo být ku prospěchu, připojíte-li k nim skutečnost, že mu na dlani chybí veliký kus kůže. Ten druhý muž —“

„Co s ním je, s tím druhým mužem?“ zeptal se Athelney Jones ironicky, přesto však — jak jsem viděl — překvapen přesností Holmesových informací.

„To je vskutku záhadná osoba,“ řekl Sherlock Holmes a otočil se na podpatku. „Doufám, že budu mít zanedlouho čest vám tu dvojici představit. Na slovíčko, Watsone.“

Odvedl mě na chodbu až ke schodišti.

„Tahle nečekaná událost,“ řekl, „způsobila, že jsme úplně pustili ze zřetele původní účel naší návštěvy.“

„Právě jsem si to také myslel,“ odpověděl jsem. „Nemůžeme slečnu Morstanovou déle zdržovat v tomhle nešťastném domě.“

„Správně. Musíte ji doprovodit domů. Bydlí u paní Forresterové v Lower Camberwellu, takže to odtud není příliš daleko. Počkám tu na vás, dokud se sem nevrátíte. Nebo jste snad příliš unaven?“

„Co vás to napadá! V žádném případě bych nedokázal usnout, dokud se o téhle fantastické záležitosti nedovím další podrobnosti. Viděl jsem už v životě leccos neutěšeného, ale přiznám se vám, že dnes večer následovala ta podivná překvapení tak rychle za sebou, že z toho mám dočista pocuchané nervy. Přesto bych rád přišel celé té věci na kloub společně s vámi, když už jsem byl při tom až doteďka.“

„Vaše přítomnost mi neobyčejně pomůže,“ odpověděl. „Budeme na případu pracovat na svou vlastní pěst a přítele Jonese necháme, ať se raduje z nesmyslů, které si ještě vykonstruuje. Až doprovodíte slečnu Morstanovou, mohl byste zajet do Pinchin Lane číslo 3. Je to v Lambethu, až dole u vody. Ve třetím domě vpravo bydlí nějaký Sherman, vycpávač ptáků. Za výkladem má lasičku, která drží mladého králíčka. Zaklepejte na starého Shermana, pozdravujte ho ode mne a řekněte mu, že potřebuji Tobyho, hned teď. A toho Tobyho přivezte v kočáře s sebou.“

„To je pes, že?“

„Ano, prapodivný kříženec, ale má fantasticky vyvinutý čich. Pomoci Tobyho si cením víc než pomocí všech detektivů z celého Londýna.“

„Tak ho tedy přivezu,“ řekl jsem. „Teď je hodina s půlnoci. Seženu-li čerstvého koně, mohl bych být zpátky někdy před třetí.“

„A já se zatím,“ řekl Holmes, „podívám, jestli bych se ještě něco nedověděl od paní Bernstonové a od toho indického sluhy, který spí ve vedlejší podkrovní světnici, jak mi řekl pan Thaddeus. Pak budu studovat metody velkého Jonese a poslouchat jeho nepříliš vybrané špičkování. Wir sind gewohnt dass die Menschen verhöhnen was sie nicht verstehen[7]. Starý Goethe to vyjádřil pregnantně jako vždy.“