Podpis čtyř

IX Přetržený řetěz

Probudil jsem se teprve pozdě odpoledne, posílený a osvěžený spánkem. Sherlock Holmes stále ještě seděl na stejném místě jako ve chvíli, kdy jsem usnul, jen housle už odložil a zahloubal se do nějaké knihy. Jakmile jsem se zavrtěl, podíval se na mě a všiml jsem si, že se tváří mrzutě a ustaraně.

„Spal jste tvrdě,“ řekl. „Obával jsem se, že vás vzbudí náš hovor.“

„Nic jsem neslyšel,“ odpověděl jsem. „Máte už nějaké nové zprávy?“

„Bohužel ne. A musím přiznat, že jsem tím dost překvapený a zklamaný. Čekal jsem, že touhle dobou už budu vědět něco konkrétního. Právě tu byl Wiggins a podal mi hlášení. Po člunu prý nikde není ani stopy. To je zdržení, které mě dopaluje, poněvadž záleží na každé hodině.“

„Mohu vám nějak pomoci? Jsem teď úplně svěží a připraven vydat se na další noční výlet.“

„Ne, nemůžeme nic dělat. Jedině čekat. Kdybychom teď někam vyrazili, zpráva by mohla přijít v naší nepřítomnosti a celou věc by to zdrželo ještě víc. Můžete dělat co chcete, ale já musím zůstat na stráži.“

„Tak to tedy zaskočím do Camberwellu a navštívím paní Forresterovou. Včera mě pozvala.“

„Paní Forresterová?“ zeptal se Holmes a v očích mu zableskl úsměv.

„Ovšem, a slečna Morstanová taky. Hrozně rády by se dověděly, co se vlastně stalo.“

„Já bych jim toho moc nevykládal,“ řekl Holmes. „Ženám se nikdy nedá plně věřit — ani těm nejlepším ne.“

Neudělal jsem pauzu, abych se s ním přel o toto ošklivé tvrzení.

„Vrátím se za hodinu nebo za dvě,“ poznamenal jsem.

„To je v pořádku! Hodně štěstí! Mimochodem, když ale jdete na druhou stranu řeky, mohl byste zároveň vrátit Tobyho, poněvadž mám dojem, že už ho asi nebudeme k ničemu potřebovat.“

Vzal jsem tedy hafana s sebou a předal jsem jej i s deseti šilinky starému chovateli zvířat v Pinchin Lane. Slečnu Morstanovou jsem v Camberwellu našel poněkud unavenou po všech těch nočních dobrodružstvích, ale na čerstvé zprávy se jen třásla. Také paní Forresterová byla nadmíru zvědavá. Vyprávěl jsem jim vše, co jsme podnikli, ale nejhrůznější části tragédie jsem samozřejmě zamlčel. Tak jsem jim například pověděl o Sholtově smrti, ale neřekl jsem jim přesně, jakým způsobem byl zavražděn. Navzdory všemu, co jsem vynechal, i zbývající informace je vyděsily a ohromily.

„To zní jak z pohádky!“ zvolala paní Forresterová. „Dáma, které bylo ublíženo, poklad v ceně půl miliónu, černý kanibal a padouch s dřevěnou nohou. Bohatě to nahrazuje obligátního draka či zlovolného hraběte.“

„A zachránci princezny jsou dva potulní rytíři,“ dodala slečna Morstanová a vrhla na mě zářivý pohled.

„Vaše štěstí přece závisí na výsledku pátrání, Mary. Nezdá se, že by vás to příliš vzrušovalo. Jen si představte, jaké to asi je, když je člověk bohatý a celý svět mu leží u nohou!“

Srdce se mi zachvělo radostí, když jsem si povšiml, že tato skvostná perspektiva v ní nevyvolává žádné velké vzrušení. Naopak, hrdě zavrtěla hlavou, jako by to bylo něco, co ji pramálo zajímá.

„Obávám se jen o pana Thaddeuse Sholta,“ řekla. „Na tom ostatním mi ani tak nezáleží; zdá se mi však, že on se po celou dobu choval velice šlechetně a statečně. Máme povinnost očistit ho od toho strašného a nepodloženého obvinění.“

Odešel jsem z Camberwellu teprve večer, a než jsem dorazil domů, byla už tma. Kniha i dýmka mého přítele ležely u jeho křesla, on sám však zmizel. Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že někde najdu nějaký lístek, ale nikde nic takového nebylo.

„Pan Holmes asi někam odešel, ne?“ řekl jsem paní Hudsonové, když přišla do pokoje zatáhnout záclony.

„Ale kdež, pane doktore. Šel jen do svého pokoje. A víte, pane doktore,“ ztlumila hlas do významného šepotu, „že mám strach o jeho zdraví?“

„A proč, paní Hudsonová?“

„Připadá mi takový divný, pane doktore. Když jste odešel, chodil pořád sem tam po pokoji, až mi z těch jeho kroků znělo v uších. Pak jsem slyšela, jak mluví sám se sebou a něco si brumlá, a kdykoli zazvonil zvonek, vyběhl nad schody a ptal se: ,Kdo je to, paní Hudsonová?’ No a teď se zavřel ve svém pokoji, ale slyším, že zas přechází sem tam jako prve. Jen aby nebyl nemocný, pane doktore. Troufla jsem si mu poradit moc dobrý lék na uklidnění, ale otočil se, pane doktore, a podíval se na mě tak, že ani nevím, jak jsem vypadla z pokoje.“

„Myslím, že se nemáte čeho bát, paní Hudsonová,'' odpověděl jsem. „Znám ho takového už dávno. Vrtá mu hlavou nějaký problém, a proto nemá klid.“

Snažil jsem se před naší ctihodnou paní hospodyní mluvit pokud možno bezstarostně, ale sám jsem byl poněkud znepokojen, když jsem během dlouhé noci několikrát zaslechl dutý zvuk jeho kroků. Věděl jsem, že se jeho neklidný duch bouří proti vnucené nečinnosti.

Při snídani mi připadal unavený a přepadlý a na tvářích mu plavaly horečnaté skvrny.

„Ničíte sám sebe, staroušku,“ poznamenal jsem. „Prochodil jste celou noc. Slyšel jsem vás.“

„Nemohl jsem usnout,“ odpověděl mi. „Trápím se kvůli té zatracené záhadě. To je na mne moc — zůstat trčet před takovou nicotnou překážkou, když jsme všechno ostatní už zdolali. Vím, co je to za lidi, vím, o který člun jde, vím všechno, a přesto teď nemohu sehnat žádné zprávy. Zaangažoval jsem do toho už i jiné pátrače, použil jsem všech prostředků, které mám k dispozici. Prohledali celou řeku po obou březích, ale nezjistili nic nového a také paní Smithová o manželovi nic neví. Co nevidět dojdu k názoru, že člun navrtali a potopili. Zatím ale na tuhle možnost pořád ještě nechci přistoupit.“

„Ledaže by nás paní Smithová poslala po špatné stopě.“

„Ne, to je myslím vyloučené. Všechno jsem si ověřil a parní člun, který nám popsala, opravdu existuje.“

„A nemohl člun odplout nahoru proti proudu?“

„O téhle možnosti jsem také uvažoval a jedna skupinka bude pátrat kolem řeky až k Richmondu. Jestli dnes nedostaneme žádné nové zprávy, vydám se za tím zítra sám a budu pátrat spíš po těch lidech než po člunu. Ale určitě, docela určitě se ještě dnes něco dovíme.“

Nedověděli jsme se však bohužel nic. Neozval se ani Wiggins, ani ostatní informátoři. Většina novin přinesla články o norwoodské tragédii. Žádný však nevyznával příliš ve prospěch nešťastného Thaddeuse Sholta. Ani jedny noviny také nepřinesly žádné dosud neznámé podrobnosti, stálo v nich jen tolik, že k soudnímu vyšetřování dojde zítra. Večer jsem zašel do Camberwellu zpravit obě dámy o našem neúspěchu a po návratu jsem našel Holmese sklíčeného a značně rozmrzelého. Neodpovídal mi téměř na otázky a celý večer se zaměstnával jakousi složitou chemickou analýzou, při níž zahříval retorty a destiloval nějaké tekutiny. Skončilo to zápachem tak strašlivým, že mě vypudil z místnosti. Ještě po půlnoci jsem ho slyšel, jak cinká zkumavkami, z čehož jsem usoudil, že se dosud babrá s tím svým smradlavým experimentem.

Probudil jsem se za svítání a užasl jsem, když jsem uviděl, že stojí u mé postele. Měl na sobě neforemné námořnické šaty, dvouřadovou kazajku a kolem krku křiklavý červený šátek.

„Porozhlédnu se kolem řeky, Watsone,“ řekl mi. „Nechal jsem si to trochu projít hlavou a vidím jen tohle jediné východisko. V každém případě to stojí za pokus.“

„Mohu jít s vámi?“ řekl jsem.

„Nikoli. Bude mnohem užitečnější, když zůstanete tady a budete mě zastupovat. Odcházím hrozně nerad, poněvadž je možné, že během dne přijde nějaká zpráva, ačkoli včera večer z toho Wiggins už byl skoro zoufalý. Otvírejte prosím všechny dopisy a telegramy, a přijdou-li nějaké nové zprávy, jednejte podle vlastní úvahy. Mohu se na vás spolehnout?“

„Samozřejmě.“

„Obávám se, že nebude možné, abych vám telegrafoval, poněvadž sám ještě nevím, kam se vrtnu. Jestli mi ale bude přát štěstí, nezdržím se venku příliš dlouho. Než se vrátím, musím se dovědět aspoň něco nového.“

Do snídaně jsem od něho nedostal žádný vzkaz. Když jsem však otevřel Standard, našel jsem tam čerstvou zmínku o našem případě. „Pokud jde o tragédii v Upper Norwoodu,“ psaly noviny, „máme důvody předpokládat, že celá záležitost bude podle všeho komplikovanější a záhadnější, než jsme se původně domnívali. Jak vysvítá z nejnovějších důkazů, je vyloučeno, aby pan Thaddeus Sholto měl na celé věci sebemenší podíl. Včera večer byl proto propuštěn a s ním i hospodyně paní Bernstonová. Dovídáme se však, že policie již získala stopu na pravé pachatele. Pan Athelney Jones ze Scotland Yardu řídí pátrání s energií a prozíravostí sobě vlastní. Další zatčení lze očekávat každým okamžikem.“

To zní zatím docela uspokojivě, pomyslel jsem si. Náš přítel Sholto je v bezpečí — aspoň to. Rád bych věděl, jakou novou stopu získali.

Takovéhle stereotypní formulace se totiž zpravidla objevují, když policie udělá nějakou botu.

Odhodil jsem noviny na stůl, ale právě v té chvíli mi padl do oka inzerát v rubrice pohřešovaných osob. Stálo tam:

„HLEDÁ SE. — Majitel půjčovny loděk Mordecai Smith a jeho syn Jim; odpluli ze Smithova přístaviště v úterý kolem třetí hodiny ranní na parním člunu Najáda (černý s dvěma červenými pruhy; komín černý s bílým pruhem); odměna pět liber bude vyplacena tomu, kdo podá jakoukoli informaci o jmenovaném Mordecaii Smithovi a člunu Najáda manželce ve Smithově přístavišti nebo na adresu Baker Street, 221b.“

Bylo mi jasné, že to je Holmesovo dílo. Adresa do Baker Street o tom svědčila zcela nepochybně. Překvapilo mě, jak vynalézavě je to stylizováno, neboť tohle si mohli přečíst i prchající zločinci a nemuseli za inzerátem vidět nic jiného než přirozenou úzkost manželky, hledající pohřešovaného manžela.

Byl to dlouhý den. Kdykoli někdo zaklepal na dveře nebo se ozvaly rázné kroky z ulice, myslel jsem, že to je bud vracející se Holmes, nebo někdo, kdo se jde ohlásit na inzerát. Pokoušel jsem se číst, ale myšlenky se mi stále vracely k našemu zvláštnímu pátrání a dvojici hanebných lotrů, které jsme pronásledovali. Ptal jsem se sám sebe, zda nemůže být v úvahách mého přítele někde nějaká kardinální chyba. Co když propadl nesmírnému sebeklamu? Cožpak není možné, že jeho bystrý a přemýšlivý mozek vybudoval tuto divokou teorii na falešných premisách? Nezmýlil se sice ještě nikdy, ale někdy lze podvést i toho nejdůvtipnějšího člověka. Napadlo mě, že se mohl dostat do slepé uličky právě vzhledem k přílišné rafinovanosti své logiky — dával totiž vždy přednost jemnému a bizarnímu výkladu i tam, kde všední a jasnější vysvětlení se mu přímo nabízelo. Naproti tomu jsem přece sám viděl důkaz a slyšel zdůvodnění jeho dedukcí. Když jsem si vzpomínal na dlouhý řetěz podivných okolností, z nichž mnohé byly samy o sobě triviální, ale všechny ukazovaly stejným směrem, musel jsem uznal, že i kdyby Holmesův výklad případu byl nesprávný, správná teorie bude zřejmě stejně outrée[11] a stejně překvapující.

Ve tři hodiny odpoledne někdo hlasitě zazvonil, halou se rozlehl autoritářský hlas a k svému velkému údivu jsem spatřil Athelneye Jonese. Ani zdaleka to však nebyl ten bryskní a suverénní profesor zdravého rozumu, který se s takovým sebevědomím ujal případu v Upper Norwoodu. Tvářil se sklíčeně a choval se krotce, dokonce jako by se mi chtěl omlouvat.

„Dobrý den, pane doktore, dobrý den,“ řekl. „Nemýlím-li se, pan Holmes je mimo dům?“

„Ano, a nevím přesně, kdy se vrátí. Snad byste ale na něho mohl počkat. Posaďte se a račte si vzít doutník.“

„Děkuju pěkně, já bych teda snad počkal,“ řekl a otřel si tvář pestrým červeným kapesníkem.

„Nedáte si whisky se sodou?“

„Půl skleničky bych prosil. Na tohle roční období je strašné horko a mám už dnes za sebou takového starání a tolik běhání. Znáte mou teorii o norwoodském případu?“

„Vzpomínám si na tu, kterou jste už vyslovil.“

„No jo, jenže tu jsem musel zrevidovat. Zatáhl jsem síť kolem Sholta, ale bohužel mi z ní vyklouzl dírou uprostřed. Prokázal perfektní alibi, s kterým se nedá hnout. Od chvíle, kdy odešel z bratrova pokoje, nebyl ani okamžik sám, pořád ho někdo viděl. A tak to nemohl být on, kdo šplhal po střechách a prolézal sklápěcími dveřmi. Tohle je hrozně zamotaný případ a má profesionální pověst je v sázce. Byl bych velice vděčný za menší pomoc.“

„Všichni občas potřebujeme, aby nám někdo pomohl,“ řekl jsem.

„Váš přítel Holmes je obdivuhodný člověk, pane doktore,“ řekl chraptivě, ale důvěrným tónem. „Nikdo ho nikdy nepřekoná. Viděl jsem toho mladého muže vyšetřovat pěknou řádku případů, a ještě se nestalo, že by některý nedokázal objasnit. Používá sice pokaždé jiné metody a chytá se možná poněkud ukvapeně kdejakých teorií, ale vcelku vzato byl by z něho docela slibný policista — to jsem ochoten opakovat před kým chcete. Dnes v poledne jsem od něho dostal telegram, z něhož je jasné, že už má v Sholtově případu nějaké vodítko. Tady to mám.“

Vytáhl telegram z kapsy a dal mi jej. Byl podán v Poplaru přesně ve dvanáct hodin a stálo v něm: „Neprodleně se odeberte do Baker Street. Nebudu-li dosud doma, počkejte na mě. Jsem v patách bandě ze Sholtova případu. Večer můžete jít s námi, chcete-li být přítomen finále.“

„To zní báječně. Zřejmě se konečně dostal na správnou stopu,“ řekl jsem.

„Ach, tak se tedy zmýlil i on,“ zvolal Jones se zjevným uspokojením. „I ten nejlepší z nás někdy selže. Samozřejmě se může ukázat, že je to jen planý poplach, ale jako ochránce zákona mám povinnost nenechat si uklouznout žádnou sebenáhodnější stopu. Moment — někdo je za dveřmi. To bude asi on.“

Slyšeli jsme, jak někdo s námahou vystupuje po schodech. Z velkého funění a supění bylo jasné, že ten člověk má potíže s dechem. Jednou či dvakrát zůstal stát, jako by vyjít do schodů bylo nad jeho síly, ale konečně se přece jen dovlekl k našim dveřím a vešel. Jeho zevnějšek plně odpovídal zvukům, které jsme slyšeli. Byl to postarší člověk, oblečený do námořnických šatů a dvouřadovou starou kazajku měl upnutou až ke krku. Záda měl ohnutá, kolena se mu třásla a bolestně, astmaticky oddechoval. Opřel se o silnou dubovou hůl a ramena se mu zvedala v úsilí nabrat do plic co nejvíc vzduchu. Pestrý šátek měl omotaný až pod bradu a z jeho tváře jsem viděl jen bystré tmavé oči pod huňatým bílým obočím a dlouhé šedivé licousy. Vcelku na mě dělal dojem ctihodného lodního mistra, zlomeného stářím a chudobou.

„Co si přejete, milý pane?“ zeptal jsem se.

Pomalu a důkladně se rozhlédl kolem sebe, jak to mívají ve zvyku staří lidé.

„Je přítomen pan Sherlock Holmes?“ řekl.

„Není, ale já ho zastupuji. Máte-li pro něho jakoukoli zprávu, můžete ji říci mně.“

„Přišel jsem to říct jemu — osobně,“ prohlásil.

„Říkám vám přece, že ho zastupuji. Jde o ten parní člun Mordecaie Smithe?“

„Tak jest. Moc dobře vím, kde je. A vím taky, kde jsou ti chlapi, co po nich pan Holmes pátrá. A vím, kde je poklad. Vím o tom všecko.“

„Tak mi to povězte a já mu to sdělím.“

„Chtěl jsem mluvit s ním a říct to jemu,“ opakoval s nedůtklivou stařeckou umíněností.

„V tom případě ale na něho musíte počkat.“

„To ne; já nemůžu ztrácet celý den pro něčí zábavu. Když tady pan Holmes není, tak si to bude muset všecko vypátrat sám. Vy dva se mi zrovna moc nelíbíte a neřeknu vám ani slovo.“

Šoural se ke dveřím, ale Athelney Jones mu zastoupil cestu.

„Počkejte přece moment, přítelíčku,“ řekl. „Máte důležitou informaci a nesmíte nám jen tak odejít. Necháme si vás tu, ať se vám to líbí nebo ne, dokud se náš přítel nevrátí.“

Stařec se pokusil rozběhnout se ke dveřím, ale když se o ně Athelney Jones opřel svým širokým hřbetem, poznal, že veškerý odpor je marný.

„Tohle je mi pěkné jednání!“ zvolal a třískl holí. „Přijdu navštívit gentlemana a vy dva, které jsem jakživ neviděl, mě tu chytnete a takhle se mnou zacházíte!“

„Nemáte se čeho bát,“ řekl jsem. „Ztrátu času vám samozřejmě vynahradíme. Sedněte si tady na pohovku, nebudete čekat dlouho.“

Dost pohněvaně přešel přes pokoj, uvelebil se a podepřel si hlavu rukama. Jones a já jsme se vrátili ke svým doutníkům a pokračovali jsme v hovoru. Pojednou nám však zazněl v uších Holmesův hlas.

„Snad byste mi taky mohli nabídnout doutník?“ pravil.

Oba jsme sebou trhli v křeslech. Vedle nás seděl Sherlock Holmes a tvářil se klidně a velice pobaveně.

„Holmesi!“ zvolal jsem. „Kde se tu berete? A kde je proboha ten děda?“

„Děda je tady,“ řekl a zvedl chundel bílých vlasů. „Tady ho máte — paruka, obočí, licousy a vše ostatní. Věděl jsem, že to přestrojení je docela dobré, ale nenadal jsem se, že by mohlo obstát v takovéhle zkoušce.“

„Ach, vy taškáři!“ vykřikl Jones nadšeně. „Z vás by byl herec, jakých je málo! Kašlal jste nám tu jako z chudobince a jen ty vaše roztřesené nožky by vám vynesly deset liber týdně. Ty vaše lesklé oči mi ale hned byly nějak povědomé. A vidíte, tak snadno byste se byl od nás nedostal.“

„Pracoval jsem v téhle maškarádě celý den,“ řekl Holmes, zapaluje si doutník. „To víte, spousta té kriminálnické sebranky mě už tak trochu zná — zvlášť od té doby, co tady můj přítel některé moje případy publikoval, a tak se musím vydávat na válečnou stezku jedině v nějakém jednoduchém přestrojení, jako bylo třeba tohle. Dostal jste můj telegram?“

„Ano, proto také jsem tady.“

„Jak jste s celým tím případem uspěl?“

„Nic z toho nakonec nebylo. Dva zatčené jsem musel propustit a proti dalším dvěma nemám žádné důkazy.“

„Nevadí. Opatříme vám náhradou za ně dva jiné. Musíte se ale řídit mými příkazy. Rád se zřeknu oficiálního uznání ve váš prospěch, ale musíte jednat podle směrnic, které vám dám. Souhlasíte s tím?“

„Samozřejmě, jen když mi pomůžete dostat se těm chlapům na kobylku.“

„Dobrá. Především tedy budu potřebovat rychlý policejní člun — tím myslím parní člun. Musí na nás čekat v sedm hodin u Westminsterských schodů.“

„To se dá snadno zařídit. Jeden náš člun tam vždycky bývá, ale pro všechny případy si dojdu tamhle přes ulici zatelefonovat, abych se o tom ujistil.“

„Dál potřebuji dva statné muže, kdyby snad ta čeládka kladla odpor.“

„Ve člunu dva nebo tři budou. Co dál?“

„Až ty chlapy zajistíme, zmocníme se i pokladu. Myslím, že zde můj mladý přítel by rád truhlu odnesl mladé dámě, které polovina pokladu právem náleží. Ať ji ona otevře první. Co vy na to, Watsone?“

„Byl bych opravdu rád.“

„To je trochu nezvyklý postup,“ řekl Jones a potřásl hlavou. „Ostatně, nezvyklá je tahle věc celá a musíme trochu přimhouřit oko. Poklad pak musí být předán úřadům, dokud nebude skončeno úřední vyšetřování.“

„Ovšem. To se dá snadno zařídit. Ale ještě něco. Moc rád bych se pár detailů o celé té věci dověděl přímo od Jonathana Smalla. Víte, že mám ve zvyku objasňovat své případy do nejmenších detailů. Nemáte doufám námitky proti tomu, abych si s ním soukromě pohovořil, buď tady u sebe v pokoji, nebo kdekoli jinde? Samozřejmé přitom bude náležitě střežen.“

„Souhlasím. Pánem situace jste vy. Já dosud o existenci toho Jonathana Smalla nemám jediný důkaz. Jestliže ho dopadnete, nevím, proč bych vám měl znemožňovat, abyste si s ním pohovořil.“

„Tak tedy platí?“

„Jistěže. Ještě něco?“

„Už jen to, že bych byl rád, kdybyste s námi povečeřel. Večeře bude hotová za půl hodiny. Budeme mít ústřice, párek tetřívků a slušný výběr bílých vín. Vy jste ještě nikdy neocenil mé hostitelské schopnosti, Watsone.“