Podpis čtyř

V Tragédie v Pondicherry Lodge

Bylo skoro jedenáct hodin, když jsme dorazili k definitivnímu cíli našeho nočního dobrodružství. Vlhká mlha velkoměsta zůstala za námi a noc byla docela příjemná. Od západu vál teplý vítr a po obloze pomalu pluly těžké mraky, za jejichž okraji chvílemi vykukoval poloviční měsíc. Bylo dost jasno, takže jsme viděli poměrně daleko, ale Thaddeus Sholto přesto sundal z kočáru jednu postranní lucernu, aby nám posvítil na cestu.

Sídlo zvané Pondicherry Lodge stálo na soukromém pozemku a ze všech stran bylo obehnáno vysokou kamennou zdí, do níž byly nahoře zacementovány střepiny skla. Jediný vchod představovala úzká, železem pobitá vrata. Náš průvodce na ně zabušil zvláštním dvojitým úderem, jakého užívají listonoši.

„Kdo je?“ zvolal mrzutý hlas uvnitř.

„To jsem já — přece mě poznáte podle klepání, McMurdo.“

Ozvalo se nevrlé zamručení a vzápětí chřestění a cinkot klíčů, vrata se ztěžka otevřela dovnitř a za nimi se objevil pomenší člověk s propadlým hrudníkem. Žluté světlo naší lucerny dopadalo na jeho předkloněnou tvář a mrkající, nedůvěřivé oči.

„To jste vy, pane Thaddeusi? A co jsou zač ti ostatní? Pán se o nikom jiném nezmiňoval a nedal mi žádné příkazy.“

„Opravdu ne? To se divím, McMurdo! Včera večer jsem bratrovi řekl, že si přivedu pár přátel.“

„Pán dnes vůbec neopustil svůj pokoj, pane Thaddeusi, a žádné pokyny jsem nedostal. Víte přece, jak přísně musím dbát na dodržování pánových instrukcí. Vy můžete jít dál, ale vaši přátelé budou muset zůstat před vraty.“

S takovouhle nečekanou překážkou jsme nepočítali. Thaddeus Sholto se zmateně a bezradně rozhlédl kolem sebe.

„To bych do vás neřekl, McMurdo!“ pravil. „Když se za ně zaručím, musí vám to stačit. A navíc je s námi dáma. Nemůže přece tak pozdě v noci postávat někde na silnici.“

„Je mi moc líto, pane Thaddeusi,“ řekl vrátný neoblomně. „Ti lidé jsou možná vaši přátelé, ale to ještě neznamená, že jsou to taky přátelé mého pána. Dobře mi platí za to, že konám svou povinnost, a já jeho důvěru nezklamu. Nikoho z těch vašich přátel neznám.“

„Ale ano, znáte, McMurdo,“ zvolal Sherlock Holmes vesele. „Nechce se mi věřit, že byste na mne zapomněl. Nevzpomínáte už si na toho amatéra, co s vámi před čtyřmi roky boxoval na vašem benefičním večeru u Alisona tři kola?“

„No ne — pan Sherlock Holmes!“ zařičel boxer. „Panebože, jak je to možné, že jsem vás nepoznal! Neměl jste tu tak klidně stát, měl jste vyrazit kupředu a naťuknout mi bradu tím svým dvojitým direktem. To bych vás byl poznal bez vyptávání. Věčná škoda, že jste nechal boxování, míval jste talent! Kdybyste se byl dal k nám do party, mohl jste to někam dotáhnout.“

„Tak to vidíte, Watsone, až zkrachuju ve všem, mohu se pořád ještě uplatnit v téhle vědecké profesi,“ řekl Holmes se smíchem. „Krk na to, že nás teď kamarád nenechá stát venku v téhle zimě!“

„Pojďte dál, pane, jen pojďte dál — vy i vaši přátelé,“ odpověděl vrátný. „Je mi líto, pane Thaddeusi, ale mám moc přísné příkazy. Musel jsem si vaše přátele nejdřív oťukat, než je pustím dál.“

Uvnitř vedla zanedbaným parkem štěrková cestička k veliké, hranaté a všední budově, celé ponořené do stínu s výjimkou jediného rohu, na který dopadaly paprsky měsíce, třpytící se v okně podkrovní místnosti. Z obrovské budovy obklopené ponurou atmosférou mrtvého ticha nás mrazilo u srdce. Dokonce i Thaddeus Sholto byl poněkud nesvůj a lucerna se mu kymácela v ruce a chřestila.

„Tohle nechápu,“ řekl. „Muselo tu dojít k nějakému omylu. Řekl jsem přece Bartholomewovi zcela jasně, že se tu objevíme, a u něho v okně se teď ani nesvítí. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Dává budovu vždycky takhle střežit?“ zeptal se Holmes.

„Ano, drží se pořádků, které tu zavedl otec. Musíte vědět, že Bartholomew byl otcův miláček. Někdy mě dokonce napadá, zda mu otec neřekl víc než mně. Tamhle nahoře, jak se třpytí to měsíční světlo, to je Bartholomewovo okno. Je sice úplně jasné, ale to dělá ten měsíc, nezdá se mi, že by se uvnitř svítilo.“

„Je tam tma,“ řekl Holmes. „Vidím ale záblesk světla v tom okénku vedle dveří.“

„Á, to je domovnický byt. Bydlí tam stará paní Bernstonová. Ta nám všechno poví. Měli byste tu snad ale chvilku počkat, poněvadž neví, že jsme tu, a mohli bychom ji zbytečně vyděsit, kdybychom k ní vpadli všichni najednou. Hrome ale — pst! — co je tohle?“

Zvedl lucernu a ruka se mu třásla tak, že se kruhy světla kolem nás začaly míhat a vířit. Slečna Morstanová sevřela mé zápěstí a všichni jsme zůstali stát s bušícími srdci. Napjatě jsme naslouchali. Z velkého černého domu zazněl do tiché noci nesmírné smutný, žalostivý zvuk, plačtivý nářek, přerývané kvílení zděšené ženy.

„To je paní Bernstonová,“ řekl Sholto. „Jiná žena v domě není. Počkejte tu. Za moment jsem zpátky.“

Rozběhl se ke dveřím a tím svým zvláštním způsobem na ně zabušil. Viděli jsme, že mu otevřela vysoká stařena, radostí celá bez sebe, jakmile jej spatřila.

„Och, pane Thaddeusi, jsem tak ráda, že jste přišel! Tak ráda, že jste přišel, pane Thaddeusi!“

Slyšeli jsme mnohonásobné projevy její radosti, dokud se dveře nezavřely a hlas nezanikl v tlumeném monotónním drmolení.

Náš průvodce nám ponechal lucernu. Holmes s ní pomalu zakroužil kolem sebe a pronikavě se zahleděl na dům a na velké hromady hlíny, zavalující celé okolí. Stáli jsme se slečnou Morstanovou vedle sebe a její ruka vklouzla do mé dlaně. Láska je zázračná a jemná věc. Do dnešního dne jsme se nikdy neviděli, nepadlo mezi námi jediné slůvko, nikdy jsme si nevyměnili jediný pohled svědčící o náklonnosti, a přesto teď, ve chvíli nebezpečí, naše ruce instinktivně hledaly jedna druhou. Později jsem se tomu divil, ale tehdy mi připadalo docela přirozené vyjít jí tímto způsobem vstříc, a také ona mi pak často vyprávěla, že se ke mně o pomoc a ochranu obrátila zcela bezděčně. A tak jsme tam stáli a drželi se za ruce jako dvě děti a v našich srdcích byl mír, navzdory všem těm temným okolnostem, které nás obklopovaly.

„Tohle je ale podivné místo!“ řekla a rozhlédla se kolem sebe.

„Vypadá to, jako by si tu dali dostaveníčko krtci z celé Anglie. Něco podobného jsem viděl na svahu jednoho kopce u Ballaratu, kde pracovali zlatokopové.“

„A pohnutky byly stejné,“ řekl Holmes. „To, co vidíte, jsou stopy po těch, kteří tu hledali poklad. Nezapomínejte, že po něm pátrali šest let. Žádný div, že to tu kolem vypadá jak někde na štěrkovišti.“

V tom okamžiku se dveře domu rozlétly dokořán a vyběhl z nich Thaddeus Sholto s rozpřaženýma rukama a hrůzou v očích.

„S Bartholomewem něco není v pořádku!“ křičel. „Hrůza mě obchází. Tohle není nic pro moje nervy.“

Opravdu téměř plakal strachy a v nervózní, slabošské tváři, vykukující z velikého astrachánového límce, měl bezradný, prosebný výraz vystrašeného dítěte.

„Pojďme do domu,“ řekl Holmes ostře a rozhodně, jak míval ve zvyku.

„Pojďte, prosím vás, pojďte!“ žadonil Thaddeus Sholto. „Já si vážně netroufám dávat nějaké příkazy.“

Šli jsme všichni za ním do bytu domovnice, který byl po levé straně chodby. Stařena přecházela sem tam a vypadala znepokojeně, ba ustrašeně, zalamovala si prsty, ale zdálo se, že pohled slečny Morstanové ji poněkud uklidnil.

„Zaplať pánbůh za tu vaši milou a klidnou tvářinku!“ zvolala s hysterickým vzlykotem. „Dělá mi dobře, když vás vidím. Já jsem dneska tolik zkusila!“

Naše společnice ji pohladila po hubené, upracované ruce a zamumlala pár laskavých, s ženskou konejšivostí pronesených slůvek, po nichž se do stařeniny bezbarvé tváře opět vrátila krev.

„Pan se zamkl u sebe v pokoji a přestal mi odpovídat,“ vysvětlovala. „Čekala jsem celý den, kdy se ozve, poněvadž mívá ve zvyku uzavírat se do samoty častěji, ale asi před hodinou mě přepadly obavy, že s ním něco není v pořádku, a tak jsem šla nahoru a nakoukla klíčovou dírkou. Musíte jít nahoru, pane Thaddeusi — musíte jít nahoru a podívat se sám. Vídávala jsem pana Bartholomeva Sholta v radostech i starostech celých deset let, ale nikdy jsem ho neviděla tvářit se tak jako teď.“

Sherlock Holmes uchopil lucernu a šel napřed, neboť Thaddeus Sholto strachy drkotal zuby. Byl v takovém šoku, že jsem se cestou po schodech do něho musel zavěsit a vést ho, poněvadž se pod ním třásla kolena. Holmes dvakrát vytáhl z kapsy lupu a pozorně zkoumal jakési stopy na koberci z kokosových vláken, které mi připadaly jen jako pouhé šmouhy prachu. Vystupoval po schodišti pomalu, krok za krokem, s lucernou až u země, a vrhal pronikavé pohledy vpravo i vlevo. Slečna Morstanová zůstala u vyděšené domovnice.

Třetí zákrut schodů končil poměrně dlouhou rovnou chodbou, v níž po pravé ruce visel indický koberec s nějakým velkým vytkaným obrazem a do které vedly zleva troje dveře. Holmes postupoval chodbou pořád stejné pomalu a metodicky. Drželi jsme se mu v patách a naše dlouhé černé stíny se dloužily dozadu do chodby. Cílem naší cesty byly třetí dveře. Holmes zaťukal, ale nedostal žádnou odpověď. Pokusil se tedy zmáčknout kliku a otevřít dveře násilím. Byly však zevnitř zavřeny na širokou a pevnou zástrčku, jak jsme zjistili, když jsme k nim zvedli lucernu. Klíčem bylo sice otočeno, ale přesto nevyplňoval celou klíčovou dírku. Sherlock Holmes se k ní sklonil, ale okamžitě se znova narovnal a s hvízdnutím se nadechl.

„V tomhle je nějaký ďábelský trik, Watsone,“ řekl a byl tak rozčilený, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. „Co tomu říkáte?“

Skrčil jsem se ke klíčové dírce a s hrůzou jsem ucouvl. Do místnosti dopadal svit měsíce a osvětloval ji matnou, rozptýlenou září. Jakoby zavěšena ve vzduchu — neboť vše pod ní bylo ponořeno do stínu — zírala přímo na mě tvář našeho společníka Thaddeuse. Táž vysoká lesklá lebka, vroubená týmž věnečkem zrzavých vlasů, týž bezkrevný obličej. Rysy však zkřivil děsivý úsměv, strnuly v nepřirozeném šklebu, který v té tiché a měsícem ozářené místnosti drásal nervy hůř, než kdyby se ten člověk kabonil a mračil. Tvář se podobala tváři našeho malého přítele tak nápadně, že jsem se ohlédl, abych se ubezpečil, zda je vskutku s námi. Potom jsem si ale uvědomil, že nám říkal, že jsou s bratrem dvojčata.

„Hrůza!“ řekl jsem Holmesovi. „Co budeme dělat?“

„Musíme vylomit dveře,“ řekl a vrhl se na ně celou vahou těla.

Dveře zapraštěly a zaskřípěly, ale nepovolily. Spojenými silami jsme se do nich opřeli znova a tentokrát s náhlým lupnutím praskly a my jsme se octli v pokoji Bartholomewa Sholta.

Místnost byla zařízena jako chemická laboratoř. U zdi naproti dveřím stála dvojitá řada lahviček se zabroušenými zátkami a stůl byl přeplněn Bunsenovými hořáky, zkumavkami a retortami. V rozích stály nádoby s kyselinou v proutěných koších. Jedna z nich zřejmě praskla nebo měla trhlinu, poněvadž z ní vytékal pramínek temně zbarvené tekutiny a vzduch byl prosycen podivně štiplavým, dehtovým zápachem. U jedné zdi stál žebříček, kolem něho se povalovaly kusy latí a omítky a ve stropě nad ním se černal otvor dost velký na to, aby jím člověk prolezl. Pod žebříčkem bylo nedbale pohozeno dlouhé lano.

U stolu na obyčejné židli s dřevěnými opěradly seděl pán domu, celý zhroucený, s hlavou pokleslou na levé rameno a s tím přízračným, nevyzpytatelným šklebem ve tváři. Byl ztuhlý a studený, zřejmě už byl mrtev několik hodin. Zdálo se mi, že nejen rysy ve tváři, ale i všechny údy má zkřivené a pokroucené tím nejfantastičtějším způsobem. Na stole u jeho ruky ležel podivný instrument — hnědá, jemně žilkovaná hůl s jakousi kamennou hlavicí připomínající kladivo a neuměle přivázanou silným provazem. Vedle ležel list papíru vytržený ze zápisníku, na kterém bylo načmáráno pár slov. Holmes jej přelétl očima a pak mi papír podal.

„Podívejte se,“ řekl a významně povytáhl obočí.

Posvítil jsem si lucernou a četl jsem s mrazením v zádech: Podpis čtyř.

„Propánajána, co tohle všechno znamená?“ zeptal jsem se.

„Že to je vražda,“ řekl a sklonil se nad mrtvým. „Och! To jsem čekal. Podívejte se sem!“

Ukázal na cosi, co vypadalo jako dlouhý, tmavý trn, vbodnutý do kůže mrtvého právě nad uchem.

„To vypadá jako trn,“ řekl jsem.

„Také že to je trn. Můžete jej vytáhnout. Ale opatrně — je otrávený.“

Vzal jsem trn mezi ukazováček a palec. Vyklouzl z kůže tak hladce, že po něm málem nezůstala ani stopa a místo vpichu prozrazovala jenom nepatrná kapička krve.

„Pro mne je to neřešitelná záhada,“ řekl jsem. „A místo aby se vyjasňovala, je ta věc čím dál temnější.“

„Naopak,“ odpověděl Holmes, „každým okamžikem je to jasnější. Potřebuji do řetězu událostí už jen pár chybějících článků, aby celý případ byl kompletní a souvislý.“

Od chvíle, kdy jsme vstoupili do pokoje, téměř jsme zapomněli na našeho průvodce. Stál dosud ve dveřích — hotový obraz hrůzy — spínal ruce a tiše sténal. Pojednou však ze sebe vyrazil pronikavý, rozhořčený výkřik.

„Poklad je pryč!“ zvolal. „Uloupili mu poklad! Tohle je ta díra, kterou jsme sem poklad spustili. Pomáhal jsem mu s tím! Byl jsem poslední, kdo ho viděl. Včera večer jsem odtud odcházel, a když jsem šel dolů po schodech, slyšel jsem ho, jak zamyká dveře.“

„V kolik hodin to bylo?“

„V deset. A teď je mrtvý, a až zavoláme policii, budou mě podezírat, že v tom mám prsty. No ovšem, podezření docela jistě padne na mě. Vy si to ale doufám nemyslíte, pánové? Nemůžete si přece myslet, že jsem to spáchal já! Přece bych vás sem nevodil, kdybych to udělal! Kristepane! Já se z toho zblázním!“

Rozhazoval rukama a nepříčetně dupal v záchvatu jakési křečovité zuřivosti.

„Nemáte důvod k obavám, pane Sholto,“ řekl Holmes vlídné a položil mu ruku na rameno, „poslechněte mé rady, jeďte na komisařství a ohlaste celou věc policii. Nabídněte jim veškerou pomoc, kterou jim můžete poskytnout. Počkáme tu, dokud se nevrátíte.“

Mužík ho poslechl jako ve snách a slyšeli jsme, jak vrávorá dolů po schodech a jeho kroky zanikají ve tmě.