Podpis čtyř

II Obeznámení s případem

Slečna Morstanová vešla do pokoje pevným krokem a navenek se dokonale ovládala. Byla to mladá blondýnka menší postavy, trochu upejpavá, s rukavicemi na rukou a oblečená s maximálním vkusem. Střízlivost a jednoduchost kostýmu však naznačovala, že její prostředky nejsou neomezené. Kostým byl v tmavé, šedobéžové barvě, ale bez zbytečného lemování a ozdob, na hlavě měla malý turban stejně temného odstínu, oživený jen drobným bílým pírkem po straně. Její tvář nepřekvapovala pravidelnými rysy ani krásnou pletí, ale bylo v ní cosi líbezného a roztomilého a z velkých modrých očí vyzařovala vzácná oduševnělost a porozumění. Poznal jsem ženy mnoha národů ve třech různých světadílech, ale nikdy jsem dosud nespatřil tvář, která by zřetelněji prozrazovala jemnou a citlivou povahu. Když usedala na židli, kterou jí Sherlock Holmes nabídl, neušlo mi, že se jí chvějí rty a třesou ruce. Celý její zevnějšek svědčil o krajním rozčilení.

„Rozhodla jsem se vás vyhledat, pane Holmesi,“ řekla, „poněvadž jste kdysi pomohl mé zaměstnavatelce, paní Forresterové, urovnat menší domácí komplikace. Vaše laskavost a obratnost na ni učinila velký dojem.“

„Paní Forresterová,“ opakoval Holmes zamyšleně. „Ano, prokázal jsem jí kdysi jistou drobnou službu. Pokud si vzpomínám, byl to však velice jednoduchý případ.“

„Paní Forresterová si o tom myslí něco jiného. O mých potížích se bohužel něco takového říci nedá. Nedokážu si vůbec představit něco ještě podivnějšího a nevysvětlitelnějšího, než je situace, ve které jsem se octla.“

Holmes si zamnul ruce a oči se mu zaleskly. Předklonil se v křesle s výrazem mimořádného soustředění v ostře řezané tváři, připomínající jestřába.

„Seznamte nás s tím případem,“ řekl věcně a se zájmem.

Měl jsem pocit, že má přítomnost je tu poněkud na obtíž.

„Doufám, že mě omluvíte,“ řekl jsem a vstal jsem z křesla.

K mému překvapení mladá dáma zvedla ruku v rukavici a zadržela mě.

„Kdyby tu váš přítel laskavě zůstal,“ řekla, „prokázal by mi neocenitelnou službu.“

Klesl jsem zpátky do křesla.

„Stručné řečeno,“ pokračovala slečna Morstanová, „fakta vypadají asi takhle: můj otec byl důstojníkem u jednoho pluku v Indii a poslal mě domů do vlasti, když jsem byla ještě docela malé dítě. Matka už byla mrtvá a v Anglii jsem neměla žádné příbuzné. Dali mě proto na vychování do útulného penzionátu v Edinburghu, kde jsem zůstala do svých sedmnácti let. V roce 1878 dostal můj otec, který byl u svého pluku nejstarším kapitánem, dvanáctiměsíční dovolenou a přijel domů. Telegrafoval mi z Londýna, že šťastně dojel, a prosil mě, abych za ním hned přijela. Jako svou adresu udal hotel Langham. Pokud si vzpomínám, jeho zpráva překypovala láskou a vlídností. Jakmile jsem přicestovala do Londýna, odjela jsem do hotelu Langham, kde mi sdělili, že kapitán Morstan se u nich sice ubytoval, ale že předchozího večera kamsi odešel a dosud se nevrátil. Čekala jsem na něho celý den, ale nedal o sobě žádnou další zprávu. Večer jsem se na radu ředitele hotelu obrátila na policii a příštího dne ráno jsme uveřejnili oznámení ve všech novinách. Naše pátrání však bylo bezvýsledné a od toho dne jsem dodneška o svém nešťastném otci neslyšela jediné slovo. Vrátil se do vlasti se srdcem plným naděje, že tu najde trochu klidu a pohodlí, místo toho však —“

Přitiskla si ruku na hrdlo a zbytek věty pohltil tlumený vzlykot.

„Který to byl den?“ zeptal se Holmes, otvíraje notes.

„Zmizel 3. prosince 1878 — skoro před deseti lety.“

„Co se stalo s jeho zavazadly?“

„Ta zůstala v hotelu. Nebylo v nich nic, co by nás mohlo přivést na nějakou stopu — jen trochu šatstva, pár knih a značné množství exotických předmětů z Andamanských ostrovů. Otec totiž byl důstojníkem strážní služby tamější trestanecké kolonie.“

„Měl v Londýně nějaké přátele?“

„Vím jen o jednom — o majoru Sholtovi z téhož útvaru, čtyřiatřicátého bombajského pěšího pluku. Major Sholto odešel do výslužby krátce předtím a žil v té době v Upper Norwoodu. Samozřejmě jsme ho o celé věci uvědomili, ale on ani nevěděl, že jeho přítel od pluku přijel do Anglie.“

„Zvláštní případ,“ poznamenal Holmes.

„A to jsem se vám ještě ani nezmínila o tom nejpodivnějším. Asi před šesti lety — mám-li být přesná, tedy 4. května 1882 — objevila se v Timesech výzva, žádající slečnu Mary Morstanovou, aby oznámila svou adresu, s upozorněním, že to je v jejím vlastním zájmu. Oznámení bylo nepodepsané a také žádná adresa vyzývatele v něm nebyla uvedena. V té době jsem právě přijala místo guvernantky v rodině paní Forresterové. Na její radu jsem uveřejnila svou adresu v inzertní rubrice listu. Téhož dne mi přišla poštou malá lepenková krabička, v níž byla obrovská a nádherná perla. K zásilce nebylo připojeno ani slovo. Od té doby dostávám každý rok ve stejný den podobnou krabičku s podobnou perlou, ale nikdy tam není nic, z čeho bych mohla zjistit totožnost odesílatele. Podle vyjádření znalce jde o perly neobyčejně vzácné a nesmírně cenné. Můžete se ostatně přesvědčit sám, že jsou velice pěkné.“

Při řeči otevřela plochou krabičku a ukázala mi šest nejkrásnějších perel, jaké jsem kdy viděl.

„Pověděla jste nám vrcholně zajímavé věci,“ řekl Sherlock Holmes. „Přihodilo se vám ještě něco jiného?“

„Ano — právě dnes. Proto také za vámi přicházím. Dnes ráno jsem dostala tenhle dopis, který byste si snad měl přečíst sám.“

„Děkuji,“ řekl Holmes. „Obálku mi prosím dejte také. Hm, byla orazítkována na poště Londýn-Jihozápad dne 7. září! V rohu je otisk mužského palce — to má nejspíš na svědomí listonoš. Papír je té nejlepší kvality. Balíček takových obálek stojí šest pencí. Ten člověk má věru zvláštní móresy. Oslovení veškeré žádné.,Čekejte dnes večer v sedm hodin u třetího sloupu zleva před Divadlem Lyceum. Nemáte-li důvěru, přiveďte si s sebou dva přátele. Bylo Vám ublíženo a musí se Vám dostat spravedlnosti. Policii s sebou nevoďte, tím byste zmařila všechno. Váš neznámý přítel. ‘ Vskutku — záhada jedna radost! Co hodláte udělat, slečno Morstanová?“

„Na to se chci právě zeptat vás.“

„Nepochybně bychom tam měli jít — vy, já a… nu ovšem, doktor Watson je ten pravý. Pisatel mluví o dvou přátelích. A my jsme s doktorem Watsonem pracovali společné už dřív.“

„Jen jestli bude chtít jít?“ zeptala se prosebně a podobně se i zatvářila.

„Bude mi ctí a potěšením,“ řekl jsem horlivě, „prokázat vám jakoukoli službu.“

„Jste oba velice laskaví,“ odpověděla. „Vedla jsem vždycky samotářský život a nemám přátele, které bych o tuto službu mohla požádat. Bude doufám stačit, když sem k vám přijdu v šest hodin?“

„Nesmíte se však opozdit,“ řekl Holmes. „Ještě se vás chci ale na něco zeptat. Je tohle písmo shodné s písmem na adresách krabiček, v nichž jste dostávala perly?“

„Mám je tu s sebou,“ odpověděla a vytáhla šest aršíků balicího papíru.

„Vskutku vzorná klientka. Máte správnou intuici. Tak se na ně tedy podíváme.“ Rozložil papíry po stole a jeden po druhém je přelétl zběžným pohledem. „S výjimkou dopisu jsou všechny psány úmyslně změněným písmem,“ řekl bez váhání, „nemůže však být pochyb, že to všechno psala táž osoba. Pohleďte, jak zřetelně vystupuje tohle řecké e, nebo třeba na tu kudrlinku na koncovém s. Zcela určitě jde o písmo téhož člověka. Nerad bych ve vás vzbuzoval klamné naděje, slečno Morstanová, ale povězte mi: podobá se to písmo rukopisu vašeho otce?“

„Ani v nejmenším.“

„To se dalo předpokládat. Budeme na vás tedy čekat v šest hodin. Dovolte mi, prosím, abych si ty písemnosti ponechal u sebe, Možná že v nich mezitím ještě něco objevím. Je teprv půl čtvrté. Zatím — au revoir.“

„Au revoir,“ řekla naše návštěvnice, obdařila nás oba bezelstným, přívětivým pohledem, schovala krabičku s perlami opět za ňadra a rychle odešla.

Stál jsem u okna a pozoroval jsem ji, jak spěchá ulicí, dokud se šedý turban s bílým pírkem neproměnil v pouhou tečku v ponurém davu.

„Velice půvabná žena!“ zvolal jsem, obraceje se ke svému příteli.

Zapálil si opět lulku a s přimhouřenýma očima se zabořil do křesla. „Myslíte?“ řekl mátožně. „Ani jsem si nevšiml.“

„Vy jste učiněný automat — počítací stroj,“ vykřikl jsem. „Někdy je ve vás vskutku cosi nelidského.“

Vlídně se usmál.

„Nejdůležitější je nedopustit, aby náš úsudek byl ovlivněn osobními kvalitami klienta,“ řekl. „Každý klient je pro mne jen pouhým číslem, jedním z faktorů problému. Citové zaujetí je v rozporu s logickým uvažováním. Ujišťuji vás, že nejroztomilejší ženu, jakou jsem kdy poznal, oběsili za to, že otrávila tři útlá dítka, aby získala jejich životní pojistku, a že nejodpornější muž, s nímž jsem kdy měl tu čest, je lidumil, který porozdával skoro čtvrt miliónu ve prospěch londýnských chudých.“

„V tomto případě však —“

„Nikdy nedělám žádné výjimky. Výjimka vyvrací pravidlo. Měl jste někdy příležitost zkoumat charakter člověka podle jeho písemného projevu? Nač byste usuzoval ze škrábanice toho chlapíka?“

„Písmo je čitelné a pravidelné,“ odpověděl jsem. „Ten člověk se pohyboval v obchodním světě a má poměrně pevný charakter.“

Holmes zavrtěl hlavou.

„Podívejte se na jeho dlouhá písmena,“ řekl. „Sotva přečnívají úroveň ostatní řádky. Tohle d by klidně mohlo být a a tohle l se dá číst jako e. Lidé pevného charakteru dokážou dlouhá písmena vždy odlišit, ať píší jakkoli nečitelně. Tahle k prozrazují rozkolísanost a z velkých písmen čiší samolibost. Teď si ale udělám menší procházku. Musím si ověřit pár maličkostí. Doporučuji vám tuhle knihu — jednu z nejpozoruhodnějších, jaké kdy byly sepsány. Je to „Mučednictví muže“ od Winwooda Reada. Za hodinu budu zpátky.“

Usadil jsem se u okna se svazkem v ruce, ale autorovy troufalé teorie nedokázaly upoutat mé myšlenky. Ty totiž setrvávaly u naší nedávné návštěvnice — u jejích úsměvů, hlubokých a bohatých odstínů jejího hlasu, u podivné záhady, která obestírala její život. Bylo-li jí sedmnáct let v době, kdy zmizel její otec, muselo jí dnes být sedmadvacet — a to je líbezný věk, kdy mládí už ztratilo své sebevědomí a zkušenostmi poněkud vystřízlivělo. A tak jsem seděl a snil, ale hlavou se mi začaly honit tak nebezpečné myšlenky, že jsem se spěšně vrátil ke svému psacímu stolu a zuřivě jsem se zahloubal do nejnovějšího pojednání o patologii. Jak jsem mohl já — vojenský doktor s mizerné pochroumanou nohou a ještě mizernějším bankovním kontem — troufat si snít o takových věcech? Byla jen pouhým číslem, jedním z faktorů — nic víc. A rýsovala-li se přede mnou má budoucnost v černých barvách, bylo jistě lepší hledět jí tváří v tvář jako muž a nepokoušet se ji rozjasňovat prchavými bludičkami fantazie.