Podpis čtyř

IV Vyprávění plešatého muže

Šli jsme za Hindem špinavou a tuctovou chodbou, špatně osvětlenou a ještě hůř zařízenou, dokud nestanul u dveří vedoucích někam vpravo a neotevřel je. Zalil nás proud žlutého světla a uprostřed ozářené místnosti jsme spatřili drobného mužíka s neobyčejně vysokým čelem a věnečkem rozježených zrzavých vlasů, z něhož svítila lesklá holá lebka jako horský štít tyčící se z borového lesa. Stál tam, křečovitě si mnul ruce a rysy jeho tváře byly v neustálém pohybu — hned se smály, hned zas mračily, ale nikdy nebyly ani na okamžik v klidu. Příroda ho obdařila převislým rtem a řádkou příliš vystouplých, žlutých a nepravidelných zubů, které se marně pokoušel skrýt rukou, jíž si neustále hladil a přejížděl spodní část tváře. Přes tu nápadnou pleš vypadal poměrně mladě. Ve skutečnosti právě nedávno oslavil třicáté narozeniny.

„Jsem vám k službám, slečno Morstanová,“ opakoval tenkým, vysokým hláskem. „A vám samozřejmě také, pánové. Račte laskavě vstoupit do mého skromného útulku. Mám to tu malé, slečno, ale zařízené podle vlastního vkusu. Pravá oáza umění v kvílející poušti jižního Londýna.''

Zařízení místnosti, do které nás pozval, nás všechny překvapilo. Hodilo se k ubohému domu stejně málo jako prvotřídní diamant k mosaznému prstenu. Na stěnách visely nejdražší a nejskvostnější záclony a koberce, tu a tam shrnuté, aby nezakrývaly honosně zarámované obrazy a orientální vázy. Koberec v barvě jantaru střídaného s černí byl tak vysoký a měkký, že se do něho nohy bořily s blahým pocitem chůze po mechovém polštáři. Dvě velké tygří kůže, přehozené přes něj, umocňovaly jenom dojem orientálního přepychu stejné jako veliká turecká vodní dýmka, stojící v koutě na rohožce. Lampa ve tvaru stříbrné holubice visela na téměř neviditelném zlatém drátku uprostřed pokoje. Její plamen naplňoval vzduch jemnou aromatickou vůní.

„Jmenuji se Thaddeus Sholto,“ řekl mužík, stále sebou křečovitě škubaje a usmívaje se. „A vy ovšem jste slečna Morstanová. A tihle pánové —“

„To je pan Sherlock Holmes a pan doktor Watson.“

„Lékař, že?“ zvolal zaujatě. „Nemáte s sebou náhodou stetoskop? Mohl bych vás poprosit — byl byste tak laskavý? Funkce mé levé srdeční chlopně ve mně vyvolává vážné obavy; kdybyste byl tedy tak hodný. Na aortu je spolehnutí, ale rád bych od vás slyšel, co soudíte o stavu mé levé srdeční chlopně.“

Vyhověl jsem jeho žádosti a poslechl jsem mu srdce. Shledal jsem ale vše v naprostém pořádku, samozřejmě až na to, že byl přímo vytřeštěný strachy a třásl se od hlavy k patě.

„Srdce se zdá normální,“ řekl jsem. „Nevím, proč byste se neměl cítit dobře.“

„Promiňte mi mou úzkostlivost, slečno Morstanová,“ poznamenal rozjařeně. „Nesmírně jsem v životě zkusil a už dlouho jsem měl podezření, že s mou levou chlopní není něco v pořádku. Jsem rád, že mé obavy byly neopodstatněné. Váš otec mohl možná být živ dodnes, kdyby byl tak nepřepínal své srdce, slečno Morstanová.“

Měl jsem sto chutí vytnout mu políček, tak mě pobouřila ta jeho necitelná a neomalená zmínka o tak delikátní záležitosti. Slečna Morstanová se posadila a zbledla jako křída.

„Tušila jsem, že je mrtev,“ řekla.

„Mohu vám poskytnout veškeré informace,“ řekl mužík, „ale mohu udělat ještě víc, mohu zařídit, abyste dosáhla spravedlnosti, a také že to udělám, ať tomu můj bratr Bartholomew řekne cokoli. Jsem rád, že jste si přivedla přátele nejen proto, aby vás doprovodili, ale také jako svědky toho, co udělám a co vám povím. Ve třech se můžeme mému bratru Bartholomewovi směle postavit. Jenom ale ať se nám do toho nemíchají cizí lidé — žádná policie, žádné úřady. Všechno uspokojivě urovnáme my sami, bez cizího vměšování. Bratr Bartholomew by byl strašně znepokojen, kdyby se celá věc příliš rozkřikla.“

Sedl si na nízký divan a tázavě na nás zamrkal mdlýma, vodově modrýma očima.

„Pokud jde o mne,“ řekl Holmes, „ať nám povíte cokoli, nikdo jiný se o tom nedoví.“

Přikývl jsem, že s jeho slovy souhlasím.

„Tak to má být, tak se mi to líbí!“ řekl mužík. „Mohu vám nabídnout sklenku chianti, slečno Morstanová? Nebo snad tokajské? Jiné víno tu bohužel nemám. Mohu otevřít láhev? Ne? Nu dobrá, doufám aspoň, že nebudete nic namítat proti tabákovému kouři, proti balzamické vůni orientálního tabáku. Jsem poněkud nervózní a má turecká dýmka mě jedinečně uklidňuje.“

Přiblížil tenkou svíčku k hlavičce dýmky a kouř začal vesele probublávat růžovou vodou. My tři jsme seděli v půlkruhu s předkloněnými hlavami a bradami opřenými o ruce, zatímco ten podivný, neklidný mužík s vysokou lesklou lebkou před námi usilovně pukal z vodní dýmky.

„Když jsem se poprvé rozhodl, že s vámi navážu spojení,“ řekl, „mohl jsem vám dát svou adresu; obával jsem se však, že byste třeba nevyhověla mé žádosti a přivedla s sebou nevítané hosty. Dovolil jsem si proto sjednat a vámi schůzku tak, aby vás nejprve spatřil jen můj sluha Williams. Chovám naprostou důvěru v jeho diskrétnost a dal jsem mu příkaz, aby nechal všeho být a vrátil se domů hned, jakmile by pojal sebemenší podezření. Omluvte ta předběžná opatření, ale jsem člověk, který si potrpí na soukromí a má možná trochu přejemnělý vkus, dá-li se to tak říci, a na světě není nic tak neestetického jako policajt. Mám vrozený odpor k jakékoli formě hrubého materialismu. Vyhýbám se styku s vulgárním davem kde mohu. Jak vidíte, žiji obklopen atmosférou skromného přepychu. Snad bych o sobě mohl tvrdit, že jsem příznivcem umění. Je to má slabost. Tamhleta krajinka je pravý Corot, a třebaže znalec by možná poněkud zaváhal nad pravostí tohohle Salvatora Rosy, nemůže být nejmenších pochyb o tomhle Bouguereauovi. Obdivuji francouzskou modernu.“

„Promiňte, pane Sholto,“ řekla slečna Morstanová, „ale přijela jsem na vaši žádost, abych se od vás dověděla něco, co mi hodláte říci. Je už velice pozdě, a byla bych proto ráda, kdyby naše rozmluva mohla být pokud možno krátká.“

„Při nejlepší vůli to bude chvilku trvat,“ odpověděl, „poněvadž budeme muset podle všeho navštívit mého bratra Bartholomewa v Norwoodu. Vydáme se tam všichni a pokusíme se na Bartholomewa jaksepatří vyzrát. Hrozně se na mě zlobí právě proto, že jsem podnikl kroky, které pokládám za správné. Včera večer jsme se dokonce pěkně pohádali. Nemáte představu, jaký je to divous, když se rozzuří.“

„Máme-li se vydat do Norwoodu, bylo by snad nejlepší vyrazit hned,“ troufl jsem si poznamenat.

Dal se do smíchu, až mu uši zčervenaly.

„To bychom asi pochodili!“ zvolal. „Nevím, co by řekl, kdybych vás přivedl takhle zničehonic. Kdepak, musím vás na setkání nejdřív připravit tím, že vám povím o našich vzájemných vztazích. Především bych vás chtěl upozornit, že v téhle historii je několik momentů, do nichž nejsem zasvěcen ani já. Mohu vám předložit jenom ta fakta, která sám znám.

Můj otec, jak jste už možná uhodli, byl major John Sholto, který kdysi sloužil v Indii v armádě. Do výslužby odešel asi před jedenácti lety a usadil se v sídle zvaném Pondicherry Lodge v Upper Norwoodu. V Indii se mu dobře vedlo a přivezl si odtamtud značnou částku peněz, velkou sbírku cenných exotických předmětů a celý štáb domorodých sluhů. Ze zmíněných prostředků si zakoupil dům a žil v hojnosti a přepychu. Kromě mne a mého bratra Bartholomewa, s nímž jsme dvojčata, žádné jiné děti neměl.

Vzpomínám si velmi dobře na rozruch, který vyvolalo zmizení kapitána Morstana. Četli jsme v novinách podrobnosti, a protože jsme věděli, že Morstan byl přítelem našeho otce, hovořili jsme před otcem o případě zcela otevřeně. Účastnil se našich úvah o tom, co se asi mohlo stát. Nikdy jsme ho ani na okamžik nepodezírali, že celé tajemství případu je ukryto v jeho srdci, neměli jsme ani potuchy, že on jediný na světě zná osud Arthura Morstana.

Věděli jsme však něco jiného: otce obestírala jakási záhada, hrozilo mu nějaké zcela reálné nebezpečí. Obával se vyjít z domu sám a za vrátné do Pondicherry Lodge si najal dva vysloužilé boxery. Williams, který vás dnes večer vezl, je jeden z nich. Svého času býval anglickým přeborníkem v lehké váze. Náš otec nám nikdy nechtěl říci, čeho se vlastně obává, ale měl neobyčejnou averzi vůči lidem s protézou — s dřevěnou nohou. Při jedné příležitosti střelil dokonce z revolveru po jakémsi člověku s dřevěnou nohou, z něhož se později vyklubal neškodný živnostníček, shánějící zakázky. Museli jsme mu zaplatit značnou sumu, abychom celou věc ututlali. Bratr a já jsme se tehdy domnívali, že jde z otcovy strany o pouhé podivínství; pozdější události nás však přinutily tento názor změnit.

Počátkem roku 1882 dostal otec z Indie dopis, který pro něho znamenal strašlivý šok. Když jej při snídani otevřel, málem omdlel a od toho nešťastného dne churavěl až do smrti. Nikdy jsme se nedověděli, co v tom dopise stálo, ale když jej držel v ruce a četl, všiml jsem si, že dopis je krátký a hrozně naškrábaný. Otec už dlouhá léta trpěl rozšířením sleziny, ale nyní se jeho stav rapidně zhoršil a koncem dubna nám lékař sdělil, že otcův stav je beznadějný a že by si nás přál naposledy vidět.

Když jsme vešli do pokoje, seděl podložen polštáři a těžce oddechoval. Požádal nás, abychom zavřeli dveře a přistoupili k jeho lůžku každý z jedné strany. Potom nás uchopil za ruce a hlasem zlomeným dojetím a bolestí nám pověděl podivuhodné věci. Pokusím se vám je reprodukovat jeho vlastními slovy.

,Ve chvíli, kdy se rozžehnávám se světem,’ řekl, tíží mé svědomí jediná vina. Nepěkně jsem se zachoval k ubohému sirotkovi, dcerce kapitána Morstana. Prokletá touha po majetku, které jsem celý život otročil, připravila tu dívku o poklad, z něhož měla dostat nejméně polovinu. Lakota však je tak zaslepená a bláznivá vlastnost, že ani já jsem z bohatství neměl žádný užitek. Pouhé vědomí vlastnictví mi bylo natolik drahé, že jsem se nepřinutil s někým se o ně rozdělit. Vidíte ten perlami zdobený náhrdelník vedle lahvičky s chininem? Ani s tím jsem se nedokázal rozloučit, ačkoli jsem jej vytáhl s úmyslem, že jí ho pošlu. Je na vás, mých synech, abyste jí odevzdali spravedlivý díl pokladu z Agry. Neposílejte jí však nic — ani ten náhrdelník — dokud nezemřu. Spousta lidí už na tom totiž byla tak špatně jako já, a přesto se nakonec uzdravili.

,Povím vám, jak Morstan zemřel,’ pokračoval. ,Dlouhá léta trpěl srdeční vadou, ale dokázal ji přede všemi utajit. Věděl jsem o tom jen já. Když jsme spolu byli v Indii, stali jsme se podivuhodnou shodou celé řady okolností majiteli nesmírného pokladu. Já jsem poklad přivezl do Anglie a toho večera, kdy do Londýna přijel i Morstan, vydal se rovnou ke mně, aby si vyzvedl svůj podíl. Přišel pěšky přímo z nádraží a uvedl ho můj starý, věrný sluha Lal Chowdar, který je dnes již mrtev. Měli jsme s Morstanem odlišné názory na rozdělení pokladu a dostali jsme se do ostré hádky. Morstan v nepříčetném vzteku vyskočil z křesla, ale pojednou si přitiskl ruku na srdce, obličej mu zpopelavěl, a jak se kácel dozadu, rozrazil si hlavu o roh truhly s pokladem. Když jsem se k němu sklonil, zjistil jsem ke své hrůze, že je mrtev.

Dlouho jsem seděl jak smyslů zbavený a uvažoval, co podniknout. V prvním okamžiku jsem samozřejmě chtěl zavolat policii, ale pak jsem si uvědomil, že mě s velkou pravděpodobností obžalují z vraždy. Smrt, která nastala ve chvíli, kdy jsme se hádali, a rána zející v jeho hlavě, to obojí by šeredně svědčilo proti mně. A také, až by přistoupili k úřednímu vyšetřování, vyšla by najevo některá fakta o pokladu, která jsem se úzkostlivě snažil utajit. Morstan mi tehdy na počátku naší rozmluvy řekl, že nikdo neví, kam a ke komu šel. A mně se zdálo, že není nutné, aby se to kdokoli dověděl.

Stále ještě jsem o tom uvažoval, když jsem pojednou zvedl hlavu a uviděl ve dveřích stát svého sluhu Lal Chowdara. Přikradl se do pokoje a zamkl za sebou dveře. Nemějte žádné obavy, sahibe, řekl, nikdo se nemusí dovědět, že jste ho zabil. Odklidíme ho, a kdo se co doví? Nezabil jsem ho, řekl jsem mu. Lal Chowdar potřásl hlavou a zasmál se. Slyšel jsem všechno, sahibe, řekl. Slyšel jsem, jak jste se hádali, a slyšel jsem i ten úder. Jenomže já mám zapečetěná ústa. V domě všichni spí. Odklidíme ho spolu, jen my dva. To stačilo, abych se rozhodl. Jestliže můj vlastní sluha nevěří v mou nevinu, jak mohu doufat, že ji prokážu před dvanácti přitroublými kramáři, z nichž bude složena porota? Odklidili jsme tehdy v noci s Lal Chowdarem mrtvolu a za pár dnů byly londýnské noviny plné zpráv o záhadném zmizení kapitána Morstana. Z toho, co říkám, je vám snad jasné, že mi v té věci můžete těžko co zazlívat. Má vina však spočívá v tom, že jsme neukryli pouze mrtvolu, ale také poklad, a že jsem s Morstanovým podílem disponoval tak, jako by mi patřil. Přál bych si, abyste ji vy odčinili. Skloňte se ke mně, chci vám to pošeptat. Poklad je ukryt v —‘

V tom okamžiku se jeho tvář hrůzně zkřivila; oči měl divoce vytřeštěné, čelist mu poklesla a hlasem, na který nikdy nezapomenu, zaječel: ,Nepouštějte ho dovnitř! Proboha, nepouštějte ho dovnitř!’ Oba jsme se ohlédli k oknu za našimi zády, na které třeštil zrak. Z temnoty na nás zírala nějaká tvář. Viděli jsme dokonce bělavou skvrnu v místě, kde neznámý přitiskl na sklo nos. Byla to vousatá, vlasatá tvář s divokýma, krutýma očima a čišela z ní nepředstavitelná nenávist. Vrhli jsme se s bratrem k oknu, ale neznámý mezitím zmizel. Když jsme se vrátili k otci, hlava mu ležela na polštáři a puls už měl nehmatný.

Prohledali jsme hned ten večer zahradu, ale našli jsme po vetřelci jen jedinou stopu: otisk nohy na záhonu květin přímo pod oknem. Nebýt této stopy, mysleli bychom si snad, že nám tu divokou, zběsilou tvář vykouzlila naše vlastní fantazie. Brzo jsme však získali další a markantnější důkaz, že všude kolem nás jsou v činnosti nějaké tajuplné síly. Ráno jsme našli okno v otcově pokoji dokořán, všechny skříně a zásuvky byly vypáčeny a on sám měl na prsou připevněný útržek papíru, na němž byla naškrábána slova: ,Podpis čtyř.’ Nikdy jsme se nedověděli, co ten nápis znamená, ani kdo byl náš noční návštěvník. Pokud jsme to mohli posoudit, z otcova majetku nebylo nic ukradeno, přestože celá místnost byla vzhůru nohama. Bratr i já jsme přirozeně tuto neobvyklou událost spojovali s obavami, které otce pronásledovaly za jeho života; dodnes to však pro nás je naprostá záhada.“

Mužík se odmlčel, znova si zapálil vodní dýmku a pár okamžiků z ní zamyšleně potahoval. Všichni jsme zaujatě naslouchali jeho podivuhodnému vyprávění. Slečna Morstanová zbledla, že by se v ní krve nedořezal, když tak stručně a bezohledně vylíčil smrt jejího otce, a na okamžik jsem se obával, že snad omdlí. Vzpamatovala se však, když vypila sklenici vody, kterou jsem jí klidně nalil z benátské karafy stojící na postranním stolku. Sherlock Holmes se zabořil do křesla s nepřítomným výrazem ve tváři a s přimhouřenýma, ale zářícíma očima. Při pohledu na něho mě napadlo, jak si dnes ráno trpce stěžoval na všednost a nezáživnost života. Tady měl konečně problém, na který mohl vynaložit všechen svůj ostrovtip. Thaddeus Sholto po nás přelétal pohledem a zřejmě byl hrdý na pohnutí, které v nás jeho příběh vzbudil. Posléze přece jen pokračoval, stále pokuřuje ze své mohutné dýmky.

„Jak si jistě umíte představit,“ řekl, „byli jsme s bratrem oba velice vzrušeni pokladem, o kterém otec mluvil. Týdny a měsíce jsme překopávali a přerývali celou zahradu, ale nenašli jsme vůbec nic. K zbláznění bylo pomyšlení, že ve chvíli, kdy otec zemřel, měl už údaj o místě úkrytu doslova na rtech. O jedinečnosti nedosažitelného bohatství dostatečně svědčil náhrdelník, který otec z pokladu vybral. Měli jsme nad tím náhrdelníkem s bratrem Bartholomewem menší diskusi. Bylo jasné, že perly mají velikou cenu, a bratr se s nimi nechtěl rozloučit, neboť — mezi námi řečeno — zdědil bohužel do jisté míry otcovu lačnost po penězích. Obával se také, že bychom prodejem náhrdelníku na sebe mohli upozornit a nakonec se kvůli nějakým klepům či pověstem dostat do nesnází. Teprve po dlouhém přemlouvání mi dovolil opatřit si adresu slečny Morstanové a v pravidelných intervalech jí posílat vždy jednu vyloupnutou perlu, abychom měli jistotu, že nežije v bídě.“

„To bylo od vás hezké,“ řekla naše společnice upřímně, „opravdu — velice laskavé.“

Mužík zamítavě mávl rukou.

„Byli jsme vašimi poručníky,“ řekl, „alespoň mně se to tak jevilo, ačkoli můj bratr Bartholomew na to měl poněkud jiný názor. Sami jsme měli peněz víc než dost a já jsem netoužil po dalších. Ostatně, zachovat se hanebně k mladé dámě by jistě bylo známkou špatného vkusu. ,Le mauvais gout mene au crime.’[3] Francouzi se o těchto věcech vyjadřují velmi břitce. Rozdílnost našich názorů na tuto otázku šla tak daleko, že jsem se rozhodl zařídit si vlastní byt. Opustil jsem proto Pondicherry Lodge a vzal jsem s sebou starého khitmutgara a Williamse. Včera jsem se však dověděl, že se stalo něco nesmírně závažného. Poklad byl konečně objeven. Spojil jsem se ihned se slečnou Morstanovou a teď nám nezbývá než rozjet se do Norwoodu a žádat náš díl. Se svými názory jsem se včera večer před bratrem Bartholomewem netajil, takže budeme očekávanými, i když ne právě vítanými návštěvníky.“

Thaddeus Sholto se odmlčel; stále však sebou pitvorně a křečovitě škubal na svém přepychovém divanu. My všichni jsme také zachovali mlčení. Mysleli jsme na nový a nečekaný obrat, který celý ten záhadný případ náhle vzal. První se zvedl Holmes.

„Jednal jste správně, pane Sholto. Od začátku až do konce,“ řekl. „Doufám, že se vám budeme moci revanšovat, podaří-li se nám aspoň trochu osvětlit to, co vám dosud není jasné. Jak ale správně poznamenala slečna Morstanová, noc už pokročila, a bude proto dobře vyřídit celou tu věc bez odkladu.“

Náš nový známý pečlivě stočil měkkou trubici vodní dýmky a ze skříně či věšáku za závěsem si přinesl nezvykle dlouhý, podšívaný svrchník s límcem a lemováním z astrachánské kožešiny. Ačkoli byla mimořádně dusná noc, pečlivě si zapnul všechny knoflíky až ke krku a svou toaletu doplnil ještě tím, že si narazil čepici z králičí kůže s huňatými klapkami přes uši, takže z něho byl vidět jen pohyblivý a pohublý obličej.

„Mám poněkud křehké zdraví,“ poznamenal, když nás vedl chodbou, „a to ze mne udělalo málem hypochondra.“

Venku na nás čekal kočár a náš program byl zřejmě naplánován předem, neboť kočí se ihned rychle rozjel. Thaddeus Sholto v jednom kuse něco vykládal, chvílemi dosti hlasitě, aby přehlušil rachocení kol.

„Bartholomew je mazaný chlapík,“ řekl. „Jak myslíte, že zjistil, kde je poklad ukrytý? Dospěl k závěru, že musí být někde uvnitř v domě, a tak prohledal každý krychlový metr a všechno důkladně proměřil, ani píď nikde neunikla jeho pozornému pátrání. Zjistil mimo jiné, že budova je vysoká sedmdesát čtyři stopy, ale když sečetl výšku jednotlivých místností a připočetl k tomu tloušťku stropů, kterou si přesně ověřil tím, že do nich provrtal otvory, dopočítal se pouhých sedmdesáti stop. Čtyři stopy někde chyběly! Rozdíl mohl být jen v podkroví budovy. Prorazil proto díru do nepříliš bytelného stropu nejvyšší místnosti a nahoře skutečně nalezl zazděnou podkrovní komůrku, o níž nikdo v domě neměl tušení. Uprostřed stála na dvou trámech truhla s pokladem. Spustil ji tou dírou dolů a tam ji teď má. Cenu šperků v truhle odhaduje přinejmenším na půl miliónu liber.“

Při vyslovení této obrovské částky jsme na sebe všichni pohlédli s rozšířenýma očima. Slečna Morstanová, obhájíme-li její práva, stane se z chudobné guvernantky rázem nejbohatší dědičkou v celé Anglii. Zajisté bylo na místě, aby se její oddaný přítel z takových novinek radoval, přesto však se musím k vlastní hanbě přiznat, že se mi do duše vkradlo sobectví a mé srdce se proměnilo v olověné závaží. Vykoktal jsem jen pár nesouvislých blahopřání a všecek sklíčený jsem zůstal sedět se sklopenou hlavou, neposlouchaje už ani drmolení našeho nového známého. Ten člověk byl ukázkový případ hypochondra a jen jako ve snu jsem slyšel, jak na mě chrlí nekonečný výčet chorobných symptomů a dožaduje se informací o složení a působení nespočetných lektvarů a utrejchů, z nichž některé stále nosil s sebou v koženém pouzdře v kapse. Věřím pevně, že si nezapamatoval žádnou z rad, které jsem mu toho večera poskytl. Holmes totiž tvrdí, že mě zaslechl, jak jsem ho varoval před velkým nebezpečím, jemuž se vystavuje, užije-li více než dvou kapek ricínového oleje, zatímco k uklidnění prý jsem mu doporučoval větší dávky strychninu. Buď jak buď, opravdu se mi ulevilo, když kočár s trhnutím zůstal stát a kočí seskočil z kozlíku, aby nám otevřel dvířka.

„Tak tohle je Pondicherry Lodge, slečno Morstanová,“ řekl Thaddeus Sholto, pomáhaje jí vystoupit.