Věže půlnoci

KAPITOLA 11 Nečekaný dopis

„řece si nemůžou myslet, že tohle podepíšu,“ prohlásila Elain a hodila svazek papírů na zem vedle svého křesla.

„Je nepravděpodobné, že si to myslí,“ řekla Dyelin. Zlaté vlasy jí zářily, v rozhodné tváři měla klidný výraz a štíhlé tělo uvolněné. Ta zena byla dokonala! bylo nespravedlivé, ze vypadala tak užasne, zatímco tlam si připadala jako prasnice, vykrmená a připravená na porážku. V krbu v Elainině obývacím pokoji praskaly teplé plameny. Na jednom ze servírovacích stolků u stěny stál džbán s vínem, ale jí samozřejmě nic takového nedovolili. Jestli se jí ještě někdo pokusí nabídnout to zatracené kozí mlíko…

Birgitte postávala u vzdálené stěny, zlatý cop jí visel přes pravé rameno a kontrastoval s jejím červeným kabátem s bílým límcem a kalhotami v barvě nebeské modři. Nalila si šálek čaje a nad ním se usmívala, pobavená Elaininou rozmrzelostí. Elain skrz pouto její pocity cítila pokoji nikdo jiný nebyl. Elain se odebrala do obývacího pokoje poté, co přijala nabídku od Ellorienina posla s vysvětlením, že by ji „zvážila“ v soukromí. No, zvážila ji! Zvážila, že je dobrá tak na vyhození a nic víc!

„Tohle je urážka,“ řekla a máchla rukou k papírům.

„Máš v úmyslu držet je ve vězení napořád, Elain?“ zeptala se Dyelin a pozvedla obočí. „Nemůžou si dovolit zaplatit výkupné, ne poté, co financovaly svůj pokus získat trůn. Takže ti nezbývá, než se rozhodnout.“

„Můžou si tam shnít,“ prohlásila Elain a založila si ruce. „Sebraly proti mně armádu a oblehly Caemlyn!“

„Ano,“ řekla Dyelin suše. „Myslím, že u toho jsem byla.“

Elain zamumlala tichou kletbu, pak vstala a začala přecházet po místnosti. Birgitte ji sledovala; obě věděly, že Melfane radila, ať se Elain nepřepíná. Elain se své strážkyni paličatě podívala do očí a pokračovala v chůzi. Ať shoří a ať shoří i ta zatracená porodní bába! Chůze není přepínání.

Ellorien byla jedním z posledních, kdo hlasitě zdržoval, a byly s ní největší potíže – snad až na Jarida Saranda. Tyto měsíce byly pro Elain začátkem dlouhého období zkoušek. Jaký postoj zaujme k určitým záležitostem? Jak snadno se nechá postrkovat? Jak moc se podobá své matce?

Měli by vědět, že se nenechá snadno zastrašit. Naneštěstí však stála na vysoké vachrlaté hromadě čajových šálků. Každý z těch šálků představoval jeden andorský rod; některé ji podporovaly dobrovolně, jiné s nechutí. Jen málokterý byl tak pevný, jak by seji líbilo.

„Zajatí šlechtici představují dobrý zdroj,“ řekla Elain. „Tak by se na ně mělo hledět.“

Dyelin přikývla. Šlechtična uměla Elain podněcovat, přinutit ji hledat odpovědi, o nichž obě věděly, že je potřebuje najít. „Zdroj není k ničemu, pokud ho nakonec nespotřebuješ,“ poznamenala Dyelin. Držela pohár s vínem. Zatracená ženská.

„Ano,“ řekla Elain, „ale prodat zdroj lacino by znamenalo získat si pověst lehkomyslníce.“

„Pokud něco neprodáš těsně předtím, než jeho cena prudce spadne,“ řekl Dyelin. „O spoustě kupců se říkalo, že jsou hlupáci, když prodávají papriku pod cenou, a když pak ceny klesly ještě víc, najednou byli moudří.“

„A tihle zajatci? Myslíš, že jejich cena brzo klesne?“

„Jejich rody jsou kompromitovány,“ odpověděla Dyelin. „Čím silnější bude tvoje postavení, Elain, tím menší cenu budou tihle političtí vězni mít. Neměla bys tu výhodu rozmařile utratit, ale ani bys ji neměla nechat pod zámkem, dokud to už nebude všem jedno.“

„Mohla bys je popravit,“ ozvala se Birgitte.

Obě na ni upřely pohled.

„Co je?“ zeptala se Birgitte. „Zaslouží si to a získala bys pověst, že máš tvrdou ruku.“

„Není to správné,“ řekla Elain. „Neměli by je zabít za to, že podporovaly nárok na trůn někoho jiného. Bez královny není možná zrada.“

„Takže naši vojáci můžou umírat, ale šlechta si jen tak zatraceně odejde?“ zeptala se Birgitte. Pak zvedla ruku dřív, než mohla Elain něco namítnout. „Ušetři mě té lekce, Elain. Chápu to. Nesouhlasím, ale chápu to. Vždycky to tak bylo.“

Elain se vrátila k přecházení. Nicméně když míjela Ellorienin návrh, zastavila se, aby na něj dupla. Birgitte nad tím jen zvedla obočí, ale Elain to udělalo dobře. „Návrh“ byl seznam nicneříkajících slibů ukončených požadavkem, aby Elain „pro dobro Andoru“ zajatkyně propustila. Ellorien tvrdila, že jelikož nemají žádné peníze, Koruna by je měla omilostnit a propustit je, aby pomáhaly s obnovou.

Po pravdě řečeno Elain něco takového zvažovala. Ale kdyby je Zeď propustila, ty tři by Ellorien považovaly za svoji zachránkyni! Jakákoli vděčnost, kterou by snad mohly k Elain cítit, by směřovala k její soupeřce. Krev a zatracenej popel!

„Hledačky větn> se začínají ptát na zem, kterou jsi jim slíbila,“ poznamenala Dyelin.

„Už?“

Starší žena přikývla. „Ten požadavek mi pořád dělá starosti. Proč chtěji takový proužek země?“

„Je zasloužený,“ řekla Elain.

„Snad. Ačkoli to znamená, že jsi první královna za pět pokolení, která postoupí část Andoru – je jedno, jak malou – cizí mocnosti.“

Elain se zhluboka nadechla a kupodivu se cítila klidněji. Ty mizerné změny nálad! Neslibovala Melfane, že s postupujícím těhotenstvím nebudou tak výrazné? Přestojí stále občas připadalo, jako když její pocity poskakují kolem jako míč při dětské hře.

Elain se uklidnila a posadila se. „Tohle nemůžu dovolit. Všechny rody číhají na příležitost, jak se protlačit k moci.“

„Zaručuju ti, že na jejich místě bys dělala totéž,“ řekla Dyelin.

„Ne kdybych věděla, že se blíží Poslední bitva,“ obořila se na ni Elain. „Musíme udělat něco, abychom šlechtu nasměrovali k důležitějším věcem. Něco, co by je sjednotilo za mnou, neboje alespoň přesvědčilo, že si se mnou nemají zahrávat.“

„A ty máš nějaké prostředky, jak toho dosáhnout?“ zeptala se Dyelin.

„Ano,“ odvětila Elain a zalétla pohledem k východu. „Je načase zmocnit se Cairhienu.“

Birgitte se potichu rozkašlala, jak jí zaskočil čaj. Dyelin jen zvedla obočí. „Troufalý tah.“

„Troufalý?“ zeptala se Birgitte, otírajíc si bradu. „Je zatraceně šílený. Elain, stěží držíš Andor.“

„Tím je načasování ještě lepší,“ řekla Elain. „Ještě jsme rozjetí. Kromě toho, pokud se na Cairhien vydáme teď, bude to znamení, že hodlám být víc než jenom nějaká culící se navoněná královnička.“

„Pochybuju, že si tohle o tobě někdo myslí,“ řekla Birgitte. „Pokud ano, během bojů nejspíš schytali příliš ran do hlavy.“

„Má pravdu, jakkoli neomaleně ji podává,“ souhlasila Dyelin. Pohlédla na Birgitte a Elain skrz pouto ucítila bodavou nechuť. Světlo! Co musí udělat, aby spolu ty dvě vycházely? „Nikdo nepochybuje o tom, že jsi silná královna, Elain. To ostatním nezabrání, aby se nesnažili získat co největší moc; vědí, že je nepravděpodobné, že by se jim to později podařilo.“

„Na rozdíl od matky nemám patnáct let na to, abych svoji vládu upevnila,“ řekla Elain. „Podívejte, všichni víme, co Rand pořád říká o tom, abych se zmocnila Slunečního trůnu. Teď tam vládne správce a čeká na mě – a po tom, co se stalo Colavaere, se nikdo neodváží Randovy výnosy neuposlechnout.“

„Když se toho trůnu zmocníš,“ řekla Dyelin, „riskuješ, že budeš vypadat, jako když al’Thorovi dovolíš, aby ti ho dal.“

„No a?“ zeptala se Elain. „Andor jsem musela získat sama, ale není nic špatného, když od něj jako dar přijmu Cairhien. To jeho Aielové ho osvobodili. Prokázali bychom Cairhieňanům službu, kdybychom zabránili boji o nástupnictví. Můj nárok na trůn je opodstatněný, přinejmenším stejně jako nárok kohokoli jiného, a ti, kdo jsou věrní Randovi, budou na mojí straně.“

„A neriskuješ, že toho na tebe bude moc?“

„Možná,“ řekla Elain, „ale myslím, že za to riziko to stojí. Jedním krokem bych se mohla stát jedním z nejmocnějších vládců od dob Artuše Jestřábí křidlo.“

Další debatu přerušilo zdvořilé zaklepání na dveře. Elain se podívala na Dyelin, jejíž zamyšlený výraz znamenal, že zvažuje to, co Elain řekla. Nu, Elain se o získání Slunečního trůnu pokusí, s Dyelininým souhlasem nebo bez něj. Ta žena byla Elain jako poradkyně stále užitečnější – Světlo budiž pochváleno, že Dyelin nechtěla trůn pro sebe! – ale královna si nemohla dovolit nechat se chytit do pasti tím, že se bude příliš spoléhat na jedinou osobu.

Birgitte otevřela dveře a pustila dovnitř pana Norryho, podobajícího se čápovi. Byl oblečený v červené a bílé a v dlouhé tváři měl charakteristický vážný výraz. Pod jednou paží nesl kožené desky a Elain potlačila zasténání. „Myslela jsem, že pro dnešekjsme skončili.“

„Také jsem si to myslel, Veličenstvo,“ řekl. „Ale objevilo se několik nových záležitostí. Myslel jsem, že by tě mohly… ehm… zajímat.“

„Co tím myslíš?“

„Nu, Veličenstvo,“ řekl Norry, „víš, že určitý druh práce nemám… zrovna rád. Ale ve světle toho, jaké jsem v poslední době získal lidi, mám za to, že musím věnovat pozornost více věcem.“

„Mluvíš o Harkovi, že?“ zeptala se Birgitte. „Jak si ten bezcenný kus špíny vede?“

Norry na ni pohlédl. „On je… ehm… řekl bych špinavý.“ Znovu se podíval na Elain. „Ale když má dobrou motivaci, je docela šikovný. Prosím, odpusť, jestli jsem byl příliš smělý, ale po těch nedávných setkáních – a hostech, kteří po nich přibyli do tvých kobek-jsem to pokládal za moudré.“

„O čem to mluvíš, pane Norry?“ zeptala se Elain.

„O paní Basaheen, Veličenstvo,“ řekl Norry. „První pokyn, který jsem našemu dobrému panu Harkovi dal, bylo sledovat obydlí Aes Sedai – jistý hostinec, známý jako Uvítací síň.“

Elain se napřímila a ucítila příval nadšení. Duhara Basaheen se opakovaně pokoušela získat přijetí u Elain tím, že zastrašovala nejrůznější zaměstnance paláce. Ti však nyní všichni věděli, že ji nemají pouštět dál. Aes Sedai nebo ne, byla to Elaidina vyslankyně a Elain neměla v úmyslu mít s ní cokoli společného.

„Nechal jsi ji sledovat,“ řekla Elain dychtivě. „Prosím, řekni mi, že jsi přišel na něco, co bych mohla použít a tu nesnesitelnou ženskou vyhodit.“

„Takže nejsem v nemilosti?“ zeptal se pan Norry opatrně, stále tak suše a nevzrušeně jako vždy. Pokud šlo o špehování, neměl ještě zkušenosti.

„Světlo, ne,“ řekla Elain. „Měla jsem to přikázat sama. Přehlédla jsem to, ale tys mě zachránil, pane Norry. Pokud je tvůj objev dost dobrý, možná ti dám i pusu.“

Tohle reakci vyvolalo; vytřeštil oči hrůzou. Stačilo to, aby se Elain zasmála, a Birgitte se taky uchechtla. Dyelin se netvářila moc nadšeně. Nu, pokud šlo o Elain, mohla si třeba žižlat kozí nohu.

„Ehm… tedy,“ řekl Norry, „to nebude nutné, Veličenstvo. Myslel jsem si, že když byly ve městě temné družky, předstírající, že jsou Aes Sedai,“ – stejně jako ostatní se naučil nemluvit v Elainině přítomnosti o Falion a ostatních jako o „Aes Sedai“ – „mohli bychom chtít sledovat každou, která tvrdí, že je z Bílé věže.“

Elain dychtivě přikývla. No tedy, Norry ale dokázal přeskakovat z tématu na téma!

„Obávám se, že tě musím zklamat, Veličenstvo,“ řekl Norry, který si očividně všiml Elainina vzrušení, „pokud tedy doufáš v důkaz, že ta žena je temná družka.“

„Ach.“

„Nicméně,“ zvedl Norry štíhlý prst. „Mám důvod věřit, že Duhara Sedai by mohla mít prsty v dokumentu, s nímž, jak se zdá, zacházíš s… ehm… neobvyklou úctou.“ Zalétl pohledem k papírům, které Elain odhodila na podlahu. Na jedné byl zřetelný otisk její boty.

„Duhara se schází s Ellorierí?“ zeptala se Elain.

„To vskutku ano,“ řekl pan Norry. „Návštěvy jsou stále častější. Také je do určité míry drží v tajnosti.“

Elain se podívala na Dyelin. „Proč chce Duhara osvobodit moje soupeře?“

Dyelin vypadala ustaraně. „Nemůže být tak hloupá, aby si myslela, že se jí podaří proti tobě vyvolat povstání, zvlášť když k tomu použije hlouček zkrachovalých šlechticů.“

„Veličenstvo?“ zeptal se Norry. „Jestli mohu něco podotknout…“

„Samozřejmě, pane Norry.“

„Možná se Aes Sedai snaží ucházet o přízeň urozené paní Ellorien. Nevíme jistě, že se spikly při přípravě tohoto návrhu; prostě se to jen zdálo pravděpodobné, vzhledem k četnosti návštěv Aes Sedai a jejich načasování. Ale možná nemá takový důvod podporovat tvé nepřátele, jako důvod být zadobře s někým z místní šlechty.“

Bylo to možné. Nebylo pravděpodobné, že se Duhara vrátí do Bílé věže, bez ohledu na to, jak často jí to Elain navrhovala. Znamenalo by to vrátit se k Elaidě s prázdnýma rukama a nepřátelským Andorem. Žádná Aes Sedai by se nedala tak snadno odradit. Kdyby se však dokázala vrátit se slibem věrnosti od části andorské šlechty, bylo by to aspoň něco.

„Když Duhara odešla z hostince, aby navštívila Ellorienin dům,“ řekla Elain, „jak se oblékla?“ Přestože Ellorien krátce hovořila o tom, že se vrátí na své statky, neodjela, snad že si uvědomila, že to zatím není politicky užitečné. V tuto chvíli se zdržovala ve svém sídle v Caemlynu.

„V plášti, Veličenstvo,“ řekl Norry. „Se staženou kápí.“

„Honosném, nebo obyčejném?“

„Já… já nevím,“ odvětil Norry a zněl rozpačitě. „Mohl bych přivést pana Harka…“

„To nebude třeba,“ řekla Elain. „Ale pověz mi, šla sama?“

„Ne. Mám za to, že s sebou vždycky měla poměrně početný doprovod.“

Elain přikývla. Vsadila by se, že zatímco Duhara měla plášť se staženou kápí, tak mimo to, že si s sebou vzala služebnictvo, nechala si svůj prsten s Velkým hadem a vybrala si jako převlek výrazně honosný plášť.

„Pane Norry,“ řekla Elain. „Obávám se, že to na vás zahráli.“

„Veličenstvo?“

Dyelin přikyvovala. „Chtěla, aby ji bylo vidět při návštěvě Ellorien. Nechtěla, aby to byly oficiální návštěvy – to by ji příliš formálně postavilo do pozice proti tvému trůnu. Ale chtěla, abys věděla, co dělá.“

„Nezastřeně se paktuje s nepřáteli,“ řekla Elain. „Je to varování. Už dřív mi vyhrožovala, když říkala, že by se mi nelíbilo stát proti ní a Elaidě.“

„Aha,“ řekl Norry poraženecky. „Takže moje snaha nebyla až tak chytrá.“

„Přesto je cenná,“ řekla Elain. „Kdybys ji nedal sledovat, nevšimli bychom si toho – což by bylo pokořující. Jestli se někdo namáhá s tím, aby mě urazil, alespoň o tom chci vědět. I kdybyjen proto, abych věděla, komu mám později srazit hlavu.“

Norry zbledl.

„Obrazně řečeno, pane Norry,“ pokračovala. 1 když by to udělala moc ráda. A Elaida! Dovolila si poslat hlídacího psa, aby Elain „radil“? Elain potřásla hlavou. Pospěš si, Egwain. Potřebujeme tě ve Věži. Svět tě tam potřebuje.

Vzdychla a obrátila se zpátky k Norrymu. „Říkals, že je tady ‚několik nových záležitostí’, které si žádají moji pozornost?“

„Vskutku, Veličenstvo,“ řekl a vytáhl svoje příšerné kožené složky. Z nich vyňal papír – na který nehleděl zdaleka tak zbožně jako na většinu ostatních, které shromáždil. Skutečně, tento svíral dvěma prsty a držel ho ve vzduchu jako člověk, který zvedá mrtvé zvíře, nalezené ve stoce. „Zrušíš svoje rozkazy ohledně žoldnéřských oddílů?“

„Ano,“ udělala obličej. Začínala mít žízeň. Sklíčeně pozorovala šálek teplého kozího mléka na stolku vedle svého křesla. Zprávy o bitvě sem přiváděly tlupy žoldnéřů, dychtících nabídnout služby.

Ke smůle většiny žoldnéřů bylo obléhání jen krátké. Zprávy se šířily rychle, ale unavení a hladoví vojáci se přesouvali pomalu. Bandy žoldnéřů stále proudily do města a jejich příslušníci byli zklamaní, když zjistili, že jejich zbraně nejsou zapotřebí.

Elain je začala posílat pryč. Pak si uvědomila, jaká je to hloupost. Při Tarmon Gai’donu bude třeba každého muže, a pokud Andor mohl do bitvy poslat dalších pět nebo deset tisíc vojáků navíc, chtěla to udělat.

Teď neměla peníze, aby jim zaplatila, ale ani o ně nechtěla přijit. Místo toho tedy nařídila panu Norrymu a kapitánu Guybonovi, aby všem žoldnéřským bandám předali stejné pokyny. Nesmějí do Caemlynu pustit najednou víc než určitý počet vojáků a tábořit blíž než ligu od města.

To je mělo udržovat v přesvědčení, že se s nimi nakonec sejde a nabídne jim práci. Možná právě to udělá, když se teď rozhodla zmocnit se Slunečního trůnu. Jistě, poslední žoldnéři, které si najala, jí většinou nebyli moc k užitku.

Navzdory tomu, co jí napovídal zdravý rozum, zvedla šálek s mlékem a trochu upila. Birgitte spokojeně přikývla, ale Elain se zašklebila. Raději mít žízeň!

„Tedy,“ řekl pan Norry a očima přejel papír, který držel v prstech, Jeden ze žoldnéřských kapitánů se rozhodl poslat ti velice… familiární dopis. Vůbec bych ti ho nenosil, ale když jsem si ho přečetl podruhé, zdá se mi, že bys ho měla vidět. Ten rváč tvrdí bizarní věci, ale nechtěl bych být ten, kdo je přehlédne, pokud by se ukázalo, žejsou… ehm… přesné.“

Elain se zvědavě natáhla pro papír. Bizarní tvrzení? Žádné žoldnéřské kapitány neznala. Stránku pokrývaly klikyháky, spousta slov byla škrtnutá a některá slova byla napsána… kreativním způsobem. Ať byl ten chlap kdokoli, ona…

Došla na konec dopisu a překvapeně zamrkala. Pak si ho přečetla znovu.

Tvoje královská zatracená osino v zadku,

zatraceně tady čekáme, abychom si promluvili, a začínáme být naštvaní rozrušení. (To znamená naštvaní.) Tom říká, že seš teď královna, ale řekl bych, že to nic nemění, jelikož už ses stejně celou dobu chovala jako královna. Nezapomínej, že jsem tvůj hezký malý zadek vynesl vytáhl ven s díry v Tearu, ale tehdy ses chovala jako královna, takže asi nevím, proč mě překvapuje, že se teď tak chováš, když opravdu královna seš.

Takže myslím, že bych se k tobě měl chovat jako k zatracený královně a poslat ti zatracenej dopis a tak, mluvit prostě vybraně a upoutat tvoji pozornost. Dokonce jsem svůj prsten použil jako pečeť, jak se shtčí sluší. Takže tady je moje oficiální zdravice. Takže MĚ ZATRACENĚ PŘESTAŇ ODMÍTAT, abychom si mohli promluvit. Potřebuju tvoje zvonaře. Je to zatraceně důležitý.

Mat

p.s. Zdravice znamená pozdrav

p.p.s. Těch škrtnutých slov a špatnýho pravopisu si nevšímej. Chtěl jsem ten dopis přepsat, ale Tom se mi tak chechtá, že už to chci mít za sebou.

p.p.p.s. Nevšímej si toho, že říkám, že máš hezký zadek. Skoro jsem se na něj nekoukal, protože vím, že kdyby sis toho všimla, vyškrábala bys mi oči. Kromě toho jsem teďženatej, takže na tom vůbec nezáleží.

Elain se nedokázala rozhodnout, jestli má zuřit nebo jásat. Mat byl v Andoru a Tom naživu! Unikli z Ebú Daru. Našli Olvera? Jak Seančanům utekli?

Vzdouvalo se v ní tolik citů a otázek. Birgitte se zamračeně napřímila, když ten příval ucítila. „Elain? Co je to? Ten muž tě urazil?“

Elain zjistila, že přikyvuje a do očí jí stoupají slzy.

Birgitte zaklela a vyrazila k ní. Pan Norry vypadal zaraženě, jako by litoval, že jí dopis přinesl.

Elain se rozesmála.

Birgitte ztuhla. „Elain?“

„Jsem v pořádku,“ řekla Elain, která si utírala slzy, a přinutila se zhluboka nadechnout. „Světlo, to jsem potřebovala. Na, přečti si to.“

Birgitte popadla dopis a tvář se jí při čtení rozjasnila. Zachechtala se. „Ty máš hezkej zadek? On má tak co povídat. Mat má tak pěknej zadek, jak jenom může chlap mít.“

„Birgitte!“ řekla Elain.

„No, je to pravda,“ řekla strážkyně a podala jí dopis zpátky. „Myslím, že má až moc hezkou tvářičku, ale to neznamená, že nedokážu poznat pěknej zadek, když ho vidím. Světlo, bude příjemné mít ho zpátky! Konečně někdo, s kým můžu jít pít a kdo na mě nebude koukat jako na zatracenýho velícího důstojníka.“

„Uklidni se, Birgitte,“ řekla Elain a dopis poskládala. Norry vypadal, že ho ten rozhovor pohoršil. Dyelin neříkala nic. Tu ženu nevyvedlo z míry jen tak něco a od Birgitte už slyšela horší věci.

„Udělal jsi správně, pane Norry,“ řekla Elain. „Děkuju, že jsi mě na tenhle dopis upozornil.“

„Takže ty tyhle žoldnéře opravdu znáš?“ zeptal se a v jeho hlase zazněl náznak překvapení.

„Nejsou to žoldnéři. Vlastně nevím jistě, co jsou zač. Kamarádi. A doufám, že spojenci.“ Proč Mat přivedl Bandu Rudé ruky do Andoru? Byli věrní Randovi?

Mohla by je využít? Mat byl darebák, ale měl nezvykle dobrý cit pro taktiku a válčení. Voják pod jeho velenim bude mít cenu deseti nájemných rváčů, které byla nucena v poslední době najímat.

„Omlouvám se za svou chybu, Veličenstvo,“ řekl Norry. „Měl jsem vám to předložit dřív. Moji informátoři mi sdělili, že tahle jednotka v nedávné době pracovala pro murandskou korunu, takže jsem nepřikládal význam tvrzení jejich velitele, že není žoldnéř.“

„Vedl sis dobře, pane Norry,“ řekla Elain a stále se cítila pobaveně a uraženě zároveň. Bylo zvláštní, jak často jste se zmítali mezi těmito dvěma pocity, když do toho byl zapletený Matrim Cauthon. „Světlo ví, že jsem měla dost práce. Ale prosím, pokud někdo tvrdí, že se se mnou zná osobně, předlož to alespoň Birgitte.“

„Ano, Veličenstvo.“

„Zařiď setkání s Matrimem Cauthonem,“ řekla a marně zatoužila po tom, aby měla čas napsat mu dopis stejně urážlivý, jako byl ten jeho. „Pověz mu, že s sebou musí přivést Torna. Aby… aby ho držel na uzdě.“

„Jak si přeješ, Veličenstvo,“ řekl Norry a charakteristicky prkenně se uklonil. „Smím-li se vzdálit…“

Kývnutím mu poděkovala a on odešel a zavřel za sebou dveře. Elain líně držela dvěma prsty Matův dopis. Mohla by Mata nějak využít, aby jí pomohl s problémy, která dělá Ellorien? Tak jako využila Hraničáře? Nebo to bylo příliš okaté?

„Co myslíš, proč se zmiňoval o zvonařích?“ zeptala se Birgitte.

„Mohl by mít nějaký tak prostý důvod, jako že potřebuje do tábora nový zvon.“

„Ale nemyslíš si, že je to tak prosté.“

„Je v tom zapletený Mat,“ řekla Elain. „On umí věci komplikovat a to, jak napsal ten dopis, smrdí nějakým jeho plánem.“

„Pravda. A kdyby prostě jen chtěl zvon, mohl by si za hodinu hraní v kostky vyhrát dost na to, aby si ho koupil.“

„No tak,“ řekla Elain, „Takové štěstí nemá.“

Birgitte si posměšně odfrkla do čaje. „Musíš dávat víc pozor, Elain. Ten chlap by si mohl zahrát kostky s Temným a vyhrál by.“

Elain potřásla hlavou. Vojáci, včetně Birgitte, uměli být tak pověrčivá cháska. „Ujisti se, že až Mat dorazí, bude ve službě pár gardistek navíc. Umí být neukázněný a já bych nechtěla, aby tady udělal nějakou scénu.“

„Kdo je ten muž?“ zeptala se zmateně Dyelin.

„Jeden z dalších dvou taveren, kteří vyrůstali s Randem al’Thorem,“ řekla Birgitte a polkla čaj. Během Elainina těhotenství přestala pít. Alespoň někdo další musel taky trpět.

„Mat je… obzvlášť živelná osobnost,“ řekla Elain. „Umí být velice užitečný, když ho pořádně držíš na uzdě. Když ne – což je většinou – může z něj být pořádná katastrofa. Ale ať už si o něm můžeš myslet cokoli, on a jehc Banda umějí bojovat.“

„Využiješ je, že jo?“ zeptala se Birgitte a pozorně šiji pí ohlížela.

„Samozřejmě,“ řekla Elain. „A podle toho, co si pamatuju, že Mat říkal, má v Bandě spoustu Cairhieňanů. Jsou to synové tamních rodů. Když dorazím s touhle částí Bandy jakožto součástí mojí armády, možná bude přechod snazší.“

„Takže máš opravdu v úmyslu to provést?“ zeptala se Dyelin. „Zmocnit se Slunečního trůnu? Ted’?“

„Svět potřebuje jednotu,“ řekla Elain a vstala. „S Cairhienem nás začnu spojovat. Rand už ovládá Illian a Tear a připoutal k sobě Aiely. Všichni jsme spojení.“

Pohlédla na západ, kde cítila ten uzel emocí, kterým byl Rand. Jediná věc, kterou z něj v poslední době cítila, byl hluboko pohřbený chladný hněv. Byl v Arad Domanu?

Elain ho milovala. Neměla ale v úmyslu dovolit, aby se Andor stal jen další součástí Drakovy říše. Kromě toho, kdyby Rand měl v Šajol Ghúlu zemřít, kdo by té říši vládl? Mohla by se rozpadnout, ale Elain se obávala, že by někdo – snad Darlin – byl dost silný, aby ji udržel pohromadě. Pokud ano, zůstal by Andor sám mezi agresivní seančanskou říší na jihozápadě, Randovým nástupcem na severozápadě a jihovýchodě a sjednocenými Hraničáři na severu a severovýchodě.

Tohle nemohla dopustit. Zena v ní se při pomyšlení na to, že plánuje Randovu smrt, úplně schoulila, ale královna nemohla být tak choulostivá. Svět se měnil.

„Uvědomuju si, že bude těžké řídit dvě země,“ řekla Elain. „Ale já musím Cairhien získat. Pro dobro obou trůnů.“

Obrátila se a setkala se s Dyelininým pohledem a starší žena pomalu přikývla. „Zdá se, že ses rozhodla.“

„Ano,“ řekla Elain. „Ale cítím, že jestli to mám zvládnout, budu potřebovat spolehlivě používat cestování. Zařiď mi schůzku se Sumeko a Alise. Musíme si promluvit o budoucnosti rodinky.“