Věže půlnoci

KAPITOLA 13 Pro to, co bylo vykonáno

Min se vyřítila z brány Dračí stěny na východní straně Kamene a hnala se přes nádvoří. Za ní se valila záplava Aielů, kterých bylo tolik, že by snad dali dohromady celý kmen, a kolem Min se rozestupovali, jako když jelen obíhá dub. Proplétali se mezi polekanými obránci a stájníky a rychle a s lehkostí běželi k hradbám.

Rozčilovalo ji, jak snadno ji předbíhali – před lety se pyšnila tím, že v čestném závodě dokáže předběhnout všechny kluky, co znala. Nyní… nu, snad to bylo tím, že strávila příliš mnoho měsíců hrabáním se v knihách.

Nicméně předhonila Aes Sedai, které zdržovala jejich potřeba zachovávat si dekorum. To Min už jakékoli způsoby, pokud šlo o jejího obrovitého ovčáka, odhodila. A tak běžela k bráně, vděčná za to, že má spodky a pevné boty.

Byl tam. Prudce se zastavila a hleděla přes rozestoupený zástup Aielů v cadin’sorech na něj, jak tam stojí a mluví se dvěma obránci, kteří patřili ke strážím na hradbách. Když se přiblížila, podíval se na ni; cítil ji přicházet, stejně jako ona cítila jeho.

Rand někde našel starý dlouhý hnědý plášť. Měl rukávy jako kabát, přestože z ramenou volně splýval. Pod ním měl oblečenou košili a vybrané černé kalhoty.

Teď když byl tak blízko, bylo teplo procházející poutem zaplavující. Copak to ostatní neviděli? Nutilo ji to zvednout ruku a zastínit si oči, přestože zde nebylo nic, co by šlo skutečně vidět. Bylo to jen tím poutem. Až na to… vzduch kolem něj jako by se skutečně křivil. Byl to jen trik slunečních paprsků? Kolem jeho hlavy se otáčely nové vize. Obvykle si jich nevšímala, ale tentokrát to nešlo. Otevřené jeskyně, jako zející chřtán. Kameny pokryté krví. Dva mrtví muži na zemi, obklíčení řadami a řadami trolloků, dýmka, z níž stoupal kouř.

Rand jí pohlédl do očí a – navzdory poutu – ji ohromilo, co spatřila. Šedé oči podobné drahokamům měl hlubší. Kolem nich viděla slabé vrásky. Byly tam i předtím? Určitě byl na ně příliš mladý.

Ty oči nevypadaly mladě. Hleděli si do očí a Min pocítila záchvěv paniky. Byl tohle stejný muž? Nebo Randa, kterého milovala, někdo ukradl a nahradil prastarou silou, kterou – jak věděla – nedokáže nikdy poznat či pochopit? Přece jen ho ztratila? A pak se usmál a oči – jakkoli hluboké – patřily jemu. Ten úsměv byl něčím, co už velmi dlouho toužila znovu spatřit. Nyní to byl mnohem sebevědomější úsměv, než jaký jí předváděl v prvních týdnech společného života, přesto byl ale stále zranitelný. Umožňoval jí vidět jednu jeho část, kterou jiní nikdy vidět nesměli.

Ta část bylo mládí, ještě nějak nevinné. Rozběhla se k němu a sevřela ho v objetí. „Ty tupohlavý hlupáku! Tři dny? Co jsi tři dny dělal?“

„Žil, Min,“ řekl a ovinul kolem ní paže.

„Nevěděla jsem, že to je tak těžký.“

„Pro mě občas ano.“ Zmlkl a jí ke spokojenosti stačilo, že ho drží. Ano, byl to tentýž muž. Změnil se – a k lepšímu – ale stále to byl Rand. Tiskla se k němu. Bylo jí jedno, že se zde shlukuje stále víc a víc lidí. Jen ať se dívají.

Nakonec vydechla a neochotně se odtáhla. „Rande, Alanna je pryč. Zmizela dneska.“

„Ano. Cítil jsem ji odcházet. Někam na sever. Do Hraničních států, snad do Arafelu.“

„Mohli by ji využít proti tobě, aby zjistili, kde jsi.“

Usmál se. Světlo, bylo tak příjemné opět vidět na jeho tváři tenhle výraz! „Aby mě našel, na to ji Stín nepotřebuje, Min, a už nikdy nebude. Všechny oči upírá přímo na mě a bude je upírat, dokud je neoslepím.“

„Cože? Ale Rande..

„To je v pořádku, Min. Čas, kdy mě mohl umlčet potichu – a tak vyhrát – pominul. Střet je jistý a zaječení, které spustí lavinu, už zaznělo.“

Jako by v něm plál život. Jeho nadšení bylo opojné. Rand ji stále jednou paží objímal – tou paží, která končila pahýlem – a obrátil se k Aielům. „Mám toh.“ Třebaže na nádvoří za nimi vládl zmatek, Aielové stáli klidně.

Byli na to připravení, napadlo Min. Aielové nebyli vysloveně nepřátelští, ale ani nesdíleli nadšení obránců. Tairenové si mysleli, že se Rand vrátil, aby je vedl do Poslední bitvy.

„V Pustině,“ řekl Rhuark a vystoupil vpřed, „žije zvíře. Meegerling. Hodně se podobá kryse, ale je mnohem hloupější. Když ho postavíš blízko k zrní, vydá se rovnou k němu, bez ohledu na nebezpečí. Bez ohledu na to, kolikrát spadne do jámy mezi ním a jídlem, udělá totéž, když ho postavíš zase na začátek. Aielské děti se tou hrou baví.“ Prohlížel si Randa. „Nemyslel jsem si, že budeš meegerling, Rande al’Thore.“

„Slibuju, že už vás nikdy neopustím,“ řekl Rand. „Ne z vlastní vůle a ne bez toho, aniž bych vám to řekl a – když budou souhlasit – vzal s sebou Děvy jako stráž.“

S Aiely to nehnulo. „To zabrání tomu, aby sis vysloužil další Zo/z,“ řekl Rhuark. „Nezmění to, co se dělo předtím. A sliby už jsme slyšeli.“

„To je pravda,“ řekl Rand a pohlédl Rhuarkovi do očí. „Pak tedy vyrovnám svoje Zo/z.“

Něco mezi nimi proběhlo, něco, čemu Min nerozuměla, a Aielové se rozdělili a vypadali uvolněněji. Dvacet Děv postoupilo vpřed jako Randova stráž. Rhuark s ostatními se stáhl a připojil se ke skupině moudrých, které vše stranou sledovaly.

„Rande?“ ozvala se Min.

„Bude to v pořádku,“ řekl, přestože jeho city měly pochmurný nádech. „Tohle byla jedna z věcí, které musím napravit. Jedna z mnoha.“ Sundal paži z jejího ramene a prohlížel si nádvoří, váhavě, jako kdyby něco hledal. Ať to bylo cokoli, nenašel to, takže vyrazil ke králi Darlinovi, který právě ve spěchu dorazil.

Král Darlin se mu uklonil s rukou na hrušce úzkého meče. „Můj pane Draku. Konečně vyrazíme?“

„Pojď se mnou, Darline,“ odpověděl Rand, jak procházel nádvořím. „Máme spoustu práce. Kdo ještě je tady? Narišma, Flinn. Výborně.“ Kývl na dva aša’many v černých kabátech, kteří právě doběhli. „Vaše Aes Sedai? Aha, tady jsou. Ano, teď tohle, Kaineo, byla bys tak hodná a sehnala mi pár poslů?“

Jedna z Děv – žena, která měla na Aielanku nezvykle tmavé vlasy – se rozběhla pryč, aby splnila, oč žádal. Min se zamračila a držela se Randovi a Darlinovi po boku, zatímco dva aša’manové se zařadili za ně.

Nyneiva s Merise vedly skupinku Aes Sedai. Když spatřily přicházejícího Randa, zastavily se, jako kdyby nechávaly jeho, aby se setkal s «z’wz’. Shlukly se do hloučku, pohrávaly si s šaty a vypadaly rozrušeněji než obvykle.

Rand přešel rušné otevřené nádvoří, vešel do stínu vysoko se tyčícího opevnění Kamene a přistoupil k nim.

„Rande al’Thore,“ řekla Nyneiva, která si při jeho příchodu založila ruce. „Ty jsi…“

„Pitomec?“ dokončil Rand pobaveným hlasem. „Arogantní hlupák? Vznětlivý přitroublý kluk, který potřebuje napohlavkovat?“

„Ehm. Ano.“

„Všechno je to pravda, Nyneivo,“ řekl. „Teď to vidím. Možná se mi konečně dostalo trochu moudrosti. Ale myslím že si budeš muset vymyslet nějaké nové urážky. Ty, co používáš, se ošoupávají jako loňská tkanička. Pošlete někdo pro Kadsuane. Slibuju, že ji nedám popravit.“

Aes Sedai se zdály být jeho příkrým tónem ohromené, ale Min se usmála. Po střetu s Aiely se jeho sebevědomí opět vynořilo. Bylo nanejvýš uspokojivé vidět, jak Aes Sedai odzbrojuje a jejich námitky a výtky jim umírají na rtech. Merise poslala jednoho ze sloužících, aby přivedl Kadsuane.

„Narišmo,“ obrátil se Rand. „Potřebuju, abys zašel za tou hraničářskou armádou, která mě přišla hledat. Předpokládám, že jsou pořád ve Far Maddingu. Řekni tamním velitelům, že přijímám jejich podmínky a za pár dní přijdu a setkám se s nimi.“

„Můj pane Draku?“ řekl Narišma. „Je to prozíravé, když uvážíme povahu toho místa?“

„Prozíravé? Prozíravost je pro ty, kdo mají v úmyslu prožít dlouhý život, Narišmo. Darline, chci tady mít seřazené vznešené pány a vznešené paní, aby mě uvítali. Jeden z těch poslů, co dorazil, by měl ten úkol zvládnout. Také rozešli zprávu, že Bílá věž byla znovu sjednocena a že Egwain al’Vere je amyrlinin stolec.“

„ Cože? “ zeptala se Merise. Několik dalších Aes Sedai zalapalo po dechu.

„Rande,“ ozvala se Min. „Pochybuju, že amyrlin bude nadšená, že veřejně mluvíš o rozkolu.“

„To je pravda,“ řekl Rand. „Darline, sepiš prohlášení, že Egwain al’Vere vystřídala na pozici amyrlin Elaidu a’Roihan. To by mělo jako informace stačit, aniž se prozradí příliš. Světlo ví, že nepotřebuju provést nic dalšího, čím Egwain naštvu…“

„Dalšího?“ zeptala se Korele a zbledla.

„Ano,“ řekl Rand ledabyle. „Už jsem ji byl v Bílé věži navštívit.“

„A oni tě nechali odejiti” zeptala se Korele.

„Nedal jsem jim jinou možnost. Darline, laskavě tady shromáždi naše síly. Chci, aby tu večer byly. Flinne, budeme potřebovat průchody. Velké. Možná bude zapotřebí kruh.“

„Tarwinovo sedlo?“ zeptala se dychtivě Nyneiva.

Rand na ni pohlédl a zaváhal. Když promluvil, Min cítila jeho bolest – ostrou, pronikavou, skutečnou. „Ještě ne, Nyneivo. Nalil jsem do Bílé věže horký olej a ten začne brzy vřít. Čas. Nemáme čas\ Seženu Lanoví pomoc, přísahám, ale teď se musím připravit čelit Egwain.“

„Čelit jí?“ řekla Nyneiva a popošla vpřed. „Rande, co jsi udělal?“

„Co bylo třeba. Kde je Bašere?“

„Byl se svými muži mimo město, můj pane Draku,“ řekl Flinn. „Projížděli koně. Brzo by se měl vrátit.“

„Dobře. Půjde se mnou do Arad Domanu. Ty taky, Nyneivo. Min.“ Podíval se na ni a ty bezedné oči jako by ji do sebe vtahovaly. „Potřebuju tě, Min.“

„Máš mě. Nemotoro pitomá.“

„ Callandor, “ řekl. „Hraje v tom svoji roli. Musíš zjistit jakou. Nemůžu Vrt uzavřít stejně, jako jsem to zkusil posledně. Něco mi uniká, něco životně důležitého. Zjisti mi to.“

„Zjistím, Rande.“ Zamrazilo ji. „Slibuju.“

„Věřím ti.“ Vzhlédl, když z jedné z mnoha strážnic v Kameni vyšla postava v kápi.

„Kadsuane Melaidhrin,“ řekl Rand. „Odpouštím ti tvoje minulé chyby a odvolávám tvoje vyhnanství. Ne že by to pro tebe kdy představovalo něco víc než menší nepříjemnost.“

Odfrkla si a shrnula kápi. „Pokud si myslíš, že mít na sobě v tomhle horku plášť je ‚menší’ nepříjemnost, kluku, pak potřebuješ poučit o rozdílech. Věřím, že chápeš chyby, kterých ses dopustil. Především mi připadá nevhodné, že bych já potřebovala ‚odpuštění’.“

„Tak dobře,“ řekl Rand. „Prosím, přijmi mé odpuštění spolu s mojí omluvou. Dalo by se říct, že jsem byl v poslední době pod neobvyklým tlakem.“

„Ze všech lidí,“ prohlásila Kadsuane přísně, „si právě ty nemůžeš dovolit nechat se řídit vnějšími tlaky.“

„Právě naopak. Jsem, kdo jsem, díky těmto tlakům, Kadsuane. Nemůžeš vytvarovat kov bez bušení kladiva. Ale o tohle nejde. Pokoušela ses mnou manipulovat a žalostnější selhala. Ale při tom selhání jsi mi něco ukázala.“

„A to co?“

„Myslel jsem, že se ze mě stává meč,“ řekl Rand a v očích se mu objevil vzdálený výraz. „Ale mýlil jsem se. Nejsem zbraň. Nikdy jsem nebyl.“

„Tak co jsi?“ zeptala se s upřímnou zvědavostí Min.

Jen se usmál. „Kadsuane Sedai, mám pro tebe úkol, pokud ho přijmeš.“

„Řekla bych, že to bude záviset na tom, jaký je to úkol,“ odpověděla a založila si ruce.

„Potřebuju, abys někoho našla. Někoho, kdo zmizel, někoho, kdo – jak se domnívám -je možná v rukou spojenců, co to myslí dobře. Víš, byl jsem informován, že Bílá věž zadržuje Mattina Stepaneose.“

Kadsuane svraštila čelo. „A ty ho chceš?“

„Vůbec ne. Ještě jsem se nerozhodl, co s ním, takže nějakou dobu z něj může být Egwainin problém. Ne, osoba, kterou chci, je nejspíš někde na Caralainské pastvině. Vysvětlím ti to podrobněji, až nebudeme tady venku.“

Vznešení páni a vznešené paní se shromažďovali. Rand se na ně podíval, přestože znovu přejel pohledem nádvoří, jako by něco hledal. Něco, z čeho mu bylo úzko.

Otočil se zpět ke vznešeným pánům a paním. Min je sledovala s pochybnostmi. Kromě Darlina na ni žádný z nich nikdy neudělal dojem. Rand jí položil ruku na rameno. Shromáždění šlechtici vypadali neupraveně, jak je zjevně vytáhli z postelí nebo od stolů, i když na sobě měli sbírku jemného hedvábí a volánů. Působili, jako by na nádvoří Kamene, kde všichni ostatní byli za nějakým účelem, ani nepatřili.

Neměla bych na ně být tak tvrdá, napadlo Min, která si založila ruce. Ale na druhou stranu musela předtím sledovat, jak jejich pletichaření a patolízalství Randa rozčiluje. Kromě toho nikdy neměla příliš v lásce ty, kteří se považovali za důležitější než všichni ostatní.

„Postavte se do řady,“ řekl Rand a zamířil k nim.

Vznešení páni a paní na něj zmateně zírali.

„Do řady, “ zopakoval Rand hlasitě a pevně. „Hned.“

Poslechli ho a kvapně se seřadili. Rand se vydal podél řady, počínající Darlinem, a každému muži a ženě pohlédl do očí. Rand cítil… zvědavost. Možná nepatrný hněv. Co to dělal?

Nádvoří ztichlo. Rand kráčel mlčky dál a postupně hleděl na všechny šlechtice. Min stočila pohled stranou. Weiramon, který stál téměř na konci řady, po Randovi neustále pokukoval a pak zase odvracel pohled. Vysoký muž měl řídnoucí šedé vlasy a bradku uhlazenou do špičky.

Nakonec Rand došel k němu. „Podívej se mi do očí, Weiramone,“ řekl Rand tiše.

„Můj pane Draku, jistě nejsem hoden…“

„Udělej to.“

Weiramon poslechl, třebaže s nezvyklými obtížemi. Vypadal, jako by zatínal zuby, a v očích měl slzy.

„Takžeysz to ty,“ řekl Rand. Min cítila jeho zklamání. Rand stočil pohled stranou k místu, kde v řadě jako poslední stála Anaijella. Hezká žena se od Randa odtáhla a odvrátila hlavu. „Vy oba.“

„Můj pane…“ začal Weiramon.

„Chci, abys ode mne doručil zprávu,“ řekl Rand. „Těm ostatním z vašeho… spolku. Pověz jim, že už se mezi mými spojenci nemůžou ukrývat.“

Weiramon se pokusil bouřit, ale Rand k němu přistoupil o krok blíž. Weiramon vyvalil oči a Anaijella vykřikla a zakryla si tvář.

„Pověz jim,“ pokračoval Rand, tlumeně ale velitelsky, „že už nejsem slepý.“

„Proč…“ začala Anaijella. „Proč nás necháváš jít?“

„Protože dnešek je den shledání,“ řekl Rand. „Ne den smrti. Běžte.“

Oba dva odklopýtali pryč a vypadali naprosto vyčerpaně. Ostatní na nádvoří to překvapeně a zmateně sledovali. Aielové však začali tlouct oštěpy o štíty. Anaijella s Weiramonem se ponořili do Kamene a jako by se drželi ve stínu na nádvoří.

„Leeh,“ řekl Rand. „Vezmi si dvě další. Sledujte je.“

Tři z Děv, které hlídaly Randa, se oddělily a rozběhly se za bývalými šlechtici. Min přistoupila k Randovi a uchopila ho za paži. „Rande? Co to mělo znamenat? Co jsi v nich viděl?“

„Čas schovávání skončil, Min. Stín o mě hrál a prohrál. Od teď je to válka, ne úskoky.“

„Takže jsou to temní druzi?“ zamračila se Min.

Rand se k ní s úsměvem obrátil. „Už nepředstavují hrozbu. Já…“ Náhle se odmlčel a pohlédl stranou. Min se otočila a zamrazilo ji.

Nedaleko stál Tam al’Thor. Právě vyšel z nejbližšího vchodu do Kamene a zastavil se na nízkém schodišti, které vedlo na nádvoří. V Randových emocích se opět objevila bojácnost a Min si uvědomila, po čem předtím pátral.

Tam hleděl na syna a nehýbal se. Vlasy měl šedé a tvář vrásčitou, přesto byl pevný jako málokdo.

Rand zvedl ruku a dav – včetně Aes Sedai – se rozestoupil. Rand, následovaný Min, mezi nimi prošel ke schodům, vedoucím nahoru do Kamene. Po několika těch schodech váhavě vyšel. Celé nádvoří se ponořilo do ticha; dokonce i rackové přestali křičet.

Rand se na schodech zastavil a Min vycítila jeho zdráhavost, jeho hanbu, jeho hrůzu. Rand – který beze strachu čelil Zaprodancům – se bál svého otce.

Pak Rand dvěma rychlými kroky překonal posledních pár schodů a prudce Tama objal. Stál o jeden schod níž, díky čemuž byli téměř stejně vysocí. Vlastně v této pozici působil Tam téměř jako obr a Rand jako dítě, které se k němu tiskne.

A tam, svíraje otce v objetí, se Drak Znovuzrozený rozplakal.

Shromáždění Tairenové, Aes Sedai a Aielové to vážně sledovali. Nikdo se neošíval nebo neodvracel pohled. Rand pevně zavřel oči. „Mrzí mě to, otče,“ zašeptal. Min ho stěží slyšela. „Tak moc mě to mrzí.“

„To je v pořádku, synku. To je v pořádku.“

„Provedl jsem tolik strašných věcí.“

„Nikdo nekráčí po obtížné stezce, aniž by občas klopýtl. Když jsi spadl, nezlomilo tě to. 7o je důležité.“

Rand přikývl. Nějakou chvíli se drželi. Nakonec se Rand odtáhl a pokynul k Min, která stála na úpatí schodů.

„Pojď, otče,“ řekl Rand. „Je tady někdo, koho ti chci představit.“

Tam se zasmál. „Jsou to tři dny, Rande. Už jsem se s ní potkal.“

„Ano, ale já jsem vás nepředstavil. Musím.“ Mávl na Min, která zvedla obočí a založila si ruce. Upřel na ni prosebný pohled, takže vzdychla a vyšla po schodech.

„Otče,“ řekl Rand a položil Min ruku na záda. „Tohle je Min Farshaw. A hodně pro mě znamená.“