Věže půlnoci

KAPITOLA 53 Průchody

Pevara s Javindhrou a Mazrimem Taimem procházela vesnicí Černé věže a držela jazyk za zuby.

Všude vládl čilý ruch. V Černé věži pořád vládl ruch. Vojáci nedaleko káceli stromy; zasvěcení z nich loupali kúru a pak soustředěnými výtrysky vzduchu řezali klády na menší kusy. Cestičku pokrývaly piliny; Pevara si se zamrazením uvědomila, že hromadu prken nedaleko nejspíš nařezali aša’manové.

Světlo! Věděla, co tady najde. Čelit tomu bylo mnohem těžší, než předpokládala. „Ajak vidíte…“ začal Taim, který kráčel s jednou rukou založenou za zády, prsty sevřené v pěst. Druhou rukou ukázal na vzdálenou, částečně dostavenou hradbu z černého kamene, „…jednotlivá strážní stanoviště jsou od sebe vzdálena šestnáct kroků. Nahoře na každém z nich jsou dva aša’manové.“ Spokojeně se usmál. „Tohle místo bude neproniknutelné.“

„To vskutku ano,“ řekla Javindhra. „Působivé.“ Mluvila ploše a bez zájmu. „A teď k tomu, o čem jsem s tebou chtěla mluvit. Kdybychom si mohly vybrat muže s dračími špendliky, abychom…“

„Zase tohle?“ zeptal se Taim. Tenhle Mazrim Taim měl v očích oheň. Vysoký černovlasý muž s výraznými saldejskými lícními kostmi. Usmíval se. Nebo se to alespoň nejblíž takovému výrazu přiblížilo — poloviční úsměv, který nedosáhl k očím. Vypadal jako… dravčí. „Už jsem vám svoje rozhodnutí sdělil. A přesto pořád naléháte. Ne. Jenom vojáky a zasvěcené.“

„Jak si přeješ,“ odvětila Javindhra. „Budeme to dál zvažovat.“

„Už uplynuly týdny,“ řekl Taim, „a vy to pořád zvažujete? Nu, jsem dalek toho, abych zpochybňoval Aes Sedai. Je mi jedno, co děláte. Ale ženy před mými branami prohlašují, že jsou taky z Bílé věže. Nechcete, abych je pozval dovnitř, aby se s vámi sešly?“

Pevaru zamrazilo. Taim vždy naznačoval, že toho o vnitřních záležitostech Bílé věže ví příliš mnoho.

„To nebude třeba,“ řekla Javindhra chladně.

„Jak si přejete,“ odpověděl. „Měly byste se brzy rozhodnout. Začínají být netrpělivé a al’Thor jim dal svolení spojit se s mými muži. Nebudou moje zdržování snášet věčně.“

„Jsou to vzbouřenkyně. Nemusíš jim vůbec věnovat pozornost.“

„Vzbouřenkyně,“ řekl Taim, „s mnohem větší armádou, než máte vy. Co máte? Šest žen? Podle toho, jak mluvíš, to vypadá, jako byste se chtěly spojit s celou Černou věží!“

„Možná bychom mohly,“ promluvila Pevara klidně. „Nedostaly jsme žádné omezení.“

Taim se na ni podíval a ona měla výrazný pocit, jako by šiji prohlížel vlk, který se rozhoduje, jestli by z ní byla dobrá večeře. Ten pocit potlačila. Byla Aes Sedai, ne snadná kořist. Přesto se nemohla ubránit úvahám, že je jich jen šest. Uvnitř ležení plného stovek mužů, kteří dokáží usměrňovat.

„Jednou jsem v illiánském přístavu viděl umírajícího rybaříka,“ řekl Taim. „Ten pták se dusil, protože se pokusil spolknout dvě ryby najednou.“

„Pomohl jsi tomu chudákovi?“ zeptala se Javindhra.

„Hlupáci se vždycky zadusí, když se pokusí uchvátit příliš, Aes Sedai,“ řekl Taim. „Co je mi do toho? Té noci jsem si z něj uvařil dobrou večeři. Ptačí a rybí maso. Musím jít. Ale varuju vás, když teď máme obrannou linii, musíte mě upozornit, kdybyste si přály jít ven.“

„Máš v úmyslu příchody a odchody tak přísně sledovat?“ zeptala se Pevara.

„Ze světa se stalo nebezpečné místo,“ řekl Taim hladce. „Musím myslet na potřeby svých mužů.“

Pevara si všimla, jak se o „potřeby“ svých mužů stará. Kolem prošel hlouček mladých vojáků, kteří Taimovi salutovali. Dva měli modřiny, jeden z nich tak oteklé oko, že nešlo otevřít. Aša’mani byli za chyby při výcviku krůtě biti a pak jim bylo zakázáno léčení.

Aes Sedai se nikdy nikdo nedotkl. Vlastně se k nim chovali s úctou, která hraničila s výsměchem.

Taim na ně kývl a pak odkráčel a setkal se se dvěma ze svých aša’manů, kteří čekali nedaleko u kovárny. Okamžitě spolu začali tlumeně rozmlouvat.

„Mně se to nelíbí,“ řekla Pevara, jakmile muži odešli. Možná dala své obavy najevo příliš rychle, ale z tohoto místa byla nervózní. „Tohle by mohlo skončit katastrofou. Začínám si myslet, že bychom měly udělat, co jsem původně navrhovala – každá se spojit s několika zasvěcenými a vrátit se do Bílé věže. Naším úkolem nikdy nebylo uzamknout celou Černou věž, ale získat přístup k aša’manům a něco se o nich naučit.“

„To děláme,“ odvětila Javindhra. jsem se za posledních pár týdnů naučila hodně. Cos dělala ty?“

Pevara se tónem druhé ženy nenechala vyprovokovat. Opravdu musí být tak paličatá? Pevara měla v této skupině velení a ostatní sejí podřizovaly. Ale to neznamenalo, že to vždycky udělají ochotně.

„Tohle je zajímavá příležitost,“ pokračovala Javindhra, která si prohlížela pozemky Černé věže. „A myslím si, že nakonec v otázce aša’manů ustoupí.“

Pevara svraštila čelo. Tohle si přece Javindhra nemohla vážně myslet, nebo ano? Poté, co byl Taim tak paličatý? Ano, Pevara ustoupila návrhům, aby v Černé věži zůstaly o něco déle, naučily se, jak funguje, a požádaly Taima, aby jim povolil přístup k mocnějším aša’manům. Ale nyní už bylo očividné, že neustoupí. Javindhra to přece musela vidět.

Pevara měla naneštěstí v poslední době velké potíže se v Javindhře vyznat. Původně to vypadalo, že je žena proti návštěvě Černé věže a souhlasila s ní jen proto, že to bylo nařízeno. Přesto nyní předkládala důvody, proč tady zůstat.

„Javindhra,“ řekla Pevara a přistoupila blíž. „Slyšelas, co řekl. Teď potřebujeme svolení, abychom mohly odejít. Tohle místo se mění v klec.“

„Myslím, že jsme v bezpečí,“ řekla Javindhra a mávla rukou. „Neví, že máme průchody.“

„Pokud víme,“ řekla Pevara.

„Když to nařídíš, jsem si jistá, že ostatní půjdou,“ řekla Javindhra. „Ale já jsem měla v úmyslu dál využívat příležitost se učit.“

Pevara se zhluboka nadechla. Nesnesitelná ženská! Jistě nezajde tak daleko, aby ignorovala skutečnost, že skupině velí Pevara? Poté, co Pevaru pověřila velením samotná nejvyšší? Světlo, Javindhra začíná být nevypočitatelná.

Bez dalšího slova se rozešly. Pevara se otočila a vydala se zpátky po cestičce. S námahou zachovávala klid. To poslední prohlášení se blížilo otevřenému odporu! Dobrá, když chce neposlechnout a zůstat, budiž. Bylo načase vydat se zpátky do Bílé věže.

Všude kolem procházeli muži v černých kabátech. Mnozí na ni kývali a na tvářích měli ty až příliš úslužné úsměvy předstírané úcty. Po týdnech, které zde strávila, nebyla v přítomnosti těchto mužů o nic klidnější. Udělá si z několika strážce. Ze tří. Tři zvládne, ne?

Ty ponuré výrazy, jako oči popravčích, čekajících na další krk, který se před nimi objeví. Ten způsob, jakým si někteří z nich pro sebe mumlali, lekali se stínů nebo si drželi hlavu a tvářili se omámené. Sama stála u samotné hlubiny šílenství a svědila ji z toho kůže, jako by po ní lezly housenky. Nedokázala se ubránit, aby nezrychlila krok. Ne, pomyslela si. Nemůžu tady Javindhru nechat, ne aniž to ještě jednou zkusím. Pevara to vysvětlí ostatním a rozkáže jim odejít. Pakje požádá, Tamu jako první, aby zašly za Javindhrou. Jejich společné argumenty ji určitě přesvědčí.

Pevara došla k chýším, které dostaly. Záměrně se nedívala stranou, na řadu malých domů, které byly domovem Aes Sedai, s nimiž se aša’manové spojili. Slyšela, co některé z nich dělají, jak se pokoušejí svoje aša’many ovládat pomocí… různých metod. Z toho jí taky svědilo po těle. Ačkoli si myslela, že většina červených je ve svých názorech na muže příliš drsná, to, co ty ženy dělaly, znamenalo se za tu hranici vrhnout zcela bezhlavě.

Vešla dovnitř své chýše a našla tam Tamu, jak sedí u stolu a píše dopis. Aes Sedai se musely o obydlí dělit a Pevara si vybrala právě Tamu. Pevara byla možná určena za velitelku skupiny, ale Tama byla kronikářka. Politika této výpravy byla velice jemná a choulostivá, vzhledem k tomu, kolik vlivných účastnic a různých názorů zde bylo.

Včera večer Tama souhlasila, že je načase odejít. Bude s Pevarou při přesvědčování Javindhry spolupracovat.

„Taim uzavřel Černou věž,“ řekla Pevara klidně a posadila se na svou postel v malé kruhové místnosti. „Teď potřebujeme jeho svolení, abychom mohly odejít. Řekl to jenom tak mimochodem, jako by nám to ve skutečnosti nemělo bránit. Jenom takové pravidlo, ze kterého nám zapomněl dát všeobecnou výjimku.“

„Nejspíš to přesně tak bylo,“ řekla Tarna. Jsem si jistá, že to nic není.“

Pevara znehybněla. Cože? Zkusila to znovu. „Javindhra si pořád iracionálně myslí, že změníme jeho názor, pokud jde o svolení spojit se s plnoprávnými aša’many. Nastal čas spojit se se zasvěcenými a odejít, ale ona naznačila, že zůstane bez ohledu na to, co mám v úmyslu. Chci, aby sis s ní promluvila.“

„Vlastně,“ řekla Tarna a pokračovala v psaní, Jsem přemýšlela o tom, o čem jsme včera večer mluvily. Možná jsem byla příliš ukvapená. Můžeme se toho tady hodně naučit, a taky je tu otázka těch vzbouřenkyň venku. Když odejdeme, ony se spojí s aša’many, což by se nemělo dovolit.“

Zena zvedla hlavu a Pevara ztuhla. V Taminých očích bylo cosi jiného, cosi chladného. Vždycky bývala odtažitá, ale toto bylo horší.

Tarna se usmála, což byla grimasa, která v její tváři působila zcela nepřirozeně. Jako úsměv na rtech mrtvoly. Vrátila se zpátky k psaní.

Něco je tady hodně, hodně špatně, pomyslela si Pevara. „No, možná máš pravdu,“ slyšela se říkat. Pusa pracovala, přestože mysl vířila. „Tahle výprava byla koneckonců tvůj nápad. Ještě si to promyslím. Když mě omluvíš.“

Tarna neurčitě mávla rukou. Pevara vstala a díky rokům stráveným jako Aes Sedai nebyly na jejím drženi těla poznat temné obavy. Vyšla ven a pak se vydala na východ podél nedokončené hradby. Ano, strážní stanoviště byla rozmístěná pravidelně. Časněji ráno ještě nebyla obsazená. Nyní ano, muži, kteří dokáží usměrňovat. Kterýkoli z nich by ji mohl zabít dřív, než by stačila reagovat. Neviděla jejich tkaniva a kvůli svým přísahám nemohla udeřit první.

Obrátila se a zamířila k malému hájku, místu, z něhož se měla stát zahrada. Uvnitř si sedla na pařez a zhluboka dýchala. Z chladu — téměř neživotu – v Taminých očích ji stále mrazilo.

Nejvyšší Pevaře přikázala neriskovat otevření průchodu, pokud nebude situace zoufalá. Jí tahle situace zoufalá připadala. Uchopila zdroj a spředia požadované tkanivo.

Tkanivo se rozpadlo ve chvíli, kdy ho dokončila. Průchod se nevytvořil. S vytřeštěnýma očima to zkusila znovu, ale výsledek byl stejný. Vyzkoušela jiná tkaniva a ta fungovala, ale průchody pokaždé selhaly.

Chlad se v jejím nitru změnil na mráz. Byla v pasti.

Všechny byly v pasti.

Perrin stiskl Matoví ruku. „Hodně štěstí, kamaráde.“

Mat se zazubil a stáhl si širokou krempu klobouku. „Štěstí? Doufám, že tohle všecko bude o štěstí. Se štěstím mi to jde.“

Mat nesl přes rameno nacpaný batoh, stejně jako hubený sukovitý muž, kterého Mat představil jako Noala. Tom měl na zádech svoji harfu a podobný batoh. Perrinovi stále nebylo jasné, co si nesou. Mat měl v plánu zůstat ve věži jen pár dní, takže nepotřebovali moc zásob.

Skupinka stála za Perrinovým ležením na místě určeném pro cestování. Za nimi na sebe pokřikovali Perrinovi lidé, kteří strhávali tábor. Nikdo neměl tušení, jak důležitý by tento den mohl být. Moirain. Moirain byla naživu. Světlo, kéž tomu tak je.

„Víš jistě, že tě nepřesvědčím, aby sis vzal víc lidí?“ zeptal se Perrin.

Mat přikývl. „Promiň. Tyhle věci… no, mají sklony být přesní. Zpráva byla jasná. Můžeme vstoupit jenom tři, jinak selžeme. Když selžeme i tak… myslím, že v tom případě si za to budem moct zatraceně sami, ne?“

Perrin svraštil čelo. „Jenom buďte opatrní. Čekám, že až se vrátíte, nacpu si v hospodě pantáty Denezela svoji fajfku z vašeho váčku.“

„S tím počítej,“ řekl Tom a chopil se ruky, kterou mu Perrin nabídl. S úsměvem se zarazil a v očích se mu slabě zajiskřilo.

„Co je?“ zeptal se Perrin.

Tom si upravil batoh. „Než tohle skončí, promění se všichni kluci ze statku, které znám, na urozené pány?“

„Já nejsem žádný urozený pán,“ prohlásil Mat.

„Vážně?“ zeptal se Tom. „Princi krkavců?“

Mat si stáhl klobouk níž. „Lidi mi můžou říkat, jak chtějí. To neznamená, že k nim patřím.“

„Vlastně,“ řekl Tom, „to..

„Otevři průchod, ať můžeme vyrazit,“ řekl Mat. „Dost bylo nesmyslů.“

Perrin kývl na Gradyho. Vzduch se rozdělil a svinutý paprsek světla otevřel portál, který ústil nad širokou, pomalu tekoucí řeku. „To je nejblíž, jak se dokáže dostat,“ vysvětlil Perrin. „Přinejmenším bez lepšího popisu toho místa.“

„To bude stačit,“ řekl Mat, který prostrčil hlavu průchodem. „Otevřeš nám jeden, abychom se dostali zpátky?“

„Každý den v poledne,“ přikývl Grady a zopakoval tak rozkaz, který mu dal Perrin. „Na přesně stejném místě.“ Usmál se. „Dej si pozor, aby ti při otvírání neusekl prsty na nohou, pane Cauthone.“

„Budu se snažit,“ řekl Mat. „Na těch prstech si zakládám.“ Nadechl se a prošel průchodem. Tichý Noal jej následoval a bylo z něj cítit odhodlání. Byl mnohem houževnatější, než vypadal. Tom na Perrina kývl, až se mu zavlnil knír, a pak proskočil skrz. Byl hbitý, přestože měl od boje s mizelcem před dvěma lety stále ztuhlou nohu.

Světlo vás veď, pomodlil se Perrin a zamával jim, když se začali plahočit podél říčního břehu.

Moirain. Perrin by měl poslat zprávu Randovi. Objevily se barvy a ukázaly mu Randa, jak mluví se skupinou Hraničářů. Ale… ne. Perrin to nemohl Randovi říct, dokud nebude mít jistotu, že je naživu. Udělat to jinak by bylo příliš kruté a pro Randa by to bylo jako pozvánka, aby se Matovi začal do výpravy plést.

Když se průchod zavíral, Perrin se odvrátil. Vykročil a ucítil slabé tepání z nohy, kam ho zasáhl Zabíječův šíp. Ránu mu vyléčili a podle jeho názoru byla zcela zahojena. Žádné zranění nezůstalo. Ale jeho noha… bylo to, jako by si zranění stejně pamatovala. Bylo jako stín, velice slabé, téměř nepostřehnutelné.

Přiblížila se k němu zvědavě se tvářící Faile. Gaul byl s ní a Perrin se usmál, když viděl, jak se neustále ohlíží přes rameno na Bain a Čiad. Jedna nesla jeho oštěpy, druhá jeho luk. Zjevně proto, aby on nemusel.

„Zmeškala jsem odchod?“ zeptala se Faile.

„Jaks měla v úmyslu,“ odvětil Perrin.

Pokrčila nos. „Matrim Cauthon má na tebe špatný vliv. Překvapuje mě, že tě před odchodem neodtáhl do další krčmy.“

Pobavilo ho, když se objevily barvy a ukázaly mu Mata – který právě odešel – jak jde podél řeky. „Vůbec není tak špatný,“ řekl Perrin. „Jsme připravení?“

„Aravine všechny zorganizovala a popohnala,“ řekla Faile. „Do hodiny bychom měli být připravení vyrazit.“

Ukázalo se, že je to dobrý odhad. Asi za půl hodiny stál Perrin vedle obrovského průchodu, otevřeného ve vzduchu, vytvořeného Gradym a Nealdem, kteří se spojili s Aes Sedai a Edarrou. Nikdo Perrinovo rozhodnutí vyrazit nezpochybňoval. Cestoval-li Rand na místo zvané Merrilorské pole, pak tam chtěl být i Perrin. Musel tam být.

Krajina za průchodem byla nevlídnější než jižní Andor. Méně stromů, více travnaté stepi. V dálce stály nějaké trosky. Otevřené prostranství před nimi bylo plné stanů, praporů a tábořišť. Vypadalo to, že se zde shromáždila Egwainina koalice.

Grady nakoukl průchodem a tiše hvízdl. „Kolik lidí toje?“

„Tohle jsou tearské půlměsíce,“ poznamenal Perrin a ukázal najeden z praporů. „A tohle je Illian. Táboří na opačné straně pláně.“ Armádu označoval zelený prapor s devíti zlatými včelami.

„Spousta cairhienských rodů,“ řekla Faile, která se zahleděla vpřed. „Dost Aielů… žádné hraničářské prapory.“

„Nikdy jsem neviděl na jednom místě tolik vojáků,“ řekl Grady.

Opravdu se to děje, pomyslel si Perrin s bušícím srdcem. Poslední bitva.

„Myslíš, že jich bude dost, aby Randa zastavili?“ zeptala se Faile. „Aby nám pomohli zabránit mu rozbít zámky?“

„Pomohli nám?“ zeptal se Perrin.

„Řekls Egwain, že dorazíš na Merrilorské pole,“ řekla Faile. „Kvůli tomu, co Egwain žádala.“

„Ano, řekl jsem jí, že tam musím být,“ odvětil Perrin. „Ale nikdy jsem neřekl, že se postavím na Egwaininu stranu. Já Randovi věřím, Faile, a připadá mi správné, že musí rozbít zámky. Je to jako výroba meče. Obvykle nechceš vykovat nový z kusů rozlámané a zničené zbraně. Použiješ na výrobu kvalitní novou ocel. Místo aby zaplátoval staré zámky, musí vyrobit nové.“

„Snad,“ řekla Faile. „Ale chceš kráčet po hodně tenké hranici. Tolik armád na jednom místě. Jestli se někteří postaví na Randovu stranu, a druzí na stranu Bílé věže…“

Pokud se obrátí proti sobě navzájem, nevyhraje nikdo. Perrin se bude muset ujistit, že k tomu nedojde.

Vojáci už byli seřazení a připravení vyrazit na pochod. Perrin se k nim otočil. „Rand nás poslal pryč pátrat po nepříteli,“ zahřměl. „Vrátíme se k němu se spojenci, které jsme našli. Vzhůru do Poslední bitvy!“

Slyšeli ho jen ti vepředu, ale začali jásat a předávali jeho slova dozadu. Rand nebo Elain by pronesli podnětnější proslov. Perrin ale nebyl oni. Bude muset dělat věci po svém.

„Aravine,“ zavolal Perrin na baculatou Amadičanku. „Projdi skrz a ujisti se, že se nikdo nebude prát o to, kde postavit svoje stany.“

„Ano, urozený pane Zlatooký.“

„Prozatím nás drž stranou ostatních vojsk,“ řekl Perrin. „Ať Sulin s Gaulem vyberou dobré místo. Zatímco budeme vztyčovat tábor, dej vědět všem ostatním vojskům. Nebudeme se s nikým zaplétat, ani špatně zahlížet na žádnou z těch armád. A taky lidem nedovolte toulat se na jih! Už nejsme v divočině a já nechci, ať si místní sedláci stěžujou na napáchané škody.“

„Ano, můj pane,“ řekla.

Nikdy se Aravine nezeptal, proč se nepřipojila k některé ze skupin, které se vracely zpátky do Amadicie. Ale bylo to nejspíš kvůli Seančanům. Byla očividně šlechtična, ale moc o své minulosti nemluvila. Byl rád, že ji má. Jako správkyně jeho ležení byla styčným důstojníkem mezi různými frakcemi, které jeho armádu tvořily.

Vlčí garda si vylosovala číslo jedna, takže průchodem prošli jako první. Velký zástup se dal do pohybu. Perrin procházel kolem zástupu, vydával rozkazy, většinou hlavně zdůrazňoval, že nechce potíže s místními nebo ostatními vojsky. Zastavil se, když narazil na bělokabátníky, kteří čekali, až na ně přijde řada. Berelain opět jela po Galadově boku; zdálo se, že jsou ponořeni do rozhovoru. Světlo, ta žena v poslední době trávila v podstatě všechen čas s Galadem.

Perrin nedal bělokabátníky a Mayenery k sobě, ale jak se zdálo, stejně tak skončili. Když vyrazili, Galadovi bělokabátníci jeli v dokonalých čtyřstupech, bílé tabardy zdobené znakem slunečního kotouče. Při pohledu na ně Perrin stále instinktivně cítil paniku, ale od soudu s nimi bylo překvapivě málo potiží.

Mayenerská okřídlená garda jela na druhé straně, Gallenne těsně za Berelain, všichni se zvednutými kopími. Z kopi vlály červené stuhy a kyrysy a přilby byly dokonale vyleštěné. Vypadalo to, že jsou připravení na přehlídku. A možná byli. Když jste měli jet do Poslední bitvy, udělali jste to se zdviženými kopími a naleštěnou zbrojí.

Perrin šel dál. Jako další přišla na řadu Alliandřina armáda, jedoucí v sevřeném útvaru těžké jízdy, vždy osm mužů vedle sebe, s Argandou v čele. Když zahlédl Perrina, vykřikl rozkazy a celý vinoucí se zástup vojáků se obrátil a zasalutoval.

Perrin jim pozdrav oplatil. Ptal se Alliandre a ta naznačila, zeje to správná odpověď. Jela s Argandou, seděla v dámském sedle a na sobě měla kaštanově hnědé šaty se zlatým lemováním. Na jízdu to byl nepraktický oděv, ale nebudou v sedlech dlouho. Tři sta kroků a stejně tolik lig.

Když zdravil její vojáky, viděl, jak je spokojená. Potěšilo ji, když viděla, že se ujal role vůdce koalice. Mnozí v táboře vlastně reagovali stejně. Možná předtím vycítili, jak moc mu velení vadí. Jak to lidé dělali, když nedokázali cítit pocity?

„Urozený pane Perrine,“ řekla Alliandre, když ho míjela. Naklonila se v sedle způsobem, který odpovídal jezdeckému pukrleti. „Neměl bys je na koni?“

„Rád chodím,“ řekl Perrin.

„Když velitel jede, působí to autoritativněji.“

„Rozhodl jsem se, že tuhle bandu povedu, Alliandre,“ prohlásil Perrin nabručeně, „ale udělám to po svým. To znamená, že když chci, chodím.“ Půjdou jenom pár kroků průchodem. Jeho nohy mu poslouží.

„Samozřejmě, můj pane.“

„Až se usadíme, chci, abys poslala pár mužů zpátky do Jehannahu. Zjisti, jestli se ti podaří ještě někoho naverbovat, vezmi všechny městské stráže. Přiveď je sem. Budeme potřebovat všechny, koho seženeme, a chci je co nejvíc vycvičit, než válka vypukne.“

„Dobře, můj pane.“

„Už jsem poslal do Mayene,“ řekl Perrin. „A Tam shání v Dvouříči všechny, které ještě může.“ Světlo, tak moc si přál, aby je mohl vynechat, dovolit jim zůstat na statcích a žít v míru, zatímco někde jinde zuří bouře. Ale tohle skutečně byl konec. Cítil to. Když prohrají tento boj, ztratí všechno. Svět. Samotný vzor. Tváří v tvář něčemu takovému by přijal i chlapce, kteří sotva dokáží máchnout mečem, a dědečky, kteří stěží chodí. Když si to přiznal, svíral se mu z toho žaludek, ale byla to pravda.

Pokračoval dál kolem pochodující armády a několika dalším skupinám vydal rozkazy. Když končil s poslední, všiml si, že ho míjí hrstka dvouříčských mužů. Jeden z nich, Azi, držel vlčí zástavu. Jori Congar zůstal pozadu. Zastavil se, pak mávl na další tři, ať jdou dál, a přiklusal k Perrinovi. Dělo se něco?

„Urozený pane Perrine.“ Jori se narovnal, vysoký a vychrtlý, jako pták, stojící na jedné noze. „Já…“

„No?“ řekl Perrin. „Ven s tím.“

„Chtěl jsem se omluvit,“ vyhrkl překotně Jori.

„Za co?“

„Za nějaký věci, co jsem říkal,“ řekl Jori a odvrátil pohled. „Chci říct, hloupé věci. No, víš, to bylo potom, cos byl nemocný, a vzali tě do stanu první a… no, já…“

„To je v pořádku, Jori,“ řekl Perrin. „Já to chápu.“

Jori s úsměvem vzhlédl. „Je potěšení být tu s tebou, urozený pane Perrine. Skutečný potěšení. Půjdeme za tebou kamkoli, ostatní a já.“

S těmi slovy Jori zasalutoval a odběhl. Perrin se poškrábal ve vousech a sledoval, jak se muž vzdaluje. Jori byl jedním z dobrého tuctu Dvouříčských, kteří se Perrinovi za posledních pár dnů přišli omluvit. Vypadalo to, že všichni cítí vinu za to, že šířili drby o Perrinovi a Berelain, i když to žádný nepřiznal přímo.

Faile buď požehnána za to, co s tím udělala.

Když se o všechny postaral, Perrin se zhluboka nadechl, pak prošel kolem zástupu a průchodem na druhou stranu.

Přijď rychle, Rande, pomyslel si a před jeho očima rozkvetly barvy. Cítím, že to začíná.

Mat stál s Tomem po levici a Noalem po pravici a hleděl skrz stromy vzhůru na věž před nimi. Za zády jim zurčel potůček, přítok nedaleké Arinelle. Za ním se táhla travnatá pláň a ještě za ní samotná velká řeka.

Procházel tudy už předtím, Tolik vzpomínek z té doby měl jen v útržcích! A přesto tato věž zůstávala v jeho mysli jasná. Ani temnota Šadar Logotu mu ji nedokázala z mysli vyříznout.

Věž vypadala jako vytvořená z čistého kovu a její pevná ocel se třpytila ve světle zataženého slunce. Mat cítil, jak ho svědí mezi lopatkami. Mnoho lidí, kteří cestovali po řece, ji považovalo za pozůstatek věku pověstí. Co jiného vás napadlo při pohledu na ocelový sloup, vyrůstající z lesa, zdánlivě neobydlený? Bylo to stejně nepřirozené a nepříhodné, jako byly ty zkroucené červené dveře. Ty váš pohled úplně přitahovaly.

Les tady byl příliš klidný, tichý až na kroky jejich trojice. Noal se opíral o dlouhou hůl, která byla vyšší než on. Kde ji vzal? Měla ten hladký vzhled dřeva, které strávilo víc let jako hůl na chození než původně jako strom. K tomu si Noal oblékl tmavě modré – téměř černé – kalhoty a košili zvláštního střihu. Ramena byla tužší, než jak to Mat znal, a kabát byl delší a sahal Noalovi téměř po kolena. Zapínal se od krku k pasu a pak se u nohou rozděloval. Vážně zvláštní. Stařík nikdy neodpovídal na otázky o své minulosti.

Tom si zvolil kejklířské oblečení. Bylo milé ho v něm zase vidět, místo aby byl vyšňořený jako dvorní bard. Záplatovaný plášť, košile se šněrováním, těsné spodky zastrčené do bot. Když se ho Mat na výběr oblečení zeptal, Tom pokrčil rameny: „Prostě mám pocit, že když se s ní mám potkat, měl bych mít na sobě tohle.“

„Ona“ byla Moirain. Ale co jí hadi a lišky udělali? Už to bylo tak dlouho, ale ať shoří, jestli bude čekat byť i jen další hodinu. Sám si vybral šaty v tmavě zelených a zemitě hnědých odstínech a k nim tmavě hnědý plášť. Batoh nesl přehozený přes rameno a v ruce držel ašandarei. Zkoušel nové železné protizávaží na konci a byl spokojen.

Zbraň mu dali Eelfinnové. No, jestli se odváží postavit mezi něj a Moirain, uvidí, co s jejich darem dokáže. Ať shoři, to teda uvidí.

Trojice mužů došla k věži. Zdálo se, že nikde po celé výšce téměř sedmdesáti kroků není jediný otvor. Žádné okno, spoj, dokonce ani škrábanec. Mat vzhlédl, a jak upíral pohled na zářící sloup, vypínající se ke vzdálené šedé obloze, zatočila se mu hlava. Odráželo se od věže příliš mnoho světla?

Otřásl se a obrátil se k Tomovi. Jednou na něj kývl.

Po kratičkém zaváhání Tom vytáhl z pochvy na opasku bronzový nůž, přistoupil k věži a přiložil na ni hrot. Zachmuřeně nožem načrtl asi na šířku dlaně široký trojúhelník, směřující hrotem dolů. Kov skřípal o kov, ale nezanechával žádnou stopu. Tom obrazec dokončil tím že středem nakreslil vlnitou čáru, jak to člověk dělal na začátku každé hry Hadi a lišky.

Všichni mlčky čekali. Mat pohlédl na Torna. „Udělals to správně?“

„Myslím, že ano,“ řekl Tom. „Ale jak víme, co je ‚správně’? Ta hra se předávala po celá…“

Zmlkl, když se na průčelí věže objevila světelná čára. Mat uskočil a sklonil oštěp. Žhnouci čáry vytvořily trojúhelník, odpovídající tomu, který nakreslil Tom, a pak – rychlostí jediného mávnutí motýlích křídel – ocel uprostřed trojúhelníku zmizela.

Noal si dlaň širokou díru přeměřil. „To je trochu mrňavé, než aby tím člověk prolezl.“ Přistoupil a podíval se skrz. „Na druhé straně nic než tma.“

Tom pohlédl na svůj nůž. „Hádám, že ten trojúhelník je vlastně vchod. To kreslíš, když začínáš hru. Měl bych zkusit větší?“

„Asi jo,“ řekl Mat. „Ledaže tě gholam naučil, jak se protáhnout dírou velkou jako pěst.“

„Není třeba být protivný,“ řekl Tom a pomocí nože nakreslil kolem prvního trojúhelníku další, tentokrát dost velký, aby se jím dalo projít. Dokončil ho vlnovkou.

Mat počítal. Trvalo sedm úderů srdce, než se objevily bilé linky. Ocel mezi nimi zmizela a otevřela trojúhelníkovou chodbu, vedoucí do věže. Vnitřek vypadal jako z pevné oceli.

„Světlo mě spal,“ zašeptal Noal. Chodba se ztrácela v temnotě; sluneční paprsky jako by váhaly do otvoru vstoupit, i když to byl nejspíš jen trik světla.

„A tak začínáme hru, která se nedá vyhrát,“ řekl Tom a zasunul nůž zpátky do pochvy.

„Odvaha posiluje,“ zašeptal Noal, vykročil a zvedl lucernu s mihotajícím se plamenem. „Oheň oslepuje. Hudba omamuje. Železo poutá.“

„A Matrim Cauthon,“ dodal Mat, „ten zatraceně vyrovnává sázky.“ Prošel otvorem.

Zablesklo světlo, zářivě bílé, oslepující. Zaklel, pevně zavřel oči a sklonil ašandarei způsobem, o němž doufal, že působí výhrůžně. Zamrkal a bělost vybledla. Stál uprostřed velké místnosti, za sebou měl volně stojící trojúhelníkový otvor s hrotem směřujícím k podlaze. Byl zcela černý, vyrobený ze zkroucených provazů, které místy vypadaly kovově a jinde jako ze dřeva.

Místnost byla také černá, ve tvaru nepravidelného čtverce. Z děr ve všech čtyřech rozích prýštila čeřící se bílá pára; mlha zářila bílým světlem. Z místnosti vedly čtyři chodby, každým směrem jedna.

Prostor nebyl přesně čtvercový. Každá strana měla trochu jinou délku než ostatní, takže se stěny v rozích stýkaly v podivných úhlech. A ta pára! Táhl z ní simatý zápach, až se mu chtělo dýchat pusou. Onyxově zbarvené stěny nebyly z kamene, ale z nějakého zrcadlícího materiálu, jako šupiny obrovské ryby. Pára se sbírala pod stropem a slabě zářila tlumeným světlem.

Ať shoří! Tohle nebylo jako to první místo, které navštívil, se spirálami a oblými dveřmi, ani jako to druhé s místnostmi ve tvaru hvězd a pruhy žlutého světla! Kde to jel Do čeho to vlezl? Nervózně se obrátil.

Tom proklopýtal dveřmi a omámené mrkal. Mat pustil batoh a jednou rukou kejklíře zachytil. Po něm se objevil Noal. Hubený muž neklopýtal, ale očividně byl oslepený a držel před sebou lucernu jako štít.

Oba mrkali a Noalovi proudily z očí slzy, ale nakonec se vzpamatovali a rozhlédli. Místnost, stejně jako chodby, vybíhající všemi čtyřmi směry, byla prázdná.

„To nevypadá jako to místo, cos popisoval, Mate,“ řekl Tom. Jeho hlas se slabě odrážel, i když ty zvuky zněly strašidelně pokrouceně. Téměř jako by na ně někdo šeptal. Matoví z toho vstávaly chloupky na krku.

„Já vím,“ řekl Mat a vytáhl z batohu pochodeň. „Tohle místo nedává smysl. Alespoň v tom se příběhy shodnou. Tady, zapal to, Noale.“

Tom vytáhl vlastní pochodeň a oba šije připálili od Noalovy lucerny. Dostali od Aludry škrtátka, ale Mat šije chtěl ušetřit. Napůl se bál, že ve věži oheň po zapálení zhasne. Ale plameny hořely pravidelně a vytrvale. To ho trochu povzbudilo.

„Takže kde jsou?“ zeptal se Tom, který obcházel místnost.

„Nikdy tu nejsou, když projdeš,“ řekl Mat, zvedl pochodeň a prohlížel si stěnu. Byl do toho nekamene vyrytý nápis? Neznámé písmo bylo tak jemné, že ho stěží dokázal rozeznat. „Ale dávejte si pozor. Můžou se za várna objevit rychleji než hospodský, který slyší, jak vám v měšci cinkaj mince.“

Noal zkoumal trojúhelníkový otvor, kterým prošli. „Myslíš, že se tim můžeme dostat zpátky?“ Připomínalo to kamenný ter’angrial, kterým Mat prošel předtím. Jenom to mělo jiný tvar.

„To doufám,“ řekl Mat.

„Možná bychom to měli zkusit,“ navrhl Noal.

Mat na něj kývl. Nelíbilo se mu, že by se měli rozdělit, ale potřebovali vědět, jestli je tohle zpáteční cesta, nebo ne. Noal se zatvářil odhodlaně a prošel skrz. Zmizel.

Mat na dlouhou chvíli zatajil dech, ale starý muž se nevrátil. Byl to trik? Umístili sem ten průchod, aby…

Noal vklopýtal otvorem zpátky do místnosti. Tom položil pochodeň na zem a vrhl se mu na pomoc. Tentokrát se Noal vzpamatoval rychleji a mrkáním rozehnal slepotu. „Zavřelo mě to venku,“ vysvětlil. „Musel jsem nakreslit další trojúhelník, abych se dostal zpátky dovnitř.“

„Alespoň víme, že se máme jak dostat ven,“ řekl Tom.

Za předpokladu, že s tím ti zatracení Aelfinnové nebo Eelfinnové nepohnou, pomyslel si Mat, který si vzpomněl na svou předchozí návštěvu, tu, která skončila tím, že ho pověsili. Tenkrát se místnosti a chodby tajemně přesouvaly naprosto v rozporu s tím, co bylo správné.

„Podíváte se na tohle?“ zeptal se Tom.

Mat sklonil oštěp a Noal vzápětí držel v ruce krátký železný meč. Tom ukazoval na svou pochodeň, která se tam, kde ji položil na zem vedle jednoho z otvorů, z nichž unikala zářící pára, divoce mihotala.

Bílá pára se tlačila od plamenů, jako by jí odvával větřík. Až na to, že žádný vítr by nikdy nepřinutil výpary pohybovat se tak nepřirozeně. Kroužily kolem ohně. Tom přistoupil a zvedl pochodeň. Přisunul ji ke sloupci páry a ten se odklonil z cesty. Tom vrazil pochodeň přímo do výparů a proud se rozdělil, plamen obešel a nad ním se opět spojil.

Tom se ohlédl na ostatní.

„Mě se neptej,“ řekl Mat zamračeně, „Říkal jsem, že tohle místo nedává smysl. Jestli je tohle ta nejdivnější věc, kterou tady uvidíme, bude ze mě Muranďanův knír. Jdeme.“

Mat si vybral jednu z chodeb a vypravil se jí. Ostatní dva si pospíšili za ním. U stropu zářily výpary a zalévaly černou chodbu mléčným světlem. Podlahu tvořily do sebe zapadající černé trojúhelníkové dlaždice, které znepokojivě připomínaly šupiny. Chodba byla široká a dlouhá a druhý konec vzdálený a temný.

„Když pomyslím,“ řekl Noal a zvedl lucernu, „že tohle všechno se ukrývá v jediný věži.“

„Pochybuju, že jsme pořád ve věži,“ řekl Mat. Před nimi viděl vykrojený kus boční zdi, jakési okno. Bylo umístěné trochu vysoko na to, aby vypadalo přirozeně.

„Tak kde” Noal se odmlčel, když došli k tomu oknu, které tvořil nepravidelný čtverec. Skrz okno spatřili nepřirozenou krajinu. Byli několik pater vysoko v jakési věži, ale to venku zaručeně nebyl Andor.

Okno hledělo na pokrývku husté, příliš žluté vegetace. Mat rozeznával tenké stromy se svěšeným deštníkem větví na vrcholku, i když předtím je viděl zespodu. Kapradinám podobné stromy s rozevřenými vějíři listů také poznával, třebaže na těchto nyní visely tmavě černé plody. Pod jejich tíhou větve klesaly.

„Milosrdný fukare,“ zašeptal Noal. Mat nikdy předtím takový slovní obrat neslyšel.

Noal měl důvod žasnout; Mat si vzpomínal, jak na ten les hleděl poprvé a uvědomoval si, že ho pokroucené dveře nepřenesly na jiné místo, ale do úplně jiného světa.

Mat se zahleděl stranou. Uvidí tři věže, kterých si všiml při první návštěvě? Zdálo se, že nestojí nikde poblíž, i když na tomhle místě vám hned vedlejší okno mohlo ukázat úplně jiný výjev. Mohli by…

Zarazil se a pak pozorně pohlédl z okna. Nalevo rozeznával štíhlou věž. A pak to pochopil. Byl uvnitř jedné z věží, které při první návštěvě zahlédl v dálce.

Potlačil zachvění a odvrátil se. Alespoň měl jistotu, že je na stejném místě. Znamenalo to, že světy Aelfinnů a Eelfinnů byly tytéž? Doufal v to. Moirain propadla druhými ze zkroucených červených dveří, což znamenalo, že ji nejspíš zajali Eelfinnové, lišky.

To byli ti, kteří Mata pověsili; hadi ho alespoň jenom vyhodili ze své říše, aniž mu poskytli nějaké užitečné odpovědi. Cítil k nim zášť, ale lišky… ty odmítly odpovědět na jeho otázky, a místo toho mu daly ty zatracené vzpomínky!

Všichni tři pokračovali chodbou dál a jejich kroky se odrážely od podlahy. Brzy začal mít Mat dojem, že ho někdo sleduje. Cítil to i dřív, při předchozích návštěvách. Otočil se stranou a daleko za sebou zahlédl záblesk nepatrného pohybu.

Prudce se otočil, připravený zahodit pochodeň a bojovat ašandarei, ale nic neviděl. Ostatní dva ztuhli a úzkostlivě se rozhlíželi. Mat se zahanbeně vydal dál, i když poté, co Tom po chvíli udělal totéž, se cítil trochu lépe. Tom zašel dokonce tak daleko, že hodil nožem po tmavším kusu zdi.

Železná zbraň zazvonila o povrch. Tlumené zvonění se velice dlouho rozléhalo chodbou.

„Omlouvám se,“ řekl Tom.

„To je dobrý,“ odvětil Mat.

„Sledujou nás, že ano?“ zeptal se Noal. Mluvil tichým, lehce nervózním hlasem. Světlo! Mat měl pocit, jako by se chystal vyskočit z kůže, utéct a nechat ji tady. Ve srovnání s tím vypadal Noal klidně.

„Rek bych, že ano,“ přikývl Mat.

Za chvilku došli na konec té příliš dlouhé chodby. Tady vešli do komnaty, které byla stejná jako ta první, až na to, že uprostřed nebyl žádný vchod. Chodby se z ní rozbíhaly čtyřmi směry a všechny mizely daleko v temnotě.

Zvolili si další směr a do paměti si uložili cestu, kterou jdou. Na zádech je škrábaly pohledy neviditelných očí. V následující chodbě zrychlili krok a vešli do další místnosti. Byla přesně stejná jako ta předtím.

„Na takovým místě se člověk snadno ztratí,“ řekl Noal. Otevřel batoh a vytáhl list papíru a tenký uhel. Udělal na papír tři tečky a pak je spojil čarami, představujícími chodby a místnosti, kterými prošli. „Všechno je to jenom otázka toho, udělat si dobrou mapu. Dobrá mapa může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí; v tom mi můžete věřit.“

Mat se obrátil a zahleděl se zpátky cestou, kterou přišli. Jedna jeho část chtěla jít dál a neohlížet se, ale musel to vědět. „Pojďte,“ řekl a vyrazil zpátky cestou, kterou přišli.

Tom s Noalem si vyměnili pohled, ale zase si pospíšili, aby ho dohnali. Trvalo jim dobře půl hodiny, než se po vlastních stopách vrátili do první místnosti, té, v níž by měl být vchod. Našli ji prázdnou. Z rohů stoupaly sloupy páry. V dalších dvou místnostech byly také.

„Nemožné!“ prohlásil Noal. „Vrátili jsme se přesně stejnou cestou! Cesta ven by měla být tady.“

V dálce – slabě a téměř nezřetelně – zaslechl Mat smích. Syčivý, nebezpečný. Zlovolný.

Mátová kůže se změnila v led. „Tome,“ řekl, „slyšels někdy příběh o Birgitte Stříbrný luk a její návštěvě ve věži Gendžei?“

„Birgitte?“ zeptal se Tom a zvedl oči od podlahy, kterou s Noalem zkoumali. Zdáli se být přesvědčení, že vchod musel někdo stáhnout dolů nějakými skrytými padacími dveřmi. „Ne, nemyslím, že bych ho slyšel.“

„A co příběh o ženě, dva měsíce uvězněné v bludišti uvnitř pevnosti?“

„Dva měsíce?“ řekl Tom. „No, ne. Ale existuje příběh o Elmiaře a Stínookém. Strávila sto dní blouděním v bludišti a pátráním po neblaze proslulém léčivém prameni Sundu, aby svému milenci zachránila život.“

To bylo nejspíš ono. Příběh přetrval; změnil podobu, jak to mnohé dělaly. „Nedostala se ven, že ne?“

„Ne. Nakonec umřela jen dva kroky od fontány, ale oddělená od ní stěnou. Slyšela ji bublat; byl to poslední zvuk, který slyšela, než zemřela žízní.“ Znepokojeně se rozhlédl, jako by si nebyl jistý, jestli se chce o podobný příběh dělit na takovémto místě.

Mat potřásl hlavou. Měl obavy. Ať shoří, tyhle lišky nenávidí. Musel být nějaký způsob, jak…“

„Porušil jsi dohodu,“ promluvil tichý hlas.

Mat se prudce otočil a jeho společníci zakleli a s rukama na zbraních se zvedli. V chodbě za nimi stála nějaká postava. Byl to jeden z tvorů, které si Mat pamatoval, možná přesně tentýž, který se s nim setkal minule. Z tvorovy bledé hlavy trčely krátké, zářivě rudé vlasy. Uši přiléhaly k lebce a na koncích se lehce zužovaly do špičky. Postava byla štíhlá a vysoká, s nepřiměřeně širokými rameny v poměru k pasu, přes hruď měla kožené řemeny – Mat pořád nechtěl myslet na to, z čeho by mohly být udělané – a pod nimi dlouhou černou suknici.

Nejvýraznější byla jeho tvář. Velké nepřirozené oči, bledé, se stínem duhovky uprostřed. Úzká čelist a ostře řezané rysy. Jako liška. Jeden z Eelfinnů, vládců tohoto místa.

Přišel si pohrát s myší.

„Žádná taková dohoda není,“ řekl Mat, který se snažil potlačit nervozitu v hlase. „Můžeme si zatraceně přinýst, co se nám zlíbí.“

„Nemít dohoduje nebezpečné,“ řekl Eelfinn hladkým hlasem. „Pro tebe. Naštěstí tě můžu vzít, kam si přeješ jít.“

„No dobře,“ prohlásil Mat. „Tak to udělej.“

„Nechte tady železo,“ řekl Eelfinn. „Vaše nástroje k hudbě. Váš oheň.“

„Nikdy,“ odmítl Mat.

Eelfinn zamrkal velkýma očima. Pomalu, s rozmyslem. Tichými kroky se vydal vpřed. Mat zvedl ašandarei, ale Eelfinn nedělal žádné přímo výhrůžné pohyby. Klouzavě kroužil kolem nich a tiše mluvil.

„No tak,“ řekl. „Nemůžeme si promluvit zdvořile? Přišli jste do naší říše hledat. Máme tu moc splnit vám, co si přejete, co potřebujete. Proč neukázat dobrou vůli? Nechte tady své náčiní vyrábějící oheň. Jenom to, a já slibuju, že vás nějakou dobu povedu.“

Mluvil hypnotickým, uklidňujícím hlasem. Dávalo to smysl. K čemu jim byl oheň? S tou mlhou tady bylo dostatečné světlo. To…

„Tome,“ řekl Mat. „Hudbu.“

„Cože?“ zeptal se Tom a trochu se třásl.

„Něco zahřej. Jedno co.“

Tom vytáhl flétnu a Eelfinn přimhouřil oči. Tom začal hrát. Byla to známá písnička Vítr, jenž vrbkou třese. Mat měl v úmyslu Eelfinna uchlácholit, možná rozptýlit jeho pozornost. Avšak zdálo se, že známá melodie pomohla rozehnat mrak, zakrývající Matovu mysl.

„To není nutné,“ řekl Eelfinn a na Torna se zamračil.

„Ano, je,“ prohlásil Mat. „A náš oheň tady zatraceně nenecháme. Ne pokud neslíbíš, že nás zavedeš až do středové komnaty a vrátíš nám Moirain.“

„Takovou dohodu nemohu uzavřít,“ řekl tvor a dál kroužil kolem nich. Mat se obracel, sledoval ho a nikdy se k němu neobrátil zády. „Na to nemám pravomoc.“

„Přiveď někoho, kdo má.“

„Nemožné,“ řekl Eelfinn. „Poslouchejte mě. Oheň není třeba. Pokud tady ten strašlivý oheň necháte, zavedu vás napůl cesty ke středové místnosti, komnatě závazků. Oheň nás uráží. Přejeme si jen splnit vaše touhy.“

Tvor seje očividně snažil znovu ukolébat, ale rytmus jeho slov nebyl správný a nehodil se k Tomovu hraní. Mat Eelfinna sledoval a pak začal doprovázet flétnu zpěvem. Z lidí, co znal, neměl zrovna nejlepší hlas, ale nebyl ani nijak hrozný. Eelfinn zívl, pak se usadil vedle stěny a zavřel oči. Za chviličku spal.

Tom spustil flétnu a vypadal, že to na něj udělalo dojem.

„Hezká práce,“ zašeptal Noal. „Netušil jsem, že starým jazykem mluvíš tak plynně.“

Mat se zarazil. Ani si neuvědomoval, že jím mluví.

„Já už ze starého jazyka hodně zapomněl,“ mnul si Noal bradu, „ale hodně jsem toho zachytil. Problém je, že pořád neznáme cestu timhle místem. Jak se tam dostaneme, aniž by nás některý z nich vedl?“

Měl pravdu. Birgitte tam bloudila celé měsíce a nikdy nevěděla, jestli její cíl není jen pár kroků od ní. Komnata, kde se Mat setkal s vůdci Eelfinnů… řekla, že když se tam dostane, musejí s ním smlouvat. To musí být ta komnata závazků, o které se Eelfinn zmínil.

Chudák Moirain. Přišla jedněmi z červených dveří; měla by ji chránit dohoda, kterou Eelfinnové uzavřeli se starodávnými Aes Sedai. Ale ty dveře byly zničeny. Neexistovala cesta zpátky.

Když sem Mat původně přišel, pochválili ho za to, že moudře požádal o odchod. Přestože pořád brblal, že Eelfinnové nezodpověděli jeho otázky, chápal, že oni to nedělají. Na otázky tu byli Aelfinnové; Eelfinnové plnili přání. Oni však ta přání překroutili a vzali si cenu, jakou chtěli. Mat je mimoděk pořádal o doplnění vzpomínek, způsob, jak se zbavit Aes Sedai a o cestu ven z věže.

Pokud to Moirain nevěděla a nepožádala o cestu ven jako on… nebo jestli požádala o cestu zpátky ke dveřím, protože nevěděla, že jsou zničené…

Mat si řekl o cestu ven. Oni mu ji dali, ale on si nedokázal vzpomenout, jaká byla. Všechno zčernalo a on se probudil a visel z ašandarei.

Mat něco vytáhl z kapsy a pevně to sevřel v pěsti. „Aelfinnové a Eelfinnové se sem nějak dostávají,“ zašeptal. „Musí tady být správná cesta.“

„Jedna cesta,“ řekl Noal. „Čtyři možnosti, po nich čtyři možnosti, po nich čtyři možnosti… naše šance jsou neuvěřitelně malé!“

„Šance,“ řekl Mat a natáhl ruku. Otevřel ji o ukázal dvě kostky. „Co je do šancí?“

Zbylí dva se podívali na jeho kostky ze slonoviny a pak zpátky na něj. Mat cítil, jak ho zaplavuje štěstěna. „Dvanáct oči. Tři pro každé dveře. Když hodím jedna, dvě nebo tři, půjdeme rovně. Čtyři, pět, šest, jdeme doprava, a tak dále.“

„Ale Mate,“ zašeptal Noal a zalétl pohledem ke spícímu Eelfinnovi. „Ty šance nejsou stejné. Například nemůžeš hodit jedničku a sedm je mnohem pravděpodobnější…“

„Ty to nechápeš, Noale,“ řekl Mat a hodil kostky na podlahu. Rachotily po šupinovitých dlaždicích jako zuby. „Nezáleží na tom, co je pravděpodobný. Ne když jsem u toho já.“

Kostky se zastavily. Jedna z nich se zachytila v rýze mezi dvěma dlaždicemi a zůstala vratce stát jedním rohem nahoru. Na druhé padla jednička.

„A co tohle, Noale,“ řekl Tom. „Zdá se, že přece jenom může hodit jedničku.“

„No to je teda něco,“ řekl Noal a poškrábal se na bradě.

Mat zvedl ašandarei, pak sebral kostky a vyrazil přímo vpřed. Ostatní dva ho následovali a spícího Eelfinna nechali za sebou.

Na příští křižovatce hodil Mat znovu a padla devítka. „Zpátky, odkud jsme přišli?“ svraštil Tom čelo. „To je…“

„Přesně to, co uděláme,“ řekl Mat, otočil se a vrátil se. Spící Eelfinn z místnosti zmizel.

„Mohli ho vzbudit,“ poznamenal Noal.

„Nebo by to mohla být jiná místnost,“ řekl Mat a znovu hodil. Další devítka. Byl otočený směrem, kterým přišli, takže devítka znamenala znovu se vracet. „Aelfinnové a Eelfinnové mají pravidla,“ řekl Mat, obrátil se, rozběhl chodbou a druzí dva za ním. „A tohle místo má pravidla.“

„Pravidla musejí dávat smysl, Mate,“ řekl Noal.

„Musejí být důsledný,“ řekl Mat. „Ale nemusejí odpovídat naší logice. Proč by měly?“

Dávalo mu to smysl. Nějakou dobu běželi – tahle chodba vypadala mnohem delší než ostatní. Když doběhli do další místnosti, začínal už být udýchaný. Znovu hodil kostkami, ale tušil, co uvidí. Devět. Zpátky do první místnosti.

„Hele, tohle je pitomost!“ prohlásil Noal, když se otočili a rozběhli zpátky opačným směrem. „Takhle se nikdy nikam nedostaneme!“

Mat si ho nevšímal a běžel dál. Brzy opět dorazili do první místnosti.

„Mate,“ ozval se Noal prosebně. „Nemůžeme si alespoň…“

Vrazili do první místnosti a Noal zmlkl. Protože tohle nebyla první místnost. Tato měla bílou podlahu, byla obrovská a stály v ní široké černé sloupy, která stoupaly k neviditelnému stropu daleko nad nimi.

Zářící bílá mlha, která se hromadila u stropu jejich chodby, se vlila do místnosti a stoupala vzhůru k temnotě jako vodopád, který míří špatným směrem. Přestože podlaha a sloupy vypadaly jako skleněné, Mat věděl, že na omak budou pórovité jako kámen. Místnost osvětlovaly řady zářících žlutých pruhů, která stoupaly vzhůru po všech sloupech a označovaly místa, kde byly hrany rýh na sloupech.

Tom ho poplácal po rameni. „Mate, chlapče, to bylo šílené. A účinné. Nějak.“

„To je asi tak to, co bys ode mě měl čekat,“ řekl Mat a dotkl se krempy klobouku. „Už jsem v téhle místnosti byl. Jsme na správné stopě. Jestli je Moirain pořád naživu, bude někde za ní.“