Věže půlnoci

KAPITOLA 56 Něco je špatně

Ozvalo se tiché zaklepání na kůl před Egwaininým stanem. „Dále,“ řekla, zatímco se probírala papíry na stole.

Dovnitř vklouzl Gawyn. Své vybrané oblečení vyměnil za hnědé kalhoty a o něco světlejší košili. Přes ramena měl přehozený strážcovský měňavý plášť, díky němuž splýval s okolím. Samotná Egwain na sobě měla honosné šaty v zelené a modré.

Když se usazoval vedle jejího stolu, plášť mu šustil. „Elainina armáda přichází. Poslala zprávu, že míří na návštěvu našeho ležení.“

„Výborně,“ řekla Egwain.

Gawyn přikývl, ale něco ho trápilo. To klubko emocí, vyvolávané poutem, bylo tak užitečné! Kdyby už dřív věděla, jak hluboce jí je oddaný, spojila by se s ním už před mnoha týdny.

„Co je?“ zeptala se Egwain a odložila papíry stranou.

„Aybara,“ řekl. „Nesouhlasil, že se s tebou sejde.“

„Elain říkala, že by mohl dělat potíže.“

„Myslím, že se přidá na al’Thorovu stranu,“ řekl Gawyn. „Poznáš to podle toho, jak postavil tábor, stranou od všech ostatních. Okamžitě vyslal posly k Aielům a Tairenům. Má dobrou armádu, Egwain. Obrovskou. A v ní bělokabátníky.“

„Tak to nevypadá, jako by se měl spojit s Randem,“ řekla Egwain.

„Taky to nevypadá, jako by se měl spojit s námi,“ odvětil Gawyn. „Egwain… Bělokabátníkům velí Galad.“

„Tvůj bratr!“

„Ano.“ Gawyn zavrtěl hlavou. „Tolik armád, tolik spojenců, všude vládne napětí. Aybara a jeho vojsko by mohli být jiskra, která nás všechny vystřelí jako ohňostroj.“

„Až se Elain utáboří, zlepší se to,“ řekla Elain.

„Egwain, co když al’Thor nedorazí? Co když tohle udělal, aby odpoutal pozornost od toho, co provádi?“

„Proč by to dělal?“ zeptala se Egwain. „Už dokázal, že když chce, nikdo ho nedokáže najít.“ Zavrtěla hlavou. „Gawyne, on ví, že by ty zámky neměl rozbíjet. Přinejmenším jedna jeho část. Možná proto mi to řekl – abych mohla sebrat síly odporu a vymluvit mu to.“

Gawyn přikývl. Už si nestěžoval ani se nehádal. Jeho proměna byla přímo zázračná. Byl stejně vášnivý jako předtím, ale méně neomalený. Od té noci, kdy bojoval s vrahy, začal dělat to, co po něm chtěla. Nějako sluha. Jako partner, kterému nade vše záleží na tom, aby byla její vůle splněna.

Bylo to nádherné. Také to bylo důležité, jelikož věžová sněmovna vypadala odhodlaná zvrátit svůj souhlas s tím, že Egwain povede jednání s Randem. Pohlédla na hromadu papírů, z nichž nemálo byly dopisy s „radami“ od přísedících.

Ale přišly za ní, místo aby ji obešly. To bylo dobře a ona je nemohla ignorovat. Musela je přimět, aby dál věřily, že spolupracovat s «z’ je to nej lepší řešení. Ale zároveň nemohla dovolit, aby si myslely, že ji trochou křiku přesvědčí.

Tak křehká rovnováha. „Tak se tedy pojďme setkat s tvojí sestrou.“

Gawyn svižně vstal. Tři prsteny, které měl na řetízku kolem krku, při pohybu cinkaly; bude se ho muset zeptat, kde je vzal. Pokud šlo o ně, byl nezvykle mlčenlivý. Podržel ji stanovou chlopeň a ona vyšla ven.

Venku se pozdně odpolední slunce schovávalo za šedými mraky. Bryneovi vojáci pilně pracovali na palisádě. Jeho armáda se v průběhu několika posledních týdnů rozrostla a tvořila hlavní část ležení na východní straně široké, lesem obklopené travnaté pláně, kdysi známé jako Merrilor. Trosky věžové pevnosti, která zde stávala, ležely rozeseté po severní straně pole, pokryté mechem a téměř zarostlé šlahouny.

Egwainin stan stál na pahorku a ona z něj viděla na tu spoustu armád, které zde tábořily. „Tamhleta je nová?“ zeptala se a ukázala k menšímu vojsku, které rozbilo ležení hned pod troskami.

„Ti přišli sami od sebe,“ vysvětlil Gawyn. „Převážně jsou to sedláci. Není to opravdová armáda; většina nemá meče. Vidle, obyčejné sekery, hole. Předpokládám, že je poslal al’Thor. Začali se sem trousit včera.“

„Zajímavé,“ řekla Egwain. Vypadali jako různorodá cháska se všemožnými stany a malým ponětim o tom, jak má vypadat vojenské ležení. Ale zdálo se, že je jich pět či deset tisíc. „Ať na ně nějací zvědové dávají pozor.“

Gawyn přikývl.

Egwain se obrátila a všimla si zástupu, který nedaleko procházel několika průchody a stavěl tábor. Vysoko nad nimi vlál andorský lev a vojáci pochodovali v uspořádaných řadách. Od nich se oddělil průvod v červené a bílé a pod královninou zástavou mířil k Egwaininu ležení.

V Gawynově doprovodu se Egwain vydala přes zažloutlou trávu, aby se setkala s Elain. Královna Andoru si tedy rozhodně dala načas. Do data, které určil Rand, zbýval jediný den. Nicméně přišla, stejně jako ostatní. S Darlinem přišli z Tearu Aielové a Egwain byla natolik přesvědčivá, že dorazila i velká armáda Illiánců, která tábořila na západní straně pláně.

Hlášení tvrdila, že Cairhieňané teď patří Elain; procházeli průchody společně s Andořany a velkým počtem mužů z Bandy Rudé ruky. Egwain poslala zprávu a ženu, nabízející cestování, také králi Roedranovi do Murandy, ale nebyla si jistá, zda dorazí. Nicméně i bez něj zde byl zastoupen značný počet národů světa, zvlášť když v Perrinově vojsku bylo možné vidět prapory Ghealdanu a Mayene. Bude se muset spojit s jejich panovnicemi a zjistit, jestli je dokáže přetáhnout na svoji stranu. Ale i kdyby ne, množství lidí, které shromáždila, bude jistě stačit, aby to Randa přesvědčilo ke změně plánů. Světlo dej, ať to stačí. Nechtěla myslet na to, co se stane, když ji přinutí jednat.

Kráčela po cestičce a oplácela pozdravy sestrám, které na ni kývaly, a přijatým, které dělaly pukrlata, salutujícím vojákům a uklánějícím se sloužícím. Rand bude…

„To není možné,“ řekl náhle Gawyn a ztuhl.

„Gawyne?“ svraštila čelo. „Jsi…“

Rozběhl se přes zarostlý kopec. Egwain ho nespokojeně sledovala. Pořád byl vznětlivý. Proč byl náhle tak rozrušený? Nebyly to obavy; to cítila. Byl to zmatek. Spěchala za ním tak rychle, jak jí důstojnost dovolila. Elainin průvod se zastavil na uschlé trávě.

Gawyn tam před někým klečel. Starší ženou s rudozlatými vlasy, která stála vedle usmívající se Elain, sedící na koni.

Jistě, uvědomila si Egwain. Její zvědové ji o této šeptandě informovali předchozího večera, ale chtěla šiji potvrdit dřív, než si o tom s Gawynem promluví.

Morgasa Trakandovna byla naživu.

Egwain se na chvíli držela vzadu. Jakmile předstoupí, Elain jí bude muset políbit prsten a celý průvod se pokloní; to by Gawynovo setkání s matkou pokazilo. Zatímco čekala, oblačná pokrývka nad nimi se zmenšila.

Náhle se mračna rozestoupila a temné bouřkové mraky ustoupily. Obloha se změnila na hlubokou, čistě modrou dálavu. Elain rozevřela oči, otočila se v sedle a pohlédla k Perrinově části ležení.

Takže přišel, domyslela si Egwain. A nastal klid. Krátký okamžik klidu před ničivou bouří.

„Zkus to ty, Emarine,“ řekl Androl, který stál s malým hloučkem uvnitř lesíku nedaleko hranic pozemků Černé věže.

Důstojný šlechtic uchopil jedinou sílu a soustředil se. Kolem něj vyskočila tkaniva. Na to, jak krátkou dobu cvičil, byl pozoruhodně šikovný a zkušeně vytvořil tkanivo pro průchod.

Místo toho, aby se ve vzduchu otevřela díra, se tkanivo rozpadlo a zmizelo. Emarin se k nim obrátil a po tváři mu stékal pot. „Vytvoření tkaniva mi připadalo těžší než předtím,“ řekl.

„Proč nefungujou?“ zeptal se Evin. Mladou tvář měl zrudlou vzteky – jako by problém s průchody byl nějakou urážkou.

Androl, který stál se založenýma rukama, zavrtěl hlavou. Stromy šuměly, listí se chvělo a hodně ho padalo na zem. Bylo hnědé, jako by byl podzim. Zneklidňovalo ho to. Na svých celoživotních cestách strávil nějaký čas i obděláváním půdy a získal stejný smysl pro to, co je a není – pokud jde o půdu – správné, jako mívají sedláci.

„Zkus to znovu, Androle,“ řekl Evin. „S průchody ti to vždycky tak jde.“

Pohlédl na zbývající tři. Posledním z nich byl Kanler; stárnoucí andorský sedlák se pořádně mračil. Ovšem Kanler se na to či ono mračil často.

Androl zavřel oči, vyhnal z mysli všechny vášně a objal prázdnotu. V ní zářil saidín, život a síla. Uchopil ho a nasál. Otevřel oči do světa, který vypadal sytěji. Mohly uschlé rostliny vypadat zároveň nezdravě a plné života? Podivné srovnání, umožněné saidínem.

Soustředil se. Vytváření průchodů pro něj bylo mnohem snazší než ostatní tkaniva; nikdy nepochopil proč. Přestože nedokázal pomocí usměrňování rozbít dokonce ani malý kámen, dokázal vytvořit průchod tak velký, aby jím projel vůz. Logain tvrdil, že je to působivé; Taim tvrdil, že je to nemožné.

Tentokrát Androl vložil do tkaniva všechnu sílu, co měl. Průchodům rozuměl. Dávaly smysl. Možná to bylo tou vrozenou láskou k cestování, objevování nových míst a nových řemesel.

Tkanivo se spojilo. Nezaznamenal žádné potíže, o nichž mluvil Emarin. Nicméně když se měla objevit známá škvíra světla, začalo se tkanivo místo toho rozvolňovat. Androl se ho pokusil udržet a dát dohromady. Na okamžik to vypadalo, že se mu to podaří. Pak mu vlákna vyklouzla ze sevření a vypařila se. Průchod se neotevřel.

„Ostatní tkaniva, co jsem zkusil, fungovala,“ řekl Evin a vytvořil kouli světla. „Všechna do posledního.“

„Jenom průchody,“ zabručel Kanler.

„Je to, jako…“ řekl Emarin. „Je to, jako by nás tady něco chtělo zadržet. V Černé věži.“

„Vyzkoušejte je na jiných místech uvnitř pozemků,“ řek Androl. „Ale snažte se, ať nikdo z Taimových přívrženců nevidí, co děláte. Předstírejte, že vyměřujete, jak Taim nařídil.“

Muži přikývli a všichni tři se vydali na východ. Androl vyšel z mýtiny. U cesty stál Norley a rozhlížel se. Malý zavalitý Cairhieňan na něj zamával a zamířil k němu. Androl mu vyšel napůl cesty vstříc. Norley měl upřímný, vstřícný úsměv. Nikdo ho nikdy nepodezříval, že špehuje, což Androl s radosti využíval.

„Mluvil jsi s Mezarem?“ zeptal se Androl.

„Jasně,“ odvětil Norley. „Dal jsem si s ním oběd.“ Norley mávl na Mišraila, kterého míjeli a on zrovna dohlížel na skupinu vojáků nacvičujících tkaniva. Zlatovlasý muž se přezíravě odvrátil.

„A dál?“ zeptal se Androl napjatě.

„Není to doopravdy Mezar.“ řekl Norley. „Jo, má to Mezarův obličej, to jo. Ale není to on. Vidím mu to v očích. Problém je, že ať je ta věc cokoli, má Mezarovy vzpomínky. Mluví přesně jako on. Ale ten úsměv je špatný. Úplně špatný.“

Androl se zachvěl. „Musí to být on, Norleyi.“

„Není. To ti zaručuju.“

„Ale…“

„Prostě není“ řekl statný muž.

Androl se zhluboka nadechl. Když se Mezar před pár dny vrátil – a vysvětlil, že Logain je v pořádku a s Taimem se všechno brzy vyřeší – začal Androl doufat, že z téhle kaše vede cesta ven. Něco se mu ale na tom muži nezdálo. Kromě toho M’Hael uspořádal velké divadlo z Mezarova povýšení na plného aša’mana; Drak ho povýšil. A teď Mezar – kdysi vášnivě věrný Logainovi – trávil čas s Koterenem a dalšími Taimovými patolízaly.

„Tohle začíná být zlý, Androle,“ řekl Norley tiše, usmál se a zamával na další hlouček cvičících mužů. „Řekl bych, že je načase, abychom odtud vypadli, ať už je to proti rozkazům, nebo ne.“

„Nikdy se nedostaneme přes stráže,“ řekl Androl. „Taim nenechá odejít ani ty Aes Sedai; slyšels, jaký záchvat vzteku měla onehdy u brány ta macatá. V noci Taim zdvojuje hlídky a průchody nefungujou.“

„Budeme muset něco udělat, ne? Chci říct… co když dostali Logaina? Co pak?“

„Já…“ Já nevím. „Jdi si promluvit s ostatními, co jsou věrní Logainovi. Nechám nás přestěhovat do společných kasáren. Je a jejich rodiny. M’Haelovi řekneme, že chceme jeho novým rekrutům udělat místo. A v noci postavíme hlídku.“

„To bude trochu okatý.“

„Rozkol už okatý je,“ řekl Androl. „Běž a udělej to.“

„Jasně. Ale co budeš dělat ty?“

Androl se zhluboka nadechl. „Já nám seženu nějaké spojence.“

Norley se vydal doleva, ale Androl šel dál po cestičce vesnicí. Připadalo mu, že v poslední’ době se k němu chová s úctou stále méně lidí. Buď měli strach, nebo se rozhodli zkusit to s Taimem.

Se založenýma rukama tady stály hloučky mužů v černých kabátech a sledovaly ho. Androl se snažil potlačit mrazení. Cestou si všiml Mezara – s vlasy šedivějícími na spáncích a měděnou domanskou kůží – jak tam stojí s bandou přisluhovačů. Muž se na něj usmál. Mezar se nikdy neusmíval. Androl na něj kývl a pohlédl mu do očí.

A uviděl to, co Norley. Něco bylo velice špatně, něco v těch očích nebylo tak úplně naživu. Tohle nevypadalo jako člověk, ale jako napodobenina. Stín nacpaný do lidské kůže.

Světlo nám všem pomoz, pomyslel si Androl a spěchal dál. Došel na jižní konec vesnice ke shluku malých chýší s nabílenými dřevěnými stěnami a střechami z došků, které by potřebovaly vyměnit.

Před chýší Androl zaváhal. Co to dělá? Tady bydlí ženy z červeného adžah. Tvrdily, že se přišly spojit s aša’many, ale zatím to neudělaly. Očividně to byla jakási zástěrka. Možná sem dorazily, aby se pokusily najít způsob, jak zkrotit celou bandu najednou.

Ale kdyby tomu bylo tak, alespoň se mohl spolehnout na to, že nebudou na Taimově straně. Když jste zírali do žraločího chřtánu, nepřipadala vám pirátská briga tak hrozná. Tohle přísloví Androl slyšel kdysi, když na jihu pracoval na rybářském člunu.

Zhluboka se nadechl a zaklepal. Kyprá červená otevřela. Měla bezvěkou tvář Aes Sedai – ne skutečně mladou, ale také ne starou. Hleděla na něj.

„Slyšel jsem, že chceš odejít z Černé věže,“ řekl Androl a doufal, že dělá správnou věc.

„Změnil váš M’Hael názor?“ zeptala se a znělo to nadějeplně. Skutečně se usmála. To bylo u Aes Sedai velice vzácné.

„Ne,“ řekl Androl, „pokud vím, stále vám nedovoluje odejít.“

Zamračila se. „Tak…“

Androl ztlumil hlas. „Nejsi jediná, kdo by tohle místo rád opustil, Aes Sedai.“

Pohlédla na něj a ve tváři se jí objevil dokonalý klid. Nevěří mi, pomyslel si. Zvláštní, jak pouhý nedostatek emocí může sám něco vyjadřovat.

Zoufale udělal krok vpřed a položil ruku na dveřní rám. „Něco tady není v pořádku. Něco horšího, než si myslíš. Kdysi dávno muži a ženy, kteří vládli silou, spolupracovali. Posilovalo je to. Prosím. Vyslechni mě.“

Chvíli stála a pak otevřela dveře. „Pojď dovnitř, rychle. Tarna – žena, se kterou sdílím tuhle chýši – tu není. Musíme být hotoví, než se vrátí.“

Androl vešel do domku. Nevěděl, jestli vstupuje na pirátskou brigu, nebo do žraločí tlamy. Ale bude to muset stačit.