Věže půlnoci

KAPITOLA 43 Trocha čaje

„tihle aša’manové tvrdí, že poskvrnění je pryč?“ zeptal se Galad, když společně s Perrinem Aybarou procházeli po bitvě bojištěm. „Ano,“ řekl Perrin. „A já jim to hodlám věřit. Proč by lhali?“ Galad zvedl obočí. „Šílenství?“

Perrin přikývl. Tenhle Perrin Aybara byl zajímavý muž. Když Galad říkal, co si myslí, ostatni často reagovali hněvem, ale začínal si uvědomovat, že s Perrinem se nemusí držet zpátky. Ten muž na upřímnost reagoval dobře. Pokud to byl temný druh nebo zplozenec Stínu, pak velice zvláštní sorta.

Obzor se začal rozjasňovat. Světlo, to už noc skončila? Zem byla posetá těly, z nichž většina patřila trollokům. Ze zápachu spáleného masa a srsti, smíchaného s pachem krve a bahna, se mu zvedal žaludek. Galad byl vyčerpaný.

Dovolil jedné z Aes Sedai, aby ho vyléčila. „Když už jsi poslal do boje zálohy, nemá cenu držet vzadu zvědy,“ říkával s oblibou Gareth Bryne. Pokud měl v úmyslu nechat Aes Sedai, aby zachránily jeho muže, pak mohl klidně i on přijmout jejich léčení. Kdysi ho jejich léčení zdaleka tolik neznepokojovalo.

„Možná,“ řekl Perrin. „Možná jsou aša’manové šílení a poskvrnění není očištěné. Ale sloužili mi dobře a myslím, že si vysloužili právo, abych jim důvěřoval, dokud se neprokáže opak. Ty a tví muži Gradymu a Nealdovi možná vděčíte za život.“

„A mají moje díky,“ řekl Galad a překročil mohutné tělo trolloka s medvědím čumákem. „Ačkoli jen málokteří z mých mužů dají ten pocit najevo. Neví jistě, co si o vašem zásahu mají myslet, Aybaro.“

„Pořád si myslí, že jsem to nějak nastražil?“

„Možná,“ řekl Galad. „Buď jsi nepřekonatelně prohnaný temný druh, nebo jsi opravdu udělal, co říkáš – přišels, abys zachránil moje muže, a to navzdory tomu, jak jsme se k tobě chovali. V tom případě jsi čestný muž. Řekl bych, že nechat nás umřít by ti velice zjednodušilo život.“

„Ne,“ odvětil Perrin. „V Poslední bitvě bude třeba každý meč, Galade. Každý.“

Galad zabručel, poklekl vedle vojáka v rudém plášti a obrátil ho. Nebyl to rudý plášť; byl bílý a nasáklý krví. Ranun Sinah Poslední bitvu neuvidí. Galad mladíkovi zatlačil oči a tiše se za něj pomodlil ke Světlu.

„Takže co teď budete dělat?“ zeptal se Perrin.

„Půjdeme dál,“ řekl Galad a vstal. „Na sever, na moje statky v Andoru, abychom se připravili.“

„Mohli byste…“ Perrin ztuhl. Pak se otočil a rozběhl se po bojišti.

Galad spěchal za ním. Perrin doběhl k hromadě trolloků a začal těla odstrkovat stranou. Galad uslyšel velice slabý zvuk. Sténání. Pomohl odsunout mrtvou bestii s jestřábí hlavou, která na něj zírala až příliš lidskýma mrtvýma očima.

Pod ním se s mrkáním nahoru podíval mladý muž. Byl to Jerům Nus, jedno z dětí.

„Ach, Světlo,“ zaskřehotal mladík. „To bolí. Myslel jsem, že jsem mrtvý. Mrtvý…“

V boku měl otevřenou ránu. Perrin si rychle klekl, zvedl chlapci hlavu a dal mu trochu napít, zatímco Galad vytáhl z vaku, který nesl, obvaz a zranění ovázal. Byla to zlá rána. Nešťastný mladík určitě zemře. On…

Ne, uvědomil si Galad. Máme Aes Sedai. Bylo těžké zvyknout si takto uvažovat.

Jerům brečel štěstím a držel se Perrina za paži. Chlapec vypadal, že blouzní. Zdálo se, že ty zlaté oči jsou mu úplně jedno.

„Napij se, synku,“ řekl Perrin chlácholivě. Laskavě. „Liž je to dobré. Našli jsme tě. Budeš v pořádku.“

„Měl jsem pocit, že křičím celé hodiny,“ řekl mladík. „Ale byl jsem tak slabý a oni na mně leželi. Jak… jak jste mě našli?“

„Mám dobrý uši,“ řekl Perrin. Kývl na Galada a společně mladíka zvedli, Perrin v podpaží a Galad za nohy. Opatrně ho nesli bojištěm. Mladík dál něco mumlal a ztrácel vědomí.

Na kraji bitevního pole Aes Sedai a moudré léčily zraněné. Když tam Galad s Perrinem dorazili, přiběhla k nim světlovlasá moudrá – žena, které nevypadala ani o den starší než Galad, ale mluvila s autoritou letité matky rodu. Natáhl se, aby se dotkla jeho hlavy, a přitom je plísnila, že s chlapcem hýbali.

„Dáš svolení, Galade Damodrede?“ zeptala se. „Tenhle už je příliš daleko, než aby za sebe mluvil.“

Galad trval na tom, že každé z dětí bude mít možnost léčení odmítnout, bez ohledu na povahu zranění. Aes Sedai a moudrým se to nelibilo, ale Perrin jim rozkaz zopakoval. Zdálo se, že ho poslouchají. Zvláštní. Galad se jen zřídkakdy setkal s Aes Sedai, které by poslouchaly rozkazy nebo dokonce i jen nějakého muže.

„Ano,“ řekl Galad. „Vyléč ho.“

Moudrá se dala do práce. Většina dětí léčení odmítla, přestože některé z nich změnily názor poté, co ho sám Galad přijal. Mladíkův dech se zklidnil a rána se zavřela. Moudrá ho nevyléčila zcela – jen natolik, aby přežil. Když otevřela oči, vypadala přepadle, dokonce ještě unaveněji, než se cítil Galad.

Usměrňovačky bojovaly celou noc, a poté ještě prováděly léčení. Galad s Perrinem se vrátili na bojiště. Samozřejmě nebyli jediní, kdo hledal zraněné. Sám Perrin si mohl odejít do stanu odpočinout. Ale neodešel.

„Můžu ti nabídnout jinou možnost,“ řekl cestou Perrin. „Místo toho, abyste zůstali tady v Ghealdanu, týdny cesty od vašeho cíle. Mohl bych vás do Andoru dostat dneska do večera.“

„Moji muži tomu cestování nedůvěřují.“

„Kdybys jim to rozkázal, šli by,“ řekl Perrin. „Říkals, že budete bojovat po boku Aes Sedai. No, mezi těmahle dvěma věcma nevidím rozdíl. Pojď se mnou.“

„Takže bys nám dovolil se k tobě připojit?“

Perrin přikývl. „Ale potřebuju, abys mi něco odpřisáhl.“

„Co?“

„Budu k tobě upřímný, Galade. Myslím, že nám nezbývá moc času. Možná pár týdnů. A mám za to, že vás budeme potřebovat, ale Randovi se nebude líbit představa, že mu v bitevní linii budou bělokabátníci pobíhat bez dozoru. Takže chci, abys přísahal, že dokud ta bitva neskončí, přijmeš mě jako svého velitele.“

Galad zaváhal. Blížil se úsvit; vlastně už za tou pokrývkou mraků možná byl. „Uvědomuješ si, jak drzý návrh to je? Velící kapitán dětí Světla, který přijímá rozkazy kohokoli, už to by bylo pozoruhodné. Ale od tebe, muže, jehož odsouzení za zabití jsem byl nedávno svědkem? Od muže, o němž je většina dětí přesvědčená, že je temný druh?“

Perrin se k němu otočil. „Pojď teď se mnou, a já tě dostanu do Poslední bitvy. Kdo ví, co se stane beze mě?“

„Tvrdils, že je třeba každého meče,“ odvětil Galad. „Opustil bys nás?“

„Ano. Když nesložíš přísahu, udělám to. Ale možná si pro vás dojde Rand sám. Se mnou víš, na čem jsi. Budu k vám spravedlivý. Všechno, co žádám, je, aby se tvoji muži na rozkaz seřadili a pak bojovali, až dojde k bitvě. Rand… no, mně můžeš říct ne. Zjistíš, že říct to jemu je mnohem těžší. A taky pochybuju, že až nakonec řekneš ano, bude se ti výsledek líbit jen z poloviny stejně.“

Galad se zamračil. „Jsi neobvykle přesvědčivý muž, Perrine Aybaro.“

„Takže platí?“ Perrin natáhl ruku.

Galad sejí chopil. Nepřiměla ho k tomu ta hrozba, ale to, že si vzpomněl na Perrinův hlas, když našli zraněného Jeruma. Ten soucit. Tohle by nedokázal předstírat žádný temný druh.

„Máš moji přísahu,“ řekl Galad. „Že tě až do konce Poslední bitvy přijímám za svého vojenského velitele.“ Náhle se cítil slabší než předtím, vydechl a posadil se na kámen poblíž.

„A já přísahám tobě,“ řekl Perrin. „Dohlédnu na to, aby se o tvé muže starali stejně jako o ostatní. Seď a odpočiň si; prohledám támhle ten kus. Ta slabost brzy přejde.“

„Slabost?“

Perrin přikývl. „Vím, jaké to je, být polapen v potřebách taveren. Světlo, to teda vím.“ Pohlédl na Galada. „Uvažovals někdy nad tím, proč jsme skončili tady, na stejném místě?“

„Moji muži a já jsme se domnívali, že je to proto, že nám tě do cesty přivedlo Světlo,“ řekl Galad. „Abychom tě mohli potrestat.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Tak to vůbec není. Pravdou je, Galade, že jsem tě zjevně potřeboval. A proto jsi skončil tady.“ S těmi slovy zamířil pryč.

Alliandre pečlivě složila obvaz a pak ho podala čekajícímu gaťšainovi. Prsty měl silné a mozolnaté, tvář ukrytou pod kápí šatů. Myslela si, že by to mohl být Niagen, Bezbratrý, o kterého měla zájem Lacile. Faile to pořád rozčilovalo, ale Alliandre nedokázala pochopit proč. Aiel by se k Lacile nejspíš hodil.

Alliandre začala smotávat další obvaz. S dalšími ženami seděla na malém palouku nedaleko bojiště, obklopená řídkým křovím a kalinami. V chladném vzduchu bylo slyšet jen nedaleké sténání raněných.

V jitřním světle uřízla další pruh plátna. Bývala to košile. Teď z ní byly obvazy. Nebyla to velká ztráta; podle toho, jak košile vypadala, nestála za nic.

„Bitva skončila?“ zeptala se Berelain tiše. Společně s Faile pracovala poblíž. Seděly na stoličkách proti sobě a rozřezávaly látku.

„Ano, vypadá to tak,“ odvětila Faile.

Obě zmlkly. Alliandre zvedla obočí, ale nic neřekla. Mezi těmi dvěma se něco dělo. Proč najednou začít předstírat, že jsou nejlepší přítelkyně? Zdálo se, že mnohé z mužů v ležení to ošálilo, ale podle toho, jak svíraly rty, když jedna druhou zahlédla, poznala Alliandre pravdu. Poté, co Faile zachránila Berelain život, se to trochu zmírnilo, ale nikdy zcela nezmizelo.

„Mělas s ním pravdu,“ řekla Berelain.

„Zníš překvapeně.“

„Když jde o muže, moc často se nemýlím.“

„Můj manžel není jako ostatní muži. On…“ Faile zmlkla. Přimhouřenýma očima se podívala na Alliandre.

Zatracenej popel, pomyslela si Alliandre. Seděla příliš daleko, takže musela natahovat uši a odposlouchávat. To bylo podezřelé.

Ty dvě opět umlkly a Alliandre zvedla ruku, jako by si prohlížela nehty. Ano, pomyslela si. Nevšímejte si mě. Na mně nezáleží, já jsem jenom ženská, co toho má až nad hlavu a snaží se vydržet. Faile a Berelain si to samozřejmě nemyslely, o nic víc než si Dvouříčští kdy mysleli, že byl Perrin nevěrný. Když jste je posadili a zeptali se jich – a opravdu je přinutili se nad tím zamyslet – došli k závěru, že se muselo odehrát něco jiného.

Avšak věci jako pověry či předsudky byly hlubší než pouhé myšlenky To, co si ty dvě o Alliandre myslely, a co podvědomě cítily, byly různé věci. Kromě toho Alliandre skutečně byla ženská, co toho má až nad hlavu a snaží se vydržet.

Nejlepší bylo vědět, kde máte silné stránky.

Alliandre se vrátila k řezání obvazů. Faile s Berelain trvaly na tom, že zůstanou a budou pomáhat; Alliandre nemohla odejít. Ne, když se ty dvě poslední dobou chovaly tak zatraceně úchvatně. Kromě toho jí práce nevadila. V porovnání s jejich zajetím mezi Aiely bylo toto vlastně docela příjemné. Naneštěstí se ty dvě k rozhovoru nevrátily. Berelain vlastně s rozmrzelým výrazem vstala a vydala se na opačnou stranu mýtiny.

Alliandre v podstatě cítila ženino mrazivé chování. Berelain se zastavila na místě, kde ostatní smotávaly pruhy látky. Alliandre vstala a přenesla si stoličku, nůžky a látky k Faile. „Nemyslím, že jsem ji někdy viděla tak rozrušenou,“ řekla.

„Nemá ráda, když se plete,“ poznamenala Faile. Zhluboka se nadechla a pak zavrtěla hlavou. „Vidi svět jako síť polopravd a domněnek a těm nejprostším lidem přisuzuje složité motivace. Myslím, že proto je velice dobrá ve dvorské politice. Ale já bych tak žít nechtěla.“

„Je velice moudrá,“ řekla Alliandre. „Ona vzt# věci, Faile. Rozumí světu, prostě má jen pár předsudků, jako většina z nás.“

Faile roztržitě přikývla. „Nejvíc lituju toho, že navzdory tomuhle všemu nevěřím, že byla kdy do Perrina zamilovaná. Lovila ho pro zábavu, kvůli politickým výhodám a kvůli Mayene. Nakonec to byla spíš výzva než cokoli jiného. Možná ho má ráda, ale nic víc. Kdyby šlo o lásku, možná bych ji dokázala pochopit.“

Po tomhle držela Alliandre jazyk za zuby a stříhala obvazy. V hromadě narazila nájemnou hedvábnou košili. Ta by jistě měla nějaké lepší využití! Nacpala ji mezi dvě další a položila vedle sebe, jako by to byla hromádka, kterou má v úmyslu nastříhat.

Perrin se nakonec přitoulal na mýtinu, následovaný nějakými muži v zakrvácených šatech. Okamžitě zamířil k Faile, posadil se na Berelaininu stoličku a svoje zázračné kladivo položil vedle do trávy. Vypadal vyčerpaně. Faile mu přinesla něco k pití a pak mu začala masírovat rameno.

Alliandre se omluvila a Perrina a jeho manželku opustila. Zamířila k místu, kde na kraji palouku stála Berelain a upíjela z šálku čaje, který si nalila z konvice na ohni. Berelain šiji změřila.

Alliandre si nalila šálek čaje a chvilku do něj foukala. „Oni se k sobě hodí, Berelain,“ řekla. „Nemůžu říct, že je mi líto, že vidím takový výsledek.“

„Všechny vztahy si zaslouží vyzkoušet,“ odvětila Berelain. „A kdyby v Maldenu zemřela – což se klidně mohlo stát – někoho by potřeboval. Nicméně přestat se o Perrina Aybaru zajímat pro mě není velká ztráta. Ráda bych si jeho prostřednictvím vytvořila spojení s Drakem Znovuzrozeným, ale budou i jiné příležitosti.“ Zdálo se, že není zdaleka tak rozčílená jako před chvílí. Ve skutečnosti se zdálo, že se vrátila ke svému chladně uvažujícímu já.

Alliandre se usmála. Chytrá ženská. Faile potřebovala vidět, že je její soupeřka zcela poražená, aby pokládala hrozbu za minulost. Proto dala Berelain něco ze svého pocitu marnosti najevo; víc, než by udělala za obvyklých okolností.

Alliandre upila čaj. „Takže pro tebe manželství nepředstavuje nic víc než chladné počty? Výhody, které získáš?“

„Taky je tady radost z lovu a vzrušení z kořisti.“

„A co láska?“

„Láskaje pro ty, kdo nevládnou,“ řekla Berelain. „Žena má mnohem větší cenu, než jen podle svých schopností se provdat, ale já musím myslet na Mayene. Pokud vstoupíme do Poslední bitvy, aniž si zajistím manžela, vydává to následnictví všanc. A když je v Mayene následnická krize, Tear si pěkně rychle dělá nároky. Láska představuje rozptýlení, které si…“

Náhle se odmlčela a její výraz se změnil. Co se to dělo? Alliandre se zamračeně otočila, než spatřila důvod.

Na paseku vstoupil Galad Damodred.

Na bílé uniformě měl krev a vypadal vyčerpaně. Přesto stál vzpřímeně a tvář měl čistou. Na člověka to byl téměř až příliš velký krasavec, s tou dokonale mužnou tváří a ztepilou štíhlou postavou. A ty oči! Jako hluboké, temné tůně. Téměř jako by zářil.

„Já… Co jsem to říkala?“ zeptala se Berelain, nespouštějíc z Damodreda oči.

„Že v životě vůdce není na lásku místo?“

„Ano,“ řekla Berelain, ale znělo to roztržitě. „Prostě to není ani trochu rozumné.“

„Ani trochu.“

„Já…“ začala Berelain, ale Damodred se k nim obrátil. Jejich oči se setkaly a ona zmlkla.

Damodred se vydal přes mýtinu a Alliandre potlačila úsměv. Znovu každé z nich vysekl dokonalou poklonu, i když se zdálo, že Alliandre stěží bere na vědomí.

„Má… urozená paní první,“ řekl. „Urozený pán Aybara tvrdí, že když se chystal k této bitvě, prosila jsi u něj za mě.“

„Pošetile,“ řekla Berelain. „Bála jsem se, že na vás zaútočí.“

„Pokud takové obavy z člověka dělají pošetilce,“ řekl Damodred, „pak jsme pošetilci společně. Byl jsem si jistý, že se moji muži brzy stanou Aybarovými oběťmi.“

Usmála se na něj. Zdálo se, že takto rychle zapomněla na všechno, co předtím říkala.

„Dala by sis trochu čaje?“ zeptal se Damodred trochu nečekaně a natáhl se pro čajové šálky, které stály na utěrce kousek od ohně.

„Zrovna ho piju,“ poznamenala.

„Tak další?“ zeptal se, rychle poklekl a nalil šálek.

„Ehm.“

Vstal s šálkem v ruce a pak si všiml, že ona už jeden drží.

„Ještě musíme nastříhat další obvazy,“ řekla Berelain. „Třeba bys nám mohl pomoct.“

„Třeba,“ přikývl. Šálek, který nalil, podal Alliandre. Berelain – stále s očima upřenýma do jeho – jí podala i svůj, i když to vypadalo, že vůbec nevnímá, co dělá.

Když se ti dva společně vydali k hromadě látek, které bylo třeba nastříhat, Alliandre – která teď držela tři šálky – se široce usmála. Tohle by mohlo dopadnout opravdu dobře. Přinejmenším by to ty zatracené bělokabátníky dostalo z jejího království.

Vydala se zpátky za Faile a Perrinem. Cestou vytáhla z hromádky látek, které si dala stranou k nastříhání, tu modrou hedvábnou košili.

Bude z ní skutečně pěkná šerpa.