Věže půlnoci

KAPITOLA 16 Sanna’har

Ve slábnoucím večerním světle procházela Faile táborem a mířila k proviantmistrovu stanu. Perrin poslal oddíl zvědů průchodem do Cairhienu; vrátí se zítra ráno.

Perrin pořád přemýšlel o bělokabátnících. Během posledních pár dnů si obě armády vyměnily několik dopisů, Perrin se pokoušel domluvit další, formálnější vyjednávání, zatímco bělokabátníci trvali na bitvě. Faile Perrina pěkně seřvala za to, že vyklouzl a šel se s bělokabátníky setkat bez ní.

Perrin hrál na čas, zatímco poslal Elyase a aielské zvědy na průzkum k bělokabátníkům, aby se pokusili najít způsob, jak dostat jejich lidi ven, ale nebylo pravděpodobné, že se to podaří. V Dvouříčí se to povedlo, ale tam byla jen hrstka zajatců. Tady jich byly stovky.

Perrin se s pocitem viny nevyrovnával dobře. Nu, Faile si s ním brzy promluví. Kráčela dál táborem kolem mayenerské části s vysoko vlajícími prapory.

S touhle se taky budu muset brzo vypořádat, pomyslela si Faile s pohledem upřeným nahoru na Berelaininu zástavu. Ty řeči o ní a Perrinovi působily potíže. Měla podezření, že se Berelain v její nepřítomnosti mohla o něco pokusit, ale vzít si ho na noc do stanu vypadalo příliš přímočaře.

Další kroky bude muset Faile podniknout nanejvýš opatrně. Její manžel, jeho lidé a jeho spojenci představovali křehkou rovnováhu. Faile se přistihla, jak touží po tom, aby mohla požádat matku o radu.

Ohromilo ji to a zarazila se na vychozené bahnité cestičce v udusané žluté trávě. Světlo, pomyslela si Faile. Podívejte se, co se se mnou stalo.

Před dvěma lety Faile – tehdy se jmenovala Zarin – utekla z domu v Saldeii, aby se stala hledačkou Valerského rohu. Vzbouřila se proti svým povinnostem prvorozené a výuce, na níž její matka trvala.

Neutekla proto, že nesnášela práci; vlastně se ukázalo, že je obratná ve všem, co od ní vyžadovali. Tak proč utekla? Částečně za dobrodružstvím. Avšak částečně – což si přiznala až teď – kvůli všem těm očekáváním. V Saldeii jste vždycky dělali, co se od vás očekávalo. Nikdo nepřemýšlel o tom, jestli budete konat své povinnosti, zvlášť když jste byli příbuzní samotné královny.

A tak… odešla. Ne proto, že nesnášela představu toho, čím se stane, ale proto, že sejí protivila skutečnost, že to vypadá tak nevyhnutelně. A teď je tady a využívá všechny ty věci, na nichž její matka trvala, aby seje naučila.

Faile to téměř rozesmálo. Stačil jí jediný pohled, aby o ležení dokázala říct spoustu věcí. Brzy budou muset ševcům sehnat nějaké dobré kůže. Voda nepředstavovala problém, protože v průběhu posledních dní často sprchlo, ale musejí vyřešit otázku suchého dříví na ohně. Bude třeba věnovat pozornost jedné skupině uprchlíků – sbírce bývalých mokřiňanských gai’šainů, kteří sledovali Perrinovy Aiely s nezastíraným nepřátelstvím. Cestou se pohledem ujišťovala, že v táboře vládne dostatečná čistota a že se o sebe vojáci starají. Někteří muži věnovali nejvyšší péči svým koním a pak se sami zapomínali pořádně najíst – nebo alespoň zdravě. Nemluvě o zvyku strávit polovinu noci tlacháním u ohně.

Zavrtěla hlavou, pokračovala v chůzi a vešla do kruhu se zásobami, kde se vykládaly vozy pro hromadu kuchařů a posluhovaček. Zásobovací kruh představoval téměř samostatnou vesničku, v níž stovky lidi rychle vyšlapávaly v rozbahněné trávě cestičky. Minula hlouček umazaných mladíků, kteří hloubili jámy do země, pak skupinku žen, klábosících při škrábání brambor, a děti, které sbíraly slupky a nosily je do jam. Dětí nebylo mnoho, ale Perrinovo vojsko přijalo mnoho hladovějících venkovských rodin, které žadonily, aby se k nim směly připojit.

Sluhové nosili koše brambor do velkých hrnců, které mladé ženy pomalu plnily vodou, přinášenou z potoka. Kuchařští tovaryši připravovali ohně na opékání, zatímco starší kuchaři přimíchávali koření do omáček, jež se daly přelévat přes maso, což byl vlastně jediný způsob, jak ochutit tak obrovské množství jídla.

Staré ženy – těch pár, které v ležení byly – se šouraly kolem s ohnutými zády a lehkými proutěnými košíky s bylinami. Šátky se jim vlnily ve větru a bavily se mezi sebou nakřáplými hlasy. Vojáci pospíchali dovnitř a ven s ulovenou zvěří. Nedospělí chlapci sbírali dříví na podpal; minula malý hlouček, jehož pozornost odvedlo chytání pavouků.

Byla to změť zmatku a pořádku, jako dvě strany jedné mince. Bylo zvláštní, jak dobře sem Faile zapadá. Když si vzpomněla, jaká byla jen před pár lety, ohromeně si uvědomila, že vidí rozmazlené sebestředné dítě. Odejít z Hraničních států, aby se stala hledačkou rohu? Opustila své povinnosti, domov a rodinu. Co si myslela?

Prošla kolem několika žen, které mlely obilí, pak kolem hromádky čerstvé divoké šalotky na pokrývce vedle nich, která čekala na to, až ji přidají do polévky. Byla ráda, že utekla a potkala Perrina, ale to její činy nijak neomlouvalo. Stáhla tvář, když si vzpomněla, jak Perrina nutila samotného putovat temnými Cestami. Ani už si nevzpomínala, čím ji vyprovokoval, i když by to před ním nikdy nepřiznala.

Matka o ní jednou prohlásila, zeje rozmazlená, a měla pravdu. Matka také trvala na tom, aby se Faile naučila spravovat statky, a Faile celou dobu snila o tom, že se provdá za hledače rohu a stráví život daleko od vojska a nudných povinností urozené paní.

Světlo ti požehnej, matko, pomyslela si Faile. Co by si ona nebo Perrin bez toho výcviku počali? Nebýt toho, co ji matka naučila, nebyla by Faile k ničemu. Řízení celého ležení by leželo na Aravininých bedrech. Jakkoli byla ta žena jako Perrinův správce schopná, nedokázala by všechno uřídit sama. A ani by to od ní neměli očekávat.

Faile došla k proviantnímu stanovišti, malému stanu přímo uprostřed kuchařských ohňů. Vítr k ní donášel směsici vůni: tuk spalovaný v ohni, vařící se brambory, kořeněné omáčky s česnekem, mokrý lepkavý pach bramborových slupek, které nosili k malému stádu prasat, které se jim podařilo dostat z Maldenu.

Proviantmistr Bavin Rockshaw byl bledý Cairhieňan s blond prameny v prošedivělých hnědých vlasech, jako srst psího křížence. Ruce, nohy a hrudník měl hubené, ale břicho téměř dokonale kulaté. Očividně byl proviantním důstojníkem už od dob aielské války a byl to odborník na slovo vzatý – mistr tak zběhlý v dohlížení na zásobování jako mistr tesař v práci se dřevem.

To samozřejmě znamenalo, že je mistrem v braní úplatků. Když uviděl Faile, usmál se a uklonil se dostatečně prkenně, aby to bylo formální, ale bez příkras. „Jsem prostý voják, co koná svou povinnost,“ říkala ta úklona.

„Urozená paní Faile!“ vykřikl a mávl na několik svých sluhů. „Předpokládám, že jsi přišla zkontrolovat knihy?“

„Ano, Bavine,“ řekla, přestože věděla, že v nich nenajde nic podezřelého. Na to byl příliš opatrný.

Přesto záznamy zběžně prošla. Jeden z mužů jí přinesl stoličku, další stolek, na který si mohla knihy položit, a třetí šálek čaje. Udělalo na ni dojem, jak uspořádaně byly sloupce sečtené. Matka jí vysvětlovala, že proviantmistři často vedou záznamy složitě, odkazují na jiné stránky nebo knihy, rozdělují různé druhy zásob do různých knih, a to všechno proto, aby bylo těžší vysledovat, co se děje. Velitel, kterého záznamy úplně popletou, bude předpokládat, že proviantmistr určitě dělá svou práci.

Nic takového tady nebylo. Ať už Bavin k zakrývání svých zlodějen používal jakékoli triky, byly téměř jako kouzlo. A on kradl, nebo přinejmenším rozděloval jídlo velmi tvořivým způsobem. To bylo nevyhnutelné. Většina proviantních důstojníků to vlastně nepovažovala za krádež; měl na starosti zásoby, takže to tak prostě bylo.

„To je zvláštní,“ řekla Faile, když listovala knihou. „Ty podivné zvraty osudu.“

„Má paní?“ zeptal se Bavin.

„Hmm? Ne, to nic. Jen že tábor Torvena Rikšana dostává každý večer jídlo dobře o hodinu dřív než ostatní. Jsem si jistá, že je to jen náhoda.“

Bavin zaváhal. „Nepochybně, má paní.“

Dál listovala knihou. Torven Rikšan byl cairhienský urozený pán a dostal velení nad jedním z dvaceti táborů velkého množství uprchlíků. Ve svém táboře měl neobvykle velký počet urozených. Aravine na to Faile upozornila; nevěděla jistě, co Torven dal za to, že dostává zásoby jídla rychleji, ale takhle by to nešlo. Ostatní tábory by mohly mít pocit, že Perrin někomu nadržuje.

„Ano,“ zasmála se Faile zlehka. „Jenom shoda náhod. Takové věci se v takhle velkém ležení stávají. Vždyť zrovna nedávno si mi Varkel Tius stěžoval, že žádal o plachtovinu na opravu roztrhaných stanů, ale už je to skoro týden a nic nemá. A přitom vím jistě, že si Soffi Moraton roztrhla stan při přecházení řeky, ale opravili jí ho ještě ten večer.”

Bavin mlčel.

Faile ho z ničeho neobviňovala. Její matka ji varovala, že dobrý proviantmistr je příliš cenný, než aby ho dala hodit do cely, zvlášť když jeho nástupce bude nejspíš jen z poloviny tak schopný, ale stejně zkažený. Faileinou povinností nebylo Bavina odhalit nebo zahanbit. Měla hojen tak postrašit, aby se držel na uzdě.

„Snad s těmi neobvyklými věcmi můžeš něco udělat, Bavine,“ řekla a zavřela knihu. „Opravdu nerada tě otravuju s takovýma maličkostma, ale mému muži se to nesmí donést. Víš, jaký je, když se naštve.“

Ve skutečnosti bylo to, že Perrin muži jako Bavin ublíží, asi stejně pravděpodobné, jako že Faile zamává rukama a odletí. Ale v ležení to viděli jinak. Slyšeli zvěsti o Perrinově zuřivosti v boji a o jejich občasných hádkách – které Faile vyprovokovala, aby si mohli pořádně promluvit – a předpokládali, že má prudkou povahu. Což bylo v pořádku, dokud ho zároveň pokládali za čestného a laskavého. Ochranitelský vůči svým lidem, přesto zuřivý, když se mu někdo postavil do cesty.

Vstala ze stoličky a podala svazky jednomu z mužů, který měl kudrnaté vlasy a skvrny od atramentu na prstech a kazajce. Usmála se na Bavina a pak vyšla ze zásobovacího kruhu. S nelibostí zaznamenala, že svazek divoké šalotky vedle cestičky se během té chvilky zkazil a stébla se rozkládala, jako by už celé týdny hnila na slunci. Uvnitř ležení se jídlo začalo kazit teprve nedávno, ale podle hlášení se to na okolním venkově stávalo mnohem častěji.

Když bylo tak zataženo, těžko se dal určit čas, ale podle tmy, sbírající se na obzoru, se zdálo, že už nadešel čas její schůzky s Perrinem. Faile se usmála. Matka ji varovala, co sejí stane, řekla jí, co se od ní čeká, a Faile si dělala starosti, že se bude cítit v životě jako v pasti.

Co však Deira nezmínila, bylo, jak naplňující to bude. Ten rozdíl byl v Perrinovi. Být polapená s ním se vůbec nepodobalo pasti.

Perrin stál s jednou nohou opřenou na pařezu poraženého stromu a hleděl na sever. Vršek kopce mu umožňoval dívat se přes pláně k útesům Garenovy stěny, která se zvedala jako klouby prstů dřímajícího obra.

Otevřel mysl a pátral po vlcích. V dálce nějací byli, téměř příliš slabí, než aby je cítil. Vlci se od velkých shluků lidí drželi dál.

Před ním se rozkládalo ležení, ohraničené plápolajícími strážními ohni. Úbočí se nacházelo dostatečně daleko, aby působilo odloučeně, ale ne tak daleko, aby bylo osamocené. Nebyl si jistý, proč ho Faile požádala, ať se tu za soumraku sejdou, ale bylo z ní cítit vzrušení, takže se nevyptával. Ženy si rády zachovávaly tajemství.

Slyšel Faile, jak přichází po úbočí a téměř neslyšně došlapuje do mokré trávy. Uměla se pohybovat tiše – nebyla tak dobrá jako Elyas nebo Aielové, ale byla lepší, než by kdo čekal. Cítil však jeji vůni, levandulové mýdlo. Používala ho jen za zvláštních okolností.

Došla nahoru, krásná a působivá. Měla na sobě fialovou kazajku, oblečenou přes hedvábnou blůzku ve světlejším odstínu. Kde to oblečení sehnala? Ještě nikdy ji v těch pěkných šatech neviděl.

„Manželi,“ řekla, když k němu přistoupila. Poblíž úpatí slabě slyšel další lidi – nejspíš Ča Faile. Nechala je dole. „Vypadáš ustaraně.“

„Je to moje vina, že Gilla a ostatní zajali, Faile,“ řekl. „Moje chyby se pořád hromadí. Je zázrak, že mě někdo následuje.“

„Perrine,“ řekla a položila mu ruku na paži. „Tohle už jsme probírali. Takové věci nesmíš říkat.“

„Proč?“

„Protože jsem si nikdy nemyslela, že jsi lhář,“ řekla tiše káravým tónem.

Podíval se na ni. Stmívalo se, i když stále dokázal rozeznávat podrobnosti. Pro ni by to bylo těžší.

„Proč s tím pořád bojuješ?“ zeptala se. „Ty jsi dobrý vůdce, Perrine.“

„Nevzdal bych se pro ně,“ řekl.

Zamračila se. „Co to má co…“

„Tehdy v Dvouříčí,“ pokračoval Perrin, který se od ní odvrátil a opět hleděl na sever, „jsem byl připravený to udělat. Když bělokabátníci drželi Matovu rodinu a Luhhanovy, vzdal bych se jim. Tentokrát bych to neudělal. Dokonce i když jsem mluvil s jejich velitelem a ptal se ho na cenu, věděl jsem, že se nevzdám.“

„Stává se z tebe lepší vůdce.“

„Jak to můžeš říct? Začínám být bezcitný, Faile. Kdybys věděla, co jsem všechno udělal, abych tě dostal zpátky, co bych byl schopen udělat…“ Přejel prsty po kladivu na boku. Zub nebo spár, Mladý býku, na tom nezáleží. Odhodil sekeru, ale mohl jí dávat za vinu svou krutost? Byl to jenom nástroj. S pomocí kladiva mohl provádět stejně strašné věci.

„Není to bezcitné,“ řekla Faile, „nebo sobecké. Teď jsi urozený pán a nemůže se o tobě roznést, že tvoji vládu může podkopat zajetí tvých poddaných. Myslíš, že by se královna Morgasa vzdala tyranům, kteří unesli její poddané? Žádný vládce nemůže vládnout takhle. To, že nedokážeš zastavit zlé lidi, neznamená, že jsi sám zlý.“

„Já tenhle plášť nechci, Faile. Nikdy jsem nechtěl.“

„Já vím.“

„Občas si přeju, abych nikdy neodešel z Dvouříčí. Přeju si, abych nechal Randa utéct vstříc svýmu osudu a nechat obyčejný lidi žít svý životy.“

Zachytil z ní mrzutý pach.

„Ale kdybych zůstal,“ dodal spěšně, „nikdy bych tě nepotkal. Takže jsem rád, že jsem odešel. Jenom říkám, že budu rád, až tohle všecko skončí a já se budu moct vrátit někam, kde je to jednodušší.“

„Myslíš, že Dvouříčí ještě někdy bude takové, jak si ho pamatuješ?“

Zaváhal. Měla pravdu – když odcházeli, už na něm byly vidět známky změny. Stěhovali se tam uprchlíci z opačné strany hor a vesnice se zvětšovaly. A když se k němu ve válce připojilo tolik mužů a umínili si, že by mohli mít urozeného pána…

„Mohl bych najít nějaký jiný místo,“ řekl a připadal si jako paličák. „Jsou i jiné vesnice. Všechny se nezmění.“

„A ty bys mě odtáhl do jedné z těch vesnic, Perrine Aybaro?“ zeptala se.

„Já…“ Co by se stalo, kdyby Faile, jeho nádherná Faile, zůstala trčet v nějaké ospalé vísce? Vždycky trval na tom, že je jen kovář. Ale byla Faile kovářova žena? „Nikdy bych tě k ničemu nenutil, Faile,“ řekl a uchopil její tvář. Vždycky si připadal nemotorně, když se dotýkal jejích hebkých tváří svými silnými mozolnatými prsty.

„Šla bych, kdyby sis to opravdu přál,“ odvětila. To bylo zvláštní. Obvykle by čekal, že se na něj kvůli jeho neobratným slovům oboří. „Ale chceš to? Opravdu to chceš?“

„Nevím, co chci,“ řekl upřímně. Ne, nechtěl Faile odtáhnout do nějaké vesnice. „Možná… žít jako kovář někde ve městě?“

„Pokud si to přeješ,“ zopakovala. „Samozřejmě by to Dvouříčí ponechalo bez pána. Museli by si najít někoho jiného.“

„Ne. Žádného pána nepotřebujou. Proto je musím přinutit, aby se ke mně tak přestali chovat.“

„A ty myslíš, že se té představy vzdají tak rychle?“ zeptala se Faile a bylo z ní cítit pobavení. „Potom, co viděli, že to tak všichni ostatní dělají? Potom, jak se plazili před tím pitomcem Lukem? Potom, co přijali všechny ty lidi z Almothské pláně, kteří jsou na urozené pány zvyklí?“

Co by lidé z Dvouříčí udělali, kdyby se vzdal postavení jejich urozeného pána? Sklíčeně si uvědomil, že má Faile pravdu. Určitě by si vybrali někoho, kdo by odvedl lepší práci než já, pomyslel si. Možná pantátu al’Vere.

Ale mohl se na to Perrin spolehnout? Muži jako pantáta al’Vere nebo Tam by možná takové postavení odmítli. Mohlo by to skončit tak, že by vybrali někoho, jako je starý Cenn Buie? Měli by na výběr? Kdyby Perrin odstoupil, mohl by se někdo, kdo se považuje za urozeného, vlády zmocnit’!

Nebuď pitomec, Perrine Aybaro, pomyslel si. Skoro každý by byl lepší než ty.

Přesto ho představa, že vládu převezme někdo jiný – že urozeným pánem bude někdo jiný – naplňovala silnou úzkostí. A překvapivě velkým smutkem.

„A teď,“ řekla Faile, „nad tím přestaň pořád dumat. Mám na dnešní večer velké plány.“ Třikrát hlasitě tleskla a dole se začalo něco dít. Brzy po úbočí vyšplhali sloužící. Perrin v nich rozeznal lidi, které si vybrala mezi uprchlíky a kteří jí byli stejně věrní jako Ča Faile.

Nesli plachtu, kterou roztáhli na zemi. Na ni pak položili pokrývku. A co to cítil zdola? Šunku?

„Co to je, Faile?“ zeptal se.

„Nejdřív,“ řekla, Jsem si myslela, že jsi pro náš šanna’har naplánoval něco zvláštního. Ale když ses o tom ani nezmínil, začala jsem být nervózní a zeptala se. Vypadá to, že ho v Dvouříčí neslavíte, i když mi to připadá zvláštní.“

„Šanna’har?“ zeptal se Perrin a podrbal se na hlavě.

„Za pár týdnů,“ řekla Faile, „budeme mít první výročí svatby. Tohle je náš první šanna’har, oslava našeho manželství.“ Se založenýma rukama sledovala, jak sloužící chystají na pokrývku jídlo. „V Saldeii slavíme šanna’har každý rok začátkem léta. Je to oslava dalšího společného roku, dalšího roku, kdy muž ani žena nepadli rukou trolloků. Mladé páry nabádají, aby si svůj první šanna’har vychutnaly, jako si člověk vychutnává první sousto šťavnatého pokrmu. Naše manželství pro nás bude nové jen jednou.“

Sloužící přichystali jídlo včetně několika skleněných mis se svíčkami. Faile je úsměvem a pokynem ruky propustila a oni odešli dolů. Faile si očividně dala záležet na tom, aby to vypadalo jako opulentní hostina. Pokrývka byla vyšívaná, snad ji získala ze šaidské kořisti. Jídlo bylo naservírované na stříbrných talířích a podnosech, šunka na vařeném ječmeni a pokrytá lichořeřišnicí. Bylo zde dokonce i víno.

Faile k němu přistoupila blíž. „Uvědomuju si, že letos se stala spousta věcí, na které nemá cenu vzpomínat. Malden, prorok, krutá zima. Ale pokud je to cena za to, že jsem s tebou, klidně bych ji zaplatila ještě tucetkrát.

Kdyby bylo všechno v pořádku, strávili bychom další měsíc tím, že bychom si navzájem dávali dárky, utvrzovali svou lásku, oslavovali naše první společné léto jako muže a ženy. Pochybuju, že budeme mít ten měsíc klidu, na který máme právo, ale alespoň bychom spolu měli strávit a užít si dnešní večer.“

„Nevím, jestli to dokážu, Faile,“ řekl. „Bělokabátníci, obloha… Světlo! Poslední bitva je skoro tady. Poslední bitva, Faile! Jak můžu oslavovat, když moje lidi drží a hrozí jim popravou a samotný svět může umřít?“

„Jestli zemře i samotný svět,“ řekla Faile, „není tohle ta chvíle, kdy si člověk musí udělat čas, aby ocenil, co má? Než o všechno přijde?“

Perrin zaváhal. Položila mu ruku na paži a její dotek byl tak jemný. Nezvýšila hlas. Chtěla, aby ječel? Bylo tak těžké poznat, kdy se chtěla hádat, a kdy ne. Možná by mu Elyas poradil.

„Prosím,“ promluvila tiše. „Zkus se najeden večer uvolnit. Kvůli mně.“

„Dobře,“ řekl a položil ruku na její.

Odvedla ho k pokrývce a bok po boku se posadili před rozložené stříbrné nádobí. Od hořících svíček, které tam sloužící zanechali, připálila Faile další. Noc byla mrazivá – mraky jako by vysávaly všechno letní teplo. „Proč venku?“ zeptal se Perrin. „A ne u nás ve stanu?“

„Zeptala jsem se Tama, jak v Dvouříčí slavíte šarma’har,“ řekla. „A přesně jak jsem se obávala, zjistila jsem, že ho neslavíte. Víš, tohle je vážně docela zaostalé – až se věci uklidní, budeme ten zvyk muset zavést. Nicméně Tam říkal, že nejblíž tomu bylo něco, co dělali se svou ženou. Jednou za rok si zabalili jídlo – tak marnivé, jak si mohli dovolit – a vyšplhali se v lese na nějaké nové místo. Tam se naobědvali a strávili spolu den.“ Přitiskla se k němu. „Svatbu jsme měli ve dvouříčském stylu, takže jsem chtěla, aby i tento den byl takový.“

Usmál se. Navzdory jeho dřívějším námitkám ho napětí opouštělo. Jídlo hezky vonělo a Perrinovi zakručelo v břiše, což Faile pobídlo k tomu, aby se narovnala, vzala jeho talíř a podala mu ho.

Pustil se do jídla. Snažil se zachovávat vhodné způsoby, ale jídlo bylo skvělé a měl za sebou dlouhý den. Přistihl se, jak se zuřivě zakusuje to šunky, přestože se pokoušel nepokapat honosnou pokrývku.

Faile jedla pomaleji a její pobavený pach se mísil s vůní mýdla.

„Co je“ zeptal se Perrin, otíraje si ústa. Teď, když slunce zapadlo, ozařovalo Faile jen světlo svící.

„Máš v sobě hodně z vlka, manželi.“

Ztuhl a uvědomil si, že si olizuje prsty. Zavrčel na sebe a místo toho šije utřel do ubrousku. Jakkoli měl vlky rád, nepozval by je ke společnému stolu. „Mám v sobě příliš z vlka,“ řekl.

„Jsi, kdo jsi, manželi. A já tě mám náhodou ráda takového, jaký jsi, takže je to v pořádku.“

Dál žvýkal kus šunky. Noc byla tichá a sloužící se stáhli tak daleko, že je necítil ani neslyšel. Faile pravděpodobně vydala příkazy, že je nemají rušit, a vzhledem ke stromům na úpatí kopce si nemusejí dělat starosti, že by je někdo sledoval.

„Faile,“ řekl tiše, „musíš vědět, co jsem dělal, zatímco jsi byla v zajetí. Prováděl jsem věci, u kterých jsem se bál, že mě zrněni na někoho, koho už nebudeš chtít. Nešlo jenom o dohodu se Seančany. Ti lidi ve městě jménem So Habor, na který nemůžu přestat myslet. Lidi, kterým jsem možná mohl pomoct. Atén Šaido, s rukou…“

„Slyšela jsem o tom. Vypadá to, žes udělal, cos musel.“

„Zašel jsem mnohem dál,“ přiznal Perrin. „Celou dobu jsem se nenáviděl. Mluvilas o tom, že urozený pán má být tak silný, aby sebou nenechal manipulovat. No, já nikdy tak silnej nebudu. Ne když tě zajmou.“

„Budeme se muset ujistit, že nezajmou.“

„Mohlo mě to zničit, Faile,“ řekl tiše. „Myslím, že cokoli jinýho bych zvládl. Ale když tě použijou proti mně, nebude záležet na ničem jiném. Udělal bych cokoli, abych tě ochránil, Faile. Cokoli.“

„Tak to bys mě měl možná zabalit dojemný látky,“ řekla suše, „a uložit mě v zamčeným pokoji.“ Kupodivu nebyla cítit uraženě.

„To bych neudělal,“ řekl Perrin. „Ty víš, že ne, Ale to znamená, že mám strašnou slabinu. Takovou, kterou vůdce mít nemůže.“

Odfrkla si. „Myslíš, že ostatní vůdci slabosti nemají, Perrine? Každý saldejský král nebo královna je měli. Nikiol Dianatkhah byl ochlasta, navzdory tomu, že se o něm mluví jako o jednom z našich největších králů, a Belairah se čtyřikrát vdala a zapudila manžela. Srdce ji vždycky dostalo do potíží. Jonasim měla syna, jehož hráčství její rod málem zruinovalo, a Lyonford se při výzvě nedokázal ovládat. Každý z nich byl skvělý vládce. A všichni měli své slabé stránky.“

Perrin dál zamyšleně přežvykoval.

„V Hraničních státech,“ pokračovala Faile, „máme jedno rčení. ‚Naleštěný meč odráží pravdu?‘ Muž může tvrdit, že horlivě koná svoji povinnost, ale když nemá vyleštěný meč, víš, že je líný. Nu, tvůj meč září, manželi. V posledních týdnech pořád tvrdíš, že jsi byl během mého zajetí mizerný vůdce. Přiměl bys mě věřit, že se ti celý tábor rozpadl pod rukama na prach! Ale to vůbec není pravda! Podařilo se ti přimět je soustředit se na cíl; nadchl šije, byl jsi silný a choval ses jako urozený pán.“

„Něco z toho je zásluha Berelain,“ řekl. „Myslím, že kdybych se ještě jeden den nekoupal, vykoupala by mě sama.“

„Jsem si jistá, že by to drbům moc neprospělo,“ poznamenala Faile suše.

„Faile, já…“

„O Berelain se postarám,“ řekla Faile. V jejím hlase se ozývalo nebezpečí. „To je povinnost, kterou se nemusíš nechat rozptylovat.“

„Ale…“

„Já se o Berelain postarám,“ zopakovala Faile rozhodnějším hlasem. Když byla cítit takto, nebylo moudré se s ní dohadovat, ne pokud nechtěl vyvolat skutečnou hádku. Uklidnila se a dala si další sousto vařeného ječmene. „Když jsem říkala, že jsi jako vlk, manželi, nemluvila jsem o tom, jak jíš. Mluvila jsem o tom, jak se věcem věnuješ. Ženeš se vpřed. Když vyvstane problém, který je třeba vyřešit, bez ohledu na to, jak velký, postaráš se o něj.

Copak to nechápeš? To je u vůdce výtečná vlastnost. Je to přesně to, co bude Dvouříčí potřebovat. Tedy samozřejmě za předpokladu, že máš ženu, která se postará a méně důležité záležitosti.“ Zamračila se. „Přála bych si, aby sis se mnou o praporu promluvil dřív, než jsi ho spálil. Bude těžké ho znovu pozvednout, aniž bys vypadal jako pitomec.“

„Já už ho nechci znovu pozvednout,“ řekl Perrin. „Proto jsem ho nechal spálit.“

„Ale proč?”

Ukousl si další sousto šunky a záměrně se díval jinam. Byla z ní cítit téměř zoufalá zvědavost.

Nemůžu je vést, pomyslel si. Ne dokud nebudu vědět, jestli dokážu ovládnout vlka. Jak by to mohl vysvětlit? Vysvětlit, že se bojí toho, jak nad ním v boji, nebo když něco příliš moc chce, přebírá kontrolu?

Vlků se nehodlal zbavit; příliš se stali jeho součástí. Ale kde by nechal své lidi, kde by nechal Faile, kdyby se ztratil v tom, co bylo v jeho nitru?

Opět si vzpomněl na špinavého tvora, zamčeného v kleci, který kdysi býval člověkem V tomhle už nezůstalo nic, co by si pamatovalo, jaké je to být člověkem…

„Manželi,“ řekla Faile a položila mu ruku na paži. „Prosím.“ Byla z ní cítit bolest. Svíralo se mu nad tím srdce.

„Má to co dělat s těma bělokabátníkama,“ řekl Perrin.

„Cože? Perrine, myslela jsem, že jsem říkala…“

„Má to co dělat,“ řekl Perrin pevně, „s tím, co se mi stalo, když jsem se s nima setkal posledně. A co jsem začal objevovat předtím.“

Faile svraštila čelo.

„Řekl jsem ti, že jsem zabil dva bělokabátníky,“ pokračoval. „Než jsem tě potkal.“

„Ano.“

„Usaď se,“ řekl. „Musíš slyšet celý příběh.“

Atak jí ho pověděl. Nejprve váhavě, ale brzy mu slova plynula snadněji. Mluvil o Šadar Logotu a o tom, jak se jejich skupina rozdělila. O tom, jak ho Egwain nechala chopit se vedení, což bylo možná poprvé, kdy musel něco takového udělat.

Už jí pověděl o svém setkání s Elyasem. Věděla o Perrinovi hodně, věci, které nikdy neřekl nikomu jinému, věci, o nichž nikdy nemluvil dokonce ani s Elyasem. Věděla o vlkovi. Věděla, že se bojí, že ztratí sám sebe.

Ale nevěděla, co cítí v bitvě. Nevěděla, jaké to bylo, zabít ty bělokabátníky, ochutnat jejich krev – buď ve vlastní puse, nebo prostřednictvím jeho spojení s vlky. Nevěděla, jaké to bylo, být pohlcen hněvem, strachem a zoufalstvím, když ji zajali. Tyto věci jí zajíkavě vysvětloval.

Pověděl jí o posedlosti, která se ho zmocnila, když po ní pátral ve vlčím snu. Mluvil o Noamovi a o tom, co se bojí, že se s ním stane. A co to má společného s tím, jak se chová v boji.

Faile tiše seděla na vrcholku kopce, rukama si objímala nohy, osvětlovaly ji svíce a poslouchala. Její pach byl tlumený. Možná si měl některé věci nechat pro sebe. Žádná žena nechtěla vědět, v jakou bestii se její muž mění, když zabíjí, ne? Ale když teď mluvil, chtěl se svých tajemství zbavit. Už ho unavovala.

Po každém slově se cítil uvolněněji. Slovům se podařilo to, co jídlo – jakkoli bylo dojemné – nedokázalo. Když jí vyprávěl o tom, s čím bojuje, cítil, jak to z něj snímá část břemene.

Skončil vyprávěním o Hopsalovi. Nebyl si jistý, proč si vlka nechal na konec; Hopsal byl součástí mnohého, o čem Perrin už vyprávěl – bělokabátníků, vlčího snu. Ale připadalo mu správné nechat si Hopsala až na konec, tak to udělal.

Když domluvil, zíral na plamen jedné ze svíček. Dvě z nich už zhasly, zatímco ostatní se stále mihotaly. Jeho očím to světlo nepřipadalo kalné. Už měl problém si vzpomenout, jaké to bývalo v době, kdy měl stejně slabé smysly jako každý obyčejný člověk.

Faile se k němu přitiskla a přehodila si přes sebe jeho paži. „Děkuju ti,“ řekla.

Zhluboka vydechl a znovu se opřel o pařez a cítil její teplo.

„Chci ti povědět o Maldenu,“ řekla.

„Nemusíš,“ namítl. „Jenom proto, že já…“

„Mlč. Když jsi mluvil, byla jsem zticha. Teďje řada na mně.“

„Dobře.“

Poslouchat o Maldenu by ho mělo znepokojovat. Ležel opřený zády o pařez, obloha nad ním praskala energií, samotnému vzoru hrozilo rozvolnění, zatímco jeho žena mluvila o tom, jak byla zajata a bita. Přesto kupodivu jen málokdy zažil něco tak uvolňujícího.

Události, k nimž ve městě došlo, pro ni byly důležité, možná dokonce i dobré. Přestože ho rozhněvalo, když slyšel, jak Sevanna nahou Faile svázala a nechala ji tak celou noc. Jednoho dne tu ženskou dostane.

Ale ne dnes. Dnes držel svou ženu v náručí a její silný hlas jej uklidňoval. Měl si uvědomit, že si sama naplánuje útěk. Když poslouchal o jejích pečlivých přípravách, vlastně si začínal připadat jako hlupák. Bála se, že se při pokusu o její záchranu nechá zabít – neřekla to nahlas, ale dokázal si to domyslet. Jak dobře ho znala.

Faile pár věcí vynechala. Nevadilo mu to. Faile by bez svých tajemství byla jako zvíře v kleci. Nicméně i tak si udělal jakousi představu o tom, co tají. Mělo to něco společného s tím Bezbratrým, který ji zajal, něco s Faileinými plány toho muže a jeho kamarády lstí přimět, aby jí pomohli utéct. Možná ho měla ráda a nechtěla, aby Perrin litoval, že ho zabil. To nebylo nutné. Tihle Bezbratří byli se Šaidy a zaútočili a zabíjeli muže pod Perrinovou ochranou. To by nenapravila žádná laskavost. Zasloužili si smrt.

Nad tím se zarazil. Bělokabátníci o něm nejspíš říkali něco velice podobného. Ale bělokabátníci zaútočili jako první.

Domluvila. Už bylo pozdě a Perrin se natáhl pro balík, který Faileini sluhové přinesli nahoru, a vytáhl pokrývku.

„Tak co?“ zeptala se Faile, když se zase usadil a znovu ji objal.

„Jsem překvapený, žes mě neseřvala, že jsem tam vtrhl jako zdivočelý býk a podupal všechny tvoje plány.“

Ucítil její uspokojení. Nebyla to emoce, kterou očekával, ale už dávno se přestal pokoušet rozluštit způsob, jakým ženy přemýšlejí.

„Skoro jsem to dneska vytáhla,“ řekla Faile, „abychom se mohli řádně pohádat a řádně usmířit.“

„Proč jsi to neudělala?“

„Usoudila jsem, že dnešní noc by měla proběhnout po dvouříčském způsobu.“

„A ty si myslíš, že v Dvouříčí se manželé nehádají?“ zeptal se pobaveně.

„No, možná ano. Ale ty, manželi, vždycky vypadáš, že se při hádce cítíš nepříjemně. Jsem moc ráda, že ses začal bránit, jak to má být. Ale mnohokrát jsem od tebe žádala, aby ses přizpůsobil mým zvykům. Myslela jsem, že se dnes pokusím přizpůsobit tvým.“

Nečekal, že taková slova někdy od Faile uslyší. Vypadalo to jako ta nejosobnější věc, jakou mu kdy mohla dát. Rozpačitě si uvědomil, že má v očích slzy, a pevně ji k sobě přitiskl.

„A teď,“ prohlásila, „tě upozorňuju, že nejsem poslušná ovce.“

„Něco takovýho by mě nikdy nenapadlo,“ řekl. „Nikdy.“

Ucítil z ní uspokojení.

„Omlouvám se, že jsem moc nepřemýšlel o tom, že bys mohla utéct sama,“ řekl Perrin.

„Odpouštím ti.“

Hleděl na ni a v těch nádherných očích se odráželo světlo svíček. „Znamená to, že se můžeme usmířit i bez hádky?“

Usmála se. „Pro jednou to dovolím. A služebníci mají samozřejmě přísný rozkaz zajistit nám soukromí.“

Políbil ji. Připadalo mu to tak strašně správné a věděl, že starosti, které měl – a rozpaky, které mezi nimi od Maldenu vládly – jsou pryč. Ať už to bylo skutečné, nebo si to jen představoval, pominulo to.

Měl Faile zpátky, skutečně a zcela.