Věže půlnoci

KAPITOLA 15 Použij oblázek

S aša’manem Naeffem po boku pospíchala Nyneiva dlážděnými ulicemi Tearu. Stále cítila bouři na severu, vzdálenou, avšak strašlivou. Nepřirozenou. A pohybovala se na jih.

Někde tam nahoře byl Lan. „Světlo ho ochraňuj,“ zašeptala.

„Cos říkala, Nyneivo Sedai?“ zeptal se Naeff.

„Nic.“ Nyneiva si na muže v černých kabátech kolem začínala zvykat. Při pohledu na Naeffa necítila nepříjemné mrazení. To by bylo pošetilé. Saidín byl očištěn, ona sama s tím pomáhala. Nebylo třeba se zneklidňovat. Dokonce i když aša’manové občas skutečně zírali do prázdna a něco si pro sebe mumlali. Jako Naeff, který s rukou na meči hleděl do stínu nedaleké budovy.

„Buď opatrná, Nyneivo Sedai,“ řekl. „Sleduje nás další myrddraal.“

„Víš to… jistě, Naeffe?“

Vysoký muž s hranatou tváří přikývl. Pro práci s tkanivem měl nadání – zvlášť dobře to uměl se vzduchem, což bylo u muže neobvyklé – a k Aes Sedai se choval velice zdvořile, na rozdíl od některých jiných aša’manů. „Ano, vím to jistě,“ řekl. „Nevím, proč je dokážu vidět a ostatní ne. Asi pro to musím mít nadání. Schovávají se ve stínech, řek bych, že to musejí být nějací zvědové. Ještě neudeřili; myslím, že si dávají pozor, protože vědí, že je vidím.“

Zvykl si procházet se v noci po Tearském Kameni a sledovat myrddraaly, které viděl jenom on. Jeho šílenství se nezhoršovalo, ale staré zranění nezmizelo. Ponese si tuto jizvu navždy. Ubožák. Alespoň jeho šílenství nebylo tak zlé jako u jiných.

S pohledem upřeným před sebe kráčela Nyneiva po široké dlážděné ulici. Po obou stranách stály budovy, postavené v tairenském nahodilém stylu. Obrovské panské sídlo se dvěma věžičkami a bronzovými vraty, podobajícími se bráně, stálo vedle skromně velkého hostince. Naproti nim se táhla řada domů s ozdobným kováním na dveřích a oknech, ale přímo uprostřed řady někdo postavil řeznictví.

Nyneiva s Naeffem mířili do Letní čtvrti, která ležela hned za západní hradbou. Nebyla to nejbohatší část Tearu, ale rozhodně sejí dařilo. Ovšem, v Tearu se ve skutečnosti lidé dělili jen na dvě skupiny – prostí nebo urození. Mnozí šlechtici stále považovali prosté lidi za zcela odlišné – a mnohem podřadnější – bytosti.

Některé z těch prostých lidí míjeli. Muže ve volných spodcích, uvázaných kolem kotníků, a s barevnými šerpami kolem pasu. Zeny v šatech upnutých až ke krku a světlými zástěrami. Běžně bylo vidět široké ploché slamáky, stejně jako plátěné čapky, shrnuté na stranu. Mnoho lidí mělo přes ramena přehozené svázané dřeváky, aby šije obuli, až se vrátí do Maule.

Lidé, kteří Nyneivu míjeli, měli teď ustarané tváře a někteří se vyděšeně ohlíželi. Tím směrem zasáhla město bublina zla. Světlo dej, ať není mnoho zraněných, protože Nyneiva neměla času nazbyt. Musela se vrátit do Bílé věže. Dráždilo ji, že musí Egwain poslouchat. Ale poslechne a odjede, jakmile se Rand vrátí. Ráno někam zmizel. Nesnesitelný chlap. Alespoň si s sebou vzal Děvy. Údajně řekl, že si musí pro něco zajít.

S Naeffem po boku zrychlila Nyneiva krok, až téměř utíkali. Průchod by byl rychlejší, ale ne bezpečný. Nemohla si být jistá, že někoho nerozříznou. Začínáme být na těch průchodech příliš závislí, pomyslela si. Vlastní nohy už nám nepřipadají dost dobré.

Zabočili za roh, kde stála řada nervózních obránců v černých kabátech a stříbrných kyrysech, z nichž vyčnívaly nadýchané čemozlaté rukávy. Obránci se rozestoupili, aby mohla s Naeffem projít, ale přestože vypadali, že se jim při jejím příchodu ulevilo, stále nervózně svírali zbraně.

Město za nimi vypadalo lehce… bledší, než by mělo. Nanicovatě. Dlažební kostky měly o něco světlejší šedou, stěny domů o něco světlejší hnědou či šedou barvu, než by měly.

„Máte uvnitř lidi, kteří hledají zraněné?“ zeptala se Nyneiva.

Jeden z obránců zavrtěl hlavou. „Držíme lidi venku, ehm, urozená paní Aes Sedai. Není to bezpečné.“

Většina Tairenů si ještě nezvykla na to, že má Aes Sedai prokazovat úctu. Až donedávna bylo ve městě usměrňování postaveno mimo zákon.

„Vyšlete muže na průzkum,“ prohlásila Nyneiva rozhodně. „Urozeného pána Draka nepotěší, když bude vaše bázlivost stát životy. Začněte na obvodu. Když najdete někoho, komu můžu pomoct, pošlete pro mě.“

Muž odešel. Nyneiva se obrátila k Naeffovi a ten přikývl. Otočila se a vkročila do zasažené části města. Když její noha dopadla na dlažební kostku, kámen se proměnil v prach. Noha sejí propadla roztříštěnou dlažební kostkou a dopadla na udusanou hlínu.

Sklopila pohled a zamrazilo ji. Vyrazila dál a kameny se pod jejíma nohama rozpadaly na prach. Společně s Naeffem došli k nedalekému domu a za sebou zanechávali stopu z kamenů rozpadlých na prášek.

Byl to hostinec s pěknými balkóny v prvním patře, jemným kováním na skleněných oknech a verandou z tmavě namořeného dřeva. Dveře byly otevřené, a když Nyneiva zvedla nohu, aby vystoupila na nízkou verandu, prkna se také obrátila v prach. Nyneiva ztuhla a pohlédla dolů. Naeff došel k ní, pak si klekl a promnul špetku prachu mezi prsty.

„Je jemný,“ řekl tiše, „nejjemnější prášek, jakýho jsem se kdy dotkl.“

Vzduch byl nepřirozeně svěží, což zvláštně kontrastovalo s tichou ulicí. Nyneiva se zhluboka nadechla a vešla do hostince. Stálo ji to dost úsilí, neboť kráčela dřevěnou podlahou, která jí sahala až po kolena, jak se prkna při jejím doteku rozkládala.

Uvnitř panovalo šero. Stojací lampy už nehořely. V místnosti seděli lidé, zmrazení uprostřed pohybu. Většinou šlo o šlechtice ve vybraném oblečení; muži měli vousy naolejované do špičky. Jeden seděl poblíž nich, na vysoké židli u stolu. Korbel s ranním pivem měl napůl zvednutý ke rtům. Nehýbal se, ústa pootevřená, jak se chtěl napít.

Naeff se tvářil zachmuřeně, ačkoli se zdálo, že aša’mana máloco překvapí či znepokojí. Udělal krok vpřed a Nyneiva skočila a popadla ho za paži. Zamračil se na ni a ona ukázala dolů. Přímo před ním se – stěží viditelná pod stále celými prkny – propadala zem. Naeff se chystal vkročit do sklepa hostince.

„Světlo,“ řekl Naeff a ucouvl. Klekl si a poklepal na prkno před sebou. To se rozpadlo na prach a ve spršce se sneslo do temného sklepa pod ním.

Nyneiva setkala ducha, vzduch a vodu, aby na muže, který seděl na židli poblíž, použila rytí. Normálně by se člověka při používání rytí dotýkala, ale tentokrát váhala. Bude to fungovat i bez doteku, ale pro léčení to nebude tak účinné.

Rytím nic nezjistila. Žádný život, žádnou známku toho, že vůbec kdy žil. Ani neměl tělo z masa a kostí. S neblahým tušením použila rytí na další lidi v potemnělé místnosti. Děvče, které neslo snídani třem andorským kupcům. Tlustý hostinský, který musel mít problémy s procházením mezi těsně seskupenými stoly. Žena v honosných šatech, která seděla úplně vzadu a upjatě četla malou knížku.

V nikom z nich nebyl žádný život. Nebyly to mrtvoly; byly to slupky. S rozechvělými prsty se Nyneiva natáhla a dotkla ramene muže u vysokého stolu. Okamžitě se rozpadl na prášek, který se s lehkým bafnutím snesl k zemi. Židle a prkna pod ní se nerozpadly.

„Tady není koho zachraňovat,“ řekla Nyneiva.

„Ubožáci,“ řekl Naeff. „Světlo ať ochraňuje jejich duše.“

Pro Nyneivu často nebylo lehké tairenské šlechtice litovat – ze všech lidí, s nimiž se kdy setkala, sejí zdáli nejnadutější. Ale tohle si nezasloužil nikdo. Kromě toho bylo v této bublině polapeno i mnoho prostých lidí.

Společně s Naeffem vyšla z hostince a stále rozčileněji se tahala za cop. Nesnášela, když se cítila bezmocně. Jako v případě toho ubohého vojáka, který v Arad Domanu roznítil požár panského sídla, nebo lidí, které sklátily neznámé choroby. Dnes prázdné skořápky. K čemu bylo učit se léčení, když nemohla lidem pomáhat?

A teď musí odejít. Vrátit se do Bílé věže. Připadalo jí to jako útěk. Obrátila se k Naeffovi. „Vítr,“ řekla.

„Nyneivo Sedai?“

„Opři se do toho domu náporem větru, Naeffe,“ řekla. „Chci vidět, co se stane.“

Aša’man udělal, oč ho požádala, a jeho neviditelné tkanivo vytvořilo poryv větru. Celá budova vybuchla a rozpadla se na prach, který odlétl jako bílé chmýří pampelišek. Naeff se k ní obrátil.

„Jak široká říkali, že ta bublina je?“ zeptala se.

„Asi dvě ulice všemi směry.“

„Potřebujeme víc větru,“ řekla a začala splétat tkanivo. „Vytvoř tak velký poryv, jak zvládneš. Jestli tady jsou nějací zranění, takhle je najdeme.“

Naeff přikývl. Společně vykročili vpřed a vytvořili vítr. Roztříštili domy, přiměli je vybuchnout a zřítit se. Naeff v tom byl mnohem obratnější, ale Nyneiva byla silnější v jediné síle. Společně smetli hroutící se budovy, kameny a slupky v prachové bouři.

Byla to vyčerpávající práce, ale vytrvali. Doufala – navzdory všemu rozumu – že najde někoho, komu bude moct pomoci. Před ni a Naeffem se zhroutily domy a prach poletoval ve vířícím větru. Tlačili prach dokola a dovnitř. Jako žena, která vytírá podlahu.

Míjeli lidi, kteří na ulici zmrzli uprostřed kroku. Voly, táhnoucí káru. Děti, hrající si v uličce, nad nimiž sejí svíralo srdce. Všichni se rozpadli.

Nenašli nikoho živého. Nakonec s Naeffem rozprášili celou zničenou část města a nahnali prach doprostřed. Nyneiva na něj hleděla, jak krouží na místě v malé smršti, kterou Naeff vytvořil. Nyneiva zvědavě do bouře usměrnila pramen ohně a prach vzplál.

Nyneiva zalapala po dechu; prach se vzňal jako suchý papír, hozený do plamenů, a změnil se ve řvoucí ohnivou bouři. Nyneiva s Naeffem ucouvli, ale vzápětí bylo po ohni. Nezůstal po něm žádný popel.

Kdybychom ho neshromáždili, napadlo ji, když sledovala, jak oheň uhasíná, někomu do něj mohla spadnout svíčka. Takovýhle oheň…

Naeff utišil vítr. Společně stáli uprostřed otevřeného kruhu prázdné země, v níž v pravidelných rozestupech zely díry do sklepů. Stavby na okrajích byly rozříznuté, místnosti otevřené, některé domy se zřítily. Pohled na prázdné prostranství byl děsivý. Jako důlek po vydloubnutém oku v jinak zdravé tváři. Po obvodu stálo několik obránců. Kývla na Naeffa a vydali se k největší skupině. „Nikoho jste nenašli?“ naléhala.

„Ne, urozená paní Aes Sedai,“ řekl jeden z mužů. „Ehm… totiž, pár jsme jich našli, ale už byli mrtví.“

Další muž, zavalitý chlapík, kterému byla uniforma velice těsná, přikývl. „Vypadá to, že všichni, kteří měli v kruhu třeba i jenom palec, umřeli. Našli jsme jich pár, kterým chyběla jenom noha nebo kus ruky. Ale stejně byli mrtví.“ Muž se viditelně otřásl.

Nyneiva zavřela oči. Celý svět se rozpadal a ona ho nedokázala vyléčit. Byl jí zle a zuřila.

„Možná to způsobili oni,“ řekl Naeff tiše. Otevřela oči a uviděla, jak kýve ke stínu nedalekého dmu. „Mizelci. Jsou tam tři, Nyneivo Sedai, a sledujou nás.“

„Naeffe…“ řekla nešťastně. Říkat mu, že mizelci nejsou skuteční, nepomáhalo. Musím něco udělat, pomyslela si. Někomu pomoct. „Naeffe, nehýbej se.“ Vzala ho za paži a použila na něj rytí. Překvapeně na ni hleděl, ale nevzpíral se.

Viděla to šílenství, jako temnou síť žil, zahloubených do jeho mysli. Zdálo se, že pulzuje, podobné malému bušícímu srdci. V jiném aša’manovi našla nedávno stejné poškození. Její schopnost rytí se zlepšovala, vytvářela jemnější tkaniva a dokázala nacházet věci, které jí kdysi zůstávaly skryty. Neměla však ponětí, jak to napravit. Všechno by se mělo dát vyléčit, říkala si. Všechno kromě samotné smrti. Soustředila se, utkala všech pět sil a opatrně rýpla do šílenství, nezapomínajíc, co se stalo, když odstranila nátlak z Graendalina nešťastného služebníka. Naeffovi bude s tímhle šílenstvím lépe, než by mu bylo, kdyby jeho mysl ještě víc poškodila.

Kupodivu jí ta temnota skutečně připadala podobná nátlaku. Působilo poskvrnění takto? Pokřivilo muže, kteří užívali jedinou sílu, Temného vlastním nátlakem?

Opatrně utkala obrácené tkanivo proti šílenství a položila ho na Neaffovu mysl. Tkanivo se prostě vypařilo a nijak nezaúěinkovalo.

Zaťala zuby. Tohle mělo fungovat. Ale – jak se to poslední dobu zdálo tak běžné – selhalo to.

Ne, pomyslela si. Nemůžu jenom tak sedět na zadku. Zaryla hlouběji. Z temnoty vedly do Naeffovy mysli drobné tmovité výběžky. Nevšímala si lidí, kteří se shlukovali kolem, a ty tmy si prohlédla. Opatrně použila tkaniva ducha, aby jeden uvolnila.

S určitým odporem sejí ho podařilo vytáhnout a rychle vyléčila místo, kde byl zabodnutý do Naeffova těla. Mozek jako by zapulzoval a vypadal zdravěji. Jeden po druhém vytahovala ostatní tmy. Byla nucena udržovat tkaniva a držet ozuby venku, aby se znovu nezabodly. Začínala se potit. Už byla unavená z čištění celého místa a nemohla si dál dovolit plýtvat soustředěním na to, aby jí nebylo horko. V Tearu panovalo takové dusno!

Pokračovala v práci a připravila si další protitkanivo. Jakmile vypáčila všechny tmy do posledního, své nové tkanivo vypustila. Temná skvrna se zavlnila a otřásla, jako něco živého.

Pak zmizela.

Nyneiva klopýtla vzad, unavená až k vyčerpání. Naeff zamrkal a pak se rozhlédl kolem. Zvedl si ruku k hlavě.

Světlo! napadlo ji. Ublížila jsem mu? Neměla jsem se v tozw vrtat. Mohla jsem…

„Jsou pryč,“ řekl Naeff. „Mizelci… už je nevidím.“ Zamžikal. „Proč by se vůbec mizelci schovávali ve stínech? Kdybych je viděl, zabili by mě a…“ Soustředěně se na ni zahleděl.

„Co jsi udělala?“

„Já… myslím, že jsem právě vyléčila tvoje šílenství.“ No, alespoň s ním něco udělala. To, co provedla, nebylo obvyklé léčení, a dokonce ani nepoužila léčící tkaniva. Ale jak se zdálo, zabralo to.

Naeff se široce usmál a zatvářil se ohromeně. Vzal její ruku do svých a pak před ní poklekl a v očích se mu objevily slzy. „Celé měsíce mám pocit, jak by mě pořád někdo sledoval. Jako by mě měli ve chvíli, kdy se obrátím zády ke stínu, zamordovat. Teď jsem… Děkuju ti. Musím jít najít Nelavaire.“

„Tak už běž,“ řekla Nyneiva. Naeff se tryskem rozběhl ke Kameni, aby našel svou Aes Sedai.

Nesmím si začít myslet, že na ničem z toho, co udělám, nezáleží. To je to, co Temný chce. Když sledovala utíkajícího Naeffa, všimla si, že se jí mračna nad hlavou trhají. Rand se vrátil.

Dělníci začali odklízet trosky budov, které se napůl obrátily v prach, a Nyneiva najednou utěšovala vyděšené Taireny, kteří se začali shlukovat kolem. Nechtěla, aby propukla panika; všechny ujišťovala, že nebezpečí pominulo, a pak požádala, aby se mohla setkat s rodinami, které někoho ztratily.

Když ji Rand našel, ještě stále se tím zabývala a tiše rozmlouvala s hubenou ustaranou ženou. Byla to prostá žena, oblečená v šatech s vysokým výstřihem, třech zástěrách a slamáku. Její manžel pracoval v hostinci, do nějž Nyneiva vstoupila. Žena neustále těkala pohledem k díře v zemi, která bývala sklepem.

Po chvíli si Nyneiva všimla Randa, který ji sledoval, stál s rukama založenýma za zády a svíral si pahýl. Střežily ho dvě Děvy, ženy jménem Somma a Kanara. Nyneiva dohovořila s Tairenkou, ale nad ženinýma uplakanýma očima sejí svíralo srdce. Co by dělala ona, kdyby ztratila Lana?

Světlo ho ochraňuj. Prosím, ochraňuj ho, modlila se. Odepjala si měšec a dala ho odcházející ženě. Snad to pomůže.

Rand k ní přistoupil. „Staráš se o moje lidi. Díky.“

„Starám se o každýho, kdo to potřebuje,“ řekla Nyneiva.

„Tak jako vždycky,“ řekl Rand. „A stejně jako o ty, kdo to nepotřebujou.“

„Jako ty?“ zeptala se se zvednutým obočím.

„Ne, já to vždycky potřeboval. A ještě víc.“

Nyneivu to zarazilo. Nikdy by nečekala, že on něco takového přizná. Proč se nezbavil toho starého pláště? Byl vybledlý a ošoupaný.

„Tohle je moje vina,“ řekl Rand a kývl k díře ve městě.

„Rande, nebuď pitomec.“

„Nevím, jestli se někdo dokáže vyhnout tomu, aby byl občas pitomec,“ odvětil. „Vyčítám si to zdržení. Odkládali jsme střet s ním příliš dlouho. Co se tady dneska stalo? Domy se změnily v prach?“

„Ano,“ řekla Nyneiva. „Jejich podstata zmizela. Všechno se rozsypalo ve chvíli, kdy jsme se toho dotkli.“

„Udělal by to celému světu,“ řekl Rand tišeji. „Hýbe se. Čím déle budeme čekat – držet se zuby nehty – tím horší zkázu způsobí tomu, co zbude. Už nemůžeme otálet.“

Nyneiva se zamračila. „Ale Rande, když ho pustíš, nebude to pak ještě horší?“

„Možná chvíli,“ řekl Rand. „Otevření Vrtu ho neosvobodí hned, i když ho to posílí. Ale stejně se to musí udělat. Představ si náš úkol jako zlézání vysoké kamenné zdi. Bohužel se zdržujeme běháním, než se pokusíme šplhat. Každý krok nás před nadcházejícím bojem oslabuje. Musíme se mu postavit, dokud jsme silní. Proto musím rozbít zámky.“

„Já…“ začala Nyneiva. „Myslím, že ti vážně věřím.“ Překvapilo ji, když si to uvědomila.

„Věříš, Nyneivo?“ zeptal se, a najednou to znělo, jako by se mu ulevilo. „Opravdu?“

„Ano.“

„Pak zkus přesvědčit Egwain. Když to půjde, zastaví mě.“

„Rande… povolala mě zpátky do Věže. Budu muset odejít dneska.“

Zdálo se, že to Randa rozesmutnilo. „No, čekal jsem, že by to mohla nakonec udělat.” V nezvyklém gestu stiskl Nyneivě rameno. „Nenech je, aby tě zničily, Nyneivo. Zkusí to.“

„ Zničily? “

„Tvoje vášeň je tvojí součástí,“ řekl Rand. „Snažil jsem se být jako ony, i když bych to nikdy nepřiznal. Chladný. Vždycky se ovládat. Skoro mě to zničilo. Někteři to chápou jako sílu, ale neni to jediný druh síly. Možná by ses mohla naučit se trochu víc ovládat, ale já tě mám rád takovou, jaká jsi. Jsi upřímná. Nechtěl bych, aby se z tebe stala další ‚dokonalá’ Aes Sedai s maskou na tváři, kterou vůbec nezajímají city a pocity ostatních.“

„Být Aes Sedai znamená být klidná,“ odvětila Nyneiva.

„Být Aes Sedai znamená být, jaká se rozhodneš být,“ řekl Rand a pahýl stále držel za zády. „Moirain na věcech záleželo. Vidělas to v ní, dokonce i když byla klidná. Ty nejlepší Aes Sedai, které znám, jsou ty, o kterých si ostatní stěžují, že nejsou takové, jaké by Aes Sedai měly být.“

Nyneiva se přistihla, jak přikyvuje, což ji rozčílilo. Nechává si radit od Randa al’Thora?

Rand byl teď nějak jiný. Byla v něm jakási tichá náruživost a opatrná slova. Od muže jako on jste si mohli nechat poradit, aniž byste měli pocit, že na vás hledí svrchu. Vlastně byl jako jeho otec. Ne že by to někdy některému z nich přiznala.

„Jdi za Egwain,“ řekl Rand a pustil její rameno. „Ale až budeš moct, byl bych moc rád, kdyby ses vrátila ke mně. Zase budu potřebovat tvoje rady. Přinejmenším bych tě měl rád po boku, až vyrazím k Sajol Ghúlu. Nemůžu ho porazit jen se samotným saidínem, a pokud použijeme Callandor, budu ve svém kruhu potřebovat dvě ženy, kterým věřím. O té druhé jsem se ještě nerozhodl. Snad Aviendha nebo Elain. Ale ty určitě.“

„Budu tam, Rande.“ Cítila zvláštní pýchu. „Chvíli se nehýbej. Neublížím ti, slibuju.“

Zvedl obočí, ale když na něj použila rytí, nijak se nebránil. Byla tak unavená, ale pokud ho měla opustit, musela využít tuhle příležitost, aby vyléčila jeho šílenství. Náhleji to připadalo jako nejdůležitější věc, kterou pro něj může udělat. Apro svět.

Zaryla a držela se dál od zranění v jeho boku, což byly jámy temnoty, které jako by nasávaly její energii. Soustředila pozornost na jeho mysl. Kde byla ta…

Ztuhla. Temnota byla obrovská, pokrývala celou jeho mysl. Tisíce a tisíce drobounkých černých trnů se zarývaly do jeho mozku, ale pod nimi bylo jakési zářivě bílé cosi. Bílá záře, jako tekutá síla. Světlo, které ožilo a nabralo tvar. Zalapala po dechu. Pokrývalo každičký jednotlivý temný hrot a zarývalo se do jeho mysli spolu s nimi. Co to mělo znamenat?

Neměla ponětí, jak s tímhle začít. Bylo tu tolik trnů. Jak mohl vůbec myslet, když se na jeho mozek tlačilo tolik temnoty? A co stvořilo tu bělobu? Už předtím Randa léčila a nevšimla si jí. Samozřejmě, až donedávna neviděla ani tu temnotu. Důvodem byla nejspíš její větší zkušenost s rytím.

Neochotně se stáhla. „Je mi líto,“ řekla. „Nemůžu tě vyléčit.“

„Spousta lidí to s těmi ranami zkoušela – včetně tebe. Prostě se vyléčit nedají. V poslední době je moc nevnímám.“

„Ne ty rány v boku,“ řekla Nyneiva. „Ale šílenství. Já…“

„Ty dokážeš vyléčit šílenství?”

„Myslím, že u Naeffa se mi to povedlo.“

Rand se zazubil od ucha k uchu. „Ty mě nikdy nepřestaneš… Nyneivo, uvědomuješ si, že i ti nejnadanější léčitelé z věku pověstí měli s chorobami mysli potíže? Mnozí věřili, že se šílenství nedá pomocí jediné síly vyléčit.“

„Vyléčím ostatní,“ řekla. „Než odejdu, tak alespoň Narišmu a Flinna. Všichni aša’manové mají nejspíš mysl alespoň trochu poskvrněnou, nevím, jestli se budu moct vrátit do Černé věže.“ Nebo jestli tam chci jít.

„Děkuj u ti,“ řekl Rand s pohledem upřeným na sever. „Ale ne, do Černé věže bys neměla chodit. Budu tam muset někoho poslat, ale bude se to muset řešit opatrně. Něco se s nimi děje. Ale mám tolik práce…“

Zavrtěl hlavou a pak se na ni podíval. „Tuhle jámu teď nemůžu překročit. Mluv o mně s Egwain v dobrém. Buduji potřebovat jako spojence.“

Nyneiva přikývla a pak ho – přičemž se cítila bláhové – objala, než odspěchala najít Narišmu a Flinna. Objetí. S Drakem Znovuzrozeným. Začíná být stejně pošetilá jako Elain. Zavrtěla hlavou a napadlo ji, že jí možná nějaký čas strávený v Bílé věži pomůže zase získat chladnou hlavu.

Mračna se vrátila.

Egwain stála na samém vrcholku Bílé věže, na ploché kruhové střeše, a opírala se o do pasu vysokou zídku. Mraky se nad Tar Valonem zavíraly jako plíživá houba, jako roj hmyzu. Návštěva slunečního světla byla vítaná, avšak krátká.

Čaj už zase chutnal zvětrale. Zásoby obilí, které objevili, se tenčily, a další pytle, které dorazily, byly plné molů. Země je jedno s Drakem.

Nadechla se čistého vzduchu a zahleděla se přes Tar Valon. Svůj Tar Valon.

Saerin, Yukiri a Seaine – tři ze sester, které patřily ve Věži k původním lovcům černých adžah – trpělivě čekaly za ní. Nyní patřily k jejím nejhorlivějším a nej užitečnějším zastáncům. Všichni čekali, že Egwain bude upřednostňovat ženy, které patřily k těm, co se odtrhly od Elaidy, takže když ji bylo vidět ve společnosti Aes Sedai, které zůstaly v Bílé věži, pomáhalo to.

„Co jste zjistily?“ zeptala se Egwain.

Saerin zavrtěla hlavou a připojila se k Egwain u zídky. Díky jizvě na tváři a bílým vlasům na spáncích vypadala hnědá s olivově zbarvenou kůží a strohou tváří jako stárnoucí generál. „Některé z těch informací, kterés požadovala, nebyly s jistotou známy ani před třemi tisíci lety, matko.“

„Pomůže mi cokoli, co víš, dcero,“ řekla Egwain. „Částečná znalost je lepší než naprostá nevědomost.“

Saerin si tiše odfrkla, ale očividně poznala citát Jasiccy Cellaech, starodávné hnědé učenky.

„A vy dvě?“ zeptala se Egwain Yukiri a Seaine.

„Pátráme,“ řekla Yukiri. „Seaine má seznam možností. Některé jsou vážně rozumné.“

Egwain zvedla obočí. Ptát se bílých na teorie bylo vždy zajímavé, ale ne vždy užitečné. Měly sklony ignorovat pravděpodobné a soustředit se na nepodstatné možnosti.

„Takže začneme s tímhle,” řekla Egwain. „Seaine?“

„Nu,“ řekla Seaine. „Začnu tím, že řeknu, že jedna ze Zaprodanců má nepochybně znalosti, o kterých se nedokážeme ani dohadovat. Takže nedokážeme zjistit, jak překonala hůl přísahy. Například by mohl existovat způsob, jak ji na nějakou dobu vyřadit z činnosti, nebo možná jsou nějaká zvláštní slova, která se dají použít, aby se člověk vyhnul účinkům hole. Hůl pochází z věku pověstí, a ačkoli jsme ji používaly tisíce let, ve skutečnosti jí nerozumíme. Ne víc než většině ter’angrialů.“

„Velmi dobře,“ řekla Egwain.

„Ale,“ pokračovala Seaine a vytáhla list papíru, „vezmeme-li to v úvahu, mám tři teorie, jak by někdo mohl vyzrát na přísahu na hůl. Za prvé, je možné, že ta žena má další hůl přísahy. Říkalo se, že kdysi existovaly další, a je docela dobře možné, že tě jedna hůl může uvolnit z přísah na jinou. Mesaana mohla jednu potají držet. Mohla složit tři přísahy na naši hůl a pak nějak použít druhou, aby přísahy zrušila dřív, než odpřisáhla, že není temná družka.“

„To je slabé,“ řekla Egwain. „Jak by se uvolnila, aniž bychom o tom věděly? Vyžaduje to tkanivo ducha.“

„To jsem vzala v úvahu,“ odpověděla Saerin.

„To mě nepřekvapuje,“ řekla Yukiri.

Seaine ji přejela pohledem a pak pokračovala. „To je důvod, proč by Mesaana potřebovala druhou hůl přísahy. Mohla do ní usměrnit ducha a pak tkanivo převrátit a zůstat s holí ve spojení.“

„To zní nepravděpodobně,“ namítla Egwain.

„Nepravděpodobně?“ odvětila Saerin. „Zní to směšně. Měla jsem dojem, žes tvrdila, že něco z toho je rozumné, Yukiri.“

„Tahle je z těch tří nejméně pravděpodobná,“ řekla Seaine. „Druhý způsob by byl snazší. Mesaana mohla poslat někoho podobného, oblečeného do Mlžného zrcadla. Nějakou nešťastnou sestru – nebo novicku, či dokonce nějakou necvičenou ženu, která dokáže usměrňovat – pod vlivem silného nátlaku. Ta žena mohla být přinucena složit přísahy místo Mesaany. Pak, protože ůy to nebyla temná družka, mohla po pravdě prohlásit, že není.“

Egwain zamyšleně přikývla. „To by vyžadovalo spoustu příprav.“

„Podle toho, co jsem o ní dokázala zjistit,“ řekla Saerin, „byla Mesaana v přípravách dobrá. Vynikala v tom.“

Saerininým úkolem bylo zjistit co možná nejvíc o Mesaanině skutečné povaze. Všechny slyšely ty historky – kdo by neznal nazpaměť jména všech Zaprodanců a jejich nejstrašlivějších skutků? Egwain ale příběhům nepřikládala příliš velkou váhu; chtěla pokud možno něco hmatatelnějšího.

„Říkalas, že existuje třetí možnost?“ zeptala se Egwain.

„Ano,“ odvětila Seaine. „Víme, že některá tkaniva si pohrávají se zvukem. Různé variace hlasových tkaniv se používají k zesílení hlasu při promlouvání k davům a v ochranách proti odposlouchávání – vskutku, používají se při různých tricích, jak si poslechnout, co se někde blízko povídá. Komplexní použití Mlžného zrcadla může osobě změnit hlas. S trochou cviku jsme s Doesine dokázaly vytvořit variaci tkaniva, která změnila slova, co jsme říkaly. Výsledkem bylo, že jsme něco řekly, ale druhá osoba slyšela něco úplně jiného.“

„Pohybuješ se po nebezpečné půdě, Seaine,“ řekla Saerin stroze. „Takové tkanivo by se dalo zneužít ke špatným účelům.“

„Nedokázala jsem ho použít ke lži,“ řekla Seaine. „Zkusila jsem to. Přísahy drží – dokud tam to tkanivo bylo, nemohla jsem pronést slova, o nichž jsem věděla, že je někdo jiný uslyší jako lži, dokonce ani když by při opuštění mých rtů byla pravdivá. Nicméně bylo snadné to tkanivo vytvořit. Svázané a převrácené viselo přede mnou a měnilo má slova způsobem, který jsem popsala.

Teoreticky, pokud by Mesaana použila tohle tkanivo, mohla zvednout hůl přísahy a přísahat cokoli chtěla. Třeba něco jako ‚přísahám, že budu lhát, kdykoli se mi bude chtít’. Hůl přísahy by ji přiměla přísahu dodržet, ale tkanivo by změnilo zvuky, jakmile by jí vyšly z úst. Slyšely bychom, jak skládá řádné přísahy.“

Egwain zaťala zuby. Předpokládala, že porazit hůl přísahy bude těžké. A přesto zde bylo prosté tkanivo, které to dokázalo. Měla to vědět – jak jeji matka často říkávala, nepoužívej balvan, když stačí oblázek.

„S tímhle,“ řekla Egwain, „mohli pašovat temné druhy do řad Aes Sedai už celé roky.“

„Nepravděpodobné,“ namítla Saerin. „Žádná z černých sester, které jsme zajaly, tohle tkanivo neznala. Kdyby ano, pokusily by se ho použít, když jsme je přinutily znovu složit přísahy. Myslím, že pokud Mesaana tenhle trik zná, nechala si ho pro sebe. Jakmile by se o něm dozvědělo přiliš mnoho lidí, přestalo by být užitečné.“

„I tak,“ řekla Egwain. „Co uděláme? Když to tkanivo známe, nejspíš bychom dokázaly přijít na způsob, jak ho odhalit – ale pochybuju, že sestry budou ochotné znovu podstoupit skládáni přísah.“

„A kdyby se nám podařilo chytit jednu ze Zaprodanců?“ zeptala se Yukiri. „Chytit lišku, co se schovává v kurníku, by mohlo stát za trochu pocuchaného peří.“

„Nenechala by se chytit,“ řekla Egwain. „Kromě toho nevíme, jestli používá některou z těchhle metod. Seainina logika ukazuje, že by mohlo být možné hůl přísahy bez větších problémů porazit. Skutečný způsob, který Mesaana použila, není tak důležitý jako možnost, že to jde.“

Seaine zalétla pohledem k Yukiri. Žádná z trojice nezpochybnila Egwaininu informaci, že jedna ze Zaprodanců je ve Věži, ale Egwain věděla, že o tom máji pochybnosti. Nu, alespoň teď chápaly, že může být možné hůl přísahy obelstít.

„Chci, abyste pokračovaly v práci,“ řekla Egwain. „S ostatními se vám podařilo chytit několik černých sester a vypudit krysy z doupat. Tohle je skoro totéž.“ Jenom mnohem, mnohem nebezpečnější.

„Pokusíme se, matko,“ řekla Yukiri. „Ale jedna sestra mezi stovkami jiných? Jedno z nejmazanějšich a nejďábelštějších stvoření, co kdy žilo? Pochybuju že po sobě nechá moc stop. Naše vyšetřování vražd až dosud nevykazuje příliš valné výsledky.“

„Stejně v něm pokračujte,“ prohlásila Egwain. „Saerin, co tvoje hlášení?“

„Historky, řeči a šeptanda, matko,“ zatvářila se kysele Saerin. „Nejslavnější historky o Mesaaně nejspíš znáš – jak vedla školy v zemích poražených Stínem během války jediné síly. Pokud můžu zatím říct, jsou ty legendy celkem pravdivé. Marsim z Manetherenu to podrobně líčí ve svých Letopisech posledních nocí a ona je často spolehlivý zdroj. Alrom sepsala docela podrobnou zprávu o životě v takové škole a zlomky se zachovaly. Mesaana se chtěla stát badatelkou, ale odmítli ji. Podrobnosti jsou nejasné. Pokud se dá Alromině zprávě věřit, také vedla Aes Sedai, které přešly na stranu Stínu. Nejsem přesvědčená, že se tomu dá věřit; myslím, že Mesaanino vůdcovství bylo víc obrazné.“

Egwain pomalu přikývla. „Ale co její charakter? Co je zač?“

Saerin zavrtěla hlavou. „Zaprodanci jsou pro většinu lidí spíš netvory než skutečnými,charaktery’, matko, a mnohé bylo ztraceno nebo nesprávně citováno. Pokud můžu říct, mezi Zaprodanci bys ji mohla považovat za realistu – někoho, kdo se místo sezení vysoko na trůnu zapojí a ušpiní si ruce. Elandria Borndat ve svém Náhledu do Rozbití trvá na tom, že na rozdíl od Moghedien a Graendal byla Mesaana ochotná se přímo chopit otěží.

Nikdy ji nepovažovali za nejnebezpečnější nebo nejmocnější ze Zaprodanců, ale byla nanejvýš schopná. Elandria vysvětluje, že dělala, co bylo nutné. Zatímco ostatní pletichařili, ona pečlivě budovala obranu a cvičila nové rekruty.“ Saerin zaváhala. „Ona… no, zní to hodně podobně jako amyrlin, matko. Amyrlin Stínu.“

„Světlo,“ řekla Yukiri. „Není divu, že se usadila tady.“ Zdálo se, že to šedou velice zneklidňuje.

„Jediná další důležitá věc, kterou jsem dokázala vypátrat, matko,“ pokračovala Saerin, „byla zvláštní poznámka od modré badatelky Lannis, která naznačila, že pokud šlo o čirý hněv, překonal Mesaanu jen Demandred.“

Egwain svraštila čelo. „Myslela bych si, že všichni Zaprodanci jsou plni nenávisti.“

„Ne nenávist,“ řekla Saerin. „Hněv. Lannis se domnívala, že se Mesaana hněvá – na sebe, na svět, na ostatní Zaprodance – protože není v popředí. To by ji mohlo činit velice nebezpečnou.“

Egwain pomalu přikývla. Ona je organizátor, pomyslela si. Správce, který nesnáší, že ho odsunuli na tuhle pozici.

Bylo toto tím důvodem, proč zůstala ve Věži poté, co byly černé sestry odhaleny? Toužila Temnému předložit nějaký skvělý úspěch? Verin tvrdila, že Zaprodanci mají jeden společný rys: sobectví.

Pokusila se mu dodat rozbitou Bílou věž, pomyslela si Egwain. Ale neuspěla. Nejspíš byla i součástí pokusu o Randův únos. Další fiasko. A ženy, které poslaly zničit Černou věž?

Mesaana by potřebovala něco velkolepého, aby vyrovnala tolik neúspěchů. Zabití Egwain by fungovalo. To by mohlo Bílou věž znovu rozdělit.

Gawyna ohromilo, když navrhla, že by se mohla použít jako návnada. Troufala si na to? Svírala zábradlí na vrcholku Věže, nad městem, které na ní záviselo, a hleděla na svět, který ji potřeboval.

Něco se muselo udělat; musejí Mesaanu vylákat. Pokud to, co říká Saerin, je pravda, pak ta žena bude ochotná bojovat přímo – nebude se schovávat a bodat ze stínů. Egwaininým úkolem tedy bylo ji uvést do pokušení tím, že jí poskytne příležitost, takovou, která nebude vypadat okatě, které nedokáže odolat.

„Pojďte,“ řekla Egwain a vydala se k rampě dolů do Věže. „Musím provést nějaké přípravy.“