Věže půlnoci

KAPITOLA 54 Světlo na světě

Tom se zvednutou pochodní zkoumal obrovské hvězdicové černé sloupy a zářící žluté linky na nich. Ty zalévaly celou místnost mdlým světlem, v němž Tom vypadal bledě a zažloutle.

Mat si vzpomínal na zápach tohoto místa, na tu zatuchlost. Teď když věděl, co má hledat, cítil i něco jiného. Pižmový pach zvířecího doupěte. Dravčího brlohu.

Z místnosti vedlo pět chodeb, jedna z každého hrotu hvězdy. Vzpomínal si, jak procházel jedním z těchto průchodů, ale nebyla tady předtím jenom jedna cesta ven?

„Zajímalo by mě, jak vysoko ty sloupy sahají,“ řekl Tom, zvedl pochodeň výš a zamžoural.

Mat zpocenými dlaněmi pevněji sevřel ašandarei. Vstoupili do liščího doupěte. Dotkl se svého medailonu. Eelfinnové na něj předtím nepoužili sílu, ale museli o ní něco vědět, ne? Ogierové ovšem usměrňovat neuměli. Možná to znamenalo, že Eelfinnové také ne.

Z kraje místnosti se ozývaly šustivé zvuky. Stíny se hýbaly a přesouvaly. Eelfinnové tam byli, tam v temnotě. „Tome,“ řekl Mat. „Měli bychom ještě něco zahrát.“

Tom temnotu sledoval. Nic nenamítal; zvedl flétnu a začal hrát. Zvuk zněl v rozlehlé místnosti osaměle.

„Mate,“ ozval se Noal, který klečel poblíž středu místnosti. „Koukni se na tohle.“

„Já vím,“ řekl Mat. „Vypadá to jako sklo, ale na omak je to jako kámen.“

„Ne, to nemyslím,“ řekl Noal. „Něco tady je.“

Mat se k němu opatrně přiblížil. Tom se k nim připojil, díval se a hrál, zatímco Noal svou lucernou osvětlil roztavenou hroudu strusky na podlaze, velkou zhruba jako malá truhla. Měla černou barvu, ale hlubší černou, od níž se toho odráželo méně než od podlahy a sloupů.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Noal. „Možná jedny z padacích dveří?“

„Ne,“ řekl Mat. „Ty to nejsou.“

Oba se na něj podívali.

„Je to dveřní rám,“ řekl Mat a udělalo se mu zle. „Dveřní rám z rudého kamene. Když jsem jím předtím prošel, byl takhle uprostřed místnosti. Když se na druhé straně roztavil…“

„Roztavil se i tady,“ dořekl Noal.

Všichni tři na něj zírali. Tomova hudba zněla ponuře.

„No,“ řekl Mat, „věděli jsme, že takhle se ven nedostaneme. Budeme si muset cestu ven vyjednat.“ A já se zatraceně ujistím, že tentokrát nebudu viset.

„Povedou nás kostky?“ zeptal se Noal a vstal.

Mat je nahmatal v kapse kabátu. „Nevidím důvod, proč ne.“ Ale nevytáhl je. Obrátil se, aby si prohlédl hlubiny mistnosti. Zdálo se, že Tomova hudba některé ze stínů utišila. Ale jiné se stále pohybovaly. Ve vzduchu se vznášel neklid.

„Mate?“ zeptal se Tom.

„Věděli jste, že se vrátím,“ řekl Mat hlasitě. Jeho hlas se neodrážel. Světlo! Jak velké to tadyye? „Věděli jste, že napochoduju do tý vaší zatracený říše zpátky, je to tak? Věděli jste, že mě nakonec dostanete.“

Tom váhavě sklonil flétnu.

„Ukažte se!“ řekl Mat. „Slyším, jak se tam škrábete, jak dýcháte.“

„Mate,“ ozval se Tom a položil mu ruku na rameno. „Nemohli vědět, že se vrátíš. Moirain nevěděla jistě, že se vrátíš.“

Mat sledoval tmu. „Už jsi někdy viděl chlapy, jak vedou dobytek na jatka, Tome?“

Kejklíř zaváhal a pak zavrtěl hlavou.

„No, každý člověk to dělá po svým,“ řekl Mat. „Ale dobytek, víš, ten ví, že něco není v pořádku. Ucítí krev. Zvířata začnou vyšilovat, odmítnou do jatek vejít. A víš, jak to vyřešit?“

„Musíme se o tom bavit právě teď, Mate?“

„Vyřešíš to tak,“ pokračoval Mat, „že je jatkama párkrát provedeš, když jsou čistý, když pachy nejsou tak silný. Necháš je projít a uniknout, rozumíš, a oni si budou myslet, že je to místo bezpečný.“ Podíval se na Torna. „Věděli, že se vrátím. Věděli, že to oběšení přežiju. Oni véc/Z věci, Tome. Ať shořím, ale vědí.“

„My se ven dostaneme, Mate,“ slíbil mu Tom. „Dokážeme to. Moirain to viděla.“

Mat rázně přikývl. „To teda dostaneme, zatraceně. Oni hrajou hru, Tome. Já hry vyhrávám.“ Vytáhl z kapsy kostky. Každopádně většinou vyhrávám.

Za nimi znenadání zašeptal nějaký hlas. „Vítej, synu bitev.“

Mat se prudce otočil a rozhlédl se po místnosti.

„Támhle,“ ukázal Noal holí. Vedle jednoho ze sloupů stála postava, napůl osvětlená žlutým světlem. Další Eelfinn. Vyšší, s ostřeji řezanou tváří. V jeho očích se odráželo světlo pochodní. Oranžové.

„Mohu vás zavést tam, kam chcete,“ řekl Eelfinn drsným a skřípavým hlasem. Zvedl ruku proti záři pochodní. „Za určitou cenu.“

„Tome, hudbu.“

Tom začal opět hrát.

„Jeden z vás už se nás pokusil přimět, abychom odložili naše nástroje,“ řekl Mat. Z rance, který měl přehozený přes rameno, vytáhl pochodeň, natáhl ruku stranou a zapálil pochodeň od Noalovy lucerny. „Nebude to fungovat.“

Eelfinn se před novým světlem s tichým vrčením stáhl. „Přišli jste si pro dohodu, a přesto záměrně provokujete? Neudělali jsme nic, čím bychom si tohle zasloužili.“

Mat si stáhl šátek z krku. „Nic?“

Tvor neodpověděl, ačkoli ustoupil do temnějšího místa mezi sloupy. Jeho kostnatou tvář teď žluté světlo sotva osvětlovalo.

„Proč s námi chceš mluvit, synu bitev,“ zašeptal hlas ze stínů, „když nechceš uzavřít obchod?“

„Ne,“ řekl Mat. „Žádný vyjednávání. Dokud nedojdeme do velké síně, komnaty závazků.“ To bylo jediné místo, kde budou dohodou vázáni. Neříkala to tak Birgitte? Jistě, vypadalo to, že se sama spoléhala na příběhy a pověsti.

Tom dál hrál, očima těkal ze strany na stranu a snažil se sledovat stíny. Noal začal hrát na malé činely, které si přivázal k nohavicím, a ťukal do nich do rytmu Tomovy hudby. Stíny se však stále pohybovaly.

„Tvoje… konejšení nás nezpomalí, synu bitev,“ ozval se za nimi hlas. Mat se obrátil a sklonil zbraň. Stál za ním další Eelfinn, těsně za hranicí stínu. Žena, s červeným hřebenem táhnoucím se po zádech, jejíž hruď křižovaly kožené řemeny ve tvaru písmene X. Její rudé rty se usmály. „Jsme prastaří, válečníci poslední lítosti, ti, kdo znají tajemství.“

„Buď pyšný, synu bitev,“ zasyčel další hlas. Mat se znovu otočil a na čele mu vyrazil pot. Žena opět zmizela ve stínech, ale světlem kráčel další Eelfinn. Nesl dlouhý ohavný bronzový nůž, na čepeli zdobený křížovým vzorem růží a s trny trčícími blízko konce záštity. „Vylákal jsi naše nejschopnější. Budeš… ochutnán.“

„Co…“ začal Mat, ale hubený, nebezpečně vyhlížející Eelfinn vešel zpátky do stínů a zmizel. Příliš rychle. Jako by ho temnota pohltila.

Ze stínů se začal ozývat další šepot; hluboké, navzájem se překrývající hlasy. Ze tmy se vynořovaly tváře s nelidskýma širokýma očima a rty zkroucenými v úsměvu. Tvorové měli špičaté zuby.

Světlo! V místnosti byly tucty Eelfinnů. Přesouvali se, pohybovali se kolem, tančili do světla a zase uskakovali zpátky do tmy. Někteří se pohybovali nenuceně, jiní rázně. Všichni vypadali nebezpečně.

„Budeš smlouvat?“ zeptal se jeden.

„Přišel jsi bez dohody. Nebezpečné,“ řekl jiný.

„Syn bitev!“

„Chuť!“

„Cítíme jeho strach.“

„Pojď s námi. Nech tady to strašné světlo.“

„Je třeba uzavřít dohodu. Počkáme.“

„Jsme trpěliví. Věčně trpěliví.“

„Chuť!“

„Přestaňte!“ zařval Mat. „Žádný dohody! Ne, dokud nedojdeme doprostřed.“

Tom po jeho boku sklonil flétnu. „Mate. Myslím, že hudba už nezabírá.“

Mat stroze přikývl. Potřeboval, aby měl Tom připravené zbraně. Kejklíř schoval flétnu a vytáhl nože. Mat si šeptajících hlasů nevšímal a hodil kostky na zem.

Jak se kutálely, ze tmy u nejbližšího sloupu vyběhla nějaká postava. Mat zaklel, sklonil oštěp a bodl po Eelfinnovi, který se po zemi pohyboval po všech čtyřech. Mátová čepel však prošla přímo skrz, jako by to byl jen kouř.

Byla to iluze? Trik očí? Mat váhal příliš dlouho a další tvor sebral kostky a skočil zpátky do stínů. Ve vzduchu se něco zajiskřilo. Tomova dýka našla svůj cíl a trefila stvoření do ramene. Tentokrát čepel pronikla, zůstala zabodnutá a od ní odlétla sprška tmavé krve.

Železo, pomyslel si Mat a proklel svoji pitomost. Obrátil ašandarei a použil konec ovinutý železem. Zachvěl se, když si všiml, jak se Eelfinnova krev na zemi začíná vypařovat. Byla to bílá pára, jako v ostatních místnostech, ale v této byly nějaké tvary. Vypadaly jako zkroucené tváře, které se na okamžik objevily a zaječely, než zase zmizely.

Ať shoří! Nemohl se nechat rozptylovat. Měl další kostky. Sáhl do kapsy, ale ze stínů vyrazil Eelfinn, jako by ho chtěl popadnout za kabát.

Mat zavířil zbraní a železným koncem udeřil lišáka ze strany do obličeje. Rozdrtil kost a odhodil tvora stranou jako otep klacíků.

Obklopovalo je syčení a vrčení. Ve tmě se pohybovaly oči, odrážející světlo pochodní. Eelfinnové se přesouvali, zakrytí tmou, a Mata s ostatními obkličovali. Mat zaklel a udělal krok směrem k Eelfinnovi, kterého předtím udeřil.

„Mate!“ řekl Tom a popadl ho za manžetu kabátu. „Do toho se nemůžeme pouštět.“

Mat zaváhal. Připadalo mu, že zápach je teď silnější, pach šelem. Všude kolem se pohybovaly stíny, teď už zběsileji, a jejich šepot byl vzteklý a mísil se se štěkavým voláním.

„Oni tu temnotu ovládají,“ řekl Noal. Ostražitě stál, otočený k Matoví a Tomovi zády. „Tyhle žlutý světla mají odpoutat naši pozornost; jsou tady otvory a kryté přístěnky. Je to všechno trik.“

Mat cítil, jak mu buší srdce. Trik? Ne, ne jenom trik. Na způsobu, jakým se ti tvorové ve stínu pohybovali, bylo cosi nepřirozeného. „Ať shoří,“ řekl Mat a setřásl Tomovu ruku, ale do tmy se nevrhl.

„Pánové,“ řekl Noal. „Seberte zbraně…“

Mat se ohlédl přes rameno. Ze stínů za nimi se plížili Eelfinnové, ve dvojité vlně, kdy se první skupina pohybovala po čtyřech před druhou. Druhá skupina nesla ty zlověstně vyhlížející bronzové nože.

Stíny z hlubin místnosti jako by se šířily společně s Eelfinny a obkličovaly Mata a jeho společníky. Matoví se srdce rozbušilo ještě rychleji.

Eelfinnům plály oči a ti na čtyřech se rozběhli vpřed. Když se k nim Eelfinnové dostali, Mat se po nich ohnal, ale oni se rozdělili a uhýbali na stranu. Rozptylovali ho.

Za náma! pomyslel si Mat vyplašeně. Ze tmy tam vyskočila další tlupa Eelfinnů.

Mat se k nim otočil a ohnal se. Uskočili zpátky dřív, než je trefil. Světlo! Byli všude kolem, kypěli ze tmy, přibližovali se tak, že to bylo nebezpečné, a zase couvali.

Tom vytáhl dvě vrhací dýky a Noal držel krátký meč, druhou rukou mával pochodní a hůl ovinutá železem mu ležela na zemi u nohou. Jeden z Tomových nožů se zableskl a hledal maso, ale minul a vlétl do tmy.

„Neplýtvej nožema!“ řekl Mat. „Zatracení kozosyni, snaží se, abys je rozházel, Tome!“

„Pořádají na nás štvanici,“ zavrčel Noal. „Nakonec nás přemůžou. Musíme jít!“

„Kudy?“ zeptal se Tom naléhavě. Zaklel, když se ze stínů vynořila dvojice Eelfinnů s bronzovými kopími. Bodali a dotírali a nutili Mata, Toma a Noala ustupovat.

Na kostky nebyl čas. Stejně by jim je jenom ukradli. Mat škubnutím otevřel ranec a vytáhl noční květ. „Až tohle vybuchne, zavřu oči a otočím se.“

„ Cože? “ zeptal se Tom.

„Předtím to fungovalo!“ řekl Mat, zapálil světlici a vší silou ji hodil do tmy. Napočítal do pěti a výbuch, který následoval, otřásl celou místností. Všichni tři odvrátili zrak, ale barevný záblesk byl tak jasný, že pronikl víčky.

Eelfinnové vřískali bolestí a Mat zřetelně slyšel zvonění odhazovaných zbraní. Ruce se nepochybně zvedaly k očím.

„Jdeme!“ vykřikl Mat a obrátil se.

„Tohle je zatraceně šílený,“ řekl Tom.

Mat se dál otáčel a snažil se to vycítit. Kde bylo štěstí? „Tudy!“ řekl a ukázal náhodným směrem.

Otevřel oči právě včas, aby přeskočil tmavou postavu Eelfinna, choulícího se na zemi. Noal s Torném ho následovali a Mat je vedl přímo do tmy. Hnal se vpřed, až svoje přátele stěží rozeznával. Viděl jen ty žluté čáry.

Zatracenejpopel, pomyslel si. Jestli mě teď opustí štěstí…

Vrazili do pětiúhelníkové chodby a temnota kolem nich zmizela. Z místnosti tu chodbu neviděli, ale byla tady.

Tom zavýskl. „Mate, ty pitoměj ovčáku! Za tohle tě nechám zahrát na moji harfu!“

„Nechci hrát na tvoji proklatou harfu,“ řekl Mat a ohlédl se. „Ale až budeme venku, můžeš mi koupit pár korbelů.“

Z temné místnosti slyšel vřískání a jekot. To byl jeden spotřebovaný trik; teď už budou noční květy čekat. Mělas pravdu, Birgitte, napadlo ho. Nejspíš jsi několikrát prošla kolem chodby, kterous potřebovala, a netušilas, že je jen kousek od tebe.

Nikdy si nevybírej kartu, kterou protihráč chce, aby sis vybral. Mat si to měl uvědomit. Byl to jeden z nejstarších podfuků stvoření. Spěchali vpřed a míjeli pětiboké vchody, vedoucí do rozlehlých hvězdicovitých jeskyní. Tom s Noalem do nich nahlíželi, ale Mat šel dál. Přímo vpřed. Touhle cestou je jeho štěstí poslalo.

Něco bylo jinak, než když tady byl naposledy. Na podlaze nebyl žádný prach, v němž by zanechávali otisky. Věděli tehdy že přijde, a použili prach, aby ho zmátli? Nebo tentokrát uklidili, protože tušili, že by mohla dorazit návštěva? Kdo to mohl v takovéto říši tušit?

Předtím šel dlouho. Nebo krátce? Čas tady splýval. Zdálo se, jako by běželi hodiny, ale zároveň to působilo jako pár okamžiků.

A pak před sebou spatřili dveře, které se objevily jako útočící zmije. O chviličku dřív tam nebyly. Rám otvoru byl ze složitě vyřezávaného dřeva s nemožným vzorem propletených šlahounů, které vypadaly, jako by se vzájemně přehýbaly přes sebe, a nedávaly smysl.

Všichni tři se zastavili. „Zrcadla,“ řekl Noal. „Tohle už jsem viděl. Tak to dělají, zahalují věci zrcadly.“ Zněl nervózně. Kde by člověk v zatraceně rovném tunelu schoval zrcadla?

Byli na správném místě; Mat to cítil. Pach Eelfinnů tady byl nejsilnější. Zaťal zuby a prošel dveřním otvorem.

Místnost za ním byla stejná, jak šiji pamatoval. Nestály zde žádné sloupy, přestože místnost měla zřetelně hvězdicovitý tvar. Osm hrotů a pouze jeden vchod. Po hranách místnosti se táhly vzhůru zářící žluté pásky a v cípech stálo osm prázdných podstavců, černých a zlověstných.

Byla přesně stejná. Až na ženu, která se vznášela uprostřed.

Byla oděná jen v jemné bilé mlze, která se kolem pohybovala a zářila, a detaily ženiny postavy byly zamlžené, ale ne skryté. Oči měla zavřené a její tmavé vlasy – vlnité, ale už ne v dokonalých prstýncích – se třepotaly, jako by zezdola foukal vítr. Ruce měla položené na břiše a na levém zápěstí zvláštní náramek z čehosi, co vypadalo jako velice stará slonovina.

Moirain.

Mat pocítil příval emocí. Obavy, rozčilení, starost, úžas. Ona byla ta, kdo to všechno začal. Občas ji nenáviděl. Také jí vděčil za život. Ona byla první, kdo se do toho zapletl, a tahal ho sem a tam. Přesto – když se na to podíval zpětně – měl za to, že ze všech lidí, co ho využili, v tom byla ona nejupřímnější. Neomlouvala se, byla neústupná. A nezištná.

Všechno zasvětila ochraně tří hloupých kluků, kteří neměli ani tušení, co od nich svět bude žádat. Rozhodla se odvést je do bezpečí. Možná je trochu vycvičit, ať se jim to líbí, nebo ne.

Protože to potřebovali.

Světlo, teď mu její motivy připadaly tak jasné. Nehněval se na ni proto o nic méně, ale bylý vděčný. Ať shoří, že to ale byla matoucí směska emocí! Tyhle zatracené lišky – jak se opovažují ji takhle držet! Byla naživu?

Tom s Noalem zírali – Noal vážně, Tom nevěřícně. Mat tedy vykročil, aby Moirain vysvobodil. Jakmile se však rukama dotkl mlhy, ucítil spalující bolest. Zaječel, uskočil a mával rukou.

„Je to zatraceně horký,“ řekl. „Je..

Zmlkl, když Tom vyrazil.

„Tome…“ řekl varovně.

„Je mi to jedno,“ prohlásil kejklíř. Přistoupil k mlze, sáhl dovnitř, z oblečení se mu začalo kouřit a oči se mu zalily slzami bolesti. Ani sebou necukl. Ponořil se do mlhy, popadl ji a vytáhl ven. Její váha mu spočinula v náručí, ale jeho stárnoucí údy byly silné a ona vypadala tak křehce, že nemohla moc vážit.

Světlo! Mat zapomněl, jak je malá. Dobře o hlavu menší než on. Tom poklekl, sundal si kejklířský plášť a zabalil ji do něj. Stále měla zavřené oči.

„Je…“ zeptal se Noal.

„Je naživu,“ řekl Tom tiše. „Cítil jsem tlukot jejího srdce.“ Stáhl jí náramek z ruky. Vypadal jako člověk ohnutý dozadu a se zápěstími přivázanými ke kotníkům, oblečený v podivných šatech. „Vypadá to jako nějaký ter’angrial,“ řekl Tom a strčil ho do kapsy pláště. „Já…“

„Je to angrial,“ prohlásil nějaký hlas. „Tak silný, že je to téměř sa’angrial. Může být součástí její ceny, pokud byste ji chtěli zaplatit.“

Mat se bleskově obrátil. Na podstavcích nyní stáli Eelfinnové, čtyři muži, čtyři ženy. Všech osm mělo bilé oblečení místo černého – muži bílé sukně s řemeny přes hruď, ženy bílé sukně s halenkami, vše vyrobené z toho znepokojivého bledého materiálu, který vypadal jako kůže.

„Bacha na jazyk,“ řekl Mat Tomovi a Noalovi a snažil se ovládnout strach. „Řeknete něco špatně, a oni vás pověsí a budou tvrdit, že to bylo vaše vlastní přání. O nic je nežádejte.“

Ostatní dva mlčeli, Tom k sobě tiskl Moirain, Noal ostražitě držel pochodeň a hůl a ranec měl přehozený přes rameno.

„Tohle je velká síň,“ řekl Mat Eelfinnům. „Místo, kterýmu říkáte komnata závazků. Dohody, které tady uzavřete, musíte splnit.“

„Dohoda byla uzavřena,“ řekl s úsměvem, který předváděl špičaté zuby, jeden z mužů.

Další Eelfinn se předklonil a zhluboka dýchal, jako by něco cítil. Nebo… jako by z Mata a ostatních něco vytahoval. Birgitte tvrdila, že se živí emocemi.

„Jaká dohoda?“ obořil se na ně Mat a rozhlížel se po podstavcích. „Světlo vás spal,y’ató dohoda?“

„Cena musí být zaplacena,“ řekl jeden.

„Požadavkům musí být vyhověno,“ ozval se další.

„Oběť musí být přinesena.“ To pronesla jedna z žen. Usmívala se širším úsměvem než ostatní. Také měla špičaté zuby.

„Chci, aby součástí dohody byla cesta zpátky,“ řekl Mat. „Chci ji tam, kde byla, a znovu otevřenou. A s vyjednáváním jsem zatraceně ještě neskončil, takže si nemyslete, že tohle je můj jedinej požadavek, Světlo vás spal.“

„Bude otevřena,“ řekl Eelfinn. Ostatní se předklonili. Cítili jeho zoufalství. Několik z nich se tvářilo nespokojeně. Nečekali, že se sem dostaneme, pomyslel si Mat. Nelíbí se jim, když musejí riskovat, že o nás přijdou.

„Chci, abyste tu cestu ven nechali otevřenou, dokud jí neprojdeme,“ pokračoval Mat. „Ne že ji zahradíte nebo necháte zmizet, až k ní dorazíme. A chci, aby k ní vedla přímá cesta, žádné měnící se místnosti. Přímá cesta. A vy zatracený lišky nás nesmíte omráčit nebo se nás snažit zabít nebo tak něco.“

Nelíbilo se jim to. Mat zahlédl, jak se několik z nich mračí. Dobře. Uvidí, že nevyjednávají s děckem.

„Vezmeme šiji,“ řekl Mat. „Dostaneme se ven.“

„Toto jsou drahé požadavky,“ řekl jeden z Eelfinnů. „Čím za tyto laskavosti zaplatíte?“

„Cena byla stanovena,“ zašeptal další zezadu.

A byla. Mat to nějak věděl. Jedna jeho část to věděla od chvíle, kdy si poprvé přečetl dopis. Kdyby tehdy poprvé s Aelfinny nemluvil, stalo by se něco z tohoto? Pravděpodobně by zemřel. Museli říkat pravdu.

Varovali ho, že přijde platba. Za život. Za Moirain. A on ji bude muset zaplatit. V tu chvíli věděl, že to udělá. Protože kdyby ne, zaplatili by příliš vysokou cenu. Nejen Tom, nejen Moirain, nejen sám Mat. Podle toho, co mu řekli, na tomto okamžiku závisel osud celého světa.

Ať shořím, jsem to ale pitomec, pomyslel si Mat. Možná jsem přece jenom hrdina. Nepřekoná tohle všechno?

„Já ji zaplatím,“ prohlásil Mat. „Polovinu světla na světě.“ Pro záchranu světa.

„Dohodnuto!“ oznámil jeden z mužských Eelfinnů.

Osm tvorů jako jeden seskočilo z podstavců. Obklíčili ho ve stahujícím se kruhu, podobném smyčce. Rychlí, pružní, dravčí.

„Mate!“ vykřikl Tom a snažil se udržet bezvědomou Moirain a zároveň sáhnout pro jeden ze svých nožů.

Mat Toma a Noala zarazil zvednutím ruky. „Tohle musí být,“ řekl a udělal pár kroků od svých kamarádů. Eelfinnové je minuli, aniž jim věnovali jediný pohled. Zlaté cvoky na řemenech křižujících hrudi mužských Eelfinnů se ve žlutém světle třpytily. Všech osm tvorů se široce usmívalo.

Noal zvedl meč.

„Ne!“ zaječel Mat. „Neporušuj dohodu. Když to uděláš, všichni tady umřeme!“

Eelfinnové se v těsném kruhu stáhli kolem Mata. Pokoušel se dívat na všechny najednou a srdce v hrudi mu tlouklo stále hlasitěji a hlasitěji. Zase ho očichávali, zhluboka se nadechovali a užívali si to, co z něj získávali.

„Ať shoříte, udělejte to,“ zavrčel Mat. „Ale tohle je to poslední, co ze mě dostanete. Uniknu z vaší věže a najdu si způsob, jak od vás svoji mysl navždycky osvobodit. Nedostanete mě. Matrim Cauthon není vaše zatracená loutka.“

„Uvidíme,“ zavrčel jeden z mužů a oči mu chtivě plály. Tvorova ruka vystřelila vpřed a ostré nehty se zatřpytily v kalném světle. Vrazil je přímo do důlku kolem Mátová levého oka a pak oko s prasknutím vyrval.

Mat zaječel. Světlo, to bolelo! Víc než jakékoli zranění, které kdy utrpěl v bitvě, víc než jakákoli potupa. Bylo to, jako by mu ten tvor ty svoje podvodné drápy vrazil do mysli i duše.

Mat padl na kolena a oštěp s rachotem dopadl na zem, zatímco Mat zvedl ruce k obličeji. Na tváři ucítil něco kluzkého a znovu zavřískl, když se jeho prsty dotkly prázdného otvoru, kde bývalo oko.

Prudce zaklonil hlavu a vyrazil ze sebe zmučený výkřik.

Eelfinnové k němu obraceli ohavné, téměř lidské tváře, oči slastně přivřené, jak se krmili něčím, co z Mata vycházelo. Téměř neviditelný bíločervený opar.

„Ta chuť!“ vykřikl jeden z Eelfinnů.

„Tak dlouho!“ vykřikl jiný.

„Jak se kolem něj kroutí!“ řekl ten, který mu vyrval oko. „Jak se otáčí! Vůně krve ve vzduchu! A hráč se stává středem všeho! Cítím samotný osmí!“

Mat vyl, jediné, slzami zamlžené oko upíral k temnotě nad sebou a klobouk mu spadl z hlavy. Jeho oční důlek byl jako v ohni! Planul! Cítil, jak mu na tváři zasychá krev a pak se při jeho křiku loupe. Eelfinnové zhluboka vdechovali a vypadali jako opilí.

Mat ještě naposledy zaječel. Pak zaťal pěsti a sevřel čelisti, ačkoli se nedokázal ubránit hlubokému zasténání – rozzuřenému bolestivému zavrčení – které mu zaznělo hluboko v hrdle. Jeden z mužských Eelfinnů se zhroutil, jako by ho to přemohlo. Byl to ten, který Mata připravil o oko. Svíral ho v ruce a stočil se kolem něj. Ostatní odklopýtali pryč ke sloupům nebo stěnám a opírali se o ně.

Noal se vrhl k Matovi. Tom ho následoval opatrněji, stále s Moirain v náručí.

„Mate?“ zeptal se Noal.

Se zuby zaťatými bolestí se Mat přinutil natáhnout za sebe a sebrat z bílé podlahy klobouk. Ať shoří, svůj klobouk tady nenechá. Byl to zatraceně dobrý klobouk.

Potácivě se zvedl.

„Tvoje oko, Mate…“ řekl Tom.

„To je jedno,“ řekl Mat. Ať shořím, jsem to ale pitomec. Zatracený pitomec s kozlí hlavou. Sotva přes tu trýznivou bolest dokázal uvažovat.

Z druhého oka mu tekly slzy bolesti. Skutečně to vypadalo, jako by ztratil polovinu světla na světě. Bylo to jako se dívat oknem, které je z poloviny začeměné. Navzdory spalující bolesti v levém očním důlku měl pocit, že by měl být schopen oko otevřít.

Ale nemohl. Bylo pryč. A žádné aessedaiovské usměrňování ho nemohlo nahradit.

Narazil si klobouk, paličatě si nevšímaje bolesti. Na levé straně stáhl krempu dolů, aby prázdný důlek zaclonil, pak se sklonil a zvedl ašandarei. Klopýtl, ale podařilo se mu to.

„To já jsem měl zaplatit,“ řekl Tom trpce. „Ne ty, Mate. Ani jsi sem nechtěl jít.“

„Byla to moje volba,“ odpověděl Mat. „A stejně jsem to musel udělat. Je to jedna z odpovědí, které mi Aelfinnové dali, když jsem sem přišel poprvé. Budu se muset vzdát poloviny světla na světě pro záchranu světa. Zatraceni hadi.“

„Pro záchranu světa?“ zeptal se Tom a pohlédl dolů na Moiraininu klidnou tvář a tělo zabalené v záplatovaném plášti. Svůj ranec nechal na podlaze.

„Ona ještě musí něco vykonat,“ řekl Mat. Bolest trochu ustupovala. „Potřebujeme ji, Tome. Ať shořím, ale má to nejspíš něco společnýho s Randem. Každopádně se tohle muselo stát.“

„A kdyby se to nestalo?“ zeptal se Tom. „Říkala, že viděla…“

„Na tom nezáleží,“ řekl Mat a obrátil se ke vchodu. Eelfinnové byli stále udolaní. Při pohledu na jejich výrazy by si člověk myslel, že to oni přišli o oko! Mat si přehodil ranec přes rameno a Tomův nechal tam, kde ležel. Nemohl nést dva a zároveň bojovat.

„Teď jsem teda něco viděl,“ řekl Noal a rozhlížel se po místnosti a jejích obyvatelích. „Něco, co žádný člověk ještě neviděl, za to ručím. Neměli bychom je zabít?“

Mat zavrtěl hlavou. „Mohlo by to zrušit naši dohodu.“

„Dodrží ji?“ zeptal se Tom.

„Ne, když se z ní dokážou vykroutit,“ odvětil Mat a pak sebou zase škubl. Světlo, jak hrozně ho bolela hlava! Ale nemohl tady posedávat a brečet, jako by přišel o oblíbené hříbě. „Pojďme.“

Vyšli z velké síně. Noal nesl pochodeň, přestože hůl nechal zdráhavé ležet a dal přednost krátkému meči.

Tentokrát nebyly v chodbě žádné otvory a Mat slyšel, jak nad tím Noal mumlá. Připadalo mu to správné. Žádal o přímou cestu zpátky. Eelfinnové byli lháři a podvodníci, ale vypadalo to, že stejní lháři a podvodníci jako Aes Sedai. Mat tentokrát své požadavky formuloval pečlivě, místo aby vyprskl první, co ho napadlo.

Chodba se táhla velmi dlouho. Noal byl stále nervóznější; Mat kráčel vpřed a jeho kroky zněly do rytmu s jeho dunící lebkou. Jak chybějící oko změní způsob jeho boje? Bude si muset dávat větší pozor na levou stranu. A bude teď mít potíže s odhadem vzdálenosti. Vlastně je měl už nyní – bylo znepokojivě těžké odhadovat zdi a podlahu.

Tom si tiskl Moirain k hrudi jako skrblík, co si drží zlato. Co pro něj vůbec znamenala? Mat předpokládal, že Tom tady je ze stejného důvodu jako on – protože má pocit, že je třeba to udělat. Nečekal, že v Tornově tváři spatří takovou něhu.

Chodba náhle končila pětibokým obloukem. Místnost za ním vypadala jako ta s rozteklou struskou na podlaze. Nebyly zde žádné stopy po předchozím boji, žádná krev na zemi.

Mat se zhluboka nadechl a jako první prošel skrz. Napjal se, když tam spatřil Eelfinny, krčící se nebo stojící ve stínech, syčící a vrčící. Nehýbali se a neútočili, třebaže někteří tiše poštěkávali. Ve stínech se dokonce ještě víc podobali liškám. Když se Mat na některého přímo podíval, téměř by si ho mohl splést s obyčejným mužem nebo ženou, ale způsob, jakým se ve tmě pohybovali, někdy po čtyřech… Takto nechodil žádný člověk, ne s tím napětím uvězněného dravce. Jako zuřivý pes, kterého od vás odděluje plot a on dychtivě touží zahryznout se vám do krku.

Dohodu však dodrželi. Žádný z nich nezaútočil, a když Mat a ostatní dorazili na opačnou stranu místnosti, začal být Mat sám se sebou spokojený. Porazil je. Posledně měli navrch, ale jen proto, že bojovali jako zbabělci a praštili chlapa, který nevěděl, že rvačka už začala.

Tentokrát byl připravený. Ukázal jim, že Matrim Cauthon není žádný hlupák.

Vešli do chodby, u jejíhož stropu se vznášela slabě zářící mlha. Podlahu tvořily ty černé překrývající se trojúhelníky, po stranách zaoblené jako šupiny. Vstoupili do jedné z místností, kde z rohů stoupaly spirály páry a Mat začal dýchat uvolněněji, přestože oční důlek ho stále bolel jako čerstvě vykleštěného hřebce spodek.

Uprostřed místnosti se zastavil, ale pak pokračoval dál. Žádal přímou cestu. To dostane. Tentokrát žádné přecházení tam a zpátky. „Krev a zatracenej popel!“ zaklel Mat, když si v chůzi něco uvědomil.

„Co je?“ zeptal se Tom a poplašeně odtrhl pohled od Moirain.

„Moje kostky,“ řekl Mat. „Měl jsem do tý dohody zahrnout i to, že mi vrátí kostky.“

„Ale zjistili jsme, že je k tomu, abys nás vedl, nepotřebuješ.“

„O to nejde,“ zabručel Mat. „Mám ty kostky rád.“ Znovu si stáhl klobouk a zahleděl se do chodby před nimi. Zahlédl tam nějaký pohyb? Tam v dálce, o dobrý tucet místností dál? Ne, musela to být jen hra stínů a pohybující se mlhy.

„Mate,“ řekl Noal. „Zmínil jsem se, že už starý jazyk neovládám tak jako dřív. Ale myslím, že jsem rozuměl, cos říkal. Tý dohodě, cos uzavřel.“

„Ano?“ řekl Mat, který poslouchal jen napůl. Zase mluvil starým jazykem? Ať shoří. A co to tam dál v chodbě bylo?

„No,“ pokračoval Noal, „řekls – jako součást dohody – něco jako: ‚A vy lišky nás nemůžete praštit nebo se nás snažit zabít nebo tak.‘“

„Jo, to jsem řekl.“

„Řekls lišky, Mate,“ zopakoval Noal. „Lišky nám nemůžou ublížit.“

„A oni nás nechali projít.“

„Ale co ti druzí?“ zeptal se Noal. „Aelfinnové? Když nám Eelfinnové nemůžou ublížit, musejí nás na pokoji nechat i Aelfinnové?“

Stíny ve vzdálené chodbě se změnily v postavy nesoucí dlouhé bronzové vlnité meče se zakřivenými čepelemi. Vysoké postavy oblečené ve vrstvách žluté látky, s rovnými černými vlasy. Tucty, které se pohybovaly s nepřirozenou elegancí a oči upíraly před sebe. Oči se zorničkami v podobě svislých štěrbin.

Krev a zatracenej popel!

„Utíkejte!“ zaječel Mat.

„Kterým směrem?“ zeptal se vyděšeně Noal.

„To je jedno!“ zavřískl Mat. „Hlavně pryč od nich!“