Devatenáct

„Kdy jsi měl v úmyslu podělit se s námi o tuhle novinu?“ Klid v Haltově hlase byl zrádný. Seletin pokrčil rameny. „Až skončí vyjednávání. Nechal jsem ho přemístit z Al Šaby před třemi dny, když jsme poprvé spatřili vaši loď. Bylo klidně možné, že se nedohodneme, a pro ten případ jsem chtěl, aby vězeň byl někde, kam se jeho posádka nemůže potají přikrást a násilím ho vysvobodit.“ Pohlédl na Svengala. „Nic ve zlém.“

Skandijec se zhluboka nadechl a velice pomalu vydechoval. Bylo zjevné, že má co dělat, aby se ovládl.

„Víš, jestli lidi nepřestanou házet takovýma pomluvama, už to brzy začnu brát ve zlém. A pak půjde všechno spíš hůř než líp. Když my Skandijci vezmeme něco ve zlém, bereme si sekery.“

Seletin sklonil hlavu. „V tom případě přijmi moji nejhlubší omluvu. V každém případě, jelikož jednání skončilo úspěšně, pošlu zprávu do Mararoku a nechám oberjarla dopravit zpátky sem. Hned jak obdržím příkaz k zaplacení opatřený pečetí.“

„Ó ne. To si nemyslím,“ okamžitě prohlásila Evanlyn. „Nedám z ruky skoro sedmdesát tisíc rílů, dokud neuvidím, že zboží je nepoškozené.“ Málem už Svengalovi řekla, aby „nebral ve zlém“, že jeho oberjarla nazývá „zbožím“. Vzhledem ke Svengalovu předchozímu prohlášení však považovala za moudřejší to nedělat.

Dostali se do slepé uličky. Seletin nebyl ochoten přivézt Eraka zpátky na pobřeží, dokud nebude mít zmocnění k penězům. Stejně tak Evanlyn nehodlala zaplatit, dokud nebude mít důkaz, že Erak je v pořádku. Oba vyjednavači si neústupně měřili jeden druhého. Ticho nakonec prolomil Will.

„Co kdybychom ho jeli do Mararoku vyzvednout my?“ zeptal se Seletina. „Princezna se může přesvědčit, že Erak je v pořádku, a příkaz předat tam.“

Evanlyn i Seletin okamžitě pohlédli na Halta, co odpoví, a Willa napadlo, jak je to příznačné. Starší hraničář pokyvoval hlavou.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekl. Bylo to přijatelné pro obě strany. A navíc tu byla výhoda, že pojedou do aridského vnitrozemí. Jen velmi málo Araluenců se zatím odvážilo dál než na půl míle od pobřeží a hraničářská touha po strategických znalostech byla nenasytná. Pohlédl na Seletina. „Předpokládám, že zajistíš princezninu bezpečnost?“

„Vezmeme jako doprovod padesát vojáků,“ potvrdil Seletin.

„A moji posádku,“ připojil Svengal. „Konec konců, přísahali jsme, že budeme princeznu chránit.“

Tentokrát však Seletin nesouhlasil.

„Ne,“ prohlásil rozhodně. „Nedovolím, aby Aridou táhla ozbrojená jednotka Skandijců.“

„Je jich jen třicet,“ bezelstně namítl Svengal. Seletin se pochmurně usmál.

„Třicet Skandijců,“ řekl, „vydá za malou armádu.“

Svengal se při té pochvale musel skromně ušklíbnout. Seletin přejel pohledem k Haltovi.

„To nemohu dovolit,“ řekl prostě.

Halt kývl. „Má pravdu, Svengale. Ty bys taky nedovolil stovce aridských vojáků, aby se potloukali po Skandii, nebo ano?“

Svengal si zamyšleně okusoval knír a nakonec musel dát Haltovi za pravdu.

Když hraničář viděl, že je na vážkách, dodal: „A myslím, že nás pět, spolu se Seletinem a padesáti vojáky, postačí, aby byla princezna v bezpečí.“

Evanlyn slabě zakašlala a všichni na ni pohlédli.

„Myslím, že princezna,“ prohlásila šibalsky, „by byla raději, kdybyste o ní nehovořili, jako by tu nebyla.“ Pak se usmála na Svengala a pokračovala: „Na tu krátkou dobu, kterou nám zabere cesta do Mararoku, ráda tebe i tvé námořníky přísahy zprostím.“

Nato se obrátila k Seletinovi.

„Tak kdy vyrazíme?“


* * *

Vyjeli druhého dne těsně před úsvitem. Seletin upozorňoval, že Aridové nejraději cestují v dopoledních hodinách, než slunce dosáhne plného žáru. Nikdo z Araluenců neměl důvod s ním nesouhlasit.

První míli cesty je provázel vítr od moře. Po ránu byl svěží a chladivý, a tak ujížděli rychle. Seletin poskytl Evanlyn koně z domácího plemene, které měli aridští bojovníci v oblibě. Byl vyšší než hraničářští koně, měl lehčí stavbu těla a ušlechtilejší vzhled. Srst měl na rozdíl od huňatých koníků hladkou a krátkou. Halt si pomyslel, že ten kůň je zřejmě schopen na krátkou vzdálenost dosáhnout bleskové rychlosti, a s obdivem ho sledoval. Nepochybně dokázal dobře snášet vedro a žár pouště.

Podobného koně nabídl aridský vůdce i Horácovi, ale ten se rozhodl zůstat na Kikrovi.

„Už mě zná,“ prohlásil s úsměvem.

Ujížděli do vnitrozemí a nad nízkými horami na východě se zvolna objevoval oranžový pruh. Když se dostali dál od pobřeží, vítr od moře ustal, ale vzduch zůstával chladný. Za jasných pouštních nocí žár rychle vyprchává, varoval je Seletin. Noci byly překvapivě chladné, zatímco dny sálaly horkem.

„Myslel jsem, že v poušti má být jenom písek,“ řekl Horác Willovi a prohlížel si kamenitou zem, po které jeli.

Seletin jeho poznámku zaslechl a otočil se k němu.

„Až dorazíme k Písečné proláklině, uvidíš ho spousty,“ řekl. „Teď projíždíme pobřežní plání. Pak přijde pás písečných dun, který se táhne něco přes osmnáct mil, a potom nás čeká prudké stoupání asi čtvrt míle dlouhé, do města Mararoku.“

„Takže uvidíme velký kus Aridy,“ zaradoval se Horác.

Tři hraničáři si vyměnili rychlé pohledy. Včera večer Halt zavolal Willa a Gilana do svého pokoje. „Tohle je velká příležitost, jak poznat kus aridského vnitrozemí,“ řekl. „Mapy, které v Araluenu máme, jsou přesné do vzdálenosti dvou mil od pobřeží, všechno ostatní jsou jen pusté dohady.“

Will s Gilanem dychtivě naslouchali. Hraničáři byli posedlí shromažďováním informací, a kdyby někdy v budoucnu došlo k roztržce s Aridou, podrobná znalost zdejší krajiny by mohla být životně důležitá.

„Všímejte si všech prvků krajiny — útesů, kopců, vysokých skal, studní. Především studní. Až budeme odpočívat, zapište si to. Každý večer poznámky porovnáme, abychom měli jistotu, že budou co možná nejpřesnější. Pak nakreslíme mapu denního postupu. Máte každý svůj hledač severu?“ zeptal se.

Oba mladí muži přikývli. Hledače severu byly zmagnetované ocelové drátky uložené v ochranném pouzdře, kde se volně otáčely v severojižním směru. Jejich význam a využití objevili původně Skandijci. Všichni hraničáři je u sebe nosili.

„Tak je používejte,“ pokračoval Halt. „Ale snažte se dávat pozor, aby si Seletin zbytečně nevšiml, co provádíme.“

Seletin nebyl žádný hlupák. Viděl rychlý pohled, který si vyměnili tři hraničáři, a rozhodl se, že na ně bude dávat pozor. Mezi oběma zeměmi sice zrovna nepanovalo nepřátelství, ale kdo mohl vědět, kdy se to změní.

Oslnivé oko slunce nyní vyklouzlo nad obzor — velký červený kotouč stoupal oblohou. Willa zaujalo, že v tuto denní dobu je možné pozorovat pohyb slunce. V jednu chvíli nad obzor teprve vykukovalo, v příštím okamžiku bylo vidět celé. A hned začalo pálit a zahánělo zbytky nočního chladu.

„Nějak se mi to nelíbí,“ zamumlal Svengal. Jel na mohutně stavěném valachovi. Štíhlý kůň z aridského chovu by na tak dlouhé cestě jeho rozměrné tělo neunesl. Seletin na Svengala zvědavě pohlédl a Skandijec ukázal na slunce.

„Když uvidíš takhle rudý východ slunce na moři, začni se poohlížet po přístavu,“ prohlásil.

Vakír pokýval hlavou. „V poušti je to stejné. Nezřídka to znamená bouři. Ale ne vždy,“ dodal a chlácholivě se usmál na Evanlyn.

V hodinách před úsvitem jeli ve skupině obklopení kruhem Seletinových vojáků. Když se rozednilo, Seletin zapískal na malou stříbrnou píšťalku a vojáci zaujali denní pozice. Pětičlenná skupinka cválala vpřed, dokud neměla náskok půl míle — stále byli v dohledu, ale v případě hrozícího útoku by dokázali ostatní včas varovat. Rozvinuli se do rojnice s odstupy asi dvou set padesáti kroků jeden od druhého.

Další pětice se stáhla zpět a podobným způsobem chránila hlavní skupinu zezadu. Zbývajících čtyřicet mužů se rozdělilo do dvou zástupů a jelo po bocích velitelské skupiny ve vzdálenosti sto padesáti kroků. Halt si pomyslel, že při jízdě takovou otevřenou, pustou krajinou je to výhoda. Seletin mohl rozmístit vojáky na velkém prostoru a nemusel je udržovat pohromadě v jedné stopě.

Další pozoruhodná vlastnost aridského uskupení spočívala v tom, že vojáci nemohli klábosit mezi sebou a propást tak případné nebezpečí. Všiml si, že všichni jezdci v obou bočních řadách se dívají stranou a neustále sledují obzor.

Pobídl Abelarda, aby se dostal na úroveň se Seletinovým bílým hřebcem.

„Čekáš nepříjemnosti?“ zeptal se a kývl směrem k ochranné stěně vojáků. Seletin pokrčil rameny.

„V poušti vždycky čekej nepříjemnosti. Pak tě obvykle nepotkají.“

Halt uznale pokyvoval hlavou. „Velmi moudré,“ poznamenal. „Čí jsou to slova?“

Seletin se nepatrně pousmál. „Jednoho prozíravého muže,“ řekl. „Vlastně moje.“

Rozhlédl se kolem. Viděl, že mladší z hraničářů se zaujetím hledí na vysoký kopec v dálce s výrazně zakřiveným vrcholem a něco si zapisuje na kousek papíru. Usoudil, že nemá moc možností, jak mu v tom zabránit.

Uvědomil si, že Halt se opět na něco ptá.

„Zmiňoval jsi Tualagy,“ řekl hraničář. Kývl směrem k ochrannému zástupu vojáků kolem nich. „Slyšel jsem, že jsi je dost zkrotil.“

Seletin podrážděně zavrtěl hlavou. „Nikdo nedokáže ty ďábly zkrotit na dlouho. Co ty o nich víš?“

Halt pokrčil rameny. „Jsou to nájezdníci. Lupiči. Vrahové,“ řekl.

Seletin zachmuřeně přikyvoval. „To všechno jsou a ještě mnohem horší. Říkáme jim Bohem zapomenutí, Jezdci s modrým závojem. Opovrhují pravou vírou. Uctívají ďábly a démony a oddávají se vraždění, loupení a drancování. Potíž je v tom, že na poušti jsou jako doma a umějí udeřit a zmizet dřív, než my se zmůžeme na obranu. Nemají žádnou čest a neznají milosrdenství. Nejsi-li jedním z nich, pak pro ně nejsi člověk. Tvůj život nemá cenu.“

„Ale vám se přece jednou podařilo je porazit?“ připomněl Halt.

„Ano. Spojili jsme se s Bedulliny.“ Seletin viděl, že Halt má na rtech další otázku, a pokračoval s vysvětlením. „To je kočovný kmen z pouště. Bojovníci. Nezávislí a velice hrdí. Ale zaslouží si úctu. Vyznají se v poušti skoro tak dobře jako Tualagové a dočasně se s námi spojili, aby byli Tualagové potřeni.“

„Škoda že se to nepodařilo natrvalo,“ poznamenal Halt.

Seletin na něho pohlédl. „Jistě. Ale jak říkám, Bedullini jsou hrdí a nezávislí. Jsou jako sokoli. Na chvíli je můžeš používat při lovu. Ale oni ve skutečnosti vždycky loví sami pro sebe. Možná nadešel čas, abych je opět oslovil a abychom Tualagy odkázali do patřičných mezí.“

Haltovi neuniklo, že vakír se stále častěji dívá k jižnímu obzoru. Podíval se tam také a spatřil tenkou temnou linku.

„Něco nepříjemného?“ zeptal se. Seletin blýskl uklidňujícím úsměvem.

„Možná. Ale aspoň že nás nebudou trápit Tualagové. Zřídka se pohybují ve skupinách větších než deset mužů. Padesát vojáků je příliš velká jednotka, než aby na ni zaútočili.“

„To ano,“ zamumlal Halt. „Ale prozíravý muž by měl vždy počítat s nepříjemnostmi, neříkal jsi to tak?“ Rukou se bezděčně dotkl tětivy mohutného dlouhého luku, který měl zavěšený přes rameno. Seletin si pohybu všiml. Opět pohlédl k jižnímu obzoru. Temná čára se výrazně zvětšila. A zdálo se, že se přiblížila. Seletin sáhl pod košili pro stříbrnou píšťalku.

„Myslím, že přivolám předsunuté jezdce blíž,“ prohlásil. „Brzy se možná zhorší viditelnost.“

Svengal pobídl svého statného koně a dojel k nim. Ukázal směrem, odkud se blížila bouře.

„Vidíš?“ zeptal se a Seletin přikývl. „Když se do nás nějaká taková pustí na moři, je plná vichru a vody a leje tak, že se člověk nemůže ani nadechnout. Co přináší tahle?“

„Písek,“ sdělil jim Seletin. „Spousty a spousty písku.“

Загрузка...