Výkupné za Eraka

Třicet tři

„Tady obrátíme a pojedeme zpátky,“ sdělil Will Cukovi. Místo označovala dlouhá tyč zaražená do země. Koník ji se zájmem zkoumal.

Will se otočil a pohlédl zpátky směrem k oáze. Nebyla odsud vidět, ukrývala se za kopcovitou krajinou, ale on věděl, že je vzdálená dvě a půl míle. Dvě a půl míle sem, dvě a půl zpátky. Celkem pět. Navrhoval osm, pak zkoušel usmlouvat alespoň šest. Doufal, že závod na pět mil bude dost dlouhý, aby měl Cuk díky své vytrvalosti a výdrži nad Samumem navrch. Věděl, že výsledek bude na vážkách.

Aridský kůň byl na krátkou vzdálenost rozhodně rychlejší. Zhruba první míli by nechal Cuka za sebou. Pak by ale mohl hraničářský kůň začít dotahovat, protože aridský hřebec bude rychlost ztrácet, zatímco Cuk si svou udrží.

„Vyhrajeme levou zadní,“ řekl Will Cukovi. Rozhodl se, že s koněm projede celou dráhu, aby ho s ní seznámil a aby oba měli možnost najít skryté díry či nerovnosti, na kterých by mohli ztroskotat.

Cuk potřásl hlavou a tiše zaržál. Ve chvílích jako tahle si Will nikdy nebyl úplně jistý, jestli koník odpovídá jen na zvuk hlasu svého pána. Často se zdálo, že rozumí každému slovu, které mu Will říká, a vyjadřuje souhlas nebo nesouhlas.

Nebo levou zadní prohrajeme, pomyslel si Will. Nahlas to ale nevyslovil, aby nepříznivě neovlivňoval Cukovu mysl. Doufal, že druhá polovina tratě poskytne Cukovi šanci, aby dohnal ztrátu z první poloviny závodu. Potom, až aridského koně a jezdce dojedou, začne jiný závod.

Koně jako Cuk a Samum neradi prohrávali, nesnesli, aby je nějaký jiný kůň předběhl. Will věděl, že až se Cuk ocitne vedle Samuma, aridský kůň pořádně napne síly, aby malého cizince odkázal do patřičných mezí. Cuk se mezitím bude usilovně snažit zvýšit rychlost, aby aridského koně předběhl. Potom bylo jen na úsudku obou jezdců, aby vystihli správný okamžik, kdy je třeba koním povolit a nechat je běžet.

Příliš brzy, a síly a rychlost se ztratí před cílovou čárou. Příliš pozdě, a nezbyde čas předstihnout soupeře. Oba jezdci se budou ze všech sil snažit protivníka přimět, aby začal příliš brzy. Musela se zvolit ta pravá chvíle, jinak bude výsledkem prohra. Will se zamyšleně mračil. Sledoval, jak Hasan Samuma projíždí. Byl si ale jistý, že aridský mladík si nechává něco v záloze.

Když zamířili zpátky k oáze, Cukova hlava drcla Willa do ramene, až se zakymácel.

Přestaň si dělat starosti, jako by koník říkal. Já vím, co dělám, dokonce i tehdy, když ty to nevíš.

„Hlavně se neutrhni moc brzy, to je všechno,“ nabádal ho Will. Cuk opět pohodil přezíravě hlavou.

Volným krokem se vraceli do oázy. Na rozdíl od Hasana se Will nepotřeboval podrobně seznamovat s vlastnostmi koně. Znali se s Cukem navzájem skrz naskrz. Když vjížděli do tábora, sledoval je zvědavý zástup Bedullinů. Bylo časně ráno a závod se měl konat toho dne pozdě odpoledne, až pomine největší vedro.

Will věděl, že na závod se hodně sázelo. Nebylo možné neslyšet, o čem se v táboře mluví, i když se snažil tvářit, že takové věci jsou mu lhostejné. Věděl i to, že většina sázek se netýkala samotného výsledku závodu. Týkaly se náskoku, s jakým Samum vyhraje. Bedullini dobře znali překrásně stavěného aridského hřebce, na němž Hasan pojede. Huňatému severskému koníkovi se soudkovitým tělem zřejmě nikdo žádnou šanci na vítězství nedával.

Will Cukovi bezvýhradně věřil, jenže tváří v tvář takové všeobecné nedůvěře bylo těžké neklesat na mysli. Musel však věřit, že dokážou vyhrát — že vyhrají. Představa prohry byla tak strašlivá, že se na ni nedalo ani pomyslet. Napadlo ho, že jednal ukvapeně, když riskoval, že Cuka ztratí takovým způsobem. Ale když si během dne znovu a znovu lámal hlavu a snažil se vymyslet, co mohl udělat jiného, k žádné odpovědi nedospěl. Pokud měl Cuka dostat zpátky, musel riskovat, že ho ztratí.

Ta myšlenka ho mučila v dlouhých, těžkých poledních hodinách. Pak, když se slunce začalo sklánět k obzoru a stíny palem se dloužily čím dál víc, přišel čas.

Will se zachmuřeným a odhodlaným výrazem vedl Cuka oázou ke startovní čáře. Hasan na krásném plavém koni s bílou hřívou čekal u čáry vyryté v písku. Will odložil pláštěnku a podobně jako Hasan měl na sobě košili, kalhoty, vysoké boty a kufíji. Ta bude během závodu chránit obličej jezdců před odletujícím pískem a prachem. Když se Will s Cukem blížili ke startovní čáře, Hasan kývl na pozdrav. Will také kývl. Neřekl nic. Nedokázal se přimět, aby Hasanovi popřál štěstí. Přál mu jen samou smůlu. Kdyby po prvních padesáti krocích ze Samuma spadl a zlomil si nohu, Willovi by to nevadilo ani v nejmenším. Ale když viděl, jak bedullinský mladík uvolněně sedí na koni a Samum nedočkavě přešlapuje a lehce se vzpíná s ušima nastraženýma dychtivostí před nadcházejícím závodem, nezdálo se to pravděpodobné. Hasan byl v sedle jako přirostlý, vypadal jako nedílná součást koňského těla.

Will vložil nohu do třmenu a vyšvihl se na Cuka.

„Už je to tady, chlapče,“ zašeptal. Koník pohodil hlavou. Will si přetáhl jeden konec kufíje přes obličej a druhý obtočil kolem, aby dobře držela. Nyní mu úzkou štěrbinou vykukovaly pouze oči. Jinak měl celou tvář zahalenou. Hasan vedle něj provedl to samé.

Samum nedočkavě hrabal kopytem a od země se zvedaly obláčky prachu. Cuk vedle stál bez hnutí, všema čtyřma pevně na zemi. Mezi oběma koňmi byl velice nápadný rozdíl: jeden nedočkavý, bujný a lehkonohý, se srstí vyčesanou do plavého lesku, a druhý statný, se širokými plecemi a huňatou srstí. Uzavíraly se poslední sázky a z ruky do ruky během nich přecházelo dost peněz.

„Jezdci, jste připraveni?“ oslovil je Umar a předstoupil.

Hasan mávl rukou. „Připraven, asejchu!“ zvolal. Bedullini zajásali a Hasan zástupu pokynul.

„Připraven,“ řekl Will. Hlas zněl přes kufíji tlumeně a Will to slovo musel ze sebe vynutit hrdlem staženým strachem. Tentokrát se neozval žádný jásot. Pokud mu bylo známo, na něj si nevsadil nikdo — jen na vzdálenost, o kterou prohraje.

A to asi sotva bylo něco, nad čím by jásali.

„Postavte se na čáru. Ale pamatujte, jestli ji někdo překročí, než zazní znamení ke startu, bude se muset otočit, vrátit zpátky a překročit ji znovu.“

Hasan popojížděl se Samumem vpřed a vedl ho bokem. Byla to pro něj horká chvilka. Musel nedočkavého bujného koně držet dva tři kroky před čárou, aby měl jistotu, že ji nepřekročí předčasně. Will pobídl Cuka a koník klidně došel k čáře.

„Tady zastav, chlapče,“ tiše řekl Will. Cuk v odpověď zastříhal ušima a zastavil. Přední kopyta měl jen asi palec od čáry. Bedullin pověřený úkolem hlídat startovní čáru přidřepl k zemi a upřeně se zadíval na Cukova kopyta, pak se opět narovnal, když zjistil, že Cuk nepřešlápl. Očima však nepřestal provrtávat čáru a Cukova kopyta. Will si toho všiml a dotkl se Cuka špičkou nohy.

„Ustup, chlapče,“ řekl. Nebyl ochoten riskovat, že příliš horlivý sudí ho bude chtít potrestat. Cuk poslušně ustoupil o jeden krok. Několik Bedullinů se zamyšleně zamračilo. Ten kůň byl dobře vycvičený. Bylo toho víc, co by o něm měli vědět?

„Jezdci nesmějí do sebe narážet. Pokud jeden z vás narazí do druhého, okamžitě prohrává.“

Oba jezdci, nyní soustředění na trať, která se před nimi táhla pouští, kývli na srozuměnou. Podél tratě byli rozestaveni rozhodčí, kteří měli zajistit, aby ani jeden z jezdců nepodváděl.

„Jeďte přímo ke značce, kolem ní a zase zpátky. Startovní čára je zároveň cílovou čárou,“ řekl Umar. Tentokrát ani jeden z jezdců nepřikývl. Trať znali. Oba ji během dne projeli.

„Znamením ke startu bude Taríkovo zatroubení na trubku. Jakmile ho uslyšíte, můžete vyrazit.“

Tarík, jeden ze starších členů kmene, předstoupil s velkou mosaznou trubkou. Máchnul s ní, aby ji oba závodníci dobře viděli. Will měl už dříve možnost seznámit se s jejím zvukem.

„Ve tvých rukách, Taríku, a na vůli boží,“ přednesl zpěvavě Umar. Bylo to slavnostní upozornění, že další zvuk, který se ozve, bude zatroubení zahajující závod. Dav nedočkavě ztichl. Odněkud se ozval zvědavý dětský hlásek. Umar se nasupeně rozhlédl a matka svého potomka rychle umlčela. Umar pokynul Taríkovi a muž zvedl k ústům velkou trubku se zaobleným náustkem. Will ho napjatě sledoval. Viděl, jak se Bedullinovi nadmula hruď, když se zhluboka nadechl. Věděl, že Hasan stojící o kousek vzadu vedle něj určitě číhá jako jestřáb.

Sevřel pevněji otěže a přinutil se, aby povolil nohy sevřené kolem Cukova těla. Nechtěl dát koni bezděčně znamení dřív, než přijde čas.

Teď!

Trubka plechově zavřeštěla a Will stiskl Cuka koleny. Matně vnímal Hasanův výkřik jááá!, když Hasan pobídl Samuma vpřed. Zástup diváků zaburácel. Pak řev překvapeně utichl.

Cuk vystřelil z klidového postoje jako šíp, během několika kroků přešel z naprosté nehybnosti do plného trysku. Nedočkavý a roztancovaný Samum zaostal a prvních pár kroků poskakoval a pohazoval hlavou. Pak Hasan zaryl plavému hřebci paty do boků a ten se pustil do trysku za Cukem.

Zástup, dočasně oněmělý z toho, jak Cuk neuvěřitelně rychle vyrazil, znovu zaryčel a povzbuzoval Hasana a Samuma.

Dokonce i Will, přestože si byl vědom Cukovy mimořádné schopnosti vyvinout rychlost, byl trochu překvapený náskokem, který získali. Věděl, že zanedlouho je Samum předstihne. Jakmile se aridský kůň rozběhne, na vzdálenost zhruba jedné míle bude rozhodně rychlejší než Cuk. Will však doufal, že počáteční leknutí, že hned na začátku zůstal pozadu, Hasana přinutí, aby koně přepínal a spotřeboval část drahocenné zásoby sil, která bude tak důležitá na poslední míli.

Za sebou matně slyšel pokřikování Bedullinů. Z větší blízkosti k němu doléhalo nepřetržité dunění Samumových kopyt na skalnatém povrchu. Cuk měl uši vztyčené a jeho kmitající nohy za sebou nechávaly oblak písku a prachu.

Will ho pohladil po šíji.

„Uklidni se chlapče. Šetři síly.“

Cuk odpověděl nepatrným pohozením hlavou. Jen maličkým, protože nechtěl drobit krok nebo ztratit rovnováhu. Will cítil, že se trochu uvolnil, a kývl. Samumova kopyta dusala těsně za ním. Napadlo ho, že aridský hřebec je rychlý jako blesk.

Hasan, pár kroků za Willem, byl znepokojený. Vůbec netušil, jak rychlý ten cizí kůň bude. Stavba a tvar jeho těla nijak nenaznačovaly, že vyrazí tak překvapivou rychlostí. A dokonce i teď, když ho Samum dotahoval, to šlo mnohem pomaleji, než by bylo Hasanovi po chuti. Pobídl koně, aby ještě trochu přidal, a oddechl si úlevou, když se začínal dostávat na úroveň cizince a huňatého šedého koníka. Druhý jezdec nenatočil hlavu, aby se na ně podíval, ale Hasan viděl, jak kůň stočil oči a pohlédl na ně.

Rychlí koně neběhají při závodě rádi jako druzí. A tohle byl rozhodně rychlý kůň — ne tak rychlý jako Samum, ale rychlejší, než Hasan čekal. Hasan měl tu zkušenost, že jakmile kůň zjistí, že ho jiný kůň předběhl, často se vzdá — nebo přepne síly v zoufalé snaze znovu získat vedení. Hasan poznal, že je čas, aby jeho kůň prosadil svou převahu. Švihl Samuma otěžemi přes krk a plavý hřebec ještě přidal na rychlosti. Řítil se vpřed a nechával Cuka za sebou.

Will ucítil, že Cuk se začíná přizpůsobovat, a poprvé, co se pamatoval, mu v tom pevně zabránil otěžemi. Cuk zlostně frkl. Chtěl tomu namyšlenému aridskému koni ukázat, co znamená závodit. Poslechl však Willa a vzepřel se nutkání vložit do běhu všechny síly.

„Ještě ne, chlapče,“ slyšel Willův hlas. „Máme před sebou dlouhou trať.“

Prohnali se kolem značky označující jeden a čtvrt míle, a když ji míjeli, slyšeli jásot bedullinských rozhodčích, kteří tam měli stanoviště. Všechen jásot patřil Samumovi — vedl nyní před Cukem téměř o padesát kroků. Will si pochmurně pomyslel, že aridský kůň běží krásně. Měl dlouhý a pružný krok a dokonalý rytmus. Uvažoval, že náskok padesáti kroků je dost nebezpečný. Dal Cukovi znamení, aby trochu zrychlil, a Cuk to splnil. Willa zaplavila vlna lásky ke koni, který ho nesl. Věděl, že Cuk takhle vydrží běžet celý den. Zajímalo ho, jestli by to dokázal i Samum.

Když Hasan se Samumem míjeli značku poloviny závodu, Will odhadoval, že se k nim přiblížili asi o deset kroků. Hasan s přehledem vedl a trochu zvolnil, protože věděl, že největší zvyšování rychlosti už mají za sebou.

Když míjeli druhého jezdce, zamával. Will nijak neodpověděl a Hasan se za svou kufíjí usmál. Kdyby prohrával on, taky by nezamával, pomyslel si.

U značky v polovině trati Cukova kopyta zarachotila na skalnatém povrchu a malinko se při obrátce smekla. Když se obracel Samum, o kousek náskok stáhli, ale náskok opět vzrostl, když otáčeli sami. Nyní je dělilo asi čtyřicet kroků.

„Teď do toho, Cuku!“ zakřičel Will a kůň sáhl hluboko do svých zásob sil, vytrvalosti a odvahy a zrychlil. Will viděl Samuma v oblaku prachu a písku, který za ním odletoval, a nevesele si pomyslel, že dostal přiléhavé jméno. Slovem samum totiž Bedullini označovali písečnou bouři. Samumovy slabiny však už byly pokryté pramínky potu a boky se mu dmuly námahou. Cuk pozvolna snižoval náskok aridského koně. Když před sebou měli ještě jednu a čtvrt míle, dotáhl se až k němu a oba koně uháněli vedle sebe. Neustále se střídali ve vedení, drželi spolu krok a ani jeden neměl navrch.

Will věděl, že brzy přijde chvíle pro závěrečné nasazení zbytku posledních sil. Uvědomovali si to koně i jezdci. Byla to věc správného načasování. Příliš brzy a kůň bude vyčerpaný, než dorazí do cíle. Příliš pozdě a závod bude prohraný.

Koně, bok po boku, upírali pohled jeden na druhého, a aby protivníka viděli, stáčeli oči, až jim vykukovalo bělmo. Pak Cuk náhle vyrazil vpřed a Will mu nemohl bránit — udělat to teď by znamenalo ztratit rychlost a Cuk se neodvolatelně rozhodl, protože sám vycítil správnou chvíli. Dostal se o hlavu, pak o celou délku před Samuma, běžel rychleji, než ho Will kdy předtím viděl běžet. Dunění koňských kopyt mu naplnilo mysl. Potom uslyšel Hasana, jak výkřikem povzbuzuje Samuma, a když natočil hlavu, viděl, že aridský kůň se na ně začíná dotahovat. Bylo neuvěřitelné, že Cuka opět předbíhá.

Pak Cuk zakolísal.

Bylo to jen drobounké vypadnutí z rytmu a kroku, ale Will ho ucítil a věděl, že je všemu konec. Postřehl ho i Samum a vrhl se před ně, jeden krok… tři… šest… mračna prachu a písku vyletovala Willovi do obličeje, palčivě dopadala na kousky nechráněné kůže kolem očí a nutila ho držet oči téměř zavřené.

Do cíle zbývalo necelé čtvrt míle a Samum byl dvacet kroků před nimi. Willovi vhrkly slzy do očí, když si uvědomil, že prohrál závod — a svého koně.

Věděl, že by mohl chtít po Cukovi víc. Mohl by ho pobídnout, aby se snažil Samuma dostihnout. A věděl, že koník by se o to snažil, i kdyby ho to vypětí sil mělo stát život. Cuk už byl na hranici svých možností. Samumovo tempo bylo na něj moc rychlé a náskok, který druhý kůň získal, byl příliš velký. Vedl před nimi o pětadvacet kroků.

A potom zakolísal.

Willovi neuniklo slabé zaváhání v kroku, ztráta rytmu, zmírnění té neuvěřitelné rychlosti. Předtím měl Cuka přece jen podržet, pomyslel si trpce. Cuk byl moc nedočkavý. Náskok pětadvaceti kroků nyní postačí, aby vyčerpaný Samum dorazil do cíle dřív než jeho stejně vyčerpaný soupeř.

Sotva ho ta myšlenka napadla, ucítil, že Cuk pod ním přidal.

A všechna síla, jistota i rovnováha se do jeho běhu vrátily a on se posunul na další úroveň výkonu, na úroveň, kterou Will nikdy předtím nepoznal. Cuk prodloužil krok a dotahoval se na vyššího koně, jako kdyby ten stál na místě. Užaslý Will se přikrčil k Cukovu krku, byl víc než jen pouhým jezdcem. Uvědomil si, že nikdy neměl ani potuchy, jak rychle dokáže Cuk běžet. Zdálo se, že jeho rychlost nezná hranic. Cuk prostě běžel tak rychle, jak bylo nutné.

Will pochopil, že Cuk měl závod pod kontrolou, že zakolísání předstíral, když chtěl Samuma vyprovokovat k závěrečnému trysku. Vypadnutí z kroku a ztráta rovnováhy byla jenom lest a Samum návnadu spolkl a vydal se z posledních sil přesně o čtyřicet kroků dřív, než měl. S takovým odstupem totiž Cuk jako první prolétl cílem.

Will už sesedl a objímal svého koníka kolem krku, když se do cíle za ním dopotácel Samum, zpomalený do klusu, zbrocený potem a vyčerpaný. A Bedullini teď přece jenom provolávali slávu cizímu koni. Protože milovali dobré koně a dobře chápali, že právě viděli jednoho z nejlepších. A navíc žádná ze sázek se netýkala Cukova vítězství, takže nikdo nikoho neobral o peníze — i když ti, kdo si vsadili na konečný rozdíl čtyřiceti kroků, byli v pokušení svou výhru požadovat.

Když Hasan sklouzl ze sedla, Umar si vzal Samumovu uzdu. Než mladík stačil něco říct, asejch ho poplácal po zádech.

„Dělal jsi, co jsi mohl,“ prohlásil. „Dobrý závod.“

Všichni potěšeně přizvukovali, když se Hasan protlačil zástupem a podával Willovi ruku. Obdivně kroutil hlavou.

„Já neměl naději vyhrát, viď?“ zeptal se. „Tys to věděl.“

Will mu s úsměvem od ucha k uchu potřásal rukou. „Já to nevěděl,“ řekl po pravdě a kývl hlavou k Cukovi. „Ale on ano.“