Výkupné za Eraka

Dvacet dva

Will si vybral jednoho z desítky koní, které s sebou vojenský doprovod vezl navíc. Byl grošovaný a mezi aridskými koňmi nejmenší. Byla to bezděčná volba a Will si později uvědomil, že malého koně si vybral nejspíš proto, že na takového byl zvyklý.

„Jmenuje se Šíp,“ sdělil mu voják, který o koně pečoval. S úsměvem pohlédl na velký dlouhý luk navlečený na Willových ramenou. „Správná volba. Máš pro koně oko.“

„Díky,“ řekl Will, uchopil uzdu a zkusmo zatáhl za podbřišní pás. Pokud šlo o koňskou výstroj, byl naučený nespoléhat na cizí mínění. Arid s uznáním přihlížel. Willovo počínání ho neuráželo.

Na sedlové hrušce byly zavěšené dva kožené měchy s vodou a za sedlem přivázaný malý složený stan a srolované přikrývky. Willova výbava pro táboření zmizela v bouři společně s Cukem. Will odváděl Šípa k hloučku svých přátel, aby se mohli rozloučit. Kůň se zpočátku vzpíral, otáčel se za svými druhy a ržál. Když však Will pevně zatahal za uzdu a několika slovy ho povzbudil, poslušně se nechal vést.

Horác beze slova potřásl Willovi rukou a podržel uzdu, když Will obcházel ostatní a loučil se. Evanlyn ho objímala se slzami v očích.

„Hodně štěstí, Wille,“ zašeptala mu do ucha. „Buď opatrný. Vím, že ho najdeš.“

Gilan mu pevně potřásal rukou a s ustaraným výrazem ve tváři hleděl svému příteli do očí.

„Najdi ho, Wille. Nejradši bych jel s tebou.“

Will zavrtěl hlavou. „Gilane, to už jsme probrali.“ Nechtěl to víc rozvádět, protože věděl, že kdyby Evanlyn tušila, že jede sám proto, aby ona byla ve větším bezpečí, zuřivě by protestovala. A s protestující Evanlyn se mu právě teď nechtělo potýkat.

Další přišel na řadu Svengal. Sevřel drobného hraničáře v obvyklém skandijském medvědím objetí. „Jeď opatrně, hochu,“ řekl. „Najdi toho koně a vrať se zpátky k nám.“

„Díky, Svengale. Ty se postarej, abyste při osvobozování Eraka zbytečně neztráceli čas. Jsem si jistý, že je to netrpělivý vězeň.“

Unavená tvář velkého Skandijce se pousmála. „Když se to tak vezme, uděláme jeho věznitelům možná laskavost,“ poznamenal. Will se zasmál a nakonec se otočil k Haltovi.

Když ta chvíle přišla, ani jeden z nich nemohl promluvit. Will prošedivělého hraničáře prudce objal. Konečně našel hlas.

„Halte, já se vrátím. S Cukem.“

„Hlavně se vrať.“

Will měl dojem, že Haltovi přeskočil hlas, ale pak usoudil, že se určitě spletl. Halt? Zachmuřený, vždycky vážný a věcný Halt? Nikdy.

Několikrát se s učitelem navzájem poplácali po ramenou — jak to muži dělají, když nenacházejí slova k vyjádření citů. Pak Will odstoupil, protože přicházel Seletin. Vakír obhlédl koně a vybavení, které nesl, a pochvalně kývl. Pak Willovi nabídl svinutý pergamen.

„Tohle je mapa téhle oblasti. Jsou na ní vyznačené studny, orientační body a také cesta do Mararoku.“ Zaváhal. Poslední čtvrthodinu strávil překreslováním své vlastní mapy a věděl, jak velký strategický význam může mít v cizích rukou. „Mám tvoje slovo, že se ji nikdy nepokusíš nějak napodobit nebo překreslit?“

Will kývl. „Slavnostně slibuji,“ řekl. Seletin byl ochoten poskytnout Willovi mapu jen s touto podmínkou.

„Víš jistě, že dokážeš najít správný směr?“ zeptal se Seletin. Will se dotykem ruky ujistil, že hledač severu je na svém místě ve vnitřní kapse jeho kazajky. Magnetickou jehlu Aridové vůbec neznali. V noci se řídili podle hvězd a ve dne podle složitého souboru tabulek, který vycházel z pohybů slunce, jeho výšky a polohy na obloze v různých obdobích roku.

„Zvládnu to. Děkuji, Seletine.“

Arid kývl. Pořád měl pocit, že kvůli jednomu koni je to zbytečný rozruch. Ale pochopil, že tihle Araluenci mají ke svým koním velmi zvláštní vztah.

„Je možné, že tvůj kůň běžel po větru. To znamená, že se pustil na severo-severovýchod.“ Rozvinul mapu a ukazoval směr. „Takže tvoje cesta by měla vést tudy, přes Červené hory.“ Ukázal na hornatou oblast na mapě. „Na druhé straně hor jsou dvě studny. Koně cítí vodu na velkou vzdálenost. Jestli ji tvůj kůň ucítil, mohl by být u jedné z nich. K téhle bys měl dorazit zítra odpoledne.“

Vzhledem k odlišnosti písma byly orientační body jako studny na mapě znázorněny obrázkem. Will kývl hlavou, že rozumí.

„Já bych soudil, že pokud našel studnu, zůstane v její blízkosti. Jestli tam nebude, neumím ti poradit, co udělat potom,“ řekl Seletin prostě. Will neříkal nic, zkoumal mapu, pak od ní zvedl oči a zahleděl se do otevřené krajiny směrem na sever.

„Na noc rozdělej oheň. V poušti jsou lvi a oheň je udrží v uctivé vzdálenosti. Jestli bude nějaký nablízku, poznáš to.“ Pohlédl na grošovaného koně. „Šíp ti to hodně rychle sdělí. Lev totiž půjde po něm.“

„Mám dávat pozor ještě na něco jiného?“ zeptal se Will.

„Na písečné kobry. Jsou smrtelně jedovaté. Vyhledávají stín a vlhko — jako to na poušti dělá většina živých tvorů. Splývají s pískem a nikdy nepoznáš, že je nějaká nablízku, dokud se nevztyčí. Když k tomu dojde, zbývají ti necelé dvě vteřiny, než zaútočí.“

„A co si počnu, když mě kousne?“ zeptal se Will. Seletin zvolna zavrtěl hlavou.

„Umřeš,“ odpověděl.

Will zdvihl jedno obočí. Nebyla to zrovna odpověď, jakou očekával. Potřásl si rukou se Seletinem, svinul mapu a zastrčil ji pod kazajku.

„Díky, Seletine. Za pár dní se uvidíme.“

Seletin si přiložil ruku k ústům, obočí a ústům.

„Doufám, že taková bude i vůle boha cest,“ prohlásil.

Will se obrátil k ostatním, přiměl se k úsměvu a převzal od Horáce Šípovu uzdu.

„Už radši pojedu,“ řekl s předstíraným veselím. „Nemůžu nechat písečné kobry čekat.“

Zlehka se vyhoupl do sedla, natočil Šípovu hlavu k severu a odklusal z malého tábora na břehu vádí. Když ujel asi sto kroků, obrátil se v sedle — a ihned litoval, že to udělal. Při pohledu na přátele se mu hrdlo sevřelo a na hruď padl balvan smutku. Evanlyn, Horác, Gilan i Svengal, všichni smutně mávali. Halt nemával. Stál trochu stranou od ostatních a sledoval svého učně, jak odjíždí.

Díval se ještě hodnou chvíli potom, co kůň s jezdcem zmizeli v mihotavém oparu pouště.

„Pojď, Halte. Seletin říká, že je čas vyrazit.“

Gilan položil Haltovi zlehka ruku na rameno. Když Will odjel, Halt zůstal stát na místě, hleděl do žárem rozechvělého vzduchu pouště a usilovně přál svému učni šťastnou cestu.

Gilanova slova ho vytrhla z rozjímání a konečně se otočil. Byl trochu překvapený a docela dojatý, když viděl, že Gilan pro něj osedlal Abelarda. Stále s těžkým srdcem zamířil ke koni.

I Abelard s Blazem prožívají Cukovu nepřítomnost, pomyslel si. V případě jiných koní by to byla zvláštní představa. Jenže hraničářští koně, podobně jako jejich jezdci, byli úzce propojeným společenstvím. A samozřejmě, Abelard s Cukem strávili v těsné blízkosti bezmála pět let. Halt vnímal Abelardův neklid, touhu obrátit se k severu, kde, jak vycítil, zmizel jeho mladší kamarád. Halt ho jemně poplácal po nose a mírně k němu promlouval.

„On ho najde, chlapče. Žádný strach.“

Jenže když ta slova říkal, přál si, aby jim sám dokázal uvěřit. Měl o Willa strach — z velké části i proto, že se vydal do oblasti, o níž toho sám Halt věděl velmi málo. Jindy by dokázal poradit a upozornit na nebezpečí, která ho mohla potkat. Tentokrát Willa nechal odjet do neznáma.

Vyhoupl se do sedla a rozhlédl se po tvářích svých společníků. Viděl, že odrážejí jeho vlastní pochybnosti a obavy, a uvědomil si, že kvůli nim, kdyby kvůli ničemu jinému, se musí tvářit klidněji.

„Nelíbí se mi to o nic víc než vám,“ řekl. „Ale podívejme se na všechno z té lepší stránky. Je dobře ozbrojený. Má dobrého koně. Umí se skvěle orientovat v krajině a má hledač severu a Seletinovu mapu. Co se mu může stát?“

Když vyjmenoval tolik kladů, všichni pookřáli. Will byl schopný, chytrý a vynalézavý. Všichni věřili, že v nesnázích obstojí. V minulosti se mu to vždy podařilo. Jezdci z aridského doprovodu vyjeli z tábora a všeobecná nálada stoupla.

Ale když Halt otočil Abelardovu hlavu a zamířil jiným směrem, než odjel Will, dolehl na něj pocit, že je tu něco, co při svých úvahách opomněl.