Výkupné za Eraka

Čtyřicet osm

Toskjak opatrně vyhlížel zpoza rohu jedné úzké uličky vedoucí na náměstí. Začátek hlavní ulice, která vedla k hlavní bráně, byl od něj padesát kroků. Spatřil, že Erak a jeho přátelé míří k podloubí na opačné straně náměstí. Pomyslel si, že ho nejspíš někdo zahlédl, jak tím směrem utíká.

Škodolibě se usmál. Původně tam skutečně běžel. Ale pak se otočil, prošel spletí uliček a vrátil se k náměstí z druhé strany. V jedné stáji, pár domů od náměstí, měl připraveného a osedlaného koně. Teď jeho nepřátelé odcházeli a uvolňovali mu cestu k úniku. A hraničáři, jak si s uspokojením všiml, u sebe neměli ty proklaté luky. Zbývalo jen vyzvednout si koně, dovést ho sem na roh, nasednout a ujíždět jako o život.

Až bude pryč z Mašaby, kdo ví? Bude mít náskok, čerstvého koně a spoustu vody. Pojede na pobřeží, které bylo od Mašaby vzdálené pětatřicet mil. Jeho loď, Vlčí dráp, kotvila v malé zátoce a on se uměl řídit podle hvězd. Na pobřeží hodlal jet v noci, aby ho ti zpropadení hraničáři nemohli stopovat. Za dva dny mohl být na palubě.

Jenže napřed se musel dostat z Mašaby. A nyní se mu naskytla velká příležitost. Pomalu se stáhl několik kroků od rohu ulice, potom se otočil a lehkým krokem se rozběhl ke stáji.

„Potíž je v tom, že jakmile se dostal až sem, mohl se vydat kamkoli,“ podotkl Horác. Halt přikývl a zamyšleně si kousal ret. Za podloubím, které ohraničovalo náměstí, se nacházela spleť úzkých, klikatých uliček mezi natěsnanými domy.

„Budeme zkrátka muset hledat dál, dokud ho nenajdeme,“ prohlásil. „Alespoň že není těžké ho přehlédnout.“

„Co znamená ten křik?“ vložila se do hovoru Evanlyn. Z náměstí k nim doléhaly rozrušené hlasy volající na poplach. V hloučku proběhli zadními dveřmi hostince, který právě opustili, a vyběhli opět na náměstí.

„To je Toskjak!“ zakřičel Svengal.

Na protějším konci náměstí seděl skandijský zrádce na vzpínajícím se koni a bojovou sekerou sekal nalevo napravo po skupince bedullinských vojáků, kteří se ho pokoušeli zadržet.

Probil se přes ně, dva nechal za sebou ležet zlověstně ztichlé, a zamířil s koněm k širokému ústí ulice vedoucí k hlavní bráně. Svengal několik kroků popoběhl a mrštil za prchajícím jezdcem kopí, ale byl to jen marný pokus, protože zbraň se zařinčením dopadla na dlažbu pětadvacet kroků před cílem.

Potom Halt opět uslyšel to podivné hučení, které bylo čím dál pronikavější. Ohlédl se a spatřil Evanlyn, jak s nohama rozkročenýma točí nad hlavou koženým prakem stále vyšší rychlostí.

„Má na hlavě helmici,“ upozornil. Toskjak byl připravený probojovat se z města. Byl plně ozbrojený a Halt věděl, že proti těžké železné helmici prak nic nezmůže.

„Já vím,“ řekla stručně Evanlyn a soustředěně se zamračila.

Pak se ozvalo zasvištění, když za prchajícím Toskjakem vrhla mramorovou kouli. Ta přelétla náměstí tak rychle, že ji oči nestačily sledovat, a bolestivě udeřila do cíle, který Evanlyn zvolila — do koňského zadku.

Po náhlém palčivém nárazu se kůň vzepjal a uklouzl na dlažbě náměstí. Klopýtal na zadních nohou a pokoušel se znovu získat rovnováhu. Nečekaně prudký pohyb a změna směru, to bylo na Toskjaka příliš. Sklouzl přes koňský zadek a s třeskem dopadl na dláždění.

„Dobrá rána,“ pochválil Halt Evanlyn. Princezna se usmála.

„Počítala jsem s tím, že nebude sedět na koni lépe než většina Skandijců,“ řekla.

Toskjak měl vyražený dech, vyhrabal se na nohy a zjistil, že je obklíčen kruhem pomstychtivých Bedullinů. Pouštní bojovníci ho obezřetně obstoupili, ale drželi se mimo hrozivý dosah mohutné bojové sekery. Toskjak jako pravý Skandijec nepustil při pádu sekeru z ruky. Teď pozoroval kruh nepřátel a byl odhodlán nedat svou kůži lacino. Toskjak byl možná zrádce, ale nebyl zbabělec.

„Dobrá,“ prohlásil. „Kdo bude první?“

„Myslím, že to budu já.“

Erak se protlačil mezi bedullinskými bojovníky a stanul svému nepříteli tváří v tvář. Toskjak několikrát pokýval hlavou a usmál se. Věděl, že ho čeká smrt, ale aspoň mu bude dopřáno vzít nenáviděného oberjarla s sebou. S opovržením pohlédl na tualažskou šavli, kterou Erak držel. V mohutné oberjarlově pěsti nevypadala větší než dýka.

„Chceš proti sekyře bojovat párátkem, Eraku?“ posmíval se. Erak upřel pohled na zbraň a semkl rty. Rozhlédl se po kroužku přihlížejících a uviděl něco lepšího. Sundal kufíji a omotal si s ní dlaň a prsty levé ruky. Potom položil šavli a natáhl ruku k Horácovi.

„Horáci, myslíš, že bych si od tebe mohl půjčit ten tvůj bodec?“ zeptal se.

Horác vykročil, otočil velký popravčí meč a vložil ho jilcem do Erakovy napřažené dlaně.

„Jen si posluž,“ řekl.

Erak několikrát máchl mečem sem a tam a pak s uspokojením kývl.

„To půjde,“ prohlásil. „Teď všichni uhněte stranou. Mám tu práci.“

Kroužek přihlížejících spěšně o několik kroků ustoupil. Erak se vrhl na Toskjaka a švihl mečem shora dolů úderem, který by dokázal zrádce rozseknout vedví.

Ozvalo se mocné zařinčení, protože Toskjak zachytil ránu horní hranou bojové sekery s oboustranným břitem. Otočil zápěstím, srazil meč stranou a byla řada na něm. Rozmáchl se sekerou doširoka kolem sebe.

Erak v poslední chvilce uskočil a těžké dvojité ostří zasvištělo vzduchem jen malý kousek od jeho žeber. Vzápětí už Erak s mečem vyrážel do protiútoku, ale i Toskjak se výpadu vyhnul. Obří čepel projela těsně kolem jeho boku a se zajiskřením dopadla na kamennou dlažbu.

Toskjak zkusil sek shora a Evanlyn pochopila, proč si Erak omotal ruku kufíjí. Sevřel čepel meče levou rukou a jilec pravou, aby sílu úderu zadržel. Držet pouze jilec by na zastavení mohutné sekery nestačilo, uvědomila si.

Oba muži se pár vteřin přetlačovali se zbraněmi zaklesnutými do sebe. Oba byli mohutní a měli sílu jako býk. Jenže Erak byl už nějaký čas v zajetí a vzhledem k bídné stravě a častému bití od věznitelů mu sil ubylo. V přímém boji hrubou silou byl Toskjak ve výhodě a začal oberjarla krok za krokem zatlačovat.

Erak si uvědomoval, že prohrává, a prudce Toskjaka kopl plochou chodidla do stehna. Zrádce po nárazu zakolísal a Erak se mohl otočit a rychle uskočit, aby se vyhnul bleskovému úderu sekery hned poté, co Toskjak znovu získal rovnováhu.

Opět se hnali jeden na druhého, stáli těsně proti sobě a navzájem se zasypávali údery. Odráželi rány, kryli se, uhýbali před protivníkovou zbraní a tloukli jeden do druhého v rozhodujícím souboji síly a rychlosti. Nešlo o zručnost ani um. Každý využíval výhodu, kterou mu poskytovala jeho zbraň — Erak dlouhý dosah meče, Toskjak velkou hmotnost bojové sekery.

A právě hmotnost sekery se začínala projevovat, když na Eraka pršely rány jedna za druhou a zatlačovaly oberjarla do obrany.

Svengal s trýznivým znepokojením sledoval, že jeho vůdce začíná ustupovat, nejdřív tu a tam o kousek, postupně pak čím dál víc. Toskjak viděl, že oberjarl ochabuje, vnímal, že ustupuje, a oči se mu rozsvítily radostí z vítězství. Zdvojnásobil sílu vkládanou do úderů, cítil, že Erakův odpor slábne, viděl, jak se mu po každé ráně podlamují kolena. Na každý Erakův úder nyní Toskjak odpovídal dvěma. Rozhodnutí boje záleželo na něm a zdálo se, že je to jen otázka času.

Erak měl uštvaný pohled a ztěžka oddychoval. Čepelí meče zachytil poslední mocný úder sekery a síla, která úder vedla, mu podlomila kolena a srazila ho na záda.

Přihlížející zaúpěli, když viděli, že oberjarl upadl. Toskjak s vítězným zavrčením přiskočil, obrovská sekera v jeho rukou stoupala vzhůru a rozmachovala se k smrtícímu úderu. Potom spatřil něco strašného.

Erak se smál.

Toskjak si příliš pozdě uvědomil, že byl obelstěn. Erak zdaleka nebyl tak vyčerpaný a ochablý, jak se zdálo. A třímal zbraň s mnohem větším dosahem, než měla jakákoli sekera. S mohutným zařváním se Erak levou rukou odrazil od dlažby a vehnal meč do Toskjakova nekrytého těla. Pak ho vytáhl a zároveň ukročil stranou před úderem sekery, který se o půl vteřiny opozdil. Pozoroval, jak se protivník potácí, pouští z rukou sekeru a padá na dlažbu, probodnutý hrozivým mečem.

Toskjak měl oči vytřeštěné bolestí a strachem. Jeho prsty bezmocně hrabaly po dlažbě a rty něco neslyšně říkaly Erakovi. Oberjarl porozuměl a špičkou boty postrčil sekeru k nepřítelově tápající ruce. Prsty ovinuly násadu a Toskjak slabě kývl.

Skandijci, jak Horác věděl, věřili, že pokud zemřou v boji bez zbraně v ruce, jejich duše bude na věky neklidně bloudit. To si nezasloužil ani Toskjak.

„Děkuju… ti…,“ zasípal Toskjak téměř neslyšně. Pak zavřel oči a zemřel.

„Měls ho nechat bloudit,“ bezcitně prohlásil Svengal. Erak na něj pohlédl a povytáhl obočí.

„Ty bys to udělal?“ zeptal se a Svengal zaváhal. Konec konců, Toskjak bojoval dobře a to u Skandijců hodně znamenalo.

„Ne,“ připustil Svengal.