Dvacet tři

Halta v následujících dnech čekaly kruté výčitky kvůli nesnázím, kterým se Will nemohl vyhnout, a kvůli nebezpečí, do jakého se jeho mladý přítel dostal. Měl to vědět, říkal si. Měl si to uvědomit.

Halt si totiž s křišťálovou průzračností, kterou umožňuje pohled zpátky, vybavil, proč se hrad, na kterém léta žil, jmenuje právě Redmont — neboli Červená hora. Jmenoval se tak proto, že skála, která tvořila jeho mohutné hradby, mu v odpoledním světle propůjčovala načervenalý odstín. Ta skála byla ze železné rudy s vysokým podílem železa.

Halt věděl, že Will pojede oblastí zvanou Červené hory. Měl si v duchu vytvořit spojení: železná ruda, Redmont, železná ruda a Červené hory.

V horách se skutečně nalézala mohutná ložiska železné rudy — tak bohatá, že místy vystupovala až na povrch v podobě velkých žil. Červené zabarvení vznikalo působením vzduchu. Nesnáze, kterým se Will nevyhne, až bude projíždět těmi velkými ložisky železné rudy — a některé kopce se z ní skládaly téměř úplně —, spočívaly v tom, že magnetická jehla hledače severu se odchýlí od přibližného zemského severu, neboť ji bude přitahovat kov vyskytující se všude kolem.

Seletin o ložiscích samozřejmě věděl. Většina železa a oceli, které Aridové používali, pocházela z této oblasti — zejména proto, že ruda byla tak snadno dostupná a nebyly zapotřebí hluboké šachty ani složitá zařízení. Jenže Arid nevěděl nic o tajemství hledače severu a tři hraničáři se měli na pozoru, aby mu zůstalo skryto. Takže Seletin se nijak nemohl dovědět, že Willův postup bude nepříznivě ovlivněn působením železa, protože jehla se bude vychylovat nejprve jedním směrem a potom druhým.

Oba dohromady tedy měli znalosti, které mohly Willa zachránit. Ani jeden z nich si to však neuvědomil, a tak ani jeden z nich nic neřekl.

Kdyby Will jednoduše ujížděl s pohledem přikovaným k hledači severu, možná by ho to napadlo. V takovém případě by si třeba všiml, že jehla se čas od času divoce zatočí a vychýlí. Jenomže k takovému postupu nebyl Will vycvičen. Konec konců, člověk nemůže projíždět územím, kde číhají neznámá nebezpečí, a nezvednout při tom zrak z magnetické jehly.

Will to dělal tak, že pravidelně zastavoval a držel hledač severu ve výši očí, dokud se jehla neustálila. Pak otáčel kruhovým okrajem opatřeným stupnicí, dokud se jehla nekryla se značkou pro sever. Potom se podíval do průzoru na straně a očima vedl spojnici ke značce pro severovýchod, přičemž jehlu stále udržoval namířenou k severu. Hleděl průzorem a pátral po zřetelném orientačním bodu ve vzdálenosti několika mil a rozjel se směrem k němu na severovýchod. Jakmile k bodu dorazil, celý postup zopakoval, našel další orientační bod severovýchodním směrem a ujížděl k němu.

Vůbec ho nenapadlo, že pokaždé, když tento postup zopakoval, se od zamýšleného směru cesty ve skutečnosti odchyloval dál a dál na východ.

Kdyby to bylo v Araluenu, asi by si všiml, že poloha slunce není správná, a došlo by mu, že něco není v pořádku. Byl však ukolébán vědomím, že tady na dalekém jihu putuje slunce po obloze jinak. Věřil hledači severu, tak jak byl naučen.

A čím dál jel, tím víc sjížděl z cesty.

Jakmile projel Červenými horami, vše se srovnalo a jehla se vrátila do správného postavení vůči severu. Jenže mezitím už byla škoda napáchána a Will se ocitl na míle daleko od místa, kde si myslel, že je.

V poledních hodinách odpočíval, tak jak to odpozoroval od Seletina. Nikde nebyl žádný stín, slunce stálo téměř přímo nad hlavou a na dohled bylo jen málo stromů větších než pouhý keř. Will postavil malý stan, aby získal trochu stínu, a vlezl dovnitř. Oba konce stanu nechal otevřené, aby jimi mohl proudit vzduch. Vzduch se však v poledne na poušti stejně nehýbal.

Šíp musel bohužel snášet žár přímého slunce. V takových podmínkách ale vyrostl.

Will seděl se zkříženýma nohama v těsném přístřešku, rozložil Seletinovu mapu a snad už podesáté toho dne ji studoval.

Našel výchozí polohu a potom ukazováčkem sledoval severovýchodní směr přes Červené hory a do holé, sluncem vyprahlé pláně, kde se nyní nacházel. Odhadl vzdálenost, kterou urazil, a zvolil bod na mapě.

„Měl bych být… tady,“ řekl. Svraštil čelo a vracel se po severovýchodní cestě. Kdyby tomu tak bylo, měl někdy před polednem spatřit nápadný orientační bod — velkou horu s plochým vrcholem kousek na východ od zvolené trasy.

Nikde po ní ale nebylo ani známky. Napadlo ho, že nějaký takový kopec viděl asi před hodinou, ale byl to jen matný obraz v dáli, roztřesený v horkém vzduchu. A ležel naopak na západ od jeho trasy.

Že by sešel tak daleko z cesty? Zavrtěl hlavou. Při určování směru a volbě orientačních bodů byl úzkostlivě pečlivý. Dovedl by připustit, že se uchýlil o dvě stě padesát kroků. Možná i čtvrt míle. Ale při výcviku se v určování trasy nikdy nedopustil tak velké chyby.

Stolová hora, kterou zřejmě viděl, byla asi tři nebo tři a půl míle na západ od místa, kde se nacházel teď. Zamyšleně poťukával do mapy. Jasně, řekl si, v poušti docela dobře může být víc než jen jedna hora s plochým vrcholem. Vlastně to tak určitě bylo. Možná že ta, kterou označil Seletin, zvětrala působením počasí a její tvar už nebyl tak výrazný. Svinul mapu a odložil ji. Tak to muselo být, řekl si. Prostě ji nepoznal. Byly tu však ještě další orientační body, které měl spatřit zítra — skála s viklanem a šňůra strmých útesů s mnoha jeskyněmi. Stačilo, když se po nich bude pořádně dívat.

Dalších několik hodin ubíjejícího vedra proseděl ve stanu. Nechápal, jak to může vydržet kůň, který stál venku. Šíp, naučený životu v takových podmínkách, ve skutečnosti našel proužek stínu za nízkým křoviskem. S nespokojeným zamručením se položil na bok. Hlavu s citlivými místy kolem očí, nozder a tlamy položil do nejtemnější části skrovného stínu poskytovaného větvemi.

Slunce překročilo zenit a začalo sestupovat k západnímu okraji pouště. Will se unaveně vyplazil ze stanu. Nemohl říct, že si odpočinul, a cítil se vedrem úplně vysušený. Oba měchy s vodou si vzal do stanu s sebou. Kdyby je nechal venku na slunci, voda by byla tak horká, že by se nedala pít. A hodně by se jí z měchů vypařilo, protože nikdy nebyly dokonale nepropustné.

K sedlovému ranci byla přivázaná skládací kožená nádoba na vodu. Will ji odvázal a rázně rozložil. Šíp to zaslechl a hned se převalil a hrabal se na nohy. Otřepal se, aby setřásl lepkavý písek ze srsti. Pokojně došel k Willovi nalévajícímu vodu z jednoho měchu do nádoby. Will obdivoval, že kůň se nijak nepokoušel dostat se k vodě dřív, než mu ji podá k tlamě.

Když začal Šíp vodu hlučně srkat, Will si nedočkavě olízl rty. Patro i jazyk měl slepené a ztuhlé a sám po vodě strašně toužil. Byl však naučen postarat se nejprve o koně, a tak čekal, až se Šíp napojí, a teprve potom zvedl měch ke rtům. Nasál velký doušek, chvíli převaloval vodu v ústech a pak ji zvolna nechal stékat do hrdla. Byla hodně teplá a měla nahořklou příchuť od koženého měchu. Pomyslel si však, že je to božský nápoj. Nechal poslední kapky skanout do hrdla, napadlo ho, že by si ještě lokl, ale odolal a zatlačil zátku.

Zaujalo ho, že Šíp vypil, co bylo v nádobě, a ustoupil pár kroků stranou. Každý jiný kůň, dokonce i Cuk, by se domáhal další vody. Zase aridská škola, pomyslel si. Když vzal ze sedlové brašny pytlík se zrním a trochu ho nasypal do nádoby, uvažoval, co asi dělá Cuk, kde je a jestli je zdravý. Postavil nádobu na zem před Šípa a poslouchal, jak koňské čelisti chroustají zrní.

Will měl pár datlí a chlebovou placku. Byla okoralá a dost tvrdá, ale stejně ji snědl. Neměl ani trošičku hlad, soudil, že to bude tím pekelným vedrem. Věděl ale, že musí něco sníst.

Rychle usrkl ještě trochu vody. Když zátka při otvírání měchu lupla, Šíp zvedl hlavu. Will jako by v těch velkých, lesklých očích viděl výčitku.

„Ty jsi na tohle zvyklý. Já ne,“ sdělil Šípovi. Koně podle všeho omluva nezajímala. Strčil znovu nos do nádoby a velkým jazykem šátral na dně po zapomenutých zrnkách obilí.

Will pohlédl na slunce a odhadl, že mu zbývá zhruba ještě hodina, než bude muset zastavit a utábořit se. Jeho vlastní stín se mu za zády legračně protáhl a na nerovném povrchu se vlnil. Will věděl, že Seletin začíná i končí denní pochod za tmy. Aridové nebyli odkázaní na hledání orientačních bodů průzorem hledače severu, takže světlo k jízdě nepotřebovali.

Will potřeboval vidět — orientační body, jimiž se řídil, i čáry zakreslené na mapě. Znovu pomyslel na plochou horu a zahlodal v něm červ pochybnosti. Že by přece jen ztratil směr?

Osedlal Šípa, sbalil stan, pokrývku i ostatní výstroj a vše přivázal za sedlo.

„Pojedeme ještě hodinu,“ sdělil Šípovi. Kůň neprojevil nadšení, ani zklamání. Trpělivě stál a Will se vyhoupl do sedla. Když byl nahoře, vytáhl hledač severu, nastavil ho a podíval se průzorem. Přijatelným orientačním bodem se stal asi deset stop vysoký solný a písečný útvar s krystalky třpytícími se ve světle nízkého slunce. Will mlaskl jazykem a pobídl Šípa do kroku.

Jak slunce klesalo níž, krajinu směrem na západ osvětlovalo zezadu, a tak byly její obrysy čím dál zkreslenější. Will měl pocit, že vidí řadu útesů — i když se zdály trochu nízké, aby se jim tak dalo říkat. Je to spíš vyvýšený pruh země, napadlo ho. A nešlo poznat, jestli jsou v nich jeskyně, jak uváděla mapa. Čelní strana, nasvícená klesajícím sluncem zezadu, ležela teď v hlubokém stínu a Will nedokázal rozeznat podrobnosti. A přece, myslel si, by to mohly být ty útesy vyznačené na mapě. A mohly by v nich být jeskyně. Řekl si, že tam jsou. Musely tam být.

Ale opět ucítil, jak v něm zavrtal červ pochybnosti.

Když se rudý kotouč slunce přiblížil k obzoru, Will usoudil, že je čas zastavit. Musel nasbírat dříví na oheň a k tomu potřeboval světlo. Spoutal Šípovi nohy, aby neutekl, a zamířil k nedalekému nízkému, suchému křovisku. Pravou rukou vytáhl saxonský nůž. Luk držel v levé, natáhl ji dopředu a silně křovím zatřásl, tak jak to viděl dělat Seletinovy vojáky. Věděl, že ve stínu pod takovými keři se skrývají písečné kobry, a chtěl je vyplašit, aby nesáhl do smrtící pasti.

Žádná kobra tam však nebyla a Will nadělal dostatečnou zásobu dřeva na oheň. Větve keřů byly olejnaté, a než je oheň strávil, dlouho vydávaly jasný a suchý žár.

Připravil ohniště, ale dřevo zatím nezapálil. Když se tak postaral o to nejdůležitější, odsedlal Šípa a postroj odložil stranou. Podíval se na oblohu a sjel pohledem ke stanu vedle sedla a smotaných přikrývek.

„Nepotřebuju ho,“ rozhodl se nakonec.

Rozbalil přikrývky, sedl si a nadskočil, protože jeden z četných kamenů v poušti se mu zaryl do zadku. Bolestně zatoužil po misce kávy, ale neměl vody nazbyt. Spokojil se s dalším lokem z měchu a hrstí datlí. Když viděl Šípův vyčítavý pohled, s heknutím vstal a šel koně nakrmit a napojit.

Slunce konečně zapadlo a denní žár začal z pouště vyprchávat. Věděl, že o půlnoci bude skoro mráz. Prověřil pouta na Šípových nohou a pak se vrátil k pokrývkám. Byl hrozně vyčerpaný. Denní vedro bylo velkou zátěží, ubíjelo celé tělo a Will se cítil unavený a zničený. Tma rychle houstla a nad hlavou se mu objevily první hvězdy.

Rozsvěcovaly se další a další a Will ulehl na záda a s rukou položenou za hlavou na ně upřeně hleděl. Hvězdy mu obvykle připadaly přívětivé a přátelské. Ale ten večer ne. Byl myšlenkami u Cuka, ztraceného kdesi v nemilosrdné poušti. A u Halta a ostatních, daleko na jihozápadě. Smutně zavzpomínal na veselé povídání u táborového ohně a na misky husté oslazené kávy. Olízl si rty.

Ani hvězdy nepřinášely úlevu. Byly cizí. Chladné, bezcitné a lhostejné k němu i k jeho trápení. Důvěrně známá souhvězdí severní oblohy tu chyběla. Když se trochu natočil, jedno nebo dvě z nich uviděl nízko nad severním obzorem.

Ale tyhle cizí pouštní hvězdy mu nepřinášely vůbec žádnou úlevu.

Šíp zneklidněl a Will zaslechl v dáli chraplavé zavrčení. Věděl, že takové zvuky vydává lev. Byl by očekával vznešené, strašlivé řvaní. Skutečností však bylo tohle kašlavé vrčení. Pohlédl na koně. Šíp strnule stál, uši měl nastražené a oční bělma vystouplá.

„Radši zapálím oheň,“ zdráhavě rozhodl Will. Ztěžka vstal, přešel k ohni a uchopil křesadlo. Za chvíli měl malý, jasný oheň. Přivedl k němu Šípa trochu blíž. Se svázanýma nohama se kůň pohyboval neohrabaně, ale Will si nemohl dovolit mu pouta sejmout a riskovat, že o koně přijde.

„Uklidni se,“ řekl mu. A Šíp se za pár minut skutečně uklidnil. Hlava mu opět poklesla a svěsil uši.

Will se natáhl a přikryl se až po bradu. Protože byl zvyklý spát tehdy, když měl příležitost, usnul téměř okamžitě.

Vyšel měsíc a Šípovo polekané zařehtání vytrhlo Willa ze spánku. Vteřinu nebo dvě byl hrozně zmatený a nevěděl, kde je. Pak si vše vybavil a zvedl se na nohy. S lukem v jedné ruce a se šípem v druhé pátral v okolní husté tmě.

Opět uslyšel kašlavé zavrčení a zdálo se, že je možná o kousek blíž. Prohrábl oheň, přiložil několik větví a sedl si, zády opřený o sedlo a s lukem položeným na kolenou.

Přitáhl si pokrývku těsněji kolem ramen a usadil se co nejpohodlněji, smířený s tím, že bude muset zůstat na stráži a jen poklimbávat vsedě, i když každý sval a všechny kosti v těle ho bolestně vybízely k tomu, aby se natáhl a odpočíval.

Šelmy nikdy nespí,“ vzdychl. Cítil, že noc bude dlouhá, chladná a nepohodlná.

Загрузка...