Čtyřicet dva

V zámku skladiště zarachotil klíč. Vězni netečně vzhlédli. Bylo ráno, pár hodin po úsvitu, a oni byli zvyklí, že zhruba v tuto dobu dostávají první denní jídlo. Zvykli si na pravidelnost. Den byl rozdělený třemi jídly, která jim dávali. Jídlo bylo jednotvárné a mdlé — zpravidla včerejší chléb, okoralý a bez chuti, a hrst datlí — ne dost, aby se z nich někdo skutečně najedl.

Alespoň však měli kávu, a i když ji v nejlepším případě dostávali vlažnou, Horác, Halt a Gilan byli rádi. Svengal s Erakem pochopitelně bolestně a hlasitě postrádali silné pivo. Svengal občas toužebně vzpomínal na nedopitý soudek, který před několika týdny zanechal na Vlčím větru. Uvažoval, jak se stravují jeho druhové v Al Šabě. Nejspíš o moc lépe než on tady, pomyslel si mrzutě.

Ostatní se zaobírali svými vlastními myšlenkami. Gilan stále přemítal o plošině, kterou zahlédl Horác. Poprava, řekl mladý bojovník. Gilanovi bylo jasné, že jeho s Haltem si jejich věznitelé rozhodně nemohli oblíbit. Jestli má být někdo popraven, uvažoval, budou to oni dva. Čelil však té myšlence s nadhledem. Hraničáři byli zvyklí, že se dostávají do potíží. Byli zvyklí i na to, že jsou pro nepřátele hlavním terčem. S možností, že dojde k něčemu podobnému, žil Gilan roky. Teď mohl dělat jediné — čekat na příležitost k útěku.

Pochopil, že Haltův zdánlivý nezájem je přetvářka. Starší z obou hraničářů nechtěl přenést na Evanlyn nejistotu nebo strach. Jakmile si to Gilan uvědomil, litoval, že nadělal tolik řečí, jak je „připravený na všecko“. Kdyby se nějaká příležitost naskytla, bude připraven. Stejně tak Halt. Řeči by jim v tom nepomohly. Jenže Evanlyn mohly vystrašit.

Horác zůstával klidný. Věřil Haltovi a Gilanovi. Pokud z jejich nesnází vedla nějaká cesta, věděl, že ti dva ji najdou. Podobně jako Gilan prohlédl Haltovu zdánlivou nečinnost. Věděl, že hraničář je odhodlaný něco podniknout a že usilovně přemýšlí.

Všechny je překvapila skutečnost, že věznitelé pro ně přišli v době, kdy jim obvykle dávali snídani. Čekali, že do skladiště vejdou dva muži obtěžkaní podnosem s jídlem a konvicí kávy, a zaskočilo je, když se otevřenými dveřmi dovnitř vhrnul tucet bojovníků s obnaženými meči a obklíčil je.

Halt seděl opřený zády o stěnu, takže se začal zvedat. Zabránil mu v tom ale hrot zahnutého meče, nešetrně přitlačený ke krku.

„Zůstaň sedět,“ zahrozil mu tualažský kapitán a nespouštěl oči z jeho tváře. „Natáhni ruce před sebe,“ přikázal. Když to Halt provedl, kapitán poručil jednomu ze svých mužů: „Svaž ho.“

Haltovy ruce byly hbitě svázány. Když se k tomu Tualag chystal, Halt se nejprve pokusil napnout svaly na pažích a zápěstí v naději, že je pak uvolní a provazy trochu povolí. Jenže tualažský kapitán starou lest prohlédl. Prudce Halta klepl tupou stranou čepele po kloubech ruky.

„To stačilo,“ nařídil nevrle. Halt pokrčil rameny a ruce uvolnil. Za pokus to stálo. Viděl, že i ostatní mají ruce svázané podobně. Zamračil se. Proč všichni? On s Gilanem, to by pochopil. Možná i Horác. Ale ostatní byli cenná rukojmí. Žaludek se mu sevřel, když sledoval, jak jsou všichni přinuceni vstát. Potom kapitán uchopil provaz, který poutal Haltovy ruce, a vytáhl na nohy i jeho.

„Kam jdeme?“ domáhal se odpovědi, ale muž se jen zasmál a postrčil ho směrem ke dveřím.

„Tohle nevypadá dobře,“ prohodil Horác, když ho postrkovali za Haltem.


* * *

Will s Alúmem dost dlouho vyspávali. Většina z ostatních hostů vstala, posnídala a opustila hostinec krátce po svítání.

Ti dva se však vzhledem k tomu, že museli počkat do deváté hodiny, rozhodli, že nemá smysl vstávat časně a pak budit podezření bloumáním kolem strážní věže v chátrajících hradbách. Proto vešli do hlavní místnosti hostince hodinu poté, co už byla většina ostatních hostů pryč.

Většina. Tlustý muž ze včerejšího večera byl stále ve svém pokoji. Škvírkou v pootevřených dveřích pozoroval oba mladé muže, když scházeli dolů po schodech. Saúd byl domýšlivý člověk. Byl to zámožný obchodník s látkami a na tržišti mu patřilo několik stánků, v nichž pracovali lidé, které najímal za peníze. Vlastní prodej zákazníkům už Saúd považoval pod svou úroveň. Na tak podřadnou práci byl přece příliš bohatý a významný. Raději trávil čas v hostincích a očekával, že s ním budou všichni zacházet s úctou, jaká náleží muži, který zbohatl vlastním přičiněním.

Tím spíše se mu nelíbilo Alúmovo hrubé, neuctivé chování předchozího večera. Saúd se pokládal za muže, který si zaslouží úctu, dokonce nejvyšší úctu od lidí, které potká. Nebyl zvyklý na téměř nezastírané výhrůžky, jaké včera slyšel od Alúma. A nelíbilo se mu ani to, že ostatní se přidali na stranu cizince.

Zdálo se mu, že na těch dvou je něco podezřelého. A on znal lidi, které zřejmě potěší, až o tom uslyší.

Když Alúm s Willem sestupovali dolů po schodech, tiše vyšel ze svého pokoje. Opatrně zavíral dveře, a když západka s cvaknutím zapadla, trhnul sebou. To přece museli slyšet.

Ale ne. Ze schodiště k němu stále doléhaly jejich hlasy, mluvili nerušeně dál a nezastavili se. Opatrně se přikradl ke schodům a držel se blízko u stěny, aby pod ním prkenná podlaha nezavrzala.

Zastavil se, když zaslechl, že hlavní dveře hostince se otevřely a zase zavřely. Na chvíli si myslel, že ti dva odešli. Pak uslyšel, jak starší z nich mluví s hostinským. Takže ten mladší šel pro něco ven, napadlo ho. Ale pro co?

Sešel ještě o několik schodů níž a natahoval uši, aby mu neušel žádný náznak, že sledovaná osoba se vrací. Potom znovu uslyšel vchodové dveře a mladší z cizinců opět prošel kolem schodiště a šel dozadu, kde se podávala káva.

Tentokrát nesl v pravé ruce něco, co vypadalo jako dlouhá hůl zabalená v plátně. Saúd svraštil čelo. Nikdy předtím žádnou takovou hůl neviděl. Opatrně sešel zbytek schodů a postranními dveřmi vyšel ven.

Několik kroků napravo byla další ulička, ještě užší než ta, v které stál. Spěchal do ní, vděčně zapadl do stínu a pak tiše čekal, až oba muži budou odcházet.

O pár minut později vyšli z hostince a zahnuli doleva, směrem k severu. Saúd je zvědavě pozoroval a potom se vydal za nimi. Bylo už půl deváté a většina lidí v Mašabě mířila na tržní náměstí. I když proti vězňům, kteří měli zemřít, vlastně nic neměli, poprava byla zajímavá podívaná a většina lidí ji chtěla vidět.

Proč tedy tihle dva mířili opačným směrem? Na severní straně města nebylo nic zajímavého — jenom nepřehledná hromada chatrčí na spadnutí zamořených krysami. A staré polorozpadlé hradby, samozřejmě, se zchátralými strážními věžemi.

Obchodník s látkami se prudce otočil a vracel se zpět. Talib si to možná se zájmem poslechne, napadlo ho. Talib byl jeden z nižších tualažských velitelů a obvykle se pohyboval ve společnosti dvou pochopů, kteří plnili jeho příkazy. Mezi obyvateli aridského města si rychle vybudoval pověst zloděje a vyděrače. Vždycky nějak vytušil, kam bohatí aridští kupci ukryli peníze nebo nejlepší zboží. Ve skutečnosti mu to prozrazoval právě Saúd. Dal se s třemi Tualagy do spolku. Na oplátku za to, že nechají na pokoji jeho stánky a sklady, jim dodával zprávy o svých sousedech a obchodních konkurentech.

Často navštěvovali jeden hostinec na kraji tržního náměstí. Saúd přidal do kroku a tlusté tělo se mu natřásalo, jak pospíchal úzkými ulicemi, aby našel tualažské zloděje. Kdyby se zdálo, že Taliba ti dva muži nezajímají, řekne mu, že mají měšce plné zlata. To si jeho zájem rozhodně získá.

Později mohl Saúd vždycky tvrdit, že cizinci je nejspíš ztratili nebo schovali. Kdyby Taliba rozhněvalo, že žádné zlato nenašel, vylije si zlost na cizincích. A to by podle Saúda bylo jen dobře.


* * *

Will s Alúmem se prodírali mezi haldami smetí a spadaného zdiva. Severní část města byla zchátralá nejvíc. Domy se rozpadaly a hroutily a obsazovali je noví obyvatelé — chudí lidé bez práce a se sklony k zločinnosti. Čas od času zahlédli hlavu nenápadně vykukující z rozpadlých vchodů. Jakmile si nějakého pozorovatele všimli, stáhl se do temného úkrytu domu.

Uličky byly úzké a náhodně se klikatily, aby se vyhnuly domům, které už spadly a postupně se proměňovaly v beztvaré hromady suti. Will už před časem ztratil směr. Doufal, že Alúm ví, kudy jít. Aridský poručík ho však vedl celkem jistě.

Když konečně vyšli z křivolaké, nepřehledné uličky a Will spatřil zbytky severních hradeb, oddechl si úlevou.

Podél vnitřní strany hradeb vedla původně široká cesta a domy směly stát až pět kroků od ní. V posledních letech se však chatrče a přístavky opíraly přímo o zeď a lidé při stavbě temných nuzných příbytků často používali nepálené cihly spadlé z hradební zdi.

Cestou mezi zbořenými domy byli nuceni postupovat oklikami, takže se dostali víc na východ, než měli v úmyslu. Will zjistil, že strážní věž, kterou si vybral za stanoviště, je vzdálená asi dvě stě padesát kroků. Poznal ji podle spadlého střešního trámu, zachyceného v zábradlí pozorovacího ochozu. Zůstal tam zaklíněný v ostrém úhlu.

Will zvedl hlavu ke slunci. Stoupalo po východním nebi a věž byla daleko předaleko. Jiná věž stála blíž, ani ne šedesát kroků od nich. Než by našel cestu mezi přístavky a hromadami spadlé suti, dostal by se k původní věži možná už pozdě. Projít pobořenou částí města jim zabralo víc času, než předpokládali.

Ukázal k bližší věži.

„Bude to muset stačit,“ řekl a Alúm přikývl. Jeho tvář prozrazovala obavy.

„Je moc hodin,“ řekl. „Začne to každou chvíli.“

Poklusem se prodírali změtí spadaného zdiva mezi chatrčemi k bližší z obou strážních věží.

Загрузка...