Sedm

Horác dorazil ke skupince dohadující se mezi dveřmi a záhy zjednal klid. Ubezpečil sloužící a strážce, že Skandijec je přítel a že se nechystá vlastními silami dobýt Redmont. Will sledoval, jak vysoký bojovník rychle promluvil se Svengalem a pak ho odváděl do postranní místnosti. Když odcházeli, Horác se otočil, zachytil Willův pohled a jednoznačným pokynem ruky ho vyzval, aby šel za nimi.

Hosté v sále se postupně uklidnili. Bylo zřejmé, že událost se vyřešila a žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Po Svengalově příchodu hudba utichla, ale teď opět začala hrát a oči hostů se obrátily k novomanželskému páru. Will viděl, že Halt a lady Paulina netančí, ale nehybně stojí uprostřed taneční plochy. Rychle zamířil k nim.

„Jen tancujte,“ řekl jim tiše. „Já to vyřídím.“

Halt s povděkem kývl hlavou. Pokazit lady Paulině její den bylo to poslední, co by si přál.

„Zjisti, co chce,“ řekl.

Will se usmál. „Třeba vám přinesl svatební dar.“

Halt kývl hlavou k zadní straně síně.

„Jdi už,“ vybídl svého učně. Will se opět usmál, otočil se a cestou uchopil Alyss za ruku.

„Jdeme,“ prohlásil a odváděl ji s sebou. Gilan právě s Jenny sestupoval z vyvýšeného stupínku. Will mu pohlédl do tázavých očí, ukázal hlavou směrem k Haltovi a Paulině a jeho rty naznačily slova: „Tancuj.“

Gilan kývl. Uvědomil si, že čím méně se naruší obvyklý průběh svatební hostiny, tím lépe.

Paulina viděla rychlou domluvu mezi oběma mladými hraničáři a pak sledovala, jak Will v doprovodu Alyss prochází mezi stoly. Tu a tam se zastavil, usmál se při otázce od někoho z hostí a prohodil pár uklidňujících slov. Obdivovala ho za to, jak se celé věci ujal a rychle začal jednat.

„Je dospělejší,“ řekla Haltovi, když opět začali tančit. Gilan s Jenny kroužili sálem s nimi. Pak se připojili král Duncan s princeznou Kasandrou a po nich baron Arald s lady Sandrou. Pro ostatní to bylo znamení, že mohou zaplnit taneční parket. Většina přítomných do několika minut zapomněla, že svatební veselí nedávno narušil vyčerpaný a prachem dlouhé cesty pokrytý Skandijec.

Král Duncan směřoval při tanci k Haltovi s Paulinou a Kasandra se jím zlehka nechala vést.

„Halte? Nevíš, co se to děje?“ utrousil král koutkem úst.

„Will to právě zjišťuje, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Halt a král spokojeně pokýval hlavou.

„Dej mi pak vědět,“ řekl a odkroužil s Kasandrou pryč. Vystřídali je Arald se Sandrou, jen co si baron prorazil cestu davem tanečníků. Zatímco Duncan s Kasandrou půvabně přitančili, baron Arald zvolil přímou cestu a podobal se přitom spíše pestrobarevnému bojovému oři. Lady Sandře se bohužel nikdy nepodařilo úspěšně vštípit svému choti jemnůstky tanečního umění.

„Halte?“ řekl baron, když se přiblížili.

„Will to zjišťuje, sire,“ odpověděl Halt a baron přikývl.

„Dobrá. Dej mi pak vědět.“

A vzdálil se i se svojí paní. Halt tázavě pohlédl na svou tanečnici. Musel přitom malinko zvednout oči, protože Paulina byla na ženu dost vysoká.

„Hned jak se sám něco dozvím,“ utrousil.


* * *

Když se dostali ke vstupním dveřím do síně, Alyss se zastavila a obrátila Willa k sobě.

„Možná bych měla jít zpátky ke stolu,“ řekla. „Ten Svengal mě nezná a třeba se bude při řeči cítit volněji, když u toho nebude nikdo cizí.“

Jako diplomatka měla pro podobné věci vytříbený smysl a Will cítil, že má pravdu. Bylo jasné, že se děje něco mimořádného. Důkazem byl Svengalův náhlý příchod. Will přikývl a krátce podržel její ruku ve svých dlaních.

„Asi máš pravdu,“ řekl. „Navíc to bude vypadat líp, když se jeden z nás ke společnosti vrátí.“

Stiskl jí ruku a pak ji pustil. Usmála se na něj, pak se obrátila a proklouzla zaplněnou síní. Will se za ní chvíli díval a potom zamířil k malému předpokoji, kam Horác zavedl nečekaného hosta.

Když Will vešel, vyčerpaný Svengal sklesle seděl na lavici.

„Wille,“ řekl Skandijec s unaveným úsměvem a ztěžka vstával, aby si potřásli rukama. „Omlouvám se, že jsem sem vrazil v takovéhle chvíli.“

Will rychle pohlédl na Horáce.

„Co se děje?“ zeptal se. Ze Svengalovy sklíčenosti a vyčerpání vyvodil, že nepřinesl žádnou dobrou zprávu.

Horác pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bude líp, když počkáme na tebe. Aby Svengal nemusel všecko říkat dvakrát. Jak to vypadá tam?“ Drobným pohybem hlavy ukázal k sálu.

„Všechno je zase v pořádku. Vyřešil jsi to dřív, než si většina lidí vůbec něčeho všimla. Dobrá práce.“

Horác skromně mávl rukou a Will opět pohlédl na Skandijce.

„Vypadáš dost utahaně, Svengale. Není ti nic?“

Svengal klesl zpátky na lavici. Neradostně se usmál a rovnal si bolavá záda.

„Už mi bylo líp,“ připustil. „Dva dny a většinu dnešního večera jsem strávil na jednom z těch vašich zatrápených koní — celou cestu z hradu Araluenu až sem. Skoro necítím nohy ani záda.“

„Z Araluenu?“ skočil mu do řeči Horác. „Cos tam dělal?“

„Připluli jsme s Vlčím větrem po té řece jako posledně. Myslel jsem, že to je nejlepší cesta, jak vás všechny najít.“

Will s Horácem si vyměnili pohledy. „Umím si představit, že to vypadalo, jako když pustíš štiku do rybníka,“ poznamenal Will. Mezi Araluenem a Skandií byla uzavřena smlouva, ale i tak musel nečekaný pohled na vlčí loď tak daleko ve vnitrozemí způsobit poplach.

„Pluli jsme pod Evanlyninou vlajkou,“ vysvětloval Svengal. „Ještě jsme ji měli mezi ostatními vlajkami. Nemáte tu něco k pití?“

Will omluvně zvedl ruce. „Promiň. Možná se ti hodí i něco k snědku,“ řekl.

Svengal několikrát pokýval hlavou. „Jo. To by se taky hodilo. Hrozně dlouho jsem nejed.“

Will zavolal páže, které stálo za dveřmi. Chlapec nakoukl dovnitř a zvědavě civěl na mohutného Skandijce. Svengal se na něj zazubil.

„Dones nám nějaké víno… ne, počkej!“ volal Will za hochem, který okamžitě vyrazil. Páže se vrátilo. „Přines i misku jídla. Mísu. Vlastně podnos. Hromadu masa a chleba. Se zeleninou nebo salátem se nezdržuj.“ Věděl, že Skandijci mají hluboce zakořeněný odpor k požívání zeleninových salátů.

„Vína přines rovnou džbán,“ doplnil Horác. „Ne takový pohárek, jako mají tam. A pospěš si!“

„Ano, pane,“ odpovědělo páže a odběhlo.

„Tak nám řekni,“ vybídl Will Svengala, „co tě sem přivádí, zrovna když má Halt svatbu?“

Skandijec omluvně potřásl hlavou. „Já to nevěděl,“ řekl. „Jsme na moři už celé měsíce. Potřebujeme pomoc a mysleli jsme si, že nám můžete pomoct jedině vy.“

„Kdo potřebuje pomoc?“ zeptal se Horác.

„Erak a já. No, vlastně Erak. Řek mi, abych plul sem a našel vás — a Halta.“

„Takže jestli tomu rozumím, on je pořád v Hallasholmu?“ řekl Will. Věděl, že když se Erak ujal úřadu oberjarla, přenechal loď Svengalovi. Ale Svengal zavrtěl hlavou.

„Je v Aridě,“ oznámil. „Aridové ho zajali a chtějí za něho výkupné.“

„Cože?“ Will vyjekl trochu víc, než měl v úmyslu. Odmlčel se, aby se uklidnil. „Co k čertu dělá v Aridě?“

„Vypravili jsme se tam na nájezd,“ vysvětloval Svengal. „Eraka už omrzelo celé dny jen posedávat a probírat věci s Borsou.“

„To si umím představit,“ vyhrkl Will. Pořád měl v sobě odpor ke skandijskému hilfmannovi, který ho kdysi přidělil jako otroka k práci na dvoře — což se v období kruté skandijské zimy téměř rovnalo rozsudku smrti.

„Už se tím netrap,“ řekl Horác a palcem ukázal na Svengala. „Poslechneme si, co se stalo.“

Jenže v tu chvíli se vrátilo páže s podnosem naloženým kuřecími stehny, vepřovými kotletami a skopovou kýtou. Položilo podnos a velký džbán vína. Svengal se lačně zahleděl na jídlo a pití.

„Tak jen do toho,“ vybídl ho Horác.

Svengal jedním lokem vyprázdnil třetinu džbánu, pak popadl skopovou kýtu a zuby odtrhl tolik masa, že by nasytilo průměrně velkou rodinu. Chvíli žvýkal a polykal. Blaženě přivíral oči a do těla mu skoro viditelně proudila nová síla.

„Hlad tedy měl,“ zamumlal Will. Svengal říkal, že jel dva dny na koni — to není u Skandijců právě nejoblíbenější způsob cestování. Podle všeho se nikde nezastavil ani na jídlo. Mořský vlk polkl poslední sousto skopového a dopřál si další pořádný lok vína. Hřbetem mohutné tlapy si otřel mastnotu a víno z kníru a pak si říhl tak jadrně, že by to vzkřísilo mrtvého.

„Beru to jako pochvalu našemu jídlu,“ řekl Horác. Will netrpělivě obrátil oči vzhůru.

„Svengale,“ ozval se, „mluv dál. Jak se Erak dostal do zajetí? A jak jsi ty vyvázl? Co jste pro všecko na světě vyváděli v Aridě? A —“

Svengal zvedl umaštěnou ruku. „Haló, ne víc než dvě nebo tři otázky najednou, platí? Podívejte, Erak se nudil. Chtěl zase vyrazit na moře. Tak se rozhodl vyplout na poslední nájezd.“ Odmlčel se a zauvažoval. „Teda, on říkal, že to bude jeho poslední, ale já o tom pochybuju. Počítám, že —“

„Pokračuj dál!“ pobídli ho jednohlasně Will i Horác.

„Aha… jo, omlouvám se. Takže, plánovali jsme ten nájezd.“

„Do Aridy?“ nevěřícně se zeptal Horác a Svengal na něj pohlédl s dotčeným výrazem ve tváři.

„Jo. Do Aridy. Když se to tak vezme, sem teď nesmíme, ne? Musíme dál na jiný pobřeží.“

Will s Horácem se podívali jeden na druhého. „Takže za to můžeme my,“ prohlásil Will. „Mluv dál, Svengale.“

„Ať je to jak chce, vybrali jsme si město, který se jmenuje Al Šaba. Je to přístav, kde obchodní lodě nabírají zásoby, a my jsme si mysleli, teda, Erak si myslel, že tam bude hromada peněz. Však víte —“

„Svengale,“ přerušil ho Will, „já chápu, že jste měli skvělé důvody, abyste přepadli tu El Šibu…“

„Al Šabu,“ opravil ho Svengal. Upřel pohled na kuřecí stehno a pak po něm sáhl.

„Ale hlavně nám už řekni, co se stalo, ano?“

„No, přistáli jsme před úsvitem a město vypadalo opuštěně. Žádný stráže. Žádný hlídky na hradbách. Dorazili jsme do města a pak jsme pochopili, že na nás čekali. Byla tam víc než stovka vojáků — pravidelná armáda. Žádní dobrovolníci, jako je v těchhle městečkách zvykem. Čekali na nás. Dokonce věděli, že tam bude Erak. Znali jeho jméno a věděli, že je oberjarl. Říkali, že mají zájem jen o něj.“

„Potřebuju se v tom vyznat. Oni vás všechny vlákali do léčky? Celou lodní posádku?“ Horác se při té představě zamračil.

Svengal přikývl. „Nás ostatní pustili, protože potřebujou, abysme sehnali výkupný. Jakmile jsme byli zpátky na palubě, dokonce nám vrátili i zbraně. Že prý nechtějí, aby nás zajali piráti, až budeme shánět peníze.“ Odfrkl si a trpce se pousmál. „To se povedlo, co?“

„Kolik dělá to výkupné?“ zeptal se Will.

„Osmdesát tisíc rílů,“ odpověděl Svengal a oba mladíci překvapeně hvízdli.

„To je hodně stříbra,“ poznamenal Horác.

Svengal pokrčil rameny. „Erak je přece jen oberjarl.“

Will zamračeně přemýšlel o Svengalových slovech. Bylo tu něco, čemu nerozuměl.

„Svengale, osmdesát tisíc je hromada peněz. Erak by třeba dokázal dát takovou částku dohromady. Jak říkáš, je oberjarl. Proč jsi kvůli tomu přišel za námi?“

„Erak to chtěl. Vrátit se do Skandie a pak zase zpátky s penězi do Aridy by mohlo trvat skoro rok…“ Odmlčel se a úvahu nedokončil.

Will pokýval hlavou. „To dává smysl,“ uznal. „A jsem si jistý, že král Duncan vám ty peníze půjčí. Erak přece zachránil život jeho dceři.“ Měl dojem, že Svengal má ještě něco na srdci, ale zdráhá se to vyslovit.

„Ale?“ napověděl a mořský vlk těžce vzdychl.

„Erak nechtěl, abych se vracel do Skandie se zprávou, že padl do zajetí,“ přiznal. „Je si jistý, že ho zradil někdo z našich vlastních lidí.“

Загрузка...