Výkupné za Eraka

Čtyřicet jedna

Celý den vězni poslouchali tlučení kladiv. Pochopili, že jejich věznitelé něco staví na tržním náměstí.

Nebo přesněji řečeno nutí aridské obyvatele města, aby to postavili, a sami stojí opodál s rukama na zbraních. Ale hlavní dveře zůstaly celou dobu zavřené a zamčené, takže nebyla žádná možnost, jak se dovědět, co se děje. Ta záhada přiváděla Gilana téměř k šílenství. Za normálních okolností by se pro něj ten zvuk pravděpodobně nestal posedlostí. Jenže Gilan neměl čím zaměstnávat mysl, když hodinu po hodině jen seděli ve starém skladišti. Takže otázka, co se tam venku staví, ho trápila čím dál víc.

„Uvolni se,“ nabádal ho už podesáté Halt. Mladý hraničář rázoval po písčitém dně jeskyně a napětí z něj přímo sálalo.

„Já se nemůžu uvolnit,“ odpověděl. „Já chci vědět, co chystají.“ Zastavil se u svého bývalého učitele a podíval se na něj. „Ty nemáš dojem, že něco chystají?“ zeptal se.

Halt pokrčil rameny. „Určitě ano. Ale protože nemám jak zjistit, co to je, nebudu se kvůli tomu trápit.“

Gilan se rozhlédl po spoře osvětleném skladišti a hledal podporu jinde. Erak se Svengalem seděli na zemi se zkříženýma nohama a hráli s kamínky nějakou složitou obměnu hry v kostky o neexistující peníze.

„Vám dvěma to nevadí?“ zeptal se.

Erak zvedl hlavu a pokrčil rameny. „Asi staví stánky na trhu,“ řekl.

Gilan zničeně zavrtěl hlavou. „Asi! A to ti stačí?“

Erak o jeho otázce chvíli uvažoval a potom přikývl. „Jo,“ řekl prostě.

Gilan rozhořčeně rozhodil rukama. „A nechceš to vědět?“

„Ne.“

Pravděpodobně to jsou stánky, domníval se Erak. Ať tak nebo tak, Erak měl právě teď v hlavě něco jiného. Průběžně v duchu sčítal částky, které vyhrával a prohrával při hře se Svengalem. Člověk potřeboval mít bystrou hlavu, protože Svengal občas docela rád zapomínal, kolik prohrává.

„Počítám, že zatím jsem na tobě vyhrál sedmnáct tisíc tři sta korun,“ řekl nyní svému zástupci.

„Správně. A proti tomu je sedmnáct tisíc dvě stě korun, co jsem vyhrál já na tobě,“ neprodleně odpověděl Svengal.

Erak se zamračil. „Určitě jsi vyhrál tolik?“

Svengal kývl. „Naprosto určitě,“ prohlásil.

Erak pokrčil rameny. Svengal měl pravdu, ale bylo lepší se zeptat pro případ, že by zapomněl na ty čtyři stovky, které vyhrál právě ve chvíli, kdy jim donesli polední jídlo. Škoda že nezapomněl.

„Takže celkem mi dlužíš dvě stovky,“ prohodil bezelstně. Sáhl po kamenech a všiml si, jak dotčeně se Svengal tváří.

„Eraku, já vím, že oberjarlové mají svý podřízený škubat jako slepice. Ale mohl bys to radši dělat na daních než špatným počítáním?“ zeptal se. „Sedmnáct tisíc tři sta bez sedmnácti tisíc dvou set je jedno sto.“

„Je to tak,“ souhlasil Erak, jako kdyby si právě teď uvědomil svou chybu. Svengal posměšně zasupěl a hmátl po kamenech zavřených ve velitelově ruce.

„A teď hážu já. Ne ty,“ prohlásil.

„Je to tak,“ znovu řekl Erak. Svengal obrátil oči v sloup, vzal si kameny a chystal se hodit.

„Další věc…,“ začal Gilan.

„Ach bože,“ povzdechl si Halt.

Ale Gilan na něj jen chvíli zíral a pak pokračoval. „Další věc,“ zopakoval. „Všimli jste si někdo, jak divně se po nás dívají strážní? Když nám nesou jídlo, jako by se… kvůli něčemu usmívali.“

„Jsou to prosťáčci,“ odtušil Halt.

Gilan zavrtěl hlavou. „Pošklebují se nám. Něco visí ve vzduchu. Já to cítím.“

„Příteli,“ oslovil ho Seletin, „nemá smysl se vyčerpávat takovými starostmi. Jen se uklidni.“

Gilan tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Až se to stane, chci na to být připravený,“ prohlásil. Evanlyn na něho zvědavě pohlédla.

„Jak na to můžeš ‚být připravený‘, když nevíš, ‚co‘ to bude?“

„Tak budu připravený na všecko,“ prohlásil mladý hraničář.

„Což je stejné jako nebýt připravený na nic,“ zamumlal Halt pod vousy. Dal si přitom záležet, aby mumlal dost hlasitě a Gilan ho slyšel.

Mladší z hraničářů se nadechl k odpovědi, ale rachocení klíče v zámku odvedlo jejich pozornost. Hlavní dveře se otevřely až na doraz a strašlivé skřípání, které přitom zrezivělé veřeje vydaly, drásalo nervy. Dovnitř vešli dva strážní s večerním jídlem. Venku nad městem se smrákalo. Protože za sebou měli pásmo hor, které bránilo světlu ze západu, šero tu přicházelo dřív než jinde na otevřené pláni.

Vzhledem ke Gilanovým slovům sledovala Evanlyn strážce, když pokládali na zem studenou kávu, chlebové placky a hrstičku datlí. Jeden z nich zachytil její pohled a usmál se na ni. Ano, pomyslela si, Gilan má pravdu. Nebyl to přátelský úsměv, spíše jí sděloval čeká tě něco nepříjemného a já vím, co to je.

Pak se podezření potvrdilo, protože strážný zvedl palec ke krku, přejel po něm posunkem neomylně naznačujícím podříznutí a v odpudivém napodobení smrti obrátil oči v sloup.

Horác, nepozorován strážemi ani svými druhy, se přitočil k otevřeným dveřím a vyhlédl ven na město dole pod nimi. Oba strážci ale už byli na odchodu, takže si všimli, kde stojí, a hrubě ho odstrčili zpět k ostatním.

„Nelíbí se mi to,“ ustaraně řekla Evanlyn.

Horác váhal. Pak si uvědomil, že jeho společníci si zaslouží vědět, co viděl.

„Bude se ti to líbit ještě míň, až uslyšíš, co stavějí. Je to velká vyvýšená plošina na konci náměstí — asi sedm stop nad zemí a nahoru vedou schůdky.“

„Něco jako jeviště?“ napadlo Eraka. „Třeba bude divadlo.“

„Nebo poprava,“ řekl Horác.

Will s Alúmem se přidali k zástupu rolníků, kteří se vraceli zpátky do města. V bráně samozřejmě stály tualažské stráže, ale aridských rolníků proudících kolem nich si moc nevšímali. Za ty roky, co se Tualagové násilím usazovali ve městech a vesnicích v odlehlých oblastech, se nikdy nesetkali se skutečným odporem. Vždy si dali pozor, aby místním obyvatelům nechali právě tolik, aby přežili a po odjezdu Tualagů se znovu vzpamatovali. A když nějaké město vyrabovali, obvykle se do něj několik let nevraceli. V důsledku toho Aridové přijímali občasné nájezdy jako nedílnou součást života. Nebyla příjemná, ale nevyplatilo se kvůli ní umírat.

V davu kolem sebe poznal Will nejméně tři dvojice Aridů a Bedullinů. Pohlédl na Alúma a zjistil, že i poručík si toho všiml.

„Najdeme nějaké místo, kde prodávají kávu,“ navrhl. „Už mě bolí záda.“

Oba měli na zádech naloženou velkou otep dříví. Celé odpoledne ho sbírali po okolních roklích a stržích. Úpatí severního masivu bylo na rozdíl od pouště, kde žádné stromy nerostly, řídce porostlé vytáhlými stromy a křovisky. Podzemní proudy, jimiž byly hory prostoupené, poskytovaly porostu potřebné množství vody.

Otepi dříví byly užitečné. Daly se prodat v některém hostinci ve městě, kde je vítali s radostí. Dříví na otop potřebovali Aridové pořád. A když Will procházel kolem tualažských strážných, pomohla mu otep zamaskovat jeho mírně cizokrajný zevnějšek. Kráčel s hlavou schýlenou a zády sehnutými pod nákladem a oči upíral k zemi.

Otepi měly ještě mnohem důležitější roli. V té Willově se ukrýval uvolněný luk a toulec se šípy.

Přešli přes náměstí, kde si Will pokradmo prohlédl velkou plošinu, která se stavěla na západním okraji. Její účel byl jednoznačný.

„Vypadá to, že jsou připraveni,“ zašeptal a Alúm kývl na souhlas.

„Pojďme odsud pryč. Na náměstí jsme moc na očích.“

Zapadli do jedné z úzkých ulic, která vedla od tržiště s hrozivou plošinou. Ani jeden z nich neměl představu, kam jdou. Ale oba věděli, že je to lepší než vypadat bezradně. Vytrvale kráčeli klikatící se ulicí. Will si uvědomil, že zvolna stoupají do kopce.

Ucítil, že ho Alúm tahá za rukáv, a podíval se do postranní uličky, kam aridský poručík ukazoval.

Asi čtyřicet kroků od nich stál jednoposchoďový dům, větší než okolní stavení. Do uličky visel vývěsní štít s vybledlým nápisem v aridském písmu.

„Tady je hostinec,“ řekl Alúm a jako první k němu zamířil.

Rozhodli se, že stráví noc v nějakém hostinci. Další dvojice se rozptýlí po městě, zamíří do dalších hostinců a podobných zařízení. Samozřejmě že jich nebude tolik, aby se v nich ubytovalo padesát mužů navíc. Ale ve městech, kde se konaly trhy jako tady, bylo obvyklé, že z domů přímo na náměstí se vysunuly plátěné stříšky a rolníci a obchodníci, kteří přišli do města na trh, se na noc ukládali pod těmito přístřešky. Stejně tak to udělá mnoho dvojic Aridů a Bedullinů.

Druhý den ráno tak budou po ruce hned na tržišti, kde je Will chtěl mít, až začne boj. Alúm s Willem se však chtěli držet v blízkosti hradeb a strážní věže, kterou si Will vybral za své stanoviště.

Vedle hlavní části domu byla přistavěna stáj. Vešli dovnitř a složili otepi na zem. Will do své rychle sáhl, vytáhl dlouhý luk s toulcem a ukryl zbraně do žlabu z poloviny zaplněného starým senem. Ve stáji bylo několik zvířat — dva koně a starý sešlý osel. Zvířata se na návštěvníky zvědavě podívala a potom se vrátila k chroustání sena.

„Zjevně tu příliš mnoho hostů nemají,“ poznamenal Alúm. „Mohl by se tu pro nás najít pokoj.“ Opět si nahodili na ramena otepi dřeva a zamířili ke vchodu do hostince.

Vešli do hlavní místnosti. V Araluenu nebo Galice by to byl šenk, kde pravidelní hosté popíjeli pivo nebo víno. Jenže většina Aridů se kvašeným nápojům vyhýbala a místo toho pila silnou hořkou kávu. Will složil otep a rozhlédl se po místnosti. U nízkých stolků sedělo osm nebo devět mužů, většinou po dvou nebo po třech. Podívali se na nové příchozí, a když viděli, že je neznají, vrátili se zpět k hovoru. Jeden muž seděl stranou. Byl otylý a pořád na Willa a Alúma zíral, když šli k pultu a smlouvali o jídlo a pokoj na přespání výměnou za dřevo a trochu peněz.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ řekl hostinský, jakmile byla dohoda uzavřena. Vyznělo to tázavě. Alúm bez mrknutí čelil jeho pohledu.

„Možná proto, že se společnosti vyhýbám,“ prohlásil. Jeho tón nebyl vůbec přátelský a nevybízel k žádnému dalšímu hovoru. Venkované v Aridě, řekl předtím Willovi, se velice snažili chránit si své soukromí — naproti tomu ale nesmírně rádi strkali nos do cizích věcí.

Hostinský přijal odmítnutí s nadhledem. Naplnil dvě misky kávou a postavil je na dřevěný podnos, přidal mísu s čerstvou chlebovou plackou, trochou kořeněné omáčky a čtyřmi porcemi rožněných kousků jehněčího masa.

Alúm přinesl jídlo a pití ke stolu, který Will vybral, a pustili se do jídla.

Will celou dobu cítil, že tlustý muž z něj nespouští oči.

„Ten člověk nás pozoruje,“ řekl tiše Alúmovi. Aridský důstojník zvedl hlavu a zadíval se tlouštíkovi do očí.

„Něco tě trápí, kamaráde?“ zeptal se ostře.

Muže to do rozpaků nepřivedlo. „Jste tu cizí,“ řekl.

Alúm přikývl. „To proto, že jsme slyšeli, že ty jseš tu hodně často,“ řekl hrubě.

„Tak odkud jste?“ zeptal se tlouštík. Alúm na něj upřel nepřátelský pohled. Posunul se na polštáři a z opasku vytáhl dýku, ještě v pouzdře. Položil zbraň před sebe na stůl.

„Mám dojem, že tobě po tom nic není,“ prohlásil. Potom prohodil k Willovi, ale tak hlasitě, aby to bylo slyšet kolem: „Obyčejný šťoura z malého města. Vždycky se starají o záležitosti jiných.“

Will něco zabručel, nabral si plnou pusu chleba a horkého masa a vyhnul se tak odpovědi.

„Mluví tvůj přítel vůbec někdy?“ zeptal se tlusťoch. Alúm odložil kus chleba, do něhož právě zabalil několik kousků masa, a dopáleně si povzdechl.

„Jednou jsem ho slyšel říct jejda, když uřízl uši jednomu, co se moc vyptával.“ Někteří z ostatních hostů zvedli hlavy a souhlasně pokyvovali. Tlusťoch zřejmě nebyl v hostinci oblíben.

„Saúde, nech toho!“ zavolal někdo z druhého konce místnosti. „Nech je v klidu najíst.“

Ozvalo se sborové přitakání a tlustý muž se rozhlédl kolem sebe s neskrývanou nelibostí nad chováním ostatních pravidelných hostů. Ušklíbl se na všechny a konečně se usadil na svém polštáři a věnoval se kávě. Cizince však nespouštěl z očí.

Když dojedli a zamířili nahoru do poschodí, kde byl jejich pokoj, Will stále cítil, jak se mu tlouštíkův pohled zavrtává do zad. Nevěděl, jestli by s tím neměli něco dělat.

Alúm jeho pochybnosti vycítil. „Neboj se,“ řekl, když vystoupali po schodech, „do rána na nás dočista zapomene. Bude klevetit zase o něčem jiném.“

Will si tak jistý nebyl. Doufal, že má Alúm pravdu.