Zmijí mléko

Kapitola devátá

Kornějův dům se vůbec nepodobal Leonidovu domu. Ve skutečnosti to totiž nebyl dům, ale celý komplex budov, který obsahoval tělocvičny, ošetřovnu, zbrojnici a informační centrum, nemluvě už o skvělém Kornějově muzeu, v kterém jsem sice nebyl, ale o němž jsem mnoho slyšel.

Řídit flyer jsem nemohl, protože mi třeštila hlava. Leonid Andrejevič, mumlající cosi jako — ta dnešní mládež —, mě vytlačil z pilotního křesla a odstartoval s tou starožitností tak ostře, že jsem se začal bát o její život. O svůj pochopitelně také. Pod sebou jsme měli zlátnoucí pšeničná pole. Občas se objevila dokonce i v bočním okénku.

Při příletu ke Kornějovu domu vypnul veliký pilot protestující motor tak, že nepřistál na vyhrazené ploše, ale půl kilometru mimo, div ne v lese.

„Umíte se plížit, Maxime?“ zeptal se. „Nechtěl bych poplašit obyvatele domu.“

„Plížit se umím,“ odpověděl jsem. „Ale vám bych to nedoporučoval. A co se týká obyvatel domu, pokud vím, všichni odletěli nahoru — v čele s hospodářem.“

A tehdy jsem si uvědomil, že Korněj Janovič Jašmaa je jedním z „podvržených“. Značka Elbrus, jestli se nemýlím. Podivná shoda.

„Nejspíš nás nečeká,“ řekl Gorbovskij. „Ale určitě se zabezpečil. Představte si, Maxime, že se musíme dostat dejme tomu do štábní místnosti hontijské rozvědky a nesmíme při tom odstranit stráže. Tím spíš, že živé stráže tu nejsou. Dveře jsou blokovány heslem. Tady je plán domu,“ podal mi tabulku. „Váš návrh?“

Dům byl, opakuji, zvláštní, ale postavený ze standardních bloků. Korněj Jašmaa nemiloval výjimky. Chvíli jsem plán studoval a pak jsem jej vrátil Gorbovskému.

„Vidím jedinou cestu,“ řekl jsem. „Protože jsou všechny dveře zablokované, musím jít tímto otvorem. Je to ústí ventilace bazénu. Bohužel potrubí nevede do tělocvičny, ale do muzea. Nevíte, co má Jašmaa v tom bazénu?“

„Náhodou vím,“ řekl Leonid Andrejevič. „Je tam ichtyomammal. Kdysi mu ho daroval nebožtík Paul Gnědych. Doufám, že to ubohé zvíře přežije a vy také. Neubližte mu, Maxi, velmi vás prosím.“

„Jen aby on neublížil mně,“ zavrčel jsem. Ichtyomammal, jak plyne už z názvu, je savec podobný rybě. Pochází z planety Jajla, je velký jako kosatka, pokrytý srstí a má velké množství ostrých zubů. A co bylo vůbec nejlepší, ta potvora nikdy nespí a pořád jen krouží a krouží podél stěn svého vězení. Jestli ji navíc Korněj Janovič před odletem zapomněl nakrmit…

„Poslouchám, šéfe,“ řekl jsem. „Jsem rád, že máte starost. Doufám, že se postaráte i o všechny vdovy a sirotky… Dejme tomu, že vylezu z bazénu živý. Dokonce budu mít i ruce a třeba i nohy. Co pak?“

„Pak?“ Leonid Andrejevič se zamyslel. „Dál už je to jednoduché, jako by to bylo v tom hontijském štábu. Proniknete do pracovny majitele. Tam bude za pultem sedět jeden človíček. A na toho si musíte dát ještě větší pozor než na ichtyomammala.“

„Panebože, Leonide Andrejeviči,“ řekl jsem. „Nebojím se plavat ani utonout. Ale s tím ichtyomammalem… Má tlamu jako ústí lapače energie. Vždyť mě spolkne jako máček… A co je to za človíčka?“

„Ale jděte,“ podivil se Leonid Andrejevič. „Stařík to musí vědět, zatímco mladý operativec to ani neuhodne? Vždyť u Korněje Janovice žili dva domorodci z Gigandy. Jeden se vzbouřil a vynutil si návrat domů, zatímco ten druhý byl tichoučký, staral se jen o vědu a zůstal u Korněje, aby mohl studovat… Jenom si pamatuje, že ten mladíček nemusí být tak slaboučký, ale že to může být operativec jako vy, tak ho nepodceńte…“

„Takže Komkon 1 dělá chyby?“

„Vevnitř uvidíte, kdo dělá chyby. Jenom dejte pozor, aby všichni zůstali naživu. Sám říkáte, že je to hrozba celému lidstvu… Dejte se do toho, holoubku, já si zatím trochu poležím tady na travičce.“

„Ty jsi dobrý, Leonide Andrejeviči,“ říkal jsem si, když jsem se svlékal. „Na sebe dej pozor, zvířeti neubliž a všechno rychle vyřeš.“ Ale na druhé straně, copak jsem se už dost nenaseděl v pracovně? Jenže i kdyby člověk byl šampiуnem, v hbitosti stejně ichtyomammala nepředčí. To mě tady posílá na smrt? Nikdy jsem ve vodě nic nelovil. I když jaký tady lov. Massarakš, copak se zbláznil?

K budovám jsem se plížil co možná nenápadně. Tráva tu byla naštěstí vysoká. Okno bylo také blokováno kуdem, ale ten byl jen standardní. Chvíli jsem visel nad černou vodou a čekal, až proud změní směr. Pak jsem se pustil. Neslo mě to tak rychle, že jsem musel brzdit, abych nevyplaval uprostřed bazénu. Konečně se nade mnou objevila světlá skvrna. Žádného ichtyomammala jsem neviděl a ani vidět nemohl, protože jeho srst má stejný koeficient lomu jako voda, což té obludě pomáhá v boji o přežití.

V ústí roury jsem roztáhl ruce i nohy jako pohádkový hrdina, když ho Baba Jaga cpala do pece. Teď jsem musel počkat na další změnu směru proudu a pak, jak to jen půjde, vzhůru. Massarakš, vůbec jsem nevěděl, jak daleko je to ke hladině bazénu! Díky, Gorbovskij, díky. A tobě také, Korněji. Copak by ti nestačila nějaká vycpanina?

Konečně se proud vody na vteřinku zastavil a začal se obracet. Rychle jsem udělal arkanarské gesto, zahánějící vše nečisté, ze všech sil se odrazil a šel jsem ke hladině. Náhle mi cosi stisklo žebra a táhlo, táhlo…

Ichtyomammal byl rychlý, skočil za mnou, ale nedoskočil. Scházelo mu půl metru. Rozzlobeně sklapl tlamu a znovu začal opisovat obvyklé kruhy. A já visel nad ním ve vzduchu, v manipulátorech třímetrového domácího robota. Pak se manipulátory pohly a spustily mě na podlahu.

„Robot Dramba,“ tiše se ohlásil robot. „Plním příkaz člověka Leonida a ochrańuji člověka Maxima.“

„Ach, Leonide Andrejeviči, dostal jsi mě jako malého kluka,“ říkal jsem si. „Všechno jsi to propočítal předem. S robotem ses spojil, mě jsi sem přitáhl… No nic, půjdu a budu brát do zajetí.“

„Tiše, Drambo,“ řekl jsem. „Kdo živý je v domě?“

„V domě je jediný živý člověk — Dang,“ řekl robot. „Servomechanismů je tu…“

„Nepotřebuji servomechanismy,“ řekl jsem. „Kde je člověk Dang a co dělá?“

„Člověk Dang pracuje u pultu člověka Korněje,“ řekl robot. „Má všechna povolení…“

„Takže,“ řekl jsem. „Člověk Dang je nemocný a mohl by si sám ublížit. Je třeba vejít do pracovny a chytit člověka Danga. Tak, jako jsi chytil mě. Pak ho budeš držet ve vzduchu, dokud ti nedám další příkazy,“

Dramba vyšel na chodbu a já za ním. Zůstávaly za mnou mokré stopy. Začalo mě mrazit. Je to hloupé, zatýkat člověka bez šatů. Totiž, jestliže je bez šatů zatýkaný, tak ani ne, ale jestli je to naopak…

Když se robot dostal do pracovny, člověk za pultem se ani neohlédl. Po obrazovce pluly různobarevné značky, které jsem vůbec neznal. Když ho Dramba chytil a podal mi ho, viděl jsem, že je to mladý člověk, vyhublý, ale s podivně pronikavým pohledem.

Chtělo se mi říci něco pěkného, knižního, jako třeba — Je nutné umět prohrávat, plukovníku Schmuldtke. Na Sarakši jsem podobné věty miloval. Ale teď přede mnou stál úplně jiný nepřítel. Mnohem nebezpečnější než celá rozvědka Ostrovní Říše, než posádka Bílé ponorky. Dokonce i než Rudolf Sikorski, když jsem ho ještě znal pod přezdívkou Poutník. Nebezpečný tím, že se odvážil sám proti celé planetě, která byla mnohem silnější než jeho vlastní.

„Tak co?“ usmál jsem se. „Odstup, smrade?“

Teď udělá prstem nějaký tajemný posunek a zmizí. Ale nezmizel. Místo toho řekl klidně:

„Virus je instalován, pane Kammerere. Vaši specialisté se nikdy nesetkali s něčím takovým. Odstranit ho mohu pouze já. Takže budeme jednat podle mých podmínek. Souhlasíte?“

„Nejprve sem musí přijít jeden člověk…“ začal jsem.

„Já už jsem dávno tady,“ ozval se z rohu Leonid Andrejevič. Pohupoval se v hamace. „Tak, holoubku. Poslal jsem Korněje na Gigandu, abych si s vámi mohl v klidu popovídat.“

„Šéfe,“ řekl jsem hontijsky. „Vy jste vážně odklidil Korněje přestože jste věděl, co tady máme?“

„Přesně tak,“ odpověděl mi také hontijsky. „Jenže Korněj tam neodletěl s prázdnýma rukama, promińte mi moji slovní hříčku.“

Pochopil jsem, s čím Korněj odletěl, a zbledl jsem.