Zmijí mléko

Kapitola osmá

„Ano,“ řekla Asja Glumová. Od té doby, kdy se její muž stal lidenem, téměř nevycházela ze své mnohapokojové obytné věže. Čekala. „Ano. Jednou se ukázal.“

„Budu tě obletovat, do rána tě budu hostit,“ připomněl si Maxim staré verše. Prolhaní démoni, nespoutaní synové éteru…

„Zrádcové,“ dodal pro sebe, div že to neřekl nahlas.

„A co je u nich nového?“ zeptal se.

„U nich nové od starého neodlišíš,“ řekla Asja. „I čas se u nich změnil. Zůstal mu jediný lidský cit — stesk. Poslouchal hudbu a mlčel. Bacha a Spencera.“

„Aseńko,“ řekl Maxim. „Vím, že je to pro vás bolestné, ale přece jen mi zkuste trochu pomoci. Zkuste pomoci nám všem…“

„Zkusím,“ řekla bezvýrazně.

„Týká se to doby jeho progresorství. Neříkal nic, když se vrátil z Gigandy? Třeba jen něco nadhodil… O Poutnících.“

„Mluvil jenom o Poutnících,“ odpověděla a pokrčila hubenými rameny. „Navíc… Zdá se, že tam měl nějakou ženskou. Nevím to jistě, ale myslím si to. Nějak ho vyděsila. Něco si prý domyslela a on odtamtud uprchl. Ale to jsou jen moje ženské dohady. Hlavně, že jsem včas utekl, říkal. Co to bylo za krasavici, to nevím. Bože, raději kdyby měl na každé planetě deset milenek, než tohle…“

„Promińte, Asjo,“ řekl Kammerer. „Vždy lidi vyrušuji, když se jim to nejméně hodí.“

„Ne, ráda jsem vás viděla, Maxime. Stejně jako Gorbovského. Když si s ním člověk promluví, tak se uklidní. I když ne nadlouho…“

„Děkuji, Asjo,“ řekl Kammerer. „Kdykoli budete potřebovat, obraťte se na mě.“

„Kdyby něco bylo…“ řekla Asja Glumová a ukončila spojení.

Nic nového se Maxim nedozvěděl. Žena na Gigandě. Co může vědět obyčejná kargonská žena o Poutnících? Nebo to nebyla obyčejná žena?

„Gorbovskij,“ napadlo Kammerera.

K Maximově údivu se stařík nenacházel tam, kde býval vždy, tedy v Leonidově domě, ale sekretář ho objevil až kdesi v městě Antonově, kam ho lékaři pustili s obvyklými námitkami, že člověk jeho věku by už neměl používat nulovou kabinu.

Leonid Andrejevič seděl v parku, obklopen asi pětiletými dětmi, kterým vykládal něco zřejmě mnohem zajímávejšího, než s čím by kdy mohl přijít Kammerer.

„Jestli jsem si to nemyslel,“ řekl svárlivě Gorbovskij. „Takže to je všechno, vy čertíci, pokračování příště.“

Čertíci se otráveně vydali pryč.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Maxim. „Stala se taková…“

„Jsem v obraze,“ řekl Gorbovskij. „S velikým zájmem čekám na vaši verzi, Maxime. Doufám, že si ji patřičně vychutnám, i když ji dokážu předem uhodnout a už se mi z ní předem třesou kolena. Tak jako princi Adolfovi před setkáním s Mračnými bohy…“

„Leonide Andrejeviči,“ zeptal se Maxim. „Copak máte vlastní rozvědku?“

„V mém věku, Veliký Maku, člověk žádnou rozvědku nepotřebuje. Dokonce ani čtení myšlenek. Čekám na vaši koncepci.“

Žádnou zvláštní koncepci Maxim neměl, ale mlčet nemohl.

„Předpokládám,“ začal, „že síly, které nazýváme Poutníci, se pokoušejí zničit celou naši progresorskou činnost. Dovolím si odhadnout, že zlikvidují vůbec celou naši činnost. Mohou zničit naši informační síť na Zemi a možná i na Periferii. Dokonce ne možná, ale pravděpodobně.“

Gorbovskij spokojeně přikyvoval. Maxim pokračoval:

„Komkon 2 navrhuje striktně omezit přístup soukromých osob k VCI, kontrolovat veškeré informace o progresorství a pomalu připravit evakuaci Gigandy.“

„Proč Gigandy?“ zdvihl obočí Gorbovskij. „Pokud vím, nejdražší Korněj Janovič před časem mluvil o skvělých úspěších právě na Gigandě.“

„Ztratili jsme spojení s Gigandou a vůbec nevíme, co se tam děje. Je možné, že se tam vynořili Poutníci, je možné, že planetu přeměnili v černou díru. Všechno je možné.“

„Víte co, Maxime,“ řekl Gorbovskij. „Vy jste samozřejmě skvělý rozvědčík, konspirátor a tak dále. Jenže momentálně nedokážete dát dohromady dva fakty tak, abyste dostal více méně logický výsledek.“

„Jaký?“

„Zhruba před měsícem se objevilo nenápadné sdělení, že v laboratoři pro výzkum polymerů Janet Krulikovské kdesi pod Kapským městem se podařilo syntetizovat hmotu shodnou s vaším oblíbeným jantarinem.“

„Cože?“ nevěřícně protáhl Maxim.

„Vidličky a nože,“ řekl laskavě Gorbovskij. „A kdo, podle vás, vynalezl jantarin?“

„Poutníci, samozřejmě.“

„Skvěle. Takže jestliže Poutníci vynalezli jantarin… Maxime, přemýšlejte. Když jsem tohle všechno vyprávěl dětičkám, reagovaly mnohem bystřeji.“

„Chcete říci…“

„Samozřejmě. Jenže bych to neměl říci já, ale někdo z Komkonu 2. A potom by se téma Poutníci mělo uzavřít jednou provždy. Ano, příteli, lidenové, to jsme my. Poutníci — to jsme také my. A obávám se, že ten tvor na Arše jsme také my. Celá historie s Poutníky je už dávno sepsána v literatuře, dokonce v dětské. Jenže se to jmenuje dobrodružství Slonohrocha. My ubohá medvíďata, my ubohá prasátka — vždyťjsme sledovala jen vlastní stopy! To, že jsme ty stopy zatím ještě nezanechali, je vedlejší.“

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Kammerer. „Ale současná věda o nějaké cykličnosti času vůbec neuvažuje.“

„Neuvažuje, souhlasím. Ale dokud nevytvoříte lepší hypotézu, nic jiného nám nezbude. K čertu, lidé tisíce let věřili, že je čas cyklický — a nic. Pyramidy pořád stojí.“

To byl celý Leonid Andrejevič Gorbovskij. Proslavený pilot, Stopař a filozof. Za nejméně pochopitelného tvora býval vždy považován kyborg Camille, ale i toho, jak se zdá, Gorbovskij bez potíží překonal.

„I ta záležitost s podvrženými nyní vypadá jinak,“ pokračoval Gorbovskij. „Chytří potomci poslali hloupým předkům zásilečku — samozřejmě se záměrem odradit předky od jakési hlouposti. Záměr jim nevyšel, právě díky naší hlouposti a zbabělosti. Bůh je chytrý, ale není zlomyslný. Za mnoho tisíc let přece žádnému nadčlověku nenapadne poslat svým předkům pekelný stroj. Víte, co je to pekelný stroj?“

„Vím,“ odpověděl Maxim. „Když jsem byl v podzemí na Sarakši, tak tam dělali vynikající.“

„Možná, že ta zásilečka,“ řekl Gorbovskij, „měla právě přetrhnout časový cyklus. Rudolf měl prostě málo trpělivosti. A laskavosti.“

„Rudolf měl málo informací,“ řekl Maxim. „A je to moje vina. Mohl jsem Abalkina zastavit.“

„Právě tehdy se začali projevovat lidenové,“ řekl Gorbovskij. „Jako další pokus vytrhnout se z cyklu.“

„Drahý Leonide Andrejeviči,“ řekl Maxim. „To je všechno velice zajímavé a jistě by se to mělo prozkoumat. Jenže já nejsem filozof, ale operativec. Nemám za úkol odhalovat záhady Věčnosti, ale musím reagovat na každé zřejmé nebezpečí. A já cítím, že naši lidé na Gigandě v nebezpečí jsou. Dokonce celé lidstvo je v nebezpečí, právě kvůli událostem s VCI.“

„Správně,“ nečekaně souhlasil Gorbovskij. „Popovídáme si o Gigandě. Když jste zkoumal VCI, nepřipadalo vám něco divné?“

„Všechno mi připadalo divné,“ pokrčil rameny Maxim. „Giganda zmizela, všechno zmizelo. ŽÁDNÉ ÚDAJE. Objevil se jen erb vévody Alajského.“

„Právě,“ řekl Gorbovskij a vstal. „ŽÁDNÉ ÚDAJE — to napsal stroj. Ale erb Jeho Alajské Výsosti s urážlivým heslem — to je, jak říkal jeden moudrý ztřeštěnec — lidské, příliš lidské. Proč myslíte, že jsem opustil svůj dům smutku a bolesti a vykládám pohádky dětičkám v Antonově?“

„Proč?“ tupě zopakoval Kammerer.

„Proto,“ řekl Gorbovskij a jeho dlouhá, tmavá tvář se rozzářila, „abych navštívil Kornějův dům. A vás prosím, vy můj operativče, abyste mě, staříka, doprovodil. Aby mi, staříkovi, někdo nedal přes hlavu. Nebo po hlavě, což vyjde celkem nastejno.“